PRVNÍ
KAPITOLA
Jako by to mohlo být jinak – v Londýně samozřejmě zase pršelo. Léto 1911 bylo – jak všichni ujišťovali – mnohem deštivější než léta za posledních deset nebo dokonce i dvacet let. Ovšem v Londýně to tak lidé tvrdí v podstatě každý rok. Jedenáctého září v odpoledních hodinách zastavila v jedné z tichých, vznešených ulic západního Londýna drožka. Vystoupil z ní středně vysoký, štíhlý, asi třicetiletý muž v černém plášti poněkud cizokrajného střihu a zůstal stát pod platanem na okraji chodníku. Chvíli se nerozhodně díval na protější stranu ulice, na dům za úzkou, pěstěnou předzahrádkou, jeden z těch typicky anglických panských domu, které se navzájem podobají jako vejce vejci, a přesto každý z nich má svoji osobitou, nezaměnitelnou individualitu viditelnou už z dálky. Millicentstrasse číslo 10. Zrovna projížděl kolem automobil a rozstříkl na stranu pořádnou spršku vody z kaluže. Cizinec uskočil, zaklel a zahrozil za řidičem, pohlédl k nebi se spoustou těžkých deštivých mraků, přeběhl přes ulici a zazvonil u umělecky kované branky do zahrady. Vysoký komorník s pokojnou tváří jen sotva znatelně pozdvihl pravé obočí, když si všiml, že návštěvník nemá žádný deštník; téměř neviditelná známka nelibosti, jak to dokážou jen angličtí komorníci. „Přejete si, pane?“ „Chtěl bych mluvit s hraběnkou Golayovou,“ ozval se
5