25. leden 1895 S těžkým srdcem dnes sahám po peru. Neuplynuly ještě ani dvě hodiny od chvíle, co jsem zemi a Boží vůli odevzdal tělo i duši svého nejdražšího přítele, jakého jsem kdy měl, a jednoho z nejčistších a nejšlechetnějších tvorů, jakého jsem v tomto životě poznal. V zájmu pravdy a očištění vlastního svědomí píšu následující slova, jež nesmí spatřit oči smrtelníka do okamžiku, kdy poslední člen z nyní žijících členů rodiny Stephena Chapmana nedojde na konec své pozemské pouti. Nedovolím, aby se dozvěděli, co vím já, ale na druhou stranu bych nechtěl vkročit do vlastního hrobu s tak temným tajemstvím na duši – a pouze na té své. A jsou to právě jeho milovaní, o koho se strachuji, protože když na mého přítele dopadla kletba, uskutečnil jsem všechna opatření, která by kvůli mně jistě podnikl on, kdybych byl stejně postižený. Díky tomu se mi před nic netušící rodinou podařilo skrýt skutečnou povahu a příčinu nebožákovy nemoci. Od toho dne uběhlo sedm let a během celé doby jsem neprožil jedinou hodinu bez hlodavých výčitek svědomí, že skrývám tajemství, jež znám pouze já – ten hnus, za který jsem zodpovědný, jakkoliv jen zčásti.
17