Drážďany, Německo, brzy ráno, středa 14. února 1945 Probudilo ji ticho. Aniž otevřela oči, vsunula si pomalu dlaň pod svetr. Srdce bilo. Kousla se do rtu. Potom silněji. A ještě silněji. Když ucítila slanou chuť krve, otevřela oči. Žila… „Povíš mi pohádku? Přinesu ti za to vodu. Anebo dokonce cigaretu. Povíš?“ Otočila hlavu směrem, odkud přicházel hlas. Dvě kulaté světle modré oči ji pozorně sledovaly. Usmála se. „Třeba tu samou co včera,“ naléhal. Zvedla ruku a beze slova začala jemně hladit chlapcovy rozcuchané vlasy. „Pohádky se nevyprávějí ráno,“ zašeptala. „Pohádky se vyprávějí večer.“ Chlapec se nad ni nahnul a políbil ji na čelo. Stébla slámy z jeho světlých vlasů jí spadla na tvář, zakryla oči, přilepila se na krev na rtech. „Já vím, ale dnes večer se musím modlit. Kromě toho stejně není nic slyšet kvůli těm letadlům. Radši mi ji pověz teď. Než umřeme…“ Pocítila náhle známé bodnutí pod klíční kostí. Jen Markus mohl říct něco takového tak… inu tak… no právě, k čertu, jak vlastně? Tak mimochodem. Jako by to nemělo vůbec žádný význam. Řekl to jedním dechem, tišeji než větu předtím, vlastně šeptem, s nadějí, že to možná nikdo neuslyší. „Než umřeme.“ Jako kdyby mluvil o novinách, ne včerejších, ale už týden starých! Proto vždycky naslouchala Markusovi 7
velmi pozorně. Naučila se tomu před rokem, když spolu s Heidi a Hinnerkem kradli třešně v Zeissově zahradě. Doktor Albrecht von Zeiss měl skleněné oko, které zakrýval koženou páskou, zavázanou na lysině v týlu. Měl krátké křivé nohy, obrovské břicho, a podle Markuse byl nejošklivějším „pirátem bez krku“, jakého znal. Až kam paměť sahá, chodil stále oblečený do černé uniformy SS, pod ní měl hnědou košili. Vždycky nosil černou kravatu a na levé paži červenou pásku s hákovým křížem. Dokonce i když šel jenom do zahrady nebo na procházku se svým vlčákem. Když se tak člověk na Zeisse díval, mohl by si myslet, že Hitler má narozeniny každý den. Plot obklopující dům Zeissových bezprostředně sousedil s dvorem činžáku, ve kterém bydlela. V Grunaer Strasse 18 v centru Drážďan. Nikdo nevěděl, jak se stalo, že v samém centru města za budovami u hlavní dvouproudové ulice se nachází vila s obrovskou zahradou. Když se na to ptali rodičů, ti jen ztlumili hlas, mávli rukou, anebo žertem prohlásili, ať se zeptají přímo samotného Zeisse. Jednoho červnového odpoledne Markus – tehdy mu bylo sedm let – přišel k plotu zahrady a pisklavým hláskem křikl na Zeisse, který právě zastřihával růžové keře: „Proč vy máte tak velký dům a zahradu, a my jenom takový malý dvoreček?“ Na dvoře se rozhostilo hrobové ticho. Zeiss zrudl, zlostně hodil zahradnické nůžky do trávy, upravil si pásku na oku, zapnul knoflíky uniformy a přišel k Markusovi tak blízko, až obrovským břichem prohnul drátěný plot. „Jak se jmenuješ, smrkáči? Jméno!“ odsekával směrem k chlapci. Malý Markus měl tvář přitisknutou k plotu pod Zeissovým břichem, opatrně poodstoupil, zaklonil hlavu a z plných plic vykřikl: „Jmenuju se Markus Landgraf, jsem Němec, a bydlím v Drážďanech, ve druhém patře.“ Vzpomíná si, že všichni – dvůr byl ono slunné odpoledne plný dětí i dospělých – vybuchli hlasitým smíchem. Zeiss vypadal jako člověk, kterého se zmocnil amok. Zaklesl dlaně do drátěného plotu, do obličeje se mu nahrnula krev, bylo vidět, jak se mu třesou tváře, a na jeho 8
rtech se objevila bílá pěna. Po chvíli se beze slova obrátil a nervózními kroky se vydal k domu. Pak najednou zakopl o kovový koš stojící pod třešní a upadl. Dvorek se opět naplnil hlasitým smíchem. Ona se smála nejhlasitěji a s největší nenávistí. O dva dny později se Heidi, patnáctiletá sestra Markuse, Hinnerk, jeho starší sedmnáctiletý bratr, a ona setkali večer, když padl soumrak, ve sklepě. Haluze rozložité třešně v Zeissově zahradě se skláněly pod tíhou dozrálých plodů. Někdy si stoupli k plotu a s otevřenou pusou mlčky hleděli, jak Zeissův sluha a zahradník v jedné osobě trhá ze žebříku ovoce. Nedočkavě čekali, až skončí a sleze dolů. Nikdy se k nim ani nepřiblížil. Markus se občas sehnul a hodil po něm kamínkem. Někdy se dokonce i trefil. Sluha ale ani tak nezareagoval. Nepamatuje si, že by se kdy ozval, byť jediným slovem. Pamatuje si, že naposledy jedla třešně při babiččiných narozeninách v létě 1943. Pamatuje si také, jak babička zamkla dveře vedoucí do kuchyně, vysypala několik třešní do otlučeného kameninového hrnku, zakryla ho šedým papírem a převázala černou gumičkou do vlasů. Pro Lukase. „Zaneseš mu je?“ zeptala se prosebně. „Zanes mu je teď a nezapomeň zhasnout světlo v předsíni.“ Zanesla. Vždycky když scházela do úkrytu pod podlahou v předsíni, myslela na první setkání s Lukasem. Vystrašeným malým chlapcem s černými havraními vlasy, s obrovskýma, jak uhel černýma očima, který seděl schoulený v nejvzdálenějším koutě skrýše. Vždy říkal „děkuju“, někdy německy, někdy v jidiš. Jednoho dne se u nich prostě objevil Lukasův dědeček, doktor medicíny Miroslaw Jacob Rootenberg, mnoho let provozoval praxi na předměstí Drážďan. Babička Marta si dlouho myslela, že lékaři nejsou vůbec potřeba. To bylo divné, protože její vlastní muž byl také lékař. Vždycky říkala, že „tajemství medicíny tkví pouze v tom, jak nějak zabavit pacienta, a příroda si sama se vším poradí“. Tak uvažovala až do chvíle, kdy její rok a půl starý syn onemocněl záhadnou chorobou. Nejprve, hned po narození syna, zemřel na tuberkulózu její manžel, který se nakazil od pacienta. Teď jí umíral syn. Žádný z německých 9
lékařů mu neuměl pomoci. Čirou náhodou, na radu své známé, polské židovky, která tak jako ona přijela kdysi do Drážďan z Opole, vyhledala ordinaci doktora Rootenberga. Ten hned rozpoznal zánět mozkových blan a předepsal antibiotika. Babička Marta tvrdila, že na světě nemůže existovat větší vděčnost, než jakou cítila ona poté, co se synek po pár dnech probral ze spánku a usmál se na ni. Když se v jejich domě jednoho dne objevil Lukas se svými rodiči, kteří se na konci rozhovoru osmělili zeptat, jestli by Lukas mohl „za těchto okolností a v této situaci na nějakou dobu zůstat“, babička Marta zavolala do svého pokoje snachu a vnučku. „Mami, jak se můžeš vůbec ptát?“ odpověděla jí matka a vzala Lukase do náruče. Od toho dne bydlel s nimi. Pod podlahou. Ten večer měli „pomoci“ Zeissovu zahradníkovi. A hlavně měli pomoci Zeissově třešni. Ani neví, jak se to stalo, ale najednou do sklepa vkročil v pyžamu a galoších s malým plechovým kyblíkem v ruce Markus. Neměli na vybranou. Museli ho vzít s sebou. Nad brankou do zahrady nebyl ostnatý drát. Ve tmě se cpala třešněmi rovnou ze stromu. Do proutěného košíku stačila dát jen pár třešinek. Najednou se v prvním patře Zeissovy vily rozsvítilo okno. Za chvíli zaslechli známý štěkot vlčáka, kterého Zeiss vypustil na balkon. Začali zmateně utíkat. Byla blízko plotu, když za sebou zaslechla praskot lámaných větví a hned potom Markusův hlas. Vrátila se pod strom. „Markusi, co je?!“ zašeptala. „Všechno v pořádku, jenom jsem uklouzl. Už dlouho jsem tak dobré třešně nejedl. Ty úplně nahoře jsou největší. Mám plný kyblík. Škoda, že jsem si nevzal tátův chlebník. A ty? Natrhala sis hodně?“ „Markusi, co se sakra stalo?“ zeptala se netrpělivě. „Vytáhneš mi ten hřebík z ruky?“ zašeptal. „Jaký hřebík, Markusi?“ zeptala se nechápavě. „No tenhle,“ řekl tiše a zvedl pravou dlaň. Hnědý zrezivělý hřebík vyčnívající z kousku mokré desky projel Markusovou dlaní skrz naskrz. „Panebože, hlavně teď neplač.“ 10
„Vytáhneš?“ zopakoval Markus klidně a vyplivl třešňovou pecku. Pevně uchopila jeho zápěstí levou rukou a pravou chytila desku a táhla ji k sobě. Za chvíli byli u plotu. O dva týdny později Hans-Jürgen Landgraf, otec Heidi, Markuse a Hinnerka, rachitický a stále pokašlávající, který vypadal, jako by měl každou chvíli umřít, tak tento úředník zaměstnaný v kanceláři hlavního nádraží v Drážďanech byl převelen zvláštním rozkazem „okamžitě na mnohem důležitější pozici“. Na východní frontu. „Hlavně neplač,“ řekl chlapec a utíral jí prstem slzy, tekoucí jí z očí. „Teď tady pláčou všichni. Dokonce i Zeiss. A Heidi, ta kňučela a bědovala celou noc. Jak Roesnerovic kočka z třetího patra v březnu. Vůbec jsem nemohl spát.“ „Markusi, no tak! Přece jsme se dohodli v zahradě u Zeissů. Pamatuješ? Já nepláču. To jen ta sláma z tvých vlasů. Spadla mi do oka. Opravdu nepláču,“ řekla a snažila se, aby to znělo vesele. Chlapec se zvedl, energicky si oprášil kalhoty zasunuté do filcových kamaší a na hlavu si natáhl vlněnou čepici. Stál rozkročený před ní a snažil se svýma krátkýma rukama dosáhnout do kapes příliš velké bundy. Kapsy měl ve výšce kolen. „Uklidni se, přinesu ti vodu.“ Dívala se, jak se pomalu proplétá mezi lidmi spícími na podlaze. Za chvíli zmizel v chodbě vedoucí k bráně v jižní lodi kostela. Zvedla se do kleku a rozhlédla se kolem sebe. Velkou dírou ve střeše po druhém nočním náletu bylo vidět šedé zamračené nebe, které vrhalo trochu světla na několik metrů oválného prostoru kolem oltáře. Zbytek zůstával v šeru, jež postupně přecházelo do úplné temnoty. Tak jako na Dürerových obrazech, které si prohlížela ještě před válkou, na školním výletě v muzeu v Berlíně! A také jako na fotografiích Leni Riefenstahlové, kterou nenáviděl otec a kterou ona – ale jen jako fotografku – obdivovala stokrát víc než Dürera. Riefenstahlová uměla zastavit okamžik. Dürer ho jen vytvářel, a protože přidával příliš moc ze sebe, přeháněl. Až k hranici kýče. Nebylo absolutně možné rozlišit hranice barev, jež se prolínaly. Vše bylo pouze v dokonale namalovaných odstínech šedé. Magické šedi bez 11
hranic. Hleděla na to jako očarovaná. Takové světlo se moc často nevidí. Možná jen jednou v životě, „než umřeme…“ Vstala a rychle otevřela kufřík. Opatrně z něj vytáhla fotoaparát zavinutý do tlusté kožešinové kamizoly. Včera, během prvního poplachu, jí matka nařídila, aby si vzala jen „ty nejnutnější věci“. Nejprve pečlivě zabalila fotoaparát a uložila ho na silnou podušku ze svetrů. V první chvilce si řekla, že to je ta nejpotřebnější věc, jakou má. Potom, poháněna voláním matky z předsíně, se vrátila a rozmyslela si to. Ve svém pokoji přidala do kufříku několik dopisů od Hinnerka, fotografii babičky, její prstýnek, který jí sundala z prstu, a všechny učebnice angličtiny, jednu oblíbenou sukni, tři soupravy prádla, v kůži vázaný atlas světa, jejž dostala jako cenu ve škole, deník, co si psala od sedmi let a schovávala ho pod matrací, a kouli vaty, kterou tajně kradla matce. Měla právě „svoje dny“. Už šest let pravidelně krvácela, ale máma si toho ještě nevšimla. Anebo jenom dělala, že si toho nevšimla. Její matka nechtěla, aby se dcerka stala ženou před koncem války. Ženu je možné znásilnit. A potom jejího syna poslat na frontu. Nechat ji čekat na dopisy a nakonec jí předat žlutavou orazítkovanou obálku, z níž vytáhne chvějícíma se rukama šedý arch papíru s jakýmsi obrovským číslem v záhlaví, doví se, že je „osobně od Vůdce“ – i když bez podpisu –, a přečte si, že to velikánské číslo „se ctí padlo“. Její matka Vůdce nenáviděla. Ta nenávist k Hitlerovi byla jakousi obsesí, kterou oddaně chovala v duši a která jí umožňovala poradit si s vlastní bezmocí, nezaslouženou samotou a touhou po pomstě. Za to čekání na dopisy od manžela, za jeho nohy omrznuté u Stalingradu, za nekonečný smutek veršů, jež jí psal, za to, že cenzor neúnavně z dopisů žiletkou vyškrabával jejich anglické překlady, a za jejich společný, už odedávna sdílený pocit studu nad tím, že jsou Němci. Ale hlavně za tu žlutavou obálku, kterou převzala na schodech od mladého listonoše v ošumělé uniformě, jenž se vyhýbal jejímu pohledu. Bylo to ve středu, za horkého odpoledne 12. května 1943. A také za to, že se jí každou noc zdá o tom obrovském čísle, které se naučila nazpaměť, i za to, že nemá ani hrob, jehož by se mohla dotýkat, pokleknout u něj a truchlit tak, jak náleží. 12
A potom, když si myslela, že nemůže existovat ještě větší, ještě upřímnější nenávist, začala nenávidět ještě víc – za svoji matku, která do otlučeného hrnku schovávala třešně pro židovského chlapce, jehož ukrývali ve skrýši pod podlahou předsíně. Matka s největší a horlivou zavilostí Adolfa H. nejen nenáviděla, ale i jím pohrdala, „tím nevyvinutým, malým, nedoučeným zmetkem, duševně nemocným od chvíle početí, budícím odpor, močícím strachem pod sebe, zakomplexovaným impotentem z Rakouska, který jako zločinec nikdy neměl dostat německé vízum“. Pamatuje si, že když to poprvé z matčiných úst slyšela, nebylo jí víc než deset let. Bylo to před válkou. Otec tehdy vyskočil z křesla a ihned zavřel okno, a ona se zeptala, kdo je to impotent, co je to početí a co je to vízum. Maminka se jen usmála, vzala ji na klín a začala jí chvějícíma se rukama zaplétat copy, a přitom jí šeptala do ucha něco ještě nesrozumitelnějšího. Pamatuje si, že otec se tehdy díval na matku s údivem. „Chrisie, buď spravedlivá, nevíme, jestli je Hitler impotent, a i kdyby byl, tak s ním musíme mít soucit. To je velmi bolestná věc pro každého muže. Je taky jisté, že tehdy, když přijel do Německa, nebyl žádným zločincem, a kromě toho, Rakušané nepotřebují vízum, aby mohli vstoupit do Německa,“ řekl tiše. „To bylo už dávno vyřešeno smlouvou z...“ „Já vím. Samozřejmě, že vím! Vím taky, kterou idiotskou smlouvou,“ přerušila otce, a dotkla se prsty jeho rtů, jako kdyby ho chtěla utišit. „Bože, já věděla, že mi to řekneš. Zbožňuju tě. I za to,“ zašeptala. Prosmekla se davem směrem ke schodům vedoucím ke kazatelně, která se nacházela přímo proti oltáři. Na chvilku zůstala stát, aby nastavila na aparátu světlo a clonu. Pak rychle vyběhla točitými schody nahoru. Slyšela nadávky těch, co seděli na schodech, lidí, do nichž vrazila nebo je vzbudila. Celá zadýchaná doběhla do nevelkého oválného prostoru, obklopeného kamennými tesanými sloupy, které tvořily jakési zábradlí. Náhle se zarazila. Byla tam dívka ve vyhrnuté červené vlněné sukni s nahými pevnými prsy, jež objímaly mužské dlaně, a s roztaženýma nohama se zvedala a klesala, seděla na muži ležícím na mramorové podlaze kazatelny. Neočekávaně se ocitla hned 13
vedle ní. Dívka – mohla být v jejím věku, možná o něco starší – otevřela oči. Přátelsky se usmála a pak zase oči zavřela. Na chvilku se přestala pohybovat. Navlhčila si jazykem rty, strčila prsty do úst, naslinila je, dala prsty dolů a dlaní si zakryla plamen z jasných chloupků mezi široce rozevřenýma nohama. Vztyčila se a zvrátila hlavu dozadu. Ta dívka byla jakoby v jiném světě, vůbec si nevšímala ničeho, co se dělo kolem ní. Znovu se začala rytmicky pohybovat nahoru a dolů. Rozpuštěné dlouhé blond vlasy se dotýkaly tváře muže, který ležel pod ní. Pocítila stud. Ale i zvědavost. A vzrušení. A potom ještě větší stud. Takový jiný, a současně pocit viny. Za to vzrušení – že je cítí právě tady a teď, za těchto okolností a na tomto místě. Všechno ostatní bylo úplně normální a plně se shodovalo se skutečností. Vzpomněla si na rozmluvy na toto téma doma… Byla dostatečně „velkou dívkou“, aby chápala to, co viděla, a plně tomu rozuměla. Sex pro ni nebyl žádné tabu, a to už odedávna, což vůbec nebylo normální. Sex ve Třetí říši už dávno přestal být tou nejosobnější intimní věcí. Sex byl věcí veřejnou a politickou. Hlavně proto, že měl rozmnožovat národ. A jen na tom záleželo. Německá žena měla rodit co nejvíc dětí a co nejdříve. O sexu nemusela vědět vůbec nic. Možná bylo dokonce lepší nevědět. Něco takového jako sexuální výchova neexistovalo. Což bylo paranoidní, protože z jedné strany se vyzývalo k rozmnožování, k němuž nemohlo dojít bez sexu, a z druhé strany byl sex zahalen tajemstvím. A tak se o něm dovídala – pokud to tak lze vůbec nazvat – z šedých propagandistických letáků rozložených na okennních parapetech ve škole spíš než od učitele v hodině. V těch letácích nebylo nic o blízkosti, poutu, rodině a lásce. Zato tam bylo hodně o závazku, o děloze, a o budoucnosti velkého a početného čistě německého národa. Přečetla si takový leták, aniž věděla, co je to děloha. Bylo jí tehdy třináct. Přečetla si jen jeden takový leták. Pak je už ignorovala. Brzy jí bude dvacet dva. Některé její kolegyně v tom věku už měly tři děti. První porodily ještě na gymnáziu. Dostávaly tehdy výjimečné prázdniny, rodily rok po roce, a když měly chuť, vracely se do školy. Důležité 14
bylo jen to, že porodily árijské dítě. Nemusely se ani vdávat. Například Marianne, nota bene dcera evangelického pastora, se kterou seděla celý rok v jedné lavici, porodila dva chlapce a děvčátko. Chlapci, narození v době, kdy chodila do gymnázia, měli společného otce – byl jím Hans-Jürgen –, dcerku porodila, když Hans-Jürgen byl už jedenáct měsíců na frontě, tedy určitě jejím otcem být nemohl. Protože země potřebovala děti, nebyly z toho větší problémy. Vlastně s tím nebyly vůbec žádné problémy. Německé ženy měly rodit a němečtí muži je měli co nejčastěji oplodňovat. Ženy, milenky, přítelkyně, známé z jednoho večera či jen jediné hodiny, prostitutky, ať už se to řekne jakkoliv. Nejlepší bylo, když německé ženy oplodňovali esesmani. Oni byli rasově nejsilnější. Právním výnosem, který vydal Himmler, byla jejich rasová čistota stvrzena na věky věků. Esesmanem se mohl stát jedině ten muž, v jehož rodokmenu byla „rasová čistota“ bez pochybností potvrzena od prvního ledna roku 1750. Toto datum, z důvodů, jež nikdo neznal, určil Himmler. Marianne porodila nemanželské dítě esesmana. Děti esesmanů byly „ušlechtilým darem německému národu“. Neví, jestli tomu tak bylo v případě Marianne, která se po narození třetího dítěte do školy nevrátila. Mluvila o tom často s rodiči. Její rodiče nedělali ze sexu žádné tabu. Když dovršila šestnáct let, na polici v domácí knihovně v salonu se najednou objevila knížka holandského autora van de Veldeho. To byl v určitém smyslu od rodičů odvážný čin. Jak nacisté, tak i německá církev tuto knížku zakazovali. Výjimečně v naprosté shodě s fašistickým režimem ji církev dokonce dala na seznam „zakázaných knih“. Nacisté ji zatracovali jako „společensky škodlivou“! Církev lidem bránila, aby ji četli, což knize ještě dodalo na přitažlivosti. Najednou se málo známý gynekolog z Holandska stal synonymem zla a extrému. A to jen proto, že si dovolil zmínit, vědecky popsat a pochválit – což byl jeho nejhorší přečin – smyslný sex, který nevedl k porodu, ale pouze k blízkosti a naplnění dvou milujících se lidí. Četla tu knížku zpočátku s obtížemi (její otec úmyslně sehnal anglický překlad), pak se na ní učila anglicky, a posléze, když už všemu rozuměla, se jí kochala. To, co bylo běžné u nich doma, nebylo vůbec běžné jinde. Věděla to od svých vrstevnic. Ty se o sexu dovídaly hlavně z šeptaných lascivních 15
příběhů „těch starších“, které byly v těchto věcech takzvaně zkušenější. Ona o tom mohla mluvit s rodiči bez zábran. Ale jen tehdy, když u toho nebyla babička Marta. Ta si myslela, že děti mají být počaty jen ve tmě, v manželských postelích, že se mají rodit jen právoplatné manželce jediného manžela. Na celý život. Těm, kdo měli svatbu v kostele. Všechno ostatní byl hřích a odporná necudnost. Ale když nastoupil „ten zhýralý ohava Hitler“, začalo se to dělat jinak. Babička si myslela, že Hitler „zhanobil a pošpinil Němce“ jako dosud nikdo. „Takový falešný svatý“ a udělal z Německa „největší bordel na světě“. Přesně tak to říkala. Jednoho večera se o tom doma mluvilo. Otec se ale zcela výjimečně postavil na obranu Hitlera. Vůbec si nemyslel, že by Hitler „byl zhýralcem“, jak to říkala babička Marta. Právě naopak, zdálo se, že Hitler je vzorným příkladem sexuální čistoty a téměř asketické zdrženlivosti. Jako jediný z celého panteonu hříšných nacistických pohlavárů nebyl zapleten do žádné aférky, nevěry či záletu. A to i při své neomezené moci a při tom, že měl k dispozici celé davy žen, které ho zbožňovaly. Hitlerova osamělá osobnost vyvolávala u německých žen masovou sexuální hysterii. Právě na Hitlera přenášely své potlačované touhy a zahrnovaly ho nekonečným zbožňováním. Týkalo se to mladých děvčat i zralých manželek, dělnic i dam z vyšší společnosti, prostých rolnic i šílených umělkyň či atraktivních hereček. Všechny se chtěly za každou cenu přiblížit, a to se zcela jednoznačným záměrem, k nezadanému Hitlerovi. Fascinoval je jako magickým afrodiziakem na jedné straně svou mocí vůdce a na druhé svou osamělostí, cítily, že by se mohly stát tou jedinou vyvolenou. Ženy, a to nejen německé, ve svých dopisech prosily, aby se Hitler stal otcem jejich dítěte, a při porodu vykřikovaly Hitlerovo jméno, utišovaly tím svoji bolest. O některých těchto ženách se dověděl celý národ. Ale skutečně jen o některých a jedině tehdy, když propaganda usoudila, že toho může využít. Krásná baronka Sigrid von Laffert, Winifred Wagnerová, snacha velkého skladatele z Bayreuthu, zpěvačka Margarete Slezaková, architektka Gerdy Troostová, závratně bohatá Lily von Abegg, která Hitlera obdarovávala penězi a uměleckými díly, fotografka a režisérka Leni Riefenstahlová, do Hitlera šíleně zamilovaná anglická hraběnka Unity Mitfordová, dcera lorda Redesdala, či Eugenie Haugová, dlouholetá členka 16