0034137

ČÁST PRVNÍ I. Od konce roku 1811 započalo horlivé vyzbrojování a soustře)ování sil západní Evropy a v roce 1812 se tyto síly, miliony lidí (počítaje v to i ty, kteří armádu převáželi a krmili), pohnuly ze západu na východ, k hranicím Ruska, k nimž se úplně stejně a rovněž od roku 1811 stahovaly ruské síly. 12. června síly západní Evropy překročily ruskou hranici a začala válka, zrodila se událost, která se lidskému rozumu a vší lidské podstatě příčí.

Miliony lidí se na sobě navzájem dopouštěly nesčetného počtu zločinů, podvodů, zrad, krádeží, padělků a vydávání falešných peněz, loupeží, paličství a vražd, jež letopisy všech soudů světa nezaznamenaly ani za staletí a na něž se v té době lidé vlastně jako na zločiny nedívali.

Co způsobilo tuhle neobyčejnou událost? Jaké byly její příčiny? Historici s naivní jistotou tvrdí, že důvodem byla křivda, způsobená knížeti Oldenburskému, neúcta ke kontinentálnímu systému, Napoleonova vládychtivost, Alexandrova neústupnost, chyby diplomatů a tak podobně.

Z čehož plyne, že stačilo, aby se Metternich, Rumjancev nebo Talleyrand mezi slyšením a obědem trochu snažili a Napoleonovi či Alexandrovi šikovně sepsali nějaké to: Monseiur mon frère, je consens à rendre le duché au duc d’Oldenbourg. Pane, bratře můj, jsem svolný s navrácením vévodství vévodovi Oldenburskému. – A válka by nepropukla.

Je pochopitelné, že takhle se záležitosti jevily současníkům.

Je jasné, že Napoleonovi se zdálo, že důvodem k válce byly intriky Anglie (což ostatně tvrdil i na sv. Heleně); je zřejmé, že členové britské sněmovny za příčinu války považovali Napoleonovu rozpínavost; že vévoda Oldenburský důvod války spatřoval v násilí, jež na něm bylo spácháno; že kupci měli pocit, že příčinou války bylo uspořádání starého světa, které Evropu rozvracelo; že staří vojáci a generálové si zase mysleli, že hlavní příčinou byla potřeba znovu je nasadit; legitimisté 5

oné doby zase měli za to, že bylo nezbytné znovunastolit les bons principes, kdežto doboví diplomaté byli přesvědčeni, že pakt mezi Ruskem a Rakouskem v roce 1809 se před Napoleonem nepodařilo dostatečně obratně utajit a že memorandum č. 178 nebylo sepsáno s patřičným umem. Tyto a ještě nesčetné, nekonečné další důvody, jejichž počet je závislý na stejně nesčetném počtu různých hledisek, se samozřejmě takto jevily současníkům oné doby; jenže pro nás potomky, kteří celou událost nazírají v celé její obrovitosti a pronikají k jejímu prostému a strašlivému smyslu, se tyto důvody zdají nedostatečné.

My nechápeme, jak je možné, že miliony křesHanů se navzájem zabíjely a mučily, protože Napoleon byl vládychtivý, Alexandr neústupný, anglická politika lstivá a vévoda Oldenburský ukřivděný. My nechápeme, jakou spojitost mají tyto okolnosti se samotným faktem vraždy a násilí; proč v důsledku toho, že se vévodovi stala křivda, tisíce lidí z druhého konce Evropy zabíjely a okrádaly lidi ve Smolenské a Moskevské gubernii a ti zase zabíjeli je.

Pro nás potomky, kteří nejsou historici, zaujatí procesem zkoumání, a proto celou událost nahlížejí s nezastřeným zdravým rozumem, je jejích důvodů vskutku nepočítaně. Čím víc se noříme do pátrání po příčinách, tím více se nám jich odhaluje a každá jednotlivost či celý řetězec důvodů se nám ve srovnání s nezměrností tohoto jevu samy o sobě zdají stejně pravděpodobné a ve své nicotnosti naopak stejně bezmocné, a stejně bezmocné jsou co do neschopnosti (bez vlivu všech ostatních souvisejících důvodů) něco takového způsobit. Za zcela srovnatelný důvod jako třeba Napoleonovo odmítnutí stáhnout svá vojska za Vislu a vrátit knížectví Oldenburské lze podle nás považovat i ochotu či neochotu francouzského kaprála nastoupit znovu do služby, protože kdyby do té služby znovu nechtěl a nechtěl by ani druhý, třetí či tisící kaprál, vojáků by tak v Napoleonově vojsku bylo mnohem méně a válka nemusela vypuknout.

Kdyby se Napoleona nedotkl požadavek, aby ustoupil za Vislu, k válce by nedošlo; jenže kdyby všichni seržanti odmítli nastoupit vojenskou službu podruhé, mohli jsme se válce taky vyhnout. Stejně tak jsme se jí mohli vyhnout, nebýt anglických piklů, prince Oldenburského a Alexandrovy dotčenosti, a nebylo by samoděržavné moci v Rusku a nebylo by fran6

couzské revoluce a následné diktatury a císařství a všeho toho, co postupně způsobilo francouzskou revoluci atd. Nebýt jedné z těchto příčin, nemuselo se stát nic. Takže všechny ty důvody, miliardy důvodů, se jeden s druhým spojily proto, aby se odehrálo, co se odehrálo. Z čehož plyne, že výlučnou a hlavní příčinou události nebylo nic a ta se musela udát jen proto, že se udát měla. Miliony lidí, kteří se zřekli svých lidských citů a rozumu, musely táhnout ze západu na východ a tam zabíjet sobě podobné, přesně stejně, jako před několika staletími táhly tlupy lidí z východu na západ, aby tam také oni zabíjeli jiné sobě podobné. Činy císaře Napoleona a cara Alexandra, jejichž slovo mělo zdánlivě moc nějakou událost podnítit či odvrátit, závisely na jejich vůli stejně málo jako bylo málo svobodné počínání jakéhokoli z vojáků, a je jedno, zda si odchod do války vylosoval či zda se nechal naverbovat. A jinak to nemohlo být proto, že aby se vůle Napoleonova a Alexandrova naplnila (tedy vůle lidí, kteří o věci domněle rozhodovali), muselo dojít k souhře nesčíslných okolností, bez jediné z nichž by se nic takového vůbec neodehrálo. Nezbytné bylo, aby miliony lidí, v jejichž rukou se soustředila skutečná síla, vojáci, kteří stříleli, vezli si proviant a děla, souhlasili s tím, že naplní vůli pár slabých jedinců, a jež k tomu nakonec nezbadatelné množství složitých a rozmanitých příčin opravdu dovedlo.

Fatalismus v dějinách nezbytně potřebujeme k tomu, abychom vysvětlili nerozumné jevy (či vlastně ty, jejichž podstatě nerozumíme). Čím více se snažíme takovéto jevy v dějinách vysvětlit, tím jsou pro nás nesmyslnější a nepochopitelnější.

Každý člověk žije především pro sebe, při dosahování svých osobních cílů je svobodný a celou svou bytostí cítí, zda to či ono právě te) má nebo nemá udělat; jenže jakmile cokoli udělá, pak je tento čin, vykonaný v jistém okamžiku, nezvratný a stává se předmětem historie, v níž už jeho účel není libovolný, ale předurčený.

V každém člověku tkví dvě stránky našeho bytí: život osobní, který je tím svobodnější, čím jsou naše zájmy abstraktnější, a život uvnitř živlu, uvnitř pospolitosti, kde člověk musí nevyhnutelně plnit předem dané zákony. Člověk vědomě žije pro sebe, ale zároveň slouží jako podvědomý nástroj k dosahování historických, všelidských cílů. Vy7

konaný čin je nezvratný a jeho působení, které ve stejném okamžiku splývá s působením milionů skutků jiných lidí, se dostává historického významu. Čím výš stojíme na společenském žebříčku, s tím většími lidmi se dostáváme do souvislostí, tím více moci máme nad jinými lidmi a tím zřejmější je předurčenost a nevyhnutelnost každého našeho činu. „Srdce panovníkovo spočívá v rukou božích.“ Vladař je otrokem dějin.

Dějin, tedy povědomého, pospolitého, davového života lidstva, vladař v každé minutě využívá jako nástroje pro své vlastní cíle.

Napoleon, přestože te), v roce 1812, se mu jako snad ještě nikdy předtím zdálo, že jedině na něm záleží zda verser či ne verser le sang de ses peuples, tedy zda prolévat či neprolévat krev svých národů (jak mu ve svém posledním dopise napsal Alexandr), ještě nikdy tak jako te) nepodléhal těm neúprosným zákonům, které ho nutily (ačkoli on si myslel, že jedná z vlastní vůle) činit pro společnou věc, pro dějiny to, co se stát muselo.

Lidé ze Západu se hrnuli na Východ proto, aby zabíjeli a byli zabíjeni. A podle zákona hromadění příčin samy sebe přesně v tuto chvíli přetvořily v tisíce dalších drobných příčin, a to ve jménu tohoto směřování, ve jménu války: i výtky za nerespektování kontinentálního systému, i vévoda Oldenburský, i tažení vojsk do Pruska, jež Napoleon podnikl (jak se alespoň jemu zdálo) jen proto, aby se zbraní v ruce dosáhl míru, i zvyk a záliba francouzského císaře ve válčení, což se přesně krylo s náladami jeho národa, i jeho slabost pro grandiózní přípravy, i náklady na tyto přípravy, i potřeba získávat takové výhody, které by tyto náklady vyvážily, i mámivé pocty v Dráž)anech, i diplomatická jednání, která byla podle názoru současníků vedena upřímnou snahou o dosažení míru, ale která ve skutečnosti jen zraňovala ješitnost té i oné strany, i miliony milionů jiných příčin, které se chystané události, s níž se v prostoru a čase kryly, jednoznačně přizpůsobovaly.

Proč jablko spadne, když dozraje? Pod vlivem přitažlivosti zemské, nebo snad proto, že stopka zasychá, anebo proto, že se ve slunci prosušuje celé jablko, že těžkne, že jím zmítá vítr, či proto, že se do něj chce zakousnout chlapec, stojící dole?

Nic z toho. To vše je jen souhra těch podmínek, za nichž se 8

naplňuje každý životní, organický, živelní projev. Proto botanik, která shledá, že jablko padá v důsledku odumírání nějaké buňky, bude mít i nemít pravdu úplně stejně jako dítě stojící pod stromem, přesvědčené, že to jablko spadlo jen kvůli tomu, že ho chtělo sníst a jeho pád si toužebně přálo. Pravdu má i nemá ten, kdo bude tvrdit, že Napoleon vytáhl na Moskvu proto, že si to přál, a že důvodem jeho porážky bylo zase to, že se jí zachtělo Alexandrovi; stejně tak pravdu bude i nebude mít ten, kdo prohlásí, že podkopaný svah, v němž je milion pudů hlíny, se zřítil po posledním úderu kopáčovy motyky. V historických událostech jsou takzvaní velcí lidé jen cejchy, které těmto událostem dávají jméno a které jako každý cejch toho s danou událostí mají nejméně společného.

Každý čin, o němž si tito lidé myslí, že ho osobně mají plně ve své moci, je v historickém slova smyslu bezděčný, souvisí s celkovým chodem dějin a je předurčen od věků.

II. 29. května Napoleon z Dráž)an, kde strávil tři týdny, obklopený dvorem, skládajícím se z princů, vévodů, králů, a dokonce i jednoho císaře, nakonec odjel. Před odjezdem zahrnul přízní ty prince, krále a císaře, kteří si to zasloužili, vyplísnil krále a prince, s nimiž úplně spokojený nebyl, císařovnu rakouskou obdaroval vlastními perlami (tedy těmi, které sebral jiným králům), něžně objal císařovnu Marii Luisu, která tu, podle slov Bonapartova historika, setrvala trýzněna odloučením, jež tato Marie Luisa, považovaná za jeho choH bez ohledu na to, že v Paříži dlela další choH, nebyla schopna snášet. Přestože diplomaté ještě skálopevně věřili v mír a usilovně na něm pracovali, bez ohledu na to, že císař Napoleon sám Alexandrovi napsal osobní dopis, v němž ho oslovoval Monseiur mon frère a upřímně ujišHoval, že si válku nepřeje a že ho bude vždy milovat a vážit si ho, už jel k armádě a na každé stanici vydával nové příkazy, jejichž smyslem bylo uspíšit pohyb vojsk ze západu na východ. Jel cestovním kočárem taženým šestispřežím, obklopený pážaty, adjutanty a dalším doprovodem silnicí na Poznaň, Toruň, Gdaňsk a Královec. V každém z těchto měst ho s rozechvělým nadšením vítaly tisíce lidí.

9

Armáda postupovala ze západu na východ a císaře pravidelně střídaná šestispřeží odvážela tamtéž. 10. června svá vojska dostihl a nocoval ve Wilkowickém lese na panství jednoho polského hraběte.

Druhý den pak Napoleon armádu předstihl a v lehkém kočáře vyrazil k Němenu; nu a protože si chtěl prohlédnout místo, kde armáda říční tok překročí, oblékl si polskou uniformu a vyjel až ke břehu.

Když na druhé straně spatřil kozáky (les Cosaques) a do dáli se prostírající stepi (les Steppes), uprostřed nichž stála Moscou la ville sainte, hlavní město říše, podobající se říši skytské, kam kdysi táhl Alexandr Makedonský, Napoleon zcela nečekaně pro všechny a v rozporu jak se strategickými, tak diplomatickým představami nechal zatroubit k útoku a již druhého dne začaly jeho jednotky překračovat Němen.

Dvanáctého brzy ráno vyšel ze stanu, postaveného toho dne na srázném levém břehu řeky, a dalekohledem sledoval proudy svých vojsk, jak se valí z Wilkowického lesa a rozlévají se na tři mosty, postavené přes řeku. Vojáci o císařově přítomnosti věděli, očima po něm pátrali, a když na návrší před stanem nalézali osamocenou postavu v plášti a klobouku, která se od svity oddělila, vyhazovali čapky vzhůru, křičeli „Vive l’empereur!“ a jeden za druhým bezustání proudili z obrovitého lesa, který je až doposud ukrýval, opouštěli řady a po třech mostech přecházeli na druhou stranu. „To bude tentokrát cesta. Oh! Když se do toho vloží osobně, hned to nabírá grády… Nom de Dieu… Tamhle je…! Vive l’empereur…! Tak tohle jsou ty asijské stepi! Ošklivá země, jen co je pravda. Na shledanou, Beauché; vyhradím pro tebe nejkrásnější moskevský palác. Au revoir! Na shledanou! Hodně štěstí! Viděl jsi císaře? Vive l’empereur…! pereur! Jestli mě udělají místodržícím v Indii, Gérarde, tak si piš, že z tebe udělám kašmírského ministra. Vive l’empereur! Vive!

Vive! Vive! Ti kozáčtí lumpové táhnou pryč! Vive l’empereur! Tamhle je! Vidíš ho? Já ho viděl dvakrát, jako te< vidím tebe. Malý kaprál…

Viděl jsem ho, jak udílí kříž jednomu starému… Vive l’empereur…!“1 pronášely hlasy starých i mladých mužů rozmanitých povah a nejrůznějšího společenského postavení. Ve všech těch tvářích se zračil společný výraz radosti nad začátkem dávno očekávaného tažení a rozjásané oddanosti muži v šedém plášti, stojícímu na návrší.

10

13. června Napoleonovi přivedli malého čistokrevného arabského plnokrevníka, on se na něj vyhoupl a cvalem vyrazil k jednomu z mostů přes Němen, vytrvale doprovázený obdivnými výkřiky, které zřejmě snášel jen proto, že vojákům nemohl zakázat, aby takto vyjadřovali svou lásku k němu; ten pokřik, doprovázející ho úplně všude, mu však vadil, protože ho vytrhoval z vojenských záležitostí, které ho od okamžiku, kdy se připojil k vojskům, plně pohltily. Projel po jedné z mostovek, pohupující se na pontonech, prudce zabočil doleva ke Kovnu a znovu se cvalem rozjel za nadšenými jízdními gardovými myslivci, zmírajícími štěstím z toho, že mohou jet před ním a vyčistit mu mezi vojsky cestu. Když dospěl k široké řece Wilje, zastavil se na břehu hned vedle ležení polského hulánského pluku. „Vivat!“ volali s úplně stejným nadšením Poláci, opouštěli vyrovnaný vojenský tvar a tlačili se jeden na druhého, jen aby ho zahlédli. Napoleon si obhlédl řeku, seskočil z koně a posadil se na hromadu klád na břehu. Beze slova naznačil, aby mu podali dalekohled, opřel ho o záda šHastně přiskočivšího pážete a podíval se na druhý břeh. Pak se zabral do prohlížení mapy, položené přes silná břevna. Aniž zvedl hlavu, cosi prohodil a dva jeho pobočníci se rozjeli k polským hulánům. „Cože? Co říkal?“ ozvalo se v hulánských řadách, když jeden z adjutantů přicválal až k nim.

Pluk dostal rozkaz vyhledat brod a přejít na druhou stranu.

Polský hulánský plukovník, pohledný starý muž, který celý zrudlý vzrušením zmateně hledal slova, se pobočníka zeptal, zda mu bude dovoleno i s jeho hulány řeku přeplout tady na místě a brod nehledat. S očividným strachem chlapce, který žadoní, aby si směl sednout na koně a bojí se odmítnutí, prosil, aby se i se svou jednotkou směl přes řeku přeplavit přímo před císařovýma očima. Pobočník mu řekl, že takováto nevšední horlivost císaře jistě nepopudí.

Sotva to pobočník dořekl, starý kníratý důstojník se šHastnou tváří a zářícíma očima pozdvihl šavli nad hlavu, zavolal „Vivat!“, zavelel hulánům, aby ho následovali, pobídl koně ostruhami a rozjel se k řece. Tam koně, který se pod ním začal stavět na zadní, vztekle šlehl, vrhl se v sedle do vody a hned zamířil k hlubině v bystře ubíhajícím toku uprostřed. Stovky hulánů ho následovaly. V rychlém proudu ve středu řeky bylo 11

vojákům chladno a úzko. Huláni se chytali jeden druhého, padali z koní, z nichž se někteří už topili, a tonuli i lidé, ale ostatní – jedni v sedle, jiní svírajíce koňskou hřívu – se snažili plout dál. Pokoušeli se přeplavit koně i sebe na protější břeh, přestože půl versty od nich byly zbudovány mosty, a byli hrdí na to, že plavou a tonou přímo před očima muže, který seděl na kládě a tomu, co právě předváděli, nevěnoval nejmenší pozornost. Když se pobočník od hulánů vrátil, vybral vhodný okamžik a dovolil si upozornit císaře, jak jsou mu Poláci oddaní, malý muž v šedém plášti vstal, přivolal si Berthiera, začal s ním po břehu přecházet sem a tam, vydávat rozkazy a občas šlehl nespokojeným pohledem po tonoucích, kteří ho zbytečně rozptylovali.

Nebylo pro něj ničím novým, že jeho přítomnost ve všech koutech světa, od Afriky až po stepi stepi kolem Moskvy, všechny ohromuje a lidi přivádí do stavu sebeobětování bez rozmyslu. Nechal si přivést koně a rozjel se zpátky na své stanoviště.

Přestože na pomoc byly vyslány čluny, dobrých čtyřicet hulánů v řece utonulo. Většina se pak pracně vrátila zpátky. Plukovník a několik jeho mužů se ovšem dostalo až na druhou stranu a s obtížemi se vyškrabalo na pevnou zem. Jakmile však ve splihlém šatstvu, po němž stékaly potoky vody, vylezli na břeh, s pokřikem „Vivat!“ se radostně zahleděli do míst, kde stál Napoleon, který už byl ovšem pryč, a nikdo v tom okamžiku nebyl šHastnější než oni.

K večeru Napoleon mezi dvěma rozkazy, z nichž v jednom nařizoval, aby sem byly co nejrychleji dovezeny falešné ruské bankovky, připravené pro Rusko, kdežto druhým nařizoval popravit saského zvěda, u nějž byly zajištěny údaje o rozkazech ve francouzské armádě, učinil i třetí rozhodnutí a nechal do čestné legie (Légion d’honneur), jíž sám velel, zapsat i polského plukovníka, který se bez důvodu vrhl do vody.

Quos vult perdere – dementat.2

III. Ruský panovník už mezitím přes měsíc dlel ve Vilně a konal tu přehlídky a manévry. K válce, již všichni očekávali a kvůli jejímž přípravám car z Petěrburgu přijel, nebylo připraveno 12

nic. Celkový plán činnosti zatím chyběl. Váhání nad tím, pro který z těch, jež se nabízely, se rozhodnout, se po panovníkově měsíčním pobytu v hlavním stanu ještě prohloubilo. Tři armády měly každá svého vrchního velitele, ale společný vojevůdce chyběl a car na sebe tento úkol a titul vzít nehodlal. Čím déle se Alexandr ve Vilně zdržoval, tím méně se ostatní k válce chystali, už unaveni jejím očekáváním. Všechno usilování lidí z jeho okolí jako by se soustředilo výhradně na to, jak panovníka přimět, aby jen příjemně trávil čas a na hrozící válku zapomněl.

Po mnoha plesech a slavnostech u polských magnátů, u členů dvora i u samotného panovníka napadlo jednoho z polských generálských pobočníků, že by bylo pěkné, kdyby oběd a ples na carovu počest uspořádali právě jeho osobní pobočníci. Tuhle myšlenku všichni přijali s nadšením. Souhlas vyslovil i Alexandr. Generálští pobočníci vybrali předem peníze… Jako hostitelka plesu byla vyhledána osoba, která by panovníkovi mohla být příjemná. Své sídlo za městem pro tuto příležitost nabídl statkář z Vilenské gubernie hrabě Bennigsen a na 13. červen byl v jeho domě v Zakrętu uspořádán oběd, bál, projíž)ky na lo)kách a ohňostroj.

Přesně v den, kdy Napoleon vydal rozkaz k překročení Němenu, jeho čelní voje vytlačily kozáky a překročily ruskou hranici, Alexandr trávil příjemný večer v Bennigsenově venkovském sídle na plese, který na jeho počest uspořádali jeho pobočníci.

Byla to veselá, skvělá slavnostní příležitost a znalci tvrdili, že jen málokdy se na jednom místě sejde tolik nádherných žen.

Plesu se mezi dalšími ruskými dámami zúčastnila i hraběnka Bezuchovová, která do Vilna přijela z Petěrburgu a svou příslovečnou těžkou ruskou krásou zcela zastínila jemný půvab místních polských dam. Car si jí povšiml a poctil ji tancem.

Boris Drubeckoj, který sem dorazil, jak sám říkal, en garçon, když svou choH zanechal v Moskvě, se plesu zúčastnil taky, a i když nebyl generálský pobočník, do peněžní sbírky přispěl velkou částkou. Stal se z něj bohatý člověk, jenž už posbíral opravdu hodně poct a po vlivných příznivcích už se shánět nemusel, protože i s nejvznešenějšími ze svých vrstevníků dnes mohl jednat jako rovný s rovnými.

O půlnoci se ještě tančilo. Hélène, která tu neměla vhodného 13

kavalíra, vyzvala Borise k mazurce sama. Utvořili třetí pár. Boris přejížděl chladnokrevným pohledem po jejích úchvatných obnažených ramenou, vyrůstajících z tmavé hedvábné mušelínové róby, zdobené zlatem, mluvil s ní o svých starých známých a zároveň, aniž si toho on sám či kdokoli z ostatních povšiml, ani na okamžik nepřestával sledovat panovníka, který se pohyboval po stejném sále. Car netančil – stál ve dveřích a tu k tomu, tu k onomu se obracel přívětivými slovy, jaká uměl pronášet jen on.

Hned na začátku mazurky si Boris povšiml, že jeden z carových nejbližších, generálský pobočník Balašov, k němu přistoupil a postavil se v rozporu s dvorskou etiketou hodně blízko od panovníka, který zrovna hovořil s jakousi polskou dámou. Alexandr pronesl ještě pár slov, tázavě se ohlédl, a jakmile pochopil, že pobočníkovy důvody jsou vážné, lehce se dámě uklonil a otočil se k Balašovovi. Sotva pobočník promluvil, v carově tváři se rozhostil údiv. Vzal Balašova v podpaždí a vykročil s ním přes sál, čímž pro sebe bezděky vytvářel cestu širokou na tři sáhy na každou stranu, jak před nimi všichni ustupovali.

Sotva car s Balašovem zamířili do zahrady, Boris okamžitě zaznamenal znepokojenou tvář Arakčejevovu. Ten tím směrem podmračeně pohlédl, zasupěl rudým nosem a vystoupil z davu, jako by očekával, že car ho vzápětí přivolá. (Boris pochopil, že Arakčejev Balašovovi závidí a nelíbí se mu, že nějaká zřejmě velice důležitá zpráva je vladaři postoupena jiným než jeho prostřednictvím.)

Jenže car s Balašovem ho minuli bez povšimnutí a vyšli venkovními dveřmi do osvětlené zahrady. Arakčejev se zlostně rozhlédl kolem sebe a přidržuje při boku šavli se ve vzdálenosti asi dvaceti kroků vydal za nimi.

Zatímco Boris dál vytáčel mazurkové figury, nepřestávalo ho trápit pomyšlení na to, jakou novinu to Balašov přivezl a jak to zařídit, aby se ji on dověděl dřív než ostatní.

Při figuře, kdy si pánové měli volit jiné dámy, Hélène pošeptal, že by rád provedl hraběnku Potockou, která zřejmě vyšla na balkon; lehce sklouzl po parketách a spěchal ke dveřím do zahrady, ale jakmile si povšiml blížícího se cara s Balašovem, skoro zůstal stát. Car s pobočníkem zamířili do jeho dveří. Boris se zatvářil, že už nestihl ustoupit dovnitř, uctivě se přitiskl k veřeji a sklonil hlavu.

14