KAPITOLA 1 Atlantik, asi osmdesát námořních mil severně od Great Abaco Island, Bahamy
P
řes palubu Juanity se s ohlušujícím duněním převalila první vlna. Citlivé elektronické přístroje na lodi už delší dobu nesloužily. Bouře nabírala na síle. Reflektory nedosáhly dál než na předek plavidla a valící se hory pěny těsně před ním. Vzduch byl nasycen vodní tříští a deštěm, který vše nemilosrdně bičoval a světelné kužely měnil ve stříbřité pruhy. Juanita byla jako rybářská loď určena pro plavbu na otevřeném moři a v minulosti přestála bez úhony i těžší bouře. Nuño González to věděl a určitě to měla na paměti i celá posádka. Na tomhle nečasu však bylo něco podivného. Mezi jeho lidmi se rozšířil pověrčivý neklid a on nesmí připustit, aby získal navrch. Právě teď musí všichni pracovat se strojovou přesností, lidské selhání se nedá tolerovat – ani moře by ho nikomu neprominulo. „¡Maldición, Raúle!“ obořil se na bocmana sklánějícího se nad mapou. Vytrhl mu ji; prudkým pohybem shodil šálek od kávy. „Postarej se o vybavení! Máme ve vodě ještě sto tisíc dolarů – a nejsou to tvoje peníze. Takže do práce!“ González klel dál, i když Raúl už z místnosti odešel. Pak vyhlédl oknem na moře a pozoroval, jak se další vlna z pravoboku přelila přes palubu. Loď zpomalila, aby se zajištění výstroje co nejvíc zjednodušilo. Už tři dny křižovali v této oblasti a zkoumali mořské dno. González strávil dva roky tím, že rekonstruoval poslední plavbu lodě Maria Celeste z Puerta Bella přes Havanu až sem, 7