Embleton Grange, Cumberland 24. listopadu 1947
Vážený pane Murchisone, odpusťte, že na Váš dopis odpovídám poněkud opožděně. Jsem si jist, že pochopíte, proč mi přišlo tak zatěžko zaobírat se Vaším dotazem. Když mám být upřímný, probudil jste ve mně bolestné vzpomínky, které jsem se deset let snažil vypudit z mysli. Expedice zmrzačila mého přítele a dalšího zahubila. Na takovéhle věci se mi věru nechce vzpomínat. Zmínil jste se též o tom, že pracujete na monografii „Fobické poruchy“, za něž podle mého názoru považujete stavy abnormálního děsu. Lituji, že Vám nemohu přispět ničím, co by Vám ve Vaší práci pomohlo. Kromě toho nechápu, čím by Vám „případ“ Jacka Millera (jak jste se nechal slyšet)
|5
mohl posloužit jako vhodný studijní materiál pro takovou práci. Ve svém dopise jste připustil, že neznáte Špicberky ani jinou část území, které se obvykle označuje jako vysoká Arktida. To se dalo očekávat. Tuhle oblast zná jen málokdo. Odpusťte, ale musím se zeptat, na základě čeho tedy předpokládáte, že porozumíte tomu, co se s člověkem stane, když v těch končinách musí přezimovat. Obnáší to boj s osamělostí a prázdnotou - ano, navzdory veškerému komfortu, který nabízí náš moderní věk. Člověk musí snášet tu nekonečnou tmu. A Jacka okolnosti přinutily, aby v těch místech zůstal sám. Nevěřím tomu, že se někdy dozvíme pravdu o tom, co se v Gruhukenu odehrálo, i když vím dost, abych prohlásil s určitostí, že to bylo něco děsivého. Ale ať se událo cokoli, pane doktore, bylo to opravdové. Nebyl to důsledek nějaké fobické poruchy. K tomu bych snad jen dodal, že před svým vstupem do politiky jsem měl možnost několik let studovat různé vědy, a tak jsem nabyl přesvědčení, že jsem v tomto směru oprávněn posoudit
|6
daná fakta. Navíc nikdy nikdo nezapochyboval o mém duševním zdraví, natož aby se chystal zahrnout „můj případ“ do nějaké monografie. Nevím, odkud se Vám doneslo, že Jack Miller vedl deník naší expedice, ale Vaši informaci mohu potvrdit. Viděl jsem mnohokrát, jak ho sepisuje. Dobírali jsme si ho kvůli tomu, což nám nezazlíval, přestože nám nikdy neukázal, co jeho řádkům svěřil. Nelze pochybovat o tom, že tento deník – jak sám podotýkáte – by vysvětlil mnohé z událostí, které se odehrály; ale nedochoval se a já už se Jacka samotného přímo nezeptám. Proto se obávám, že Vám nijak nepomohu. Přeji Vám hodně úspěchů ve Vaší práci, nicméně Vás musím požádat, abyste se na mne už v budoucnu neobracel.
S dokonalou úctou Algernon Carlisle
|7
|8
/1 Deník Jacka Millera, 7. ledna 1937 Je po všem. Nepojedu. Nedokážu strávit rok v Arktidě s touhle partou. Dohodli jsme se, že se „sejdeme na skleničku“, pak mě podrobili křížovému výslechu a docela jasně mi dali najevo, co si myslí o klukovi, který studoval na londýnské univerzitě. Zítra jim napíšu a sdělím jim, kam si tu svou mizernou expedici můžou strčit. Jak mě sjížděli pohledem od hlavy k patě, když jsem vstoupil do toho lokálu! Nacházel se poblíž Strandu, takže nepatřil k těm, do kterých chodívám, a byl plný na první pohled úspěšných týpků. Voněl whisky a drahými doutníky. Dokonce i zdejší barmanka byla kus. Ti čtyři seděli u rohového stolu a celou dobu mě
|9
koutkem oka sledovali, jak k nim mířím. Na sobě měli kalhoty s plandavými nohavicemi a tvídová saka elegantního vzhledu, jaký se dá získat jedině pravidelným nošením na venkovském sídle. Stál jsem před nimi v ošoupaných botách a v obleku od Burtona za šest guinejí. Pak jsem uviděl pití na stole a pomyslel jsem si – kristepane, vždyť jim budu muset objednat rundu, a mám jen jediný dvoušilink a tři pence. Pozdravili jsme. Trochu se uvolnili, když uslyšeli mou výslovnost, ale já jsem byl tak zabraný do uvažování, jestli si vůbec můžu dovolit něco objednat, že mi chvíli trvalo, než jsem si zapamatoval, kdo je kdo. Algie Carlisle je pihovatý tlouštík s vodnatýma očima a pískově zrzavými vlasy; nejspíš radši kolegy následuje, než aby je vedl, a spoléhá se na kamarády, kteří mu řeknou, co si má myslet. Hugo Charteris-Black je snědý hubeňour s tváří inkvizitora, který se jen třese na to, aby už mohl druhé označit za kacíře. Teddy Wintringham na nás poulí oči a žije v přesvědčení, že má pronikavý pohled. A Gus Balfour je blonďatý mužný hrdina, jenž jako by vypadl z příběhu o dospívajícím chlapci prožívajícím homosexuální románek se svým mladším kamarádem, který jsem četl před lety. Všem bylo asi tak pětadvacet, ale snažili se vypadat starší: Carlisle a Charteris-Black si nechali růst knír a Balfour s Wintringhamem chtějí na svět udělat dojem dýmkami. Věděl jsem, že nemám šanci, a tak jsem si pomyslel: k čertu se vším, jednej s nimi zkrátka na rovinu,
| 10
udělej ze sebe jehně na porážku (tedy jestli jehňata taky umějí vrčet). A tak jsem se do toho dal. Základní škola v Bexhillu, studium společenských věd na londýnské univerzitě. Pak krach snu o tom, že se stanu fyzikem, a sedm let úředničení v exportní firmě Marshalla Gifforda. Odmlčeli se, ale bylo na nich znát, jak v duchu přemítají: Bexhill, úděsně středostavovská škola, všechny ty úděsné tudorovské stavby u moře. A londýnská univerzita… no, to není zrovna Oxford, že? Gus Balfour se mě začal vyptávat na práci u Marshalla Gifforda, a tak jsem mu odpověděl, že vyrábí vysoce kvalitní papírenské zboží, které vyváží do celého světa. Myslím, že jsem přitom zrudl. Proboha, Jacku, mluvíš jako nějaký maloměšťácký ouřada z viktoriánských dob. Pak se mě tlouštík Algie Carlisle zeptal, jestli umím střílet. „Ovšem,“ potvrdil jsem rozhodně. (Ano, střílet umím díky starému panu Carwardinovi z Malajského protektorátu, který už je na odpočinku, a bere mě s sebou na zajíce do Downs, zarostlé kopcovité krajiny jihozápadně od Londýna; jenže takové střílení tahle partička zjevně neprovozuje.) Nebylo sporu o tom, že Carlisle si myslí totéž, protože se mě trochu pochybovačně zeptal, jestli vlastním i zbraň. „Jistě, klasickou pušku,“ odpověděl jsem. „Žádný výstřelek, ale ujde.“
| 11
To vyvolalo kolektivní škubnutí, jako by v životě neslyšeli slang. Teddy Wintringham zavedl řeč na bezdrátový telegraf a vyzvídal, jestli mi to něco říká. Prohlásil jsem, že by mělo – po šesti letech dálkového studia technické školy všeobecného směru i po všech kurzech pro pokročilé; chtěl jsem se totiž věnovat něčemu praktickému, čím bych si udržel kontakt s fyzikou. (Zase se ve mně ozval ten uťápnutý úředníček. Nech proboha toho žvanění.) Wintringham se pousmál nad mými rozpaky. „Nemám o bezdrátovém telegrafu ani potuchy, kamaráde. Ale bylo mi řečeno, že nejspíš potřebujeme někoho, jako jste vy.“ Usmál jsem se na něj od ucha k uchu a v duchu jsem si představoval, jak mu svou puškou prostřelím díru do hrudi. Můj úsměv zřejmě nebyl příliš přesvědčivý, protože Gus Balfour – ctihodný Augustus Balfour – nejspíš vytušil, kam se hovor dostal, a začal mi vyprávět o expedici. „Sleduje dva cíle,“ spustil a rázem připomínal ještě víc toho soustředěného mladičkého hrdinu z knížky. „Prvním je studium biologie, geologie a dynamiky ledu ve vysoké Arktidě. Založíme jeden tábor na pobřeží a druhý pak přímo na ledovcovém výběžku zálivu, a proto budeme potřebovat psí smečku. Druhým, důležitějším úkolem je sledovat počasí a třikrát denně po celý rok odesílat meteorologické zprávy do státního
| 12
předpovědního systému. Proto na výpravu dostaneme dotaci od ministerstva námořnictva a od ministerstva války. Oba úřady se domnívají, že tyhle údaje by se jim mohly hodit – třeba kdyby došlo k další válce.“ Rozhostilo se znepokojené ticho a on úpěnlivě zadoufal, že se nerozjede diskuze o situaci ve Španělsku a o neutralitě Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Světovou politiku jsem tedy nechal stranou a nadhodil jsem: „A to všechno chcete zvládnout jen v pěti lidech?“ Sjeli mě ostrým pohledem, ale Gus situaci vzápětí uklidnil. „Vím, že to je pořádná porce práce. Přemýšleli jsme o tom a všechno jsme naplánovali. Algie bude hlavním lovčím, psovodem a geologem. Teddy fotografem a zdravotníkem. Hugo bude naším glaciologem, bude mít na starosti všechno, co souvisí s ledem. Co se týká meteorologie, tam přiložíme ruku k dílu všichni. Já mám být biologem a ehm, vedoucím expedice. A vy…“ Zarazil se a kajícně se pousmál. „Promiňte, ale doufáme, že vy se stanete naším radistou.“ Zdálo se, že opravdu touží po tom, aby mě do výpravy získal, a já si nedokázal pomoct a zmocnilo se mě rozechvění. Ale inkvizitor Hugo Charteris-Black mě okamžitě vrátil na zem otázkou, proč jsem vlastně tady a jestli vážně vím, do čeho se pouštím. „Uvědomujete si vůbec, jaká je tam zima?“ prohlásil a upřeně se na mě zadíval vypoulenýma očima černýma jako tér. „Čtyři měsíce tmy. Máte pocit, že to zvládnete?“
| 13
Zaťal jsem zuby a vyložil jsem mu, proč chci jet: z touhy po změně. Moje odpověď se jim zjevně zamlouvala. Myslím, že přesně tohle se člověk na státních školách naučí. Byl jsem rád, že jsem jim neprozradil pravý důvod. Do krve by se styděli, kdybych se jim svěřil, jak jsem zoufalý. V tu chvíli se to už nedalo odkládat a musel jsem jim objednat rundu. Pintu pro Algieho Carlisla, Teddyho Wintringhama i Huga Charterise-Blacka (po sedmi pencích) a půl pinty pro mě (další tři a půl pence). Blesklo mi hlavou, že to je nad moje možnosti, když Gus Balfour prohlásil: „Já už mám dost.“ Tvářil se přitom přesvědčivě, i když mě napadlo, že se mi spíš pokouší pomoct. Bylo mi trapně. Pak se všechno nakrátko uklidnilo. Popíjeli jsme pivo, když se Gus Balfour letmo podíval na ostatní a pronesl: „Tak co, Millere? Máte zájem připojit se k naší expedici?“ Obávám se, že mi na chvíli hlas vypověděl službu. „Hm… ano,“ dostal jsem ze sebe. „Ano… myslím, že mám.“ Ostatní se tvářili lhostejně, ale Guse Balfoura jsem tím očividně potěšil. Poplácal mě po zádech a prohlásil: „To jsem opravdu rád!“ Nemám dojem, že se přetvařoval. Potom jsme se dohodli na další schůzce, já se s nimi rozloučil a vyrazil ke dveřím. V poslední vteřině jsem se ohlédl přes rameno – a zachytil jsem grimasu Teddyho Wintringhama i odevzdané pokrčení ramen
| 14