0035306

Prolog

Londýn 5. října 1822 Mylorde, tenhle dopis musíte po přečtení spálit. Kdyby padl do Nesprávných rukou, byla bych znovu vypovězena na VENKOV, do sídla některého z mých nevlastních strýců Carsingtonových, kde bych byla téměř jistě IZOLOVÁNA. Venkovanství v malých dávkách mi nevadí, ale být UVĚZNĚNA a bez jakýchkoli společenských kontaktů (z obavy, že bych snad mohla navazovat Nevhodné známosti nebo Svádět Nevinné na scestí) je nepřípustné a bezpochyby mne to přiměje k Zoufalým činům.

Neustále mne SLEDUJÍ. Jediná možnost, jak Vám mohu napsat řádný, Necenzurovaný a Nezkrácený dopis, je psát ho na Tajném místě a domluvit se s Jistou osobou – která musí zůstat Bezejmenná, protože je to pro ni nesmírně nebezpečné –, aby vložila tento List do Diplomatické pošty.

Nepouštěla bych se do tohoto Riskantního podniku jen proto, že je to Přesně Jeden rok, co jsme se vydali na naši Nejzajímavější cestu do Bristolu. Ani bych neohrozila svou svobodu pouze proto, abych Vám sdělila obvyklé Nevinné novinky, které je Mladé dámě dovoleno tlumočit Mladým gentlema5

nům, s nimiž se zná – třebas je zmíněný Gentleman téměř jejím Bratrem, nebo aspoň svým způsobem Bratrancem. Byla jsem dohnána k této Lsti, neboE je mou POVINNOSTÍ informovat Vás o další změně Vašich Poměrů. My děti o tom nemáme vědět, ale já nejsem Slepá, a pravda je, že Vaše matka je znovu v Naději.

Ovšem, v jejím věku je to šokující; o to víc, že je to sotva rok, co se narodil Váš první bratr. Malý Davídek se Vám neobyčejně podobá, aspoň navenek. Děti jsou zpočátku jako chameleoni, ale jeho Podoba už se asi ustálila. Vlásky mu rostou plavé jako Vám a jeho Oči mají stejný neobvyklý odstín Šedé. Ale to odbočuji.

Vždycky mě mátla náhlá PLODNOST Vaší Matky po třinácti bezdětných letech. Ale prababička Hargateová říká, že za to můžou nedávné dlouhé cesty Vašich rodičů do něčeho, co nazývá Hnízdo lásky ve Skotsku, a že tím se všechno vysvětluje.

Prý za to může skotská Tlačenka a Whisky. Povídala, že na pradědečka měla tahle Kombinace Kýžený efekt. Vím, co znamená „Kýžený efekt“, protože jsem náhodou odhalila její Tajnou sbírku rytin.

Musím to už zkrátit, aby se můj List dostal bezpečně do vaku s Diplomatickou poštou. Tento úkol vyžaduje, abych NEPOZOROVANĚ vyklouzla z Domu Jistých Příbuzných a najala si drožku. Naštěstí mám Spojence. Kdyby mne chytili, čeká mě VYHNANSTVÍ NA VENKOVĚ. Ale jak víte, mé Bezpečí a Štěstí pro mne nejsou ničím ve srovnání se Vznešeným posláním.

Se srdečným pozdravem Olivia Wingate-Carsingtonová

6

Théby, Egypt 10. listopadu 1822 Drahá Olivie, před několika dny jsem dostal Tvůj dopis a byl bych Ti odpověděl už dřív, ale studium i práce pohlcují většinu mého času.

Dnes ale strýc Rupert odjel, aby vyhnal z místa našich vykopávek skupinu Francouzů – už potřetí. Ti ničemové vždycky čekají, až naši sluhové odstraní všechen písek, což trvá týdny a týdny práce. A pak ti zatracení Galové vytáhnou výnos nějakého neexistujícího úřadu, který přiznává právo provádět vykopávky na tom místě jen jim.

Dokázal bych se do nich obout stejně dobře jako každý jiný, ale teta Daphne mě uvázala k zábradlí na dahabíje (to je typ nilské loQky, která je tady celkem obvyklá) a nařídila mi, abych napsal domů. Kdybych poslal dopis rodičům, jenom by jim to připomnělo, že existuju, a probudilo by to jejich iracionální touhu dostat mě pod nějakou záminkou domů. Tam bych musel přihlížet jejich teatrálním výchovným pokusům, které by je brzy omrzely, a oni by mě zase poslali do nějaké příšerné internátní školy.

Ale Ty jsi jako nevlastní dcera lorda Rathbournea taky rodina, takže nikdo nemůže namítat, když místo nich napíšu Tobě.

Tvoje psaní ve mně vyvolalo protichůdné pocity. Na jednu stranu mě velice rmoutí, že do té vichřice, jíž je naše rodina, má být vrženo další nevinné dítě. Ale na druhou stranu mám sobeckou radost, že se řady mých sourozenců rozrůstají. A jsem rád, že Davidovi se daří dobře.

Nechápu, proč by někomu mělo vadit, že mě zpravíš o matčinu těhotenství, ale nikdy jsem tak úplně nepochopil omezení, která se uplatňují na chování žen. Pokud Tě to trochu utěší, tady je to pro něžné pohlaví ještě horší. V každém případě doufám, že Tě za ten dopis pro mě nijak nepotrestali. Tvoje povaha není uzpůsobená k podřizování se pravidlům, a už vůbec ne k podrobení. To jsem zjistil víc než důkladně během dobrodružství, o kterém se zmiňuješ.

7

Samozřejmě si živě vybavuji ten den, kdy jsem náhle a nečekaně – tahle dvě slova si budu navždy spojovat s Tebou – ve Tvém doprovodu opustil Londýn.

Každý okamžik naší cesty do Bristolu je živě vrytý v mé paměti, tak jako řecké a egyptské nápisy do Rosettské desky, a vydrží tam stejně dlouho. Jestli někdo po staletích vykope moje tělo a rozpitvá můj mozek, najde tam nepřehlédnutelné veličiny: Olivia. Náhle. Nečekaně.

Ty víš, že sentiment přenechávám svým rodičům. Mé myšlení vede racionalita. Ale faktem je, že se po té cestě můj život pozoruhodně změnil. Kdybych s Tebou neodjel, poslali by mě do jedné z těch skotských škol, vedených podle zásad starověké Sparty – i když SparEané byli, popravdě řečeno, ve srovnání se Skoty poněkud změkčilí. A musel bych se potýkat se stejnou úzkoprsou vědeckou omezeností jako v jiných školách, ale v mnohem sadističtějších podmínkách, jako jsou nesrozumitelný skotský přízvuk a příšerné počasí. A dudy.

Jako poděkování pro tebe připojuji drobný dárek – zkamenělinu skaraba. Podle tety Daphne má zdejší označení tohoto brouka význam „cheper“. Ten hieroglyf má několik významů a použití. Skarab symbolizuje znovuzrození. A čím je pro mě tahle cesta do Egypta? Znovuzrozením.

Všechno je to ještě mnohem víc vzrušující, než jsem doufal.

Písek tady za staletí pohltil celé světy, které lidé začali objevovat teprve nedávno. Zdejší obyvatelé mě fascinují a každý den mi přináší nové a nové mentální a fyzické podněty. Něco takového bych doma nikdy nezažil. Nevím, kdy se vrátíme do Anglie. Ale doufám, že to nenastane ještě hodně dlouho.

Musím už končit. Strýc Rupert se vrátil – díkybohu celý – a já se už nemůžu dočkat, abych si poslechl jeho vyprávění, jak si poradil s tím odporným hmyzem.

Se srdečným pozdravem Lisle

8

P. S. Přál bych si, abys mi nevykala a neoslovovala mě „mylorde“. Úplně slyším, jak to vyslovuješ s tím provokativním nádechem v hlase, a vidím, jak předvádíš přehnaně hluboké pukrle, anebo možná – vzhledem k tomu, jak často si pleteš, co mají dělat děvčata a co chlapci – poklonu.

P. P. S. Co je rytina?

O čtyři roky později Londýn 12. února 1826 Milý L., všechno NEJ k Tvým OSMNÁCTÝM NAROZENINÁM! Musím si pospíšit, protože už mám jít zase do VYHNANSTVÍ, tentokrát do Cheshiru ke strýci Dariovi. Příště si dám Moc pozor, než vezmu do Hráčského doupěte takovou UDAVAČKU, jako je Sophy Hubbleová. Škoda že Tvoje poslední návštěva doma nebyla delší, abychom ten Úžasný den mohli oslavit spolu. Ale Tobě je v Egyptě mnohem líp, já vím.

A kdybys tady zůstal déle, možná už by Ti vůbec nedovolili do Egypta odjet.

Zanedlouho po Tvém odjezdu jsme měli KRIZI s Tvými rodiči. Ty víš, že já se vždycky snažím chránit Dospělé před Pravdou. Vysvětlila jsem lordovi a lady Athertonovým, že Egyptský mor nemá nic společného s tou PŘÍŠERNOU A SMRTELNOU nákazou Středověku, ale je to jen drobná zažívací nesnáz, kterou tam zažije většina cestovatelů. Jenže pár Týdnů po tom, co odplula Tvoje loQ, jim nějaký Pan Chytrý pověděl Pravdu!

Obou se zmocnila HYSTERIE, a dokonce ŽÁDALI, aby Tvou loQ úřady obrátily na zpáteční cestu! Říkala jsem jim, že by tě zabilo, kdyby ses musel vrátit, ale tvrdili mi, že prý to přehá9

ním. Já! Věřil bys tomu? To říkají ti praví. Ale musím končit.

Je tady poslíček.

Nemám čas Napsat Ti to Všechno. Stačí jen, že se toho ujal můj Nevlastní otec, a prozatím jsi V bezpečí.

Adié, Příteli. Ráda bych věděla, jestli tě ještě někdy uvidím a – zatraceně. Musím jít.

Se srdečným pozdravem Olivia Carsingtonová P. S. Ano, vypustila jsem „Wingate“, a nedivil by ses, kdybys slyšel, co řekl o mamince strýc z otcovy strany. Kdyby žil tatínek, vydědil by je, a Ty víš, že – K čertu s tím klukem!

Nechce počkat.

O.

Ve vesnici nedaleko Edinburghu, Skotsko Květen 1826 V hradu Gorewood už dva roky nikdo nebydlel.

Starý pan Dalmay, jehož zdraví začalo chátrat, se před pár lety odstěhoval do modernějšího, teplejšího a suššího domu v Edinburghu. Jeho agentovi se zatím nepodařilo najít žádného nájemce a správce, který měl před rokem nehodu, se ještě nevrátil. Proto se opravy a přestavba sídla, která trvala tak dlouho, co paměK nejstarších současníků sahala – jinak řečeno, celou dobu, po kterou žil na hradě pan Dalmay –, postupně ustala.

A proto měli onoho jarního večera Jock a Roy Rankinové hrad jen pro sebe.

Jako obvykle se snažili najít a odnést něco cenného. Už dřív se drsným způsobem naučili, že cenné kameny z hradeb nepřežijí pád z výšky třiceti metrů do hlubin. Hradní sklepení, které bylo plné suti, nabízelo snadnější úlovky. Někdo před 10

nimi se už pokusil odnést kus schodiště, ale jejich zaměstnavatel jim dobře zaplatí i za zbylé kamenné bloky.

Když se pokoušeli vyhrabat se z hromady malty a štěrku kus schodů, světlo lampy dopadlo na kulatý předmět, který nevypadal jako stavební materiál.

Jock ho zvedl a zamžoural na něj. „Koukni na to,“ vyzval bratra.

Ne že by to řekl přesně tak. On i Roy hovořili skotskou angličtinou, kterou by si průměrný Angličan snadno spletl se sanskrtem nebo albánštinou.

Ale pokud by hovořili anglicky, náhodný svědek by vyslechl asi toto: „Co to máš?“ „Nevím. Mosaznej knoflík?“ „Puč mi to, já se mrknu.“ Když Roy oškrábal z předmětu špínu, prohlásil: „Možná je to medaile.“ Přimhouřil oči. „Stará?“ zeptal se Jock. „Hm, takový můžou vynýst slušný prachy.“ „To je možný.“ Rex oškrábal ještě víc špíny a odhalil zašlá písmena. Bolestně hláskoval: „R-E-X. Pak je tam ňákej znak.

A pak C-A-R-O-L-V-S.“ Jock, jehož čtenářské schopnosti se omezovaly na rozluštění prvních písmen na vývěsních štítech hostinců, se užasle zeptal: „Co je to?“ Rock se na něj podíval. „Mince.“ Oba muži se s obnovenou energií pustili do hrabání.

11

Kapitola první

Londýn 3. října 1831

P

eregrine Dalmay, hrabě z Lisle, se zadíval z jednoho rodiče na druhého. „Skotsko? To tedy rozhodně ne.“ Markýz a markýza z Athertonu si vyměnili pohledy. Lisle se nesnažil přijít na to, co to má znamenat. Jeho rodiče žili ve vlastním světě. „Ale my jsme na tebe spoléhali,“ ozvala se jeho matka. „Proč?“ zeptal se. „Ve svém posledním dopise jsem snad napsal zcela jasně, že se tu zdržím jen krátce, než zase odjedu do Egypta.“ Museli s tím čekat až do téhle chvíle – kdy se už chystali odejít do Hargateského sídla –, aby mu řekli o krizi, která zasáhla jedno ze sídel rodiny Dalmayových ve Skotsku.

Hrabě a hraběnka z Hargate pořádali dnes večer ples na počest devadesátých pátých narozenin Eugenie, hraběnky vdovy z Hargate, matriarchální vládkyně rodu Carsingtonových. Lisle se vrátil z Egypta jen proto, aby se oslavy zúčastnil, a nejen proto, že to možná byla poslední šance spatřit tu zlomyslnou starou dámu živou.

Lisle byl už téměř čtyřiadvacetiletý mladý muž, jemuž už Daphne a Rupert Carsingtonovi dávno nedělali poručníky, 12

ale stejně jejich rodinu stále považoval za svou. Bylo to jediné pořádné příbuzenstvo, které měl. A tuhle oslavu by si nedal utéct ani za nic na světě.

Těšil se, až je tam všechny uvidí, a zvlášK Olivii. Neviděl ji už pět let, od své poslední návštěvy doma. Když před čtrnácti dny dorazil do Londýna, byla v Derbyshiru. Vrátila se teprve včera.

Odjela do venkovského sídla svých rodičů na začátku září, krátce po korunovaci. Příčinou bylo zrušené zasnoubení. Její třetí nebo čtvrté, a možná už taky desáté – popisovala mu je v dopisech, ale nějak se v tom ztrácel; ovšem v krátkosti předčilo všechny předchozí. Od přijetí zásnubního prstenu lorda Gradfielda neuplynuly ani dvě hodiny, a už mu ho poslala zpátky s jedním z těch svých dopisů s podtrhanými slovy a spoustou velkých písmen. Lord se s odmítnutím vyrovnával jen těžce a zapuzený snoubenec si vylil vztek na nevinném kolemjdoucím, jehož vyzval na souboj. Při něm se oba muži navzájem zranili, i když naštěstí ne smrtelně.

Jinými slovy – běžné vzrušení s Olivií.

Lisle tedy rozhodně nepřijel kvůli svým rodičům. Byli tak směšní. Měli děti, ale nikdy s nimi nežili jako rodina. Vystačili si sami, ponoření do svých nekonečných dramat.

Tohle bylo typické: velká scéna v salonu kvůli tématu, na které by si normální lidé vyhradili vhodnou dobu. Ne pár minut před odjezdem na ples.

Hrad Gorewood už zřejmě padal svým obyvatelům na hlavy nějaká tři nebo čtyři staletí a konečné zkáze tu a tam zabránily nejnutnější opravy. Ale jeho rodiče se z jakéhosi záhadného důvodu rozhodli, že se hradu musí navrátit jeho bývalá sláva.

A on tam musí jet a dohlédnout na rekonstrukci, protože se vyskytly jisté potíže… s duchy? „Musíš tam jet,“ naléhala matka. „Někdo tam musí jet.

Někdo musí něco udělat.“ „Ten někdo by měl být náš realitní zástupce,“ ujistil ji Lisle. „To je směšné, že Mains nemůže v celém Midlothianu najít 13

řemeslníky. Slyšel jsem, že ve Skotsku není práce a řemeslníci jsou po zakázkách jako diví.“ Přešel ke krbu, aby si ohřál ruce.

Těch pár týdnů od chvíle, kdy se vrátil z Egypta, ještě nestačilo k jeho aklimatizaci. Anglický podzim mu připadal jako krutá zima. Skotsko by bylo nesnesitelné. Tam je počasí příšerné i uprostřed léta: zamračeno, deštivo, větrno… Pokud zrovna nesněží a nezuří bouře.

Drsné podmínky Lisleovi nevadily. V Egyptě si musel zvyknout na mnohem krutější. Ale Egypt výměnou za to nabízel světy, které čekaly na své odhalení. Skotsko nic takového nemělo: tam nebyla žádná dávná tajemství, z nichž by mohl sejmout závoje. „Mains už vyzkoušel všechno, dokonce i úplatky,“ prohlásil otec. „Potřebujeme, aby byl na místě přítomen nějaký muž z naší rodiny. Víš, jak si Skotové potrpí na klany. Chtějí tam mít hradního pána, který by se ujal velení. A já jet nemůžu.

Nemůžu opustit tvou matku, když má teX tak chatrné zdraví.“ Jinými slovy, když je znovu těhotná. „Asi mě budeš muset opustit, miláčku,“ pronesla matka a ochable si přitiskla ruku k čelu. „Peregrine se nikdy nestaral o nic jiného než o svou řečtinu a latinu a koptěninu.“ „Koptštinu,“ opravil ji syn. „To je starověký jazyk –“ „Pořád jen Egypt, Egypt,“ přerušila ho matka se zlověstným vzlyknutím. „Pořád jen pyramidy a mumie a svitky, ale my nic! Tví bratři tě vůbec neznají!“ „Znají mě dost dobře,“ namítl Lisle. „Jsem ten, kdo jim posílá ze světa všechny ty zábavné věci.“ Byl pro ně elegantním a záhadným starším bratrem, který zažívá v dalekých zemích odvážná dobrodružství. A opravdu jim odevšad posílal dárky, o nichž věděl, že chlapce potěší: mumie ptáků a koček, hadí kůže, krokodýlí zuby a nádherně zakonzervované škorpiony. A taky jim pravidelně psal.

Přesto nedokázal úplně přehlušit vnitřní hlas, který mu vyčítal, že své brášky opustil. Nemělo smysl chlácholit se tím, 14