0032035

PROLOG

Řím, l. P. 161

Ř

ímský císař Antoninus Pius nebyl hrdlořez.

Učenec a filozof Pius nechtěl, aby se na něj vzpomínalo jako na jednoho z krutých a netolerantních římských tyranů. A přece tu teH stál doslova po kotníky v krvi křesIanů. Dokud tihle čtyři bratři žili, byli to výjimečně přitažliví mladí muži. Ale po mučení a bití, která jim přivodila smrt, se jejich těla proměnila v beztvaré hroudy masa. Při tom pohledu se mu zvedl žaludek, ale před občany Říma nechtěl vypadat slabý.

Pius tu obtížnou sektu, která si říkala křesIané, většinu času toleroval. Dokonce mu připadalo podnětné účastnit se debat s těmi vzdělanými a rozumnými z jejich řad. I když ta víra – klanět se jedinému Mesiáši, který vstal z mrtvých a zase se vrátí – jemu osobně připadala podivná, myšlenky křesIanů se šířily říší neuvěřitelně rychle. Mnoho vznešených Římanů přijalo křesIanství otevřeně a vláda jejich účast při náboženských obřadech tolerovala. Tato sílící sekta získávala zvláštní popularitu mezi urozenými ženami, protože ženy se při křesIanských rituálech a oslavách uznávaly jako rovnoprávné mužům. V tom podivném novém světě křesIanské věrouky se dokonce mohly stát kněžkami. Římští kněží, kteří vládli chrámům Jova a Saturna, bili na poplach proto, že se křesIanům dovoluje urážet jejich bohy směšnými teoriemi o jediném božství. Císař Pius jejich nářek obvykle ignoroval, takže život v Římě za jeho vlády probíhal v relativním míru. Jedině když Římskou říši ohrozilo nějaké šílenství, nějaká tragédie nebo přírodní katastrofa, ocitali se křesIané ve smrtelném nebezpečí. Římští kněží i jejich následovníci je okamžitě obvinili ze všech pohrom. Co jiného než 9

ta monoteistická urážka skutečných bohů Říma vyvolalo božský hněv a odplatu, která dopadala i na hlavy nevinných a poslušných občanů?

Císař Pius v jejich debatách zjistil, že existují dva typy křesIanů: fanatici s divokým pohledem, dychtiví co nejdříve zemřít, aby dokázali svou velkou zbožnost, a rozumní, soucitní přívrženci, kteří se soustředili spíš na pomoc chudým a uzdravování nemocných než na kázání a získávání konvertitů. Pius dával rozhodně přednost těm druhým: ti byli pozitivním přínosem pro společnost a cennými občany. Tihle křesIané, kterým říkal Milosrdní, rádi vyprávěli příběhy o svém Mesiáši a jeho nesmírných léčitelských schopnostech a citovali jeho moudrá slova o tom, že svět potřebuje milosrdenství. Velmi často také vášnivě hovořili o síle lásky a mnoha jejích podobách.

Tady v Římě byli dokonce i někteří křesIané, kteří se prohlašovali za přímé potomky tohoto Mesiáše, jehož děti se usadily v Evropě. Právě k nim se hlásili Milosrdní, kteří neúnavně pomáhali zmírňovat utrpení a chudobu prostých lidí. Jejich nepochybnou vůdkyní byla omračující, charizmatická urozená dáma – Petronella. Tuto ženu s ohnivými vlasy Římané milovali navzdory jejímu otevřeně praktikovanému křesIanství. Byla to dcera a dědička jedné z nejstarších římských rodin. Svůj majetek velkoryse využívala pro dobro všech a modlila se jen za potřebu lásky a tolerance. Kdyby Petronella a její Milosrdní byli jedinými křesIany v Římě, tohle nelítostné krveprolití by nejspíš nikdy nezačalo.

Ale druhá skupina křesIanů, kterou Pius nazýval Fanatiky, byla něco úplně jiného. Na rozdíl od Milosrdných, kteří mluvili o svém Mesiáši vřelými a oddanými slovy jako o velkém učiteli duchovní Cesty lásky, Fanatici vykřikovali jen cosi o jediném Bohu, který zničí všechny ostatní a přinese hrůzovládu nevěřícím a den Posledního soudu. Taková vyhlídka Římany hluboce urážela a Fanatici tu urážku ještě znásobili tvrzením, že na pozemském životě nezáleží a význam má jedině posmrtný život. Taková filozofie, znevažování daru života bohů smrtelníkům, byla pro římské kněze a jejich stoupence nejvyšším rouháním. Pro kulturu, která oslavovala zkušenos10

ti fyzických smyslů bezpočtem náboženských a občanských svátků, bylo něco takového nepochopitelné. Pro většinu Římanů byli Fanatici záhadou zrozenou z šílenství. Skupinou, jíž bylo třeba se vyhýbat, pokud ne se jí přímo obávat.

Takže to byli Fanatici, kdo probouzel hněv římského lidu i v době, kdy nedocházelo k žádným katastrofám, s nimiž by museli bojovat. Ale když na přelidněných římských předměstích vypukla epidemie chřipky, Saturnovi kněží začali volat po krvi křesIanů, která by ukonejšila jejich boha.

V centru dramatu se ocitla bohatá římská vdova Felicita. Ta konvertovala ke křesIanství po náhlé smrti svého vznešeného, milovaného manžela, kdy se obrátila zády k římským bohům. Říkalo se, že zešílela z pomyšlení, že musí vychovávat sedm synů bez otce. Tehdy ji navštívili křesIané a nabídli jí útěchu v jejím zármutku, a ona nakonec našla sílu v extrémní představě Fanatiků o absolutním významu posmrtného života. Felicitu uklidnila myšlenka, že její manžel je na lepším místě, kde se k němu jednoho dne může připojit, a že na nebesích se jejich rodina zase spojí.

Vdova nyní plála vášní čerstvého konvertity, ale mnohé urozené z jejích kruhů takové chování rozčilovalo. Felicita trávila denně hodiny v modlitbách, ale většina známých ho brala tak, že to je její věc. Felicita se také chovala milosrdně, věnovala značnou část svého dědictví po manželovi na stavbu nemocnice a požadovala na starších synech, aby se fyzicky podíleli na péči o nemocné. Tak se její silné a krásné děti staly velice oblíbenými na římských předměstích, kde žily. Chlapci byli v různém věku – od nejmenšího zlatovlasého Martiala, který právě dosáhl sedmi let, až po nejstaršího, vysokého atletického Januaria, jemuž bylo dvacet.

Svět, v němž Felicita a její děti žily, zůstával poměrně pokojný, dokud do města nepřišla chřipková epidemie. Udeřila jen tu a tam, ale postižení jen málokdy přežili vysoké horečky a křeče. Když nemoci podlehl prvorozený syn Saturnova kněze, muž stravovaný zármutkem shromáždil kolem sebe dav, který spolu s ním obviňoval vdovu a její syny, že na město přivolali hněv bohů. Bylo jasné, že Saturn potrestal vlastního 11

kněze, aby všem došlo, že Římané musejí být silní v opozici vůči těm křesIanům, kteří se opovažují urážet a odmítat jejich pravé bohy. To bohové nestrpí; rozhodně ne Saturn, dominantní a nelítostný patriarcha římského panteonu. Neobětoval snad Saturn vlastního syna, který se mu vzepřel?

Felicita a jejích sedm synů byli postupně předvoláni před místního vyšetřujícího soudce Publia. Protože Felicita byla urozená, nikdo z nich nedostal okovy, ale mohli vstoupit do soudní síně sami. Vdova byla krásná žena, vysoká a urostlá, a když kráčela jako královna, hnědé vlasy jí poletovaly kolem hlavy. Stála před dvorem hrdá a vzpřímená, ani se nezachvěla a nedávala najevo strach.

Soudní proces začal klidně a probíhal podle obvyklého řádu. Soudce Publius byl známý prudkými výbuchy, když ho vyprovokovali, ale nebyl to zloduch jako někteří jiní místní soudci. Obvinění proti Felicitě a jejím synům přečetl klidným, nevzrušeným hlasem. „Paní Felicito, ty a tvoje děti stojíte před tímto soudem pro vážné podezření. Občané Říma se obávají, že jste rozzuřili naše bohy, konkrétně že jste urazili jejich velkého otce Saturna. Saturn se rozhodl pomstít nám všem a vyžádal si životy mnoha našich sousedů včetně nevinných dětí. Podle zákonů tohoto státu odmítnutí Božího trestu rozzuří bohy a naruší řád světa. Když se bohové rozzlobí, viníci jejich zlosti musí svůj čin napravit tím, že jim budou přinášet oběti. Proto se ty a tvoje děti odsuzujete k tomu, modlit se osm dní v Saturnově chrámu a přinášet mu oběti, jaké vám určí tamní kněží, dokud jeho hněv nebude utišen. Přijímáš tento rozsudek jako správný a spravedlivý?“ Felicita stála mlčky a její děti v řadě za ní mlčely rovněž.

Publius zopakoval otázku a zeptal se: „Rozumíš tomu, že v případě odmítnutí vás čeká smrt? Pokud by se nepodařilo usmířit bohy, hrozila by zkáza všemu římskému lidu. Takže buH obětujete Saturnovi, nebo zemřete. Rozhodnutí je na tobě.“ Publiova zlost vzrůstala, když ho Felicita nechala čekat – připadalo mu, že nekonečně dlouho. Když bylo jasné, že žena 12

nemá v úmyslu promluvit, soudce na ni zařval: „Svým mlčením urážíš autoritu tohoto soudu a římský lid! Žádám tě, abys odpověděla, nebo to z tebe nechám vymlátit.“ Felicita zvedla hlavu a zadívala se přímo na Publia. Když konečně odpověděla, v očích jí plál žár přesvědčení. „Nevyhrožuj mi, pohane. Duch jediného Boha je ve mně a pomůže mi překonat každý útok na mě a mou rodinu, protože nás odvede na místa, kam se ty nikdy nedostaneš. Nevstoupím do pohanského chrámu a nebudu přinášet oběti tvým bezmocným bohům. Ani moje děti. Už ne. Takže těmihle nabídkami neztrácej dech. Jestli nás chceš potrestat, udělej to.

Ale já se tě nebojím, ani mí synové. Jsou ve svém přesvědčení stejně pevní jako já a zůstanou takoví.“ „Ženo, ty si kvůli svým pomýleným myšlenkám troufáš ohrozit životy svých dětí?“ Publia její odpověH ohromila. Rozsudek, který nad touto rodinou vynesl, byl podle římských obyčejů velice mírný.

Soudce si byl jistý, že si vdova vydechne úlevou a požene své potomstvo nahoru do chrámu, aby tam dali najevo své pokání.

Je možné, že Felicita riskuje životy celé rodiny jen proto, aby nemusela strávit osm dní modlitbami v Saturnově chrámu?

Publius pokračoval, ale vyrovnanost z jeho hlasu pomalu mizela. Bylo na něm znát i šok a rostoucí podráždění. „Rozmysli se, než promluvíš, neboI tento soud vás za vaše zločiny může potrestat co nejpřísněji.“ Felicita odsekla: „Říkám ti, abys mi nevyhrožoval, pošetilý pohane. Tvá slova jsou prázdná. Nemůžeš mě potrestat tak, aby to změnilo mé přesvědčení, takže si šetři dech. Jestli to znamená, že mě musíš odsoudit k smrti, tak to udělej, a já se brzy shledám se svým Bohem i se svým manželem. Jestli mé děti musejí zemřít se mnou, udělají to ochotně, protože vědí, co je čeká v posmrtném životě a že je to tak velkolepé, jak si na téhle hrozné zemi neumíte ani představit.“ Publius se upřímně zhrozil. Bylo neslýchané, aby nějaká matka nabídla obětovat vlastní děti. Co je to za zvráceného boha křesIanů, který si žádá oběI sedmi nevinných chlapců?

Jeho hlas zahřměl síní. „NešIastná ženo, pokud si přeješ 13

zemřít, učiň tak. Ale nenič životy svých dětí! Pošli je do chrámu, aI mohou zůstat naživu.“ Felicita svou odpověH zavřískla tak, až se její slova vracela ozvěnou mezi sloupy chrámu. „Moje děti budou žít navěky, aI jim uděláš cokoliv! Nemáš nad nimi žádnou moc, stejně jako nade mnou!“ Publius se zajíkl nad její opovážlivostí, než nařídil, aby ji dali do želez a odvedli do cely. Když vdovu táhli ze soudní síně, vykřikla na své syny: „Děti moje, vzhlížejte k nebesům, kde vás čeká Ježíš Kristus po boku jediného Boha! Věřte a mějte odvahu, abychom se na nebesích zase setkali. Jestli jeden z vás zakolísá, všechno bude ztraceno! Nesmíte mě zklamat!“ Když matku odvlekli, soudce se obrátil na chlapce. Dva nejmladší měli slzy na krajíčku, ale snažili se je zadržet ze všech sil, bradičky sklopené k hrudi. Jejich drobná tělíčka se téměř otřásala vzlyky. Publius měl také syny. Srdce se mu svíralo nad těmi malými dětmi, nevinnými obětmi matčina šílenství. Oslovil Felicitiny potomky. „Vaše matka je pomýlená žena, která ohrozila svými urážkami život a bezpečí všech Římanů. Nemusíte její strašný příklad následovat. Tento soud bude každého z vás posuzovat jednotlivě a slibuje vám shovívavost a mírnost. Stačí, abyste se zřekli matčina rozhodnutí a souhlasili, že se s kněžími odeberete do Saturnova chrámu, kde tomuto bohu vyjádříte náležité pokání za to, že jste ho urazili. Tak se do země vrátí mír a bůh zarazí šíření nemoci, která kosí vaše nevinné sousedy.“ Sledoval tichou skupinku sedmi hochů. Nejmladší měli sklopené oči. Soudce se obrátil na čtyři starší, kteří ho vzdorovitě pozorovali. „Přece si nepřejete vidět, jak naše město strádá?

Je to ve vašich rukách. Vaše činy rozzuřily boha a přinesly pohromu a smrt vašim sousedům. TeH máte příležitost to napravit, uvést věci do pořádku.“ Za všechny bratry odpověděl nejstarší Januarius. Podobal se matce – jak fyzicky, tak odhodláním. Jeho slova zazněla se stejným vášnivým zápalem. Klidným a silným hlasem oznámil, že raději zemře, než aby vstoupil do pohanského chrámu, a vezme s sebou své bratry na nebesa, než aby je nechal zkazit 14

pohany. Navíc se zastal své zbožné matky a za soudcova příkrá slova o ní mu plivl na špičku boty.

Ten poslední výraz neúcty změnil Publiovo srdce v kámen.

V okamžení se rozhodl. Jestli chce Januarius zemřít pro svou matku, aI je mu to přáno. Když bude Felicita přihlížet kruté smrti svého prvorozeného, třeba odvolá a zachrání ty ostatní.

Takové křiklavé odmítnutí respektu k říši a jejím bohům nemohlo zůstat bez trestu, zvlášI když bylo proneseno na veřejném prostranství. Krvavé divadlo, které by varovalo další Římany před podobným chováním, bylo nejlepší cestou k zachování míru a prosperity Říma.

Januaria vyvlekli na veřejné prostranství a přikovali k pranýři. Jeho matku a tři starší bratry usadili tak blízko, aby na ně vystříkla Januariova krev pokaždé, když mu po ráně bičem praskne kůže. Mladší trojice hochů, kterou Publius i ostatní soudci vnímali jako nevinné oběti, byla po dobu popravy vzata do vazby.

První kat byl mohutný chlap s boulemi svalů, které mu vyskočily pokaždé, když plnou silou spustil bič na odsouzencova záda, znovu a znovu. Mezi Januariovým bičováním soudce nařizoval katovi přestávky. Při nich se ptali odsouzence, jestli chce odvolat své bludy, přijmout trest – a žít. Januarius na ně třikrát plivnul. Potřetí už byl blíž smrti než životu a nedokázal promluvit, takže otázka směřovala k jeho matce. „Ženo, toto je tvůj nejstarší syn, plod tvého spojení s manželem. Jak můžeš přihlížet jeho mučení a neodvolat? Když přijmeš svůj trest, možná to ještě přežije, a zachráníš tak své ostatní děti.“ Felicita se soudcem odmítla hovořit a promluvila na Januaria, hlasitě a pevně. „Můj synu, obejmi za mě svého otce, za nás za všechny, až se s ním setkáš u nebeské brány. Nemysli už na tento pozemský život, jenž nic neznamená. Běž tam, kde tě čeká Bůh, mé dítě!“ Stačilo už jen pár ran a Januarius vydechl naposledy. Krev 15

mu vytékala z těla z mnoha ran, kde katův bič potrhal kůži toho, co bývalo mladíkovým tělem. Když ho prohlásili za mrtvého, kat mu sňal okovy a odtáhl mrtvolu opodál, ale tak, aby na ni Felicita a tři starší synové viděli.

Toto hrůzné představení se pak opakovalo ještě třikrát. Každý z dalších synů zbožné vdovy rovněž odmítl odvolat a kát se za své provinění. K výkonu trestu bylo povoláno sedm katů, protože zbičovat mladá těla k smrti by jediného muže příliš vyčerpalo, bez ohledu na jeho mohutnost a sílu. Než padl soumrak, Felicita přihlížela smrti i posledního ze čtveřice.

Jako by je k mučednické smrti sama pobízela – bylo jasné, že za žádnou cenu neodvolá, jakkoli kruté byly způsoby, jimiž kati usmrcovali její děti. Jako by smrt každého dalšího dítěte jen posilovala její pokřivenou víru.

Soudce Publius stál před strašlivým dilematem. Nechtěl odsoudit k smrti mladší chlapce, které vnímal jako oběti matčiny posedlosti. Podivné bylo, že to působilo, jako by bitvu vyhrála Felicita. Mučení a smrt synů ji nezlomily. Neprolila jedinou slzu, ani sebou neškubla. A její proklínání soudců a pohanských kněží znělo s každou smrtí stále hlasitěji a přesvědčivěji. Nebylo pochyb o tom, že je šílená. Žádná matka, která by byla při smyslech, nemohla něco takového vydržet.

Dokonce i kati byli víc zděšeni než vyčerpáni tím, co museli ve jménu Saturna, otce svých bohů, vykonat pro bezpečí Říma.

Ale kdyby soudce ponechal tři Felicitiny nejmladší syny naživu, vypadalo by to jako projev slabosti. Znamenalo by to, že její víra a vůle jsou silnější než moc římských bohů.

Proto byl na bohaté předměstí povolán na radu sám císař Antoninus Pius. Proto stál ve sražené krvi a hleděl na to, co zbylo z Felicitiných starších synů. Tahle záležitost hrozila přerůst ve státní krizi a soudce Publius nechtěl mít na svých rukou krev těch malých hochů pro případ, že by císařova vůle kázala jinak. Ale i Antoninus Pius byl v koncích, jak správně skoncovat s touhle strašnou záležitostí. Vybavil si podobně neslavnou událost před několika generacemi, kdy římský prefekt Pontius Pilát nařídil popravu Ježíše Nazaretského, a vytvořil tak mučedníka, kolem něhož se zformoval tenhle podivný kult. Pius 16

nechtěl vytvářet další mučedníky, jejichž duchové by oslabovali moc Říma. Ani nechtěl mít na svých rukou krev nevinných dětí. Ale nevěděl, jak se tomu vyhnout. Všechno to už zašlo příliš daleko.

Nebylo pochyb, že se ten večer na něj shovívavě usmála sama mírná bohyně krásy Venuše a poslala mu odpověH. Když se objevila svůdná a půvabná paní Petronella a žádala ho o slyšení, Pius poprvé po tom strašném dni vydechl úlevou.

Paní Petronella nemusela za svou záležitost u císaře prosit, i když byla ochotná to učinit. Ohromilo ji, když na jeho tváři spatřila úlevu, a pozměnila trochu plán. Petronella byla oblíbená choI jednoho ze senátorů, ale postavení neochvějné, ač mírné křesIanky mohlo její poslání zkomplikovat. Její krása a elegance jí dokázaly získat srdce i těch nejzatvrzelejších římských urozenců, včetně tohoto císaře, který miloval přitažlivé ženy. Přišla k němu oblečená v prosté krémové říze, ale ta byla ušitá z nejjemnějšího hedvábí Orientu. Její vlasy, které měly na slunci měděnou barvu, byly důmyslně zapletené do účesu s vetkanými šňůrkami perel. Na labutí šíji měla zavěšený náhrdelník uprostřed s přívěskem z rubínu, kolem něhož visely z každé strany tři perly ve tvaru slziček. Malá brož v podobě kohoutka s rubínovýma očima zdobila její šaty na rameni. Pro nezasvěcené byly její šperky prostě jen ozdobami bohaté ženy. Ale ti, kteří ji znali důvěrně, věděli, že kameny jsou symboly její vážené rodiny. Rubíny a perly odkazovaly k její pramáti, Královně milosrdenství Marii Magdaleně. Kohout značil dalšího z jejích vážených praprapředků, jímž nebyl nikdo jiný než svatý Petr, první římský apoštol.

Své jméno dostala po jediném dítěti svatého apoštola, dceři Petronelle.

Podle legend se Petrova dcera, známá světice z prvního století, provdala za nejmladšího syna svaté rodiny, Ješuu-Davida. Marie Magdalena byla v době Ježíšova ukřižování ve vysokém stupni těhotenství a ihned poté ji přátelé odvezli do 17

bezpečí Alexandrie. V Egyptě pak porodila Ježíšovi syna, jehož pojmenovali Ješua-David. I jeho život byl úžasný a protkaný zázraky. Vyprávělo se, že když se Ješua-David jako malý chlapec setkal s Petrovou malou dcerkou, ti dva se stali nerozlučnými. V dospělosti se vzali a měli spoustu dětí, které odkaz křesIanské síly a víry v Cestu lásky rozšířily po celé Evropě. Ženy z tohoto pokolení se potom vdávaly za mocné Římany, aby ochránily jejich rod. Jejich jediným posláním bylo zůstat naživu a nést dál poselství Cesty lásky. To bylo jejich rodinné dědictví, které jim odkázal sám Ježíš Kristus.

To Ježíš dal Petrovi jeho jméno – Petrus, skála –, neboI věřil, že jeho přítel rybář je neochvějný a pevný ve svém odhodlání.

Stal se skálou, na níž Ježíš vybudoval základy víry, a byl jedním z vyvolených učedníků, kteří se postarali o to, aby učení Cesty lásky nevymizelo. Ježíš Petrovi nařídil, že ho musí zapřít, aby unikl smrti a mohl později kázat jejich víru. Bohužel se však Petrovo zapření pod nánosem času proměnilo v neslavný symbol, který měl dokládat slabost jeho charakteru.

Byla to jedna z těch mnoha dějinných nespravedlností, spáchaných opisovači, kteří si upravovali historii křesIanství podle vlastních zájmů. Ale Petrovi potomci znali pravdu a vzpomínali na něj hrdě, stejně jako hrdě nosili na oděvu symbol kohouta. To, že Ježíše třikrát zapřel, než kohout zakokrhal, učinil Petr na Mistrovu žádost. Na rozdíl od vyznění legendy tak Petr naopak projevil svou sílu, když uposlechl svatý rozkaz Ježíšův.

A Petrovi potomci znali a předávali si z pokolení na pokolení i důvěrná slova, která Ježíš řekl jejich praotci v zahradě Getsemanské: Zůstaň naživu, abys mohl později kázat. Musíš vytrvat.

Jen tak přežije Cesta lásky.

A odpověH svatého Petra Ježíšovi, pronesená v Getsemanské zahradě, se stala posvátným rodinným mottem: Já vytrvám.

Paní Petronella zůstávala křesIanskou „skálou“ a jako tako18