P RVN Í K AP ITO L A
K
dyž jsem nyní našla způsob, jak vzlétnout, jakým směrem se mám vydat do noci? Má křídla nejsou bílá a opeřená; jsou zelená a vyrobená z hedvábí, které se chvěje ve větru a skládá se do rytmu mých pohybů – nejdřív vlaje dokola, pak vytvoří přímku a nakonec opíše takový tvar, jaký mě zrovna napadne. Tmy za zády se nebojím, ani hvězd před sebou. Musím se nad svým bláznivým fantazírováním usmát. Lidé létat neumí, přestože před nástupem Společnosti se vyprávěly pověsti o bytostech, které to dokázaly. Jednou jsem viděla takový obraz. Bílá křídla, modré nebe, zlaté kruhy nad hlavami, oči obrácené k obloze a v nich překvapený výraz, jako by ty postavy nemohly uvěřit, v jaké situaci je malíř namaloval, jako by nemohly uvěřit, že se nohama nedotýkají země. Ale to byly jen báchorky. To dobře vím. Jenže dnes večer na to lze snadno zapomenout. Vlak hladce plachtí hvězdnatou nocí a mně buší srdce tak rychle, až mám pocit, že se co nevidět vznesu k obloze. „Nad čím se to usmíváš?“ ptá se Xander, zatímco si uhlazuju záhyby šatů ze zeleného hedvábí. „Nad vším,“ odpovím a je to tak. Na tenhle den jsem čekala strašně dlouho. Dnes mám svůj seznamovací večírek. Poprvé uvidím tvář chlapce, kterého mi přidělili. Poprvé uslyším jeho jméno. •5•
ALLY CONDIEOVÁ
Už se nemůžu dočkat. Létající vlak se sice pohybuje velmi rychle, ale mně to pořád nestačí. Uhání večerem a jeho tiché hučení podbarvuje zběsilé bušení mého srdce a hlasy mých rodičů, připomínající šumění dešťových kapek. Možná že ten tlukot slyší také Xander, protože se zeptá: „Jsi nervózní?“ Vedle Xandera sedí jeho starší bratr a vykládá mojí mámě, jaké to bylo, když měl seznamovací večírek on. Zanedlouho budeme mít co vyprávět i já a Xander. „Ne,“ odpovím. Jenže Xander je můj nejlepší kamarád. Zná mě až příliš dobře. „Nepovídej,“ pošťuchuje mě. „Vidím to na tobě.“ „A ty snad nervózní nejsi?“ „Já ne. Jsem na to připravený.“ Řekne to bez zaváhání a já mu věřím. Xander je typ člověka, který ví, co chce. „Ale na tom nezáleží, Cassie,“ ozve se mírně. „Určité známky nervozity se v tenhle den projeví téměř u devadesáti tří procent lidí.“ „To ses naučil nazpaměť veškeré podklady k večírku?“ „Skoro,“ zašklebí se Xander. Rozhodí rukama, jako by říkal: Cos čekala? Jeho gesto mě rozesměje. Kromě toho i já umím všechno nazpaměť. Když jde o tak důležité rozhodnutí, čtete všechny materiály pořád dokola, takže si je zapamatujete, ani nevíte jak. „Tak to jsi v menšině,“ poznamenám. „Patříš k těm sedmi procentům, které na sobě nenechají nic znát.“ „Přirozeně,“ souhlasí. „Jak jsi poznal, že já nervózní jsem?“ „Protože pořád otevíráš a zavíráš tohle.“ Xander uká•6•
DOKONALÝ
PÁR
že na zlatý předmět, který držím v rukou. „Nevěděl jsem, že máš artefakt.“ Ve Společnosti koluje pár pokladů z minulosti. Každý občan sice může vlastnit pouze jeden výrobek, přesto je jich nedostatek. Musíte mít předky, kteří si dali tu práci a předávali artefakty z generace na generaci. „Neměla jsem, dostala jsem ho teprve před několika hodinami,“ vysvětluju. „Dal mi ho děda k narozeninám. Patřil jeho matce.“ „A co to vlastně je?“ zeptá se Xander. „Pudřenka,“ odpovím. To slovo se mi moc líbí. Líbí se mi, jak zní: pud-řen-ka. Když vyslovíte poslední slabiku, je to stejné, jako když tu věc zaklapnete. „Co znamenají ty iniciály a číslice?“ „To přesně nevím.“ Přejedu prsty po písmenech ACM a po čísle 1940, které jsou vyryté do zlatého povrchu. „Ale podívej na tohle,“ vyzvu Xandera a otevřu pudřenku, abych mu ukázala vnitřek: zrcátko vyrobené z opravdového skla a mělký dolík, v němž podle dědy původní majitelka uchovávala obličejový pudr. Já pudřenku používám jako pouzdro na tři tabletky, které s sebou všichni nosíme pro případ nouze – jednu zelenou, jednu modrou a jednu červenou. „To je praktické,“ usoudí Xander. Natáhne ruce před sebe a já si všimnu, že i on má artefakt – lesklé manžetové knoflíčky z platiny. „Půjčil mi je táta, ale nic do nich nedáš. Jsou k ničemu.“ „Ale vypadají hezky.“ Zabloudím očima ke Xanderově tváři, k jeho jasně modrým očím a blonďatým vlasům, které kontrastují s tmavým oblekem a bílou košilí. Vždycky byl pohledný, už když jsme byli malí, ale takhle vyparáděného jsem ho ještě nikdy neviděla. Kluci nemají ve výběru oblečení tak volnou ruku jako hol•7•
ALLY CONDIEOVÁ
ky. Saka se sobě podobají jako vejce vejci. Ale aspoň si můžou zvolit barvu košile a kravaty a obleky jsou z mnohem kvalitnějšího materiálu než standardní soupravy. „Vypadáš dobře.“ Dívka, která zjistí, že ji přiřadili k němu, bude nadšená. „Dobře?“ Xander zvedne obočí. „Jenom dobře?“ „Xandere,“ napomene ho jeho matka pobaveně. „Ty jsi prostě krásná,“ řekne mi Xander a já se malinko začervenám, přestože ho znám celý život. V těchhle šatech si opravdu krásná připadám: jsou studeně zelené s dlouhou nadýchanou sukní. Na kůži cítím nezvyklou hebkost materiálu a zdá se mi, že v nich působím hbitě a ladně. Když spatříme radnici, která se modrobíle třpytí ve slavnostním osvětlení, jež svědčí o výjimečné události, máma s tátou se zhluboka nadechnou. Mramorové schody před radnicí zatím nevidím, ale už dopředu vím, že se budou jen blyštět. Odmalička jsem čekala, až po nich vystoupím ke vchodu do radnice a vejdu dovnitř, do budovy, kterou jsem do té doby pouze pozorovala zdálky, ale nikdy neviděla zevnitř. Mám chuť otevřít pudřenku a zkontrolovat v zrcátku, že vypadám tak dobře, jak to jen jde. Jenže nechci vzbudit dojem marnivosti. Místo toho si svou tvář nenápadně prohlédnu v lesklém víčku, v němž se odráží. Zakulacený povrch pudřenky mi trochu křiví rysy, ale pořád jsem to já. Zelené oči. Žlutohnědé vlasy, jejichž odraz vypadá zlatavější, než jaké jsou ve skutečnosti. Rovný nosík. Brada s nepatrným ďolíčkem, jaký má i děda. Prohlížím si všechny vnější znaky, jejichž zásluhou jsem Cassia Marie Reyesová. Je mi přesně sedmnáct let. Obrátím pudřenku v rukou a dívám se, jak dokonale •8•
DOKONALÝ
PÁR
do sebe pasují obě půlky. I tenhle večer bude stejně dobře sladěný. Vlastně už to začalo tím, že jsem tady právě dnes. Narodila jsem se totiž patnáctého, v den konání každoměsíčního banketu, a proto jsem vždycky doufala, že budu spárovaná přesně na své narozeniny – ale také jsem věděla, že to tak být nemusí. Na banket vás můžou pozvat kdykoli v průběhu celého roku po dovršení sedmnácti let. Když mi před dvěma týdny přišlo portem oznámení, že mi opravdu přidělí partnera v den mých narozenin, jako bych slyšela jasné cvaknutí. Dílky zapadly na místo přesně tak, jak jsem o tom celá léta snila. Na seznamovací večírek jsem sice nemusela čekat ani jediný den navíc, ale svým způsobem jsem na něj čekala celý život. „Cassio,“ usměje se na mě máma. Zamrkám a polekaně zvednu oči. Rodiče vstanou a chystají se vystoupit. Xander si také stoupne a stáhne si rukávy. Slyším, jak se zhluboka nadechne, a usměju se pro sebe. Možná že je přece jen trochu nervózní. „Jdeme na to,“ řekne mi. Má moc milý a laskavý úsměv – jsem ráda, že nás povolali v tentýž měsíc. Strávili jsme spolu dětství a teď spolu strávíme i jeho konec. Opětuju jeho úsměv a popřeju mu to nejlepší, čeho lze v naší Společnosti dosáhnout. „Ať se dočkáš optimálního výsledku.“ „Ty taky, Cassie,“ opáčí Xander. Když vystoupíme z létajícího vlaku a zamíříme k radnici, zavěsí se do mě z obou stran rodiče. Jsem obklopená jejich láskou, jako vždycky. Dnes večer jsme jen tři. Můj bratr Bram na seznamovací banket nemůže. Ještě mu nebylo sedmnáct, takže je na to moc malý. První večírek, kterého se •9•
ALLY CONDIEOVÁ
účastníte, je vždycky váš vlastní. Ale já na Bramově banketu budu, protože jsem starší než on. Usměju se při představě, koho Bramovi asi přidělí. Dozvím se to za sedm let. Ale dnešní večer patří mně.
Rozpoznat ty z nás, které dnes spárují, není nijak těžké: jsme mladší než všichni ostatní a mimo to plujeme radnicí v krásných šatech a na míru ušitých oblecích, zatímco naši rodiče a starší sourozenci mají na sobě všednodenní soupravy, které dávají ještě víc vyniknout naší nádheře. Městští Správci jsou na nás hrdí a usmívají se. Když vcházíme do rotundy, poskočí mi srdce. Xander přejde místnost, a než se usadí na místo, které je mu vyhrazeno, zamává mi na rozloučenou. Všimnu si, že je tu ještě někdo, koho znám: dívka jménem Lea, která si na dnešek vybrala jasně červené šaty. Byla to dobrá volba, protože Lea je tak krásná, že si může dovolit vybočovat z řady. Přesto vypadá ustaraně a nepřestává kroutit svým artefaktem – náramkem s červenými kamínky. Vlastně mě trochu překvapuje, že ji tu vidím. Tipovala bych, že Lea se zařadí mezi nezadané. „Podívejte na ten porcelán,“ ozve se otec, když najdeme svá místa u slavnostní tabule. „To mi připomíná ty kousky z Wedgwoodu, co jsme objevili vloni…“ Máma se na mě podívá a pobaveně protočí oči. Táta si nemůže pomoct: těchhle věcí si všímá i tady na mém seznamovacím večírku. Tráví celé měsíce ve starých čtvrtích, které teď rekonstruují a přeměňují na nové městské obvody, aby je mohla využívat veřejnost. Probírá se pozůstatky někdejší společnosti, která nám není až tak vzdálená v čase, jak by se zdálo. Momentálně • 10 •
DOKONALÝ
PÁR
například pracuje na zvlášť zajímavém restauračním projektu: na staré knihovně. Odděluje věci, které Společnost považuje za hodnotné, od těch, které jsou bezcenné. Potom se musím smát, protože ani máma se neovládne a okomentuje květinovou výzdobu. Na to je zase odbornice ona: pracuje totiž v arboretu. „Jé, Cassie! Podívej na ty lilie uprostřed stolu.“ Stiskne mi ruku. „Posaďte se, prosím,“ vyzve nás Správce z pódia. „Je čas na večeři.“ Všichni si sedneme tak rychle, až to působí komicky. Sice se obdivujeme porcelánu a květinám a přišli jsme sem, aby nás spárovali, ale taky se nemůžeme dočkat, až ochutnáme nachystané jídlo. „Říká se, že pro ty, které párují, je téhle večeře škoda,“ prohlásí bodrý muž, který sedí naproti nám, a s úsměvem se rozhlédne kolem stolu. „Jsou tak rozrušení, že nepozřou ani sousto.“ A má pravdu: jedna z dívek v růžových šatech, která sedí o kus dál, zírá do talíře, aniž se jídla byť jen dotkne. Ale já tenhle problém nemám. Ne že bych se nějak cpala, ale vezmu si od všeho trochu – restovanou zeleninu, pikantní maso, křehký salát, tavený sýr. Teplý světlý chléb. Večeře připomíná tanec, jako by to nebyl jen banket, ale zároveň i ples. Číšníci nám předkládají talíře ladnými pohyby a jídlo zdobené bylinkami a oblohou je stejně načančané jako my. Zvedáme bílé plátěné ubrousky, stříbrné vidličky a třpytivé křišťálové sklínky skoro jako do taktu. Když na závěr večeře naservírují tátovi kus čokoládového dortu se šlehačkou, spokojeně se usměje. „Báječné,“ zašeptá tak potichu, že ho slyším jen já a máma. • 11 •
ALLY CONDIEOVÁ
Máma se mu směje, aby ho trochu poškádlila, a on ji vezme za ruku. Když zákusek ochutnám, pochopím, co tátu tak nadchlo. Dort je lahodný, čokoláda tmavá a hutná, ale ne zas moc. Nic tak dobrého jsem nejedla od tradiční večeře o zimních svátcích, a to už je několik měsíců. Přála bych si, aby i Bram mohl kousek dostat, a na okamžik mě napadne, že bych mu mohla nechat trochu ze svého. Jenže nemám, v čem bych mu ho donesla. Do pudřenky by se nevešel. A schovat ho mámě do kabelky by byla nevychovanost, i kdyby s tím souhlasila, což by se nestalo. Máma předpisy neporušuje. Na později si nemůžu schovat nic. Buď teď, nebo nikdy. Naberu si poslední sousto, když vtom ceremoniář oznámí: „Vyhlašování párů začíná.“ Překvapeně polknu a na chviličku mě popadne nečekaný vztek: Nemohla jsem si v klidu vychutnat poslední sousto dortu.
„Lea Abbeyová.“ Lea vstane, čeká, až se na obrazovce objeví tvář, a zuřivě kroutí náramkem. Dává si pozor, aby nedržela ruce moc vysoko, takže kluk, který se na ni bude dívat z nějaké jiné radnice, spatří pouze krásnou blondýnku, ale nervózní přetáčení náramku mu zůstane utajeno. Zvláštní, jak se držíme připomínek minulosti, zatímco čekáme na budoucnost. Přiřazování partnerů je samozřejmě systémová záležitost. Radnice po celé zemi se zaplní lidmi a páry jsou vyhlášeny v abecedním pořádku podle příjmení dívek. Je mi líto kluků, protože nemají tušení, kdy zazní jejich • 12 •
DOKONALÝ
PÁR
jméno a oni budou muset povstat, aby je nějaká dívka stojící v jiné radnici přijala za partnera. Já jsem příjmením Reyesová, což znamená, že budu někde na chvostu druhé třetiny. Na začátku konce. Na obrazovce se objeví obličej pohledného blonďáka. Když spatří na své obrazovce Leinu tvář, usměje se, a Lea úsměv opětuje. „Joseph Peterson,“ oznámí ceremoniář. „Leo Abbeyová, za partnera vám byl určen Joseph Peterson.“ Hosteska, která dohlíží na banket, přinese Lee malou stříbrnou krabičku a totéž se odehraje i na obrazovce. Lea se posadí a toužebně se zadívá na krabičku, jako by si přála, aby ji mohla okamžitě otevřít. Nedivím se jí. Uvnitř se totiž skrývá mikrokarta s podrobnými informacemi o jejím partnerovi. Takové krabičky dostaneme všichni. Později budou sloužit jako pouzdro pro prstýnek, kterým se stvrdí manželská smlouva. Na obrazovce se znovu objeví přednastavený záběr: chlapec a dívka, kteří se usmívají jeden na druhého v záři světel, a za nimi správce v bílém plášti. Přestože Společnost plánuje seznamovací večírek co možná nejefektivněji, jsou okamžiky, kdy na obrazovku naskočí tenhle záběr, což znamená, že musíme všichni chvíli počkat, než se něco někde stane. Je to strašně složité – tohle přiřazování partnerů. Znovu si vzpomenu, jak náročné to bývalo kdysi dávno, jak to připomínalo komplikované taneční kroky. Jenže choreografii k tomuhle tanci může vytvářet jedině sama Společnost. Záběr zmizí. Ceremoniář zavolá další jméno a povstane další dívka. Brzy začne v sále přibývat lidí se stříbrnou krabičkou. Někteří ji položí na bílý ubrus před sebou, ale vět• 13 •
ALLY CONDIEOVÁ
šina ji opatrně drží, protože nechce pustit svou budoucnost z rukou, sotva ji dostala. Nevidím kolem žádnou jinou dívku v zelených šatech. Ale nevadí mi to. Líbí se mi, že pro jednou nevypadám stejně jako všechny ostatní. Čekám, v jedné ruce svírám pudřenku, v druhé matčinu ruku. Má zpocenou dlaň. Poprvé si uvědomím, že nervózní jsou i mí rodiče. „Cassia Maria Reyesová.“ Jsem na řadě. Vstanu, pustím se matky a otočím se k obrazovce. Cítím, jak mi buší srdce, a jsem v pokušení hrát si s rukama, jako to dělala Lea, ale ovládnu se a stojím jako socha s bradou nahoru a očima upřenýma na obrazovku. Dívám se a čekám, odhodlaná vydržet v naprostém klidu, aby dívka, kterou můj partner spatří na obrazovce v nějaké jiné radnici, vypadala soustředěně a půvabně, aby budila nejlepší možný dojem, jaký Cassia Maria Reyesová může vyvolat. Jenže se nic neděje. Dívám se na obrazovku, vteřiny ubíhají a já se musím čím dál víc přemáhat, abych dokázala stát bez hnutí a dál se usmívala. Lidé si začínají šuškat. Koutkem oka zahlédnu, jak se ke mně matka natáhne, jako by mě znovu chtěla vzít za ruku, ale potom se zase stáhne. Dívka v zelených šatech stojí a čeká, srdce jí divoce buší. Jsem to já. Obrazovka zůstane černá, nic se nestane. To může znamenat jen jedno.
• 14 •