25. leden 1895 S těžkým srdcem dnes sahám po peru. Neuplynuly ještě ani dvě hodiny od chvíle, co jsem zemi a Boží vůli odevzdal tělo i duši svého nejdražšího přítele, jakého jsem kdy měl, a jednoho z nejčistších a nejšlechetnějších tvorů, jakého jsem v tomto životě poznal. V zájmu pravdy a očištění vlastního svědomí píšu následující slova, jež nesmí spatřit oči smrtelníka do okamžiku, kdy poslední člen z nyní žijících členů rodiny Stephena Chapmana nedojde na konec své pozemské pouti. Nedovolím, aby se dozvěděli, co vím já, ale na druhou stranu bych nechtěl vkročit do vlastního hrobu s tak temným tajemstvím na duši – a pouze na té své. A jsou to právě jeho milovaní, o koho se strachuji, protože když na mého přítele dopadla kletba, uskutečnil jsem všechna opatření, která by kvůli mně jistě podnikl on, kdybych byl stejně postižený. Díky tomu se mi před nic netušící rodinou podařilo skrýt skutečnou povahu a příčinu nebožákovy nemoci. Od toho dne uběhlo sedm let a během celé doby jsem neprožil jedinou hodinu bez hlodavých výčitek svědomí, že skrývám tajemství, jež znám pouze já – ten hnus, za který jsem zodpovědný, jakkoliv jen zčásti.
17
Beru jako dar prozřetelnosti, že když se nemoc začala hlásit, Chapman byl starý mládenec s pouhou hrstkou blízkých přátel (s výjimkou toho osudového, nejbližšího ze všech). Neměl družku, potomky ani milované přátele, pokud nepočítám sebe, jimž by se mohl s děsivou chorobou svěřit. Je samo o sobě dost zlé, že jeho žijící příbuzní viděli svého drahého chlapce v posledních příšerných letech duševně ochromeného do té míry, že nakonec nedokázal používat rozum ani poznat svou vlastní krev, kterou dokonce zasypával kletbami. Pravda o způsobu, jakým se tím úděsným šílenstvím nakazil, musí za každou cenu zůstat v utajení před všemi, kdo byli svědkem jejích důsledků. A přesto nyní, když Chapman konečně odešel na onen svět, a já netuším, kdy Bůh k sobě ráčí povolat i mě, musím ten příběh převyprávět aspoň na papíře. Hruď mi překypuje nevyřčeným tajemstvím a srdce mi krutě svírá žal a vyčerpání, každou noc trpím závratí z úděsných výjevů jeho posledního dne a sny o věcech vyřčených i zamlčených. Už to nedokážu dál snášet. Pravda musí ven, jinak mě zahubí – jako kdysi zahubila i jeho. * * * Byl začátek října roku 1883, jen pár dní před zahájením podzimního trimestru, když jsem z Gloucestershire vyrazil na jih, abych coby čerstvý absolvent starého anglického stánku vědění zvaného Cambridgeská univerzita zahájil studium na ještě starší (a jen nepatrně méně proslavené) Oxfordské univerzitě. Na Královské koleji jsem získal titul bakaláře teologie s nejlepším možným prospěchem a chtěl jsem potěšit otce i sebe sama tím, že dosáhnu titulu
magistra filozofie a poté i doktorátu bohoslovectví na Worcesterské koleji. Pak jsem měl v plánu zasvětit život jedné ze dvou stejně lákavých – jak se mi tehdy zdálo – cest. V tehdejším bodě svého raného života jsem zaníceně toužil prozkoumat meze své křesťanské víry a svých intelektuálních schopností, a v závislosti na výsledku pak dožít buď jako sluha Boží, či jako cílevědomý poutník v košatých hájích akademického světa. Sžírala mě propastná dychtivost a žízeň po poznání, a jak jsem se přesvědčil, tuhle vášeň jsem sdílel se svým novým spolubydlícím (brzy mým prvním a nejlepším přítelem v neznámém městě). Byl to student medicíny Stephen Chapman. Chapman byl k lékařství vyvolený snad už od narození a studoval za prvé ve vědeckých knihovnách naší univerzity, a za druhé – mnohem praktičtěji – v nemocnicích, přednáškových síních a pitevnách Radcliffské nemocnice. Worcesterskou kolej si vybral jako to nejpohodlnější bydliště pro svá studia i praxi, protože nemocnice byla v její bezprostřední blízkosti. Oba jsme si během předchozích studií zvykli na bohatou a pravidelnou večeři na koleji i na uctivou ochotu tamních sluhů, proto jsme se rozhodli raději sdílet pokoj s dalším studentem a nehledat soukromé ubytování mimo areál koleje. A šťastná náhoda nás navíc poslala do příjemných, moderních prostor v Gardens Buildings, jejichž klady ještě umocňovala možnost posezení na balkoně s vyhlídkou na třpytnou, větrem rozvlněnou hladinu jezera v areálu Worcesterské koleje. I když nás k sobě svedl pouhý vrtoch osudu, já i Chapman jsme byli nadšení a šťastní, že jsme
18
19
jeden druhého našli. Navíc jsme oba měli štěstí na kvestora, a navrch i dost vlivu, abychom si stejné uspořádání udrželi po celé tříleté univerzitní studium. A po třech společných letech jsem se blížil k završení svého doktorátu a Chapman – nu, ve vhodnou chvíli se dozvíte, jak to bylo s ním. Vzhledem ke skutečnosti, že můj studijní obor vyžadoval znalost řady starověkých jazyků a jejich různých písem, od aramejštiny přes hebrejštinu až po biblickou řečtinu, vybrousil jsem si paměť k dokonalosti. Díky tomu si s naprostou přesností vzpomínám na první setkání s mým nebohým zesnulým přítelem. Byl jsem zvyklý brzy vstávat jako každý, kdo uvažoval o církevní službě, proto jsem do Oxfordu dorazil už prvním ranním vlakem a krátkou cestu do Worcesteru zvládl v dvoukolce. Před branou do Worcesterské koleje jsem stanul v okamžiku, kdy odbíjela teprve sedmá. Do ubytovny mě pustil mrzoutský starý vrátný, zřejmě ze tří čtvrtin hluchý. Můj příjezd v něm vyvolal jistě oprávněnou zlost a pohrdání, protože jsem si ho dovolil vyrušit z ranního rozjímání nad novinami a první dýmkou. Přesto se ovládl do té míry, aby mě zavedl do mého apartmá. Chtěl jsem se ubytovat co nejdřív, protože mě poháněla poměrně sobecká touha zabrat tu z ložnic, která mi bude připadat pohodlnější. Doufal jsem, že svého budoucího spolubydlícího předběhnu a vybalím si věci dřív, než by otázka rozdělení prostor vůbec mohla přijít na přetřes. Mé úsilí však málem vyšlo naprázdno, jelikož sotva pár minut poté, co mi vrátný neochotně odemkl dubové
dveře, které vedly do chodby apartmá, a milostivě mi svěřil klíč, vylekalo mě rázné zaklepání. Zavřel jsem cestovní vak (kufr, knihy a další osobní předměty měly nazítří dorazit vlakem), urovnal si kravatu před zrcadlem v pokoji, který jsem si vybral za svou ložnici, a šel otevřít. Na chodbě stál mladík, který očividně ve velkém spěchu přeběhl nádvoří a vyřítil se po schodišti nahoru. Bylo znát, že je uhnaný, ztěžka lapal po dechu a tmavě plavé, nakrátko ostříhané vlasy měl rozježené jako vrabčí hnízdo. „Uch, jářku, díky, starý brachu,“ vyhrkl s úlevou, sotva mě spatřil na prahu dveří. „Vrátný mi řekl, že má jen jeden klíč, a už jsem se bál, že sis vyrazil do města.“ Se zářivým úsměvem mi podal ruku na pozdrav. „Stephen Chapman – těší mě.“ Byl to poměrně urostlý, dobře stavěný mládenec, spíš štíhlejší, ale ani náznakem neměl pobledlou pleť a nejevil malátnost, tak typickou pro studenty jako já, kteří jsme neviděli sebemenší užitek ve zdravém pohybu a sportu a místo toho raději vysedávali v zšeřelých, tichých knihovnách. Měl na sobě švihácky střižený svrchník z letního tvídu a tmavé flanelové kalhoty; celkově trochu připomínal mladého venkovského šlechtice, vyrušeného z ranní zdravotní procházky. Velké průzračné oči měl posazené daleko od sebe, ale ne zase přehnaně, a jejich tmavá mořská modř hrála na slunci skoro do zelena. Ruku mi stiskl pevně a srdečně. Od světle růžové a chlapecky jemné pleti se odrážel kratičký plavý knírek. Při našem prvním setkání mi připadal mnohem mladší než na avizovaných jednadvacet let. V mém případě, ač
20
21
jsem byl starší jen o rok, se už hlásilo opatrné, nahrblé držení těla a klubala se mnišská pleška. „S radostí tě poznávám, Chapmane,“ přivítal jsem ho a uchopil nabízenou ruku. „Jmenuji se Edward Fraser. Jak to vypadá, budeme se dělit o tohle doupě. Půjdeš dál?“ Dychtivě vstoupil dovnitř a přitom za sebou vlekl jednoznačnou příčinu své zadýchanosti a zardělého obličeje: rozměrnou a těžkou truhlu z těžkého tmavého dřeva, kterou jen taktak sám unesl. Ukázal jsem mu volnou ložnici a nabídl se, že mu s přesunem jeho věcí pomůžu, třebaže jsem se neubránil poznámce, že je neslýchané, že mu žádný z vrátných nenabídl pomocnou ruku. „Ale kdež, nabídl,“ uklidňoval mě Chapman. „Viděl jsi toho staříka, Bromptona? Zkusil zvednout jeden konec truhly, ale při pohledu na krev, co se mu nahrnula do obličeje, jsem dostal upřímný strach, že chudákovi tou námahou praskne srdce.“ „Vážně?“ vyhekl jsem, když jsem zvedal břemeno, protože ohledně siláckých výkonů jsem byl netrénovaný stejně jako Brompton, i když tehdy jsem na své straně měl výhodu mládí a obstojného zdraví. „Ale copak tady není žádné služebnictvo?“ „‚Ten mládenec se neukáže před devátou‘,“ předvedl mi Chapman obstojnou nápodobu Bromptonovy sípavé místní výslovnosti. Se zasténáním jsme to monstrum spustili na vrzající prkennou podlahu u nohou postele. Napřímil jsem se s bolestí v zádech a páteř mi několikrát hlasitě zapraskala. Oprášil jsem si dlaně s pocitem úlevy, že jsem ta muka přežil bez následků.
„To by musel být pověstný Herkules, aby ti s tímhle pomohl,“ oddechl jsem si a Chapman se rozesmál. „Však já vím! A bez mučení přiznám, že si dopřávám mnohem víc knih, než je každému příčetnému člověku zapotřebí. Na svou obhajobu uvedu, že řada z nich jsou neznámé práce z oboru patologie, které se v univerzitních sbírkách najdou jen výjimečně, proto je nesmím ztratit z dohledu.“ „Jsi tedy lékař?“ zeptal jsem se. V duchu jsem přemítal, kdy se dole v Síni bude asi podávat snídaně a zda by se předem nevyplatilo zazvonit a objednat si čaj. Chapman přikývl a otřel si dlaně do mechově hnědých kalhot. Pak se rozhlédl po ložnici, jejíž prosvětlenou vzdušnost a vkusné rozměry jsem mu náhle začal nelogicky závidět. „Rád bych jím byl, moc rád. Vystudoval jsem na Magdalen College, ale když mě pak poslali na Radcliffe, rozhodl jsem se pro zbytek studia přestoupit na Worcester College – není to odtud tak daleko, chápeš?“ „Samozřejmě,“ souhlasil jsem, i když v té době jsem měl o místopisu Oxfordu zhruba stejnou představu jako o mapě Měsíce. „A který obor tě zajímá konkrétně?“ Krvavý ruměnec, jenž se Chapmanovi po předchozí námaze zvolna vytrácel z obličeje, se do chlapeckých tváří vlil zase nazpátek. „No, znáš to, medicína. Myslím tím opak chirurgie. Medicína, echm, zaměřená na corpus femini, uteri, ovari a tak podobně. Zkrátka, na ženské rozmnožovací orgány.“
22
23
Mimoděk jsem povytáhl obočí. Byl to jistě zajímavý obor bádání a z Chapmanovy zajíkavé odpovědi bylo jasné, že svou specializaci neumí prezentovat bez poměrně roztomilých projevů rozpaků a váhání. „A jakou specializaci máš ty?“ vyhrkl Chapman chvatně v neskrývané snaze co nejrychleji změnit téma hovoru. „Bohoslovectví,“ odpověděl jsem s téměř nepostřehnutelným náznakem pobavení nad jeho vzrůstajícím zoufalstvím. „Teprve studuji na kněze.“ Rděl se pořád víc a víc. „Nebo se stanu akademikem. Ani to totiž nemůžu vyloučit.“ „Proboha,“ zajíknul se Chapman celý rudý a uhýbal přede mnou pohledem. „Strašlivě moc se omlouvám. Nechtěl jsem tě urazit – chci říct, nevadí to? Nechci – mohl bych studovat v knihovně, pokud –“ „Nemluv nesmysly, drahý příteli,“ nenechal jsem ho domluvit a zlehka ho poplácal po zádech. „Nejsem tak odtržený od pozemských záležitostí, abych neměl potuchy o existenci a účelu žen tady na zemi, a obdivuju lidi, jako jsi ty, protože díky tvé práci se narodí více dětí. Prodite et multiplicate, jak praví kniha Genesis. Máš mé slovo, že nebudu nic namítat proti tvým nástrojům a chemikáliím, pokud ty sám sneseš moje kázání a zatuchlé tlustospisy.“ Chapman se rozzářil jako sluníčko a shýbl se, aby otevřel truhlu. Její víko vystřelilo nahoru tak prudce, až se nad ním rozvířil gejzír prachu a volných listů. Vylovil malou širokou krabici, vhodnou tak pro uložení cylindru, a vzal za víko. „Oceňuji tvůj chápavý postoj, Frasere. Spousta studentů by nebyla ze spolubydlení s medikem vůbec nadšená. Jsme totiž proslulí svým podivínstvím.“
Chapman víko s úsměvem odložil a vyndal předmět zabalený v kusu černého hedvábí. Postavil ho doprostřed stolu potaženého zelenou kůží. Z předmětu se vyklubala lidská lebka, vyrudlá a vyleštěná do oslnivé bělosti. V ranním slunci se třpytila jako dětský zoubek. „Tohle je Albert,“ představil ji Chapman. Zlehka jsem se před tím ponurým předmětem uklonil. „Mám tedy u sluhy objednat čaj pro tři?“ zeptal jsem se.
24
25
* * * Během několika následujících měsíců se podzimní trimestr Michaelmas změnil na zimní trimestr Hilary a ten se přetavil do jarního trimestru Trinity, a celou tu dobu se můj vztah se Stephenem Chapmanem prohluboval a rostl v hluboké a láskyplné přátelství. Navzdory jeho výstřednosti, mému vrozenému samotářství a našim odlišným povahám i zevnějškům jsme byli jen málokdy k vidění jeden bez druhého. Na pohled jsme se k sobě vůbec nehodili a zřejmě jsme tvořili hodně divný pár, když jsme se bok po boku procházívali po březích řeky Cherwell, hluboce zabraní do hovoru. Navzájem jsme si byli vítanou společností a vždy jako první jsme se dozvídali o úspěších i zklamáních, smutcích i radostech toho druhého. Naše zcela protikladné studijní obory by mezi námi možná mohly vytvořit obrovskou propast, filozoficky i morálně, ale místo toho každý z nás našel v tom druhém zajímavý protějšek, nevyčerpatelnou studnici intelektuálních podnětů a přísného, zvídavého kritika vlastních názorů a snah. Postupně jsem se začal vyhýbat svým kolegům bohoslovcům, protože jejich společnost a občas dost