I
Rok 1801. – Právě jsem se vrátil z návštěvy svého domácího, osamělého souseda, s nímž se budu muset potýkat. Je to tu skutečně obdivuhodný kraj! Věřím, že bych v celé Anglii nenašel místo tak naprosto vzdálené společenskému ruchu. Dokonalý ráj misantropa – a pan Heathcliff a já se k sobě tak hodíme, abychom se tady o tu bezútěšnost dělili. Úžasný společník! Sotva si dokázal představit, jak mi pookřálo srdce, když jsem k němu dojel a uviděl, jak ty černé oči stáhl podezíravě pod obočí, jak se žárlivou odhodlaností zabořil prsty do průramků vesty ještě hlouběji, jen co jsem se mu představil. „Pan Heathcliff?“ ujišťoval jsem se. Místo odpovědi přikývl. „Já jsem Lockwood, váš nový nájemce, pane – dopřál jsem si tu poctu a navštívil vás po svém příjezdu hned, jak to šlo –, abych se utvrdil v naději, že jsem se vás nějak nedotkl, když jsem tak trval na své žádosti o pronájem Drozdova: včera jsem se totiž doslechl, že jste uvažoval –“ „Drozdov je můj majetek, pane,“ přerušil mě a trochu sebou cukl, „a pokud by to bylo v mých silách, nedovolil bych nikomu, aby se mě v tomto ohledu nějak dotkl – pojďte dál!“ Tu výzvu utrousil skrz zuby, čímž vlastně vyjádřil spíš: „Jděte k čertu!“ Ani ta branka, o niž se opíral, ta slova nedoprovodila sebemenším účastným pohybem – a myslím, že právě proto jsem pozvání přijal: zajímal mě člověk, který se tvářil ještě mnohem odtažitěji než já. 9