0034032 by Knižní klub

JE TOMU UŽ DÁVNO...

rálovna Mary, babička dnešní anglické královny, rozená princezna von Teck, měla zvláštní zvyk. Kdykoliv se ptala, jak se daří některému z jejích poddaných, otázku formulovala takto: „Jak se daří vaší ubohé matce?“ Nebo: „Co dělá ta chudinka vaše sestra?“ Adjektivum „chudák“ používala tak často, až se lidé u dvora divili, co tím vlastně chce vyjádřit. Vysvětlení přitom bylo zcela jednoduché – pro královnu byl chudák prostě každý, kdo nebyl královského původu. Jak hluboká byla její moudrost! To jsem si uvědomil i já při svém prvním setkání s královnou Alžbětou II. Bylo to v předvečer svatby prince Eduarda a Sophie Rhysové-Jonesové. Jako královnin nejmladší syn si Eduard nečinil nárok na to, aby se z jeho svatby učinil státní akt. Lze předpokládat, že ostatní členové královské rodiny to uvítali, protože jim to poskytlo možnost slavit v nenucené atmosféře. Na svatbu byla pozvána i hrstka příbuzných z Německa, mezi jinými také královnina praneteř, hesenská princezna Irina, spolu se svým manželem, novinářem. Což jsem já. K rodinným slavnostem na zámku Windsor se novináři obvykle nedostanou. To už má větší naději pasák ze St. Pauli (přístavní čtvrť v Hamburku – pozn. překl.), že dostane pozvání k odpolednímu čaji s papežem! Stěží by se našla profese, pro kterou mají royals ve Windsoru tolik pohrdání jako pro žurnalistiku. Velmi vyhraněný názor měl na novináře Irinin prastrýc princ Philip. Když mu během návštěvy Gibraltaru ukazovali proslulou opičí skálu,

zeptal se – úmyslně nahlas, aby to slyšela i smečka reportérů číhající poblíž: „A kdo z těch tvorů jsou vlastně opice a kdo novináři?“ Při státní návštěvě v Pákistánu spadl jeden paparazzo z vysokého žebříku, na který vylezl v naději, že pořídí exkluzivní záběry. Philipův soucitný komentář: „Doufám, že si zlomil vaz.“ Dám si tedy dobrý pozor, abych nenaplnil nejčernější obavy svých velkodušných hostitelů tím, že zde začnu líčit své zážitky z Windsorského zámku. Byl by to projev nevděku, nehledě na to, že takové zneuctění vnitřní svatyně může mít velmi závažné důsledky – jak se čtenář dozví v jedné z pozdějších kapitol. Nebudu proto popisovat, co se dělo kolem mě, nýbrž jen to, co se dělo v mém nitru, co jsem cítil a prožíval, když jsem se najednou ocitl uprostřed anglické královské rodiny. Když se pohybujete u královského dvora, musíte být neustále ve střehu a dávat pozor, abyste neřekli nebo neudělali něco nevhodného. Každý pohyb, každé vydechnutí a nadechnutí podléhají kontrole. Neustále sledujete gesta a reakce ostatních dvořanů a snažíte se je správně interpretovat; dbáte na to, abyste se nikoho nedotkli a neupadli v nemilost. Je to velmi náročné a vyčerpávající. Hned první večer mě posadili vedle královny. Pravděpodobně si chtěla „proklepnout“ manžela své praneteře. Královnina situace je ojedinělá tím, že se jen málokdy setká s člověkem, který se v její společnosti dokáže chovat uvolněně. Jedna z jejích dvorních dam mi později vyprávěla, že královna si během let musela zvykat na velmi kuriózní reakce. I významní státníci začali při konverzaci s ní koktat a ze samé rozpačitosti říkat věci, za které se pak léta styděli. Naštěstí patří odjakživa k základním královským ctnostem, že monarchové pomáhají druhým překonat rozpaky a pokud to situace vyžaduje, osvobodí je z trapných situací. Když přijel krátce před koncem svého úřadu na oficiální návštěvu Velké Británie francouzský prezident generál de Gaulle, byl

spolu s manželkou Yvonne pozván na večeři do Windsoru. Když se během slavnostní recepce kdosi zeptal madame de Gaulle, na co se nejvíc těší, až odejde do důchodu, krátce se zamyslela (a zde si prosím domyslete silný francouzský přízvuk) a pak odvětila: „É – penis!“ U stolu se rozhostilo hrobové ticho, všichni byli zděšení a šokovaní. Dokonce i obsluhující personál ztuhl úlekem. Ale mladá královna duchapřítomně zachránila situaci, když přeložila do srozumitelného jazyka to, co se svou lámanou angličtinou pokusila vyjádřit paní Yvonne: „Ach tak – happiness.“ Nyní jsem vedle královny seděl já a můj počáteční ostych vystřídalo – díky několika sklenkám suchého Martini, které se podávalo jako aperitiv – nezdravé sebevědomí. Byl jsem připraven konverzovat. Ale o čem si člověk může mezi předkrmem a hlavním chodem povídat s anglickou královnou? Odpověď zní: Nejdřív o ničem. Seděl jsem vedle ní ve svém prastarém (ale díky královskému sluhovi bezvadně vykartáčovaném) smokingu a čekal, až mě osloví nebo o mě alespoň zavadí pohledem. Nic takového se však nestalo. Jako bych pro ni byl vzduch! Co jsem nevěděl (a klidně mě na to mohli upozornit!) – konverzace u anglického dvora se řídí jinými pravidly, než na jaká jsem byl zvyklý z kontinentální Evropy. Zatímco na pevnině se hostitel od samého počátku střídavě baví s osobou po své levé i pravé straně, na britských ostrovech věnuje panovnice první polovinu slavnostní večeře hostu sedícímu napravo od ní a druhou hostu sedícímu po její levé ruce. A já seděl nalevo od královny. Ve chvíli, kdy mě oslovila, jsem už byl ztuhlý šokem. Naši následnou konverzaci mi milosrdně zakrývá výpadek paměti.

Svatba britského prince Edwarda a Sophie Rhysové-Jonesové v červnu 1999. Kdo má dobré oči, rozpozná v poslední řadě Irinu a moji maličkost (pátá a čtvrtý zprava).

Dalším apokalyptickým zážitkem bylo pětačtyřicet minut, během nichž jsem se (při jedné pozdější příležitosti) musel zhostit role hostitele královské princezny, tedy královniny nejstarší dcery. Také princezna Anne má – podobně jako princ Philip – novináře na prvním místě svého jídelníčku. Po pravdě řečeno není právě proslulá altruismem. Její otec o ní kdysi prohlásil, že jediné bytosti, které má ráda, se pohybují po čtyřech, přežvykují seno a pouštějí hlasitě větry. Ke konverzaci u stolu, jež mě čekala s princeznou Annou, jsem proto přistupoval s odhodláním člověka, který nemá co ztratit. Nakonec z toho byl nádherný večer, což v kontextu konverzace s britskou Princess Royal znamená, že jsem z toho vyvázl bez větších šrámů. Moje strategie přežití byla prostá – hovořil jsem jen o koních. Na tomto místě sice odolám silnému pokušení vylíčit víc podrobností o své návštěvě Windsoru, nicméně v následujících kapitolách přece jen poodhalím pár dalších tajemství královských Výsostí. I když si jsem vědom rizika, že tím mohu uškodit instituci, o níž tu píši. Ne nadarmo totiž poznamenal už v roce 1867 Walter Bagehot, vynikající odborník na státní právo, že „mystérium tvoří jádro království, do něhož nesmí proniknout jediný paprsek světla“. Možná jsou i zapřisáhlí republikáni do jisté míry fascinováni královskými domy právě proto, že to jsou v našem světě, jenž je jinak prosvícen reflektory televizních štábů, poslední místa, která obestírá jisté tajemno. Být „prominentní“ už totiž neznamená vůbec nic. Média a reklamní šoty dnes slibují prakticky každému, že se může stát krásným, úspěšným a bohatým. A díky neomezeným možnostem, které dnes nabízí internet, se může kdekdo stylizovat do podoby „prominenta“. Dnešní svět je plný slavných osobností! Někdo se proslaví bohatstvím, někdo krásou, někdo svými výkony a někdo mimořádností zločinů, které spáchal. Vysoká šlechta je dnes jedi-

ná společenská vrstva, jež za svou proslulost vděčí pouze své existenci. Nic dalšího k tomu nepotřebuje, nemusí pro to ani hnout prstem. V industrializované éře plastikových prominencí jsou zavřené brány Balmoralu, Zarzuely a Fredensborgu posledními baštami skutečné přitažlivosti. Zmenší se tato atraktivita pokaždé, když do královských paláců vpustíme trochu světla? Když byl koncem šedesátých let britský dokumentarista Richard Cawston oficiálně pověřen úkolem, aby o královské rodině natočil pořad, který by royals ukázal jako „docela normální rodinu“, varoval ho režisér David Attenborough, že takový film by poškodil image monarchie. Mluvila z něj zkušenost muže, jenž natočil řadu filmů o přírodních národech. „Celá instituce monarchie,“ prohlásil Attenborough, „je založena na mystice náčelníka v jeho stanu. V okamžiku, kdy některý člen kmene spatří vnitřek stanu, je po instituci náčelníka veta – a kmen je odsouzen k zániku.“ Co se stane, když na stránkách této knihy popíši, jak se členové královské rodiny chovají v soukromí? Nebo když prozradím přezdívku, kterou anglická královna obdržela od svých nejbližších? Je to neškodná záležitost? Nebo indiskrece? Nebo ještě něco horšího? Egyptští faraoni měli dvě jména. Jedno bylo veřejné a znali ho všichni poddaní, druhé bylo tajné. Historikové dodnes neznají jména někdejších siamských králů, protože i ta podléhala režimu přísného utajení. Ale nevadí, risknu to. Anglická královna dostala od svých bratranců a sestřenic přezdívku „Lillibet“, její manžel ji smí oslovovat „sausage“, tedy „párečku“. Ve staré Barmě bych byl za tyto dva řádky popraven. Jenže časy se mění. To je vidět i na zařízení místnosti, v níž tyto řádky píši. Sedím u pracovního stolu z překližky, podlaha je z laminátu. Jedinými kusy nábytku jsou vedle zmíněného stolu pouze skříň a postel. Nacházím se v novo-

věké přístavbě jedné z největších a nejstarších budov svého druhu v Evropě, kláštera Heiligenkreuz v Dolních Rakousech. Rozhodl jsem se totiž napsat základní osnovu knihy o králích v proslulé knihovně této církevní instituce. Konkrétně v jejím barokním Zlatém sále. Představoval jsem si, že tam budu sedět obestřen vůní staletých knih a tvořit. Skutečnost však vypadá mnohem prozaičtěji. Pracuji v jedné z mnišských cel a do sálu knihovny smím jen občas. Nikdo tam nesmí pobývat příliš dlouho bez dýchací masky, protože prastaré svazky jsou napadené jedovatou plísní. Co způsobilo tuto zkázu, která nyní ohrožuje skvosty nevyčíslitelné hodnoty? Nějaká příliš horlivá hlava dostala nápad, že by bylo dobré zmodernizovat střechu budovy. A svou ideu uskutečnila s takovou důkladností, že v místnostech ustala přirozená cirkulace vzduchu. Sice tam už není průvan, ale nejsou tam ani čtenáři, kterým dřív vadil. Jediní návštěvníci, kteří se v knihovně – bohužel trvale – zdržují, se jmenují Rhizopus stolonifer, Aspergillus glaucus a Botrytis cineria. Není nakonec idea království také napadená plísní? Věří dnes ještě někdo na vznešenost této instituce? Jak o tom smýšlejí sami členové královských rodů? Ideu království neohrožují ani tak výstřelky některých princů jako spíš mnozí panovníci, kteří někdy svým vystupováním sami sebe banalizují. Chtějí být co nejobyčejnější. Nejde jim o to, aby byli svému lidu blízcí; chtějí s ním splynout. V červenci 2007 žasli čtenáři španělského listu Hola! nad fotografiemi, které ukazovaly jejich královskou rodinu na dovolené. Španělé už si zvykli na snímky, které zachycují krále a jeho nejbližší na jachtě Bribon. Paparazzi je pomocí silných teleobjektivů pořizovali s železnou pravidelností každé léto už řadu let. Tentokrát však španělský bulvár prezentoval krále Juana Carlose a jeho choť Sophii v plavkách na veřejné pláži. Vypadali jako němečtí turisté na Mallorce, a to se vším všudy. Nechyběl ani chleba s máslem v aloba-

lu. Účinek těchto obrázků byl vědomě kalkulován, zpráva vyslaná poddaným zněla: Podívejte, jsme jako vy! Když korunní princ Felipe a jeho choť Letizia poskytnou interview, polovina jejich vět končí dodatkem „como todo el mundo“, neustále omílaným ujištěním, že je u nich všechno „stejné jako u ostatních lidí“. Princ Charles a jeho synové popisují v ilustrovaných časopisech, jak si ke snídani dělají sázená vajíčka a s oblibou nakupují v supermarketech. Holandská královna se po svém sídelním městě demonstrativně projíždí na kole. Pomazané hlavy chtějí dnes za každou cenu působit jako docela obyčejní lidé. Připravují se králové touto asimilací o jedinou a poslední skutečně nepopiratelnou úlohu, kterou ještě mají – totiž nebýt obyčejní? Nebo se instituce království dokáže docela dobře obejít bez všech ceremonií a dvorní pompy? Možná ono poodhrnutí závoje, před nímž tak naléhavě varoval David Attenborough, nemůže králům nijak uškodit, protože král zůstane králem nezávisle na tom, zda sedí v ornátu na pozlaceném trůnu, nebo má na sobě zástěru a vystupuje v televizním programu Dnes vařím já. Možná je zašněrovaný vchod do náčelníkova stanu ochranou ne pro něj, ale pro ostatní, kteří podobné mystérium prostě potřebují? Ale třeba se idea království s monarchou na čele a uprostřed státu už dávno přežila? Jednoduše proto, že se zakládá na hierarchickém hodnotovém systému, který je také už dávno passé? Není na druhou stranu trochu opožděné psát nyní, počátkem 21. století, nekrolog na království? O sto nebo i dvě stě let dřív by možná byl aktuálnější? Vezměme si například rok 1801. Francie se právě zbavila nejstarší dědičné monarchie v Evropě, která zemi vládla tisíc let. Anglický král Jiří III. trávil dny ve svěrací kazajce. V Madridu dosedl na trůn Karel IV. poté, co byl legitimní panovník, jeho starší bratr Filip,

Poradci pro oblast public relations, kteří pracují pro Buckinghamský palác, se snaží vtisknout královně image „lidové“ panovnice. Ve své horlivosti zašli dokonce tak daleko, že ji donutili navštívit restauraci McDonald’s.