PRVNÍ
KAPITOLA
Jako by to mohlo být jinak – v Londýně samozřejmě zase pršelo. Léto 1911 bylo – jak všichni ujišťovali – mnohem deštivější než léta za posledních deset nebo dokonce i dvacet let. Ovšem v Londýně to tak lidé tvrdí v podstatě každý rok. Jedenáctého září v odpoledních hodinách zastavila v jedné z tichých, vznešených ulic západního Londýna drožka. Vystoupil z ní středně vysoký, štíhlý, asi třicetiletý muž v černém plášti poněkud cizokrajného střihu a zůstal stát pod platanem na okraji chodníku. Chvíli se nerozhodně díval na protější stranu ulice, na dům za úzkou, pěstěnou předzahrádkou, jeden z těch typicky anglických panských domu, které se navzájem podobají jako vejce vejci, a přesto každý z nich má svoji osobitou, nezaměnitelnou individualitu viditelnou už z dálky. Millicentstrasse číslo 10. Zrovna projížděl kolem automobil a rozstříkl na stranu pořádnou spršku vody z kaluže. Cizinec uskočil, zaklel a zahrozil za řidičem, pohlédl k nebi se spoustou těžkých deštivých mraků, přeběhl přes ulici a zazvonil u umělecky kované branky do zahrady. Vysoký komorník s pokojnou tváří jen sotva znatelně pozdvihl pravé obočí, když si všiml, že návštěvník nemá žádný deštník; téměř neviditelná známka nelibosti, jak to dokážou jen angličtí komorníci. „Přejete si, pane?“ „Chtěl bych mluvit s hraběnkou Golayovou,“ ozval se
5
cizinec bezvadnou angličtinou, i když s výrazným melodickým akcentem. Nasadil si skřipec se silnými skly opatřenými kováním a krátkozrace zamrkal na sluhu. „Jste očekáván, pane?“ „Ne, ovšemže ne. – Ale počkejte. Dejte jí prosím moji vizitku.“ Komorník převzal lehce zmačkanou navštívenku pouze konečky prstů. „Velmi dobře, pane. Smím se zeptat, v jaké záležitosti si přejete mluvit s mylady?“ Podíval se na zvětšující se kaluž vody na blýskavě navoskovaných parketách, která se vytvořila u nohou návštěvníka, a pohoršeně nadzdvihl levé obočí. „To nesmíte,“ prohlásil cizinec suše a jeho hlas jako by rázem ztratil svou předchozí váhavost. Zazněl ostře a netrpělivě a jeho tmavé, lehce vystouplé oči pohlédly na sluhu rozkazovačně a zároveň s výrazem štiplavého posměchu. „Takže?“ „Zajisté, sire.“ Komorník se podrobil. Navštívenku položil na stříbrný tácek, od návštěvníka převzal jeho vlhký plášť do deště, uvedl ho do salonu a odešel za hraběnkou. Muž se za ním díval, dokud mu nezmizel z dohledu. Podivní lidé, tihle angličtí komorníci, pomyslel si. Zvláštní lidé, tito angličtí butleři. Svým způsobem dokonalí. A přesto – přežitek. Pozůstatek minulých dob. Sloužící. Sluhové, otroci zanikající společnost. Zvlášť politováníhodné, když oni sami nepovažují svůj život za otrocký. Právě naopak. Bývali mnohdy i hrdí na své postavení ve společenské hierarchii, protože jim poskytlo určitou moc. Život ve stínu. Ne, ne, s anglickými komorníky by se revoluce nedala dělat... Tato představa cizince rozveselila. Zavrtěl pobaveně hlavou s hustými, vzpurnými vlasy a spíš užší ústa nad černou kozí bradkou se roztáhla k prchavému úsměvu. Potom přistoupil k oknu a rozhrnul závěs. Pršelo. Tenhle hrozný anglický déšť. Jak je vytrvalý. Když si vzpomene na horkou, bledě modrou letní oblohu s pouze ojedinělými bílými shluky mraků v Rusku!! Na bílé noci v Petrohradu, třpytící se vodní hladinu Něvy, roztavené
6
stříbro ve světle měsíce... Petrohrad, velké, nádherné, a přesto tak kruté město na Něvě... „Pan Bádenský?“ Návštěvník sebou trhl a otočil se po hlase. Ve dveřích stála štíhlá ženská postava v elegantních tmavých odpoledních šatech. Její velké oči pohlížely tázavě na muže u okna. „Sergej Alexandrovič Bádenský.“ Cizinec se poněkud neohrabaně uklonil. „Mám tu čest mluvit s hraběnkou Christinou Marií z Golaye?“ Christina přikývla. Obřadný projev neznámého muže jí na rtech vyvolal nepatrný úsměv, který zmírnil poněkud škrobenou atmosféru. Zavřela za sebou dveře a vstoupila do salonu. Neznámý muž čekal, až se posadí, a poté se rovněž uložil do jednoho z křesel naproti ní. „Máte můj obdiv, hraběnko,“ prohlásil vzápětí, zatímco pohledem klouzal po prostorné místnosti přes těžký, masivní nábytek, hedvábím tapetované stěny s obrazy s anglickou krajinou, krb lemovaný šedým mramorem, drahocenné koberce... „Podařilo se vám přinést do mrazivé anglické atmosféry nádech rakouské útulnosti. Dovoluji si tento úsudek, protože jsem kdysi strávil delší čas ve Vídni. Tam jsem také poznal muže, o němž bych teď s vámi rád promluvil – v kavárně Central, v místě, kde se tak rádi scházeli literáti, filozofové a emigranti... Znáte ji?“ „Nikdy jsem v ní nebyla.“ „Ani jste o moc nepřišla, ačkoliv to tam někdy bývalo skutečně zábavné. I knížeti Richardovi z Arnsberku to tak připadalo.“ „Richardovi?“ Christina se rázem v křesle napřímila. Hlavu lehce naklonila na stranu, oči rázem čilé a pozorné, a začala si cizince bedlivě měřit. Tmavá, spíš hubená, skoro nevzhledná a přesto zvláštní, téměř fascinující tvář vyzařující sílu a energii. Asketická tvář Ignatia z Loyoly nebo Savonaroly, v níž byly vryty hluboké stopy vášnivosti a strádání. Kdo to byl? A co po ní chtěl?
7
„Jsem tady kvůli němu. Toho času se nalézá v Rusku, nemám pravdu?“ Cizinec odložil skřipec, z kapsy vytáhl kapesník a začal si rozvláčně čistit tlustá skla. „Ano, v Petrohradu. Ale proč se ptáte?“ „Chtěli jste se o Vánocích brát?“ „Nechápu, kam směřujete s těmito otázkami, pane Bádenský.“ „Hned vám to vysvětlím, hraběnko,“ odpověděl pokojně cizinec, znovu si nasadil skřipec na nos, naklonil se dopředu a chvíli mlčky zíral na Christinu. „Zamýšlíte se za něho provdat,“ ozval se konečně, přičemž každé slovo zdůraznil. „Potom se vynasnažte, aby co možná nejrychleji opustil Rusko. Musí ihned odjet z Petrohradu, rozumíte? Ihned!“ „Ale proč?“ Christina se zmateně odmlčela. „Odkud to všechno víte?“ „To je moje úloha hodně vědět, hraběnko. Řekněme – z pudu sebezáchovy. Nepodkládejte mi žádné sentimentální pohnutky. Kníže Arnsberk pro mě nic neznamená. Právě naopak. Patří k těm lidem, kterým jsme vyhlásili bezvýhradný boj.“ „Mluvíte v hádankách. Komu jste vyhlásili boj? Kdo je to – my?“ „No, jednodušeji řečeno – my revolucionáři z Ruska. Vidíte, mluvím k vám otevřeně. Moje varování pramení z prosté počtářské kalkulace. Kníže se spřátelil s ruským premiérem Stolypinem, když s ním v posledních letech pracoval na znění návrhů týkajících se zemědělské reformy. Kdyby to šlo podle Richarda Arnsberka, byli bychom v Rusku už mnohem dál. Proto si on – stejně jako Stolypin – na sebe přivolal nepřátelství určitých zpátečnických kruhů na císařském dvoře, které carevna Alexandra podporuje. Rozumíte tomu, hraběnko?“ „Do této chvíle – ano.“ „Výborně.“ Cizí muž přikývl. „Hybnou silou a zároveň mocnou oporou těchto kruhů je tajná carova policie, takzvaná Ochrana. Podle našich informací právě ona chystá úder proti Stolypinovi a jeho
8
přátelům. A stejně tak i proti spolupracovníkům. Našeho ministra nebo i samotného premiéra lze odstavit nebo přinutit, aby abdikoval. Ale co s nějakým respektovaným cizincem? Vypovědět ho ze země? Pod jakou záminkou? A co potom, když má ke všemu ještě i takové informace, jež by mohly kompromitovat Ochranu a některé osobnosti, které jsou dvoru velmi blízké? Proto v podstatě ani nestojí o to poslat ho ze země. Spíš se mu pokusí zavřít ústa. Na tom jak, hraběnko, na tom, jak to nejlépe provést, se Ochrana výborně shodla už odnepaměti.“ „Myslíte...“ Christina nebyla schopná pokračovat. „Ano, správně, hraběnko,“ kývl cizinec na souhlas. „Vražda. Ale předtím...“ „Když tohle všechno víte, když si myslíte, že mu hrozí nebezpečí, proč ho potom nevarujete?!“ zvolala Christina. „Proč s tím jdete za mnou?“ „My jsme to už učinili, ale k ničemu to nevedlo. Je to velice energický, velice svéhlavý člověk.“ „A vy si myslíte, že já...“ „Miluje vás,“ prohlásil cizinec prostě. „Síla jeho lásky visí na každém slově, které mu řeknete. „Ano, ano, jistě,“ pronesla Christina bezmocně. „Možná máte pravdu. Ale nemůžu uvěřit... Přece není možné jednoduše ho... Kníže Arnsberk je...“ „Vysokého, tak říkajíc knížecího rodu, to jste chtěla říct?“ přerušil ji muž netrpělivě. „To ale tentokrát není podstatné. Tu a tam přece i vrána vyklove oči té druhé...“ „Co mám tedy udělat?“ ozvala se do skličujícího ticha, které nastalo po vášnivě pronesených slovech cizince. „Copak máte dělat?“ zopakoval muž a pokrčil rameny. „Kdo je nápaditější než žena? Ihned mu pošlete telegram. Napište, že jste těžce onemocněla, lžete mu... Co už znamená jedna lež proti skutečnosti, co se mu může stát? Udělejte, co považujete za správné, hraběnko. Jenom – hlavně dlouho neotálejte!“ Cizinec vstal, lehce se uklonil a odcházel ke dveřím. Tam se na okamžik zastavil a otočil se, a když promluvil, poprvé
9
byla v jeho hlase slyšet stopa lidského tepla. „Udělejte to pro nás, hraběnko, ale především pro něho. A věřte mi prosím. Každé slovo, které jsem řekl, odpovídá pravdě. Jen doufám, že snad není příliš pozdě!“ Tak, jak tam teď stál, uvízl Christině v paměti. Tvář emigranta, profesionálního revolucionáře, o několik let později zaplňující první stránky novin s jeho uvedeným skutečným jménem – Lev Bronstein, známý spíš jako Lev Davidovič Trockij.
Následujícího rána, 12. září 1911, jakmile se dočetla o zavraždění ruského premiéra Petra Arkadjeviče Stolypina, rozhodla se, že ihned pošle telegram do Petrohradu: Tvá přítomnost v Londýně naléhavě potřebná – stop – vyžádej si okamžitý příjezd – stop – všechno ostatní ústně – Christina. „Něco se děje, chéri?“ zeptala se u snídaně madam Tibotová, Christinina dlouholetá společnice a přítelkyně, když Christina odeslala komorníka s telegramem. Po dlouhé době konečně pronikly mezi mraky první sluneční paprsky a dopadly do světlé, přívětivé jídelny, pozlatily stůl, zajiskřily se na stříbrné konvici na čaj a růže v křišťálové váze rozzářily do překrásné, sytě žluté barvy. „Ne, ne, to nic není, madam.“ „Skutečně ne?“ Madam Tibotová si mladou ženu zkoumavě prohlížela. „Mě jen tak snadno neobalamutíš, drahoušku!“ ozvala se po chvíli Francouzka rezolutně. Vzápětí ustaraně dodala: „Je to kvůli – Richardovi? Ano? No, tak mi to už řekni!“ Ale Christina neodpověděla. V očích se jí objevil zvláštní, nepřítomný výraz.
10
„Gospodin pomiluj...“ Hluboké ticho v hrobce Fjodorovský sabor, v kostele ruské gardy jezdeckého pluku v Carském Selu, najednou přerušil dlouhý, třesoucí se povzdech. Jakýsi hlas se zvedl, zesílil, nesl se k těžké, holé klenbě, až nakonec vyplnil pochmurný prostor ozářený jen několika olejovými lampami. „Pane, smiluj se nade mnou! Nenechávej nás, své bezmocné děti, na holičkách. Dej nám sílu, abychom se dokázali vypořádat s osudem a našimi nepřáteli, ke tvé slávě, ó pane! Naše dny jsou plné neštěstí a car je slabý a vrtkavý. Dovol, abych byla silná, pane, kvůli němu i kvůli našemu synovi. Dej mi znamení, pane, ó pane, vyslyš mě, vyslyš mě!“ Ramena černě oděné ženy ležící na holých kamenných dlaždicích hrobky se otřásala vzlyky. Po chvíli zdvihla hlavu a zarudlýma, suchýma očima se upřeně zadívala k oltáři. Štíhlá postava vypadající na pohled tak křehce, s bledou, přísnou a jako z kamene vytesanou tváří a tmavě zastíněnýma, zoufalýma očima. – Carevna. Sluníčko, můj sluneční paprsku, říkal car Mikuláš II. své manželce Alexandře Fjodorovně. Toto něžné oslovení jí zůstalo ještě z dívčích let, kdy ji, hessenskou princeznu, ani ve snu nenapadlo, že by se jednoho dne mohla stát císařovnou obrovské ruské říše. Na Rusko padne všelijaké neštěstí za vlády cara, který bude tím posledním v tomto století a prvním ve století příštím. Dojde k válce, povstání, nemocem a vraždám. A rudá krev zabarví svatou ruskou zemi... Slova proroctví zázračného mnicha, světce Serafína ze Sarova, k panování posledního ruského cara téměř sto let
11
před tím, než Mikuláš II. vystřídal svého otce Alexandra III. na trůnu. „Když jsem se dověděla o této věštbě, smála jsem se tomu,“ zmínila se carevna jednou jakémusi zahraničnímu diplomatovi. „Udělala bych lépe, kdybych ji vzala vážně. Svatý Serafín měl stokrát pravdu, ba dokonce na tisíckrát!“ Přesto by byla schopná přenést se přes všechno, dokázala by statečně a pokorně nést veškeré rány osudy – jen kdyby její syn, carevič Alexej, byl zdravý!
Už krátce po jeho narození při vojenských zmatcích během rusko-japonské války v roce 1904 vyšlo najevo, že Alexej trpí závažným onemocněním krve, hemofilií. Jeho mladičký život sestával z ustavičného strachu a trápení. Krvácení, k němuž docházelo často i při sebenepatrné a neopatrné činnosti, ho stále víc přivádělo do ohrožení života. Pohroužená do modlitby císařovna zcela přeslechla, jak se na schodech do hrobky rozléhají pomalé, těžké kroky. Z temnoty se vynořila vysoká mužská postava a zastavila se pod schodištěm. „Pane, smiluj se nade mnou...“ Muž nehnutě poslouchal šeptající carevnin hlas. Jeho drobné, jasné oči v kostnaté tváři s velkým, vyčnívajícím a od neštovic znetvořeným nosem se třpytily ve světle olejové lampy. Dlouhé, ledabyle rozčesané vlasy mu spadaly až na ramena, bledé rty se skrývaly pod zanedbanými vousy. Na sobě měl jednoduchou selskou košili přepásanou koženým řemenem, široké kalhoty a těžké holínky. Ruce, zkřížené na prsou, byly veliké, kostnaté, s dlouhými silnými prsty. Rasputin. Svatý stařec, jak ho císařský pár a jeho obdivovatelé nebo přívrženci nazývali. Antikrist či ztělesněný ďábel, jak si šeptali jeho protivníci. Sedlák, tajemný, výjimečný muž,
12
který přišel z ohromných prostor Sibiře, získal postupem času stále víc a víc vlivu na osud Ruska, až se stal jednou z nejmocnějších a nejspornějších osobností ruských dějin. „Gospodin pomiluj...“ „Nepronásleduj neustále Pána našeho svými modlitbami, matičko!“ přerušil Rasputin carevnu. „I on si musí tu a tam odpočinout.“ Při zvuku jeho hlubokého, drsného hlasu sebou carevna trhla jako pod elektrických úderem. „Vstávej, matičko!“ Rasputin k ní přistoupil a pomohl jí vstát. „Není dobře, když se tady dole den co den ukrýváš.“ „Ty ses zase vrátil z Moskvy, Grigoriji Jefimoviči?“ Carevna klesla na lavičku. „To je dobře. Dostal jsi můj telegram? Alexejovi se nedaří moc dobře, je neklidný, nemůže spát.“ „Ale teď spí!“ prohlásil Rasputin. Na drsné tváři se mu objevil úsměv a rázem změnil její výraz – najednou byla zvláštně přitažlivá, plná dobroty a porozumění. „Byl jsem u něho, mluvil jsem s ním a uklidnil ho. Během několika dnů bude zase poskakovat kolem jako malé hříbátko.“ Zasmál se. Nahlas a dunivě, nezatížený, vesele úsměvný smích muže, který je se sebou a světem zajedno. A potom – s onou zcela nenadálou změnou v náladě i spádu řeči, která pokaždé znovu a znovu dokázala tolik okouzlit jeho posluchače a zároveň je i ohromit a poděsit, dodal ostrým šeptem, s hrozivě třpytivýma očima: „Nemělas mě volat, matičko! Copak sám vždycky nevím, kdy je mě zapotřebí? Proč mi nedůvěřuješ? Neříkal jsem ti snad, že Alexeji se nic nestane, pokud jsem u vás? Neříkal jsem ti, že z vás sejmu každé neštěstí?“ „Důvěřuji ti, Grigoriji Jefimoviči, nesmíš se zlobit.“ Na bledé carevnině tváři se objevily tmavočervené skvrny jako vždy, když byla rozrušená. „Měla jsem jen strach... Nedokážeš to pochopit?“ „Nemusíš mít strach, dokud nad vámi bdím!“ Rasputinův hlas byl opět laskavý a chápavý – přesto se mu v očích stále ještě hrozivě blýskalo. „Ty přece víš, proč jsem musel do Moskvy!“
13
„A co bylo?“ Carevna vzhlédla. Rázem jako by z ní spadla veškerá bezradnost a zmatek. Oči získaly chladný výraz a rysy tváře projevily onu energickou rozvahu a silnou vůli, která jí umožňovala, aby ovládala Mikuláše II. jako carevna nad carem, jak ji lidé nazývali. „Ruka Páně zasáhla Stolypina zrovna v pravý čas. Jeho smrt nám dává možnost udělat pořádek i mezi jeho přáteli.“ Rasputin se zasmál. A potom dodal s lstivým zamžikáním v jasných očích: „Ruský národ se musí dovědět pravdu. Měl by vědět, jak rozsáhlý je okruh spiklenců i mezi těmi, kteří mají urozený původ. Stolypin měl být odstraněn jako první. A potom chtěli zavraždit tatíčka cara.“ „Je tu opět i Bjelecký?“ „Čeká, aby ti mohl podat zprávu.“ „Co se děje v Moskvě? Myslím...“ Carevna umlkla. „Máš na mysli toho Rakušana, matičko? Arnsberka? Bjelecký to dal do pořádku.“ „Já nevím, jestli je to tak správné, Grigoriji Jefimoviči.“ Carevna sebou neklidně hnula. „Opravdu to nevím. Třeba to bylo nutné, ale... Udělá to zlou krev.“
14