0034285

Isla de las Estrellas, Tichý oceán Ostrov představoval jen o něco málo víc než skalnatý drobek, jaké věnčí rovník a připomínají perly na šňůře. Ve srovnání s jinými ostrovy v okolí se jeho půvaby vyjímaly spíš skromně. Na západě vyčnívalo z moře opravdu úctyhodně strmé pobřeží. Korunoval ho tropický deštný les, jenž se uchytil na jeho rozeklaných sopečných úbočích, obývaných téměř výlučně hmyzem, pavouky a pozoruhodně odpudivým druhem netopýrů. V rozsedlinách se vyhloubila koryta, do nichž stékala voda a proměňovala se v horské bystřiny, jež se hřmotně vylévaly do oceánu. Na východní straně se krajina terasovitě svažovala, byla prokládána skalnatými vyvýšeninami a veskrze holá. Pláže, na nichž rostou palmy, byste tu hledali marně. Těch něco málo zátok, jež umožňovaly přístup do vnitrozemí, se vyznačovalo charakteristicky černým čedičovým pískem. Na skalnatých strážních stanovištích, jež čelila divokému příboji, se slunily duhově zbarvené ještěrky. Trávily celé dny tím, že se katapultovaly až metr vysoko a tam lapaly hmyz. Bylo to dosti skromné číslo v repertoáru přírodní činohry, jenž postrádal jakéhokoli vyvrcholení. Celkem vzato nemohl ostrov nabídnout nic, co by se jinde nevyskytovalo v krásnější, větší a vznešenější podobě.

Zato jeho zeměpisná poloha neměla chybu.

Skutečně ležel uprostřed Země, kde se stýkaly severní a jižní polokoule, 550 kilometrů západně od Ekvádoru, a tudíž stranou veškerého leteckého provozu. Bouře se v této části světa nevyskytovaly. Větší nakupení mraků bylo vzácné a na nebi se nikdy nekřižovaly blesky.

V první polovině roku mohlo pršet, vydatně a dlouhé hodiny, aniž by vítr přinášel nějaké výrazné osvěžení. Teploty sotva kdy klesly pod 22 °C, většinou ležely podstatně výš. A protože ostrov navíc nikdo neobýval a neměl žádné hospodářské využití, ekvádorský parlament nenamítal nic proti vítanému vylepšení státního rozpočtu a velice rád poskytl ostrov na příštích 40 let novým nájemníkům, jejichž prvním počinem bylo přejmenování Isla Leona na Isla de las Estrellas: STELLAR ISLAND, hvězdný ostrov. Část východního svahu následně zmizela pod hromadou skla a oceli, jež proti sobě promptně sjednotilo hněv všech ochránců zvířat. Ovšem stavba neměla na ekologii žádný dopad. Eskadry hlu-

21

LIMIT.indd 21

24.1.2011 13:22:43

čících mořských ptáků se přítomností člověka nenechaly nikterak vyvést z míry a bílily svým trusem architekturu i skály stejně jako předtím. Představami o kráse se živočichové nezabývali a lidé sledovali vyšší cíle než racek galapážský a kulík písečný. Lidská noha na ostrov beztak vkročila jen málokdy a vše nasvědčovalo tomu, že i do budoucna zůstane výrazně exkluzivním místem.

Zároveň však fantazii veškerého lidstva nic nezaměstnávalo tolik jako právě tento ostrov.

Třebas to byla jenom strmá kupa ptačího trusu, platila za nejmimořádnější a snad i nejnadějnější místo na světě. Vlastní magie však vyzařovala z objektu vzdáleného asi dvě námořní míle odtud. Tím byla gigantická základna postavená na pěti sloupových pontonech vysokých jako dům. Když se k nim člověk blížil za dusného dne plného oparů, ničeho zvláštního si zprvu nevšiml. Viděl nízké nástavby, elektrárny a nádrže, antény a radioteleskopy. Všechno to dohromady připomínalo letiště, až na to, že nikde nebyla vidět přistávací dráha. Místo ní se uprostřed zvedala cylindrická stavba obřích rozměrů, třpytivý kolos, na jehož stranách se meandrovitě vinuly svazky potrubí. A teprve s přimhouřenýma očima se dala poznat tenká černá čára, jež vyrážela z cylindru a směřovala kolmo vzhůru. Pokud mraky visely nízko, tak ji po pár set metrech pohlcovaly, a každý se bezděky ptal, jaké že je vysvětlení pro to, co má před očima. A dokonce i ten, kdo byl lépe informován – a to byl v principu každý, kdo dokázal projít zónou maximálního zabezpečení –, očekával, že uvidí něco, v čem ta čára končí. Nějaký pevný bod, jehož by se mohla zachytit přetížená fantazie.

Ale nic takového neexistovalo.

Ani za zářivě slunečných dnů s chrpově modrou oblohou se konec čáry nedal dohlédnout. Byla stále tenčí a tenčí, až se někde v atmosféře jakoby odhmotňovala. Člověk zíral nahoru, bolely ho krční obratle a v uších mu zněla poznámka Juliana Orleyho, jež se stala legendou: Isla de las Estrellas je přízemí věčnosti. A začínal tušit, co tím její autor myslel.

Přesně tak si onoho dne lámal vaz i Carl Hanna. Vykrucoval se ze sedadla ve vrtulníku, aby civěl do modře jako blbec, zatímco pod ním brázdili pacifický azur dva plejtváci myšokové. Když ho pilot opakovaně upozorňoval na vzácná zvířata, přistihl se Hanna, jak si mumlá, že neexistuje nic nudnějšího než moře.

Vrtulník opsal zatáčku a duněl si to přímo k základně. Čára Hannovi na okamžik zmizela z očí, jako by se rozpustila, a najednou se opět jasně rýsovala proti nebi, rovná jako podle pravítka.

22

LIMIT.indd 22

24.1.2011 13:22:43

V následujícím okamžiku se zdvojila. „Jsou dvě,“ poznamenal Mukéš Nair.

Ind si odhrnul z čela husté černé vlasy. Tmavý obličej mu zářil radostí a chřípí okurkovitého nosu se mu nadouvalo, jako kdyby ten okamžik chtěl inhalovat. „Pochopitelně že jsou dvě.“ Jeho žena Sušma napřáhla ukazovák s prostředníkem, jako když poučuje prvňáčka. „Dvě kabiny, dvě lana.“ „Vždyť já vím, já vím!“ Nair odmítavě zamával rukama. Ústa se mu protáhla do úsměvu. Podíval se na Hannu. „To je zázrak! Nevíte, jak jsou ta lana široká?“ „Myslím, že něco přes metr.“ Hanna mu opětoval úsměv. „Na krátkou dobu byla pryč.“ Nair vrtěl hlavou. „Jednoduše zcela zmizela.“ „To je pravda.“ „Také jste to viděl? A ty? Mihotala se jak fata morgana. Taky jsi to –“ „Ano, Mukéši, taky jsem to viděla.“ „A já už myslel, že si to jen namlouvám.“ „Ne, nenamlouváš,“ odpověděla Sušma vlídně a položila mu na koleno malou lopatkovitou ruku. Hannovi oba dva připadali jako postavy z obrazů Fernanda Botera. Stejné baculaté postavy, stejně krátké, jakoby napumpované končetiny.

Vrtulník dodržoval od lan náležitý odstup, když se ubíral kolem základny. Na této trase směli létat pouze oprávnění piloti NASA nebo ORLEY ENTERPRISES přivážející návštěvníky na Isla de las Estrellas. Hanna se pokoušel zachytit pohledem vnitřek cylindru, kde lana mizela, ale byli příliš daleko. Za okamžik už měli základnu za zády a zabočili k ostrovu. Pod nimi se na tmavomodrých vlnách míhal stín vrtulníku. „Ta lana musejí být extrémně tenká, když ze strany nejsou vidět,“ zamyslel se Nair. „Tedy plochá. Myslím placatá. Jsou to vůbec ještě lana?“ Smál se a lomil rukama. „Spíš to budou pásy, že? Ale možná je to všechno špatně. Panebože, co k tomu mám říkat? Já jsem vyrostl na poli. Na poli!“ Hanna přikývl. Během letu z Quita se dali do hovoru, ale i tak věděl, že Mukéš Nair si zakládá na svém niterném vztahu k půdě.

Skromný selský synek z Hošjarpuru v Paňdžábu, který rád jí, ale přitom dává stánku na ulici přednost před všemi tříhvězdičkovými restauranty, přání a názorů prostých lidí si považuje víc než small talku na recepcích a vernisážích, létá zásadně v economy class a drahé

23

LIMIT.indd 23

24.1.2011 13:22:43

oblečení ho zajímá stejně jako medvěda ušatého kravata. Se svým soukromým jměním odhadovaným na 46 miliard dolarů Mukéš Nair zároveň patřil mezi deset nejbohatších lidí světa a jeho uvažování rozhodně nebylo selské. Studoval zemědělství v Ludhianě a národohospodářství na univerzitě v Bombaji. Byl nositelem Padma Vibhušan, druhého nejvyššího indického vyznamenání za civilní zásluhy, a nespornou jedničkou na trhu, co se týče zásobování světa indickým ovocem a zeleninou. Hanna znal do detailu curriculum vitae Mistera TOMATO, jak Nairovi všude říkali, stejně jako si nastudoval životopisy všech hostů, kteří přicestovali na setkání. „Podívejte, se, teď se na to podívejte!“ křičel Nair. „To taky není špatné, viďte?“ Hanna natáhl krk. Vrtulník mířil k východnímu svahu ostrova, a tak si mohli vychutnat dokonalý pohled na STELLAR ISLAND HOTEL. Byl usazen ve stráni jako ztroskotaný zaoceánský parník, sedm pater jako schody a ze všech výhled na vybíhající příď s obrovským bazénem. Každý pokoj měl svou vlastní stínovou palubu.

Vrchol budovy tvořila kulatá terasa, z poloviny překlenutá mohutnou skleněnou koulí. Hanna rozpoznával stoly a židle, lehátka, servírovací stolky a bar. Uprostřed se nacházela vyklizená část, evidentně hala, na konci ohraničená záďovou nástavbou heliportu. Stavba sousedila s plochami hrubého kamení, jako kdyby se pokusili usadit křižník těsně před ostrov, a přitom se přepočítali o pár set metrů směrem do vnitrozemí. Hanna odhadoval, že část hotelového areálu se musela vystřílet ze skály. Dolů se vinula pěší stezka přerušovaná schody a protínala zelenou plochu, která vypadala příliš harmonicky, než aby byla přirozená, a vedla dál dolů a končila v okružní pobřežní cestě. „Golfové hřiště,“ zamumlal uchvácený Nair. „To je nádhera.“ „Promiňte, ale já myslel, že na tohle vy nejste.“ A když se na něj Ind udiveně podíval, Hanna dodal: „Sám to o sobě říkáte. Obyčejné restaurace, obyčejní lidé. Čtvrtá cenovka.“ „To si pletete dvě různé věci.“ „Pokud mám věřit médiím, na osobnost veřejného života jste překvapivě skromný.“ „Ale kde! Snažím se takzvaného veřejného života neúčastnit. Interview, která jsem dal za poslední rok, můžu spočítat na prstech jedné ruky. Jsem spokojen, když má TOMATO dobré ohlasy v tisku.

Hlavní je, aby se nikdo nesnažil vytáhnout mě před kameru nebo mikrofon.“ Nair svraštil čelo. „V tom druhém máte pravdu. Nepotřebuju k životu luxus. Pocházím z malé vesničky. Kolik mám peněz,

24

LIMIT.indd 24

24.1.2011 13:22:43

nehraje žádnou roli. Uvnitř sebe žiju pořád v té vesnici, jenom se trochu zvětšila.“ „O pár světadílů na obou stranách Indického oceánu,“ poškádlil ho Hanna. „Chápu.“ „No a?“ Nair se ušklíbl. „Jak už jsem řekl, zaměňujete dvě věci.“ „A které?“ „Podívejte, je to jednoduché. Ta základna, co jsme právě přeletěli – ta mě bere u srdce. Na těch lanech možná závisí osud celého lidstva. Naopak tenhle hotel mě fascinuje asi jako divadlo. Člověka potěší, když tam občas zajde. Jenže většina lidí, sotva se dostanou k penězům, začne věřit, že divadlo je skutečný život. Nejradši by na jevišti i bydleli, každý den by se převlékali do nových kostýmů a hráli roli.

Teď mě napadá, znáte ten vtip o psychologovi, který chce ulovit lva?“ „Ne.“ „Nuže, jak takový psycholog loví lva?“ „Nemám páru.“ „Je to prosté. Jde na poušť, postaví tam klec, posadí se do ní a rozhodne, že uvnitř je venku.“ Hanna se ušklíbl. Nair propukl v smích. „Chápejte, tohle není můj případ, nikdy jsem takový nebyl. Nechci sedět v kleci ani bydlet na jevišti. Přesto si nadcházející dva týdny užiju, to se vsaďte. Než to zítra vypukne, dám si dole partii golfu a vychutnám si to! Ale za čtrnáct dní se zase vrátím domů, kde se smějí vtipu proto, že je dobrý, a ne proto, že ho vypráví boháč. Budu jíst, co mi chutná, a ne to, co je drahé. Budu se bavit s lidmi, protože je mám rád, a ne proto, že jsou prominenti. Spousta těch lidí nemá peníze, aby chodili do mých restaurací, a tak chodím já do těch jejich.“ „Chápu,“ přikývl Hanna.

Nair se podrbal na nose. „I když tím riskuju, že vás budu deprimovat – o vás vlastně vůbec nic nevím.“ „Protože jsi celý let mluvil jenom o sobě,“ poznamenala Sušma káravě. „To že dělám? Musíte mi prominout mou potřebu vypovídat se.“ „To je v pořádku.“ Hanna mávl rukou. „Já toho o sobě nemám moc co říct. „Pracuju spíš v tichosti.“ „Investice?“ „Uhodl jste.“ „To je zajímavé.“ Nair našpulil rty. „V kterém oboru?“ „Hlavně v energetice. „A tak trochu ve všem.“ Hana zaváhal. „Možná vás bude zajímat, že jsem se narodil v Novém Dillí.“

25

LIMIT.indd 25

24.1.2011 13:22:43

Vrtulník se snášel na heliport. Přistávací plocha skýtala místo pro tři stroje jeho velikosti a byla vyznačena fluorescentním symbolem: stříbrným O, kolem něhož kroužil stylizovaný oranžový Měsíc – firemním logem ORLEY ENTERPRISES. Na kraji heliportu spatřil Hanna několik stejně oblečených lidí připravených ujmout se cestujících a jejich zavazadel. Ze skupiny se vyčlenila štíhlá žena ve světlém kalhotovém kostýmu. Vítr od rotoru jí rval oblečení, vlasy se jí ve slunci leskly. „Vy pocházíte z Nového Dillí?“ Sušma Nairová, zjevně očarovaná Hannovým nečekaným sdělením, se k němu přisunula blíž. „Jak dlouho jste tam žil?“ Stroj jemně dosedl. Dveře se vyklopily do strany a rozložil se žebřík s plochými stupačkami. „Popovídáme si o tom u bazénu,“ slíbil jí Hanna. Dal oběma přednost a kráčel bez velkého spěchu za nimi. Nair se široce usmál a odhalil zuby. Rozzářil se na čekající, okolí i samotný život, nasál do nozder ostrovní vzduch a vydechl „Ach!“ a „Neuvěřitelné!“. Žena v kalhotovém kostýmu si ho ještě ani pořádně nevšimla, a už začal velebit zařízení. Sušma se do toho vmísila několika indiferentními zvuky vyjadřujícími libost. Štíhlá žena poděkovala a Nair mluvil bez přestání dál. Jaká je to nádhera. Jak je to vydařené. Hanna na sebe nechával působit její zjev a bral to jako cvičení v trpělivosti. Táhlo jí na čtyřicet, měla vysoko vyčesané popelavě blond vlasy, byla pěstěná, a zároveň měla onen přirozený půvab, který si sama nikdy plně neuvědomovala. Mohla by sehrát Venušinu past v kterémkoli reklamním šotu na kosmetickou řadu nebo výhodné úvěry. Ve skutečnosti vedla ORLEY TRAVEL, Orleyho turistickou pobočku, a ta z ní činila druhou nejdůležitější osobu v největším hospodářském impériu na světě. „Carl.“ Usmála se a podala mu ruku. Hanna jí hleděl do očí modrých jako moře. Duhovky jí rámovala neskutečně intenzivní modř.

Byly to oči jejího otce. „Těší nás, že jste naším hostem!“ „Děkuji za pozvání.“ Hanna opětoval stisk ruky a klesl hlasem. „Víte, měl jsem na jazyku pár milých poznámek k vašemu hotelu, ale obávám se, že můj předchůdce vypálil i všechnu moji munici.“ „Chacha chá!“ Nair ho bouchl do ramene. „Je mi líto, příteli, ale my máme Bollywood. Proti takové náloži poezie a patosu vy se svým kanadským šarmem drvoštěpa nic nepořídíte!“ „Nesmíte na něj dát,“ pronesla Lynn, aniž by uhnula pohledem. „Já jsem kanadskému šarmu otevřená. I variantě beze slov.“ „Tak to se nenechám odradit,“ sliboval Hanna. „Všechno ostatní bych vám měl za zlé.“

26

LIMIT.indd 26

24.1.2011 13:22:43

Personál kolem nich vykládal hory opotřebovaných zavazadel.

Hanna usoudil, že patří Nairovým. Solidní práce, a všechny ty věci musely být staré jak Metuzalém. On sám si vzal jen malý kufr a cestovní tašku. „Pojďte,“ prohodila Lynn srdečně. „Ukážu vám pokoje.“ Tim se díval z terasy, jak jeho sestra odvádí z heliportu k budově recepce indicky vyhlížející pár a muže atletických proporcí. Bydlel s Amber v rohovém pokoji v pátém patře, odkud měli dokonalý panoramatický výhled. O kus dál se ve slunci skvěla základna, na kterou se přepraví zítra ráno. K ostrovu se blížil další vrtulník a rachot rotorů ho předbíhal.

Tim zaklonil hlavu.

Byl mimořádně jasný, přímo krystalický den.

Nebe se klenulo nad mořem jako tmavomodrá kopule. Visel na ní jenom jediný roztřepený mráček, spíš na ozdobu nebo jako orientační bod. Tim si vzpomněl na jeden starý film, co viděl před lety.

Byla to tragikomedie o muži, jenž vyrůstal v malém městě a nikdy ho neopustil. Chodil v něm do školy, oženil se tam, nastoupil do práce a scházel se s přáteli, které znal od raného dětství – a pak, asi tak v pětatřiceti, odhalil, že je nedobrovolnou hvězdou televizní show a že město je jeden kolosální podvod. Všude kamery, umělé stěny a reflektory. Všichni obyvatelé mimo něj byli herci a měli na to doživotní smlouvu. Rozuměj smlouvu na celou dobu jeho života. V důsledku toho rovněž vyšlo najevo, že obloha je modře namalovaná obrovská kopule.

Tim Orley mhouřil oči a držel pravý ukazovák ve výši tak, aby se konečkem jakoby dotýkal spodního kraje mraku. Ten mu na něm balancoval jako vatová koule. „Nechceš se něčeho napít?“ zavolala na něj zevnitř Amber.

Tim neodpověděl a místo toho se levou rukou chytil za pravé zápěstí, aby udržel prst v co největším klidu. Potom se malinký mráček začal nekonečně pomaloučku sunout na východ. „Bar je plný až k prasknutí. Já si dám bitter lemon. Co ty?“ Mrak se pohyboval. A popluje dál. Tima to z nevyzpytatelných důvodů uklidňovalo, že mrak není tam nahoře přibitý nebo namalovaný. „Co?“ zeptal se. „Ptala jsem se, jestli se chceš něčeho napít.“ „Jo.“ „A co si dáš?“ „Já nevím.“

27

LIMIT.indd 27

24.1.2011 13:22:43

„Panebože! Podívám se, co tam mají.“ Tim se opět zaobíral Lynn. Amber vyšla za ním na terasu a svůdně pohupovala otevřenou lahví kokakoly mezi palcem a ukazovákem.

Mechanicky si ji od ní vzal, nasadil ke rtům a pil, aniž by vnímal, co do sebe lije. Žena ho bedlivě pozorovala. Pak se podívala dolů, kde Timova sestra i s celým doprovodem právě mizela v recepci. „Ach tak,“ konstatovala.

Tim mlčel. „Pořád ještě si děláš starosti?“ „Přece mě znáš.“ „A proč? Lynn vypadá dobře.“ Amber se opřela o zábradlí a hlučně se napila limonády. „Dokonce moc dobře, jestli se ptáš mě.“ „A to je právě to, co mi dělá starost.“ „Že vypadá dobře?“ „Vždyť ty víš, jak to myslím. Zase se snaží být dokonalejší než dokonalá.“ „Ach Time…“ „Pamatuješ ji přece, není to tak dávno.“ „Hlavně si pamatuju, že má všechno pevně v rukou.“ „Všechno tady má pevně v rukou Lynn!“ „Bezva, a co má podle tebe dělat? Julian sem pozval hromadu nevkusně zazobanejch excentriků a ona se o ně musí postarat. Slíbil jim dva týdny v nejexkluzivnějším hotelu všech dob a Lynn je teď za všechno odpovědná. Má to začít flákat, bejt nevrlá a chodit neupravená, jenom aby ukázala, že je taky člověk?“ „Samozřejmě že ne.“ „Tohle všechno je cirkus, Time, a ona je jeho ředitelkou. Lynn musí být perfektní, protože jinak by ji lvi sežrali.“ „To vím,“ namítl netrpělivě. „O to mi nejde. Jenom na ní vidím, jak je zase uštvaná.“ „Nepřipadá mi nějak zvlášť uštvaná.“ „Protože tě klame. Každýho klame. Víš přece, že to umí stejně dobře jako ministerstvo zahraničí.“ „Nezlob se, ale neděláš z toho trochu moc velký drama?“ „Žádný drama z toho nedělám. Fakt ne. A nech teď stranou, jestli to byl zas tak úžasnej nápad pouštět se do takovýhle kraviny. Na tom se už nedá nic změnit. Ty a Julian jste –“ „Grrr!“ Amber se varovně blýsklo v očích. „Nezačínej zase s tím, že jsme tě ukecali.“ „A co jinýho?“ „Nikdo tě neukecával.“

28

LIMIT.indd 28

24.1.2011 13:22:43

„Ale prosím tě! Rajtovali jste na tom jak pominutý!“ „No a? Kolik je ti? Pět? Kdybys opravdu nechtěl –“ „Taky že jsem nechtěl. Jsem tady kvůli Lynn.“ Tim si povzdechl a promnul oči. „No tak dobře! Lynn vypadá fantasticky! A nejspíš taky drží glanc. Ale stejně.“ „Time, ona tenhle hotel postavila!“ „Jasně,“ přikývl. „V pořádku. Ten hotel je úžasnej! Fakt jo.“ „Já tě přece beru vážně. Jenom nechci, abys Lynn něco podsouval jenom kvůli tomu, že nevycházíš s otcem.“ Tim zakusil hořkost urážky. Obrátil se k ní a zavrtěl hlavou. „To nebylo fér,“ pronesl tiše.

Amber otáčela mezi prsty lahví s limonádou. Chvíli panovalo ticho.

Pak ho objala kolem krku a políbila. „Promiň.“ „To nic.“ „Mluvils o tom ještě znovu s Julianem?“ „Mluvil, a můžeš hádat třikrát. Tvrdí, že Lynn je na tom skvěle.

A podle tebe jenom kvete. Já jsem tudíž blb.“ „Pochopitelně. Jsi ten nejroztomilejší blb, jaký mi kdy lezl na nervy.“ Tim se poťouchle ušklíbl. Přitiskl Amber k sobě, ale díval se přitom přes zábradlí. Vrtulník, jenž přivezl atleta a indický pár, si to už zase vrčel nad volným mořem. Místo něj se na heliportu chystal přistát další stroj a Lynn tam dole vyšla z recepce, aby se ujala nových hostů. Tim si prohlížel svažitý terén mezi hotelem a útesy, osiřelé golfové hřiště a pobřežní stezku. Přesmyky a průrvy si vyžádaly postavit plno malých můstků a výsledkem bylo, že celá východní strana Isla de las Estrellas se dala pohodlně projít. Uviděl, jak se někdo courá po stezce. Z protisměru se hnala hubená postava a její tělo se bíle lesklo ve slunci.

Bělalo se jako slonová kost.

Finn O’Keefe ji uviděl a zastavil se. Žena běžela sportovním tempem. Bylo to zvláštní zjevení. Končetiny jako proutek, téměř na hranici anorexie, ale byla dobře tvarovaná. Měla sněhobílou pleť a rozevláté dlouhé vlasy taky bílé. Na sobě přiléhavé plavky perleťové barvy, jednobarevné tenisky a pohybovala se ladně jako gazela. Někdo takový patří na titulní stránky. „Ahoj,“ pozdravil ji. Žena se zastavila a pružným krokem k němu přistoupila. „Nazdar! Kterýpak ty jsi?“ „Finn.“

29

LIMIT.indd 29

24.1.2011 13:22:43

„No jasně, Finn O’Keefe. Na plátně vypadáš trochu jinak. „Já vypadám pokaždý nějak jinak.“ Napřáhl k ní ruku. Její dlouhé a jemně členité prsty měly překvapivě pevný stisk. Když teď stála před ním, všiml si, že má řasy a obočí stejně zářivě bílé jako vlasy, zatímco duhovky přecházely do fialové.

Pod úzkým rovným nosem se klenula smyslná ústa s téměř bezbarvými rty. Na Finna O’Keefeho dělala dojem jako atraktivní Vetřelec, jemuž se napnutá kůže začíná tu a tam mačkat. Odhadoval, že jí je něco přes čtyřicet. „A vy jste – kdo jsi ty?“ „Heidrun,“ odpověděla. „Taky patříš k cestovní skupině?“ Její angličtina zněla, jak když přeskakuje na hrbolaté cestě. O’Keefe se snažil někam zařadit její přízvuk. Němci většinou vyslovovali špičatě, angličtina Skandinávců zase byla měkká a melodická. Usoudil, že Heidrun nebude Němka, ani Dánka nebo Švédka. „Jo,“ odpověděl. „Taky do ní patřím.“ „No a? Máš naděláno?“ O’Keefe se zasmál. Zřejmě na ni neudělalo vůbec žádný dojem, že tu na něj natrefila. Byl vlastně pořád na útěku kvůli úmornému obdivu zástupů žen, které by nejraději viděly manžela na zahrádce nebo na služební cestě a jeho místo něj ve své posteli, o mužských ctitelích, kteří ho milovali, vůbec nemluvě. „Upřímně řečeno jo. Trošku.“ „Neva. Já taky.“ Odhrnula si z čela pramen propocených vlasů, roztáhla palce a ukazováčky na obou rukou do pravého úhlu, složila je přes sebe a takto vytvořeným rámečkem pozorovala základnu na moři. Jenom ten, kdo se díval opravdu bedlivě, spatřil tenkou černou čáru. „A co chce po tobě?“ položila přímou otázku. „Kdo?“ „Julian Orley.“ Heidrun spustila ruce a upřela na Finna své fialové oči. „Po každým z nás přece něco chce.“ „Jo?“ „Nedělej se. Jinak bysme tady nebyli. Nebo snad jo?“ „Hm.“ „Seš bohatej?“ „Ujde to.“ „Že se tak hloupě ptám. Ty přece musíš bejt bohatej! Bereš královský gáže, ne? Jestli jsi to všechno neprobendil, tak vážíš několik set milionů dolarů.“ Heidrun zvědavě naklonila hlavu. „No? Tak seš?“

30

LIMIT.indd 30

24.1.2011 13:22:43