1
Když mu skončila šichta v sanitce, zůstal Bram Mannheim trčet do půl třetí v noci v kantýně. Pod světlem zářivek pil s chlapy z noční směny kávu a jedl slané sušenky, které zaléval vodkou. Včera večer zasahovali v centrálním distriktu desetkrát. Čtyři bouračky, dvě otravy, jedna sebevražda, tři nehody starých lidí. V půl sedmé ráno mu Hendrikus olízal ruce, stejně jako jindy. Bram usnul na gauči. Zatímco psík trpělivě čekal, natáhl si Bram krátké sportovní kalhoty a tričko s krátkými rukávy. Shrábl ze stolu svůj mobil a držel Hendrika v náručí, když se v trepkách z umělé hmoty šmajdal betonovým schodištěm pět pater dolů. Za půl hodiny se Tel Aviv probudí a nechá na sebe dolehnout starosti všedního dne, teď však ležely prašné ulice pod ranním nebem ještě tiché, jasný den s fialově rudým východem slunce. Vzduch byl cítit mořem i městem, něčím, co dnes ve veškeré nevinnosti a křehkosti začínalo, ale také něčím trvalým, co bylo pro tuto část světa charakteristické už tisíce let: pachem hniloby a zániku. Stařík Hendrikus si při procházce dával na čas. Už nemusel všude zanechávat svůj pach a svou moč vystříkal v nejzazším bodě cesty ve speciálním záchodu pro psy, který vybudovali před lety za peníze amerických sponzorů ve snaze ochránit tuto původně německou imigrantskou čtvrť s orientální verzí architektury Bauhausu na věčné časy před psí močí – bývaly časy, kdy se kvůli něčemu takovému zakládaly komise. Ale dnes byla voda příliš cenná, než aby se s ní splachovala psí moč, a v okruhu pěti metrů kolem záchodu byl nesnesitelný puch. Hendrikovi to vů11