Úvod Cesta, na niž se nevydáváme každý den
Bylo 8. července 1993. Byl u mě na návštěvě Erich von Däniken a měl přednášku s diapozitivy o studijní cestě do Peru a Bolívie. Přijel kvůli tomu ze svého švýcarského domova do Burghausenu, malého bavorského města na rakouské hranici. Zainteresované publikum mu za to poděkovalo tím, že obsadilo sál do posledního místečka. Asi pět set posluchačů zapomnělo na teplý letní večer a dalo diapozitivům našeho švýcarského přítele přednost před jinou zábavou. Krátce předtím jsem do nakladatelství poslal rukopis své první knihy Bílá pyramida – tehdejší název zněl Návrat žlutých bohů a navazoval na titul starší knihy mého nynějšího spoluautora Petera Krassy.1 Nastal čas pro doplnění a vylepšování, nadešla chvíle pro lektorát. A mně málem praskala hlava: tolik nápadů na další možná témata se mi honilo hlavou. Můj lektor Hermann Hemminger mi nedával vydechnout. A Erich von Däniken mi poskytoval cenné informace ohledně mé cesty do Jižní Ameriky, plánované na říjen. Z vlastní zkušenosti ví nejlépe, na kterých místech je možno se nadít opravdu senzačních nálezů, jež však oficiální průvodci cizinců ukazují turistům jen neradi. Než jsme stačili zakončit úspěšný večer v restauraci jednoho bývalého bavorského ministra vnitra, přihlásil se o slovo jistý pan Čchen Ťien-li. Jak už jeho jméno napovídalo, byl to Číňan, a navíc pocházející ze Si-anu: po úspěšném zakončení studia turistiky pracuje v Německu. Toho večera jsem mu vyprávěl o záhadných artefaktech z jeho domoviny, o nichž jsem psal ve svém právě dokončeném rukopise. 15