1
Na mizeRNej poHřeb je to den jako stvořenej, pomyslela si Jemima a přimhouřenýma očima se dívala na šedavé mrholení, které se už od rána snášelo z mraků černých jako uhel. zničí mi to klobouk od philipa Treacyho. Před odbočkou do vesnice dal Harry levý blinkr a zatočil s jaguárem na úzkou silničku vedoucí ke kostelu. Celou cestu z Dorsetu spolu neprohodili ani slovo. Když Tara zavolala, že matka zemřela, Harry na krátký čas zjihl. Poprvé za několik měsíců svou ženu objal. „Proboha, Jemmie, to je mi líto,“ promluvil chraptivým hlasem. Jemima věděla, že Harry myslí na svou vlastní matku, milovanou maminku, která zemřela, když mu bylo pouhých dvanáct let. Nikdy se z toho nevzpamatoval, a co bylo horšího, žádná žena nikdy nemohla překonat ten idol dokonalosti, který na ně shlížel z portrétu v přijímacím pokoji. Harry ji dovedl ke klubovce, přinesl jí něco k pití a chvíli s ní zůstal, když tam pobledlá a zaražená seděla. Nicméně neplakala. Jediné, co nevěřícným tónem pronesla, bylo: „Tak už je po smrti. Nemůžu tomu uvěřit...“ Jenže druhý den ráno se zdálo, že je to mezi nimi stejné jako vždycky, jenom chlad a odstup. Jemima měla takové tušení, že otevřené nepřátelství na sebe nenechá dlouho čekat. Letmo se podívala na svého manžela za volantem auta. Dnes mu to slušelo a byl tak elegantní, že Jemima už do7