0035195

PRVNÍ KAPITOLA

B

rána se rozletěla a ven vyšel muž. Úzký obličej, jemuž vévodily tmavé oči nad dlouhým plnovousem protkaným bílými pramínky, spokojeně zářil, prozrazoval ale také opovržení a jistou škodolibost.

Muž byl oblečený do dlouhého hábitu košilového vzhledu a na hlavě měl rozhodně neobnošený turban z tmavého sukna. Před vysokou slínkovou zdí, nahoře zabezpečenou ostnatým drátem, působil jako cizí těleso a zdálo se, že mu hodně záleží na tom, aby podtrhával svou jinakost.

Několik televizních týmů zaparkovalo předtím své přenosové vozy na prostranství a natáčely shromážděné příznivce vousáče, který jim neúnavně kázal o tom, že západní svět, v němž nyní žijí, není jejich.

Poté, co imám, který si říkal Asad al Vahíd, pozvedl paže, aby pozdravil několik mužů, kteří na sobě měli stejné košilové hábity a pyšnili se plnovousem. „Alláhova spravedlnost zvítězila nad špatností nevěřících!“ zvolal.

Družiníci skandovali jeho jméno a vítali ho jásotem. Ještě před několika dny se obávali, že justice nevěřících vsadí jejich vůdce nadlouho, možná navždy, do vězení. Jejich idolu se však podařilo vyvrátit všechny důkazy státního zástupce a zprostit se dalekosáhle obvinění, jež mu byla předložena.

Nyní byl Asad al Vahíd opět volný a jeho výstup zdůrazňoval, že chce využít vítězství k tomu, aby zvýšil svůj vliv mezi muslimy v této zemi.

Vynořila se rovněž zvěst, že se chystá shromáždit kolem sebe věrné muže, kteří měli zabránit nějakému nevěřícímu policistovi, aby ho zatkl a zavřel do špinavé cely. Nicméně se 9

o tom nezmínil ani slovem, nýbrž kázal, co chtěli jeho stoupenci slyšet.

Ačkoli Asad al Vahíd neměl mikrofon, jeho slova se hlučně rozléhala prostranstvím. Znal moc svého hlasu a věděl, že všechno, co řekne, ještě týž den zazní na Al Džazíře a jiných arabských televizních stanicích ve všech koutech islámských zemí. To ještě zvýší jeho vážnost a vynese mu dary od bohatých zbožných mužů, kteří si přáli podporovat své bratry ve víře, žijící v této studené cizí zemi. „Mysleli si, že se jim podaří zlomit mě v jejich žaláři, já jsem však silnější než kdy předtím!“ Al Vahíd zvýšil hlas, aby překřičel jásot svých mužů. Když se však chystal pokračovat, škubl sebou, jako by ho cosi zasáhlo. Hlas mu selhal a ve tváři se mu objevil užaslý výraz. Hlava mu klesla a on civěl na černou dírku ve svém kaftanu, jehož látka se barvila doruda. Aniž hlesl, zhroutil se na zem.

DRUHÁ

P

řehraj mi poslední sekvenci ještě jednou!“ naléhal Torsten netrpělivě. „ Petra Waitlová pokrčila rameny. Víc udělat nemohla, i když se zdálo, že se Torsten domnívá, že dokáže zázraky.

Prsty se jí rozeběhly po klávesnici a na monitoru se znovu objevila poslední scéna.

Když se opět ukázal vstřel na al Vahídově hrudi, Torsten vykřikl: „Zastav a vrať to kousek zpátky!“ Petra vrátila záznam. Když byl kaftan zase bez poskvrnky, zastavila a znovu se zahleděla na záběr. „Pomaleji! Musíme zafixovat okamžik, kdy toho chlapa zasáhne kulka.“ Torsten se naklonil Petře nad rameno 10

a usilovně zíral na obrazovku, jako by ji mohl řídit silou své vůle. „Tady!“ Petra zastavila záznam a ukázala na místo, kde bylo možné rozeznat tmavou skvrnku na al Vahídově hábitu. „Vypadá to jako mušinec,“ řekla, jako by se pokoušela chabým vtipem zmírnit Torstenovo napětí.

Nepřistoupil na to. „Vrať záznam ještě o desetinu vteřiny zpátky!“ Petra mu vyhověla a vzápětí uslyšela, jako Torsten sykl. „To jsem si mohl myslet. Podívej se semhle!“ „Co přesně myslíš?“ Petra na něj udiveně pohlédla. Teprve když na jeho netrpělivý pokyn zvětšila snímek, až byl vidět už jen mužův trup, objevila slabou modrou světelnou tečku, jež přesně vyznačovala místo, kterým o milisekundy později pronikla smrtící střela. „Modrý zaměřovací laser! Nevěděla jsem, že jsou tyhle věcičky už k dostání volně na trhu,“ vykřikla zkoprněle.

Torsten zafrkal. „Ten se nedá koupit! Modrý zaměřovací laser o téhle přesnosti najdeš jenom v nejtajnějších zbrojních arzenálech ve Státech, možná ještě tak v Rusku – a u nás! Není možné se k něčemu takovému dostat.

Můžeš přehrát příslušnou sekvenci té druhé vraždy? Měli bychom v ní taky zkontrolovat okamžik těsně před dopadem kulky.“ Petřiny prsty se opět rozeběhly po klávesnici. Kazatelův obraz zmizel z obrazovky a udělal místo Evropanovi s houbovitým obličejem a skelnýma očima. Měl na sobě džínsy a tlustý pulovr. „Kdo jsou vlastně oběti?“ zeptala se ho Petra. Pokud šlo o počítač, byla génius a stavěla jemný mechanický nástroj nejvyšší preciznosti, ale o každodenní dění se prakticky vůbec nezajímala. „Ten chlapík v komické noční košili je Asad al Vahíd.

11

Byl to jeden z těch muslimských kazatelů nenávisti, kteří se tu množí rychleji, než je stačíme vypovídat ze země.

Shromáždil kolem sebe v Porúří malou obec a konkuroval přímo jinému imámovi, který zdejší muslimy vyzýval, aby se integrovali v naší zemi jako občané, aniž by přitom zapřeli vlastní víru. Ti dva spolu opakovaně vedli prudké spory. Nakonec Asad al Vahíd označil svého soupeře za zrádce víry a prohlásil, že je třeba ho zničit.

O několik dní později se krátce po půlnoci ocitl dům umírněného imáma v plamenech a z obyvatel nikdo nepřežil. Tragické je, že mezi mrtvými byli nalezeni taky hosté celkem s osmi dětmi. Al Vahída zatkli, ale nebyl k dispozici žádný jiný důkaz kromě jeho kázání proti konkurentům, o němž jsme se dozvěděli jen proto, že hluboce urazilo několik liberálních muslimů. Jeho obhájci prezentovali žhářský útok jako dílo pravicových radikálů, což působilo věrohodně, protože nějaký holohlavý idiot na internetu prohlásil, že šlo o čin ,upřímného vlastence‘, tedy jeho maličkosti. Přirozeně že nešlo, ale soudu nezbylo než al Vahída propustit.“ Petra zbledla. „Osm dětí, říkáš? To je příšerné.“ „Už jen za to by al Vahíd patřil za mříže, neboť vůbec nepochybuju, že za tím útokem vězel. Jenže chyběly důkazy. Není jednoduché propašovat důvěrníky do těchhle uskupení, a když už se to někomu povede, nejde profláknout ho hned kvůli první věci.“ „Vážně jsme měli informátora mezi al Vahídovými stoupenci?“ vyhrkla Petra nevěřícně.

Torsten protáhl obličej. „Nebudu vypovídat bez advokáta! Každopádně jsem toho názoru, že ten chlap dostal, co si zasloužil.“ „A co tenhle?“ Petra ukázala na muže v džínsech a pulovru, jehož obraz zamrzl na monitoru. „Ten byl loni obžalován z vraždy dětí. Jistě jsi o tom 12

slyšela. Dvě holčičky někdo tím nejodpornějším způsobem znásilnil a nakonec zabil. Obhájci se podařilo uplatnit jednu procesní chybu a vyboxoval svému mandantovi opakované soudní řízení. Jak později vyšlo najevo, chtěl chlápek upláchnout do Jižní Ameriky. Přátelé z pedofilní scény už mu zorganizovali útěk.“ Petra stísněně přikývla. „O tom jsem slyšela. Vždyť se taky prý jednalo o největší justiční skandál za poslední léta.“ Zatímco mluvila, vyťukávala na klávesnici dál, až se vrahova postava zvětšila natolik, že bylo možné rovněž rozeznat modrý bod zaměřovacího laseru. „Taky dostal, co mu patřilo,“ okomentoval to Torsten suše.

Petra, která jinak stěží dokázala odtrhnout pohled od obrazovky, se otočila na kolegu a řekla: „Víš, co říkáš?

Mluvíš stejně jako jeden z těch radikálních skinů, pro které lidský život nic neznamená. Pokud ti chlapi skutečně provedli, z čeho je obviňují, zaslouží si být potrestáni podle zákonů naší země, a ne aby je někdo odpráskl jednoho po druhém jako vzteklé psy.“ Torsten v první chvíli vypadal, že Petře odsekne něco peprného, pak se ale několikrát zhluboka nadechl a vydechl a zvedl chlácholivě ruku. „Promiň! Nemyslím to tak. Ale je mi na blití z toho, že se těm hajzlům povedlo z toho vyklouznout beztrestně, ačkoli první tahal za drátky a zpunktoval zavraždění svého konkurenta a druhý hnusně zprznil a oddělal dvě malé děti.“ Petra chápavě přikývla. „Zdá se, že ti ta věc dává pěkně zabrat. Možná bys měl tenhle úkol odmítnout a odjet někam na dovolenou. Potřebuješ pauzu jako prase drbání.“ Torsten prudce zavrtěl hlavou. „Nemůžu Wagnera zklamat. Spoléhá na to, že vypátrám, kdo ty muže zabil a hlavně jakou zbraní!“ Sáhl Petře přes rameno a zabušil do několika kláves.

13

Mužův obraz zmizel. Zato se objevil útvar podobný tužce, který vypadal jako předek propisky. „To je obrázek střely, kterou byli oba muži zabiti. Ve služebním žargonu se jí říká jednadvacítka. Výroba jedné takovéhle hračky stojí víc než tisíc eur. A to v tom nejsou započítané náklady na vývoj. Tahle střela je ovšem natolik tajná, že jsem se i já o ní dozvěděl, až když se ten průser provalil.“ „Když jsou tyhle náboje tak speciální, mělo by se dát vystopovat, odkud kam putovaly,“ namítla Petra. „Myslíš, že jsme se o to nepokusili? Jenže podle výrobního protokolu bylo těch patron vyrobeno jen tolik, kolik jich bylo předáno našim lidem. Náboje máme pořád ještě my, neboli víme přesně, jak byly použity. A přece se touhle municí střílejí lidi!“ Torsten si sám všiml, že mluví příliš nahlas. „Promiň, nechtěl jsem na tebe řvát.“ „Jsi fakt zralý na dovču. Obávám se, že tě sebral problém s Graziellou. Bylo by vážně lepší, kdybys načas vypřáhnul, než se zase zakousneš do nějaké práce.“ Také tento pokus přimět Torstena k rozumu mířil do prázdna. Jen zprudka mávl rukou a vyzval ji, aby vyvolala zprávu o třetím mrtvém.

Zatímco Petra sestavovala obraz této oběti, tiše si pro sebe něco brumlala a nakonec se na Torstena tázavě podívala. „Můžeš mi vysvětlit, proč to schytal zrovna vážený obchodník a oblíbený lokální politik z okolí Mnichova?“ Torsten se zle uchechtl a zhluboka se nadechl. „Kdybych to věděl, pravděpodobně už bych měl taky pachatele. Nejdřív jsme měli podezření, že jde o nějakého neodhaleného nácka v našich řadách, který si okopčil plánky těch patron a vyrobil si je podle nich. Jenže dokonce ani o tobě si nemyslím, že bys je dokázala vyrobit tak, aby se absolutně přesně shodovaly s původními náboji.“ 14

Petra se zatvářila uraženě, ale Torsten ji ignoroval. „Kromě toho třetí nebožtík ukazuje, že vrahovi nejde jenom o to odstřelovat neoblíbené cizince a vrahy a prznitele dětí.

Zastav. Počkej! Nech obrázek takhle!“ Renk ukázal vzrušeně na monitor. Oběť byla vidět jen zezadu. Přesto se Torstenovi povedlo rozpoznat modrý záblesk, který se Petra nyní snažila zvětšit. „Řekla bych, že můžeme předpokládat, že to je taky paprsek zaměřovacího laseru,“ podotkla stísněně.

TŘETÍ

N

a chvíli nastalo v Petřině kanceláři takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík na podlahu. Torsten ustoupil až ke stěně a snažil se vyvodit z chudých faktů nějaké závěry. Mlel přitom čelistmi a občas nevědomky sevřel ruce v pěst.

Petra si ho ustaraně měřila. Torsten byl dříve vyrovnaný a klidný, třebaže dokázal v ožehavých situacích reagovat bleskurychle. Ale hodně se změnil od té doby, co ho krásná Italka Graziella Monteleonová pustila k vodě. Vlastně ne, začalo to už poté, co zavraždili jeho dlouholetou přítelkyni Andreu, opravila se v duchu vzápětí. Nevyrovnal se s tím, že se dopustil závažné chyby, když si bez ohledu na Andreino přání prodloužil pobyt v Afghánistánu. Kdyby se tehdy vrátil, jak měl také původně v plánu, mladá lékařka by se patrně nenastěhovala do apartmá v hotelovém domě v Mnichově-Neuperlachu, v němž byla krátce nato zavražděna.

Petra si povzdechla. Pokud se Torsten brzo nepřenese přes smrt Andrey Kirschbaumové, bude si asi muset o tom 15

promluvit s jejich společným nadřízeným majorem Wagnerem. Takhle to nemohlo jít dál.

Torsten se odrazil ode zdi. „Můžeš mi zjistit, zda se třetí nebožtík taky někdy nezapletl s justicí?“ Petra rychle naťukala pár zadání a na obrazovce se objevilo několik stránek z archivu Ebersberských listů. Zatímco pomalu listovala stránkami, oba si pročítali text a nakonec na sebe konsternovaně pohlédli.

Torsten tleskl pěstí pravé ruky do dlaně levé. „To je snad sen! Tenhle chlápek vjede zkárovaný ve svém nadupaném auťáku moc rychle do zatáčky, otře se o minibus, ten sjede ze silnice a spadne ze srázu a hlavní vinu na nehodě připíšou druhému řidiči.“ „Jenom neříkej, že by ten chlap taky měl dostat, co si zaslouží,“ rýpla si jedovatě Petra. Taky ji šokoval průběh procesu, při kterém obhájci vytasili celý rejstřík triků, jak udělat ze svého mandanta naprosté neviňátko. „Neřeknu to, i když mi to přijde zatěžko. Řidič minibusu, doprovodná osoba a šest postižených dětí, ti všichni přišli o život – a viníka nehody odsoudili na jeden rok podmíněně. Náš justiční systém nějak ztratil rovnováhu.“ „Jen proto, že se ti nelíbí jeden rozsudek, nemůžeš přece zatracovat hned celý systém,“ pokárala ho Petra.

Torsten pokrčil rameny. „Jelikož vrah použil tajnou munici, musí mít taky příslušnou pušku. To prozrazuje už ta laserová tečka. Můžu si, prosím, zavolat z tvého telefonu?“ Torsten vyťukal číslo svého nadřízeného. „Pane majore, analyzovali jsme s Petrou ještě jednou záznamy z dozorových kamer, pořízené v době vražd. Jsme přesvědčeni, že pachatel použil pušku s modrým zaměřovacím laserem.

Víte, co to znamená?“ Wagnerova odpověď sestávala z jednoho fekálního výrazu, který byl opravdu peprný. Potom se major opět vzpa16

matoval. „Toho jsem se bál. Jednadvacítku lze vystřelit pouze ze speciální pušky, kterou máme jenom my. Renku, tohle hodně smrdí.“ „Ten chlap má k ruce repliku naší údajně super tajné SG21 a dělá si terč z lidí, které propustili z vězení. To je k nevíře,“ odpověděl Torsten a hořce se uchechtl. „Mně není vůbec do smíchu!“ vyjel na něj Wagner. „Zatraceně, Renku! Zrentgenovali jsme odshora dolů naše vývojové oddělení i firmu, kde byla ta zbraň vyrobená. Všichni přísahají na zdraví svých dětí, že plánky nikomu nepředali.

A já těm lidem věřím! Plánek zbraně nikdy neopustil náš barák z bezpečnostních důvodů vcelku. Dokonce i dělníci v té fabrice si mohli prohlídnout jenom dílčí plánky k jednotlivým součástkám.“ „Přesto pobíhá na svobodě chlap, který používá tuhle zbraň i dalekonosné náboje,“ kontroval Renk. „Tady vážně něco hodně smrdí.“ „Jsem rád, že vám to konečně došlo, Renku. Nebo si myslíte, že jsem vás na to nasadil jen tak pro srandu králíkům?

Sežeňte mi víc informací, a to co nejdřív to půjde. Až se proflákne, že nejsme schopni zabezpečit svoje nejutajenější plány, nedostaneme od parťáků z NATO ani modrák s plánkem karabiny z první světové. To ji jistě umíte představit.“ „Asi se co nevidět rozbrečím!“ Torstena štval Wagnerův příkrý tón, třebaže chápal, že jeho nadřízený vězí v obrovském průšvihu. Wagner si jen vybíjel tlak, který na něj vyvíjela vyšší místa. „Jenom dlouho nefňukejte a koukejte něco udělat!“ vyštěkl Wagner a praštil sluchátkem.

Torsten také položil sluchátko a podíval se vyzývavě na Petru. „Wagner chce výsledky.“ „Myslíš si, že mám zase jednou čarovat?“ vyprskla posměšně. „No tak, ven s tím! Co potřebuješ?“ 17

Torsten chvíli pozoroval boubelatou počítačovou specialistku, která byla nejen jeho kolegyní, ale také dobrou kamarádkou, a pak nerozhodně pokrčil rameny. „Kdybych to věděl, řekl bych ti to. Třeba bys ale mohla ze své kouzelnické bedýnky vytáhnout nějaký žhavý tip.“ „Udělám, co budu moct!“ Petra se pustila do srovnávání jednotlivých činů a sestavovala výpočty pravděpodobnosti, kdo si mohl zvolit za cíl vražedného útoku jak islámského hlasatele nenávisti, tak vraha dětí a lokálního konzervativního politika.

Když ani po hodině neměla v ruce žádný výsledek, rozzlobeně se obrátila na Torstena. „Místo abys tady vysedával a tvářil se otráveně, mohl bys mi alespoň skočit do kantýny pro kafe, a to hodně silné. A kromě toho jeden jogurt, jsem totiž v dietě.“ Polkla naprázdno a dodala: „Ale co, dones mi dvě obložené žemle se salámem. Na tuhle práci potřebuju pořádný přísun kalorií.“ „Už kvůli mně musíš tu dietu přerušit,“ řekl Torsten.

Petra máchla rukou. „Taky to nedělám kvůli tobě. Nemám prostě ráda oříšky, co nejdou rozlousknout. Takže můj mozek potřebuje potravu. Ostatně, zatáhni to za mě.“ „Jasně!“ řekl Torsten a v duchu zakroutil hlavou. Ačkoli Petra nebyla víc než zneuznaný génius, který nemá v kapse skoro ani cent, byla pořád ještě šetrná, neřkuli lakotná.

Nehleděla na peníze, jen když šlo o počítače a příslušenství. Stěží se našel specialista, který by jí v tomhle oboru sahal po kotníky. Petra byla jedinečná a Torsten si oproti ní připadal skoro jako méněcenný. Při téhle myšlence se musel ušklíbnout. Jen kdyby Petra jednou použila svůj rozum na to, aby udělala něco se svým zevnějškem. O deset kilogramů méně, vhodné šaty, trocha makeupu a hned by vypadala ucházejícně.

Zatímco Torsten obstarával potravu pro její nervy, Petra 18