První kapitola
Muž za psacím stolem posunul těžké skleněné těžítko o deset centimetrů doprava. Netvářil se nijak zamyšleně či roztržitě, nýbrž naprosto bezvýrazně. Vyznačoval se bledou pletí, jakou mívají lidé, kteří tráví většinu dne za umělého osvětlení. Bylo zřejmé, že tento muž pobývá především v uzavřeném prostoru, za psacím stolem a nad spisy. Skutečnost, že do jeho kanceláře je třeba projít dlouhými spletitými podzemními chodbami, se k němu výtečně hodila. Odhadnout jeho věk by bylo obtížné. Nevypadal ani starý, ani mladý. Měl hladkou tvář bez vrásek a v očích velikánskou únavu. Druhý muž v místnosti byl starší. Tmavovlasý, s malým vojenským knírkem. Vyzařovala z něj ostražitá nervózní energie. Ani teď nebyl schopný posedět, rázoval místo toho sem a tam, přičemž co chvíli prohodil nějakou přerývanou poznámku. „Hlášení!“ vybuchl. „Hlášení, hlášení a zase hlášení! Přitom žádné za nic nestojí!“ Muž za stolem se zahleděl do papírů, jež měl před sebou. Navrchu ležel oficiální spis nadepsaný Betterton, Thomas Charles. Za jménem stál otazník. Muž za stolem zamyšleně přikývl a otázal se: „Všechna hlášení jste prověřili a žádné nikam nevedlo?“ Druhý muž pokrčil rameny. „Jak to spolehlivě poznáte?“ nadhodil. Muž za stolem si povzdechl. „Ano, jak říkáte, opravdu se to těžko pozná.“ 7