STAUFFENBERG_Guido Knopp 3.12.2010 10:16 Stránka 7
1
Odvážný spiklenec
Byl Stauffenberg hrdina? Ano, zajisté. Byl odvážným a osamoceným spiklencem proti Hitlerovi, nepodpořen národem, jen hlasem svého neutuchajícího svědomí. K tomuto poslání ho nic přímo nepředurčovalo. Když se Hitler chopil jemu odevzdané moci, důstojník Stauffenberg uvítal zbrojení – slibovalo mu a jeho druhům zářnou budoucnost. Později ho fascinovaly Hitlerovy úspěchy, ale jeho souputníkem se nestal. Hrabě byl německý vlastenec, nikoli nacista. Když Hitler v roce 1939 rozbil takzvanou zbytkovou Tschechei (pomnichovské Československo), předpověděl mladý důstojník: „Ten blázen zadělává na válku!“ Už tehdy pomýšlel Stauffenberg na převrat. A varoval, že se může uskutečnit jen násilnou cestou. Stauffenberg byl současně pokládán za příkladného vojáka, mladou naději pro německý generální štáb. Přátelé jako Ulrich de Maizière, pozdější generální inspektor bundeswehru, oceňovali jeho velké nadání a ještě po desetiletích ho označili za „muže, z něhož vyzařovala velká síla“. Romanticky založený hrabě rozhodně nebyl vojácká hlava, ale zajímal se o mnohé: o výtvarné umění, hudbu, literaturu. V kruhu básníka Stefana Georga, mezi jehož přívržence patřil, ho považovali za zázračné dítě. Radikalizovala ho až vyhlazovací válka v Sovětském svazu: to už věděl o vyvražďování za frontou a o velkých ztrátách wehrmachtu po porážce v bitvě před Moskvou. 7
STAUFFENBERG_Guido Knopp 3.12.2010 10:16 Stránka 8
V roce 1942 poprvé mluvil o tom, že existuje jediný způsob, jak Hitlera zastavit: usmrtit ho. On sám k tomu, čistě z fyzického hlediska, neměl dobré předpoklady: při britském náletu v Tunisku roku 1943 ztratil levé oko, pravou ruku a dva prsty na levačce. Copak mrzák mohl zabít Hitlera? Stauffenberg v tom neviděl překážku: „Nastal čas, abych zachránil Německou říši,“ řekl své manželce Nině, když se léčil ve vojenské nemocnici. „V tomhle stavu nejsi ten pravý!“ namítla. Ostatně se předpokládalo, že to provede někdo jiný. Jenže ostatním spiklencům, kteří měli ve „vůdcově“ hlavním stanu k Hitlerovi přístup – jako generálové Erich Fellgiebel a Hellmuth Stieff –, chyběla v rozhodující chvíli odvaha. On se toho odvážil, neboť nikdo jiný se k činu neodhodlal. A už to ho činí hrdinou. Po invazi Spojenců v Normandii v červnu 1944 se samozřejmě svého mentora a hlavy spiknutí Henninga von Tresckowa zeptal, zda plánovaný atentát má vzhledem k válečné situaci vůbec nějaký smysl. Nebylo by snazší nechat krvavého tyrana, ať se sám žene do záhuby? Historická odpověď zněla: „Atentát se musí uskutečnit… Nezáleží na praktickém účelu, nýbrž na tom, aby se německé hnutí odporu před světem a před dějinami odvážilo rozhodujícího kroku. Všechno ostatní je lhostejné.“ Vražda, aby se zabránilo vraždění milionů. Osvobození země od tyrana – od úhlavního nepřítele Němců, úhlavního nepřítele lidstva. Odstranění diktatury. Ukončení války. A potom? Stauffenberg nebyl ryzí demokrat. Ale zasazoval se o nový řád namísto tyranie, o zemi práva a spravedlnosti. Aby země opět stavěla na tradici Goetha, Schillera, Bacha – ne na hnědé bezduchosti: „Ten, kdo se odváží něco učinit, si musí uvědomit, že nejspíš vstoupí do německých dějin jako zrádce. Ale nevykonat tento čin by znamenalo zradit vlastní svědomí.“ 8
STAUFFENBERG_Guido Knopp 3.12.2010 10:16 Stránka 9
Stauffenberg byl odhodlán v případě nutnosti nasadit vlastní život. Věděl, jaké to znamená riziko pro jeho rodinu. Přesto: „Nejde o mé děti nebo o mou ženu, nýbrž o celý německý národ.“ Taková myšlenka připadá dnes mnohým cizí, ale pro spiklence byly hnacími silami čest, věrnost, svědomí, morálka. Nechtěli zachránit jen svou čest, ale také čest národa. Většina z nich zpočátku režimu nadšeně sloužila a mnozí se zapletli do hanebných zločinů. Avšak nyní chtěli dokázat světu, že ne všichni Němci propadli takovému šílenství. A doufali, že úspěšný atentát zachrání zemi před zánikem. Stauffenberg předčil ostatní spiklence nejen nezbytnou odvahou k spáchání samotného atentátu, ale také rázností, s níž uskutečňoval státní převrat v Berlíně. Dvojrole atentátníka a vůdčí osobnosti převratu by kohokoli jiného přetěžovala – ne tak Stauffenberga. Spiklenci v Bendlerstraße ztratili důležité hodiny, protože všichni čekali na atentátníka. Teprve když přicestoval, dalo se do pohybu soukolí operace Valkýra, plánu původně zamýšleného na obranu před vnitřními nepokoji, který Stauffenberg geniálně přepracoval tak, aby v případě úspěchu i protivníci puče jednali v intencích spiklenců. „Bylo fascinující sledovat, jak všechno neustále směřovalo k němu, veškeré dotazy, jak ten člověk navzdory neslýchanému vypětí zachovával klid, ovládal se a choval se nanejvýš zdvořile,“ vzpomíná očitý svědek Ewald von Kleist. „Vypětí se projevovalo na jeho dechu. Vidět ho onoho dne zanechalo v člověku hluboký dojem.“ Byl to poslední den jeho života. Den, v němž vstoupil do dějin. Den, během něhož vymazal něco z hanby, do níž se uvrhla jeho země. Režim se strašlivě pomstil: popravami hlavních spiklenců, pomstou na rodině podle zákona „Sippenhaft“ o spoluvině celého rodu. Říšský vedoucí SS Heinrich 9
STAUFFENBERG_Guido Knopp 3.12.2010 10:16 Stránka 10
Himmler hrozil: „Rodina hraběte Stauffenberga bude vyhlazena do posledního člena.“ Nina hraběnka Schenk von Stauffenberg, vdova po atentátníkovi, si počínala chytře: „Pro případ, že by se atentát nezdařil, zakázal mi, abych oddaně stála za ním. Za nejdůležitější považoval, aby jeden z nás zůstal zachován dětem. Podle toho jsem se chovala. Gestapu jsem se prezentovala jako přihlouplá ženuška v domácnosti, která se točí kolem dětí, plenek a špinavého prádla.“ Přesto těhotnou Ninu a její tchyni internovali v koncentračním táboře Ravensbrück. Čtyři děti Stauffenbergových, tak jako potomky ostatních spiklenců, odvlekli do nacistického dětského domova v Bad Sachsa. Tam jim odebrali všechno, co připomínalo jejich rodiče: fotografie, dopisy a pochopitelně příjmení. Z oblečení systematicky odstranili všechny štítky se jmény. Chtěli vzít dětem identitu. Režim plánoval, že později budou vyrůstat v rodinách oddaných Hitlerovi. Zlý sen skončil 12. dubna 1945 – američtí vojáci děti osvobodili. Stauffenbergův odkaz se naplnil: rodina se zachránila. Co by se stalo, kdyby se atentát podařil? Kdyby bomba pod mapovým stolem roztrhala cíl? Spojenci nezvratně trvali na bezpodmínečné kapitulaci, právě tak na rozdělení Říše na okupační zóny a brutální amputaci východních součástí Německa včetně vyhnání obyvatel z území nově přisouzených Polsku. Prozatímní vláda spiklenců by musela tak jako tak ukončit válku. Nepadly by miliony vojáků na evropských frontách. Jen na německé straně od srpna 1944 do května 1945 zahynulo víc lidí než předtím za celou dlouhou válku. Statisíce Židů by neskončily v plynových komorách, nepokračoval by holokaust. A mnoho krásných měst by zůstalo zachováno: Würzburg, Drážďany a víc než stovka dalších. 10
STAUFFENBERG_Guido Knopp 3.12.2010 10:16 Stránka 11
Ano, úspěšná vražda tyrana by měla smysl. Dobré je, že se uskutečnil aspoň pokus a svět se dověděl, že ne všichni Němci následovali Hitlera. A tak čin hraběte Stauffenberga zůstává důvodem k neokázalé hrdosti. Dýcháme o něco volněji, protože hrdina jako on existoval.
11
STAUFFENBERG_Guido Knopp 3.12.2010 10:16 Strรกnka 12
STAUFFENBERG_Guido Knopp 3.12.2010 10:16 Stránka 13
2 Dětství a mládí – z královského dvora do básníkova kruhu
V polovině listopadu 1907 ohlásila Caroline hraběnka Schenk von Stauffenberg své tchyni, že ji navštíví. Ačkoli dvaatřicetiletá hraběnka byla v osmém měsíci těhotenství, věřila, že může podstoupit trmácení na cestě z württemberského sídelního města Stuttgartu do Jettingenu v bavorském Švábsku. V cíli cesty ji zaskočily porodní bolesti. 15. listopadu 1907 se v Jettingenu narodila dvojčata Claus Phillip a Konrad Maria. Ale Konrad již den po narození zemřel. Claus byl dlouho, až do školních let, křehké, často nemocné dítě. K údivu lékařů a zdravotních sester snášel s tím spojené bolesti, aniž si stěžoval, a navzdory slabé tělesné konstituci později v hrách s vrstevníky často uspěl troufalostí a až šílenou srdnatostí. To, co se velmi záhy projevilo jako základní rys, stalo se určujícím i pro dospívajícího Clause von Stauffenberga. Fyzická omezení a nedostatky, jež mu dala do vínku příroda, vyvažoval železnou kázní a mimořádným úsilím. Už ve čtyřech a půl letech šplhal na strmé skály Švábské Alby a prohlašoval, že se chce stát hrdinou. A po statečně vytrpěné krční operaci v létě roku 1914 oznámil: „Teď jsem se přece choval hrdinsky, a můžu, až budu velký, táhnout jako voják do války.“ Stauffenberg opravdu vstoupil do dějin, byť úplně jinak, než si jako dítě vysnil. Malý hrabě se narodil v rodině, která patřila k starobylé švábské šlechtě. Jejím původním rodovým sídlem byl hrad 13
STAUFFENBERG_Guido Knopp 3.12.2010 10:16 Stránka 14
Protikladné povahy: svatba Alfreda hraběte Schenka von Stauffenberga s Caroline von Üxküll-Gyllenband v roce 1904 na zámku Greifenstein
Stauffenberg u Hechingenu, dnes zřícenina. O neobvyklém příjmí se v rodině traduje, že Stauffenbergové se stali Schenky coby dědiční nejvyšší šenkové pověstmi opředeného panovnického rodu Štaufů. Ale to není nic víc než krásná legenda. Mezi rodinou a dynastií Štaufů ve skutečnosti neexistuje žádné pouto. Stauffenbergové povýšili ve 13. století do rytířského stavu jako úředníci ve službách hraběcího rodu von Zollernů, předků knížecího rodu Hohenzollernů, a získali úřad šenků, který už tehdy postrádal konkrétní náplň a byl čistě čestným titulem. V následujících staletích se rodina rozrostla a rozvětvila po celém jihu Německa. V roce 1698 se přímí předkové Clause von Stauffenberga sídlící v Amerdingenu u Nördlingenu povznesli mezi svobodné pány. Četní členové této linie působili jako kanovníci v Bambergu, Würzburgu 14
STAUFFENBERG_Guido Knopp 3.12.2010 10:16 Stránka 15
a Augsburgu, Marquard Sebastian Schenk von Stauffenberg to dokonce na sklonku 17. století dotáhl na knížete-biskupa v Bambergu. V té době získal rod další statky, mimo jiné Lautlingen na okraji Švábské Alby, Greifenstein ve franckém Švýcarsku nebo Jettingen u Günzburgu. V roce 1874 Franz Ludwig Schenk von Stauffenberg – praděd Clause von Stauffenberga – obdržel od bavorského „pohádkového krále“ Ludvíka II. dědičný titul hraběte. Vnuk Franze Ludwiga, v roce 1860 narozený Alfred, vlastník Lautlingenu, zasvětil život službě württemberské koruně. Od roku 1899 působil přesvědčený katolík jako komoří a štolba protestantského württemberského krále Viléma II. V roce 1908 se stal jako vrchní maršálek nejvyšším správcem královského dvora. K jeho povinnostem patřila organizace přijetí králů a královen, jejich cest a státních návštěv a dozor nad královskou domácností. Přítel rodiny Theodor Pfizer charakterizoval hraběte coby „konzervativního šlechtice chováním a myšlením, ve stejném duchu zastánce odpovídající formy reprezentace, dvorního ceremoniálu, řádu oslav a s tím spojených praktických záležitostí, jemuž byly cizí emotivní postoje, které s blahovolným posměchem tepal“. Byl prý univerzálně dovedným kutilem a řemeslníkem, který uměl tapetovat, zavést elektřinu a renovovat nábytek. V zahradě venkovského sídla sám plel býlí, pěstoval růže a na drsném klimatu Švábské Alby dokonce vyvzdoroval artyčoky. V roce 1904 se Stauffenberg oženil s hraběnkou Caroline von Üxküll-Gyllenband. Dcera c. k. rakouského podplukovníka se narodila ve Vídni roku 1875 a byla pravnučkou pruského generála polního maršála a reformátora armády Augusta Neidhardta von Gneisenaua. V protikladu k zručnému a činorodému manželovi byla pokřtěná evangelička snivé povahy a spíše nepraktická. Zajímala se o krásná umění a filozofii a podle Pfizera unikala 15
STAUFFENBERG_Guido Knopp 3.12.2010 10:16 Stránka 16
Venkovský zámek Lautlingen – jedna z nemovitostí, kterou rodina Stauffenbergových získala v 17. století
„neustálému tlaku dvorského života do vlastního světa ke Goethovi a Shakespearovi a současným básníkům“. Ačkoli jako dvorní dáma královny spolehlivě dostála svým povinnostem a konvencím, „sama přiznala, že na veřejnosti nikdy úplně nepřekonala ostych“ a „přestože se suverénně ovládala, v obtížných situacích pociťovala jisté vnitřní zábrany“. Přitom na tehdejším württemberském dvoře panovala spíše důvěrně domácká atmosféra. Králova lidovost byla téměř příslovečná. U příležitosti dvacátého pátého výročí panování v roce 1916 i tamní sociální demokraté kritičtí k monarchii museli konstatovat, že vztahy s Vilémem II. nic nekalí. Král se skoro denně procházel se svými psy po Stuttgartu a každému odpověděl na pozdrav, vzpomíná Pfizer. Oproti svému jmenovci na německém císařském 16