Představovat si můžete ledacos.
Na prázdninách je nejlepší to, že si můžete ukazovat všechny super dárky, co jste dostaly k Vánocům. To je pravidlo. Jenže když se vám všechny kamarádky o vánočních prázdninách vypaří na havajské pláže, k babičce a dědovi nebo za mámou do státu Maine, pak jim novou hru na PlayStation, Americkou taneční soutěž, kterou vám dala babička a kterou už jste hrály tolikrát (úplně samy), že jste na jedenácté úrovni, těžko můžete předvést. Nejhorší je, že rodiče i bráchy přešla chu+ soutěžit i poslouchat, jak vám to jde. Také oni už si skoro stejně vroucně jako vy začínají přát, aby se vám kamarádky vrátily z prázdnin a mohly hrát s vámi. Jedna kamarádka, Sofie, už zpátky byla. Jenže když 7
jsme si u nich na dřevěné podlaze jen tak v ponožkách hrály na olympijské krasobruslařky, zlomila si palec na noze. A tak se mnou nemohla hrát Americkou taneční soutěž. Skuhrala nejen kvůli palci, ale i proto, že už celou věčnost neviděla svého miláčka, prince Petra. A tak jsem se ke konci prázdnin už tak těšila, že půjdu zase do školy a uvidím se s holkama (hlavně s Erikou a Karolínou a taky s kámoškou Rozálií, která odjela s rodiči na prázdniny na Havaj), že jsem skoro nemohla usnout. Nepomáhalo ani to, že mi do ucha něžně předl Izík, i když většinou pak hned usnu. Večer jsem ještě třikrát volala Erice, protože jsem věděla, že už přistáli, přestože Erika je moje sousedka a máma mi kladla na srdce, abych Harringtonovým nevolala a Nechala Je Vydechnout. Erika mi prozradila, že se na letišti u výdeje zavazadel srazila s Karolínou, která jí chtěla sdělit nějakou důležitou novinu, ale než se ji Erika stačila dovědět, tatínek Karolínu odvlekl k východu. Důležitou novinu? Co to jen může být? Doufám, že se nestala žádná katastrofa. Co když se Karolína odstěhuje napořád do státu Maine, kde bydlí její máma? To by byla hrůza! Naše škola by přišla o mistryni v pravopise! V pondělí ráno jsem se ke svému překvapení probu8
dila. Nechápu, jak jsem vůbec mohla usnout, protože se přece nemůžu dočkat, až půjdu do školy a dozvím se od Karolíny tu úžasnou novinu. Při probouzení mi Izík jako obvykle masíroval hlavu. Tomuhle rannímu rituálu se věnuje každý den. Nikdo neví přesně proč, a přestože jsem odpově= hledala ve všech kočičích příručkách, o ko+atech, co každé ráno cuchají svým majitelům vlasy, v nich nebyla ani zmínka. Izík bere cuchání hodně vážně, a pokud se odvážím vstát, než je s tím hotový, neš+astně mňouká. Občas se mi drápky zaryje do kůže na hlavě a to pěkně bolí. Taky mě může zdržet jeho kartáčování. „No no no,“ pokárala jsem ho. „Mňau?“ opáčil ospale. Řeknu vám, že je to ten nejroztomilejší kocourek na světě. Ale taky ten nejdivnější. Hnětení vlasů je úplná prkotina. Když si chci ustlat postel, rozčiluje se, pobíhá kolem dokola s nahrbeným hřbetem a syčí. Vždy+ říkám, že je divný. Jenže když se to vezme kolem a kolem, vlastně tak dokonale zapadá do naší rodiny. Vyprostila jsem vlasy z jeho drápků a honem se šla umýt, vyčistit si zuby a rozčesat vlasy, ve kterých mi Izík nadělal pěkné cuchance. I když nepatřím k lidem, co si dávají kdovíjak záležet na svém vzhledu. 10
Teda vlastně patřím, protože nechci zapáchat nebo chodit do školy s ospalkami v očích jako Jack Fields. Na druhé straně si do školy nehodlám malovat modré oční stíny jako Lea Perkinsová, co chodí teprve do páté. Protože to bych byla šílenec. Přesto jsem se Snažila Trochu Vypadat, jelikož to byl první den nového pololetí. Dala jsem si do vlasů všechny nové sponky od Marka a na rty trošku třešňového 11
lesku od druhého bráchy Kevina a ještě jsem si oblíkla zavinovací baletní svetřík (i když na balet jdu až v sobotu a k tomu jsem na sobě měla džíny a sněhule, protože zrovna sněžilo, takže moje svršky zrovna dokonale neladily). Do nové semišové tašky s třásněmi jsem si přibalila několik dílů Dětí z vagonu, což jsou staré knížky na pokračování, které jsem začala číst, protože je naše paní učitelka má z dob svého dětství a nechává je ve třídě. Jenže já si je skoro nikdy nemůžu číst, protože si je pořád někdo půjčuje. Akorát nevím, která holka, takže jí nemůžu připomenout, aby je vrátila, abych si je mohla přečíst i já. Te= už mám o starost míň, protože jsem dostala vlastní. Po vydatné snídani v podobě teplé ovesné kaše s rozinkami a hnědým cukrem, kterou nám nachystal táta, protože snídaně má na starost on, jsem vyrazila z domu, sotva Erika zaklepala na dveře. „Musíme zjistit, co má Karolína za novinu,“ zahalekala jsem, když jsem ji na uvítanou objala. Měla jsem neuvěřitelnou radost, že ji zase vidím. „Jak se máš?“ zahalekala zase Erika. „Strašně se mi po tobě stýskalo. Jak ses o prázdninách měla? Jéééé, máš úžasnou tašku. U babičky bylo skvěle, viděla jsem delfína…“ 12
„To je všechno bezva,“ přerušila jsem ji. „Musíme ale zjistit, co nového má Karolína.“ Popadla jsem Eriku za péřovou bundu a odtáhla ji z verandy na ulici, abychom už byly u značky „Stop“, kde se vždycky scházíme s Karolínou a Sofií a odkud chodíme do školy společně. „Moment,“ zarazila mě Erika. „Nemáme počkat na Kevina?“ „Počkejte na mě přece,“ zaječel Kevin, co chodí teprve do školky. My ho tam musíme pokaždé odvést a zase přivést domů, protože na to, aby chodil sám, je moc malej. Máma ho ještě soukala do kombinézy. „Však nás dožene,“ mávla jsem rukou. Nechápala jsem, že Erika není na Karolíninu novinu zvědavá stejně jako já. Může to být ledacos. Třeba že její rodina vyhrála v loterii a že se stěhují na zámek ve Švýcarsku. Nebo třeba vyšlo najevo, že je adoptovaná a její praví rodiče jsou slavní filmoví herci a že te= bude vystupovat ve vlastní reality show v televizi a vyprávět o tom, jaké to je být adoptovaná a pak zjistit, že praví rodiče jsou filmové hvězdy. Nebo taky mohla k Vánocům dostat koně. Může to být prostě ledacos. „No tak dělej!“ popoháněla jsem ho. 13
Na zledovatělém chodníku se nám neběželo zrovna lehce, ale nějak jsem to dokázala, i když jsem za sebou vlekla Eriku a celou cestu jsem musela poslouchat Kevinovo ukňourané: „No tak počkej! Allie, počkej na mě!“ A když jsme ke stopce dorazily, musely jsme pochopitelně čekat, protože jsem zapomněla na Sofiin zlomený palec a na to, že do školy chodí holky spolu, takže Karolína se bude loudat, jelikož Sofie nemůže chodit rychle a Karolína ze slušnosti počká, až ji Sofie dožene. A tak jsme tam musely trčet celou věčnost a při tom nám mrzly prsty na nohou i nosy. Konečně nás dohonil Kevin, kterého musel do školy vést Mark, takže zuřil, protože nemohl jet na novém freestylovém kole BMX a první den školy po prázdninách se tak pochlubit všem kámošům. Musel ho tlačit. Podle něho jsem ho měla litovat, i když to byl jediný den nejmíň z milionu, kdy musel Kevina místo mě vést Mark. Ale sotva došel ke stopce, kde jsem s Erikou čekala, přitočil se ke mně a bouchl mě do ruky. Vůbec to nebolelo, protože jsem měla na sobě zimní bundu, baletní svetřík, rolák, tričko a ještě tílko. Pochopitelně jsem mu to musela oplatit, jenže silněji. Jsem přece starší a musím ho poučit, že násilím nic nezmůže. 14
Erika nás okřikla: „Nechte toho přece! Copak se nemůžete nějak dohodnout?“, jelikož Erika se vždycky chová jako posel míru a u nich doma se snaží, aby se všichni, hlavně její starší sestra Missy a starší brácha John, přestali hádat (ne že by to mělo nějaký účinek). V naší rodině to aspoň neúčinkovalo. Po mojí ráně Mark upustil kolo do sněhu, to se namočilo a on se vzteky rozbrečel. A v tu chvíli jel kolem jako na potvoru jeden jeho kámoš, uviděl Marka brečet a brácha se rozzuřil ještě víc. Nato kolo prudce zvedl ze sněhu a s rudým a ubrečeným obličejem na něm odjel. Trochu mě to zamrzelo, protože Úkolem starší sestry je dávat pozor na mladší bratry a nestrkat do nich, aby náhodou neupustili kolo do sněhu a nenamočili ho (to je pravidlo). Jenže pochopte, já musím Kevina vodit dennodenně. Mark by ho mohl odvést aspoň jednou. Po tom, co jsme čekali snad ještě hodinu a Erika mě kárala, že jsem do Marka strčila, a Kevin brblal, že je mu v kombinéze horko a chce jít do školky, se holky konečně objevily. Sofie za sebou vláčela nohu se zlomeným palcem. (S takovou zlomeninou nic nenaděláte. Palec prostě přivážete k vedlejšímu prstu. Dozvěděly 15
jsme se to poté, co jsme s jejím tatínkem čekaly tři hodiny na pohotovosti.) Rozběhla jsem se Karolínu obejmout (Sofii ne, protože tu jsem o vánočních prázdninách vídala denně) a zahulákala jsem: „Tak co máš za novinu?“ „Jakou novinu?“ zarazila se Karolína. „Sofie má zlomený palec. Říkala, že se jí to stalo, když jste byly spolu.“ „Jo, byly jsme spolu,“ přisvědčila Sofie. „Allie povídala, že to mám jen vyvrtnutý, a chtěla mi ho zandat zpátky do jamky. Tvrdila, že se v těchhle věcech vyzná, jelikož chce být zvěrolékařka. Ale nebyl vyvrtnutej. Byl zlomenej, strašně to bolelo a te= na něm mám obrovskou fialovozelenou modřinu a táta říkal, že –“ „To nemyslím,“ přerušila jsem ji. Sofie občas trošku přehání. Ale to nevadí, protože ona je nejhezčí holka ze třídy a člověk jí snadno odpustí. „Já myslím tu novinu, co o ní vyprávěl Karolínin tatínek Eričiným rodičům včera na letišti.“ „Aha,“ zarazila se Karolína. „Jo tuhle novinu. Táta povídal, že o prázdninách potkal v obchodě paní učitelku a ta mu řekla, že k nám od nového pololetí přijde někdo nový.“
16