KAPITOLA 1 Atlantik, asi osmdesát námořních mil severně od Great Abaco Island, Bahamy
P
řes palubu Juanity se s ohlušujícím duněním převalila první vlna. Citlivé elektronické přístroje na lodi už delší dobu nesloužily. Bouře nabírala na síle. Reflektory nedosáhly dál než na předek plavidla a valící se hory pěny těsně před ním. Vzduch byl nasycen vodní tříští a deštěm, který vše nemilosrdně bičoval a světelné kužely měnil ve stříbřité pruhy. Juanita byla jako rybářská loď určena pro plavbu na otevřeném moři a v minulosti přestála bez úhony i těžší bouře. Nuño González to věděl a určitě to měla na paměti i celá posádka. Na tomhle nečasu však bylo něco podivného. Mezi jeho lidmi se rozšířil pověrčivý neklid a on nesmí připustit, aby získal navrch. Právě teď musí všichni pracovat se strojovou přesností, lidské selhání se nedá tolerovat – ani moře by ho nikomu neprominulo. „¡Maldición, Raúle!“ obořil se na bocmana sklánějícího se nad mapou. Vytrhl mu ji; prudkým pohybem shodil šálek od kávy. „Postarej se o vybavení! Máme ve vodě ještě sto tisíc dolarů – a nejsou to tvoje peníze. Takže do práce!“ González klel dál, i když Raúl už z místnosti odešel. Pak vyhlédl oknem na moře a pozoroval, jak se další vlna z pravoboku přelila přes palubu. Loď zpomalila, aby se zajištění výstroje co nejvíc zjednodušilo. Už tři dny křižovali v této oblasti a zkoumali mořské dno. González strávil dva roky tím, že rekonstruoval poslední plavbu lodě Maria Celeste z Puerta Bella přes Havanu až sem, 7
kde se v březnu 1612 s nákladem přes dvě stě tun stříbra potopila. Uplynulých šest měsíců se připravoval na náročné pátrání a veškerý zbylý majetek investoval do lodě a přístrojů. Posádku najal v Havaně; přihlásili se ostřílení muži, kteří ho přesvědčili technickými i řemeslnými dovednostmi. Nebyli to vzdělanci, ale námořníci a dříči každým coulem. Nebylo tu místo pro nikoho, kdo by při hledání pokladu příliš váhal a neuměl vzít pořádně za práci. González nebyl tak hloupý, aby si myslel, že se teď už sám nemusí o nic starat. Nikdo na palbě nebyl tak zkušený – a nikdo do toho nevložil tolik srdce. Nečekaná vlna plavidlo nadzvedla a on zavrávoral dopředu. Sezona hurikánů dosud nenastala a poslední údaje, které obdrželi z meteorologické stanice v Nassau, nenasvědčovaly tomu, že by něco bylo ve vzduchu. Náhlá změna počasí však nepatřila v této oblasti ke zvláštnostem a González s tím počítal. Sestoupil z můstku a ocitl se na palubě. Déšť ho bičoval do obličeje a bouře ho na okamžik připravila o dech. Měl sice statnou postavu, ale nedělal si iluze o tom, že silný poryv větru by mu mohl podrazit nohy. Proto se pevně přidržoval zábradlí a v mírném předklonu se snažil dostat na záď trauleru, aby na všechno pečlivě dohlédl. Narazil na Raúla a další tři muže, kteří manipulovali s navijákem lodního jeřábu. Tady byly kdysi umístěny tažné sítě, ale loď se musela přestavět podle jejich požadavků, a tak nyní využívali jeřáb pro podvodní výbavu. Námořníci byli plně zaujati prací a všimli si ho, až když k nim přistoupil. Hned uviděl, co se stalo. Dalšímu muži uvízla ruka v navijáku a nešťastník křičel do burácejícího vichru. Dešťová voda stékající po zařízení se zbarvila tmavorudě. Ostatní se mu snažili uvolnit prsty z ocelového sevření a Raúl mačkal na elektronickou řídicí jednotku. 8
González ho odstrčil tak prudce, že bocman zavrávoral a padl na palubu. Pak se sám chopil řídicího modulu. Nic nesvítilo, tlačítka nereagovala. Výpadek proudu! Zaklíněný muž zoufale řval a kopal kolem sebe. González ho uchopil za zápěstí a viděl, že má tři prsty přiskřípnuté mezi ozubenými koly. Kosti byly určitě rozemleté na kaši, jinak by se mu tam prsty nikdy nevešly. Už jenom tkáň je ještě držela pohromadě. „Panebože!“ křičel námořník. „Moje ruka!“ González objal muže za hrudník, když vtom se o loď roztříštila další vlna a zalila ji mořskou vodou. „Raúle!“ zavolal. „Otáčíme se! Natoč rychle loď zase napříč k vlnám!“ Bocman spěšně zamířil k můstku. González se pevně rozkročil, vší silou škubl mužem dozadu a vytrhl mu zbytek ruky ze soukolí. Nešťastník vykřikl, zavrávoral a padl na kolena. „Vstávat, a to hned!“ obořil se na něho González, sklonil se k němu a postavil ho na nohy. „Pohyb, nepostávejte tam, vy kůže líné!“ zakřičel na ostatní muže. „To musím všechno dělat sám? Doveďte ho do podpalubí a zavažte mu to! Pedro, ty zůstaneš tady.“ Dva námořníci uchopili raněného a vzájemně se při zpáteční cestě podpírali. González se snažil uvolnit naviják. „Dělej, podrž ty kabely!“ zavolal na plavčíka a přehodil páku, kterou se elektronický provoz přepínal na ruční. Pedro se natáhl pro kabely vedoucí od jeřábu pod rozbouřenou vodní hladinu. Ucítil prudké škubnutí, když se ozubená kola uvolnila a vlny se zmocnily těžkých přístrojů na druhém konci kabelů. Veškerou silou se zapřel o kolejnici v palubě. Pak konečně celý mechanismus zajistil a González začal klikou přitahovat. Juanita už nebyla natočená bokem k vlnobití, a proto ji masy vody ze strany nezaplavovaly. Zato se prudce zveda9
la a klesala jako ocelový píst mohutného stroje poháněného silou moře. Přes rampu na upevňování nákladů, která byla umístěna na lodní zádi, se přes palubu přelévala voda a při odtékání vytvářela nebezpečný vír. Počasí se ještě zhoršilo, vodní tříšť a déšť se už nedaly od sebe rozeznat. Gonzálezovi se nedařilo ochránit si před bouří obličej, takže vítr i voda ho šlehaly ze všech stran. Těžce se mu dýchalo a dávno byl promoklý až na kost. Přimhouřené oči se změnily v úzké škvíry; muž neúprosně pokračoval v navíjení. Konečně se na konci kabelu ukázal bíložlutě natřený sonar. Uchopil kliku oběma rukama a točil dál. Přístroj se jen pozvolna přibližoval k nakládací rampě. Její ocelová konstrukce byla opatřena gumovou izolací, aby se citlivá technika nepoškodila, ale teď hrozilo, že vlny roztříští přístroj o loď, jestli se ho ve správný okamžik nepodaří zachytit a zajistit. „Chyť ten sonar!“ zavolal na Pedra. „A dávej pozor!“ Námořník vykročil k rampě, když vtom se Juanita znovu prudce naklonila dozadu. V nejvyšším bodě se na okamžik zastavila a vypadalo to, jako by Pedro ztratil pevnou půdu pod nohama. Vzápětí loď klesla zpět na hladinu a přes rampu se převalily stovky litrů vody, které se ho okamžitě zmocnily jako bezvládné loutky. „Pedro!“ zakřičel González. Nešťastník máchal rukama na všechny strany a zoufale hledal, čeho se zachytit. González zajistil naviják a vrhl se k muži, ale už na něho nedosáhl. Se sotva slyšitelným výkřikem Pedro zmizel v rozbouřených vlnách. V jednom neskutečném okamžiku vítr roztrhal pěnovou pokrývku, jako by se nic nestalo. Pak se nad hladinou objevila Pedrova hlava a část těla. Nějak se ještě dokázal zachytit kabelu visícího z lodě do moře a teď se pevně držel přístroje. Snažil se lapat po dechu, ale stále se přes něj přelévaly další a další vlny. 10
González zaklel, rychle se vrátil k jeřábu a znovu zatočil klikou v naději, že společně se sonarem vytáhne na palubu i muže. Zátěž se však několikanásobně zvětšila a přes veškerou sílu dokázal navíjet kabel až trýznivě pomalu. Když vzhlédl, vytřeštil oči hrůzou. Hned za rampou se vztyčila vlna přesahující Juanitu o výšku dospělého muže. Duchapřítomně oběma rukama sevřel jeřáb a vší silou se k němu přitiskl. Vzápětí na záď plavidla dopadla vodní masa. Zaduněla o palubu a narazila na jeřáb i jeho tělo s takovou silou, že mu podtrhla obě nohy. González zavrávoral a čelil strašlivému vodnímu víru jen oběma rukama zavěšený za ocelovou konstrukci. Nohama bezmocně tloukl o nosníky. Kolem jeho hlavy, jen na šířku dlaně proletělo odtržené prkno a narazilo mu do žeber. Zkroutil se bolestí, ale sevření nepovolil. Ústa i oči měl pevně zavřené a doufal, že to brzy skončí. Voda konečně zase odtekla, ale loď se dál nebezpečně kymácela. S námahou se postavil, nepouštěl jeřáb a podíval se k zádi. S kabely si pohrával vichr – vše, co na nich viselo, se utrhlo. Vztekle zařval, ale vítr všechny zvuky spolehlivě pohltil. Pak začalo něco svítit. Blíží se loď! Zadíval se stěnou lijáku na rozbouřené moře. Světlo však nepocházelo z plavidla. Celé moře kolem Juanity se znenadání jasně rozzářilo.
Kancelář stanice FOX International Channel, Los Angeles „Každý den stále proudí stovky návštěvníků do kostela Santa Maria delle Grazie a obdivují malby v jídelně. Jen málokteří z nich tuší, jaká tajemství se tu ukrývají. Nikdy se však asi nedovíme, která jsou skutečně vyjádřením umělcova záměru. Jmenuji se Kathleen Denverová. Zachovejte mi přízeň i při příštím zkoumání záhad naší minulosti v dalším pokračování Dare to Know.“ 11
Rob vypnul živé nahrávání a otočil se ke Kathleen. „Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?“ Pohodlně se opřela a ušklíbla se. Nesnášela Robovo blahosklonné chování. Znali se už pět let, a protože byli oba profesionálové, vyhověli si, i když nálada mezi nimi nebyla vždy nejlepší. Přivedl ji do stanice FOX, protože ho přesvědčily její novinářské schopnosti a způsob, jakým vystupovala před kamerou. Jakmile však povýšil do managementu společnosti, považoval se stále častěji za programového vedoucího, ačkoli tu byli od každodenního dění na hony vzdáleni. Rob byl odpovědný jen za nepatrnou část formátů, které nakoupili od stanice FOX pro History Channel. Kathleenin pořad Odvaha vědět k nim však patřil, a proto teď musela strpět pohovor. „Nevím, co máš na mysli,“ odtušila. „Ten výrok na konci: Nikdy se však asi nedovíme... Kolikrát jsme už o tom mluvili? Ten pořad nemá prodávat záhady, chceme naše posluchače jenom informovat! Informace znamená odstranit jakoukoli jejich pochybnost. Informovat neznamená mást je. Tady má jít o fakta, poznatky, vědění. Vysílání se jmenuje Odvaha vědět, nikoli Odvaha hádat. Tohle není Faktor PSI, chápeš?“ „Panebože, Robe, zachovej chladnou hlavu. Víš stejně dobře jako já, že nemůžeme jen tak prostě sypat jedno tvrzení za druhým! Kdo mi pořád vykládá, že History Channel ztrácí sledovanost?“ „To je ono, má milá, sledovanost – o tu opravdu jde.“ Rob vyťukal na počítači dotaz a natočil monitor tak, aby na něj viděli z obou stran stolu. „Historkami o Poslední večeři Páně od Leonarda da Vinciho už dnes díru do světa neuděláš. To bychom museli odvysílat před třemi nebo čtyřmi lety. Nebo tady – pokrevní linie Ježíše Krista, další námět s křížkem po funuse. A co tu ještě máme: turínské plátno, zednáři ve Washingtonu, Opus Dei... Jinak nic nového? Jo, já zapomněl, 12
Ameriku objevili Vikingové a příběh o potopě světa pochází z Eposu o Gilgomešovi...“ „Gilgameš,“ nadhodila nesměle Kathleen. „No tak Gilgameš, to je přece fuk. Teď jde o něco jiného. Proč mě žádné z těch témat nezajímá? Nic tě nenapadá?“ Obrátila oči v sloup. Nesnášela, když se takhle předváděl. „Já ti to povím,“ pokračoval Rob. „Není to zajímavé, protože se to už vysílalo snad tisíckrát, proto! A ten dojem nemám jenom já!“ Znovu něco vyťukal na klávesnici a na obrazovce se objevil barevný sloupcový diagram. „Tvoje sledovanost opět klesla o dvě procenta, prožíváš prakticky volný pád. A na to jsi pro mě upřímně řečeno příliš drahá.“ No jasně, tak o to ti jde, pomyslela si a v duchu přikývla. Přitom se na počátku loňského roku účastnil projednávání tematického plánu. Teď samozřejmě nemá žádný smysl, aby s ním o tom diskutovala. Vynaložená námaha na obhájení vlastní pravdy by nikam nevedla. Koneckonců je to on, kdo ji platí za práci – a nedalo se popírat, že její sledovanost klesá. V podstatě jí to bylo jedno, protože vydělává za odvysílaný čas, nikoli za sledovanost. Rob ale chce co nejvíc stlačit cenu dalších projektů. Očekávala to a patřičně se připravila. „Vždyť já už ti další díly nenabízím,“ odpověděla. Rob zpozorněl. „Jak to myslíš? Chceš skončit?“ „Máš přece ještě dva,“ připomněla. „Pak následuje letní přestávka a do té doby...“ Nechala větu nedokončenou. „Ano?“ „Do té doby budu mít něco jiného.“ „Něco jiného? Chceš to prodávat jiné stanici?“ Usmála se. Moc ráda ho znervózňovala. Rob sice nedával rozčilení zřetelně najevo, ale už ho přece jen nějaký ten pátek znala. Nemůže se jí vzdát, každopádně ne tak rychle, a navíc na její cenové úrovni. Ona také neměla ani v nejmenším v úmyslu nechat ho na holičkách. Byl to spolehlivý odběratel. 13
„Ne, to ne,“ odmítla, „ale pracuji na novém konceptu. První díly budu mít do léta hotové.“ „Jo tak, nový koncept. Zůstává ale otázkou, kdo to od tebe koupí.“ „Ty, kdo jiný?“ Kathleen se na něho usmála a věděla, co to s ním udělá. Před dvěma roky se na vánoční oslavě sblížili. Rob byl o deset let mladší než ona. Přiznal se jí, že po ní už hodně dlouho pokukuje. Nebyl to výsledek povznesené nálady po několika číších vína, už delší dobu si toho sama všímala. A tak na sklonku večera skončili v jeho bytě a posteli. Pro ni to nebylo nic jiného než dobrodružství, a proto mu ráno ohleduplně, ale naprosto srozumitelně vysvětlila, že by mělo zůstat jen u této jediné noci. Statečně se s tím vyrovnal a od té doby skutečně velmi dobře spolupracovali. Oba však zůstali svobodní a Kathleen věděla, že si Rob stále dělá naděje. V takových chvílích, jako nastala dnes, jeho slabost s potěšením využívala. „Já?“ opáčil a rovněž se usmál. „No jistě,“ odpověděla sametově. „Nebo se snad domníváš, že na tebe nemyslím dnem i nocí?“ „Spíš na moje peníze.“ „Ale no tak, Robe! Opravdu jsem podle tebe tak vypočítavá?“ zeptala se. „Kathleen, drahoušku, dobře víš, že ani od tebe nekoupím zajíce v pytli.“ „Chtěl bys, abych ti přihodila trochu víc?“ „Já vím moc dobře, co by to mohlo být...“ Mnohoslibně se zatvářil a ona mu odpověděla srdečným úsměvem. „Ale také vím,“ pokračoval, „že máš na mysli jen vysílání.“ „Jen vysílání?“ odtušila s předstíraným rozhořčením. „V takovém případě bych to snad přece jen měla nabídnout CBS.“ Rob se zasmál. „Dobrá, sem s tím!“ Zazubila se a podala mu desky. Otevřel je a na chvíli se začetl do podkladů. 14
„Nový objev?“ zeptal se, aniž zvedl pohled od papírů. „Ví o tom někdo?“ Kathleen vstala a naklonila se přes psací stůl. „Ne,“ ujistila ho. „Získala jsem to od jednoho informátora. Je to žhavá novinka, tisk o tom dosud nic netuší. Než se bulvár postará o patřičný rozruch, budu mít celou reportáž po kupě! A opět se ocitneme v čele pelotonu!“ Vzhlédl. „A jak je možné, že to celé vypadá tak výhodně?“ „Řekla jsem si, že trochu pozměníme obchodní podmínky. Ty se budeš podílet na dietách a vysílací práva si rozdělíme napůl.“ Ukázala na další stránku podkladů. „Za to žádám prémii odstupňovanou podle vývoje sledovanosti.“ Rob vyťukal několik čísel na kalkulačce. „Podle stavu posledního dílu by to proto tebe znamenalo ztrátu.“ „Já vím,“ přikývla, „ale tenhle nový seriál zapůsobí jako opravdová bomba!“ „Zdá se, že jsi si tím velmi jistá.“ „Ano, stoprocentně!“ Na chvíli se na ni zadíval a potom přikývl. „V pořádku, souhlasím. Předám to právnímu oddělení, aby to podrobně prověřili.“ Podal jí přes stůl ruku. Uchopila ji, trochu si ho přitáhla a políbila na tvář. „Díky, Robe, jsi drahoušek!“ Pak vyšla z kanceláře s radostným pocitem, že dosáhla svého cíle, a zanechala vzdychajícího muže svému osudu.
Atlantik, asi osmdesát námořních mil severně od Great Abaco Island, Bahamy González nevěřícně zíral na svítící moře. Rozzářilo se mu přímo před očima, jako by se pod vodou skrýval stále se zvětšující světelný zdroj. Cosi se snažilo proniknout na hladinu. 15
Bubliny si razily cestu vlnami a po prasknutí se měnily v bílou pěnu. Voda kolem zádi Juanity začala vřít. Lodí otřásl silný náraz a odmrštil Gonzáleze stranou. Narazil na průzor a pokusil se ho prsty zachytit. Pod sebou cítil, jak trup plavidla skřípe a vrže. Pak se přes palubu znovu převalily vlny a loď se naklonila na bok. Energicky se vydrápal na nohy a vrávoral zpátky k můstku. Dveře byly dokořán a volně ve veřejích bouchaly. Vpadl dovnitř. „Raúle! Pryč odsud, plnou parou!“ Bocman se snažil oživit přístroje. „Nejde to!“ zvolal. González k němu rychle přistoupil a odstrčil ho, takže Raúl narazil na námořníka, který stál vedle něj jako solný sloup. „Co to má znamenat?!“ Veškerá technika vypověděla službu. Jakmile přestala fungovat citlivá elektronika, změnila se loď v mrtvý organizmus. „¡Mierda!“ zaklel González a mačkal tlačítka na ovládacích panelech. „To snad není pravda! Pohněte sebou! Všichni muži si nasadí záchranné vesty.“ Námořník na něho strnule zíral. „Neslyšeli jste? Okamžitě!“ Lodí zaduněl další náraz. Byl zase o něco silnější než předchozí. González se protáhl kolem skříní podél kapitánského stanoviště a seběhl po schůdcích do podpalubí. „Záchranné vesty na sebe a všichni na palubu! Dělejte, pohyb!“ zakřičel do chodby. Kolem mužů, kteří propadli panice, pospíchal dál do zadního traktu. Otevřel dveře do strojovny a chystal se tam rovněž ze všech sil zařvat, ale vtom proti němu vyrazil žhavý oblak olejově páchnoucí štiplavé páry. Ustoupil stranou, aby se vyhnul dýmu, avšak s nenadálým zhoupnutím Juanity ho zaplavil příval vody. V lodi je trhlina a běsnící živel už pronikl do strojovny! Zapříčil se proti dveřím. Musí je zavřít, jestli má mít posádka ještě šanci. Opřel se o protější stěnu úzké chodby a vší silou tlačil. Nakonec se mu podařilo vrátit dveře do původ16