0033533

PRVNÍ KAPITOLA

DŮM WITTELSBACHŮ

PŮL HODINY PO PŮLNOCI přišel na svět chlapec, který si noci cenil více než dne. 25. srpna 1845 se na zámku Nymphenburg u Mnichova narodil princ, který přišel jako král příliš pozdě – Ludvík II. Bavorský, jenž se nedokázal smířit se svou dobou, nechtěl se sžít se svým stoletím.

Matka očekávala porod již den předtím, protože porodní bolesti začaly časně ráno 24. srpna. Trvalo to dvacet hodin, pak konečně nastal porod. Ještě dva roky předtím potratila.

Nyní darovala korunnímu princi Maxmiliánovi prvorozeného syna, domu Wittelsbachů pak dědice trůnu. Po tříletém manželství bylo skutečně načase. Povinností korunní princezny bylo pokračovat v dynastii. A povinností této Prusky a protestantky bylo, aby bavorským a katolickým dítětem dokázala, že se korunní princ nemusel nutně dopustit mezaliance.

Korunní princezna bavorská se narodila v roce 1825 jako princezna Marie Pruská. Otec, princ Vilém, byl synem krále Bedřicha Viléma II., bratrem krále Bedřicha Viléma III., strýcem krále Bedřicha Viléma IV. a pozdějšího krále a císaře Viléma I. Tento Hohenzollern, který se oženil s Marií Annou von Hessen-Homburg, se v roce 1830 stal generálním guvernérem provincie Porýní a Vestfálska. V roce pařížské červencové revoluce dostal za úkol uchránit královský pořádek a biedermeierovský klid před možnými nepokoji.

Také korunní princ Maxmilián Bavorský byl přítelem klidu a pořádku. Narodil se v roce 1811 v napoleonské době, jež byla epochou převratů. Vyrůstal v éře míru, byl veden k vědě a básnickému umění, které v poválečné době vzkvé7

taly: „Kdybych se nenarodil v královské kolébce, nejraději bych se stal profesorem.“ Učenci, od nichž se mohl učit, básníci, jejichž díly se mohl povznášet, byli tehdy spíše na severu než na jihu Německa.

Korunní princ Maxmilián studoval na starobylé univerzitě v Göttingenu a na nové univerzitě v Berlíně, která se stala centrem německého duchovního života dávno předtím, než se hlavní město Pruska stalo střediskem života německého státu.

Tomu se Maxmilián pokoušel později zabránit, kulturní Berlín jej naopak fascinoval po celý život. Král povolal do Mnichova „světla severu“, profesory a básníky ze severního Německa. Korunní princ si hledal manželku v Prusku, našel si princeznu Marii a do alba poezie jí vepsal: „Nalezena byla koruna žen, spanilá královna růží.“ Při evangelických oddavkách 5. října 1842 v zámecké kapli v Berlíně nebyl katolický ženich přítomen; zastupoval ho bratranec nevěsty, princ Vilém, pozdější král a císař. Tehdy mezi Hohenzollerny dlela i příslušnice rodu Wittelsbachů: královna Elisabeth, manželka Bedřicha Viléma IV., dcera prvního bavorského krále Maxmiliána I. Josefa. Ale již předtím, než přišli Hohenzollernové ze švábskojurské oblasti přes Norimberk do Märkische Heide, existovali ve 14. století wittelsbaští kurfiřti z Braniborska, Ludvík Braniborský, Ludvík Římský, Otto Líný.

Při katolických oddavkách 12. října 1842 ve dvorním kostele Všech svatých v Mnichově si jedenatřicetiletý Maxmilián a sedmnáctiletá Marie vyměnili prsteny. Tak se stalo, že jejich syn Ludvík II., který působil jako ztělesnění všech bavorských ctností, přišel na svět jako dítě ze smíšeného manželství, jako poloviční Prus.

Bavorskému dědečkovi, králi Ludvíkovi I., to nevadilo.

Tomuto znalci a ctiteli krásného pohlaví se pruská snacha líbila: „Je ztělesněním příjemnosti, dosti hezká, má velmi krásné oči.“ Tento proněmecky smýšlející bavorský král – místo „deutsch“ (německy) psal „teutsch“, jako by chtěl své staré monarchistické národní smýšlení odlišit od nového, demokratického – uvítal sňatek příslušníků rodu Wittelsbachů a Hohenzollernů jako spojení dvou německých dynastií.

Než dvojice unikla na svatební cestu, musela být spolu 8

LUDVÍK II. BAVORSKÝ

Král Maxmilián II. Bavorský se svou manželkou Marií Friederikou von Preußen

s bavorský králem přítomna oficiálním oslavám, jež měly demonstrovat celoněmecké spojenectví: zasvěcení Walhally u Řezna, onoho „chrámu německé cti“, v němž vedle sebe stály busty jihoněmeckých i severoněmeckých velikánů, a položení základního kamene k Hale osvobození u Kelheimu, jež měla připomínat prusko-bavorské bratrství ve zbrani proti Napoleonovi a pomoci zapomenout na to, že toto spojenectví bylo navázáno teprve po rozhodující porážce francouzského císaře, jemuž Wittelsbachové vděčili za královskou korunu a královskou říši.

V této říši chtěl být Ludvík I. králem a pánem. Tento Wittelsbach narozený v roce 1786 nastoupil na trůn v roce 1825 9

FRANZ HERRE

s liberálními zásadami a reformními záměry. Brzy však, stejně jako Hohenzollernové v Berlíně a Habsburkové ve Vídni, zahájil konzervativní, ba až reakční kurz.

Jako autokrat se projevil i při narození prvního syna korunního prince. Když byl zalarmován záhy započatými porodními bolestmi své snachy, přijel se svou manželkou Therese z rodu Sachsen-Hildburghausen na Nymphenburg, aby byl svědkem porodu. Mnohahodinové čekání mu jako jedinému nepřišlo zatěžko, „živě si přeje, aby se porod konal teprve poté (po půlnoci), tedy o mých narozeninách“ 25. srpna. „A tak se po 20 minutách podle nymphenburských, po 30 minutách podle mých hodinek (tedy ve stejnou hodinu, v jakou jsem se před 59 lety narodil já) stalo, že Marie porodila syna.“ Doba králova narození byla samozřejmě prohlášena za oficiální dobu narození dítěte. A to bylo jaksi samosebou nazváno po něm.

Rodiče, Maxmilián a Marie, chtěli vlastně synovi dát jméno Otto. Pro Wittelsbachy by to bylo jméno plné tradic.

Jméno Otto ve vrcholném středověku dostávala hrabata ze Scheyern, která si pak začala říkat hrabata z Wittelsbachu podle svého nového hradu u Aichachu a vypracovala se až na bavorská falckrabata. Druhý falckrabě dostal v roce 1180 od staufovského císaře Fridricha Barbarossy jako léno vévodství bavorské; byl jím Otto I., první bavorský vládce z rodu Wittelsbachů. „Dítě se několik dní jmenovalo Otto,“ poznamenala matka krále Ludvíka II. „Pak dědeček nařídil, že se bude jmenovat Ludvík, protože se narodilo na Ludvíkův svátek, o jeho narozeninách; nyní se tedy jmenovalo Ludvík.“ Takto se rovněž – ve 14. století – jmenoval jeden německý král a římský císař z rodu Wittelsbachů, Ludvík Bavorský. Povýšení vyneslo vévodovi více zátěží než poct, válku s Habsburky a konflikt s papežem. To bylo varování proti přílišné rozpínavosti, upozornění, aby bavorští vládci zůstali na vlastní půdě.

Na to král Ludvík I. zřejmě téměř nemyslel, když dal vnukovi jméno, jež mělo připomínat jeho a jeho jmenovce. Svatý Ludvík byl francouzský světec a svatý reprezentující spojení 10

LUDVÍK II. BAVORSKÝ

trůnu a oltáře. Král Ludvík IX. Francouzský (1241–1270) byl považován za ideál křesťanského monarchy, a za restaurace po roce 1815 přišlo jméno ke cti znovu, byť spíše v teorii než v praxi. Louis Neuf – Ludvík IX. – ukrýval ve zdobené skříňce v pařížské Sainte-Chapelle Kristovu trnovou korunu a zemřel jako křížový rytíř. Korunovaný rytíř a královský stavitel – takovýto patron imponoval dědečkovi Ludvíkovi I. i vnukovi Ludvíkovi II. Dědeček dostal toto jméno na příkaz krále Ludvíka XVI. Francouzského. Přišel na svět tři roky před vypuknutím francouzské revoluce ve Štrasburku, v „Hôtel des Deuxponts“, což byla rezidence jeho otce, falckraběte Maxmiliána Josefa von Zweibrücken. Wittelsbachové z falcké linie BirkenfeldZweibrücken veleli francouzskému pluku „Royal Alsace“.

Prvorozený syn se měl vlastně jmenovat Karel po svém falckém strýci. Ludvík XVI., který převzal roli kmotra, však rozhodl: „Il s’appellera Louis!“ Vnuk tohoto Ludvíka, Ludvík II., si s oblibou říkal „Louis de Bavière“, uctíval Ludvíka XVI., Ludvíka XV., a především Ludvíka XIV., Louise le Grand, krále Slunce. Francouzských králů si vážil více než pruských. Na příbuzenství s francouzským panovnickým rodem by byl pyšnější než na svazek s pruskou dynastií, kdyby ovšem patřil k Bourbonům a nikoliv k Bonapartovcům.

Narození Ludvíka II. na Nymphenburgu byla přítomna i jedna prateta, která se provdala za Francouze: Auguste Amalia, sestra Ludvíka I., jež si musela vzít Eugèna Beauharnaise, nevlastního syna Napoleona I. a italského vicekrále.

To byla cena, kterou si od Bavorů vyžádal francouzský císař za povýšení kurfiřta na bavorského krále. Pro členku rodu Wittelsbachů to byla oběť, pro Beauharnaise výhra. Zeť Maxmiliána I. Josef přežil francouzské císařství jako Grande bavorského království. Jako vévoda Eugen von Leuchtenberg, kníže z Eichstättu, dostal palác na mnichovské Ludwigstrasse a mramorový pomník v kostele svatého Michaela.

Za neštěstí v rodině vděčili Wittelsbachové Francouzům, za štěstí královské koruně. Jen na to se myslelo onoho 25. srpna 1845, kdy se narodil princ, jenž měl jednou vést toto království dále a pokračovat v dynastii.

11

FRANZ HERRE

„Porod v Mnichově ohlásilo 101 dělových ran,“ zapsala šťastná matka do rodinné kroniky. „Zámek Nymphenburg byl vyzdoben a ozářen.“ ZÁMEK NYMPHENBURG by mohl vyprávět mnohé z historie Wittelsbachů, do níž vyrůstal nejmladší potomek rodu, jenž byl vázán a svazován vším zažitým, byl povinován tradicím a vydán na pospas svému zděděnému údělu.

V roce 1651 se princ Ferdinand Maria Bavorský oženil s princeznou Adelheid Henriette Savojskou, jejíž matka byla dcerou Jindřicha IV., prvního bourbonského krále. „Madame Royal“ by byla dala svou dceru raději Ludvíkovi XIV. než Bavorovi. Ten musel tchyni a manželce dokázat, že nepřijaly do rodiny omezence.

Wittelsbachům to nepřišlo zatěžko. Francie tak jako tak udávala tón dvorské kultuře té doby, jež nastoupila po třicetileté válce. Z té vyšlo bavorské vévodství jako kurfiřtství, jako německá mocnost.

Vděk za to patří Maxmiliánovi I., který dokázal zůstat uměřený, což nezvládali všichni Wittelsbachové, a nejméně jeho potomek Ludvík II. Tento obhájce katolické víry a spojenec habsburského císaře dokázal udržovat rovnováhu mezi principy a politikou, nalézat střed mezi oddaností všeobecné ideji a vymáháním vlastních výhod.

Svému synovi Ferdinandovi Marii zanechal moc a prostředky k demonstrování nové důstojnosti – à la française, ale naštěstí v italském barokním stylu, který byl nádhernější než francouzský klasicismus a lépe se k Bavorsku hodil. Architekty Barelliho a Zucalliho pověřil kurfiřt Ferdinand Maria stavbou Thetinského kostela, což je kousek Říma v Mnichově. Podle italských vzorů byl před branami sídelního a hlavního města zbudován letohrádek, Borgo delle Ninfe, tedy Nymphenburg.

Skutečný zámek se z něj stal teprve v následující generaci, za kurfiřta Maxe Emanuela. Ten se oženil s Marií Antonií Rakouskou a zpočátku stál na straně habsburského císaře – proti tureckému sultánovi, který ohrožoval jihovýchod, a proti francouzskému králi, jenž ohrožoval západ říše. Pak se Wittelsbach přiklonil k Ludvíkovi XIV., protože měl pocit, že ho 12

LUDVÍK II. BAVORSKÝ

Habsburkové připravili o španělské dědictví jeho manželky.

Ve válce o španělské dědictví stálo Bavorsko na straně Francie. To přineslo zemi škody a Wittelsbachůlm ztráty: kurfiřtství obsadili Rakušané, kurfiřt byl vyhnán do Francie.

Pokus Maxe Emanuela pozdvihnout Bavorsko z německé na evropskou mocnost musel ztroskotat, protože jeho možnosti a schopnosti na to nestačily. Velmocenským snahám panovníka – byť nikoliv velikášství urozených stavitelů – byla učiněna přítrž.

Turci mu kvůli jeho modré bavorské uniformě říkali „modrý kurfiřt“, což německým romantikům, kteří hledali „modrý květ“, připadalo jako atribut spřízněné bytosti, která stejně jako oni hledala únik z reality v ideálnu.

Max Emanuel byl v každém případě prvním Wittelsbachem, který se ve velkém stylu snažil architektonicky kompenzovat politická manka. „Modrý kurfiřt“ to dělal se smyslem pro proporce, jenž byl jeho racionalistickému století vlastní. Ludvík I. pak vnesl do hry romantické emoce, jež však měly klasicistická pouta. Ludvík II. se měl vzepnout až k iracionalitě a utopit se v šílenství.

Max Emanuel postavil zámek Schleißheim, jakési kurfiřtsko-bavorské Versailles, jež byly apoteózou jeho bytosti, a vtiskl v zásadě konečnou podobu zámku Nymphenburg, s jehož stavbou začal jeho otec Ferdinand Maria. Jako zahradního architekta si povolal z Paříže Dominiquea Girarda, který se učil u La Nôtrea, zahradního architekta Ludvíka XIV. Stavitel Joseph Effner dal prostřední stavbě pevné fasády, připojil k ní vedlejší trakty, vytvořil jakýsi odraz růstu Bavorska a symbol monarchistického státu.

Wittelsbašská ctižádost nebyla pohřbena s Maxem Emanuelem v roce 1726. Jeho syn Karl Albrecht znovu vykročil přes bavorské hranice, dal se od protihráčů Marie Terezie, především Ludvíka XV. Francouzského a Bedřicha II. Pruského, přimět k tomu, aby v roce 1742 převzal korunu císaře německého a hodnost císaře římského. Tu nosil tři roky, až – teprve v osmačtyřiceti letech – zemřel, udušen tíhou, kterou si naložil na svá bedra a jež ho vyhnala do exilu a uvrhla do bídy.

Na jeho hluboké, smutné oči nemohla zapomenout frankfurtská slečna Textorová, jež se stala paní radovou Goethovou.

13

FRANZ HERRE

Karl Albrecht jako kníže přitom zahájil rozverné rokoko.

V nymphenburském parku dal podle plánů Françoise Cuvilliése staršího postavit letohrádek, který byl na počest jeho habsburské manželky Amalie Marie nazván Amalienburg.

Rokoko doznalo v Bavorsku plného rozkvětu v zámcích, jako je například Dorfkirchen. Kurfiřt Maxmilián III. Josef, který nastoupil na trůn po svém otci v roce 1745, dal přestavět slavnostní sál v Nymphenburgu v rokokovém stylu a v zahradě rozestavět sochy antických bohů, jako by chtěl demonstrovat, že Olymp nyní stojí v Bavorsku.

Pod pastelově zbarveným rokokovým nebem panoval Maxmilián III. Josef – a i to odpovídalo duchu doby – jako osvícený monarcha, podporoval umění, a především vědu, jež slibovala zlepšení života lidského pokolení a povznesení rolníků. Dělal to pro ostatní, méně už pro sebe. V roce 1777 – po třiceti dvou letech vlády – zemřel na černé neštovice.

Svým poddaným sice nařídil ochranné očkování, on sám se však očkovat nedal.

Tento „vroucně milovaný“, jak se kurfiřtovi Maxmiliánu III. Josefovi říkalo, neměl děti. S ním vymřela i bavorská větev Wittelsbachů. Zbyli ještě falčtí Wittelsbachové. Díky nim bylo zrušeno rozdělení wittelsbašských držav, jež trvalo přes čtyři sta let. Ujali se vlády nad územím, k němuž patřily nejen Mnichov a Inoglstadt, ale také Mannheim a Heidelberg.

Falckých linií Wittelsbachů bylo několik a byla zde i celá řada falckých Wittelsbachů, kteří se do historie nezapsali příliš slavně. Ottheinrich, kurfiřt falcký (ze staré kurfiřtské linie), se zruinoval svými stavbami v renesančním stylu – zámky v Neuburgu na Dunaji a Ottheinrichsbau v Heidelbergu.

Fridrich V., kurfiřt falcký (z větve Simmern-Sponheim), se na počátku třicetileté války postavil jako evangelický král český proti katolickým Habsburkům. Králem zůstal pouze jednu zimu, poté však musel odstoupit Horní Falc a falcké kurfiřtství bavorskému a katolickému Wittelsbachovi Maxmiliánovi I. Při uzavírání vestfálského míru byl pro Falc vytvořen osmý kurfiřtský hlas, takže zde nyní byli dva wittelsbašští kurfiřti. Johann Wilhelm, kurfiřt falcký (z nové kurfiřtské li14

LUDVÍK II. BAVORSKÝ

nie), sídlil jako Jan Wellem v Düsseldorfu, sbíral obrazy pro tamní galerii, zřídil Nový zámek v Bensbergu a plánoval stavbu jakýchsi Superversailles v porýnské dolině u Schwetzingenu – i on byl posedlý stavěním.

Tři čtvrtě století před Ludvíkovým narozením, když vymřela bavorská větev Wittelsbachů, existovaly ještě dvě falcké linie Wittelsbachů: ze Sulzbachu a Birkenfeld-Zweibrückenu. Falckým kurfiřtem byl Karl Theodor, Sulzbach, který se měl v roce 1777 stát i kurfiřtem bavorským, téměř toho však nebyl mocen a ve skutečnosti o to ani bůhvíjak nestál.

Císař Josef II. vznášel nároky na Bavorsko, přinejmenším na jednu jeho část. Karl Theodor, který v Mannheimu dokončil velkolepý zámek a založil německé Národní divadlo, necítil potřebu vyměnit své Versailles za středověce klikatou mnichovskou rezidenci nebo Nymphenburg, který byl v jeho očích větším zahradním domkem. Neměl potřebu prohlížet si to, čemu se v Mnichově říkalo divadlo. Neměl chuť se přestěhovat z mírného Porýní do drsného Bavorska.

Pohrával si proto s myšlenkou, že by přenechal Habsburkům Dolní Bavorsko a části Horní Falce výměnou za rakouské Nizozemí, tedy dnešní Belgii. Toto velké a bohaté území by se dalo s jeho falckými a dolnorýnskými državami spojit v jedno království burgundské. Karl Theodor jakožto následovník Karla Odvážného – skutečně lákavá představa.

Rakouské jednotky už obsazovaly Dolní Bavorsko. Očekávání Josefa II. i naděje Karla Theodora však rozmetali král Bedřich II. Pruský a vévoda Karl August von Zweibrücken.

Druhá falcká větev Wittelsbachů, birkenfeld-zweibrückenská, nechtěla ztratit své bavorské dědictví, jež jim kynulo po smrti bezdětného, již třiapadesátiletého Sulzbacha Karla Theodora. Hohenzollern nemohl strpět přesun mocenské rovnováhy mezi Pruskem a Rakouskem, která byla nastolena sedmiletou válkou, ve prospěch Habsburků.

Jako protitah na vpád Rakušanů do Dolního Bavorska vtrhli Prusové do Čech. Rozhořela se válka o bavorské dědictví – což není výstižné slovo pro konflikt, jenž by se dal trefněji označit jako „bramborová válka“ nebo „švestkové šarvátky“, protože se při něm více bojovalo o plodiny z polí a zahrad než 15

FRANZ HERRE

o vavříny. Z plodů vítězství si v roce 1779 každý odnesl něco: Rakousko Innviertel, Prusko markrabství Ansbach a Bayreuth; Bavorsko zůstalo zachováno.

Další útok Habsburků na existenci Bavorska zmařil v roce 1785 spolek německých knížat ustavený Hohenzollerny. Tak se stalo, že v bavorských výklencích zasvěcených pánu Bohu byl vedle Ježíše, Marie a Josefa k vidění také Bedřich Veliký – přinejmenším po nějakou dobu.

Karl Theodor, kurfiřt falcký a bavorský, se musel ukázat v Mnichově, což činil nerad. Mnichovany chtěl vidět co nejméně. Městská rada mu šla na nervy, protože ho žádala, aby kurfiřtsko-bavorskou rezidenci poctil svou přítomností častěji.

Nakonec však přece jenom ocenil, že má v Mnichově sídlo – velmi vzdálené střelbě francouzské revoluce. Ta byla určena nejen kurfiřtovi stejně jako všem ostatním monarchům, ale byla namířena přímo na Falc západně od Rýna, jenž byl v Paříži prohlášen za „přirozenou hranici“ Francie.

Revoluční jednotky řeku záhy překročily a postoupily do Falce na pravém břehu Rýna a poté až do Bavorska. Karl Theodor si nyní nebyl jistý už ani v Mnichově; na přechodnou dobu musel město opustit.

Zemřít směl v Mnichově, ve své druhé rezidenci, a to 16. února 1799. Jako dědic bezdětného Sulzbacha Karla Theodora byl nyní připraven třiačtyřicetiletý vévoda Maxmilián Joseph von Zweibrücken. Byl na toto dědictví odkázán více než kdykoliv předtím. V roce 1789 přišel v důsledku revoluce o velení nad plukem „Royal Alsace“ ve Štrasburku.

Když v roce 1795 nastoupil po svém bratrovi Karlu Augustovi na trůn vévody z Zweibrückenu, byl vévodou bez držav: francouzské jednotky obsadily jeho území na levém břehu Rýna a zničily jeho zámky.

Jen vlásek pak ovšem chyběl k tomu, aby se nakonec kurfiřtem bavorsko-falckým přece jen nestal. Karl Theodor se v roce 1794, po smrti své bezdětné manželky Elisabeth Marie, v sedmdesáti letech oženil s osmnáctiletou arcivévodkyní Marií Leopoldinou von Österreich-Este v naději, že se přece jenom ještě dočká vlastního potomka. Když v roce 1799 zemřel, byla třiadvacetiletá kurfiřtka těhotná.

16