1 M
imořádně chladný zářijový vítr hnal studený déšť a nemilosrdně jím bičoval okno. Pastor utřel barový pult, a třebaže bylo teprve půl osmé, venku už se setmělo. V takovémhle počasí nebude ve Virgin River nikdo zbytečně vycházet. Když přišly chladné a deštivé noci, lidé rádi zůstávali po večeři doma. Táborníci a rybáři v okolí se před bouřkou taky někam schovají. Právě probíhala lovecká sezona medvědů a vysoké, ale večer a v tomhle nečase by se tady sotva nějaký lovec stavil, ať už cestou z lesa, nebo do něj. Jack, jeho partner a majitel baru, věděl, že lidí přijde málo, pokud vůbec nějací, a tak se uklidil s novomanželkou do domku v lesích. Pastor poslal domů i jejich sedmnáctiletého pomocníka Ricka. Jakmile oheň skoro dohoří, Pastor zhasne nápis OTEVŘENO a zamkne dveře. Nalil si skleničku whisky a odnesl si ji ke stolu co nejblíž k ohni. Pak obrátil židli k plamenům, sedl si a natáhl nohy k teplu. Byl samotář a takovéhle klidné večery měl rád. Jenže klidu se nedočkal. Někdo silně strčil do dveří, až Pastor svraštil čelo. Maličko se otevřely, ale hned se do nich
7
R O B Y N C A R R O VÁ
opřel vítr, a tak se rozletěly s ránou, která Pastora postavila na nohy. Do místnosti vstoupila mladá žena s dítětem v náručí a snažila se dveře zavřít. Na hlavě měla baseballovou čepici a přes rameno přehozenou těžkou prošívanou tašku. Pastor došel zavřít dveře. Žena se otočila, vzhlédla k němu a oba překvapením uskočili. Asi se ho polekala, protože Pastor naháněl hrůzu – měřil skoro metr devadesát, byl plešatý, ale měl husté černé obočí, v uchu diamantovou pecku a ramena široká jako topůrko dlouhé dřevorubecké sekery. Pastor zahlédl pod kšiltem čepice obličej pěkné mladé ženy s modřinou na tváři a s rozseknutým spodním rtem. „Já… omlouvám se. Viděla jsem nápis…“ „Jen pojďte dál. Dneska večer jsem už nikoho nečekal.“ „Zavíráte?“ zeptala se a nadhodila si svůj náklad, malého, asi tří- nebo čtyřletého chlapce. Spal jí na rameni a dlouhé nohy se mu bezvládně klátily. „Protože já… Zavíráte?“ „Pojďte dál,“ pozval ji znovu a ustoupil, aby mohla projít. „To je v pořádku. Stejně se nikam nechystám.“ Pokynul jí rukou. „Sedněte si ke krbu. Potřebujete se zahřát a usušit.“ „Díky,“ špitla žena. Přešla ke stolu u krbu, ale všimla si sklenky whisky, tak se zeptala: „Není to vaše místo?“ „Klidně si tam sedněte,“ vybídl ji. „Dal jsem si před spaním skleničku. Ale není žádný spěch. Obvykle stejně takhle brzy nezavíráme, jenže když prší…“ „Chtěl jste jít domů?“ zeptala se. Usmál se na ni. „Já bydlím tady. Díky tomu můžu mít pružnou otevírací dobu.“ „Tak jestli vám to nevadí…“ „Nevadí,“ řekl. „Když je slušné počasí, obvykle míváme otevřeno alespoň do devíti.“ Žena klesla na židli čelem k ohni a dlouhé nohy chlapce
8
ÚTĚK DO VIRGIN RIVER
se jí složily do klína. Prošívanou tašku spustila na zem, pevně k sobě dítě přitiskla a hladila ho po zádech. Pastor zmizel vzadu a dal jí chvilku, aby se trošku zahřála. Pak se vrátil s několika polštáři ze své postele a přehozem z pohovky. Polštáře dal na stůl vedle ní a řekl: „Položte toho chlapce sem. Určitě je těžký.“ Vzhlédla k němu. Zdálo se, že se každou chvíli rozpláče. Doufal, že to neudělá. Nesnášel plačící ženy. Vůbec netušil, co by měl v takové chvíli dělat. Jack by to zvládl. Byl galantní a v každé situaci věděl přesně, jak se zachovat. Pastor se v přítomnosti žen necítil dobře, dokud je nepoznal blíž. Když na to přišlo, byl vlastně nezkušený. I když to nedělal záměrně, ženy a děti obvykle děsil tím, jak vypadal. Bohužel nevěděly, že za občasným zlověstným vzezřením se skrývá pouze plachý muž. „Díky,“ zopakovala a přesunula dítě na polštáře na stole. Chlapec se okamžitě stočil do klubíčka a do pusy si strčil palec. Pastor stál nad ním a neobratně držel deku. Nevzala si ji od něj, tak ji přes hocha přehodil a okraje pod něj zastrčil. Všiml si, že chlapec má rudé tváře a jasně růžové rty. Když se znovu posadila, rozhlédla se. Nad vchodovými dveřmi uviděla hlavu jelena a trhla sebou. Otáčela se dál a všimla si medvědí kůže na jedné zdi i jesetera nad barem. „To je nějaká lovecká chata?“ zeptala se. „To ne, ale projíždí tudy spousta lovců a rybářů,“ vysvětlil Pastor. „Můj partner zastřelil toho medvěda v sebeobraně, ale rybu chytil schválně. Jeden z největších jeseterů v řece. Já dostal jelena, ale radši rybařím, než lovím. Mám rád klid.“ Pokrčil rameny. „Dělám tady kuchaře. Když něco zabiju, sníme to.“ „Vysoká se dá jíst,“ podotkla. „To tedy ano. Zima byla pro zvěřinu příznivá. Nechcete se
9
R O B Y N C A R R O VÁ
něčeho napít?“ zeptal se. Snažil se mluvit tichým hlasem, aby jí nenahnal strach. „Musím někde najít nocleh. Kde to vůbec jsem?“ „Ve Virgin River. Je trochu z ruky. Jak jste nás našla?“ „Já…“ Potřásla hlavou a nepatrně se usmála. „Sjela jsem z dálnice a hledala nějaké město, kde by byl hotel…“ „Z dálnice jste se dostala už dávno.“ „Není tu moc širokých míst, kde by se dalo otočit,“ řekla. „Pak jsem uviděla tenhle bar a rozsvícený nápis. Můj syn… asi má horečku. Dál už bychom jezdit neměli.“ Pastor věděl, že v okolí se nikde nedá sehnat pokoj. Tahle žena měla potíže; nemusel být génius, aby na to přišel. „Něco vám obstarám,“ prohlásil. „Ale nechcete nejdřív něco k pití? Nebo k jídlu? Dneska mám dobrou polévku. Fazolovou s klobásou. A chleba. Ten je čerstvě pečený. Dělávám ho, když je chladno a prší. Nedala byste si koňak pro zahřátí?“ „Koňak?“ „Nebo něco jiného…“ „Tak ten koňak. A dám si i polévku. Už jsem nejedla celé hodiny. Díky.“ „Za chviličku jsem zpátky.“ Zašel k baru a nalil Rémy do napoleonky – na tohle místo to byla moc nóbl sklenka. Málokdy je užíval pro běžné hosty, ale chtěl pro tu dívku udělat něco zvláštního. Určitě měla smůlu. Odnesl jí koňak a pak šel dozadu do kuchyně. Polévku už na noc uklidil, ale vyndal ji z lednice, naběračkou odlil porci do talíře a dal ji do mikrovlnky. Zatímco se ohřívala, odnesl ke stolu ubrousek a příbor. Když se vrátil do kuchyně, polévka už byla horká, vytáhl chleba – svůj nejlepší domácí – měkký, jemný a vydatný – a pár vteřin ho ohříval v mikrovlnce. Pak ho spolu s máslem položil na talíř. Když vyšel z kuchyně, uviděl ji, jak se snaží svléct z bundy;
10
ÚTĚK DO VIRGIN RIVER
snad byla ztuhlá nebo rozbolavělá. Na chvilku se zarazil a zamračil se. Poplašeně se ohlédla přes rameno, jako kdyby ji přistihl při nějaké špatnosti. Pastor před ni postavil jídlo a horečnatě přemýšlel. Byla drobné, asi sto šedesát centimetrů vysoké postavy. Na sobě měla džíny a vlnité hnědé vlasy si prostrčila vzadu čepicí jako ohon. Působila hodně mladě, ale hádal, že jí je přes dvacet. Třeba měla autonehodu, spíš ji ale někdo zbil. Jen ta samotná myšlenka ho uvnitř rozpálila. „Vypadá skvěle,“ řekla, když uviděla polévku. Vrátil se zpátky za bar a žena se pustila do jídla. Polévka v ní rychle mizela, chléb si mazala máslem a hladově ho ukusovala. Uprostřed jídla se na něj nesměle, skoro omluvně usmála. Ničil ho pohled na zhmožděný obličej a rozseknutý ret. A taky na její hlad. Když posledním kouskem chleba vysála zbytek polévky, vrátil se k jejímu stolu. „Přidám vám.“ „Ne, děkuju, mám dost. Asi si dám trochu tohohle koňaku. Je moc dobrý. A pak se vydám na…“ „Uklidněte se,“ skočil jí do řeči a doufal, že to neznělo příkře. Chvíli trvalo, než si na něj lidi zvykli. Sklidil ze stolu a nádobí odnesl na barový pult. „V okolí nikde žádný nocleh neseženete,“ řekl, když se vrátil k jejímu stolu. Sedl si proti ní a nahnul se blíž. „Místní silnice nejsou dvakrát dobré, obzvlášť za deště. Určitě se nechcete vydat ven. Skoro bych řekl, že jste tu uvízla.“ „Ale ne! Poslyšte, kdybyste mi řekl, kde je nejbližší… Musím něco najít…“ „Jen klid,“ chlácholil ji. „Mám tu volný pokoj. O nic nejde a venku je příšerně.“ Jak se dalo čekat, vytřeštila oči. „Nebojte se, na dveřích je zámek.“ „Nemyslela jsem…“
11
R O B Y N C A R R O VÁ
„To je v pořádku. Vím, že naháním hrůzu.“ „Ne, jen že…“ „Netrapte se tím. Vím, jak vypadám. Na chlapy to funguje. Rovnou couvají.“ Maličko se na ni usmál, spíš jen tak trochu do úsměvu pohnul rty. „To nemusíte,“ řekla. „Mám auto…“ „Bože, nesnesl bych, abyste spali v autě!“ prohlásil. „Omlouvám se, moje řeč je občas stejně hrozivá jako můj zjev. Ale vážně – jestli děcku není dobře…“ „Nemůžu,“ špitla. „Neznám vás…“ „Jo, já vím. Asi je vám to divné, co? Ale jsem bezpečnější, než by se zdálo. Bylo by vám tu dobře. Líp než v nějakém hotelu u dálnice, to si buďte jistá. A o moc líp než venku v bouřce na těch horských silnicích.“ Pronikavě se na něj zadívala. Pak se ozvala: „Ne, pojedu dál. Když mi povíte, kolik…“ „Máte na tváři moc ošklivou modřinu,“ poznamenal Pastor. „Můžu vám donést něco na ten ret? V kuchyni mám lékárničku.“ „To nic není,“ zavrtěla hlavou. „Co kdybychom se vyrovnali a…“ „Na chlapcovu horečku nic nemám. Jen ten volný pokoj. Se zámkem na dveřích, takže se budete cítit v bezpečí. Určitě nechcete přijít o takovou nabídku v psím počasí, s dítětem, které se možná rozestůně. Vypadám mohutně a zle, ale nic vám ode mě nehrozí. Pokud tedy nejste divoké zvíře.“ Zakřenil se na ni. „Nevypadáte zle,“ pronesla plaše. „Ženy a malé děti jsou ze mě vážně nervózní – a to mě dost štve. Jste na útěku?“ zeptal se. Sklopila oči. „Co si myslíte? Že zavolám policii? Kdo vám to udělal?“
12
ÚTĚK DO VIRGIN RIVER
V tom okamžiku se rozplakala. „Ale no tak, to nedělejte.“ Opřela si hlavu o ruce položené na stole a vzlykala. „No tak, nechte toho. Neplačte. Nikdy nevím, co mám dělat.“ Váhavě, zlehka se dotkl jejích zad a žena sebou trhla. Jemně jí stiskl ruku. „No tak, neplačte. Třeba bych vám mohl pomoct.“ „Ne, to nemůžete.“ „Nikdy nevíte,“ řekl a poklepal ji po ruce. Zvedla hlavu. „Promiňte,“ špitla zajíkavě a utřela si oči. „Asi jsem vyčerpaná. Byla to nehoda. Taková hloupost, snažila jsem se Chrise…“ Najednou se zarazila a nervózně se kolem sebe rozhlédla, jako kdyby se bála, že ji někdo poslouchá. Olízla si spodní ret. „Snažila jsem se Chrise dostat do auta, navíc jsem ještě držela věci, a jak jsem otevírala dveře, uhodila jsem se přímo do obličeje. Byla to pořádná rána. Člověk by neměl spěchat, viďte? Byla to jen malá nehoda. Nic to není.“ Zvedla si ubrousek k nosu. „Tak dobře,“ přikývl Pastor. „Jasně. Je mi to líto. Zdá se, že to bolí.“ „To se spraví.“ „Samozřejmě. Jak se jmenujete?“ Když dlouho neodpovídala, dodal: „To je v pořádku, už se neptám. Když se tu po vás bude někdo shánět, neřeknu, že jsem vás viděl.“ Vytřeštila oči a maličko otevřela ústa. „Ale to jsem se asi špatně vyjádřil, ne? Chtěl jsem jen říct, že jestli se skrýváte nebo jste na útěku, nemusíte se bát. Můžete se schovat tady. Já vás neprozradím. Jak se jmenujete?“ Natáhla ruku a prsty jemně projela chlapci vlasy. Mlčela. Pastor vstal, vypnul nápis OTEVŘENO a dveře zajistil západkou. „Tak,“ řekl, když si k ní znovu přisedl. Chlapec zabíral skoro celý vedlejší stůl. „Snažte se uklidnit,“ pro-
13
R O B Y N C A R R O VÁ
mluvil jemně. „Tady vám nikdo neublíží. Jsem přítel. Rozhodně se nebojím nějakého slabošského parchanta, který tohle udělá ženě. Promiňte.“ Žena klopila oči, aby se vyhnula jeho pohledu. „Byly to dveře od auta…“ „Nebojím se ani žádných zlých starých dveří od auta,“ prohlásil. Nepatrně se zasmála, ale do očí se mu nepodívala. Zvedla skleničku koňaku a maličko roztřesenou rukou ji donesla k ústům. „Tak je to lepší,“ řekl Pastor. „Jestli myslíte, že by měl chlapce dnes večer prohlédnout doktor, jeden je hned přes ulici. Můžu pro něj dojít. Nebo vás k němu zavedu.“ „Nejspíš je jen nastydlý. Dám na něj pozor.“ „Jestli potřebuje nějaký lék nebo něco…“ „Nebude to nic hrozného…“ „Můj kamarád, muž, co mu tohle místo patří, má za manželku zdravotní sestru. Ona i předepisuje léky, vyšetřuje pacienty… Moc dobře se stará o místní ženy. Byla by tu za deset minut. Jestli by vám ve vaší situaci byla žena milejší.“ „V mé situaci?“ zeptala se a na obličeji se jí zračila panika. „No, kvůli těm dveřím od auta a tak vůbec…“ „Ne, vážně. Měla jsem jen dlouhý den. Znáte to.“ „Jo, ten tedy musel být. A poslední hodina, jak jste sjela z dálnice, byla určitě příšerná, když nejste zvyklá na naše silnice.“ „Trochu nahánějí strach,“ připustila tiše. „Neměla jsem vůbec ponětí, kde jsem…“ „Ve Virgin River, a to je důležité. Je to jen malé místo v horách, ale lidé tu jsou fajn. Pomůžou, když je potřeba, víte?“ Maličko se na něj usmála, plaše, ale oči znovu sklopila k zemi.
14
ÚTĚK DO VIRGIN RIVER
„Jak se jmenujete?“ zeptal se znovu. Pevně stiskla rty a zavrtěla hlavou. Do očí se jí zase vedraly slzy. „Nebojte se,“ zašeptal, „vážně, zkuste mi důvěřovat.“ „Paige,“ zašeptala a po tváři jí stekla slza. „Paige,“ zopakovala tichounce. „Tak je to dobře. Máš pěkné jméno. Tady ho můžeš používat a nemusíš se ničeho bát.“ „Jak se jmenuješ ty?“ „John,“ odpověděl, ale pak se nad tím, co právě vyslovil, sám zarazil. Proč to udělal? Asi kvůli ní, pomyslel si. „John Middleton. Ale nikdo mi tak neříká. Všichni mě oslovují Pastore.“ „Ty jsi pastor?“ „Ne,“ zasmál se krátce. „Ani zdaleka. Ale jediný, kdo mi říkal Johne, byla moje máma.“ „Jak ti říkal táta?“ zeptala se. „Chlapče,“ usmál se. „Hej, chlapče,“ zavolal, jako to dělával jeho otec. „Proč ti říkají Pastore?“ „No,“ sklonil stydlivě hlavu, „nevím. Tu přezdívku jsem dostal už dávno, když jsem byl ještě jako cucák u námořní pěchoty. Kluci říkali, že jsem trochu puritán a upjatý.“ „Vážně? A jsi takový?“ „Ani ne,“ odpověděl. „Dřív jsem vůbec neklel. Chodíval jsem na mše, když nějaká byla. Vyrostl jsem mezi kněžími a jeptiškami – moje máma byla hodně pobožná. Co pamatuju, žádný z kluků na mše nechodil. A taky jsem se držel zpátky, když chodili pít a za děvčaty. Já nevím… Nikdy mě to nelákalo. Se ženami to neumím.“ Najednou se usmál. „To bylo asi hned jasné, ne? A opíjení mě taky nikdy nebralo.“ „A to máš bar?“ zeptala se. „Patří Jackovi. Hodně se stará o lidi. Nepouštíme ven ni-
15
R O B Y N C A R R O VÁ
koho, pokud není v bezpečí, chápeš? Já si rád dám na konci dne skleničku, ale není důvod, aby mě z toho bolela hlava, ne?“ zazubil se na ni. „Mám ti říkat Johne?“ zeptala se ho. „Nebo Pastore?“ „Jak chceš.“ „Tak Johne,“ řekla. „Nevadí?“ „Je to jen na tobě,“ přikývl. „Jo, líbí se mi to. Už dlouho mi tak nikdo neřekl.“ Na chviličku sklopila oči a pak je znovu zvedla. „Vážně si toho cením, Johne. Žes nechal otevřeno, a nejen to.“ „O nic nejde. Většinou míváme otevřeno déle.“ Pastor kývl hlavou na chlapce. „Bude mít hlad, až se vzbudí?“ „Možná,“ odpověděla. „Měla jsem v autě arašídové máslo a džem, ale všechno zhltnul.“ „Tak fajn, nahoře je volný pokoj, přímo nad kuchyní. Klidně si v kuchyni vezmi, co budeš chtít – nechám rozsvíceno. Cokoli chceš. V lednici je mléko. A pomerančový džus. Vločky, chleba, arašídové máslo a zbytek polévky a najdeš tam i mikrovlnku. Ano?“ „To je od tebe moc milé, ale…“ „Paige, vypadáš, že si potřebuješ odpočinout, a jestli na chlapce něco leze, přece ho nechceš vzít ven do té hrozné sloty.“ Na chviličku o tom zapřemýšlela a pak se zeptala: „Kolik?“ Zasmál se, i když ani nechtěl, ale rychle ztichl. „Promiň, nechtěl jsem se smát. Jen že – to je můj starý pokoj. Není to hotelový pokoj nebo něco takového. Bydlel jsem tam nahoře dva roky, ale pak se Jack s Mel vzali, a já dostal Jackův byt tady vzadu. Ta místnost nad kuchyní – ráno je tam cítit slanina a káva, ale není malá, a má dokonce velkou koupelnu. Na noc to stačí.“ Pokrčil rameny. „Jen chci pomoct, rozumíš?“
16