Nebe nad Maralal - zlom
25.8.2010
23.41
Stránka 7
Můj africký domov
Svah modrých květin, symbol míru, místo předků, leží v teplém slunci. Bílé a pastelově zbarvené popraskané křemínky se třpytí a oživují jasnou modř květinového koberce. Mezi tím svítí červená půda, z níž vyzařuje spokojenost, klid a teplo, příslib domova. Z toho místa vychází cosi zřetelně magického. Samburský válečník Lpetati, můj muž, a já milujeme to místo na náhorní plošině blízko rovníku, pod srubem, kde jsme doma. Když tady sedíme, využíváme veškerý čas k mluvení i mlčení, pohrouženi do myšlenek a s hlubokým pocitem blaha se oddáváme snům, které prožíváme každý jinak, a jež nás unášejí do různých směrů. Vedou myšlenky do říše fantazie, posilují přání, dávají realitě budoucnost. Sny válečníka nejsou mými sny, tu a tam se zřejmě setkávají, na okamžik se spojují, unikají do věčných dálek, letí chvíli společně, pak se zase odloučí a vydávají se po důvěrně známých stezkách, vrostlé do navyklých světů rozdílných kultur. Smět tady trávit hodiny odpočinku – jaký je to dar! Kromě jiného je to místo, odkud lze výborně sledovat, co se děje v našem horském údolí. Je protkáno jemně se vlnícími pahorky, ohraničeno mohutnými Karisia Hills. Stáda dobytka, ovcí a koz táhnou k zeleným pastvinám, doprovázená nedorostlými chlapci a válečníky, zahalenými do červených šálů. Dobře rozeznatelné jsou oválné hliněné chýše bez oken, patří7