ZÁKROK
/ 9
Jack Stapleton během jediného okamžiku procitl z neklidného spánku. Zdálo se mu, že sedíza volantem auta řítícího se strmou městskou ulicí a nezadržitelně New York, se blíží k řadě předškolních dětí, které pondělí 1. prosince 2008, 4.20 se ve dvojicích držely za ruce, přecházely vozovku a vůbec netušily, jaké nebezpečí jim hrozí. Jack marně sešlapoval brzdový pedál až k podlaze. Auto jako by se naopak řítilo ještě rychleji. Zoufale na děti křičel, aby uhnuly z cesty, ale vzápětí se probral a uvědomil si, že v ložnici svého domu na newyorské Západní 106. ulici zírá do stropu, nepravidelně ozářeného světlem pouličních lamp. Žádné auto, žádný svah, žádní předškoláčci. Jenom další ze série úzkostných snů. Jack si nebyl jistý, jestli opravdu vykřikl, a tak se otočil k manželce. V matném světle pronikajícím dovnitř nezakrytým oknem viděl, že Laurie tvrdě spí. Zřejmě se tedy i ve snu ovládl a nezaúpěl. Ale sotva opět zvedl oči ke stropu, otřásl se. Ty opakující se noční můry ho pokaždé vyděsily. Objevily se už dávno, začátkem devadesátých let, když jeho první manželka s oběma dcerkami, desetiletou a jedenáctiletou, zahynuly při havárii letadla, kterým se vracely z návštěvy Chicaga, kde se Jack tehdy připravoval na atestaci ze soudní patologie. Původně se věnoval oční chirurgii, rozhodl se však změnit specializaci. Chtěl uniknout tomu, co vnímal jako pohromu způsobenou čtveřicí jezdců z lékařské apokalypsy: zdravotními pojiš7ovnami, systémem takzvané „řízené péče“, neosvícenou vládou a zjevně lhostejnou veřejností. Doufal, že útěkem od klinické medicíny paradoxně znovu získá smysl pro nezištnou a obětavou službu lidem, který ho kdysi přiměl studovat lékařství. Ačkoliv v tomhle ohledu byl Jack celkem úspěšný, časem se ho zmocnil pocit, že bezděčně zanedbává svoji milovanou rodinu. Následovaly výčitky svědomí, stavy deprese a zoufalství. Noční můra o neovladatelném autě patřila k typickým příznakům. Před několika roky ty sny sice zmizely, ale v posledních měsících se vrátily, a s plnou silou. Zatímco Jack pozoroval hru světel a stínů na stropě, znovu se otřásl. Paprsky procházely holými větvemi stromu stojícího mezi domem a pouliční lampou. Noční vánek rozechvíval korunu, takže světlo poblikávalo a vytvářelo proměnlivé zvlněné vzorky připomínající inkoustové skvrny psychiatrického Rorschachova testu. Jack si náhle připadal velmi opuštěný – sám v chladném a nemilosrdném vesmíru. Sáhl si na čelo. Nepotil se, nicméně pulz měl výrazně zrychlený, snad
Kapitola 1