0033797

VYTOUŽENÝ HOST

P

o snídani jako každé ráno pročítal monsieur de Girardin poštu; četl bez zvláštní pozornosti, spíše z povinnosti.

Znenadání se jeho tvář rozjasnila radostným překvapením.

Jakže? Je to možné? Monsieur de Girardin se v to neodvážil doufat. Jean Jacques přijede! Tady to stálo, napsal mu to jeho přítel Lebègue – vysoce vážený muž, největší ze současníků, Jean Jacques Rousseau přijede!

Monsieur de Girardin přecházel po pokoji s dopisem v ruce a četl jej znovu a znovu.

Filozofie Jeana Jacquesa Rousseaua zasáhla hluboce do jeho života. René Louis, markýz de Girardin, hrabě z Vauvré a Brégy, seigneur na Ermenonvillu a jiných panstvích a usedlostech, býval u dvora polského krále v Lunévillu prvním komořím a velitelem tělesné gardy. Měl za sebou bohatý život, který mu mnozí záviděli. Avšak když se asi tak před dvanácti lety seznámil s knihami Jeana Jacquesa, ženevského občana, poznal prázdnotu svého života a vysvitl mu jako mnohým jiným smysl bytí. Civilizace přivedla svět k rozkladu; kdo se chtěl zbavit trýznivého pocitu prázdnoty, musel se vrátit k prostotě, k přírodě. A markýz opustil lunévillský dvůr, aby zařídil svůj život podle Mistrova učení. Byl stoupencem politických novot, jak je kázal Jean Jacques v knize Společenská smlouva, svého syna a dědice Fernanda vychovával podle zásad, které Jean Jacques hlásal ve výchovném románu Emil, svůj statek 7

Ermenonville přetvořil v krajinu, jakou vylíčil Jean Jacques v milostném románu Nová Heloisa.

Jean Jacques sám nyní již léta bydlel opět v Paříži, nařízením úřadů vyhoštěný, mlčky trpěný. Monsieur de Girardin planul touhou sblížit se s velikým učitelem, filozofovat a rozmlouvat s ním. Ale Jean Jacques se stranil lidí, markýz jej směl navštívit pouze jedenkrát, před lety.

Tu vešlo ve známost, že Jean Jacques po četných pařížských rozepřích opět hledá klidné útočiště na venkově. Monsieur de Girardin mu v srdečném a uctivém dopise nabídl pohostinství a postaral se, aby mu přednosti Ermenonvillu vylíčil v správném světle jejich společný přítel doktor Lebègue. Ale mnoho velkých pánů se ucházelo o to, aby měli Jeana Jacquesa pod svou střechou, markýz věděl, že jeho naděje jsou velmi malé. A nyní byl přece jen on tím vyvoleným!

V duchu se ptal, zda by neměl okamžitě říci synu Fernandovi o velikém štěstí, které záhy potká zámek Ermenonville.

Přemohl se. Jeho srdce bylo plné svobodomyslných myšlenek Jeana Jacquesa, avšak z dob své vojenské služby si zachoval přísný smysl pro disciplínu, pro povinnost. Po snídani následovala vždy obchůzka zahradami. Tak si to zařídil, tak to dodrží i dnes ráno. Odložil tu šťastnou zprávu na pozdější dobu.

A tak si vysoký, hubený, asi padesátiletý pán nasadil na hlavu nízký klobouk s úzkou obrubou a vzal do ruky dlouhou, pružnou španělku se zlatým knoflíkem. Takto vyšel ven, oblečený prostě, po venkovsku, v šosatém kabátě a v nízkých holínkách. Připojil se k němu malý průvod, správce, vrchní zahradník, jeden ze služebníků.

Každodenní obhlídka parku byla pro Reného de Girardin nejmilejším zaměstnáním. A nyní, kdy přítomnost Jeana Jacquesa měla dodat zahradám svrchovaného významu, působila mu obchůzka dvojnásobnou radost.

Na základě učení Jeana Jacquesa napsal monsieur de Girardin před časem obsáhlou Příručku zahradní architektury a okolí jeho zámku mělo být uskutečněním jeho teorií. Na 8

rozdíl od versailleských strojených, vyumělkovaných sadů měl jeho ermenonvillský park dopřát každému, kdo by se v něm procházel, požitek z přírody. Z celé přírody. Tichá lučina a temný les, divoký vodopád, klidný potok a melancholicky líbezné jezírko, pustá, vznešená skaliska a půvabné údolí, to vše zde bylo pohromadě, takže ten, kdo se tu procházel, mohl podle své okamžité nálady přejít z jedné krajiny do druhé a přiblížit si tak vnější krajinu svému vnitřnímu rozpoložení. Byla zde také připomínka minulosti, věčnosti.

Tu a tam v rozlehlém parku stál malý chrám nebo zřícenina, upomínka na veliké doby Řecka a Říma, a všemožné nápisy vyřezané na lavičky, vyryté do sloupů nebo i vyškrabané do stromů, citáty klasické i moderní byly plně v souladu s každým z těchto míst.

V tomto světě se markýz procházíval den co den a pátravě si všechno prohlížel. Dosáhl již mnohého; ale vždy znovu nacházel nedostatky, věci, které bylo ještě možné provést, ale které dosud nebyly provedeny, a to byla ustavičná pobídka i každodenní potěcha. Jako maršál zvedal dlouhou, ohebnou hůl a udílel rozkazy zahradníkům a zedníkům, přičemž vždy lehce poklepal na příslušný předmět nebo i na příslušného muže. Le père la Tapette, otec Klepálek, jak říkali lidé svému dobromyslnému i panovačnému pánovi. Dnes byl jeho pohled ještě bystřejší než jindy, jeho činorodost ještě chvatnější; neboť nyní jeho dílo mělo obstát před zraky Jeana Jacquesa. Šel podél malého jezírka; nahoře v předstírané dálce zvedal se malý chrám, Chrám filozofie. Přešel přívětivé louky s pasoucími se stády, prošel Alejí snů, vystoupil po lesní stezce nahoru na skaliska Samoty. Vychutnával mnohotvárný výhled, který se tu otevíral do dálky. Pevně věřil, že jeho svět obstojí ve zkoušce u toho, který si jej vysnil.

A jaká dobrotivá prozřetelnost vnukla jemu, Girardinovi, teprve před pouhými třemi nedělemi nápad, aby se pustil do stavby chalet suisse, švýcarské salaše. Markýz zašel na staveniště. Ano, práce postupovala dobře. Několik týdnů bude 9

ovšem Jean Jacques muset bydlet v letohrádku, ale pak se bude moci přestěhovat sem do salaše. Stála na povlovně se svažující louce, za ní se rozkládal světlý, lidskou rukou téměř nedotčený háj. To byly nivy Nové Heloisy, ráj clarenský. Jean Jacques bude bydlet v krajině, kde žijí Saint-Preux a Julie, postavy jeho nesmrtelné básně.

Markýz dokončil obchůzku. Nyní si směl dopřát té veliké radosti a oznámit synovi, že přijede Jean Jacques.

Poslal pro něho. Fernand přišel. Sedmnáctiletý Fernand – jako dědic ermenonvillského seigneura měl titul hraběte z Brégy – byl oblečený ještě prostěji než markýz; místo obvyklého parádního kabátce a draze vyšívané kazajky byl v rozhalené košili. „Hrabě Fernande!“ řekl otec mladíkovi, dychtivě čekajícímu, co mu poví. „Radostná zpráva! Přijede náš přítel a učitel Jean Jacques! A bude bydlet v Ermenonvillu!“ Černé, velké oči mladého muže zazářily takovým nadšením, že to otce dojalo. „Milý hochu,“ řekl a pokusil se obrátit své pohnutí v žert, „provedl jsem to dobře? Provedl jsem to podle tvého?“ Fernand ze sebe stěží dostal těch několik slov, když odpověděl dojatým hlasem: „Děkuji vám, otče. Velmi vám děkuji!“ Pak se rozběhl do lesa, ve který zahrady přecházely. Byla tam skrytá mýtina, kam se uchyloval, když si chtěl rozebrat nějakou událost. Vrhl se do mechu, pod prastarou černou borovici, svou přítelkyni. Přemýšlel.

Ano, otec to provedl dobře. Avšak odhodlal-li se Jean Jacques přijet, byl to jeho, Fernandův, osobní triumf. Neboť Jean Jacques, a to bylo ovšem veliké tajemství, byl jeho přítelem.

Když se totiž jeho otci tehdy v Paříži podařilo dostat se do bytu velkého filozofa, který se stranil lidí, vzal ho s sebou.

Nesli noty, které měl Jean Jacques rozepsat; byla to jedna z Mistrových podivnůstek, že si nechtěl vydělávat na živobytí svou filozofií, nýbrž prací svých rukou, rozepisováním not. Tam tedy, v prostém bytě v rue Plâtrière ve čtvrtém po10

schodí, stál Fernand před oním drobným člověkem, díval se mu do očí, naplněných Bohem a pravdou, a byl dojat prostým chováním největšího ze současníků. A pak si dodal odvahu a promluvil. Prohlásil, že dřívější podoba malé opery Jeana Jacquesa Vesnický prorok se mu líbí víc než nová, kterou nyní hrají v pařížské Opeře; Jean Jacques se jen usmál, moudře, jemně a trpce, a odpověděl, že v té věci nemá mladý pán nepravdu, že nová verze je přikrášlená a vyumělkovaná, ale že jsou zde jisté důvody, proč se hraje tato verze. A potom směl přijít podruhé pro rozepsané noty on, Fernand, a ne jeho otec, a Jean Jacques s ním rozmlouval znovu. A dovolil mu, aby ho mohl vidět potřetí. Ano, třikrát si Fernand povídal s Mistrem! Nebylo pochyby, jestliže nyní přijede Jean Jacques do Ermenonvillu, že to nebude kvůli otci, přijede k němu, k Fernandovi.

Srdce jako by se mu chtělo rozskočit radostí, musel se radovat, musel křičet radostí, les na této mýtině dával nádhernou ozvěnu. Volal: „Jean Jacques! Uvidíme Jeana Jacquesa, lese!“ Volal: „Buď vítán, Jeane Jacquesi!“ a stonásobná ozvěna opětovala: Jean Jacques! Jean Jacques!

Nestačilo mu, že sdělil svou radost stromům. Vždyť nechápaly, že Jean Jacques přijíždí k němu, k němu! Musel toto své pyšné tajemství říct člověku, který mu rozumí.

Odjel na koni do zámku Latour k přítelkyni Gilbertě. Rozjel se tam, tak jak byl, v rozhalené košili a bez paruky, tmavé vlasy mu poletovaly ve větru. Urostlý, hubený mladý muž s vysedlými lícními kostmi, s velikým, smělým nosem, dlouhým krkem a silným ohryzkem nebyl krásný, ale krásným ho dělaly černé oči zářící nadšením.

Přijel do zámku Latour a okamžitě se rozběhl za Gilbertou.

Zastihl ji v plesových šatech při hodině tance ve společnosti anglické guvernantky, společnice a tanečního mistra.

Gilberta Robinet de Latour pocházela z nelegitimního svazku jednoho velmi bohatého pána z nové šlechty s bezvýznamnou herečkou. Oba rodiče záhy zemřeli, byla dána do 11

péče svého dědečka, který se stal jejím poručníkem. Dědeček, velmi zámožný generální pachtýř daní Robinet, si dítě velmi brzy oblíbil, Gilbertu adoptoval a udělal ji svou univerzální dědičkou. Fernand a Gilberta se spřátelili. Markýz neviděl rád Fernandův důvěrný vztah k dívce z nejnižší šlechty a nadto pochybného původu. Představa, že by musel žádat o souhlas krále, kdyby se chtěl jeho prvorozený oženit, mu rozhodně nebyla milá; neboť manželstvím s ženou nerovného rodu bez králova souhlasu by hrabě Fernand a jeho potomci pozbyli nárok na panství Ermenonville a jiné výsady.

Avšak Girardin potlačil svou nechuť; nechtěl být v rozporu s filozofií Jeana Jacquesa.

Jestliže se však podvolil v tom, že přijme Gilbertu do rodiny, potom chtěl tedy mít i podíl na její výchově. Kam až měl sahat tento podíl, o tom vedl četné a vleklé disputace s Gilbertiným chytrým a šibalským dědečkem, generálním pachtýřem daní Robinetem. Tomu se Fernand dost zamlouval a připadalo mu komické, že se jeho vnučka, pocházející z nelegitimního svazku, má přivdat mezi vysokou šlechtu; ale nechtěl připustit, aby mu někdo mluvil do výchovy jeho Gilberty. Znal svého Rousseaua a pokládal jeho názory za velmi zábavný předmět k rozhovorům, ale ty názory se mu zdály utopistické; rád si bral na mušku Girardiny, že horují pro člověka, který by z nás ze všech chtěl udělat kanadské divochy. Neměl nic proti tomu, aby Gilberta tu a tam oblékla prostý, zpola selský kroj, připouštěl i to, aby občas doběhla pěšky do zámku Ermenonville nebo aby si tam třeba dojela sama na koni v mužském oděvu, à l’amazone. Ale jinak mělo být její chování, Rousseau Nerousseau, takové, jaké se slušelo na mladou dámu jejího postavení.

Letos měla být uvedena do společnosti a monsieur Robinet se postaral o to, aby se jí dostalo pečlivé výuky v obřadném ceremoniálu v saloně i plesovém sále.

Při jedné z těchto hodin ji tedy zastihl Fernand. Jemu se zdálo, že pařížské plesové šaty hyzdí urostlé, svěží děvče; Gil12

bertina široká, upřímná tvář s kvetoucí pletí byla mnohem přirozenější bez pudru, její velká, veselá ústa mnohem krásnější bez mušek nad nimi. Nicméně se musel podřídit tomu, že tak oblékají jeho přítelkyni a milovanou dívku, nemohl dělat nic jiného než se mrzutě posadit ke zdi, dívat se a čekat.

Ale Gilberta na něm okamžitě poznala, že se stalo něco důležitého. Nic nedbala, že by se na ni dědeček mohl zlobit, vysekla těm, kteří byli kolem ní, hlubokou poklonu, jež byla součást jejího tance, a řekla: „Promiňte, pánové a dámy,“ a opustila užaslé společníky. Vzala Fernanda za ruku a zavedla ho do svého malého budoáru.

Ale nezbavila se tak rychle chování vznešené dámy. Velebně usedla na pohovku a vyzvala ho, aby se posadil na malou zlacenou židličku. Tak zde seděli jeden proti druhému, on v rozhalené košili a v hrubých kalhotách, ona v oslnivé plesové toaletě. Její ramena půvabně vystupovala z brokátu, husté, temně plavé vlasy nad okrouhlým dětským, poněkud svéhlavým čelem byly vyčesané vzhůru a napudrované. „Co se děje, Fernande?“ zeptala se. Fernand řekl: „Jean Jacques přijede! A bude bydlet v Ermenonvillu!“ A hned – nedokázal už déle čekat – vyzradil své pyšné tajemství. Vyprávěl jí o třech pařížských rozmluvách, přičemž objasnil celý jejich význam. Vítězoslavně zvolal: „Přijede ke mně! Jean Jacques přijede! Přijede kvůli mně!“ Nevydržel to na pozlacené židličce. Začal pobíhat po pokoji.

Věty plné nadšeného zaujetí, jedna přes druhou, se mu řinuly z úst. Otec, třebaže má šlechetné a upřímné srdce, je přece jen příliš nasáklý prohnilými názory versailleského a lunévillského dvora. Poučky Jeana Jacquesa nelze zapisovat na papír, který byl již jednou popsán. Jen oni, mladí, plně pochopili jeho nádherné, prosté, a přece tak nové myšlenky a city.

V anglických koloniích v Americe, v onom mladém světě, se bojovníci za svobodu právě snaží uvést filozofii Jeana Jacquesa ve skutek. Jestliže nyní Gilberta a on budou smět žít v Mistrově blízkosti, jestliže budou mít to nevýslovné štěstí, 13

že budou moci každodenně naslouchat jeho milému, hlubokému hlasu, pak jim to dá i sílu účastnit se budování nové Francie v duchu Jeana Jacquesa.

Gilberta poslouchala. Strávila dětství s matkou herečkou, prožila mnoho převratných změn, zdědila po matce dobrý praktický rozum; také od dědečka Gilberta často slyšela peprné realistické výroky. Její oči hleděly do světa jasněji než oči Girardinů, rozlišovaly lépe mezi snem a skutečností. A jak tak nyní Fernand ve svém vyzývavě prostém oděvu pobíhal po elegantním budoáru, přecpaném všemožnými módními cetkami, a jak mu na dlouhém holém krku poskakoval ohryzek a jak se tak celý třásl a vášnivě gestikuloval, plně si uvědomila grotesknost situace. Viděla ale také jeho blouznivé, do daleka zahleděné oči nad smělým nosem, slyšela jeho dojatý hlas, věděla, co znamená příchod Jeana Jacquesa pro jejího dobrého, moudrého, statečného přítele, hořícího ctižádostí, a tak se ani neusmála bezbřehému toku jeho nadšení.

Výmluvnost a kouzlo Jeana Jacquesa, city Nové Heloisy zapůsobily i na ni, byla nesmírně zvědavá a nedočkavá na setkání s tvůrcem tohoto díla. A bude báječné, až bude moci v Saint-Vigoru, dědečkově venkovském sídle nedaleko Versailles, kam odjede za několik neděl, vyprávět pánům a dámám ode dvora o rozhovorech, které vedla s největším spisovatelem století.

Fernand navrhl, aby si společně četli z Nové Heloisy, jak to občas dělávali, a to v Ermenonvillu, v krajině Jeana Jacquesa.

Okamžitě souhlasila.

Převlekla se, nyní byla oblečená tak, jak se hodilo pro svět Jeana Jacquesa. Odjeli na koni do Ermenonvillu. Četli o čisté, hluboké, žhavé lásce Juliině k Saint-Preuxovi a Saint-Preuxově k Julii. Sami se stali touto dvojicí, líbali se, byli na hony vzdálení frivolní galantnosti dvora a města Paříže, byli šťastní a netoužili po ničem jiném.

14

ŽENA JEANA JACQUESA

D

oktor Lebègue přijel do Ermenonvillu, aby markýze informoval o přáních i zvláštnostech Jeana Jacquesa.

Proslulý lékař byl spřátelen jak s Girardinem, tak s Jeanem Jacquesem. Ten ho obdařil důvěrou proto, že doktor Lebègue zavrhl módní lékařství a nepracoval proti přírodě, nýbrž v souladu s ní.

Lebègue vyprávěl, jak přiměl Jeana Jacquesa k přestěhování do Ermenonvillu. Zprvu získal na svou stranu ženy. Co se týče každodenního života, je prý totiž Jean Jacques závislý na své ženě Tereze a ta zase slepě poslouchá svou matku, starou madame Levasseurovou. Stará je prý chtivá majetku, on, Lebègue, ji podplatil drobnými dárky. Kromě toho jí slíbil, že se markýz se svými lidmi postará o převoz její domácnosti a že ji osobně odškodní za námahu, spojenou s přestěhováním; že mu radí, aby madame Levasseurové neprodleně poslal padesát livrů na výlohy, které bude mít. Půjde-li vše dobře, bude tu Jean Jacques během příštího týdne, nejprve sám, ženy o něco později, jakmile vystěhují pařížský byt.

Příští dny prožil markýz a Fernand v očekávání. Ale minul týden a ještě několik dalších dní a Jean Jacques nikde. Potom přišla zpráva, aby markýz poslal do Paříže vůz a lidi na přestěhování.

Přivezli nábytek, přijely i ženy, Tereza a její matka. Ale nepřijel Jean Jacques.

15

Monsieur de Girardin se zděsil. Copak doktor Lebègue neřekl, že Jean Jacques zde bude dřív než ženy? I ty se tomu velmi podivovaly; Jean Jacques opustil Paříž před několika dny.

Nicméně velké starosti si nedělaly. Ten náš podivín, řekly, si často zajde a někde se toulá, však on přijde.

Markýz se upokojil a dal zdvořilými slovy najevo svou radost nad příjezdem dam. Tenkrát při své návštěvě v Paříži zahlédl Terezu jen letmo. Věděl, že byla sklepnicí v podřadném hotelu, když se s ní Jean Jacques seznámil; byla tehdy docela mladičká. Teď jí mohlo být takových sedmatřicet nebo osmatřicet let. Měla na sobě jednoduché šaty z květovaného siamoise, laciné látky, utkané z plátna a bavlny; kaštanově hnědé vlasy měla schované pod maloměstským čepcem. Markýzi připadala madame Rousseauová vulgární, nikoli však bez půvabu. Její poněkud příliš plný obličej byl málo výrazný, ale velké, netečné oči byly s to přivábit nejednoho muže, stejně tak i lenivé pohyby jejího těla. Pozorovala lidi i věci pomalu, naivně, bez studu i skromnosti. Mluvila málo a zdálo se, že jen těžko hledá vhodná slova.

Zato matka, madame Levasseurová, měla dobrou vyřídilku. „Narodila jsem se v Orléansu, ale jsem Pařížanka,“ prohlašovala.

Byla stará, jistě přes sedmdesát, ale čilá a plná života. Její malé postavě dělala potíže značná tloušťka, černé šaty těsně přiléhaly k mohutným ňadrům, těžko dýchala. Ale nijak jí to nevadilo.

Byla si vědoma toho, že pro své osobní vlastnosti a jako tchyně Jeana Jacquesa smí být náročná, a její tvrdé, bystré, černé, pichlavé oči nad malým nosem se dívaly číhavě a vyzývavě.

Markýz ukázal ženám letohrádek, ve kterém měly prozatím bydlet. Byl to pavilon v bezprostřední blízkosti zámku, hezké dvoupatrové venkovské stavení; dříve zde bydlel kastelán. „Ke stálé posluze,“ řekl Girardin, „si vám dovolím poslat služku ze zámku.“ – „To by bylo pěkné, pane markýzi,“ odpověděla madame Levasseurová, „kdyby snad mému zeti nestačila naše pomoc.“ A Tereza dodala hlubokým, lenivým hlasem: „Jean Jacques chce, abych jej obsluhovala jen já, a to také budu.“ 16