Nic ne ž pe s a l i st papí r u Slyš, jak v tichu bez konce kročej noci zmírá. Jako cvrček lampička na mém stole zpívá. Na pulpitu hřbety knih žhavou zlatí hrají. Do tajemné říše víl můstek podpírají. Rainer Maria Rilke: Obětina lárům / Vigilie III
Měsíční světlo dopadalo na Elinořin župan, na její noční košili, na nahé nohy a na psa ležícího u nich. Orfeova psa. Jak ji sleduje věčně smutnýma očima. Jako by se bál, proč, u všech vzrušujících pachů světa, sedí uprostřed noci v knihovně obklopená mlčícími knihami a jen tak zírá před sebe? „Ano, proč?“ zeptala se Elinor do ticha. „Protože nemohu spát, ty pitomé zvíře!“ Ale přesto ho pohladila po hlavě. Tak daleko to s tebou došlo, Elinor! – pomyslela si, když se namáhavě zvedala z křesla. Trávíš noci povídáním se psem. Přitom jsi psy nikdy nemohla ani vidět, a tohohle už vůbec ne, protože ti každičkým sípavým nádechem připomínal svého hnusného páníčka! 7