O hýskovském vodníkovi Hýskovský vodník, to byl nějaký pán! Měl revír od sokolovny v Nižboru až k berounskému jezu. Obyčejně se zdržoval pod jezem v Hýskově, tam je písek jemný jako krupky, ale často se povaloval i nahoře u přívozu, v prámu, který byl příjemně vyhřátý odpoledním sluncem. Starý převozník Prošek ho měl docela rád. Nezřídka se totiž stalo, že za soumraku klábosil u kamen a ani neslyšel, když ho volala z druhého břehu babka s nůší trávy. To se Bertík (tak se vodník jmenoval) vyškrábal na silnici, zaplácal ťapkou na Proškovic okno a zaskřehotal: „Prošku, převážet!“ A starý Prošek vypadl ven, vzal do ruky bidlo, kterému se sám tuze podobal, a „píchal“ na druhý břeh. Avšak to, co by vám mohl vyprávět o hýskovském vodníkovi pan Švestka, to neuslyšíte ani od pana Proška. Pan Švestka byl řezník, ale jaký řezník! Úplný král mezi řezníky! Když on vzal nůž a ocílku, to se mu jen rozhoupaly jeho mohutné pracky, ocel několikrát zasykla – a nůž byl jako břitva. Jednou k večeru se vracel pan Švestka ze zabíjačky a najednou slyší u obecního úřadu kňourání a naříkání, jako by dítě plakalo. Tuze v něm hrklo – nářek se ozýval od řeky, a kdopak by se v únoru koupal!
5
Běží k vodě a vidí, jak se na železné mříži u strouhy do starých hutí něco plácá, kňučí, fňuká a pobrekává – nu, nerozmýšlel se, slezl dolů, roztáhl železné pruty, jako by byly z gumy, a vynesl na břeh malé mokré tělíčko. Prohlíží si ho – a vida! Vodník! Pan Švestka údivem zaklel. (Klít se nemá, ale on klel tak dobrácky, že mu to ani Pán Bůh za hřích nepočítal.) „Ty jsi zlatý člověk, Švesťáčku,“ skuhral Bertík, „už jsem myslel, že si o ty mříže duši přelámu. Řekni si tři přání a všechna ti vyplním.“ „Hmmm,“ zašklebil se pan Švestka. „Tak – zapomněl jsem si koupit sirky, ty bych potřeboval…“ a šups! Už je držel v ruce. „Holkám dlouho slibuji přezůvky a pořád nemám čas zajít pro ně do Berouna…“ a jen to dořekl, měl pod paží dvě krabice. „Ale hlavně bych rád viděl, jak to vypadá u tebe pod vodou!“
*** Tak se stalo, že Bertík otevřel panu Švestkovi dvířka do svého království. Jeho sídlo sestávalo z jedné světnice, ve které panoval velký nepořádek. Takový nepořádek, jaký vidíte u všech starých mládenců. Světnice byla malá, strop nízký a pan Švestka byl chlap jako stodola. Jen vešel dovnitř, hned se žuchnul do hlavy. „Fix námol!“ povídal a mačkal si bouli. „Je tu kapku nízký strop, Švesťáčku,“ upozorňoval ho Bertík. „Tak tu nic nerozbij!“ Na zemi a na policích podél stěn stála akvária s rybami. Některé rybky byly malé, jiné větší.
6
„To jsou dušičky,“ vysvětloval řezníkovi vodník. „Lidé o mně říkají, že je chovám pod hrnečkem, ale kdepak! Přece bych je netrápil pod hrnečkem. To není zdravé.“ „Hmmm,“ divil se pan Švestka. „A kdopak je tahleta pěkná bělička?“ „Eva Kučerovic.“ „Jdi? Ta pernikářka?“ „Ne. Ta mladá z Libin! Patnáct let jí bylo, když se utopila v lukách. Šla se koupat sama, nikdo ji neviděl… ty děti nadělají hloupostí! Tak třeba Jindra Šimon, ten je tuhle,“ ukazoval vodník. „Skákal z vrby do tůně. Vylezl si na nejhořejší větev a hop!
8
Proletěl vodou jako šipka a bums do hlavy! Tohle by děti neměly dělat. Za rok nato se úplně stejně utopil tady Honzík Vlasáků.“ „Tohle je Honza?“ přitiskl svůj pihovatý nos k malému akváriu pan Švestka. „Chudák kluk, jednou jsem ho chytil na jablkách a tak jsem mu nařezal, že mu zadek čtyři dny svítil. A kdo je tohle?“ „Luboš Hlávka z Berouna.“ „Snad ne ten, co se utopil mezi ledy?“ „No, právě ten! Skákal z kry na kru, uklouznul a sjel pod led, že ani vykřiknout nestačil.“ Panu Švestkovi vstoupily do očí slzy. Seděl na bobku a díval se na dušičky, které se smutnýma, studenýma očima dívaly na něho. Raději by asi, chudinky, viděly svého tátu. „Jakpak to bylo tenkrát s Maruškou Špačkovou, co se utopila na lodičkách?“ „No, jak,“ pohladil si Bertík bradu, „strkali se, houpali, vyklápěli a ona žbluňk! A ještě se uhodila o veslo. Té je škoda, to byla chytrá žabka. Její máma si mohla oči vyplakat.“ „To věřím. Ještě že si ty moje holky dají říct!“ „Cheche! V srpnu jsem tu mohl jednu mít. Prý že doplave na druhý břeh jako nic – no, doplavala, ale nazpátek to bylo horší. Byla sotva v polovičce a jen taktak se doplácala na mělčinu. Ale že tak pořád povídám – nevezmeš si trochu čaje?“ „Kdepak, já na čaj nejsem,“ vstával pan Švestka a drcnul se zase do hlavy, až se chalupa zatřásla. „Dávej pozor!“ vypoulil na něho Bertík oči, „vždyť mi sem poteče stropem.“
9
„Čím to krájíš ten chleba?“ zamlouval svou nemotornost řezník, „copak se dá něco ukrojit takovou tupotinou? Dej to sem!“ Vybalil z proužkované zástěry ocílku, rozhoupal své tlapy a syk – syk – v minutě byl nůž jako břitva. Když mu Bertík poděkoval, vyvedl pana Švestku na břeh, stiskl mu ruku a pohrozil: „Nikomu ani muk!“ „Ani muk,“ slíbil pan Švestka a šel domů spát.
*** Ráno mu paní Švestková povídá: „To jsem ráda, že jsi přinesl holkám nové přezůvky. Ale za tu ocílku jsi nemusel vyhazovat peníze, ta stará byla ještě docela dobrá!“ „Jakoupak ocílku?“ divil se pan Švestka a šel se na ni podívat. Dívá se, dívá a očím nevěří! Ocílka byla celá, celičká z ryzího zlata! Dodnes ji má schovanou!
10
O ševci žalobníkovi V jednom městě bydlel ševcovský mistr, u kterého pracovali čtyři tovaryši. Tři z nich byli správní chlapíci. Žádnou legraci nezkazili, dvěmi ranami uměli flok do podrážky zarazit a přitom pěkné písničky zpívat, ale ten čtvrtý, Lucián, byl jako z kukaččích vajec. Nekamarádil se s ostatními, legraci vůbec nerozuměl a jen uši natahoval, aby dobře slyšel, co si druzí povídají. A protože seděl pravou stranou k oknu, mohl poslouchat jen levým uchem a to se mu samou zvědavostí zvětšovalo a prodlužovalo, takže z pravé strany vypadal jako švec a z levé jako osel. Měl jednu nepěknou vlastnost: žaloval! Očerňoval své druhy, aby si mistr myslel, že on, Lucián, je ze všech nejpilnější a nejvěrnější. Žaloval na Pepíka, když rozsypal floky, žaloval na Ondru, když uřízl kousek kalafuny pro učitelského mládence na smyčec, a žaloval na Marcelína, když řekl, že mistr je držgrešle. A ještě něčím byl Lucián pověstný: zatímco ostatní pracovali skromně a tiše, on s každou hotovou botou oběhl celou dílnu, mistrovi ji předvedl a mistrové se pochlubil a pak teprve sedl na verpánek a pokračoval v práci. V dílně se mu smáli, protože každý z nich dovedl udělat boty lepší než on, ale mistrová říkala: „Lucián je ze všech našich tovaryšů nejsnaživější.“ Mistr si to brzy myslel také, a proto dostával Lucián v sobotu dva stříbrňáky a ostatní jen jeden.
11
*** Jednou seděli v dílně všichni pohromadě, když někdo zaťukal na dveře. Byl to sám pan král. „Potřebuji ihned tvého nejšikovnějšího tovaryše!“ poručil mistrovi. „Tím je, pane králi, tady Lucián,“ uklonil se mistr až po pás. „Vezmi si nářadí a pojď se mnou!“ rozkázal král a odvezl Luciána ve zlatém kočáře na zámek. Jen odjeli, zaťukal někdo na dveře. Byl to sám královský princ, králův starší syn. „Potřebuji ihned tvého nejšikovnějšího tovaryše!“ poručil mistrovi. „Je zde Marcelín a za něj vám mohu ručit,“ uklonil se mistr až po pás. „Vezmi si nářadí a pojď se mnou!“ rozkázal princ a odvezl Marcelína ve stříbrném kočáře na zámek. Jen kočár odhrčel, zaklepal na dveře mladší královský princ. „Potřebuji ihned tvého nejšikovnějšího tovaryše!“ poručil mistrovi. „Je tu Ondra, s ním budete jistě spokojen,“ uklonil se mistr až po pás. „Vezmi si nářadí a pojď se mnou!“ rozkázal princ a odvezl Ondru v ebenovém kočáře na zámek. Tak zbyl toho dne v dílně jen pan mistr a Pepík Landa, který vlastně ještě nebyl ani tovaryš, ale ševcovský učeň.
12
*** Jistě vás zajímá, proč na královském zámku potřebovali tři ševce najednou. Na zámek přijela vzácná návštěva: sama princezna z Nemanic s bohatým průvodem! Král jí chtěl věnovat na památku střevíčky
13
do bálu, starší princ lovecké botky a mladší princ vzácné pantoflíčky. Každý z nich byl na svůj nápad velice pyšný a každý si přivezl tajně ševce a zavřel ho do své komnaty na devatero zámků. „Jakpak mám změřit princezně nohu, když ji vůbec neuvidím?“ ptal se každý švec. „Večer se půjde princezna koupat do jezírka. Až odejde, zůstanou po ní stopy v písku. Ty si můžeš přeměřit.“ To řekli oba princové a totéž řekl i král Luciánovi. Když se sešeřilo, přišla princezna k jezírku, svlékla si šaty, vykoupala se a šla spát. Jen za ní zaklapla zámecká branka, už klečel v písku Marcelín a měřil stopu. Ještě se ani neposadil na verpánek, když se objevil u jezírka Ondra. „A hleďme!“ podivil se, když spatřil dvoje otisky, „s kýmpak se to tu princezna schází? Ty menší ťápoty budou asi její.“ A změřil ty menší stopy. Nakonec přišel Lucián. Nebyl příliš rád, že si ho král vybral k tak důležitému úkolu. Neuměl dělat boty tak dobře, aby je mohly nosit princezny. Raději by králi pověděl o tom, který poddaný neplatí pořádně daně a která babka chodí do královského lesa na dříví. Také si myslel, že by krále mělo zajímat, že mu chalupník Jirka chodí klást oka do smrčinky, ale kdepak dneska pan král! Ničeho si nehledí, jen na střevíce pro princeznu myslí! Tohle všechno šlo Luciánovi hlavou, když měřil stopy v písku. „Rozhodně ale králi povím,“ vzpomněl si Lucián, „jak o něm hospodský z rynečku řekl, že už je starý dědek a že by měl vládnout princ, tak!“ A šel krájet kůži.
14