0035303

13

Deset dní a deset let Bylo už těsně před půlnocí 13. března 1990, když spolkový kancléř Helmut Kohl vystoupil na zahradě svého úřadu v Bonnu z vrtulníku Spolkových vojsk ochrany hranic, aby si v kancléřském bungalovu dopřál ještě skleničku a trochu se uvolnil. Společnost mu dělala jeho žena, předseda brémské CDU Bernd Neumann, působící v tu dobu jako volební poradce v NDR, a Michal Roik, vedoucí Kohlovy kanceláře v ústředí CDU. Kancléř se právě vrátil z volební kampaně v NDR. Do prvních svobodných voleb do Lidové sněmovny NDR zbývalo už jen pět dní, ale spolehlivé prognózy výsledků voleb dosud nebyly k dispozici. První průzkumy ukazovaly na jasný náskok SPD, avšak zdálo se, že ji volební blok Aliance pro Německo podporovaný západní CDU dohání.

Tehdy kancléře dostihla zpráva z východního Berlína, že generální prokuratura NDR pokládá Wolfganga Schnura za dlouholetého neoficiálního spolupracovníka ministerstva státní bezpečnosti. Schnur byl předseda a špičkový kandidát strany Demokratischer Aufbruch, jež spolu s východoněmeckou CDU a Německou sociální unií (DSU) tvořila Alianci pro Německo, sestavenou v režii Kohla a bonnského ústředí CDU. Kohl zalarmoval generálního tajemníka CDU: „Ihned jsem zavolal Wolfganga Rüheho, který už spal, a požádal jsem ho, aby k nám hned přišel. Pak jsme telefonem vytáhli z postele Eberharda Diepgena v Berlíně a řekli mu, že Neuman přiletí prvním letadlem do Tegelu. Oba se pak měli ihned spojit se Schnurem a vyptat se ho, aby bylo ve věci jasno.“1 Oba emisaři jednali rychle: Schnur byl před pár dny – údajně kvůli fyzickému vyčerpání způsobenému volebním bojem – na vlastní žádost hospitalizován v berlínské Nemocnici svaté Hedviky. Ještě než se nález východoberlínských prokurátorů stačil dostat do tisku, Schnur svou spolupráci s ministerstvem státní bezpečnosti potvrdil a Neumannovi a Diepgenovi oznámil, že se vzdává všech svých funkcí. Oba politici CDU spěchali

14

Stasi

s potvrzením do Chotěbuzi, kde Kohl absolvoval předposlední ze svých šesti velkých volebních vystoupení. Zpráva byla zároveň předána tisku.

Skončila tak politická kariéra muže, který v předchozích měsících jako nikdo druhý usiloval o to, aby pestré opoziční uskupení tvořící stranu Demokratischer Aufbruch nabralo kurz v kancléřových intencích. Stejně jako mnoho organizací občanského hnutí byl i Demokratischer Aufbruch v říjnu 1989 založen pestrou směsicí dlouholetých odpůrců režimu: k vůdčím představitelům patřili církevní činitelé jako Rainer Eppelmann, Ehrhart Neubert, Edelbert Richter, Friedrich Schorlemmer a neuroložka Sonja Schröterová. Jako člen synodní rady Evangelické církve a advokát bezpočtu odpíračů vojenské služby a disidentů pocházel z těchto kruhů také Schnur. Od prosince 1989 a ledna 1990 vedl Schnurův kurz ve prospěch CDU k ostrým konfliktům, až nakonec levé křídlo počátkem roku stranu opustilo a přidalo se k jiným organizacím, jako byly Spojenectví 90 (Bündnis 90) nebo k SPD. Jiní přišli do strany teprve v těchto týdnech, mimo jiné také fyzička Angela Merkelová.

U autorů volební kampaně v bonnském Domě Konrada Adenauera našel Schnur a jeho druhové jako „krky otáčející hlavou revoluce“2 otevřené dveře a pomohli jim v nesnázích. SPD nalezla již v říjnu 1989 poněkud nečekaně partnera v nově založené Sociálnědemokratické straně NDR (SDP) a rychle se rozpomenula na dávné bašty dělnického hnutí v Durynsku a v Sasku.

Jejím špičkovým kandidátem byl skvěle vystupující Ibrahim Manfred Böhme. Jak se mělo později ukázat, také on byl dlouholetým donašečem státní bezpečnosti. Naproti tomu východoněmecká CDU byla poslušným členem Demokratického bloku (obdoba naší Národní fronty) a její předseda Gerald Götting co do samolibosti a ignorance nikterak nezaostával za představiteli SED. Zbavit se závislosti na „vedoucí straně“ NDR se strana pokoušela až počátkem listopadu 1989. Bavorská sesterská CSU již nalezla partnera v DSU, konzervativní straně nově založené v prosinci 1989 zprvu nepříliš nápadnými osobnostmi.

Bonnští křesťanští demokraté však udělali z nouze ctnost.

Deset dní a deset let

Začátkem února svolali předsedy východoněmecké CDU, strany Demokratischer Aufbruch a DSU do Západního Berlína a ukuli volební spojenectví nazvané Aliance pro Německo, jež bylo plně střiženo na míru vysoké popularitě západoněmeckého spolkového kancléře mezi obyvateli NDR. Zatímco v Bonnu nemilovaná východoněmecká CDU přispěla značnými lidskými a organizačními zdroji, Schnur a jeho straničtí přátelé zosobňovali dědictví bojovníků za občanská práva. DSU se profilovala ostrými antisocialistickými tóny. Ačkoli byla Aliance prvoplánově zamýšlena jako volební platforma pro spolkového kancléře, očividně velice populárního mezi obyvatelstvem NDR, Schnur si pro sebe s bezpečnou vyhlídkou na volební vítězství nárokoval post ministerského předsedy NDR. Odhalení ohledně Schnura zasáhlo Kohlovu alianci v poslední fázi volebního boje velice citelně – nikoli však tak překvapivě, jak by se mohlo z kancléřových vzpomínek zdát. Hesenský zemský úřad pro ochranu ústavy informoval již 29. ledna ministra vnitra této spolkové země Mildeho (CDU) o seznamu 23 prominentních informátorů Stasi, mezi nimiž figuroval i Wolfgang Schnur a generální tajemník CDU Martin Kirchner. Seznam pocházel od jistého přeběhlíka, někdejšího vysokého důstojníka ministerstva státní bezpečnosti. Na důstojníkových výsleších se podílel i Spolkový úřad pro ochranu ústavy v Kolíně nad Rýnem.

Když se hesenský generální tajemník CDU Franz-Josef Jung pracovníků úřadu dotázal, jména na seznamu mu potvrdili. Jestli na úřadech a stranických sekretariátech zprávě uvěřili, nevíme.

Tam měli dost důvodů domnívat se, že jde o cílenou desinformaci s cílem uškodit novému nadějnému politikovi – a navíc měli jen malý zájem beztak již nevyzpytatelný volební výsledek ještě více znejistit veřejnou diskusí.

Počátkem ledna dostali anonymní dopisy téhož obsahu také bojovníci za lidská práva působící u Ústředního kulatého stolu, diskusního fóra reformních vládních sil a opozičních skupin v NDR. Byla v nich uváděna správná služební jednotka ministerstva státní bezpečnosti a jedno ze Schnurových krycích jmen. Schnur tehdy podal trestní oznámení na neznámého pachatele za pomluvu.

15

16

Stasi

Podezření nabralo konkrétní obrysy, když v Schnurově rodném městě Rostocku investigativní skupiny tamějších občanských výborů, státní prokuratura a pověření archiváři narazili na obsáhlé složky písemností pod krycími jmény „dr. Ralf Schirmer“ a „Torsten“. Z celkem 31 plných pořadačů nad jakoukoli pochybnost vyplývalo, že advokát Schnur byl od roku 1964 pod těmito krycími jmény neoficiálním spolupracovníkem (inoffizieller Mitarbeiter – IM) státní bezpečnosti a že za to dostal mnohokrát honorář a řadu vyznamenání. Definitivní jistotu přineslo porovnání písma, které dala generální prokuratura provést ve východním Berlíně.

Ve dnech 5. až 8. března rostocký občanský výbor konfrontoval Schnura se svými zjištěními a informoval předsednictvo strany Demokratischer Aufbruch i spolkového kancléře. Schnur popíral, že by byl spolupracovníkem Stasi, a napadl ostře občanský výbor, že proti němu vede pomlouvačnou kampaň. Na jeho stranu se přidala řada politiků Aliance jako generální tajemníci Volker Rühe (západoněmecká CDU) a Oswald Wutzke (Demokratischer Aufbruch). Samotný Schnur se raději uchýlil na nemocniční lůžko.

V pondělí 12. března psal o Schnurově někdejším působení v roli IM časopis Spiegel, opíraje se o informace od jistého bývalého vysokého důstojníka státní bezpečnosti. V nemocnici Schnur před svým dlouholetým přítelem a spolupracovníkem Rainerem Eppelmannem jakékoli spojení s ministerstvem státní bezpečnosti popřel. O dva dny později se konstrukce lží zhroutila. Kohl vzpomíná: „Téhož dne se v Chotěbuzi konalo již předposlední velké shromáždění, na němž jsem měl promluvit. Mým předřečníkem byl farář Oswald Wutzke. Ještě si vzpomínám, jak Schnura vášnivě hájil jako oběť zlovolných pomluv, když jsem už viděl, jak skrze dav přicházejí Diepgen a Neumann – právě dorazili z Berlína. […] Na stranu předsedy DA se podobně těsně předtím postavili i jiní z bonnské CDU, a tak nebylo právě snadné Schnurovu spolupráci se Stasi odhalit před veřejností. Museli jsme to ovšem udělat co nejrychleji, aby byly škody co nejmenší, vždyť volby se měly konat už příští neděli.“3

Deset dní a deset let

15. března vyloučil hlavní výbor uskupení Demokratischer Aufbruch Schnura ze strany a novým předsedou zvolil Rainera Eppelmanna. Politici všech stran vyjadřovali své zděšení. Čelný kandidát SPD Ibrahim Böhme nicméně neopomenul namítnout, že „jako advokát v uplynulých 15 letech mnoha lidem pomohl radou i jako obhájce“.4 Měl-li Demokratischer Aufbruch před aférou větší volební šance, nyní byly promarněny. Večer 18. března 1990 dostal jen 0,9 procenta hlasů. Naopak CDU slavila se 40,9 hlasů zářné vítězství. SPD skončila s 21,8 procenta hlasů poražená na druhém místě, a Kohlovy počty tak vyšly i bez Schnura.

Co vypadalo jako nepříjemný incident posledních dní volebního zápolení, znamenalo ve skutečnosti začátek nové doby: poprvé přispěly nálezy spisů pod veřejnou kontrolou k odhalení prominentního neoficiálního spolupracovníka.

Anonymními dopisy a informacemi od přeběhlíků se někdejší profesionální pracovníci státní bezpečnosti snažili zužitkovat své někdejší vědomosti a svést pozornost veřejnosti od sebe a svého aparátu na neoficiální spolupracovníky. Pracovníci státní bezpečnosti se tímto způsobem pokoušeli také pomstít bývalým donašečům, kteří už nechtěli o státní bezpečnosti nic vědět a vehementně se drali do politiky.5 Právě Schnurova nová angažovanost jako politika patrně vyprovokovala lidi z ministerstva státní bezpečnosti k jeho odhalení. Někteří z nich pak nejen dostali za informace honoráře od médií nebo od západních rozvědek, ale ještě odvedli pozornost od sebe samotných.6 Rostocké nálezy daly událostem nový obrat. Poprvé nepocházela informace o zapojení do sítí státní bezpečnosti NDR z utajovaného světa zpravodajských služeb a od přeběhlíků, ale od občanského výboru, tedy od instituce, jež si sama dala do vínku službu veřejnosti a transparentnost. Tím byl učiněn první krok na specifické východoněmecké cestě k vyrovnání se s dědictvím komunistické tajné policie. Odhalení ovšem někdejšímu opozičnímu hnutí zpětně uškodilo, což znamenalo pro Schnurovy souputníky a mandanty osobní zklamání.

Přitom na opoziční scéně se již dříve tu a tam objevilo vůči

17

18

Stasi

pletichářskému advokátovi podezření; svým podezřením se netajila Bärbel Bohleyová, která z tohoto důvodu na podzim 1989 odmítla se stranou Demokratischer Aufbruch spolupracovat; korespondent Spiegelu Ulrich Schwyz se s podobnými myšlenkami svěřil v důvěrném rozhovoru Raineru Eppelmannovi, ten však vzal Schnura pod ochranu. Schnur hájil své mandanty s osobním zaujetím, ba občas se s nimi i vroucně modlil. Když roku 1988 po zatýkání v souvislosti s „demonstracemi při vzpomínce na Liebknechta a Luxemburgovou“ ve vyšetřovací vazbě sděloval písničkáři Stephanu Krawczykovi, že byla zatčena i jeho manželka Freya Klierová, tonul Schnur, když Krawczyk začal plakat, také v slzách. To mu však nebránilo setkávat se v těchto týdnech téměř každou noc se svým řídícím důstojníkem a předávat mu motáky a prozrazovat důvěrný obsah rozhovorů s mandanty. Schnur se v osmdesátých letech zúčastnil mnoha přísně tajných setkání představitelů opozice. Jeho někdejší druhové se museli smířit s poznáním, že mají v jeho případě, stejně jako v mnoha dalších, co dělat s pozoruhodnou formou rozštěpení osobnosti: „Wolfgang Schnur byl stejně jako mnoho jeho kolegů v pozici IM rozervaným člověkem. Ve svém povolání šel až na pokraj sebeobětování. To mu zničilo rodinu. A byl to muž, jenž měl nesmírně silnou potřebu uplatnit se, jenž hledal veřejné potvrzení a uznání svých schopností a usiloval o moc nad ostatními.

Vychutnával si, když s ním jednali státní funkcionáři a pokládali jeho práci za důležitou, a když jim podával zprávy, měl pocit, že má moc nad jinými lidmi.“7 Musela to být velice nepříjemná představa, že chybělo málo, a tento muž by opravdu stanul v čele vlády NDR nebo se stal alespoň ministrem. Ukázalo se, že řádné veřejné nahlížení do spisů bude lepší cesta, než být i nadále vydán podezřením těch, kdo s sebou nesli tajemství minulosti a nyní je chtěli využít pro své účely. Nebylo náhodou, že se jen o málo později objevil požadavek, aby byli všichni poslanci nové Lidové sněmovny lustrováni z hlediska činnosti pro ministerstvo státní bezpečnosti. Sama Lidová sněmovna schválila o několik týdnů později

19

Deset dní a deset let

i přes značný odpor vlád na Východě i na Západě zákonný podklad pro dalekosáhlé zpřístupnění spisů.

Po Schnurově odhalení následovala řada dalších – některá pádně a jednoznačně doložená, jiná dodnes nevyjasněná v důsledku likvidace spisů nebo nesnadné věcné situace. Někteří IM se po svém odhalení snažili si věc s přáteli a kolegy vysvětlit.

Mnozí další to neudělali: někteří tvrdili, že se Stasi neměli nikdy nic společného, jiní se pokládali sami za oběti, opět jiní neviděli v porušení důvěry nic špatného, další se zase měli za vyjednávače v dialogu mezi státem a společností.

Nešlo však jen o to, odhalit pracovníky ministerstva státní bezpečnosti a jejich donašeče. Sami pronásledovaní a sledovaní dostali později příležitost si přečíst spisy, jež o nich byly vedeny, a dozvědět se, jaké kroky byly proti nim podnikány. Viděli konečně, který domnělý přítel na ně donášel a kdo z těch, koho v skrytu duše podezírali ze spolupráce, „firmě“ odolal.

A v neposlední řadě chtěli ochránci občanských práv, Lidová sněmovna a poté Německý spolkový sněm svým rozhodnutím zpřístupnit akta ministerstva státní bezpečnosti otevřít cestu k vědeckému zpracování role a činnosti této instituce a umožnit informování veřejnosti o něm. To dovolilo rekonstruovat působení ministerstva státní bezpečnosti na základě jeho vlastní, v podstatných částech nepřefiltrované pozůstalosti. Jistě, v zimě 1989/1990 dokázala státní bezpečnost ještě mnohé zlikvidovat a leccos odcizit (podle novějších odhadů asi čtvrtinu materiálů, hlavně z aktuálních případů a ze zahraniční rozvědky), přesto je však bádání k dispozici mimořádný fond představující zhruba 180 běžných kilometrů spisů – a to po odečtení účtů z kantýn a prázdných formulářů, které také obsahuje.

Stasi jako historie Bez tohoto svým druhem a rozsahem ve světových dějinách ojedinělého rozhodnutí zpřístupnit tajná akta by tato kniha nejspíš ani nevznikla. Opírá se o výzkumy desítek politologů a historiků,

20

Stasi

zainteresovaných laiků a někdejších pronásledovaných, kteří se v uplynulých deseti letech namáhavě prokousávali horami papíru, jen aby vnesli do džungle dokumentů trochu světla.

Na základě těchto nejrůznějších prací lze bilancovat některé základní problémy, jež v posledních deseti letech při snaze vědecky se vyrovnat s historií ministerstva státní bezpečnosti vykrystalizovaly.

Asi nejdůležitějším výsledkem uplynulých deseti let je důkaz, že státní bezpečnost jednala mimo jakýkoli legitimující rámec právního státu, naprosto opovrhujíc lidskými a občanskými právy. Tento fakt bylo možné doložit na základě originálních svědectví přímo z tajného aparátu a dnes je všeobecně uznáván – i když se občas ještě najde pár starých generálů a plukovníků, kteří hlasitě tvrdí opak. A zde začíná úkol této práce: jde o přesnější pochopení role a funkce ministerstva státní bezpečnosti jako součásti státu a společnosti NDR a v rámci poválečné historie Německa a představení perspektiv dalšího bádání.

Obecná teze dalšího bádání je symbolicky vyjádřena v metafoře „Mielkeho koncernu“, jenž navazuje na ústy lidu šířené pojmy jako „Naslouchej a sleduj, n. p.“ či jednoduše „firma“.

Státní bezpečnost je zde chápána jako ústřední pilíř mocenské struktury komunismu jakožto historické formace. Sebechápání a metody této instituce mají svůj počátek v sovětském stalinismu, ale teprve v postalinském období po roce 1957 se státní bezpečnost vyvinula na „koncern se smíšeným zbožím“ v oblasti bezpečnosti, na „generálního dodavatele zabezpečování moci a útlaku“8, jenž šel daleko za klasické funkce tajné policie a zpravodajských služeb prvních let. Výsledkem šíře a různorodosti úkolů, které si ministerstvo státní bezpečnosti postupně osvojilo, a hloubky, do jaké v NDR proniklo do všech sfér společnosti, bylo i jeho mimořádně silné postavení ve státě jedné strany, jakým NDR byla. Široce rozvětvený a v konkrétních činnostech mnohostranný aparát byl zvnitřku udržován pohromadě elitářským sebechápáním svých příslušníků jako „čekistů“, tedy dědiců revoluční „Mimořádné komise pro boj proti kontrarevoluci a sabotáži“

Deset dní a deset let

(ruská zkratka: Čeka), kterou ruští bolševici založili v roce 1917.

Na tuto tradici navazovalo ideologické poslání ministerstva státní bezpečnosti: prostřednictvím skrytě působícího, všemi prostředky státního násilí vybaveného orgánu zabezpečovat „diktaturu proletariátu“ a chránit ji před všemi formami nepřátelských útoků. „Čekismus“ legitimoval poslání jeho příslušníků jako militantních třídních bojovníků v globálním i národním měřítku, jež v konkrétním případě odpovídalo dvěma německým státům. Toto odhodlání k boji s pomocí „speciální potlačovací mašinérie“9 přispělo v Sovětském svazu třicátých let k vývoji od potenciálně dočasného a v utopické perspektivě spolu se státem „odumírajícího“ účelového prostředku k „automatickému perpetuu mobile“ komunistického systému.

Represivní potenciál silně poznamenal sociální vztahy ve společnosti socialistického státu. V raných letech bylo otevřené fyzické násilí ofenzivním nástrojem společenské transformace v duchu komunismu. Jakmile byl systém konsolidován, sloužila represe hlavně zajištění vlastní pozice. To platilo – přinejmenším jako hrozba – i pro pozdní léta systému, o nichž dnes víme, že často připravila vedení strany a stratégům státní bezpečnosti bolení hlavy, protože se společensko-politicky vydali na cestu, na níž se v různých oblastech projevovaly hluboké rozpory mezi formou vlády opírající se o násilí a stále naléhavějšími potřebami modernizace a přizpůsobení.

Systematická analýza role státní bezpečnosti ve státě a společnosti, kromě obecných konstatování o významu mocenského aparátu jako „štítu a meče strany“, dosud chybí. Podrobnější zkoumání si zaslouží především sociálně psychologické důsledky jejího působení v důvěrně známém sociálním prostředí rodiny a přátel, bydliště a pracoviště. Již sama veřejná rozprava, a ještě více emocionální afekty, které pojem „Stasi“ snad u každého člověka vyvolá, dávají tušit, jak velice byla státní bezpečnost v NDR subjektivně i objektivně „všudypřítomná“.

Touto otázkou se dostáváme na kobylku i laciným tvrzením, že totiž státní bezpečnost v NDR nebo i za jejími hranicemi, dokonce i po jejím zániku, všechno kontrolovala, řídila a podle

21

22

Stasi

vlastní libosti se vším manipulovala, anebo zase že byla zcela nevýznamnou součástí mocenského aparátu. Je třeba spíše ukázat a učinit předmětem diskuse, že státní bezpečnost měla pro historii NDR a lidi, kteří v ní žili, přímo či nepřímo velký význam jako faktor, jako aktér, jako zakalkulovatelné riziko nebo jako nástroj zdánlivě využitelný pro vlastní účely, ovšem se zamýšlenými i nezamýšlenými následky.

Líčení začíná zrodem státní bezpečnosti NDR, jejíž vývoj byl až do roku 1956 poznamenán převažujícím sovětským vlivem. V této fázi stalinismu „v barvách NDR“ se aparát ministerstva státní bezpečnosti formoval vnitřně i navenek a vytvářel si trvalý obraz světa a nepřítele. Následuje pět tematicky rozčleněných kapitol, jež pojednávají o období od přerušené destalinizace z roku 1956 až do osmdesátých let. Cílem těchto pěti kapitol je ozřejmit vlivy „expanze koncernu“ na nejdůležitější pole působnosti a její politické a společenské důsledky.

Zvláštní pozornost je věnována vývoji struktury aparátu a profesionálním příslušníkům bezpečnosti. Neoficiálním donašečům se věnujeme na pozadí historického bádání o fenoménu udavačství a jsou objasňovány důsledky celého rozsáhlého úkolu zabezpečovat vládu strany a jeho reálný dosah při kontrole společnosti NDR jako celku. Zkoumá se klasický boj tajné policie proti vnitřní opozici v NDR, stejně jako mnohostranné aktivity jejího působení v zahraničí a na Západě.

Závěrem přinášíme úvahy o okolnostech a předpokladech překvapivě nekrvavého a poklidného zhroucení vlády SED a aparátu ministerstva státní bezpečnosti na podzim 1989 a o jistém neblahém dědictví z jejich rozpuštění přežívajícím ve Spolkové republice devadesátých let. Celkovému vylíčení historie ministerstva státní bezpečnosti NDR je na překážku zatím stále ještě v mnoha oblastech neúplný stav bádání a nedostatečný časový odstup. Náš popis se snaží na jednotlivých místech překlenout často zející propast mezi dějinami mocenského aparátu na jedné a společnosti NDR na druhé straně. Důležitou roli přitom sehrává otázka, do jaké hloubky aparát ve společnosti pronikl, ale také odezva místní „základny“ v aparátu a v jeho kurzu.