Předmluva
É
ra nacismu trvala jen dvanáct let, a přece do budoucna poznamenala rozhodujícím způsobem vnímání německých dějin. Z Hitlerova Německa vzešly teror, genocida a světová válka. Generace, které dobu nacismu ještě vědomě zažily, už brzy odejdou. Zatím je však ještě možné dozvědět se od svědků té doby o minulosti leccos poučného. Věda se základními otázkami doby nacismu zabývá už dlouho. Nyní se obrací k aspektům, jimž se zatím nevěnovalo příliš pozornosti. V této souvislosti lze uvítat, že archivy, jež byly dosud zavřené, otvírají své poklady, že se stále ještě nacházejí filmy a dokumenty, jejichž existenci bychom dříve ani nepokládali za možnou. V tomto kontextu vznikla tato kniha. V šesti kapitolách zkoumá neobjasněné události, nové, senzační výsledky bádání a v neposlední řadě se opírá o všeobecný zájem o nevysvětlené otázky historie – o tajemství „třetí říše“. O fakta, která tehdy nesměla být známa. O fakta, která teprve dnes odhalujeme.
Hitlerova rodina K Hitlerovu kultu patřil také nacistickou propagandou živený nimbus proroka, který se náhle zjevil z nicoty a vstoupil do dějin. Pro skutečný původ diktátora a jeho rodiny nebylo v obraze samozvaného „spasitele národa“ místo. Leckdy velice barvité rodinné poměry nacistického vůdce byly s nemalým úsilím zakrývány a retušovány. A přesto hrozily, že právě 7
na jeho příkladu dovedou všeobecně šířené šílenství původu „bez poskvrny“ ad absurdum. Čím více byl agitátor rasového šílenství vystaven světlu politických ramp, tím častěji se odpůrci nacistického režimu ptali po původu politického povýšence, tím více rostl strach z odhalení, neboť kompletní rodokmen, jaký požadoval po všech Němcích, sám Hitler předložit nemohl. Po uchopení moci bylo pro nacistického diktátora už snazší diktovat, co „jeho národ“ vědět směl a co ne. Tato kniha ukazuje, jaké úsilí Hitler vyvíjel, aby zakryl stopy. Místa v takzvaném Waldviertelu, odkud pocházeli Hitlerovi předkové, byla po anšlusu Rakouska převálcována na vojenské cvičiště. Hitler přesto udržoval s rodinou stálý kontakt – v neposlední řadě, aby ji měl pod kontrolou. Jeden nalezený spis dokládá, že se rasové šílenství nezastavilo ani před jeho vlastní rodinou. Hitlerova vzdálená sestřenice Aloisia Veitová se stala obětí vražd v rámci programu „eutanazie“ a koncem roku 1940 zemřela v plynové komoře. Tato kniha předkládá řadu dosud neznámých dokumentů, osobních záznamů, jež umožňují překvapivé pohledy na Hitlerovo rodinné pozadí, mimo jiné po 40 let ztracený rukopis Hitlerovy sestry Pauly, rozsáhlou složku FBI a doklady o Hitlerově původu. Na konci kapitoly líčí potomci rodiny Hitlerů, jaké to je žít ve stínu diktátora dnes.
Legenda Rommel Hitlerem rozpoutaná válka poznamenala řadu vojenských kariér. Některé z nich se staly mýtem. Erwin Rommel bojoval na mnoha frontách, nejen v Africe. Jeho legenda přežila říši, jíž, jak věřil, sloužil. Na vrcholu slávy nahrazovala jeho pověst, jak se zdálo, celé divize. Hitler ho z vděčnosti povýšil na tehdy nejmladšího polního maršála ve wehrmachtu. Potom přišly porážky a nakonec zavržení. 8
Mezitím se množí hlasy, díky nimž fasáda „rytířské války“, jakou Rommel prý vedl v Africe, dostává trhliny. Dodnes je například pokládán za starostlivého, mezi svými vojáky oblíbeného velitele. Ve skutečnosti však jeho agresivní ofenzivy přinášely také vysoké ztráty. Coby přesvědčený nacista byl údajně „Hitlerovým miláčkem mezi generály“, ba dokonce „válečným zločincem“, myslí si někteří kritikové. Skutečný Rommel si taková zkreslení zaslouží stejně málo jako náznaky heroizace uplynulých let. Jako tolik vysokých důstojníků zavíral zprvu i Rommel oči před narůstajícím terorem nacistů. Pod vedením svých generálů byl wehrmacht od prvního dne spolehlivým nástrojem vyhlazovací války. V napětí mezi poslušností a svědomím, potlačováním nepříjemných zážitků a protestem se Rommel až do léta 1944 plně soustředil na svou vojenskou funkci. Ale jako málokterý jiný generál prokazatelně sabotoval zločinné rozkazy. Jestli v červenci 1944, před atentátem na Hitlera, o těchto záměrech skutečně věděl a nakonec se solidarizoval s plány spiklenců, o tom přináší kniha nové důležité indicie. Jedno je však jisté: Erwin Rommel věděl o spiknutí dost, aby za to zaplatil životem.
Hitlerovy peníze Hitlerem samotným vytvořená legenda o asketickém, obětavém, nezištném „vůdci“ ve službách vlastního národa, jenž se dokonce vzdal i svého platu říšského kancléře, je stejně houževnatá jako falešná. Agitátorovi nacismu se zdroje peněz otevřely mnohem dřív a v rozsáhlejší míře, než se předpokládalo ještě dlouho po konci nacistické éry. Měl finančně silné příznivce, a to nejen doma, ale i v cizině. Bez korupce, zvůle a mocných utajených sponzorů by nebyla Hitlerova cesta k moci přestavitelná. Dnes lze doložit, jak bezostyšně Hitler 9
bral i dostával. Když roku 1945 spáchal sebevraždu, umíral jako velice bohatý muž. Nacistický diktátor disponoval značnými příjmy už na začátku své „kariéry“ – potají ho financovali movití sponzoři z průmyslu. Po nástupu k moci se zdálo, že proud peněz nebere konce. Osm milionů říšských marek dostal jako tantiémy za svou knihu Mein Kampf – stát dával povedené dílko darem všem novomanželům. Podíly na prodeji poštovních známek s Hitlerovým portrétem, příjmy z fotografií, jež ho zachycovaly, dědictví po členech strany – to vše putovalo do pokladničky říšského kancléře a „říšského prezidenta“, jenž navíc od roku 1934 kasíroval odměnu za oba úřady. Již záhy byl podporován také z ciziny – například Henrym Fordem, jenž mu posílal příspěvky od roku 1922. Později poukazovaly německé Fordovy závody na příkaz amerického průmyslníka každý rok na Hitlerův soukromý účet 50 000 říšských marek jako dar k narozeninám. Řada velkých německých podniků, které se snažily koupit si příspěvky „vůdcovu“ přízeň, se po válce snažila kompromitující stopy smazat. Kdo všechno patřil ke sponzorům? K jakým účelům diktátor používal své peníze? A kde zůstal jeho majetek po válce? Tato kniha ukazuje, že se Hitlerova říše proměnila v naprosto nepřehledný systém korupce a obohacování, do něhož byli zapleteni i straníci a vysoce postavení vojáci.
Himmlerovo šílenství, Himmlerova vina Heinrich Himmler: říšský vůdce SS, náčelník policie, říšský ministr vnitra, vojenský vůdce. S Hitlerovým nejmocnějším paladinem jsou dodnes spojené velké hádanky. Proč dal Himmler tajně pátrat po čarodějnicích? Nevydal on, a ne Hitler příkaz ke genocidě Židů, jak
10
se dnes badatelé domnívají? A jakou roli hrála jeho tajuplná milenka, s níž po léta vedl dvojí život? Roku 1945 našel jistý knihovník v jednom barokním zámku v Dolním Slezsku něco neuvěřitelného: pozůstatky „Zvláštního úkolu říšského vůdce SS – vyhledávání čarodějnic“ vydaného Heinrichem Himmlerem roku 1935 – 3621 složek a v nich 30 000 archů tvořících kartotéku. Novější výzkumy ukazují, že byly součástí Himmlerova přísně tajného plánu, jehož cílem nebylo nic menšího než zničení křesťanství. Heinrich Himmler byl dlouho panic. První sexuální kontakt měl ve 27 letech, když poznal o sedm let starší Margarete Bodenovou. O rok později se oženil, ale vášeň rychle vychladla. Roku 1937 mu do života vstoupila nová žena: Hedwig Potthastová, jeho osobní sekretářka. Romance zůstala utajena. Ale pro Himmlera byl i soukromý život politikum. Opíraje se o germánské zvyky prohlašoval, že „rasově bezvadní“ příslušníci SS mají právo mít druhou ženu. Hedwig Potthastová porodila napřed chlapce, v roce 1944 pak děvče. Také své esesmany povzbuzoval, aby se postarali o potomstvo – v manželství i mimo ně –, plně v souladu s cílem vytvořit Velkoněmeckou říši se 120 miliony obyvatel, jež měla sahat od Atlantiku k Uralu. Kam však s lidmi, kteří už na východě žili? Po celá desetiletí pátrali badatelé celého světa po Hitlerově rozkazu k holokaustu. Příslušný dokument nebyl nikdy nalezen. Ale vydal takový příkaz opravdu Hitler? Nebo se tady měl k dílu někdo jiný? Heinrich Himmler? Nebyla genocida Židů pro Himmlera sama o sobě prostředkem k cíli, totiž vybudovat si v „třetí říši“ vlastní moc? Po přepadení Sovětského svazu cestoval Himmler v létě 1941 z vlastní iniciativy na dobytá území k vražedným komandům SS. Všude, kam přijel, začaly tyto einsatzgruppen SS vraždit bez rozdílu židovské muže, ženy i děti – nastal začátek holokaustu. Zavraždění měli uvolnit místo pro německé osídlence. Himmler chtěl nést docela sám odpovědnost za „germanizaci“ dobytých území – cestou krvavých „etnických čistek“. Tyto osídlovací plány 11
naprosto ztroskotaly, ale v genocidě Židů zahájené jako jejich předstupeň pokračoval téměř až do konce války – mechanicky, systematicky a důkladně.
Hitlerovy ženy Ženy dělal Hitler nešťastnými. Nikdy si jich nevážil. Některé spáchaly kvůli němu sebevraždu, jiné se zabít pokusily. Byl milován, sám však milovat nedovedl. Nebyl nešťastný, on štěstí nenáviděl. Přál si ženy, které by mu podléhaly, dívčí typy, které se mu za nic na světě neodvažovaly odporovat: „Není nic hezčího, než vychovávat takovou mladou osůbku: osmnácti- či dvacetileté děvče, které je tvárné jako vosk.“ Ženy mu měly sloužit, ale nevznášet žádné nároky. Když hrozilo sblížení, začal si je držet dál od těla a nechal je psychicky vyhladovět. Bál se otevřít se jinému člověku, nějaké ženě. Poutat se, dát něco ze sebe všanc? Kdepak, on potřeboval odstup. Měl co skrývat. Maria Reiterová se chtěla zabít, Geli Raubalová to udělala, stejně jako Unity Mitfordová. Eva Braunová se dvakrát pokusila o sebevraždu. A přece byla opravdovou tajnou milenkou, která ho následovala až do hořkého konce. A v žádném případě nebyla jen naivní nepolitickou loutkou, jež dodávala vojevůdci a zločinci zdání idyly, po níž toužil. Eva Braunová nebyla jen svědkyně, ona byla přesvědčená.
Mistr podvodu – Albert Speer Albert Speer, architekt a ministr zbrojení, dodával hnědé ideologii monumentální formu z kamene a betonu. Jako součást tyranovy družiny zažil Speer coby mladý architekt prudký vzestup. Uprostřed války povýšil na manažera zbrojního hos12
podářství. Hitler byl nadšen prací svého chráněnce, jenž pro něho měl postavit „hlavní město světa Germanii“. Při norimberském procesu Speer zamlčel, jak se na úkor statisíců nuceně nasazených a vězňů z koncentračních táborů pokoušel realizovat Hitlerův „zbrojní zázrak“. Po celý život Speer popíral, že by věděl o holokaustu – šlo o celoživotní lež. Teprve dlouho po válce vešlo ve známost, jak moc byl vrchní zbrojíř říše zapleten do zločinů režimu. Kdyby byli soudci v Norimberku tehdy znali celý rozsah jeho činnosti, byli by ho asi odsoudili k trestu smrti. Například zcela nedávno objevený Speerův dopis vůdci SS Himmlerovi z 2. září 1941 dokládá, že koncentrační tábor Natzweiler, dodávající kámen pro Speerovy stavební projekty, byl zřízen v první řadě z jeho iniciativy. Po svém propuštění z vazby udělal Albert Speer kariéru jako autor bestsellerů o dějinách říše, které tak účinně a přesvědčeně sloužil. 25 let po smrti se Albert Speer opět dostal na titulní stránky novin, když byl na jaře 2006 vydražen obraz, jehož historii bylo možno vysledovat až k jeho údajně shořelé umělecké sbírce. Tento spíš náhodný objev vnesl světlo do dosud naprosto neznámé kapitoly Speerova životopisu: že svůj „druhý život“ včetně dlouholeté tajné milenky v Londýně kryl z výtěžků z prodeje uloupeného židovského umění, je tajemství, které vyplynulo na povrch teprve nyní. Kolik dalších tajemství má pro nás „třetí říše“, tato nejtemnější epocha německých dějin, ještě připravených, to ukáže budoucnost.
13
Hitlerova rodina
„T
ihle lidé nesmějí vědět, kdo Člověk, který poslal miliony lidí jsem, nesmějí vědět, od- na smrt, protože byli „špatné kud přicházím a z jaké rodiny po- krve“ nebo „bezcenní pro cházím!“ V hodině svého prvního život společnosti“, byl sám velkého úspěchu se Hitler ničeho nejasného původu. nebál tolik jako nepříjemných od- Walter Görlitz, historik halení. Při volbách do říšského sněmu v září 1930 se jeho strana stala díky lavinovitým ziskům druhou nejsilnější frakcí v německém parlamentu – celé Německo teď chtělo o osobě vůdce NSDAP vědět víc. Svůj soukromý život však Hitler dosud stále zahaloval závojem mlčení. Pečlivě pěstovaný mýtus proroka, který zničehonic vstoupil do dějin, aby zachránil Německo, bylo třeba bránit za každou cenu. Ale na podzim 1930 byla tato představa v ohrožení. Ve volebním boji a ve svých pamfletech lákal voliče ofenzivně s hesly jako „rasa“ a „čistota“ – a tak nebylo divu, že novináři a odpůrci nacistů začali záhy klást nepříjemné otázky po osobním původu politického parvenu. Dokonce i ve vlastní straně se od začátku jeho kariéry objevovaly spekulace o Hitlerově židovském původu. A potom tady byl ten obtížný příbuzný z Anglie, William Patrick Hitler, synovec, který hrozil, že ho bude vydírat. Úspěšný politik Adolf Hitler začal pociťovat, že by mu rodina mohla být nebezpečná.
15
Hitlerova genealogie Na historii rodiny rasového fanatika ležel stín nejasného původu, na jeho předcích lpělo podezření z incestu a polygamie. Jak to vypadalo s Hitlerovým vlastním rodokmenem, odpovídal vůbec požadavkům nacistické „Je pro mě mimořádným ideologie? Z odpovědi na tyto otázzadostiučiněním, že jsem ky měl Hitler strach. Ve svém pammohl širší veřejnosti předložit fletu Mein Kampf o vlastním půvotuto svou práci a nade vši du vědomě mlžil a odbyl ho jedinou pochybnost vyvrátit zlovolné pomluvy o původu pana větou o svých rodičích; o sourozenříšského kancléře.“ cích nepadlo ani slovo. Nyní muKarl Friedrich von Frank, dopis sel přivandrovalec z Rakouska čelit Hitlerovu osobnímu tajemníkovi stále naléhavějším otázkám o svém Rudolfu Hessovi, 1933 původu. Hitler se obával, že v Německu ztroskotá na historii vlastní rodiny. V této prekérní situaci potřeboval jediné: nenapadnutelné dobrozdání. Svoje služby nabídl Rakušan Karl Friedrich von Frank, zkušený genealog a sympatizant nacistů. Celé měsíce pročesával církevní matriky a akta a nakonec nashromáždil více než 1200 dokumentů, z nichž sestavil obsáhlé genealogické dobrozdání. Frankovy tajné podklady byly dlouhou dobu pokládány za ztracené, neboť genealog předal nacistickému vůdci jen hotový rodokmen, zatímco všechny podklady si ponechal pro osobní potřebu. Tento materiál přežil konec války v šachtě na odpadní vodu na Frankově zámku Senftenegg v Dolních Rakousích a před Frankův syn mě zavedl do tajné komory, ukryté v knihovně za jedním regálem. Na konci chodby mi tam ukázal na balík stovek špínou a plísní dohromady spečených dokumentů. Po prvním opatrném ohledání mi bylo jasné, že mám před sebou všechny tajné podklady Frankových výzkumů o Hitlerově původu. Historik Florian Beierl o svém objevu Frankových akt
16