0035494

1 J’AI OUBLIÉ DE VOUS DIRE: Z A P O M N Ě L A J S E M VÁ M Ř Í C T …

„J’ai oublié de vous dire,“ je větička mé matky, která mi nikdy nevymizí z paměti, neboť mě provázela od raného věku. Bylo na denním pořádku, že maminka zapomněla říct něco nesmírně důležitého, na co si vzpomněla, jakmile vyšla z místnosti nebo zavěsila telefonní sluchátko. Například: „Ach, zapomněla jsem ti říct, že když neušleháš bílky dotuha, aby sníh tvořil pevné vrcholky, suflé se pak zřítí!“ Krátce předtím, než moji první knihu slavnostně pokřtili ve Francii, uspořádala jedna pařížská přítelkyně večeři pro kroužek francouzských dam lačně toužících dozvědět se, co všechno jsem vyzradila. Některé si již přečetly anglickou verzi, avšak Michelle, která z ní neznala ani slovo, naléhala, abych jí podrobně vyprávěla o všem, co jsem napsala. Leč než jsem stačila otevřít pusu, • 21 •

Claudette, další host, s nonšalancí zlomyslně pronesla: „Ach, vyzvonila absolutně všechno o tom, jak jíme, aniž bychom tloustly!“ Rozesmála jsem se, třebaže trochu nejistě, když jsem viděla, jak to Michelle vyplašilo. Nakonec řekla: „Jak sis mohla troufnout vyzvonit NAŠE tajemství celému světu?“ Nic si nevymýšlím a musím přiznat, že to nebyl ojedinělý incident ve společnosti Francouzek. „Jsme v tom všechny společně,“ odpověděla jsem. „Pouze jsem se snažila pomoct hrstce utrápených duší, které spadly do nesnází.“ Ona se však neuklidnila, dokud jsem neutrousila: „Neobávejte se, j’ai oublié de leur dire (zapomněla jsem jim říct)…, že jsem zdaleka neodkryla všechna naše tajemství.“ Nicméně nesložila jsem slib mlčení…

PA S T I V Ý TA H O V Ý C H H O V O R Ů

Žijeme v daleko spletitějším světě než naši rodiče a prarodiče, avšak v některých směrech je náš svět mnohem povrchnější.

Lidé, alespoň nemálo mých newyorských spoluobčanů, chtějí krátké odpovědi a rychlá řešení, neboť ve svém vesmíru přeplněném úkoly a povinnostmi nemohou věnovat pozornost drobnostem, hlouběji se zamyslet nad věcí nebo se příliš dlouho soustředit na jeden problém – ani na problém tak závažný, jako je jejich vlastní nadváha.

Výtahové hovory – forma vynalezená a dovedená k dokonalosti na Manhattanu – je představa, že ve světě, kde čas jsou peníze a rozpětí pozornosti krátká, lze během pouhých třiceti vteřin prodat své nové myšlenky a nápady. V závislosti na výtahu půlminuta zhruba odpovídá času, za nějž vás klec vynese do desátého poschodí a během nějž se stáváte zajatcem nuceným učinit roz• 22 •

hodnutí. A pokud nedokážete vlastní myšlenku vyjádřit pár větami, jak to převážně chodí v řeči byznysu, nemáte prostě vytříbené myšlení. Inu, soudím, že u řady jednoduchých vynálezů počínaje samolepicí páskou (vynikající pomůcka) a konče pestrobarevnými klobouky imitujícími deštník (úděsnost, která mě ubíjí) kusá sdělení skutečně vítězí. Některé nápady, dokonce i dobré, nevyžadují víc než třicet vteřin.

Existují však jaksi složitější témata, která se do daného časového úseku nevměstnají. Jakou půlminutovou verzi politické filozofie byste asi tak podali? Na druhou stranu diety coby konzumní produkty musejí zachovávat linii stručnosti. Například: „Vše spočívá v omezení sacharidů“ nebo „Nezáleží na tom, co jíte, ale kdy jíte.“ Lidé po mně chtěli, abych ve třiceti vteřinách shrnula svůj program pro život, což jsem vždy co nejdůrazněji popsala jako nedietu s holistickým přístupem. Výtahové rozpravy o knize Francouzky netloustnou zahrnovaly rovněž zmínky o znovuobjevení radosti z jídla a vaření a kusé rady: „Jezte tři jídla denně; dávejte si malé porce; jezte sezonní ovoce a zeleninu; pijte hodně čisté vody; vychutnávejte si víno; choďte víc pěšky; a občas si dopřejte pamlsek nebo skvělou hostinu.“ Taková obecná pravda najde uplatnění v řadě případů, prostě to dá zdravý rozum. Zjednodušeno na sadu střeleckých bodů je celek ve skutečnosti menší než součet jeho dílů. Životní styl je však soubor pravidel společenského chování a zavedených zvyklostí, z nějž si osvojujete trvalé zásady a vtělujete určité vlastnosti a hodnoty. Žádný bod sám o sobě, dokonce ani soupis bodů, nedává celkový obraz a neposkytne vám víc, než vypoví dvacetiřádkový obsah o pětisetstránkové knize. Knihu je zapotřebí přečíst a časem vstřebat. Oproti tomu dieta není životní styl (nedej bože!), stejně jako kniha o dietě (v podstatě jen instruktážní příručka) • 23 •

upřímně řečeno není dílem, které bychom si vychutnaly a pobavily se.

Když čtete poutavou knihu, snažíte se alespoň na čas vklouznout do odlišného způsobu myšlení, pohlédnout na věc jinýma očima, a v tomto případě vás čeká nový způsob stravování a života. Naprostý obrat v tom, jak jste dosud jedly a žily, trvá řádově šest měsíců až rok. Připouštím, že je to značný časový zápřah, nepochybně děsivější než lovení čísel v kalorických tabulkách – a omlouvám se, že jsem v první knize opomněla dost jasně zdůraznit, že vyžaduje trpělivost a vytrvalost. Ale protože předepisuji požitky a nikoli strádání, doufám, že radost vám veškerou snahu bohatě oplatí – či snad ne? Jak mi řada čtenářek sdělila, výsledky se dostavují v přímém poměru k užívání všech léků: čím poctivěji změnu míníte, tím víc věcí se vám podaří změnit; čím víc věcí změníte, tím víc zlepšíte celý svůj život. Přináším vám protiklad nekonečného koloběhu diet, které vás za krátkou dobu utrpení odmění – bohužel jen na krátkou dobu – nadšením a pocitem blaha. Jestliže chcete rychle, řekněme do dvou týdnů, shodit pět kilogramů, což ovšem neradím, poslužte si některou ze zázračných diet – v každém případě nezdravých, i když povětšinou účinných. Jestliže chcete zhubnout a vysněnou hmotnost si udržet nastálo a těšit se ze života s mou „nedietou“, pak čtěte dál. Tato kniha slibuje hlubší pochopení mé filozofie, a proto se s hojným přispěním řady dosud nezmíněných požitků povznáší na mistrovskou úroveň, kde se úprava hmotnosti a další prospěšné kroky stávají hračkou.

Než se dostaneme k podstatným kapitolám, mám zde několik dodatečných myšlenek, poopravených tvrzení a tajemství, která „jsem vám zapomněla říct“.

• 24 •

FRANCOUZKY ŽIJÍ DÉLE

Před pár roky zemřela ve věku 122 let tehdy nejstarší osoba na zeměkouli. Ta žena žila na jihu Francie, v prastarém Arles, které se v Provenci považuje za velkoměsto. Její život byl bedlivě sledován odborníky, takže máme mnoho ověřených údajů: jedla tradiční pokrmy z národní francouzské a středomořské kuchyně. Dopřávala si sezonní ovoce a zeleninu, olivy, olivový olej, umírněné množství zásadně čerstvého masa (všech druhů včetně drůbežího) a ryb. Pokud jde o příjem tuků, používala v nízkém množství hlavně ty, které lidskému organismu prospívají, i když si bezpochyby pochutnala na domácích sýrech a občas i hrudce másla.

Jedla v místě pěstované produkty, které obsahují poměrně malé stopy umělých hnojiv (zejména pesticidů), znečišťujících látek a ochranných prostředků a zaručeně nejsou geneticky upravovány.

Nevím, zda pila kouzelný pórkový vývar, ale pór jedla určitě.

Každý den si s chutí dala jednu dvě sklenky místního vína, v tamním kraji téměř výhradně červeného, a vždy před jídlem jako malý aperitiv portské. Nikdy ani prstem nezavadila o rychlé občerstvení.

Potrpěla si na dobré jídlo a neznala něco jako „rychle to zhltni“.

Jedla třikrát denně navyklým vyhovujícím tempem, které umožňovalo náležitě vychutnat každé sousto. Jejími základními dopravními prostředky byly vlastní nohy (kam mohla, chodila pěšky) a kolo (na němž jezdila do sto jedna let!). Žila v rytmu Provence, kde jsou dlouhé polední přestávky na oběd a někdy zdřímnutí a konečné termíny existují jen v nejlaxnějším smyslu. (V našem domě v Provenci jsme si na stěnu pověsili troje hodiny.

Když tam pobývám s manželem Edwardem, jedny nařídíme na čas newyorský, druhé na pařížský a třetí na provensálský – sice stejný jako v Paříži, ale ne tak docela. Co tam jezdíme, nevymě• 25 •

nili jsme v těch hodinách baterie, aby nám plynule připomínaly, že držet krok s přesným místním časem není nezbytně nutné.

Když na to přijde, myslím, že newyorské hodiny jsou nejvíc stresující věcí, kterou v prázdninovém sídle máme.)

Ach, zapomněla jsem se zmínit, že světová rekordmanka na poli lidského věku nikdy netrpěla nadváhou.

Nemůžeme přetočit hodiny zpátky o celé století, přenést se do Provence a žít život Jeanne Louise Calmentové přinejmenším do stovky. Čestně prohlašuji, že dlouhý život zní dobře, avšak já osobně bych nechtěla žít ten její. Líbí se mi můj vlastní. Nicméně její příklad nabízí vynikající lekci – vlastně řadu lekcí –, z nichž můžeme těžit. A třebaže se v Guinnessově knize rekordů objevila jediná, mezi Francouzkami své generace není netypickým úkazem.

Podle Světové zdravotnické organizace vykazují Francouzky nejvyšší expektaci (statisticky zjištěnou průměrnou pravděpodobnou délku života) v západních zemích a v celosvětovém měřítku stojí za Japonskem. V současnosti může Francouzka očekávat, že dovrší věk 82,8 roku. Jedna z příčin je velmi prostá: navzdory alarmujícímu vývoji, který nabral opačný směr, Francouzky až na výjimky stále netloustnou. Jak se zjistilo, nejvyššími rizikovými faktory, zvyšujícími úmrtnost ve vyspělém světě, jsou nemoci spojené s obezitou. Kdyby Jeanne Louise Calmentová trpěla tloušťkou, sotva by do sto jednoho roku jezdila na kole a je vysoce nepravděpodobné, že by se tak požehnaného věku dožila.

Lékařská věda učinila obdivuhodný pokrok v prodloužení lidského života, neboť úspěšně léčí řadu infekcí, druhů nezhoubných rakovin a zvládá chronické poruchy zdravotního stavu, jako je diabetes. Bohužel v bohatých zemích, kde jsou zdravotní péče a úžasné páky moderní medicíny nejdostupnější, se životní styl často bojovně staví proti přínosům vědy.

• 26 •

Většina z nás nechce být tlustá. Ale máme čas a prostředky na to, abychom o sebe pečovaly stejně dobře jako Jeanne Louise Calmentová? Naše životy jsou v mnoha směrech daleko složitější než tradiční francouzský život, avšak nesmíme zapomenout, že všechny Francouzky, které v současnosti překračují osmdesátku, se narodily do krušné doby Velké hospodářské krize, která zaplavila svět bídou, a za druhé světové války přežily okupaci, během níž trpěly nedostatkem základních potřeb. A vy si myslíte, že vás drtí stres!

Pro ně to tenkrát nebylo jen trhání třešní ve Vaucluse. Francouzky kupříkladu učí, že dobré zvyky pomáhají odolávat vnějším tlakům a lépe snášet stres, a máte-li je řádně zažité, udržíte si je i za velmi nepříznivých okolností. Francouzky odedávna žijí, jak praví naše rčení, entre deux ages – mezi dvěma věky neboli v těžko klasifikovatelném věku. Skutečné stáří člověka, počet let strávených na zemi, je jedna věc, avšak po určitém bodu je to stav mysli a těla, co určuje náš fyzický a mentální věk, a potažmo, jak se cítíme. Nejsme stromy, jejichž letokruhy nezpochybnitelně odhalují pravdu. V krátkosti shrnuto: Francouzky netloustnou, zůstávají mladé a žijí nejen delší, nýbrž i kvalitnější život.

PA D E S ÁT I P R O C E N T N Í Ř E Š E N Í

Jeden kritik o knize Francouzky netloustnou usoudil, že „celý zázrak spočívá ve velikosti porcí“. Ne, tak to opravdu není, ale pokud ano, pak je nanejvýš žádoucí tvrdá změna. Je všeobecně známo, že Američané toho spořádají v průměru o deset až třicet procent víc, než tělo na den potřebuje. A nepřekvapuje, že výsledkem hospodářství ve stále rostoucí míře založeného na znalostech a informacích se rozmnožila sedavá zaměstnání. Stačí si obě situace • 27 •

jednoduše propojit a hned víme, proč se Američané v průměru pohybují třicet procent nad ideální tělesnou hmotností. Již v šestnáctém století francouzský filozof Montaigne správně vypozoroval, že zdrojem všech našich neduhů je obžerství. Co by si pak počal v zemi, kde se lidé pyšní schopností sníst co nejvíc hotdogů?

Kontrola porcí je spíš umění než kázeň, kumšt postavený na užitečné špetce sebeklamu. Psala jsem o naší moci rozšiřovat škálu, neboli jak během týdnů a měsíců okrajujete porce, přibíráte nové druhy, což vede k rozmanitosti. Třebaže je tato metoda velmi prostá, někdy vyžaduje váhy a někomu může připadat jako trochu přílišný diktát.

Mám jeden trik, který používám ke kontrole příjmu potravy: sama sebe se zeptám, zda mi k životu postačí polovina nabízeného množství. Budu se cítit tak šťastná jako teď, když sním jenom půlku? Tento přístup jsem zapojila do hry všemožnými způsoby, počínaje dělením se o zákusek s manželem a počítáním kousků chleba, které sním v restauraci. (Chléb je jedna z mých „hříšných slabostí“, jichž bych se klidně přejedla. Proti chlebu jsem téměř bezbranná, a nedávat na sebe pozor, naráz bych klidně spořádala tři čtyři krajíce.) Toto jednoduché řešení používám běžně a obzvlášť, když si nejsem jistá „tajemnými“ přísadami pokrmu, který mi podali, nebo když malá porce, již jsem si objednala, je očividně veliká. Sním zkrátka polovinu. Samozřejmě pomalu a důkladně žvýkám. Potom se sama sebe zeptám, zda jsem spokojená a zda pokračování by bylo věcí požitku, nebo pouhé rutiny.

Co se chuti týká, pak u většiny potravin a pokrmů naleznete uspokojení v několika prvních soustech. To mozek vám říká, že váš žaludek nemá dost. Poté přispěje do sbírky další psychický jev: doslova se nacpete, což společenský vývoj zřejmě podporuje • 28 •

coby uvědomělou ochranu proti hladu, a proto můžete bez výčitek naslouchat přirozeným podnětům a mít příjemný pocit (alespoň do chvíle, než málem puknete).

Někdy v jídle pokračuji, avšak dám si pouze polovinu zbylé poloviny. Po malé přestávce zvážím, jestli sním ještě polovinu toho, co zbylo. Edward nazývá moji kontrolu porcí Zenonův paradox. Ráda pro vás budu antickou zásadu parafrázovat: jestliže v jídle pokračujete a pokaždé sníte jen polovinu toho, co zůstalo na talíři, nikdy nesníte všechno. To je teoretické vysvětlení. Já to nazývám padesátiprocentní řešení a přemýšlím praktičtěji, takže z vlastní zkušenosti vím, proč funguje. Zastavit se v rozletu, udělat si pauzu na oddech a zauvažovat brzdí konzumaci a umožňuje mozku, aby se dohodl s žaludkem a uvolnil hormony, které nám řeknou: „Mmm, moc dobré, ale už mám dost.“ Ke spokojenosti značně přispívá výběr a skladba pokrmu – nejen to, kolik kupříkladu k večeři sníte, ale rovněž, co si dáte.

Když si pevně zavedete padesátiprocentní řešení, uvidíte, že vaše uspokojující porce se budou pozvolna scvrkávat. Já to praktikuji už tak dlouho, že to automaticky zabírá i u banánu.

Banány jsou vítaným zbožím, k dostání po celý rok, neboť rostou v tropických oblastech, nezávisle na ročních obdobích našeho podnebního pásma. V zimě báječně doplňují poměrnou nouzi čerstvého ovoce. A prospívají nám, jelikož se vyznačují nízkým obsahem nasycených tuků, cholesterolu a sodíku a naopak jsou bohatým zdrojem vlákniny, vitaminů C a B6, draslíku a hořčíku.

Většina kalorií, které dodávají, však pochází z cukrů, jejichž obsah se zvyšuje zralostí, a proto představují potenciální škodnou, před níž se musíte mít na pozoru. Dokonale zralé banány vřele doporučuji jako „dezertní“ ovoce.

Za léta jsem si na banánech všimla dvou věcí. Zaprvé nyní • 29 •

jsou průměrně dvakrát větší, než bývaly za mého mládí. Zadruhé banán oloupete a slupnete často obřími kusanci, takže v mžiku zmizí. Přejděte na padesátiprocentní řešení: já banán před oloupáním vždy nožem rozpůlím napříč. Jednu polovinu zabalím do plastové fólie, aby řez nebyl vystaven vzduchu, a uložím do chladničky na jindy – třeba na druhý den k snídani nebo na později jako zákusek. S trochou praxe vytvoříte z půlky banánu jedenadvacátého století výtečný dezert, obzvlášť když s ním budete zacházet jako s kouskem koláče či dortu. Já banán po oloupání neukusuji ani neulamuji prsty. Položím ho na talířek a jím příborem. Každé sousto si vychutnám a mezi sousty vidličku odložím.

Jíst pomalu umocňuje zážitek a uvede mozek do střehu před nestřídmostí. (Moudrá rada: Plátek a špalíček banánu chutnají naprosto stejně. Začněte nejmenším dílkem, který vám umožní zaznamenat chuť. Pak si dejte další.) Většina lidí, co znám, se s polovinou banánu vypořádá do dvaceti vteřin, avšak jak velké uspokojení jim to přinese? Vsadím se, že já získávám víc, když své polovině věnuji několik minut a plně vnímám, co jím. Zkuste to.

Moje zásady zabírají rovněž u tekuté výživy. Jak vám později obsáhleji popíšu, víno je potrava, avšak neúměrné požívání jeho vynikající klady ruší a obrací v zápor – všeho moc škodí, i dobrých věcí. Víno je rovněž mým oborem podnikání, neoddělitelnou součástí mého života a životního stylu. A jak asi všichni víte, Francouzky si víno dopřávají, aniž by tloustly. Červená vína jsou bohatá na flavonoid resveratrol, vysoce účinný antioxidant nacházející se rovněž v borůvkách. Nicméně všechna vína člověku prospívají a jedno z nejvytříbenějších – šampaňské – vám dodává několik význačných stopových prvků a má jedinečné zdraví prospěšné účinky.

Jenže jaká míra je správná? Lékaři ve Francii i všude na světě • 30 •