0035187

První kapitola

ODPOČINEK A PŘESKUPENÍ

P

ozdně podzimní ráno 5. prosince 1943 bylo šedivé a pochmurné.

Do starého městečka St. Lô přijelo vojenské auto stejně fádní barvy.

Služebně nejstarším pasažérem byl podplukovník Fritz Ziegelmann.

Byl to bývalý náčelník zásobovací služby 7. armády na cestě k místu svého nového nasazení jako IA, operačního důstojníka štábu nově formované pěší divize. Toho dne se měli sejít všichni důstojníci ze štábu i velitelé přidělených jednotek pěchoty a záložních jednotek. Ziegelmann už od drtivé porážky na východní frontě předcházejícího léta věděl, že ho tohle nové umístění čeká, ale přesto ho překvapilo, že mu byl přidělen bojový úkol, i když byl členem štábu. To potvrzovaly karmínové lampasy našité po straně na rajtkách. Nicméně se měl stát zástupcem velitele své nové jednotky.

Auto trhavě zastavilo před oprýskaným zámečkem. Strážný, stojící strnule v pozoru, otevřel dveře auta. Možná si myslel, že je Ziegelmann generál, protože ti měli také karmínové lampasy na kalhotech. Podplukovník strážnému rychle zasalutoval a rázně vykročil k budově.

Formality uvnitř proběhly rychle, aby se mohlo přikročit k hlavní agendě. Prvním denním rozkazem bylo zkontrolovat jednotky a vojáky, kteří měli tvořit základ nové divize. Vojáci pocházeli ze tří různých jednotek, které měly bohatou bojovou zkušenost. Nejmenší skupina přicházela z 546. granátnického pluku, který přišel o většinu mužstva u Stalingradu. Muži, kteří měli být nyní nasazeni, utrpěli zranění a podařilo se je včas vzduchem evakuovat z obklíčení. Zbývající dvě jednotky byly 268. a 321. pěší divize, 321. byla nejpočetnější. Obě divize bojovaly v Rusku, 268. od roku 1941 a 321. tam dorazila v prosinci 1942. V létě 1943 obě utrpěly během ofen-

12

Válka v Normandii

Vlevo Feldwebel Josef Zens. Jeden z veteránů zocelených na východní frontě cvičil nezkušené mladé granátníky v 352. pěší divizi. (Ronny Schindler) Vpravo Potvrzení o povýšení feldwebela Josefa Zense na oberfeldwebela během služby ve 352. záložním praporu těsně před invazí.

Vlevo Granátník Georg Seidl – Slaný, Protektorát Čechy a Morava, 1943.

Vpravo Granátník Eduard Schötz, listopad 1943, Slaný, Protektorát Čechy a Morava, oblečený ve staré cvičební uniformě během základního výcviku.

odpočinek a přeskupení

13

Němečtí rekruti skládají přísahu věrnosti pod vlajkou pluku.

zivy u Kurska tak velké ztráty, že se generální štáb rozhodl použít je raději k vytvoření nových jednotek, než aby je doplnil. Po zotavení z utrpěných zranění měli dorazit z nemocnic a odpočinkových táborů další vojáci, kteří bojovali v Itálii a severní Africe. Ke všem těmto veteránům se mělo připojit i několik tisíc nových rekrutů, většina z nich z armádního výcvikového tábora ve Slaném v Protektorátu Čechy a Morava. Záložní (Ersatz) pluk se měl zformovat v samotném Německu ihned po zformování divize.

Všichni přítomní důstojníci měli zkušenosti z fronty. Ziegelmann si uvědomil, že to bude skutečnost, která urychlí sestavení účinné bojové síly.

Hlavním tématem diskuse byla podoba konečného bojového nasazení této nové 352. pěší divize. Téma to bylo velmi důležité, protože určovalo typ výcviku, kterému se měla 352. podrobit. Všem přítomným bylo jasné, že vzhledem k situaci na východní frontě je nejpravděpodobnějším místem jejich bojových operací právě východní fronta. Takže se 352. měla vycvičit pro boj s Rudou armádou, což znamenalo naučit se provádět úspěšné operace s menší palebnou silou a menším počtem mužů a většinou v obklíčení – to bylo ponaučení, získané během uplynulých dvou a půl let bojů.

Ziegelmann a jeho nový štáb měli rozkaz dokončit organizaci 352. do konce ledna 1944. Dobře věděl, že to byl nereálný rozkaz, především kvůli problémům se zásobováním. Rozkazy se však vydávají, aby byly splněny, takže se důstojníci pustili do svých ohromných úkolů.

Na stolech úředníků se kupily hory dokumentů a na hlavním nádraží v St. Lô se skřípěním zastavil dlouhý vlak vezoucí vojsko. Špinavé hnědé vagony na dobytek byly k prasknutí nacpané rekruty přidělenými k 352.

14

Válka v Normandii

Většinou to byli sedmnáctiletí chlapci hned po spěšném třítýdenním výcvikovém kurzu ve středisku ve Slaném.

Mezi mladými vojáky, kteří vykukovali z oken nákladního vagonu, byli granátníci Georg Seidl, Martin Eichenseer, Eduard Schötz a Karl Wegner.

Podobně jako většina ostatních byli poprvé v životě mimo domov.

Všichni vystoupili. Poddůstojníci a důstojníci, kteří se lišili od té záplavy chlapců v helmách brigadýrkami s kšiltem, je rychle seřadili do jakési volné formace. Potom se ozvalo cvakání okovaných bot a vyvolávání jmen. Muži byli rozděleni a přiděleni do jednotek. Zatímco většina rekrutů byla přiřazena k 916. granátnickému pluku, Karla Wegnera a jeho nového přítele Williho Schustera poslali k 914. granátnickému pluku. Další pěchotní pluk 352. divize, 915., nedostal toho dne žádné nové vojáky. Všechny tyto tři pluky tábořily mimo St. Lô, což pro náhradníky znamenalo několikakilometrový pochod. Převoz byl k dispozici jen pro důstojníky a pár starších poddůstojníků. Pod vedením svých nových feldwebelů zamířily oddíly na sever ven z města. Granátník Wegner srovnával St. Lô s Hannoverem, odkud pocházel. Už od prvního pohledu nebyl nadšen z toho, co viděl. Dával přednost životu ve své zemi.

Po příjezdu téhle první várky náhradníků začal skutečný proces budování divize. Předtím to byla jen taková „úřednická válka“. Vyjma náhradníků byly všechny ostatní oblasti zásobování zoufale pozadu.

Podplukovník Ziegelmann tahal za všechny možné nitky, a dokonce si vyžádal několik laskavostí, které mu dlužili starší členové místních proviantních sborů. Úspěchy byly zanedbatelné, nemohli dostat to, co zničily spojenecké síly, a většina toho, co zbylo, šla do Ruska. Podařilo se mu získat jen zbylé rezervy uniforem a výstroje, vyrobené pro operaci v severní Africe. Znamenalo to výstroj z tenkého plátna místo z kůže a olivově hnědé uniformy místo šedých polních. Směs plátěné a kožené výstroje už byla běžná a nedělala problémy. Bylo rozhodnuto, že uniformy budou přiděleny oddílům, kterým zatím nebyly přiděleny letní bavlněné uniformy, a mužům, kteří již obnosili své současné uniformy. Jedinou změnou bylo odstranění odznaků v tropickém stylu, nahradily je standardní ­evropské.

Příchod nového roku také znamenal příjezd nového velitele divize. Byl jím generálporučík Dietrich Kraiss, pětapadesátiletý držitel Rytířského kříže. Prvním hlášením, které od Ziegelmanna dostal, byl v podstatě úplný seznam problémů a závad německého zásobovacího systému. Například dělostřelectvo nemohlo cvičit své nováčky, protože neměli mířidla na své zbraně, ani je nemohli přesunout, protože ještě nedorazily postroje pro jejich koně.

Obě položky měly být dodány někdy v únoru 1944. Co se týče výcviku pěchoty, 352. měla kvůli nedostatku munice jen tři cvičení s ostrým střelivem, jedno pro každý pluk.

odpočinek a přeskupení

15

Vlevo Doklad o udělení Železného kříže II. třídy, podepsaný generálporučíkem Kraissem v době, kdy byl velitelem divize v Rusku.

Vpravo Generálporučík Dietrich Kraiss, velitel 352. divize.

Vlevo Čerstvě povýšený gefreiter Josef Brass odpočívá během svého volna ve Francii v roce 1942.

Vpravo Granátník Franz Gockel v září 1943, kdy mu bylo 17 let. Má na sobě kazajku – předválečný Model 29 – s válečnými insigniemi. Přezka je vzor Weimar bez hákového kříže.

16

Válka v Normandii

Obergefreiter Josef Brass a jeho přátelé nastupují do vlaku do Ruska v prosinci 1942. Sedí ve dveřích, ruce na ramenou obergefreitera Heinricha Lindemanna, který byl jeho pomocným kulometčíkem a byl zabit po jeho boku během ofenzivy u Kurska v srpnu 1943. Druhý zleva stojící ve dveřích je ženista Paul Hundiers, který přežil hrůzy ruské fronty, jen aby zahynul u zničeného městečka St. Lô.

Benzín byl vzácný, a tak transportní jednotky nemohly cvičit nové řidiče a náklaďáky používaly jen na prioritní dodávky. Všechny ostatní vozil povoz tažený koňmi. Několik stránek zaplněných podobnými obtížemi generála Kraisse dopálilo. Podal svým nadřízeným formální stížnosti týkající se oněch nedostatků, ale ani oni s tím nemohli nic udělat. Díky tomu se generál rozhodl investovat všechnu svou energii do práce s tím, čeho měl spoustu – s vojáky.

Většinu vojáků tvořili sedmnácti- nebo osmnáctiletí rekruti, což znamenalo, že větší část dospívání prožili v době válečného přídělového systému.

Díky tomu trpěli nedostatkem mléčných výrobků a masa, následkem čehož měli nedostatečně vyvinuté svaly a kosti. Výcvik se musel omezit, dokud se těmto vojákům – doslova – nevrátí síly.

Obergefreiter Josef Brass, veterán 321. pěší divize, který bojoval na ruské frontě, prohlásil, že z jeho nové jednotky, 352. ženijního praporu, by většina mladších mužů nebyla schopna dokončit usilovné pochody ani s pobízením a výhružkami svých nadřízených. Byl přesvědčen, že kdyby byli tihle muži posláni do Ruska, nepřežili by.

Podplukovník Ziegelmann naléhavě žádal své nadřízené u 7. armády o denní příděly. Měly obsahovat hlavně mléko a máslo. Tato žádost byla okamžitě zamítnuta. Když se o tom rozhodnutí generál Kraiss dozvěděl,

odpočinek a přeskupení

17

pověřil svého zástupce, aby koupí nebo výměnou získal z místních farem mléko, máslo a čerstvé maso. Ve svém dodatečném hlášení po operaci Ziegelmann poznamenal, že to mladým mužům velmi pomohlo, aby před invazí nabyli sil.

Dalším problémem vojáků byla komunikace, ne v technickém, ale v lidském smyslu, s několika východními prapory (Ostbatallions) 352. divize. Tyto jednotky se skládaly z dobrovolníků z různých etnických skupin Sovětského svazu. I když byli pod německým velením, často měli pochybné bojové schopnosti. Jednotky byly záměrně drženy odděleně od všech německých a byly jim přidělovány méně důležité úkoly nebo stavební práce. Po znovudobytí provincií v polském koridoru a v Alsasku-Lotrinsku byli tamní muži v odvodovém věku, kteří se narodili německým rodičům nebo v době, kdy byla tato území součástí německého impéria, vyzváni k narukování. Souhrnně byli nazýváni Volksdeutsche. I když byli z právního hlediska považováni za německé občany, neuměli buď vůbec, nebo jen špatně německy. I přes pokusy armády vyučovat je prostřednictvím obrázkových manuálů vznikaly komunikační problémy, někdy komické, někdy ohrožující život. Dvě příhody, které vyprávěl granátník Franz Gockel, sloužící u 3. roty 726. granátnického pluku I. praporu, ilustrují oba případy:

Japonští důstojníci (zcela vpravo vedle důstojníka v helmě) během inspekce těžkého pobřežního dělostřelectva v Normandii v roce 1943. Němci doufali, že budou z japonských zkušeností těžit při odrážení útoků.

18

Válka v Normandii

Členové 914. granátnického pluku při odpočinku během protitankového výcviku v květnu 1944. „Obrněný vůz“ je vyroben ze dřeva, lepenky a plechu, aby připomínal britský tank. Vedle granátníka s puškou vpravo je disková mina, víceúčelová výbušná mina, která se může zakopat, nebo hodit na obrněná vozidla a bunkry nebo do nich. (Karl Wegner)

Členové pobřežního dělostřelectva se svým náklaďákem na cvičení proti útoku v Normandii v roce 1943. Reflektory jsou zakryté francouzskou a britskou helmou.

odpočinek a přeskupení

19

Jednoho dne při stavbě bunkru zavolal unteroffizier E. na dva muže, aby mu přinesli kladivo. On sám přidržoval ve výšce uvolněný podpůrný trám. Několikrát zařval, ale ti dva tam stáli a vyjeveně na něj zírali.

Potom jeden z nich pochopil jeho úmysl a rychle odběhl. Vrátil se se širokým úsměvem, zvedl kladivo a řekl mu: „Młotku, ty jsi kladivo.“ Młotek je polské slovo pro kladivo.

V druhé příhodě figuroval Alsasan: Když jsme se vrátili z hlídky, předali jsme své zbraně zbrojmistrovi.

Nováček z Alsaska mu podal nabitou signální pistoli. Zbrojmistr mu řekl, aby z ní vyndal náboj, ale Alsasan mu špatně rozuměl a zmáčkl spoušť. Vylétla světlice a zasáhla zbrojmistra do hrudi. Byl vážně zraněn, ale přežil.

Gockel píše, že ten voják dostal dva týdny vězení na samotce. Vlastně to byla spíš odměna než trest, protože se mohl povalovat celý den kolem bunkru, zatímco zbytek skupiny byl na pracovní službě a na hlídkách. Jazykové bariéry nikdy nebyly úplně překonány.

Mužstvo trpělo dalšími neduhy. Kádr poddůstojníků byl pouze na 70 procentech. Výhodou bylo, že si většina z nich přinesla zkušenosti ze skutečného boje. To během výcviku hodně pomáhalo.

Navzdory tomuto a mnohým dalším nedostatkům dosáhla 352. do konce března 1944 síly 12 000 mužů. Toho dne generální štáb v Berlíně prohlásil, že je sestavení 352. dokončeno a je k dispozici pro rozmístění. Kraisse i Ziegelmanna tohle předčasné vyhlášení OKW překvapilo. Oba cítili, že to bylo spíš politické rozhodnutí než vojenské, protože pro OKW bylo důležité, aby co možná nejvíce jednotek prohlásili za sestavené a připravené v létě bojovat. Vypadalo to, že není důležité, zda jsou jednotky řádně vyzbrojené a vycvičené na jakékoli akce, do kterých budou nasazeny, nebo ne. Kraiss se na to dotázal OKW a bylo mu sděleno, že je to na divizích samotných, aby si zajistily své vlastní potřeby do té míry, aby byly připravené k nasazení.

Vrcholem hory problémů 352. byl první bojový úkol, na který byla vyslána toho dne, kdy byla prohlášena akceschopnou. Od ledna 1944 měla divize rozkaz připravit okamžité nasazení bojové skupiny, skládající se z jednoho pluku granátníků, jednoho dělostřeleckého praporu, jednoho ženijního oddílu, jednoho signálního a jednoho zásobovacího oddílu. Tato jednotka měla být v případě nouze během 12 hodin od obdržení rozkazu nasazena kdekoli ve Francii, Belgii nebo Nizozemsku. To byla třetina divize a ten rozkaz narušoval rozvrh výcviku. Rozkazem z 1. března byl počet rozšířen na celou 352. a dosavadní připravená bojová skupina musela být zachována, protože byla nyní určena jako záložní pro LXXXIV. armádní sbor, ke kterému byla

20

Válka v Normandii Jedna z mnoha obranných pozic na Atlantickém valu.

352. přidělena. Jedinou možností pro generála Kraisse bylo rotovat jednotky v bojové skupině, aby se mohly všechny zúčastnit divizního výcviku.

To také znamenalo, že se divize učila před invazí 6. června provádět operace s nedostatečným počtem mužstva, což se sice ukázalo být pro budoucí boje neskutečně velkým přínosem, ovšem v té chvíli se to jevilo jen jako velká komplikace.

Zatímco 352. manipulovala s jednotkami, aby muže vycvičila a vyzbrojila, vydal se velitel armádní skupiny B na inspekci svého nového území. Polního maršála Erwina Rommela, Pouštní lišku, moc neohromilo, co na vlastní oči viděl. Inspekční cesta po tak velebeném Atlantickém valu mu dokázala, že se jedná o čirý mýtus vytvořený Göbbelsovou propagandistickou mašinérií.

Jednotky střežící pobřeží trpěly nedostatkem mužstva, postrádaly solidní výcvik a dokonce základní výstroj. Většina obranných zařízení byla uvnitř nebo kolem hlavních přístavních měst, jako by měli Spojenci vystoupit z Queen Mary. Pokud vůbec byla nějaká obranná zařízení na venkově, kde se nacházely potenciální pláže pro invazi, vykazovala zásadní nedostatky taktického chápání vyloďovacích operací.

Po důkladném taktickém průzkumu Rommel vycítil, že k útoku dojde právě ve venkovských oblastech, protože se tam nacházela převážně lehká opevnění a vojáci, kteří je obsluhovali, byli rozptýleni na velkém území.

Také usoudil, že oblast Normandie je nejpravděpodobnějším cílem jakékoli invaze, protože je podobná zátoce u Salerna. Rozhodl se tudíž posílit oblast mezi Caen a Brevands, kde v té době sídlila jen 716. pěší divize. Jednalo se o statickou jednotku pobřežní obrany, vyzbrojenou malou ráží a sestávající ze starších mužů a hrstky nedostatečně vycvičených branců.

Podle prvního rozkazu, který Kraiss od Rommela obdržel, vyslal 352. dělostřelecký pluk do sektoru 716., aby se tím zesílila palebná síla pro případ spojeneckého vylodění. Pluk zůstal pod vedením a kontrolou 352. To znamenalo, že 716. potřebovala Kraissovo svolení, aby ho mohla použít v boji.

Tato akce polnímu maršálovi nestačila, takže nařídil, aby pobřežní ­sektor, dosud přidělený 716., převzala od 16. března 1944 celá 352. pěší divize.

Konkrétně 716. dostala za úkol bránit mnohem menší úsek pobřeží v Caen