0033540

I Paní B. byla zneklidněná, to James viděl, třebaže se to pokoušela dobře skrýt. Po deseti letech, která strávil s Belzoniovými, dovedl rozpoznat i sebemenší náznaky. Byl přesvědčený, že ví, co jí dělá starosti. Maltézské publikum to nebylo. Nikdo nemohl být horší než Skoti. Při pomyšlení na Edinburgh si James odplivl. To byl zlozvyk, který se neodnaučil, a tak se aspoň snažil, aby neplival v přítomnosti paní Belzoniové. Ale Skotové si nic než odplivnutí nezaslouží.

Pan Belzoni pro ně v Edinburghu hrál, žádné jednoduché číslo, opravdovou divadelní roli v kusu nazvaném Valentin a Orson. Byl Orson, mladý princ, který vyrostl v divokém lese u jedné medvědice. V příběhu medvědici lovci postřelili a ona umírala v Orsonově náručí poté, co on všechny lovce přemohl. Normálně to byla pro pana B. maličkost – jenom v Edinburghu ne, protože ti hloupí Skotové obsadili do role medvědice skutečného medvěda, místo aby strčili do medvědí kůže dva chlapy, jak to dělají všude jinde. Pan B. byl statečný, ale ne životem unavený, proto si držel zvíře od těla. To publikum naštvalo, křičelo a pískalo, až by si člověk myslel, že na scéně stojí sám Napoleon. „Pěkně svoji starou mámu polib na rozloučenou!“ řvali ti skotští hajzlíci.

To bylo poslední vystoupení pana Belzoniho ve Skotsku a vůbec na Britských ostrovech. Po deseti letech už neexistoval jarmark, na kterém by několikrát nehostoval, a sotva by se našlo nějaké divadlo, kde nehrál, počínaje Sadler’s Wells v Londýně, kde s pomocí ohromných vod27

ních nádrží bylo předváděno obležení Gibraltaru, až po Crow Street Theatre v Dublinu, kde se rovněž pokusili o číslo s ohněm a vodou a přitom málem utopili hudebníky v orchestru. Zkrátka už nebylo nic, co by Belzoniovi ve Velké Británii ještě nezažili.

Proto přepluli moře a vystupovali v Portugalsku a osvobozeném Španělsku. Nyní, kdy byl Korsičan konečně poražen a poslán na Elbu, považoval pan Belzoni opět cestování po Evropě za bezpečné i pro sebe. Rozhodně bylo bezpečnější než ježdění po Skotsku. Dokonce ani Malťané, kteří se svou rytířskou minulostí byli dost nafoukaná společnost a potleskem často šetřili, jim nepoštvali na krk živého medvěda. Protože angažmá pana B. v Manoelu se již chýlilo ke konci, budou se muset rozhodnout.

Pan Belzoni je ctižádostivý. Slyšel, že sultán v Konstantinopoli k sobě zve nejlepší akrobaty ze všech zemí a bohatě je odměňuje; vždyť panovníci v Orientu, jak se vypráví ve všech pohádkách a kolujících příbězích, mají obrovské poklady. Ale zároveň se panu B. stýská, zvlášť od té doby, co se jeho bratr Francesco, jehož James ani trochu nepostrádá, vrátil k rodičům a Itálie je blíž než Konstantinopole. James by byl ochoten vsadit se o jakoukoli částku, kterou beztak nemá, jaká vyhlídka do budoucna už několik dní leží paní Belzoniové v žaludku. „Však to nakonec bude Konstantinopole,“ těšil ji a pomáhal při balení cestovních košů, které musí být v každém případě připraveny. „Itálie tady bude pořád.

A slyšel jsem, jak pan B. říkal, že pyramidu už za pár let nebude moct předvádět. Tak ji určitě teď ještě rád ukáže sultánovi!“ Paní B. svraštila čelo, ale přikývla. „Tady na Maltě se vypráví o Turcích děsivé historky,“ pokračoval James, který měl talent velmi rychle pochytit pár slov z cizího jazyka nutných k tomu, aby mohl na trhu 28

smlouvat a vyslechnout si nejrůznější příběhy, při nichž vstávají vlasy hrůzou. „Prý při obléhání jedli malé děti a každému křesťanovi hned na potkání podříznou krk.“ „Maltu obléhali před třemi sty lety,“ podotkla paní Belzoniová věcným, rozumným tónem a začala skládat povlečení, které si přivezla z Anglie, protože hostincům v zahraničí nedůvěřovala. „Kdo by to dneska mohl tak přesně vědět...“ „To už je tak dlouho?“ opáčil zklamaně James. Na trhu měl dojem, že to bylo skoro včera. Už se těšil, jak bude s mečem v ruce Belzoniovy bránit. Tedy žádný meč nemá, ale Turci mají a pan B. by mu určitě dovolil, aby si nějaký koupil, kdyby bylo zapotřebí. „Kromě toho má vláda Jeho Veličenstva v Konstantinopoli vyslance. Takže je sotva možné, aby každému křesťanovi hned podřízli krk,“ pokračovala paní Belzoniová a svojí rozumnou střízlivostí zničila jeden z jeho nejnapínavějších denních snů. „Ale možná přece jenom zamíříme do Padovy,“ rychle jí James vrátil rozvrácení jeho představ o obléhání, ale okamžitě ho to mrzelo. Paní B. byla jeho všechno, první a poslední, co měl, nechtěl jí přidělávat starosti. Ale někdy by člověka dohnala k tomu, že by lezl po zdi. Netušil, jak dokázala deset let stát se svým manželem na nejrůznějších jevištích a pódiích v jarmarečních boudách, vyjednávat s tvrdými a bezohlednými majiteli tržnic a principály o umístění scény a pořadí v programu, a přesto si nezvykla klít. Prostě to tak bylo. Někdy si myslel, že kdyby pan B. přijal angažmá v pekle, jeho choť by i čertu udělila lekci dobrého chování, přestože by se kolem ní rojily všechny nestvůry podsvětí. James si nikdy nebyl jistý, zda tohle na ní obdivuje, nebo by si přál jednou jedinkrát vidět, jak se opravdu přestane ovládat.

Ke svému ulehčení slyšel, jak po schodech vychází 29

pan Belzoni. Nemohl to být nikdo jiný. Při jeho výšce a váze nebylo možné splést si jeho kroky s chůzí někoho jiného.

Pan B. otevřel dveře a zářivě se na ně usmál. „Saro,“ zvolal a rozepjal náruč. „Saro, Jamesi, podnikneme cestu všech cest! Jak to, vy ještě nemáte sbaleno? Slíbil jsem kapitánovi, že brzy ráno, než vypluje, budeme na palubě!“ „Jedeme do Konstantinopole“ zvolal s nadějí v hlase James. „Pche!“ mávl pan B. rukou a opovržlivě mlaskl. „Co bychom dělali v Konstantinopoli?“ Jamesovi se sevřelo srdce. Ani se neodvážil na paní Belzoniovou podívat. Snad nebude zbytek Belzoniů stejný jako Francesco, který mu vrazil pohlavek, kdykoli se mu naskytla příležitost. „Ne,“ zavrtěl hlavou pan B., přistoupil k manželce, chytil ji kolem pasu a zvedl do výšky jako své nejlehčí, cvičné břemeno. „Plujeme do... Egypta!“ Paní B. se smála, jak ji vyhazoval do vzduchu. Měla už třicítku za sebou, byla však pořád stejně křehká jako tenkrát, když se s ní James seznámil. Bylo to výhodné i pro řadu čísel v programu pana B. Když předváděl Samsona z Patagonie, Sarah a James si oblékli turecké kalhoty a postavili se jako dvě z dvanácti osob na železný podstavec.

Dokonce i Francesco jednou nerad uznal, že aspoň na jedno je možné se u té anglické ženské spolehnout, totiž že na rozdíl od jiných žen a toho „hloupého kluka“ nepřibírá na váze. James neměl o postavě paní B. žádný názor, připadalo by mu to neuctivé. Ale dávno už nebyl dítě. Využíval tedy příležitostí, které se nabízely, když v jiných číslech vystupovaly ženy v různých kostýmech a v zákulisí se převlékaly. Občas ho přistihly a někdy padla i facka... ale většinou se to vyplatilo. „Nevěděl jsem, že v Egyptě jsou taky jarmarky,“ po30

znamenal pan B., postavil manželku na zem, opět dramaticky gestikuloval a dunivým hlasem pokračoval: „Však mě taky do Egypta nepozvali jako akrobata!“ „Akrobata?“ opáčila udiveně Sarah. „Jo. Opravdu,“ zatvářil se tajuplně. „Egyptský paša osobně požádal Giovanniho Belzoniho o pomoc.“ James nepovažoval pana B. za lháře. Ale věděl, že s některými jeho sděleními je to stejné jako s hláškami, které James v roli vyvolávače vykřikuje na trzích v Anglii, Skotsku, Španělsku a Portugalsku: Jsou pravdivé... do urãité míry. Pravda je v nich jadérkem, které se musí natřít extra zářivou barvou. Nebral tedy to, co oznámil pan B., tak doslova. Byl si však jistý, že určitě někdo v Egyptě pana B. opravdu angažoval.

James nevěděl o Egyptě nic, leda to, že Nelson tam jednou zvítězil nad Napoleonem a ještě o něco dřív opustily tuto zemi děti Izraele, když tamějšího faraona postihlo deset božích ran. Tak to stojí v bibli, s jejíž pomocí ho paní B. naučila číst. „Ale pane Belzoni,“ zeptal se zvědavě, „co tedy pro něj máte udělat, když ne předvádět svoje čísla?“ Pan B. hrdě zvedl hlavu. „Jeho Výsost paša hledá evropské inženýry.“ „Giovanni...,“ ozvala se paní B. tónem, který si schovávala pouze pro svého manžela a v němž se mísila hrdost se starostí. Pan B. se často bezmezně nadchl pro některé věci a úplně přehlédl, jaké háčky by v sobě mohly skrývat.

Přesně tak uzavřel dohodu o angažmá v Edinburghu; povedlo se mu zcela přehlédnout dodatek o živém medvědovi, a když si ho paní B. všimla, byli už všichni na cestě do Skotska. „Potřebuje odborníky na vodní stroje,“ pokračoval. „Přece jsem pomáhal stavět velký vodní stroj na scéně Sadler’s Wells, vždyť to dobře víš. A koneckonců zavodňo31

val celé jeviště. Tenkrát moje nadání pochválil i pan Dibdin. Tak můžu taky postavit vodní stroj, který pašovi pomůže zavodnit jeho pole!“ James si pamatoval na velký výjev, který znázorňoval jedno z Nelsonových vítězství. Je to pravda, pan B. pomáhal... hlavně nosil těžké roury, které by jinak muselo poponášet několik lidí. Tedy na tohle si James vzpomínal, ale možná mu uniklo něco důležitého. „Je to můj osud,“ uzavřel Belzoni. „Věděl jsem to! Konec s kočovným životem. Ty budeš, moje drahá, manželkou muže, jenž Egypt promění v zemi, kde bude proudit mléko a med.“ „Giovanni,“ ozvala se opatrně Sarah, „pověz mi to všechno od začátku. Kdo přesně si tě najal? Jak se to odehrálo?“ Pan B. prohlásil, že jim všechno bude vyprávět, ale při večeři, jaká se sluší a patří na oslavu začátku nového života. Nechtěl ani slyšet o tom, že musí nejprve dokončit balení. Když byl v takové náladě, nenechal si nic rozmluvit, a tak za chvíli seděli v hostinci nad talíři s olivami a čerstvě opečenými rybami a pan B. líčil své setkání s jistým kapitánem Ismáílem Gibraltarem, s nímž se seznámil v kavárně. James měl pocit, že to jméno je pravé asi tak jako „Samson z Patagonie“ či jakékoli jiné jméno jarmarečních umělců a doufal, že kapitán Gibraltar má v sobě aspoň malé, pravdivé jádro, stejně jako pan B. V každém případě se tento Ismáíl Gibraltar vydával za pověřence egyptského panovníka, což není sultán, nýbrž paša, a zřejmě není v zemi na Nilu u moci dlouho. „Jestli paša pro svoji zemi potřebuje evropské inženýry, proč nepošle své vyslance na univerzity?“ zeptala se Sarah. „To pravděpodobně udělal,“ přikývl Belzoni. „Ale páni učenci jsou moc zhýčkaní a připadají si příliš povznesení na nějaké dobrodružství u muslimů.“ 32

„Možná nejprve chtěli, aby jim zaplatil zálohu,“ podotkl James. Pan B. na něj vrhl zničující pohled. „Mně slíbil plat. Budu přiměřeně odměněn a k dispozici mi dají všechno, co budu ke konstrukcím potřebovat.

Koneckonců vodní stroj nelze postavit ze vzduchu. Věř mi, chlapče, myslel jsem na všechno. Ale je tu ještě něco, na co vy dva nesmíte zapomenout,“ zvážněl. „Nesmíte se nikde ani slovem zmínit, že... nu... že mám jiné vzdělání než ostatní inženýři. Velký Belzoni, Samson z Patagonie, o tom paša nemusí nic vědět. Protože už vlastně neexistuje, capisce? Ostatně,“ uzavřel Giovanni s trpkým úsměvem, „beztak to byla už jenom otázka času. Pro pětatřicetiletého muže se nehodí, aby dělal davu opičky, pokud chce, aby ho lidé respektovali.“ James, jenž si byl neustále vědom, že kdyby nepotkal Belzoniovy, seděl by teď někde ve vězení nebo už dávno tlel v chudinském hrobě, okamžitě přikývl – a nevyslovil, co si opravdu myslel: v pětatřiceti letech už není dlouho možné ztělesňovat nejsilnějšího muže na světě. Pan B. pro něj byl nejen gigant, ke kterému vzhlížel, ale i otec, jakého si vždycky přál. Ale když člověk vyrostl na jarmarku, ví, co čeká na silné muže, když překročí čtyřicítku. V nejlepším případě si je někdo najme jako pomocnou sílu při stavbě boudy nebo stanu. Něco takového samozřejmě nepřichází pro pana Belzoniho v úvahu.

Paní B. jen skepticky upírala oči před sebe. James nejprve předpokládal, že se jí nelíbí přání jejího manžela, aby trochu přizpůsobili pravdu, potom si však vzpomněl, že svoji věrnost bibli vždycky spojuje s praktickými úvahami, takže lež z nouze je i v jejích očích omluvitelná. Ne, určitě pochybuje z nějakého jiného důvodu. „Doufám, že paša stojí za sliby svých pověřenců,“ poznamenala.

33

„Saro, Egypt,“ nadšeně ji povzbuzoval Giovanni. Čelo se jí vyjasnilo a výraz tváře změkl. „Egypt,“ opakovala.

Sarah stála na palubě lodi Benigno a dívala se, jak se za nimi zmenšují bílé domky Valetty, které se jako ptačí hnízda tiskly ke skalám. Všimla si také červeně a zeleně pruhovaných bárek s kartounovými plachtami. Benigno se pomalu vzdalovala od velkého přístavu na Maltě, ale loďky jí připadaly jako barevní ptáci poletující mezi dvěma těžkými, bojovými koni oceánů. Vítr vál z pevniny a foukal jí do obličeje, tak trochu se sama cítila jako pták, vznášející se nad azurově modrou hladinou moře dost vysoko, aby na něj nedostříkla pěna. Sarah si ten pocit vychutnávala. Vánek ji ovíval, vjel jí do vlasů a pokoušel se uvolnit prameny z přísného účesu. Přistihla se, že touží po tom sáhnout si do týla a rozpustit uzel upevněný sponou, cítit, jak jí vítr cuchá rozpuštěné vlasy. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Vzduch chutnal slaně; Sarah vnímala vůni moře a starých palubních prken, na nichž stála. Hluboko pod ní vlny narážely do trupu lodi. Nastavila tvář slunci a oddala se dojmům, jež do ní proudily.

Samozřejmě tohle nebyla její první námořní plavba, přesto měla pocit, jako kdyby vyplula poprvé a poprvé do sebe vstřebávala všechny ty zvuky a pachy moře. Přála si, aby Giovanni stál vedle ní a sdílel s ní tenhle zážitek, ale nedokázala se přemluvit, aby přerušila nádherný okamžik a šla pro něj. Stála tedy u zábradlí, užívala si všemi smysly, ale navenek vypadala zdrženlivě a klidně, tak jak ji všichni znali. Setrvala tam tak dlouho, dokud jí námořníci neporadili, aby šla do podpalubí, jinak si spálí obličej.

Teprve pak si uvědomila, lehké pálení na pleti a také to, 34

že si zřejmě dneska ráno uvázala korzet příliš volně; trochu ji dřel a nedržel ji tak vzpřímeně jako obvykle. Ustoupila od zábradlí, ale se stínem, který na ni pod stříškou dopadl, se k ní vrátily i starosti.

Sarah neměl příležitost osobně se setkat s pašovým pověřencem. Ismáíl Gibraltar zůstal na Maltě, vysvětlil jí Giovanni, aby odtud pokračoval do Itálie a najímal další evropské vědce a řemeslníky. Aspoň dal Belzoniovým doporučující dopis pro svého pána, v němž vychvaluje Giovanniho schopnosti. Samozřejmě ani jeden z nich neuměl dopis přečíst. Sarah si list s podivným písmem vzala a tak dlouho chodila po přístavu ve Valettě a ptala se lidí, až našla muže, jenž byl schopen jí dopis přeložit.

Deset let života s Giovannim byla v mnoha ohledech nádherná doba; pořád cítila, že žije, i ve chvílích, a právě v nich, kdy mu mohla v kejklířském kostýmu pomáhat na scéně.

Neustále prožívala něco nového a nikdy ani na okamžik nezalitovala, že se rozhodla provdat se za něj. Sarah a Giovanni neměli děti a někdy přemítala, zda je to cena, kterou jim bůh určil za jejich naplněný život. Avšak když si představila, že by museli hledět do nejisté budoucnosti s kojencem v náručí, uznávala, že to mohla být i boží milost.

Vyhlídka, že navštíví zemi tak vzdálenou jako Egypt, ji naladila veskrze radostně. Neměla strach ani z toho, že bude obklopena lidmi, jejichž jazyku nebude rozumět. Na to si už časem zvykla. Ale chtěla mít jistotu, že tam Giovanni, James a ona nebudou žít z ruky do úst. Hlavně když Giovanni skutečně bude muset skončit s prací a životem akrobata. Věděla, že její muž přemýšlí o budoucnosti, o tom, co ho čeká, až ho opustí síla a už mu nezajistí výdělek; včera ho opět přistihla, jak si s utrápeným výrazem vytrhoval šedivý vous z plnovousu. Sarah mlčela, ale položila svoji ruku na jeho a ucítila pod dlaní prsten, který mu darovala.

35

Ukázalo se, že dopis, který si dala přeložit, měl řádnou pečeť a také obsah byl věrohodný, ale bylo jí řečeno, že je psán arabskými písmeny, jenže v turečtině. Přemýšlela o tom, ještě když k ní přistoupil kapitán lodi Pietro Pace a zdvořile sklonil hlavu. Pozdravil ji hned, jak vstoupili na palubu a Giovanni předložil jejich pasy a doklady, které si dali pro všechny tři vystavit. Zřejmě s ní tedy chce mluvit. „Signoro Belzoni,“ oslovil ji a ještě dodal něco, čemu nerozuměla. „Obávám se, že moje italština je velmi špatná,“ přiznala v rozpacích. Vlastně si myslela, že její znalost italštiny je docela dobrá, dokud neslyšela první Italy, kteří mluvili úplně jiným dialektem než Giovanni a jeho bratr, navíc tempem, jaké jí bralo dech. „Mohl byste, prosím vás, trochu pomaleji...“ „Ale samozřejmě,“ usmál se kapitán a opakoval: „Mohu pro vás něco udělat, signoro?“ Chtěla zavrtět hlavou, ale v té chvíli pochopila, proč se ptal. Teď ji požádá, aby šla do podpalubí. Giovanni, jenž už tam seděl a horlivě kreslil návrh vodního stroje, ona a James nebyli jediní cestující, ale Sarah byla jediná žena na lodi. Stará pověra, že ženy na lodi nosí smůlu, je asi ještě pořád rozšířenější, než si myslela. „Ano, kapitáne,“ usmála se mile. „Vy jste jistě už Egypt několikrát procestoval, že?“ „Byl jsem v Alexandrii,“ odpověděl Pietro Pace. „Zbytek země, nu...,“ pokrčil výmluvně rameny. „Já jsem námořník, signoro.“ „Smím se vás přesto na něco zeptat? Nechápu, proč je dopis vládci Egypta psaný turecky.“ „Aha.“ Kapitán se napřímil. Dej muÏi pfiíleÏitost, aby pouãil Ïenu, a hned se jí chopí, pomyslela si Sarah shovívavě.

Právě z toho důvodu se zeptala... a také proto, aby ještě 36

o chvilku oddálila odchod do podpalubí. Dobře si pamatovala na dusno v kabinách při všech plavbách, které zažila, a na nevyhnutelnou nevolnost, která se jí tam vždycky zmocnila. „Egypt, signoro,“ začal vysvětlovat Pietro Pace, „je vlastně část turecké říše. Platí dávky a odvody Portě v Konstantinopoli, přestože zlaté časy Turků skončily před dobrými sto lety.“ „Porta?“ „Tak se obecně říká turecké vládě. Označení je odvozeno od paláce v Konstantinopoli. V každém případě Egypt po staletí patří k turecké říši, ale ti, kdo na Nilu skutečně vládli a vybírali dávky, byli bývalí vojenští otroci, takzvaní mameluci. Rozhodně tomu tak bylo, dokud tam nevtrhl císař.“ Sarah na něj ostře pohlédla. „Myslíte generála Bonaparta?“ Od té doby, co opustila Anglii, se už často setkala s lidmi, kteří o tom muži nemluvili jako o „korsické nestvůře“ a neříkali „Boney“, nýbrž o něm hovořili s úctou a s respektem používali titul, který si přivlastnil.

Kapitán si odkašlal. „Nu ano,“ přikývl. „Zprávy o jeho návratu z Elby se potvrdily a císařův návrat do Paříže je...“ „Generál Bonaparte bude ještě litovat, že opustil místo, kam byl právem vypovězen,“ přerušila ho přesvědčeně Sarah, stejně jako Giovanni zděšená prvními zvěstmi, jimž dlouho nechtěla uvěřit. „Celá Evropa stojí proti němu. Jeho krvavá tyranie ale záhy definitivně skončí.“ Neodpustila si, aby nedodala: „V Egyptě se tak stalo již před lety, že ano? Musel se potupně vrátit, když ho stateční Britové odkázali do patřičných mezí.“ Články o Nelsonově vítězství a následujících britských triumfech musela paní Stapletonové stále znovu předčítat a tehdy byly vzácně svorné v nadšeném obdivu k námořnímu hrdinovi.

37