PROLOG
Řím, l. P. 161
Ř
ímský císař Antoninus Pius nebyl hrdlořez. Učenec a filozof Pius nechtěl, aby se na něj vzpomínalo jako na jednoho z krutých a netolerantních římských tyranů. A přece tu teH stál doslova po kotníky v krvi křesIanů. Dokud tihle čtyři bratři žili, byli to výjimečně přitažliví mladí muži. Ale po mučení a bití, která jim přivodila smrt, se jejich těla proměnila v beztvaré hroudy masa. Při tom pohledu se mu zvedl žaludek, ale před občany Říma nechtěl vypadat slabý. Pius tu obtížnou sektu, která si říkala křesIané, většinu času toleroval. Dokonce mu připadalo podnětné účastnit se debat s těmi vzdělanými a rozumnými z jejich řad. I když ta víra – klanět se jedinému Mesiáši, který vstal z mrtvých a zase se vrátí – jemu osobně připadala podivná, myšlenky křesIanů se šířily říší neuvěřitelně rychle. Mnoho vznešených Římanů přijalo křesIanství otevřeně a vláda jejich účast při náboženských obřadech tolerovala. Tato sílící sekta získávala zvláštní popularitu mezi urozenými ženami, protože ženy se při křesIanských rituálech a oslavách uznávaly jako rovnoprávné mužům. V tom podivném novém světě křesIanské věrouky se dokonce mohly stát kněžkami. Římští kněží, kteří vládli chrámům Jova a Saturna, bili na poplach proto, že se křesIanům dovoluje urážet jejich bohy směšnými teoriemi o jediném božství. Císař Pius jejich nářek obvykle ignoroval, takže život v Římě za jeho vlády probíhal v relativním míru. Jedině když Římskou říši ohrozilo nějaké šílenství, nějaká tragédie nebo přírodní katastrofa, ocitali se křesIané ve smrtelném nebezpečí. Římští kněží i jejich následovníci je okamžitě obvinili ze všech pohrom. Co jiného než 9