Se vší úctou k nebi, mně se líbí tady
Jednou z mnoha věcí, které jsme s mým bratrem Corriganem měli na matce rádi, bylo její muzicírování. Na klavíru značky Steinway v obývacím pokoji našeho domku v Dublinu stálo malé rádio a každou neděli odpoledne jsme točili kolečkem tak dlouho, až jsme naladili třeba Radio Éireann nebo BBC, načež ona nadzvedla lakované víko, rozprostřela si na dřevěné stoličce šaty a pokusila se dotyčnou skladbu vydolovat z paměti: jazzové riffy i irské balady, a když jsme měli při ladění šťastnou ruku, i staré skladby Hoagyho Carmichaela. Naše matka hrála s přirozeným talentem, i když doplácela na to, že měla opakovaně zlomenou ruku. Nikdy jsme se nedozvěděli, jak k těm zlomeninám přišla: bylo to něco, o čem se nemluví. Když dohrála, zlehka si promnula hřbet zápěstí. Vždycky jsem si představoval, jak jí ty noty stále trylkují v kostech, jako kdyby skrz tu zlomeninu mohly přeskočit z jedné na druhou. Stále, po všech těch letech, vysedávám v muzeu oněch odpolední a vybavuju si, jak koberec zaplavovalo světlo. Někdy nás matka oba vzala kolem ramen a vedla nám ruce, aby mohly pořádně třískat do kláves. Mám pocit, že dnes se taková úcta k matce, jakou jsme s bratrem projevovali v polovině minulého století, kdy se venku na ulici ozýval hlavně zvuk větru a lodních sirén, už nenosí. Člověk spíš hledá trhliny v brnění, jednu kratší nohu u stoličky od klavíru, smutek, který by ho od ní izoloval, ale pravdou je, že jsme si to spolu všichni tři báječně užívali, a to hlavně o nedělích, kdy Dublinský záliv bičoval šedavý déšť a do okna se opíraly ostré poryvy větru. Z našeho domu v dublinské čtvrti Sandymount byl 17