0035570

Dí vka, která sa h ala po hv ěz D ác h sarah addison allenová

the GIrl Who chaseD the MooN copyright © 2010 by sarah addison allen all rights reserved translation © 2013 by Jana kordíková IsBN 978-80-249-2186-0

Na památku slavného něžného obra Roberta Pershinga Wadlowa (1918–1940), který v době své smrti ve dvaadvaceti letech měřil 271 centimetrů.

Je to rekord, který dosud nikdo nepřekonal.

Kapitola 1 eMIly chvílI trvalo, než si uvědomila, že se auto zastavilo. zvedla hlavu od náramku s přívěsky, kterým si pomalu kroutila kolem zápěstí, a podívala se z okna. Dva obří duby v předzahrádce vypadaly jako rozpačité dámy, které někdo přistihl při úkloně, a jejich naškrobené zelené listové šaty se kolébaly ve větru. „Už jsme tady?“ ptala se taxikáře. „Mullaby, shelby road číslo šest. Už jsme tady.“ emily se chvíli rozmýšlela, pak mu zaplatila a vystoupila. vzduch venku voněl po rajčatech a kouři z hořícího dřeva, byl příjemný a zvláštní zároveň. okamžitě ji přiměl, aby si olízla rty. stmívalo se, ale pouliční lampy ještě nesvítily. ohromilo ji, jaký je tu klid. Náhle z toho byla úplně omámená. z ulice se neozývaly žádné zvuky. Nehrály si tu děti. Nikdo si nepouštěl rádio ani televizi. připadala si jako v naprosto odlišném světě, jako by překonala neskutečnou vzdálenost. rozhlédla se po okolí a taxikář jí přitom z kufru vytáhl dva přeplněné vaky. Na ulici stály převážně velké staré domy, většina z nich přímo ztělesňovala jižanský styl jako ze starých filmů, s dokonale upravenými zahradami a natřenými verandami. Řidič položil vaky na chodník vedle ní, pak kývl, vrátil se do auta a odjel.

7

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

emily sledovala, jak odjíždí. Upravila si vlasy, které jí vyklouzly z culíku, a pak oba vaky chytila za poutka. táhla je za sebou po pěšince od chodníku, přes přední zahradu a pod korunami mohutných stromů. pod stromy se stmívalo a ochladilo se, proto zrychlila. pak se však vynořila zpod korun stromů a kvůli pohledu, který se před ní rozestřel, se zarazila.

Dům se vůbec nepodobal domům v okolí. kdysi zřejmě býval skvostně bílý, teď už však byl šedý, neogotická okna s lomeným obloukem byla zaprášená a neprůhledná. až nestydatě dával najevo svůj věk: na dvorek napadaly kousky odloupnutého laku a staré šindele ze střechy. v přízemí byla dlouhá veranda vedoucí podél celého domu.

Její střecha sloužila jako balkon prvního patra a oba prostory pokrývaly letité nánosy suchého dubového listí. kdyby někdo uprostřed schodiště nevyšlapal uzoučkou cestičku, vypadalo by to, že tu nikdo nežije. tak tady matka vyrůstala? cítila, jak se jí třesou ruce. Namlouvala si, že je to kvůli těžkým vakům. vyšla po schodech na verandu, za sebou táhla oba vaky a spoustu listů. odložila zavazadla na zem a šla ke dveřím. pak jednou zaklepala. Žádná reakce. zkusila to znovu.

Nic. znovu si upravila vlasy, pak se ohlédla, jako by za sebou mohla najít odpověď. obrátila se zpět a otevřela rezavou mříž. pak zavolala do domu. „haló?“ ten zvuk se uvnitř dutě rozléhal. Žádná reakce. opatrně vešla dovnitř. Nikde se nesvítilo, ale poslední sluneční paprsky toho dne se prodíraly okny jídelny přímo po její levici. Nábytek v jídelně byl tmavý, mohutný a zdobný, jí však připadal až neuvěřitelně velký, jako by ho vyrobili pro obra. Napravo podle všeho byla další místnost, ale uzavíraly ji harmonikové dveře. přímo před ní byla chodba vedoucí do 8

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

kuchyně a široké schodiště do patra. zamířila pod schody a zavolala: „haló?“ v tu chvíli se prudce otevřely harmonikové dveře a emily uskočila dozadu. ven vyšel postarší muž se stříbrnými vlasy a sklonil se mezi zárubněmi, aby se neuhodil do hlavy. Byl neskutečně vysoký a chodil zvláštně ztuhle, jako by měl místo nohou chůdy. vypadalo to, jako by byl nějak špatně postavený, jako mrakodrap, který někdo místo z betonu udělal z měkkého dřeva. Jako by se měl každou chvíli přelomit. „konečně jsi dorazila. Už jsem si začínal dělat starosti.“ Jeho hladký jižanský přízvuk byl stejný jako při jejich prvním a jediném telefonátu před týdnem, ale vůbec nevypadal tak, jak čekala. zaklonila hlavu, aby si ho mohla prohlédnout. „Jste vance shelby?“ přikývl. Jako by se jí bál. překvapovalo ji, že se někdo tak veliký vůbec něčeho bojí. pak náhle zjistila, že pečlivě ovládá své pohyby, jako by ho nechtěla ničím vyplašit. pomalu mu podala ruku. „ahoj, já jsem emily.“ Usmál se. pak se z jeho úsměvu stal smích, což vlastně bylo jakési zahučení, jako když hoří obrovský oheň. když jí potřásl rukou, tak se mu ta její úplně ztratila v dlani. „vím, kdo jsi, děvče. vypadáš přesně jako tvá matka, když byla v tvém věku.“ Úsměv mu z tváře zmizel stejně rychle, jako se předtím objevil. spustil ruku a pak se nejistě rozhlédl. „kde máš zavazadla?“ „Nechala jsem je na verandě.“ Následovalo krátké ticho. ani jeden z nich až donedávna neměl tušení o existenci toho druhého. tak jak to že už si nemají co říct? chtěla toho tolik vědět. „takže,“ prohlásil konečně, „nahoře si můžeš dělat, co chceš, je to tam celé tvoje. Já už tam nevylezu. Mám artrózu v kyčlích a kolenou a teď bydlím tady.“ Ukázal k harmonikovým dveřím. „Můžeš si vybrat kterýkoli pokoj chceš, ale tvá máma bydlela v posledním pokoji napravo. pak mi povíš, jak vypadala tapeta uvnitř. rád bych to věděl.“ 9

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Díky. podívám se,“ prohlásila, když se obrátil a zamířil ke kuchyni. Jeho kroky se díky těm obrovitánským botám hlasitě rozléhaly. emily ho zmateně sledovala. to bylo všechno? Šla na verandu a přitáhla dovnitř své vaky. Nahoře našla dlouhou chodbu, která působila stísněně a byla cítit vlnou. vedlo z ní šestero dveří. Šla chodbou a šoupání vaků to naprosté ticho ještě zvýrazňovalo.

Jakmile se dostala k posledním dveřím napravo, pustila zavazadla a hmatala po vnitřní zdi, aby našla vypínač. když se rozsvítilo světlo, jako první si všimla, že na tapetě jsou řady droboučkých květů šeříku. trochu připomínaly takové ty proužky, na nichž lze po otření vyzkoušet vůni parfému.

Místnost po šeříku i trochu voněla. U zdi byla postel se čtyřmi sloupky. potrhané zbytky nebes z nich visely jako malé májky.

U nohou postele stála bílá truhla. Na ní bylo ozdobným písmem vyryto Dulcie – tak se jmenovala její matka. prošla kolem truhly a přejela rukou po jejím víku, na konečcích prstů jí zbyl prach. Neušlo jí, že i pod vší tou zašlostí, která způsobovala, že se na místnost dívala jakoby skrz vrstvu ledu, pokoj působil privilegovaným dojmem.

Nedávalo to smysl. ta místnost se její matce vůbec nepodobala. otevřela dvojité francouzské okno a vyšla na balkon. suché dubové listí, do kterého se zabořila až po kotníky, jí zakřupalo pod nohama. od matčiny smrti jí vše připadalo tak nejisté, jako by přecházela most postavený z papíru. když odjela z Bostonu, doufala, že až dorazí sem, vše se zase dá do pořádku.

Utěšovala ji představa, jak se dostane do kolébky matčina mládí a vytvoří si pouto k dědečkovi, o němž dosud neměla ani tušení. a teď se jí místo toho vysmívalo osamělé podivínství tohoto domu. vůbec se tu necítila doma.

10

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

sáhla si na zápěstí, aby se uklidnila hraním s přívěskovým náramkem, ucítila však pouze holou kůži. překvapeně zvedla zápěstí.

Náramek byl pryč. podívala se dolů, pak se rozhlédla. prudce rozkopávala listí na balkoně a snažila se náramek najít. spěchala zpět do místnosti a vtáhla dovnitř vaky, protože se říkala, že se náramek možná o jeden z nich zachytil a vklouzl dovnitř. vyházela z nich oblečení. pak omylem upustila notebook, který si předtím pečlivě zabalila do zimníku.

Náramek však nikde nebyl. vyběhla z místnosti, hnala se ze schodů a pak vyrazila vchodovými dveřmi ven. pod korunami stromů byla taková tma, že musela zpomalit, dokud se k ní nedostalo světlo z pouličních lamp. pak zamířila k chodníku. po desetiminutovém hledání jí došlo, že ho zřejmě upustila na chodník, kde už ho někdo našel, nebo jí upadl v taxíku, kde si s ním hrála, a teď už byl na cestě do raleigh – tam ji totiž taxikář vyzvedával na autobusovém nádraží. ten náramek patřil její matce. Dulcie ho milovala – nejradši měla přívěsek ve tvaru srpku měsíce. Už byl tenký z toho, jak ho Dulcie vždycky během svých melancholických nálad mnula. emily se pomalu vracela do domu. Nemohla uvěřit tomu, že ho ztratila. zaslechla zvuk, jako když se zavírají dveře od sušičky, pak z kuchyně vyšel její dědeček. „Šeříky,“ prohlásila, když se setkali v předsíni. Čekala tam, až si jí všimne, aby ho nevylekala.

Bylo to zvláštní, on sice byl obr, ale to ona se tu cítila nepatřičně. váhavě se na ni podíval, jako by ho chtěla nějak ošálit. „Šeřík?“ „ptal ses, jaké jsou tapety v matčině bývalém pokoji. Jsou na nich šeříky.“ „hm. když byla malá, vždy na nich byly květiny, obvykle růže. Jak dospívala, často se měnily, vzpomínám si, že jednou 11

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

na nich byly blesky na tmavém pozadí. a jindy měly takovou šupinatě modrou barvu jako na dračím břiše. tu přímo nenáviděla, ale nedokázala ji změnit.“ emily se usmála. „to se jí vůbec nepodobá. vzpomínám si, jak jednou…“ zarazila se, když se vance odvrátil. Nechtěl to vědět. Naposledy dceru viděl před dvaceti lety. copak jeho to vůbec nezajímá? emily se dotčeně otočila. „asi už si půjdu lehnout.“ „Nemáš hlad?“ ptal se, když ji sledoval. „ráno jsem šel do obchodu. koupil jsem nějaké jídlo pro mladé.“ Dostala se až k prvnímu schodu, kde se k němu otočila a on náhle ustoupil. „Díky. ale opravdu jsem unavená.“ přikývl. „Dobrá. tak možná zítra.“ vrátila se do ložnice a padla na postel. z matrace se okamžitě začala linout zatuchlina. zírala do stropu. Dovnitř vlétly můry, které sem přilákalo světlo a teď létaly kolem lustru plného pavučin. Matka strávila dětství v pokoji s křišťálovým lustrem? ta samá žena, která emily napomenula pokaždé, když nechala rozsvíceno v místnosti, kterou už nepoužívala?

Natáhla ruku, vzala si z podlahy nějaké oblečení a zabořila do něj tvář. vonělo povědomě, jako matčiny vonné tyčinky. pevně zavřela oči, aby se nerozplakala. Ještě bylo příliš brzy na to poznat, jestli se rozhodla špatně. a i kdyby ano, stejně už s tím nic nenadělá. rok tady přece určitě vydrží. zaslechla, jak suché listí na balkoně rozhání vítr. Uvědomila si, že se to až neskutečně podobá zvukům kroků. sundala si oblečení z obličeje a otočila hlavu, aby viděla z otevřených balkonových dveří. světlo z pokoje ozařovalo špičky nejbližších stromů, ale větve se nekývaly. posadila se a slezla z postele. venku se pak pozorně rozhlédla. „Je tu někdo?“ volala a netušila, co vlastně udělá, jestli se jí doopravdy někdo ozve.

Náhle něco upoutalo její pozornost. rychle přiskočila k zábradlí. Měla pocit, že něco zahlédla na zarostlé zahradě, mezi stromy za altánem.

12

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

ano! Už to zase viděla. Jasné bílé světlo, takový rychlý záblesk, mizející mezi stromy. světlo postupně sláblo, až se úplně vytratilo mezi stromy.

Vítej v Mullaby v Severní Karolíně, pomyslela si. Domovu svítících duchů, obrů a zlodějů šperků. pak se obrátila a ztuhla.

Na starém kovovém stolku tam totiž na vrstvě suchého listí ležel matčin náramek s přívěsky.

Ještě před několika minutami tam určitě nebyl.

Moc vína. tomu Julia přičítala vinu. až se ráno uvidí se stellou, řekne jí: „Jo a zapomeň na to, co jsem ti včera říkala o sawyerovi. Jen jsem byla trochu ovíněná.“ když se ten večer Julia vracela k sobě do bytu, nebyla příjemně uvolněná, jak se při letním popíjení vína u stelly na zadní verandě obvykle cítila, ale lehce vyděšená. zbývá jí jen půl roku, než se tohohle města opět zbaví, půlrok by měl být krátká doba. Měl to být nejsnazší úsek jejího dvouletého plánu. ale jediným přeřeknutím si svou situaci výrazně zkomplikovala. Jestli se to, co řekla, dostane k sawyerovi, určitě to nenechá jen tak. Na to ho znala až moc dobře. otevřela dveře na horním konci schodiště a vkročila do úzké chodby. v horním patře stellina domu neudělali žádné úpravy, aby vypadalo jako samostatný byt. z chodby vedly čtyři dveře. Jedny mířily do koupelny, jedny do Juliiny ložnice, jedny do druhého pokoje, který přestavěli na kuchyň, a ty poslední do maličkého pokoje, který Julia používala jako obývák. před lety stellin bývalý manžel utratil její svěřenecký fond, načež rozhodl, že si přivydělají pronájmem pokojů. Na horní část schodiště umístil dlouhý závěs a prohlásil: „voilà! a je tady byt navíc.“ pak byl velmi zaskočený, že se jim nehlásí žádní zá13

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

jemci. Nerozvážní muži vždycky bývají překvapení následky svých činů, říkávala stella. v posledním roce manželství na všem, čeho se dotkl, nechával jemný černý prach, což byl důkaz jeho černého srdce, tvrdila. když ten jemný prach objevila u jiných žen – na lýtkách, když v létě nosily šortky, a za ušima, když si vyčesaly vlasy –, konečně ho vyhodila. poté jí bratr na horní část schodiště umístil dveře a do jednoho z pokojů dal dřez a přípojku pro troubu. Doufala, že z dokončení toho, co začal její mizerný manžel, nakonec vzejde něco dobrého. Její první podnájemnicí byla právě Julia.

Julia původně neměla dobrý pocit z toho, že si najímá byt od jedné z nepřítelkyň ze střední. Neměla však na výběr. když se vrátila do Mullaby, stellin byt byl jediný, který si mohla dovolit. překvapilo ji, že přes minulost si se stellou poměrně dobře rozuměly. Bylo to neobvyklé přátelství a Julia stále ještě netušila, čím ho vysvělit. stella byla jednou z nejoblíbenějších dívek na Mullabyjské střední, členkou klubu sassafras, elitní skupinky krásných a oslnivých dívek. Julii se na chodbách všichni vyhýbali. chovala se neomaleně, byla zamračená a na první pohled podivínská. vlasy si barvila na jasně růžovo, každý den měla kolem krku kožený náhrdelník s ostrými cvočky a kolem očí měla tak tlusté oční linky, že to vypadalo, jako by měla monokly. a její otec si toho usilovně snažil nevšímat.

Julia šla chodbou do ložnice. Než ale rozsvítila, všimla si, že se v sousedním domě vance shelbyho svítí. Šla si po tmě otevřít okno a podívala se ven. celou tu dobu, co žila u stelly v domě, všechny ty bezesné noci, kdy z toho okna zírala ven, v horním patře nezahlédla ani světélko. Na balkoně spatřila mladou dívku. Jen tak tam stála, tichá jako sníh a zírala do stromů za vanceovým domem. Byl štíhlá jako proutek, měla světlé vlasy a vyzařovala z ní jakási smutná bezbrannost, až se noc rozvoněla jako javorový sirup. Bylo na ní něco povědomého a Julia si náhle vzpomněla, že se k vanceovi má nastěhovat jeho vnučka. Minulý týden v Juliině restauraci o ničem jiném 14

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

nemluvili. Někteří lidé byli zvědaví, jiní se báli a někteří otevřeně dávali najevo nepřátelství. Ne všichni matce té dívky odpustili to, co udělala.

Julii se nelíbilo, co tu dívku čeká. celá kvůli tomu tuhla úzkostí. Jako by nestačilo, že člověk musí žít s vlastní minulostí. Neměl by k tomu ještě přidávat minulost někoho dalšího. zítra ráno, rozhodla Julia, v restauraci upeče dort navíc a odnese jí ho. svlékla se a vlezla si do postele. světlo ve vedlejším domě po chvíli také zhaslo. Julia vzdychla, otočila se na bok a čekala, až si v kalendáři bude moci odškrtnout další den.

když jí před téměř dvěma lety zemřel otec, Julia si vzala v práci pár dní volna, aby zajela do Mullaby a dala do pořádku jeho věci. Měla v plánu rychle prodat dům i restauraci, pak se i s penězi vrátit zpět do Marylandu, kde si konečně splní sen a otevře si vlastní pekařství. věci ale neprobíhaly tak, jak očekávala. rychle zjistila, že otec má velké dluhy, dům i restaurace jsou zatížené hypotékou. prodejem domu splatila jeho hypotéku a malou část hypotéky na restauraci. kdyby však prodala i restauraci, dostala by se jen těsně nad nulu. proto jí napadl teď už neblaze proslulý dvouletý plán. když bude žít velmi skromně a přiláká do Džejova grilu víc zákazníků, dokáže hypotéku do dvou let splatit a pak už restauraci prodá se slušným ziskem. každému ve městě to otevřeně říkala. chystá se v Mullaby žít dva roky, rozhodně tu nehodlá zůstávat natrvalo. Je tu jen na návštěvě, to je všechno. když převzala restauraci Džejův gril, zjistila, že má sice málo hostů, ale díky otci velmi věrných. Dokázal totiž, aby od něj vždy odcházeli velmi šťastní, navonění sladkým žlutým kouřem z grilu, který se za nimi táhl jako vlečka. Mullaby však mělo nejvíce podniků s grilem na hlavu v celém státě, proto tu panovala nesmírně ostrá konkurence. když už bylo osobní 15

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

kouzlo jejího otce pryč, bylo jí jasné, že restaurace potřebuje něco nového, čím by se vyjímala. proto začala péct a prodávat dorty, což zase byla její specialita, a okamžitě tím podpořila návštěvnost. Džejův gril se brzy proslavil nejen slušným barbecue v lexingtonském stylu, ale tak nejlepšími dorty a zákusky v okolí.

Julia do restaurace vždy přicházela ještě před úsvitem, před ní se tam objevoval pouze kuchař obsluhující ohniště. Moc spolu nemluvili. ona měla svou práci a on zase svoji. Běžný provoz restaurace svěřila lidem, které si otec zaučil a kterým důvěřoval. I když měla grilování pevně zaryté v kostech, snažila se do něj co nejméně zapojovat. otce sice milovala, ale už dávno nechtěla být jako on. když byla Julia malá, než se z ní stala zamračená puberťačka s růžovými vlasy, každý den s ním ještě před školou chodila do práce a se vším mu ochotně pomáhala, dělala servírku i přikládala do ohniště. vzpomínky na čas strávený s tátou v jeho restauraci patří mezi její nejkrásnější. od té doby se však stalo hrozně moc věcí, proto už nemohla věřit tomu, že se tady dokáže cítit příjemně. proto sem také chodila brzy, pekla dorty na daný den a mizela, když na snídani začali přicházet první hosté. když byl dobrý den, tak dokonce nepotkala ani sawyera.

Dnes to však vypadalo, že dobrý den není. „Neuhádneš, co mi včera večer říkala stella,“ prohlásil sawyer alexander při vstupu do kuchyně, když Julia dodělávala palačinkový dort s jablky, který se chystala odnést vnučce vance shelbyho.

Julia na chvilku zavřela oči. stella mu zřejmě volala, jakmile Julia včera odešla nahoru. sawyer se postavil vedle ní k nerezovému stolu, byl velmi blízko. Byl jako svěží čerstvý vítr. Byl hrdý a do sebe zahleděný, ale všichni mu to odpouštěli, protože z něj osobní kouzlo tryskalo proudem jako sluneční paprsky. Byl modrooký a světlovlasý, pohledný, chytrý, bohatý a zábavný. a navíc byl až nechutně laskavý, což byl společný rys všech mužů z jeho rodiny, 16

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

součást jižanského vychování. sawyer každé ráno vozil svého dědečka k Julii do restaurace, aby si mohl dát snídani se starými kamarády. „Neměl bys sem chodit,“ namítla, když dala na náplň ze sušených jablek a koření poslední palačinku. „tak si na mě stěžuj majiteli.“ zastrčil jí vlasy za levé ucho, chvíli se prsty zdržel na tenkém růžovém pramínku, který si tam dál barvila. „ty snad nechceš vědět, co mi stella včera řekla?“ ptal se.

Ucukla hlavou před jeho rukou, dala na vršek dortu poslední vrstvu náplně, okraje nechala prázdné. „stella včera večer moc pila.“ „prý jsi jí řekla, že dorty pečeš kvůli mně.“ Julia dobře věděla, že to přijde, ale přesto ztuhla a stěrka na polevu jí v ruce zamrzla uprostřed pohybu. rychle začala polevu zase roztírat a doufala, že si toho nevšiml. „Myslí si, že máš nízké sebevědomí. tak se ti snaží povzbudit ego.“ rozpustile povytáhl jedno obočí. „Už mě obviňovali ze spousty věcí, ale nízké sebevědomí k nim rozhodně nepatří.“ „Musí to být těžké být takový krasavec.“ „Je to peklo. opravdu jsi jí to řekla?“ vhodila stěrku do prázdné misky, která zbyla po náplni. pak obojí odnesla do dřezu. „Už si nevzpomínám. taky jsem byla opilá.“ „ty se nikdy neopiješ,“ namítl. „Neznáš mě dost dobře na to, abys to mohl tvrdit.“ Bylo příjemné to říct. Byla pryč osmnáct let. Podívej, jak jsem se vypracovala, chtěla prohlásit. „to je pravda. ale znám stellu. ta nelže, ani když pije. tak proč by mi říkala, že pečeš dorty kvůli mně, kdyby to nebyla pravda?“ „peču dorty. ty máš hrozně rád sladké. tak se jí to možná popletlo.“ Šla do skladu pro krabici na dorty. zdržela se tam déle, než bylo nutné, a doufala, že to možná vzdá a odejde. „ty ten dort bereš s sebou?“ vyzvídal, když se vrátila. ani 17

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

se nepohnul. v kuchyni panovala přímo horečnatá činnost – servírky běhaly sem a tam, neustále se sekalo dříví na gril, a on se ani nepohnul. Musela se rychle odvrátit. zírat příliš dlouho na muže z rodiny alexanderových bylo stejné jako zírat do slunce. Jejich obraz se vám vryl do mozku. viděli jste je i se zavřenýma očima. „Nesu ho vnučce vance shelbyho. Dorazila včera večer.“ tím ho rozesmála. „ty někomu děláš dort na uvítanou?“ Dokud ji na to neupozornil, nedošlo jí, jak je to ironické. „Nevím, co mě to popadlo.“ sledoval ji, jak dává dort do papírové krabice. „tahle barva se mi na tobě líbí,“ pochválil jí a dotkl se rukávu její bílé košile s dlouhými rukávy. okamžitě ruku odtáhla. od svého návratu se mu už rok a půl snaží vyhýbat, a pak stelle řekne jedinou věc, která ho k ní začne vábit přímo gravitační silou. Na tuhle záminku čekal od jejího návratu do města. chtěl se k ní přiblížit. a ona o tom moc dobře věděla. zlobilo ji to. Jak si vůbec může myslet, že po tom všem, co se stalo, navážou tam, kde přestali?

Natáhla se a zavřela okno nad stolem. to byla poslední věc, kterou každé ráno dělala. Někdy z toho byla smutná. Další den, další nevyslyšené volání. zvedla krabici s dortem a odnesla ji z restaurace, aniž by sawyerovi cokoli víc řekla.

Džejův gril vypadal obyčejně, tak jako většina původních jižanských grilů – na podlaze linoleum, na stole plastové ubrusy, boxy z těžkého dřeva. tak tomu bylo z úcty k tradici. když Julia restauraci převzala, okamžitě sundala omšelé suvenýry ze závodu Nascar, které otec pověsil na odlehlou zeď, ale vysloužila si tím tolik námitek od věrných strávníků, že je tam raději zase vrátila. odložila krabici a vzala si tabuli na baru. Napsala na ni názvy dnešních zákusků: tradiční jižanský červený sametový dort a broskvový dort, ale také makronky se zeleným čajem a medem a brusinkové koblihy. věděla, že neobvyklejší zákusky se prodají jako první. trvalo jí téměř rok, než si pravidelné záka18

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

zníky získala svou dovedností, takže už nevyžadovali známé dezerty, ale vyzkoušeli cokoli, co upekla. sawyer vyšel ven, když tabuli vracela zpátky na pult. „Řekl jsem stelle, že se u ní dneska večer stavím a přinesu pizzu. Budeš tam taky?“ „Já jsem tam pořád. proč se spolu konečně nevyspíte, ať už to máte z krku?“ sawyerovo čtvrteční dvoření se stelle s pizzou v ruce trvalo od doby, kdy se Julia přistěhovala zpět do Mullaby. stella přísahala, že mezi nimi vůbec nic není, ale Julia měla za to, že je stella naivní. sawyer se naklonil až k ní. „se stellou jsem se už vyspal,“ zašeptal jí do ucha. „před třemi lety, těsně po jejím rozvodu. a i když ti to možná připadá nevhodné, já se poslední dobou snažím ničeho nelitovat.“ když odcházela, střelila po něm pohledem. zmínil se o tom tak ležérně a neuctivě, až ji to překvapilo. Náhle se cítila chladně a trpce, jako když poprvé v životě ochutnala limetku.

Nedivila se, že když před lety zjistil, že po první společné noci na fotbalovém hřišti otěhotněla, zachoval se jako vyděšený puberťák. taky byla vyděšená puberťačka. a dospěli k jedinému rozhodnutí, ke kterému tenkrát mohli dospět. ať už to pak dopadlo jakkoli. teď jí však vadilo, jak snadno žil dál. pro něj to byla jen jediná noc. Jediná nešťastná noc s podivínskou neoblíbenou dívkou, se kterou ve škole sotva promluvil. Dívkou, která do něj byla zoufale zamilovaná. panebože. Nenechá se do toho znovu lapit. Nemůže.

Ještě šest měsíců a z tohohle šíleného místa odjede a na sawyera už nikdy ani nepomyslí. s trochou štěstí.

19

Kapitola 2 kDyŽ se eMIly vzBUDIla, měla zpocené vlasy a byla hrozně unavená. Navíc neměla ani tušení, kde je. rychle se posadila a vytáhla si z uší sluchátka Mp3 přehrávače. rozhlédla se po místnosti – šeříková tapeta, omšelý princeznovský nábytek. pak se jí vše vybavilo. Je ve starém pokoji své matky.

Ještě nikdy nespala v místě, které by působilo tak prázdně.

I když věděla, že dědeček je dole, zneklidňovalo ji, že má celé první patro jen sama pro sebe. celou noc bylo ticho přerušované jen hlasitým praskáním dřeva, jak dům „pracoval“. a venku na balkoně stále šustilo listí. Nakonec si musela zapnout Mp3 přehrávač a pokoušela si představovat, že je někde jinde.

Někde, kde není takové vlhko. ať už se bude bát nebo ne, zítra bude spát s otevřenými balkonovými dveřmi, jinak se utopí v kaluži vlastního potu.

Někdy v noci se odkopala. původně spala v pyžamu, brzy se však vykroutila ze spodního dílu a teď na sobě měla jen vršek.

Matka sice byla ta politicky nejkorektnější osoba na planetě, aktivistka, ekoložka a bojovnice za práva chudých, ale dokonce i ona si, když bylo moc velké vedro, zapínala klimatizaci. vyrazila do zastaralé koupelny a vlezla si do vany, protože žádná sprcha tam nebyla. Na chvilku ji zarazilo, že tu jsou dva 20

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

samostatné kohoutky na teplou a studenou vodu, místo aby se mísila v jednom jako v normální koupelně. pak si vzala šortky a sportovní tílko a zamířila dolů. vzkazu přilepeného na vnitřní část mříže si všimla hned.

Emily, to jsem já, děda Vance. Zapomněl jsem ti říct, že každé ráno chodím na snídani. Nechtěl jsem tě budit, něco ti přinesu, ale v kuchyni najdeš i jídlo pro mladé. vzkaz byl napsaný velkým tiskacím písmem, které se nevešlo na řádky, jako by si při psaní neviděl přes ruku. zhluboka se nadechla a stále ještě se snažila trochu zmírnit svá očekávání. trávila tu první den, a on s ní nechtěl být.

Jak tak stála u mříže, zaslechla šustění listí, proto překvapeně zvedla hlavu a uviděla, jak do schodů na verandu kráčí asi třicetiletá žena. Měla světle hnědé vlasy, těsně pod ušima sestřižené do krásného mikáda. emily nikdy nedokázala, aby její vlastní mikádo vypadalo takhle dokonale. pořád se ho snažila nějak upravit, ale stejně pak vlasy raději vázala do krátkého culíku. a i z toho jí vyklouzávaly a padaly do obličeje. Žena emily spatřila, teprve když vyšla až na poslední schod. okamžitě se usmála. „ahoj! ty musíš být vanceova vnučka,“ prohlásila, když se zastavila u dveří. Měla pěkné, tmavě hnědé oči. „ano, jsem emily Benedictová.“ „Já jsem Julia Wintersonová. Žiju tamhle.“ Mírně natočila hlavu a pokynula k žlutobílému domu vedle. tehdy si emily všimla růžového pramínku vlasů, který měla příchozí zastrčený za uchem. Něco takového by na té ženě se svěžím obličejem, v džínách zaprášených od mouky a bílé vyšívané halence nečekala. „přinesla jsem ti palačinkový dort s jablky.“ otevřela bílou krabici, kterou držela v ruce, a ukázala emily cosi, co vypadalo jako hromada velkých hnědých palačinek, mezi nimiž byla jakási náplň. „znamená…,“ zakoktala se a pak to ze sebe dostala: „vítej. vím, že Mullaby má své nedostatky, o kterých ti jistě matka vyprávěla, ale také je to městečko, kde se vaří skvělé jídlo. Dokud tady budeš žít, budeš jíst samé dobré věci. tak aspoň něco.“ 21

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

emily už si ani nevzpomínala, kdy naposledy měla na něco chuť, natožpak na jídlo, ale raději o tom Julii neřekla. „Matka mi o Mullaby neřekla vůbec nic,“ prohlásila emily a zírala na dort. „Nic?“ „Ne.“ Julia zmlkla údivem. „co je?“ emily zvedla hlavu od dortu. „ale nic,“ prohlásila Julia a vrtěla hlavou. zavřela krabici. „Mám ti to odnést do kuchyně?“ „Jistě, pojďte dál,“ vyzvala ji emily a otevřela jí mříž. když Julia vešla dovnitř, všimla si na mříži vzkazu od dědy vanceho. „vance mě včera požádal, abych ho vzala na nákup, aby tu pro tebe něco měl,“ vysvětlovala a kývla na vzkaz. „Myslel si, že budeš stát o sladké limonády, ovocné bonbony a žvýkačky. tak jsem ho přesvědčila, aby koupil i čipsy, bagely a cereálie.“ „to je od vás hezké,“ vyhrkla emily. „Jako že jste ho vzala na nákup.“ „Jako dítě jsem byla velký fanda obra z Mullaby.“ když se na ni emily nechápavě podívala, Julia jí vysvětlila: „tak místní říkají tvému dědečkovi.“ „Jak je vysoký?“ ptala se emily tiše, jako by ji mohl slyšet.

Julia se rozesmála. Byl to úžasný smích, a když ho emily zaslechla, připadala si, jako by vyšla na slunce. přišlo jí zvláštně případné, že sem přišla právě s dortem. vypadala totiž, jako by jím byla sama, lehká, pěkná a na vrchu s ozdobami – tím jejím sladkým smíchem a růžovým praménkem vlasů, nikdo však netušil, co se skrývá uvnitř. emily tušila, že to může být něco temného. „Je dost vysoký na to, aby viděl až do zítřka. tak to říká on. Určitě má dvě stě čtyřicet centimetrů. to vím jistě. Jednou sem zajeli takoví ti zapisovatelé rekordů, ale vance s nimi nechtěl mít nic společného.“ Julia věděla, kudy do kuchyně, proto ji emily následovala. kuchyň byla obrovská a kýčovitá, typická ukázka stylu pade22

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

sátých let. kdysi musela být přímo velkolepá. Bylo v ní spoustu červené – červené pracovní desky, červeno-bílé obklady na podlaze, velká červená lednice se stříbrnou klikou jako od chladicího boxu na maso. Julia krabici s dortem položila na linku, pak se obrátila a na chvilku se na Julii dívala. „hodně se podobáš matce,“ poznamenala. „znala jste ji?“ ptala se emily. potěšila ji představa, že našla člověka ochotného mluvit s ní o matce. „chodily jsme spolu do třídy. ale nebyly jsme si blízké.“ Julia si vrazila ruce do kapes džín. „ona ti vůbec nic neřekla?“ „vím, že se narodila v severní karolíně, ale neměla jsem tušení kde. Dokonce jsem ani nevěděla, že mám dědečka.“ Julia povytáhla obočí, proto jí emily začala rychle vysvětlovat: „Nikdy se nezmínilo o tom, že ho nemám, ale vůbec o něm nemluvila, proto jsem si vždycky myslela, že už zemřel. Máma o minulosti mluvila jen nerada a já to respektovala. vždycky tvrdila, že je zbytečné babrat se v minulosti, se kterou už nic neuděláme, když toho můžeme tolik napravit v budoucnosti. veškerý čas věnovala svým kauzám.“ „svým kauzám?“ „pracovala pro amnesty International. oxfam. Greenpeace. ochranu přírody. zamlada hodně cestovala. když jsem se jí narodila, usadila se v Bostonu. tam se dost zapojovala i do místní politiky.“ „No. to jsem… nečekala.“ „Byla stejná i tady? zapojovala se do místních věcí?“ Julia si rychle vytáhla ruce z kapes. „Už bych měla jít.“ „aha,“ vyhrkla zmateně emily. „No, v tom případě děkuju za dort.“ „Není zač. Moje restaurace se jmenuje Džejův gril, je na hlavní třídě. kdykoli se u nás stav, máme nejlepší dorty ve městě. Je tam i dobrý gril, ale to není moje dílo. Mimochodem právě tam se šel nasnídat i tvůj děda. chodí k nám každé ráno.“ emily Julii doprovázela ke vchodovým dveřím: „a kde je hlavní třída?“ 23

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

když vyšli na verandu, Julia začala ukazovat: „tamhle na konci shelby road zaboč doleva na Dogwood. asi po tři čtvrtě kilometru zahni vpravo. Nemůžeš to minout.“ Julia vyrazila ke schodům, ale emily ji zastavila. „počkejte, Julie. včera večer jsem vzadu zahlédla jakési světlo. vídáte ho taky?“ Julia se obrátila. „tak ty už jsi viděla naše mullabyjská světýlka?“ poškrábala se na hlavě a zastrčila si vlasy za uši, jako by se rozhodovala, co říct. „Jsou to bílá světla, která se občas objevují v lesích a na lukách. Někteří tvrdí, že je to duch, co tady straší. Je to další z místních zvláštností,“ prohlásila, jako bych jich tu bylo ještě mnohem víc. „když si jich nebudeš všímat, prostě zmizí.“ emily přikývla.

Julia se znovu chystala k odchodu, ale zastavila se zády k emily. pak se ještě obrátila a prohlásila: „poslyš, kdybys něco potřebovala, tak ještě minimálně šest měsíců budu žít ve vedlejším domě. Na tohle místo si člověk musí zvyknout. Mně to můžeš věřit, já o tom totiž něco vím.“ emily se usmála a z ramen jí spadla trocha napětí. „Díky.“

za malý okamžik se emily rozhodla, že vyrazí na hlavní třídu, aby se tam sešla s dědečkem. připadalo jí jako dobrý nápad doprovodit ho domů, mohla by z toho vzniknout malá tradice. podle všeho už dlouho žije sám a možná se k ní chová tak nejistě proto, že si neví rady. Nečekej, až se změní svět, Emily, říkávala jí matka, někdy poněkud podrážděným tónem. Změň ho ty sama! emily přemýšlela, jestli matku náhodou nezklamala. Neměla její vášnivou a odvážnou povahu, její energii. emily byla opatrná, její matka ochotně pomáhala komukoli, na koho narazila. Měly mezi sebou velmi zvláštní vztah. emily vždycky matku obdivovala, ale bylo pro ni obtížné se s ní sblížit. Dulcie chtěla pomáhat, ale od ostatních si nikdy pomoct nenechala.

24

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

hlavní třídu našla snadno. Jak říkala Julia, zkrátka ji nešlo minout. Jakmile zahnula z Dogwoodu, objevil se obrovský nápis, že se nachází na historické hlavní třídě. Byla to nádherná dlouhá ulice, která se lišila od ostatních příjemných částí města, kterými k ní procházela. Ulice začala cihlovými usedlostmi ve velkolepém federálním stylu, postavenými těsně u silnice, téměř bez předzahrádky. Na druhé straně ulice byl park s hudebním pavilonem, který měl na střeše krásnou korouhvičku ve tvaru stříbrného srpku měsíce. za domy a parkem začala obchodní část ulice s řadou turistických obchodů a restaurací natěsnaných do starých cihlových budov. emily napočítala sedm grilů, a to byla teprve v polovině obchodní části ulice. sedm. podle všeho byly zdrojem té vůně, která se nad městem rozprostírala jako závoj. za některými restauracemi stoupaly obláčky sladkého dýmu z hořícího dřeva. kolem byla spousta turistů, kteří byli tak jako ona uchváceni starodávnou krásou Mullaby. chodníky byly plné lidí, mnohem plnější, než by v podobnou denní dobu očekávala.

Neustále se rozhlížela, ale Džejův gril nikde neviděla. pak ji zničehonic zachvátila panika. Jeden okamžik si připadala šťastná a aktivní, kráčela po nádherné ulici, a další okamžik byla vyděšená, že nemůže najít restauraci, do které má namířeno. co když se Julia spletla? co když tam dědeček vance není? co když nenajde cestu zpátky? začínala se jí točit hlava. cítila tlak v očích a uších, jako by byla pod vodou, periferním viděním přitom viděla vířící jiskřičky. podobné záchvaty úzkosti mívala od matčiny smrti. Bylo poměrně snadné je tajit před matčinou nejlepší přítelkyní Merry, u níž žila poslední čtyři měsíce. stačilo jen zavřít dveře svého pokoje. a ve škole učitelé přimhouřili oko, když se místo vyučování trochu zdržela na dívčích záchodcích, kde si sedla na podlahu a pod umyvadly se snažila popadnout dech.

25

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

obchodní část hlavní třídy byla lemovaná lavičkami a ona se na tu nejbližší posadila. Na tváři jí vyrazil studený pot. Neomdlí. prostě neomdlí. předklonila se, opřela si hrudník o stehna a sklonila hlavu.

Délka stehenní kosti svědčí o celkové výšce. Byla to náhodná myšlenka, poučka, kterou si zapamatovala z hodin fyziologie.

Na chodníku před ní se náhle objevily drahé pánské mokasíny. pomalu zvedla hlavu. spatřila mladíka přibližně svého věku, v bílém letním lněném obleku, sako měl rozevřené, ruce ležérně zastrčené do kapes kalhot. Měl červený motýlek a tmavé vlasy se mu vlnily přes naškrobený límeček. Byl pohledný takovým tím kultivovaným způsobem, jako by vystoupil ze hry tennesseeho Williamse. cítila se před ním v šortkách a tílku nepatřičně, jako by si jen odběhla ze spinningu. zpočátku nic neříkal a jen se na ni díval. pak se konečně, téměř neochotně zeptal: „Jste v pořádku?“ Nerozuměla tomu. všichni, s nimiž se dosud potkala, se k ní chovali, jako by je setkání s ní mělo bolet. zhluboka se nadechla a kyslík jí do hlavy stoupal rychlostí přílivové vlny. „Díky, jsem,“ odpověděla. „Je vám špatně?“ „Jen se mi točí hlava.“ Dívala se na nohy, na kotníkové ponožky a kecky. připadalo jí, jako by se vznášela nad svým tělem. Krátké ponožky jsou nepřípustné. Povolené jsou pouze ponožky nad kotník nebo podkolenky. to se uvádělo v příručce roxleyské dívčí školy. Na téhle škole strávila celá školní léta. Matka ji pomáhala založit. Škola pro rozvoj dívek, podněcující k aktivismu a dobrovolnictví. ticho. znovu zvedla hlavu, a mladík byl pryč, vypařil se jako dým. Nebyla to jen halucinace? Možná se jí v hlavě vynořil jakýsi archetyp jižanského džentlmena, aby zapadl do okolního prostředí. po několika minutách si dala lokty na kolena a mírně se zvedla. cítila, že si vedle ní někdo sedá na lavičku, a ucítila příjem26

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

nou čistou vůni kolínské. pak se ozvalo hlasité prasknutí otevírané plechovky s pitím. lekla se a s cuknutím se posadila.

Mladík v bílém lněném obleku se vrátil. teď už seděl vedle ní a podával jí plechovkou s kokakolou. „Jen si ji vezměte,“ přesvědčoval ji. sáhla po plechovce a mírně se jí přitom třásla ruka. Dlouze se napila. Nápoj byl chladný, sladký a tak štiplavý, že jí začal brnět jazyk. Už si nedokázala vybavit, kdy jí naposledy něco tak chutnalo. Nedokázala přestat pít a brzy vyprázdnila celou plechovku. když konečně dopila, zavřela oči a přitiskla si studenou plechovku na čelo. kdy vlastně naposledy pila? když nad tím teď přemýšlela, uvědomila si, že to bylo dávno předtím, než včera v Bostonu nastoupila do autobusu. zaslechla šustění papíru. Mladík ji varoval: „Nelekněte se,“ a jí začalo na zadní části krku něco studit. Úplně to mrazilo. okamžitě si tam sáhla a položila svou ruku na jeho. „co to je?“ vyptávala se. „Myslím, že ovocný nanuk,“ prohlásil a naklonil se, aby se podíval. „Byla to ta první věc, která mi v mrazáku v obchodě přišla pod ruku.“ poprvé zjistila, že sedí před úmyslně staromódním obchodem s názvem zimovo smíšené zboží. Dveře byly pootevřené a emily si všimla u pokladen velkých sudů s cukrovím a vzadu stěny plné reprodukcí starých plechových reklamních cedulí. „většinou sem chodí turisté, proto jsem tu také už dlouho nebyl,“ prohlásil. „pořád ještě to tam ale voní po skořici a leštidle na podlahu. Ještě mě vnímáte? Jak vám je?“ otočila se k němu a všimla si, jak je blízko. tak blízko, aby viděla, že jeho tmavě zelené duhovky jsou černě orámované.

Bylo to zvláštní, připadalo jí, jako by ho cítila, vnímala jakousi energii, co z něj vyzařuje jako teplo od ohně. Byl tak zvláštní a přitažlivý. chvilku si ji jeho kouzlo zcela podmanilo. Nějakou dobu ho pozorovala a pak si uvědomila, co vlastně dělá. pak jí také došlo, že má stále ruku položenou na té jeho na 27

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

svém krku. pomalu ruku zvedla a odsunula se. „Už je to dobré, díky.“ sundal jí nanuk v papírovém obalu z krku a podal jí ho, ona však zakroutila hlavou. pokrčil rameny a rozbalil ho. pohodlně se usadil, dal si nohu přes nohu, z nanuku si ukousl a díval se na obchod před nimi. zalitovala náhle, že si nanuk nevzala. vypadal lákavě, uvnitř byl vanilkový s jasně oranžovou polevou. „Jsem emily Benedictová,“ představila se a podala mu ruku. on se na ni neobrátil a ruku nepřijal. „Já vím, kdo jste.“ znovu si ukousl nanuku. emily ruka spadla do klína. „ano?“ „Já jsem Win coffey. logan coffey byl můj strýc.“ Nechápavě se na něj podívala. zřejmě předpokládal, že je to něco, co by měla vědět. „zrovna jsem se sem přestěhovala.“ „Matka vám to neřekla?“ Matka? co s tím má společného její matka? „co mi měla říct?“ konečně se na ni otočil. „panebože. vy o tom opravdu nevíte.“ „co mám vědět?“ začínalo ji to znepokojovat. až nepříjemně dlouho se na ni díval. „ale nic,“ řekl nakonec, když vyhodil zbytek nanuku do koše u lavičky a pak se postavil. „Jestli se necítíte na to, abyste šla domů, mohu vám zavolat našeho řidiče.“ „Budu v pořádku.“ Mírně pozvedla plechovku. „Díky za to kolu.“ chvíli váhal. „omlouvám se, že jsem vám nechtěl podat ruku. odpusťte mi to.“ podal jí ruku. zmateně ji přijala. okamžitě ji ohromilo, jak je teplý. teplo z jeho těla ji začalo ovíjet jako liána. Najednou se s ním cítila jaksi propojená. Nebyl to úplně nepříjemný pocit, jen zvláštní. ruku jí zase pustil a ona ho sledovala, jak odchází po chodníku. pleť mu v ranním slunci, které na ně šikmo dopadalo 28

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

přes budovy v oslňujících zlatých a mandarinkových odstínech, přímo zářila. působil tak živě a přecházel z něj zrak. chvilku od něj nemohla odtrhnout oči. „emily?“ obrátila se a viděla, jak k ní kráčí její obrovský dědeček s papírovým sáčkem v ruce. lidé se na chodníku rozestupovali a užasle ho sledovali. viděla, že si toho sice snaží nevšímat, ale hrbí široká ramena, jako by se snažil vypadat menší. vstala a hodila plechovku od kokakoly do blízké nádoby na tříděný odpad. vance se před ní zastavil. „co tady děláš?“ ptal se. „Myslela jsem, že ti půjdu naproti, abychom domů mohli jít spolu.“ výraz v jeho obličeji byl téměř nečitelný, ale kdyby musela hádat, usoudila by, že ho právě rozesmutnila. vyděsilo ji to. „promiň,“ vyhrkla nakonec. „Já nechtěla…“ „to jsi mluvila s Winem coffeym?“ „ty ho znáš?“ vance se díval před sebe. emily už Wina neviděla, ale vance měl, díky své neskutečné výšce, výhodu. „ano, znám ho,“ prohlásil. „pojďme domů.“ „promiň, dědo vanci.“ „Nemusíš se mi omlouvat, děvče. vždyť jsi nic neprovedla. tumáš, přinesl jsem ti z restaurace vaječný sendvič.“ podal jí sáček. „Díky.“ přikývl, dal jí kolem ramen svou neskutečně dlouhou ruku a potom ji mlčky vedl domů.

29

Kapitola 3 „Že NeUháDNete, koho JseM DNes potkal,“ prohlásil Win coffey, když stál před obrovským oknem obývacího pokoje a sledoval, jak šedá velryba večerní oblohy pomalu polyká poslední růžové sluneční paprsky.

Na bílé mramorové podlaze v hale zacvakaly podpatky a Win viděl odraz své matky vstupující do místnosti s jeho mladší sestrou v patách. Matka se posadila vedle otce na pohovku, jeho sestra přešla místnost a vybrala si druhou pohovku.

Winův otec Morgan složil noviny a dal je stranou. sundal si brýle na čtení a nepodíval se na ženu, ale na Wina. Winovi rodiče se na sebe už dlouho vůbec nedívali. Jeden druhému připadali jako duchové, čas od času se jen zahlédli koutkem oka. „koho jsi potkal?“ přesně na čas se v obývacím pokoji začaly automaticky stahovat žaluzie. Win čekal, dokud okno nebude úplně zakryté a neuzavře mu výhled, teprve pak se obrátil. Místnost voněla po pomerančích a byla plná starožitného nábytku. prádelníky ve federálním stylu, pohovky vkusně čalouněné modrou a šedou květinovou látkou. Bylo to tu tak staré a dobře známé.

Nikdy se tu nic neměnilo. „emily Benedictovou.“ Její jméno okamžitě poznali. hněv jeho otce byl náhlý a hmatatelný. vzduch rychle zaplnilo napětí.

30

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

Win otcův pohled mlčky opětoval a nehodlal uhnout jako první. přesně to ho totiž Morgan naučil. a poslední dobou tyto souboje sváděli tak často, že už mu byly dobře známé. „Wine, dobře víš, že nebýt její matky, byl by můj bratr ještě naživu,“ oznámil mu nervózně Morgan. „a naše tajemství by bylo v bezpečí.“ „o té noci se nikdo ani slovem nezmínil,“ poznamenal klidným hlasem Win. „ale vědí o tom. tím jsme jim vydáni na milost.“ Morgan na Wina ukázal svými brýlemi na čtení. „a právě ty by ses na ni měl zlobit úplně nejvíc. vždyť patříš k první generaci, která dospívá s tím, že to všichni vědí.“ Win vzdychl. tohle jeho otec nikdy nepochopí. Win se kvůli tomu nezlobil. spíše to nechápal. když o tom všichni stejně vědí, tak proč o tom nikdo nemluví? proč se jeho rodina dál v noci zdržuje doma? proč dodržují tradice, které už nedávají smysl? právě kvůli tomu se lidé na něj koukali skrz prsty, a ne kvůli nějakému zvláštnímu trápení jeho rodiny, které viděli pouze jednou, před dvaceti lety. kdo tvrdí, že tentokrát to nemůže být jiné? vždyť to nikdo nezkusil. „podle mého o tom emily neví,“ prohlásil Win. „podle mého jí o tom matka neřekla.“ „přestaň,“ zarazil ho otec. „ať už tě napadá cokoli, přestaň s tím. emily Benedictová je zapovězená. konec diskuzí.“ Do místnosti vešla žena v bílých šatech a zástěře a přinesla podnos se stříbrným čajovým servisem. Winův otec na něj upřel pohled vyjadřující: Teď mlč! Mezi sebou o tom mluvili jen vzácně. Winovi někdy připadalo, že matka na to úplně zapomněla a byla díky tomu mnohem šťastnější. ale vůbec nikdy o tom nemluvili před služebnictvem.

Win se obrátil a šel do odlehlého rohu místnosti, kde seděla jeho sestra kylie. Držela v ruce mobil a psala komusi zprávu. za soumraku těsně před večeří se v rodině coffeyových obvykle čítávalo. Byla to stará rodinná tradice, která už se dodržovala stovky let, aby si nějak uspořádali noční dobu, bě31

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

hem které museli kvůli svému tajemství zůstávat doma, dokonce i o takovýchto nádherných letních nocích. Win v tom neviděl žádný smysl a nejradši by vyšel ven. tato touha už v něm narůstala několik měsíců. Nechtěl se skrývat, jako by s ním bylo něco v nepořádku. posadil se vedle sestry a několik minut sledoval, jak ho ignoruje. Byl téměř o dva roky starší než kylie, a když byli malí, tak ho neúnavně pronásledovala. Brzy jí bude šestnáct, ale pořád za ním všude chodila, buď aby ho tím zlobila, nebo aby ho ochránila. „Neměl bys ho dráždit,“ varovala ho kylie. „Na tvém místě bych se od té dívky držela hodně daleko.“ „Možná jen chci poznat svého nepřítele.“ ta nečekaná fascinace emily, jejími nezbednými světlými vlasy a ostrými rysy na těle i obličeji, ho znepokojovala. když si to ráno podávali ruce, nechtěl ji pustit. Bylo na ní něco zranitelného, pod těmi ostrými rysy bylo cosi měkkého. Myslel na ni celý den. Nemohla to být jen náhoda, že dcera Dulcie shelbyové se do města vrátila právě v době, kdy se začínal vymezovat proti životnímu stylu, který si zvolila jeho rodina. Možná to bylo znamení. ano, tak to bylo.

Muselo to být znamení. „Dneska zase půjdu ven,“ prohlásil najednou. „Neříkej to tátovi. a nesleduj mě.“ kylie obrátila oči v sloup. „proč se o to pořád pokoušíš? ze své zkušenosti ti musím říct, že není o co stát.“ „cože?“ „když je člověk obyčejný.“

„Julie! Šla bys otevřít, prosím?“ volala stella zdola ten samý večer, právě když Julia z trouby vytahovala svůj druhý pokus o madlenky. při pohledu na plech se zamračila. pořád ještě nestály za nic. stella znovu zahulákala. „Julie! to je sawyer a já jsem ve vaně!“ 32

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

Julia vzdychla. Dneska už sawyera viděla jednou. a to jí stačilo. z tohohle pobytu v Mullaby bez újmy vyvázne, jenom když se od něj bude držet dál.

Utřela si ruce do džínů a šla dolů. po schodech schválně dupala, aby rozzlobila stellu, jejíž koupelna byla přímo pod schodištěm. průsvitnými závěsy na vchodových dveřích zahlédla postavu osvícenou venkovním světlem. zhluboka se nadechla a otevřela. když však zjistila, kdo za nimi stojí, usmála se úlevou. emily přešlápla z nohy na nohu. Měla na sobě stejné oblečení jako ráno, černé kraťasy a černé tílko. zvláštní světlé vlasy jí zářily ve světle jako sněhové pusinky. „ahoj, Julie,“ pozdravila. „Neruším?“ „Ne. Ne, jasně že ne.“ Ustoupila a pokynula emily, aby šla dál. když jí Julia říkala, že kdyby někdy potřebovala, může se u ní klidně stavit, nečekala, že ji hned vezme za slovo. když se teď však dívala, jak se dívka nejistě rozhlíží, dojalo ji to. Není to snadné nezapadat, zvlášť když se k tomu člověk nerozhodne úmyslně. „Máte moc pěkný dům,“ začala emily. stellina část domu byla útulná a krásná díky práci její matky, bytové architektky – byly zde podlahy ze zlatého dřeva, oživující květinová aranžmá, originály uměleckých děl a pohovka s pruhovaným hedvábným potahem, na které nikdo nesměl sedět. „Není můj. patří kamarádce stelle. Já mám jen malý byt nahoře.“ a stella, jako by je slyšela, právě v tu chvíli vykřikla: „ahoj, sawyere! Mám na sobě jen trošku páry, nechceš se podívat?“ „to není sawyer,“ volala na ni Julia. „Nemůžu uvěřit tomu, že na něj čekáš ve vaně. vylez, než budeš scvrklá jako švestka.“ emily povytáhla obočí a Julia vysvětlila: „to byla stella. radši se na nic neptej. pojď dál, ukážu ti svou část domu.“ vyrazila do schodů a pokynula emily, aby ji následovala.

Nahoře na schodišti musela Julia ustoupit do úzké chodby, aby mohla emily vejít. pak se za ni natáhla a zavřela dveře.

33

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Musím vypnout troubu,“ vysvětlila, když vešla do pokoje, který přeměnili na malinkou kuchyni. v místnosti panovala magicky zmatená atmosféra. ve vzduchu se stále ještě vznášely obláčky cukru a mouky připomínající ocasy papírových draků. a pak tam také byla vůně – vůně naděje, taková ta vůně, co lidi láká domů. Dnes to byla útulnost zlátnoucího másla a vzrušení citronové kůry. okno v místnosti bylo dokořán, protože tak Julia pekla pokaždé. Nemělo smysl tu vůni uzavírat. vzkaz přece musel proniknout ven. „co to pečete?“ ptala se emily mezi dveřmi, když Julia vypínala troubu. „zkouším tu různé recepty, než je začnu používat v restauraci. těm madlenkám ještě něco chybí.“ Julia zvedla jeden kousek z první várky. „vidíš? z téhle strany měly být vyboulené. tahle madlenka je moc plochá. asi jsem málo vychladila těsto.“ vzala emily za ruku a dala jí malý nadýchaný zákusek do dlaně. „Francouzi madlenky podávají takhle, vypouklou stranou dolů jako lodičku. v americe se rádi díváme na hezkou vroubkovanou stranu, proto je podáváme takhle.“ Madlenku převrátila. „Jen ji ochutnej.“ emily si ukousla a usmála se. zakryla si ústa rukou a s plnou pusou řekla: „Jste výborná pekařka.“ „Mám spoustu praxe. peču už od šestnácti.“ „Musí to být skvělé, mít takovéhle nadání.“ Julia pokrčila rameny. „Nemám na tom žádnou zásluhu.

Dostala jsem ho od někoho jiného.“ Někdy jí vadilo, že sama by možná na tuhle dovednost nikdy nepřišla, že to, v čem je skutečně dobrá, zjistila díky někomu jinému. Musela si neustále připomínat, že nezáleží na tom, jak tu dovednost získala, ale hlavně na tom, co s ní pak dokázala, na lásce, která z ní pocházela. emily vypadala, jako by se chtěla zeptat, co tím myslí, proto ji Julia rychle předběhla: „tak jaký byl tvůj první den?“ Ještě jedno sousto a emily madlenku dojedla. chvilku ji žvýkala a polykala a pak řekla: „zatím jsem hlavně zmatená.“ 34

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

Julia si založila ruce na hrudník a bokem se opřela o starou olivově zelenou lednici. „z čeho?“ „z toho, proč odsud matka vlastně odjela. z toho, že se zdejšími lidmi nezůstala v kontaktu. Měla tu přátele? Jaká byla, když tu žila?“ Julia se na ni překvapeně dívala. emily se toho o tomhle městě i o zmatku, který tu její matka napáchala, bude muset ještě hodně dozvědět. Bude jí to však muset vysvětlit někdo jiný než Julia. „Jak už jsem řekla, moc jsem ji neznala,“ začala opatrně. „ve škole jsme nebyly ve stejné partě a já v té době měla dost vlastních problémů. Nemluvila jsi s dědečkem? to jeho by ses měla zeptat.“ „Ne.“ emily si z obličeje odhrnula krátké neposlušné vlasy. celé její chování bylo tak roztomile upřímné. „celý den se schovává u sebe v pokoji. vycházeli s matkou? Myslíte, že proto se sem už nikdy nevrátila?“ „Ne, v tom to podle mě nebylo. s vancem vyjde úplně každý. posaď se.“ Julia emily objala kolem ramen a vedla ji z kuchyně do obývacího pokoje. tahle místnost obsahovala jediný hezký kousek nábytku z celého bytu – tmavě modrou pohovku, kterou jí věnovala stellina matka ze svého návrhářského studia. také tu byla televize a starý konferenční stolek, vratká knihovna plná hrnců a pánví (přebytky z kuchyně). Julia si, když se sem stěhovala, většinu svých věcí uložila v Baltimoru do skladu. přivezla si jen oblečení a kuchyňské potřeby, takže byt byl v podstatě nezařízený. Byl omšelý a malý, ale jí to tak vyhovovalo. Nemělo smysl se tu příliš usazovat. když se posadili, Julia začala: „Řeknu ti jedno, tvá matka byla nejkrásnější a nejoblíbenější děvče ze školy. a přitom vypadala, jako by se o to nijak zvlášť nesnažila. Dokonalé oblečení.

Dokonalý účes. vysoké sebevědomí. patřila do skupiny dívek z bohatých rodin, která se nazývala sassafras. což se o mně říct nedalo.“ emily to ohromilo. „Máma byla oblíbená? Děda vance byl bohatý?“ 35

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

ozvalo se zaklepání na dveře. „promiň,“ omlouvala se Julia, když vstávala. očekávala, že je to stella, proto se taky tak hrozně lekla, když dveře otevřela. Dovnitř zavanul vzduch vonící jako čerstvě posekaná tráva a ona spatřila, jak na schodišti stojí sawyer. „přinesl jsem pizzu,“ řekl s úsměvem. „pojď za námi dolů.“ Něco se děje. sawyer sem ve čtvrtek večer chodívá už rok a půl, ale ještě nikdy ji nepozval, aby se k nim připojila. „Díky, ale nemůžu.“ o krok ustoupila, aby mohla zavřít.

Naklonil hlavu na stranu. „kdybych tě tak dobře neznal, připadalo by mi, že jsi v rozpacích.“ tím ji překvapil. „v rozpacích? z čeho?“ „z toho, že vím, že ty dorty pečeš pro mě.“ odfrkla si. „Já ale nikdy neřekla, že je peču pro tebe. Říkala jsem, že je peču kvůli tobě.“ „takže jsi to opravdu řekla,“ vyhrkl. podívala se mu do očí. ano, řekla to. a i když si hrozně přála, aby to nebyla pravda, pravda to byla. tu jedinou noc, co spolu strávili, vedle sebe leželi na fotbalovém hřišti a dívali se na hvězdnatou oblohu, tak krásnou, jakou nikdy předtím ani potom neviděla. a on jí vyprávěl, jak jeho matka vždycky v létě odpoledne pekla dort, a ať už byl kdekoli, ta vůně ho k ní pokaždé přilákala, byl to maják z moučkového cukru, který poletoval ve větru jako pyl. tvrdil, že ho vždy vycítil. vždy ho viděl.

Dorty měly moc někoho přivolat. to zjistila od něj. „vlastně jsem myslím řekla, že dorty peču kvůli lidem jako ty,“ přiznala nakonec. „konec konců jsi mým cílovým zákazníkem.“ podíval se na ni, jako by jí to moc nevěřil. pak se však usmál. „hezky ses z toho vylhala.“ „Díky.“ podíval se jí přes rameno. Ještě nikdy v jejím bytě nebyl, a ona ho teď rozhodně nehodlala pouštět dál. sawyer se narodil do bohaté rodiny, což nebyl její případ. Její byt v Baltimoru byl ale hezký – trochu neuspořádaný, trochu bohémský.

36

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

taková teď byla. ale tenhle ne. Nechtěla, aby tenhle byt viděl. „hezky to tu voní,“ prohlásil. „Nejradši bych se nastěhoval k tobě do kuchyně.“ „Na to tu není dost místa. a peču tady jenom ve čtvrtek.“ „Já vím. stella mi to prozradila, jakmile ses nastěhovala. proč myslíš, že sem pokaždé ten den chodím?“ Nikdy neměla ani náznak podezření. v předstírání si vedl přímo dokonale. „Nemůžu přijít dolů, protože mám společnost. hezky si to se stellou užijte.“ zavřela dveře, opřela se o ně a dlouze vydechla. po chvíli jí došlo, že neslyšela sawyera scházet se schodů. obrátila se a dala ucho na dveře. Ještě tam byl? Nakonec se ozval tichý pohyb a konečně slyšela, jak jde sawyer pryč. odstrčila se od dveří a šla do obývacího pokoje. „omlouvám se.“ „Jestli nemáte čas, klidně můžu přejít jindy,“ prohlásila emily. „Neblázni.“ „když byla máma tak populární, tak ji asi všichni měli rádi, ne?“ Julia váhala. ale než stihla promluvit, ozvalo se další zaklepání na dveře. „Ještě jednou mě omluv.“ „koho tady máš?“ vyptávala se stella, když jí Julia otevřela dveře. stella měla široký exotický obličej s mandlovýma očima a rovným tmavým obočím. Na sobě měla župan kimonovitého střihu a tmavé vlasy měla stočené do drdůlku, některé pramínky, které byly stále ještě vlhké po koupeli, se jí lepily ke krku. „sawyer tvrdil, že máš společnost. ty s někým chodíš? proč jsi mi o tom neřekla? kdo to je?“ „Do toho ti nic není,“ prohlásila, protože jí bylo jasné, že tím stellu naštve. pořád ještě jí neodpustila, že sawyerovi řekla o těch dortech. a navíc jí připadalo neskutečně drzé, že se teď vyptává, jestli Julia s někým chodí, a ona sama se před třemi lety vyspala se sawyerem a neřekla jí o tom vůbec nic. zavřela dveře, ale jakmile se vrátila do obýváku, znovu se 37

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

ozvalo klepání. a nepřestávalo. stella se nehodlala nechat odbýt. „Nepřestane, dokud se s tebou neseznámí,“ řekla Julia emily. „Nevadí ti to?“ emily proti tomu nic nenamítala a následovala ji na chodbu.

Jakmile Julia znovu otevřela dveře, stella prohlásila: „Neodejdu, doku…“ zarazila si, protože Julia dveře otevřela ještě více a ukázalo se, že vedle ní stojí emily. „tohle je vnučka vance shelbyho,“ prohlásila Julia. „emily, tohle je stella Ferrisová.“ stella se zjevně nezmohla na slovo. „emily se přišla zeptat, jaká byla její matka, když žila tady ve městě.“ stella se okamžitě vzpamatovala. „to je báječné, že tě potkávám, emily! My jsme se se sawyerem s tvou matkou přátelili. pojď dolů a můžeš si s námi dát pizzu. vytáhnu nějaké staré ročníkové knihy.“ když stella ustoupila stranou, emily ani chvilku neváhala a hopsala ze schodů. kvůli elegantním rysům obličeje a vysoké štíhlé postavě člověk snadno zapomínal, jak je vlastně mladá, ale podobný kousek to vždy okamžitě připomněl.

Než ji stella následovala, Julia ji popadla za rukáv županu. „Ne abys jí řekla, co její matka udělala.“ stella vypadala dotčeně. „co je to s tebou? Myslíš, že jsem nestvůra?“ emily na ně dychtivě čekala pod schody. když se k ní připojily, stella je vedla k sobě do kuchyně a župan dramaticky povlával za ní. sawyer k nim stál zády a s rukama v kapsách se díval z kuchyňského okna. když je zaslechl přicházet, obrátil se. Uviděl emily a významně povytáhl obočí. „ahoj, kdo je tahle velmi mladá dáma?“ Řekl to takovým tónem, jako by oslovoval mladou šlechtičnu v bílých rukavičkách. ve stellině a sawyerově chování k cizincům vždy byl jasně viditelný jejich původ.

38

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„tohle je ta Juliina návštěva, sawyere, takže můžeš zůstat v klidu. emily, dcera Dulcie shelbyové,“ představila ji významně stella. sawyer nehnul ani brvou. „rád vás poznávám.“ sawyer jí podal ruku a emily mu jí potřásla. k tomu se lehce zachichotala. Julii to přišlo zvláštní, protože ji nikdy předtím chichotat neviděla. „tak dáme si pizzu, dokud je teplá, ano, Julie?“ sawyer přišel ke kuchyňskému stolu a připravil jí tam židli, čímž jí vlastně nedal na výběr. stella připravila pití a papírové ubrousky, potom bez velkých okolků jedli vegetariánskou pizzu přímo z krabice. Julia se svůj kousek snažila sníst co nejrychleji, aby mohla zmizet. sawyer se choval uvolněně a přirozeně, usmíval se na ni, jako by mu bylo naprosto jasné, o co se snaží. stella se u jídelního stolu v županu cítila stejně sebejistě, jako by na sobě měla kostýmek od Diora. a emily všechny tři sledovala, jako by to byly nerozbalené dárky. „takže vy jste mou mámu znali?“ zeptala se nakonec, jako by to už nemohla vydržet. „znali jsme ji velmi dobře,“ začala stella. „Byly jsme s Dulcií členkami takového spolku blízkých přítelkyň.“ „sassafrasu?“ ujišťovala se emily. „přesně tak. sawyer chodil s dívkou jménem holly, která mezi nás také patřila, proto byl čestným mužským členem našeho spolku.“ „s Julií jste se tenkrát nekamarádili?“ „Já se v té době nekamarádila s nikým,“ vysvětlila Julia. emily se na ni zvědavě obrátila. Na horním rtu měla rajčatovou omáčku. Julia se usmála a podala jí ubrousek. „proč ne?“ vyzvídala emily a otírala si ústa. „Dospívání není lehké. to víme všichni. v sassafrasu vše vypadalo snadně. Já však prožívala tvrdou realitu.“ „a co všechno jste v sassafrasu dělali?“ ptala se emily. „Šlo o pečovatelskou službu? získávali jste peníze na charitu?“ stella se rozesmála. „Byli jsme jiný druh spolku. počkej, při39

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

nesu ty ročenky.“ hodila zpátky do krabice okraj pizzy a pak odešla z kuchyně. za několik minut byla zpět. Byl to asi jediný člověk na světě, který přesně věděl, kde hledat staré ročenky, aniž by musel prohrabovat skříně nebo volat rodičům. „tady je to.“ položila na stůl před emily zeleno-stříbrné knihy s mottem: Domov bojovných koček! pak je otevřela. „tady je sassafras. a tvá matka je pochopitelně uprostřed. každé ráno jsme se setkávaly před vyučováním na schodech u školy. tady je tvoje máma na školním plese. samozřejmě byla jeho královnou. tady je sawyer s fotbalovým družstvem.“ saywer vrtěl hlavou. „Moc jsem nehrál.“ stella se na něj podívala. „protože sis nechtěl poničit tu svou krásnou tvářičku.“ „to je asi pravda.“ stella obrátila stránku. „a tady je Julia.“ Byla tam její fotka, jak úplně sama obědvá v horní řadě tribuny u fotbalového hřiště. to bylo Juliino království. před školou, během přestávky na oběd, když byla za školou a někdy i v noci zde nacházela bezpečné útočiště. „vy jste ale měla dlouhé vlasy! a byly růžové!“ všimla si emily, když se podívala důkladněji. „to máte černou rtěnku?“ „Jo.“ „tenkrát nikdo netušil, co si má o Julii myslet,“ poznamenala stella.

Julia se usmála a zakroutila hlavou. „Byla jsem neškodná.“ „pro ostatní možná ano,“ šeptl sawyer a Julia si okamžitě stáhla dlouhé rukávy blůzy ještě níže. „po druháku ji její otec poslal na internátní školu,“ líčila stella emily a Julia se k nim obrátila. „vrátila se až po hrozně dlouhé době. a když se to stalo, nikdo jsme ji nepoznali.“ „Já ano,“ namítl sawyer. stella obrátila oči v sloup. „ty pochopitelně ano.“ emily hltala ročenky, listovala jimi a zarazila se pokaždé, když našla fotku své matky. „koukněte!“ vyhrkla. „Máma má na sobě svůj náramek s přívěšky! tenhle!“ emily zvedla zápěstí.

40

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

Julia se přistihla, jak sleduje emilyin profil a srdce se jí svírá dobře známou touhou. Bez rozmyslu natáhla ruku a odhrnula emily vlasy z očí. ta si toho zřejmě nevšimla, ale když se Julia podívala na druhou stranu stolu, zjistila, že na ni sawyer se stellou zírají, jako by jí narostla ještě jedna hlava. „kdo to tady je s mámou?“ vyzvídala emily a ukázala na elegantního tmavovlasého chlapce v obleku a s motýlkem. „Je s ní na spoustě fotek.“ „to je logan coffey,“ prozradila Julia. „tak o něm mluvil.“ emily se pohodlně usadila a usmála se. „Dneska jsem potkala kluka, co se jmenuje Win coffey. zmiňoval se o tom, že logan coffey byl jeho strýc. podle všeho ho překvapilo, že to vůbec netuším.“ Sakra, pomyslela si Julia. Z tohohle nekouká nic dobrého. „logan coffey byl její kluk?“ vyzvídala emily. „o tom jsme všichni přemýšleli. oba to s Dulcií popírali,“ začala opatrně Julia. „vlastně to byl jen plachý záhadný kluk, kterého se tvá matka pokoušela vylákat z té jeho ulity.“ „Ještě tu žije? Myslíte, že bych si s ní mohla o matce promluvit?“ Následovalo významné ticho. Nikdo jí to nechtěl říct. Nakonec se odhodlala Julia: „logan coffey umřel už před dlouhou dobou, zlatíčko.“ „aha.“ emily, jako by vycítila změnu nálady, neochotně zavřela ročenku. „asi bych už měla jít domů. Díky, že jste mi ukázala ty ročenky.“ stella mávla rukou. „klidně si je vezmi. stalo se to už před deseti kily. Nechci si to zbytečně připomínat.“ „opravdu? Díky moc!“ když emily vstala, Julia ji následovala. Doprovodila ji ke dveřím, popřála jí dobrou noc a dívala se, dokud se emily neztratila ve tmě pod hustými korunami stromů před sousedním domem. když se Julia vrátila do domu, stála tam stella s rukama v bok. „Dobrá, tak co se děje?“ „co tím myslíš?“ 41

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„proč se k ní tak chováš?“ „Já se k ní nijak nechovám.“ Julia se zamračila. „proč se na mě takhle koukáš?“ „Jenom mě to překvapilo, to je všechno. No tak. ty jsi ta nejméně mateřská žena na světě.“ stella se rozesmála, ale když si všimla Juliina výrazu, rychle přestala. Julia byla zvyklá slýchat podobné věci, ale i tak ji to pokaždé zabolelo. taková cena se platila za to, že člověk v šestatřiceti nejevil zájem o to s někým sdílet svůj život. „Nemyslela jsem to špatně.“ a Julia jí to věřila. Nemyslely to tak ani její přítelkyně v Baltimoru, které jí vždycky říkaly: Na to máš moc ráda svou nezávislost. Nebo: Nemohla bys být matka, protože bys byla víc v pohodě než tvůj puberťák. „pojďme na zadní verandu, dáme si víno.“ „Ne, díky.“ „Julie…“ „vím určitě, že tam máš něco sladkého,“ volal sawyer z kuchyně. pak se ozvalo bouchání dvířek od skříněk. stella obrátila oči v sloup. „ten chlap najde mou tajnou zásobu čokoládek, ať je schovám kamkoli.“ „radši mu je dej, než vyrazí ke mně do kuchyně,“ prohlásila Julia a zamířila ke schodišti. „Mám ještě nějakou práci.“

když se emily vrátila domů, posadila se s ročenkou v klíně na balkon. ten den o něco dříve prošla skříň i všechny zásuvky v pokoji a hledala… cokoli. Nějaký klíč k matčině životu v tomhle městě. začínala mít podivné podezření, že by měla něco vědět, ale nikdo jí o tom nechce říct. to, že tu Dulcie někdy žila, však naznačovalo pouze její jméno na zaprášené truhle v nohách postele. Nebylo tu nic osobního. Žádné fotky, žádné staré dopisy, dokonce ani zapomenutý šátek nebo náušnice. proto taky emily vyrazila k Julii. zpočátku z toho byla v rozpacích, ale nakonec byla ráda, že to udělala. ta ročenka pro ni byl učiněný poklad, zároveň ji však trochu mátla. Jedna ze zásad roxleyské dívčí školy byla, že není žádný kastovní systém, žádné 42

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

soutěže, žádné volby. Jak to že její matka byla královna plesu? emily vzpomínala, jak jí matka odmítala pouštět do obchodního domu, protože tam vládla soutěž o to získat něco stejně dobrého nebo lepšího než ostatní. vždy tvrdila, že móda by nikdy neměla určovat hodnotu člověka. Na roxleyské střední pochopitelně měli uniformy. ale tady v ročence na sobě matka měla to nejžádanější oblečení své doby, a navíc i supermoderní účes.

Možná se za to, jaká byla zamlada, styděla. Možná se bála, že by minulost plná korunek královny plesu poškodila její aktivistickou současnost.

I tak jí to ale připadalo jako podivný důvod, proč se nikdy nevrátit domů. když emily zaslechla v tiché noční atmosféře hlasy, zvedla hlavu od ročenky. ze zadní verandy sousedního domu se ozýval ženský smích a cinkání sklenek. seděla u starého zahradního stolu, který očistila od listí, usmála se a pohodlně se opřela. hvězdy se na větvích stromů blýskaly jako vánoční osvětlení. připadalo jí, že část té prázdnoty, do níž se propadla, se začíná zaplňovat. od cesty sem si toho až moc slibovala. Nebylo to tu sice dokonalé, ale lepšilo se to. Dokonce si tu už našla přátele. zhluboka se nadechla sladkého teplého večera a začínala poklimbávat.

Myslela, že si jen na chvilku zavře oči. ale téměř okamžitě usnula.

když se probudila, ještě byla tma. Několikrát zamrkala a snažila se přijít na to, kolik je hodin a jak dlouho už asi spí. podívala se dolů a zjistila, že jí ročenka spadla z klína na balkon plný listí. se ztuhlými zády se sklonila, aby ji sebrala. když se zase posadila, přejel jí mráz po zádech.

To světlo bylo zpátky! světlo, o němž podle Julie lidé tvrdili, že je to duch.

43

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

ztuhla a sledovala ho mezi stromy za starým altánem na zadní zahradě dědečka vance. Nezmizelo tak jako včera v noci. Místo toho se zdržovalo, přebíhalo od stromu ke stromu a pak vždy chvíli váhalo.

Ono ji to… sledovalo? rychle se podívala k vedlejšímu domu. Nesvítilo se v něm. kromě ní to nikdo nemůže vidět. obrátila se zpět ke světlu. co to bylo? přinutila se vstát a pomalu šla do svého pokoje. odložila ročenku na postel a chvíli se rozmýšlela. Netušila, co ji to popadlo, ale náhle se rozběhla, bosá chodidla pleskala na podlahu z tvrdého dřeva. zpomalila, aby cestou ze schodů a kolem pokoje dědečka vance nedělala hluk. pak však znovu nabrala rychlost. Na chvilku ji zbrzdily zamčené kuchyňské dveře, chvíli si však hrála se zámkem, konečně je otevřela a vyrazila ven. světlo tam stále ještě bylo! rozběhla se za ním do hájku za altánem. světlo rychle ustupovalo a ona v listí uslyšela kroky. kroky?

Duchové přece nejsou slyšet! po pěti minutách honičky v tmavém hájku, který osvětloval pouze měsíc, se zvednutýma rukama, aby mohla odrážet nízké větve, si náhle uvědomila, že nemá ani tušení, kam míří a kde ty stromy vlastně končí. když světlo náhle zmizelo, poprvé se začala skutečně bát. co to dělá? Ještě několik kroků a překvapivě dorazila na konec lesíka. chvilku tam stála, lapala po dechu a bolestivě si uvědomovala, že je bosa. zvedla nohu a zjistila, že jí teče krev. rozřízla si patu. v tichu bylo zřetelně slyšet, jak někdo zavírá dveře. trhla hlavou a rozhlédla se. pak jí došlo, že je v rezidenční části hlavní třídy, ocitla se uprostřed parčíku před starými cihlovými usedlostmi. hájek za domem dědečka vance se zřejmě klikatě vine a vede až sem, k hudebnímu pavilonu s korouhvičkou ve tvaru srpku měsíce. rozhlédla se po ulici, pak se podívala do lesíka. Určitě to světlo vedlo až sem?

44

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

zpátky domů pomalu kulhala po chodníku. v hlavě jí vířily myšlenky. Nemohla uvěřit tomu, že právě uprostřed noci pobíhala po lese a honila se za údajným duchem. tohle se jí vůbec nepodobá. když došla až k domu dědečka vance, došlo jí, že vchodové dveře jsou stále ještě zamčené, proto dům bude muset obejít zezadu. když dorazila za roh, zpozorovala záblesk světla.

Na zadní verandě se svítilo.

Dědeček vance ji zřejmě slyšel běžet pryč a teď na ni čeká. vzdychla. z pokoje ho vyláká jedině tak, že uprostřed noci zmizí do tmy. Jak mu to jenom vysvětlí? kulhala ke kuchyni, a když se blížila ke dveřím, málem o něco zakopla. sklonila se a sebrala krabičku náplastí. pak se v tiché noci znovu ozvalo šustění listí. vylekaně se obrátila a zjistila, že bílé světlo mizí v lesíku, jako by odsud nikdy nezmizelo. a brzy také zjistila, že dědeček vance vše prospal.

45

Kapitola 4 WIN DrUhý DeN z okNa svého pokoje sledoval, jak vance shelby po chodníku míří do obchodní části hlavní třídy. když se na něj člověk díval okem vědcem, byl to skutečně zajímavý exemplář. Win se však na okolí okem vědce nedíval často. Naučil se neočekávat, že by mu někdo měl něco dokazovat, a zároveň nic nedokazoval ostatním. vance shelby však vypadal jako kudlanka nábožná, jako by byl biologicky uzpůsobený k tomu, aby věci sbíral, schovával a chránil. z Winova zájmu o emily nebude mít velkou radost. Je to sice nešťastné, ale nemůže si pomoct. „Wine!“ volal na něj otec zdola. „Už je světlo. pojďme.“ Win vyšel z pokoje a scházel po dlouhém mramorovém schodišti do haly, kde na něj čekal otec. I když se na vycházkách s otcem často nudil, vlastně už mu tolik nevadily, jako když byl ještě malý. Morgan coffey rád hned brzy ráno chodil zdravit majitele obchodů a turisty. od jeho pěti let Wina bral s sebou, zřejmě proto, aby ho tím vychovával. aby se Win naučil, co se od něj očekává. každé ráno chodili do jiné restaurace, kde se Morgan s každým bavil. Win rád využíval příležitost co možná nejdříve, hned s prvním světlem, zmizet z domu. Že to muselo být ve společnosti otce, byla cena, kterou za to milerád zaplatil.

46

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„Jsi připravený?“ ptal se Morgan, když se s ním Win sešel u vchodových dveří. „a co kdybych řekl, že ne?“ provokoval Win, když otec otevíral.

Morgan si syna prohlížel od červeného motýlka po mokasíny. „Mně připadáš připravený.“ „v tom případě asi jsem.“ Morgan se zhluboka nadechl, aby ovládl hněv. „Nezačínej,“ okřikl ho. a Win musel uznat, že na podobné spory je skutečně příliš brzy. Šli spolu po chodníku. vance už zmizel z dohledu – což pro obra nebyl nijak snadný kousek. Dnes ráno Morgan rozhodl, že půjdou do Welchelovy jídelny. když vstoupili, rychle místnost přejel pohledem a pak Wina odvedl ke stolu u dveří.

Morgan rád zdravil lidi, kteří vcházeli dovnitř. Největší pozornost obvykle věnoval turistům a hostům, které nepoznával.

Win ho často užasle sledoval. Na někoho, kdo je podle všeho naprosto spokojený s životem v ústraní, byl Morgan coffey až nečekaně nadšený, že může poznat nové lidi. Win díky tomu pociťoval naději, že jeho otec jednou pochopí, proč se Win chystá uskutečnit své plány. vždyť přesně to konec konců bylo smyslem těchto ranních vycházek. otec je sice oficiálně vydával za pr, ale ve skutečnosti mu šlo o to, aby ho lidé přijímali.

Win netušil, jak dlouho už tu jsou, ale předpokládal, že moc dlouho ne, protože jim pořád ještě nepřinesli objednané jídlo a pití, když vtom ji zahlédl. emily prošla kolem jídelny, dívala se přímo před sebe a slunce jí svítilo do zad. Měla dlouhé paže i nohy. Jinak se dědečkovi moc nepodobala, ale tohle po něm zdědila. zatímco vance však působil přerostle, ona byla přímo… dokonalá.

Win se obrátil, aby zjistil, jestli si jí všiml otec. Nevšiml.

Morgan, aniž by to Win postřehl, vlastně odešel od stolu. právě si s někým potřásal rukou na druhé straně místnosti. Win se znovu obrátil k oknu a natáhl krk, aby emily viděl odchá47

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

zet. Naposledy se podíval na otce, zvedl ubrousek z klína, odložil ho na stůl, pak odstrčil židli a tiše vyklouzl z restaurace. s odstupem emily sledoval. všiml si, že tentokrát má na sobě žabky a patu má zalepenou náplastí. když se dostala k lavičce před Džejovým grilem, zastavil se. Nezašla dovnitř a on netušil proč. Nevypadala na omdlení jako včera. Ne, čekala. Čekala, až dědeček vyjde ven. to gesto bylo okouzlující, ale zároveň až zoufale osamělé.

Byl jen dvě až tři výkladní skříně od ní, dost blízko na to, aby emily zvedla hlavu, když se za ním objevily Inez a harriet Jonesovy a jednohlasně pozdravily: „ahoj, Wine!“ opětoval emilyin pohled a pak se neochotně obrátil k Inez a harriet. Byly to neprovdané sestry, které žily vedle usedlosti rodiny coffeyových na hlavní třídě. sestry všude chodily spolu, oblékaly si ladící oblečení a měly jednu společnou kabelku. když kdysi dávno chtěli coffeyovi mezi domy vybudovat příjezdovou cestu, aby do garáže nemuseli zajíždět z vedlejší ulice, sestry Jonesovy s tím souhlasily, ale pouze pod podmínkou, že je každé třetí úterý v měsíci pozvou k sobě na skleničku. obě postarší sestry už tedy třicet let jednou měsíčně od čtyř do pěti okupovaly pohovku rodiny coffeyových. „Dobrý den, slečno Jonesová,“ kývl Win na Inez. „slečno Jonesová,“ kývl na harriet. „všimly jsme si, jak zíráš tamhle na tu krasotinku,“ začala Inez a on by ji nejradši umlčel. emily slyšela každé jejich slovo. harriet náhle sykla a popadla sestru za paži. „sestřičko, víš, kdo to je?“ „Je to možné?“ vyhrkla Inez a také sestru chytila za paži. „ano, je!“ ujistila ji harriet. „co že jste dnes tak časně venku?“ vyzvídal Win, protože se snažil změnit téma.

Inez také sykla. „hodně se podobá matce, co?“ „to rozhodně ano.“ „Nemám vás doprovodit domů?“ přerušil je. „Mám namířeno stejným směrem.“ Natáhl ruku a snažil se je odsud odlákat.

48

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„ta její máma ale měla drzost, že ji sem poslala,“ poznamenala Inez. „Jak jí něco takového mohla udělat.“ harriet zavrtěla hlavou. obě na emily nezakrytě zíraly. „Nikdy sem nezapadne.“ „a jak se asi o ni ten její děda postará? vždyť se sotva postará sám o sebe.“ „Já nevím, sestřičko,“ ulevila si harriet. „Já nevím.“ Win jim znovu pokynul. „tak půjdeme už, dámy?“ Inez mu hrozila zkřiveným prstem. „Ne abys byl jako tvůj strýc, Wine. Nenech se omámit pěknou tvářičkou tak jako on. taková tragédie.“ obě sestry se na něj soucitně podívaly. „klidně se na ni dívej, ale drž se od ní dál. to samé uděláme i my. abychom tak projevily podporu vaší rodině. Nemám pravdu, sestřičko?“ „tak je to nejlepší.“ pak se obrátily a nechaly ho tam samotného. vyrazily k domovu a obě se jednou ruku držely za společnou kabelku, která mezi nimi byla jako chomout.

Win na chvilku zavřel oči a pak se podíval na emily. vypadala rozrušeně a on se jí nedivil.

Dal si ruce do kapes kalhot a vyrazil směrem k ní. snažil se vypadat lhostejně a nonšalantně. „Ještě jednou ahoj.“ Neodpověděla. sledovala sestry Jonesovy, které mizely po chodníku.

Winovi vadilo, jak byly necitlivé. „kde je tvůj dědeček? před chvilkou jsem ho viděl,“ prohlásil, aby od nich odlákal její pozornost. „Uvnitř,“ odpověděla. „Čekám tu na něj.“ „a proč s ním nejsi uvnitř?“ „vlastně nevím, jestli by o to stál… tak jsem si řekla, že bude lepší, když tu počkám.“ prohlédla si ho od hlavy k patě, snažila se být nenápadná, ale moc se jí to nedařilo. „to se pokaždé hned po ránu takhle nastrojíš?“ „Je to taková tradice.“ Ukázal na lavičku. „Můžu?“ přikývla. „odkud ses tu vzal?“ ptala se, když se posadil.

49

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

Dal si nohu přes nohu a snažil se nepůsobit příliš dotěrně, ani příliš podezřívavě. získat si něčí náklonnost mu nikdy nedělalo problémy, ale teď byl nervózní. v sázce bylo příliš. „odsud, narodil jsem se tady.“ chvíli váhala, jako by jí odpověděl na úplně jinou otázku. „Ne, myslím jako včera a dneska. odkud jsi přišel?“ rozesmál se. „aha. chodím na snídani s otcem. každé ráno.“ „copak tady na hlavní třídě snídá úplně celé město?“ „celé ne. Jak jsi na tom s tou nohou?“ ptal se, ale na nohu se jí nedíval. Místo toho se jí díval do modrých očí. Nebyla taková, jak čekal. vůbec ne. „s nohou?“ „zřejmě ses o něco škrábla na patě.“ lehce natočila pravou nohu, aby si zkontrolovala zalepenou ránu. „ale, na něco jsem šlápla, když jsem bosá běhala po lese.“ „příště se radši obuj.“ když znovu zvedla hlavu, zjistila, že se usmívá. přimhouřila oči. „Díky za upozornění. Mám to v plánu. kdo byly ty paní, se kterými jsi mluvil?“ ptala se. smutně vzdychl. „Inez a harriet Jonesovy. Bydlí vedle nás.“ „to mluvily o mně?“ přemýšlel o několika různých odpovědích, ale nakonec se rozhodl pro: „ano.“ „věděly, kdo jsem,“ řekla. „znaly mou matku.“ „ano.“ „proč si myslí, že sem nezapadnu?“ zavrtěl hlavou. „kdyby ses tím měla nějak trápit, řekl bych ti to. slibuju.“ „podle všeho ji vůbec neměly rády.“ sebral si neexistující smítko z rukávu. věděl, že působí klidným dojmem, ale uvnitř mu prudce bušilo srdce. „Jestli chceš, abych ti celý ten příběh vyprávěl, udělám to.“ Panebože, co jí to jenom říká? „podle mě bude lepší, když to budeš vědět. ale 50

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

nejsem si jistý, že zrovna ode mě. Měla ti to říct máma. Nebo se o tom měl minimálně zmínit tvůj dědeček.“ „o čem? Mluvily o tvém strýčkovi. to kvůli němu?“ „ano. ty a já máme dlouhou společnou minulost.“ spiklenecky se k ní sklonil. „ale ty o tom ještě nemáš ani tušení.“ zvědavě natočila hlavou. „to zní opravdu zvláštně.“ „Jen počkej. a bude to ještě divnější.“ pak kolem nich prošla vyfintěná starší dáma na podpatcích. oba ji s emily sledovali vcházet do Džejova grilu. a v tu chvíli si Win všiml, že vance shelby sedí uvnitř a pozoruje je. Nikdo z těch, kdo vance znali, se ho nikdy nemohl bát, ale přesto to bylo trochu děsivé, když na vás tak vysoký člověk upírá takový pohled. ví vance o tom, co se Win chystá udělat? emily si toho pohledu nevšimla, proto ji překvapilo, když Win náhle vstal a prohlásil: „asi už bych měl jít.“ „cože? Ne, počkej, pověz i o té společné minulosti. pověz mi o mé matce a tvém strýci.“ „až se potkáme příště. ahoj, emily,“ rozloučil se a odešel.

Musel zapojit veškeré sebeovládání, aby se na ni neotočil. Nevydržel to až v poslední okamžik, těsně před vstupem do jídelny, kde nechal otce. zjistil, že se na něj také dívá.

Už to nepůjde vrátit. vytvořil základy. probudil v ní zvědavost.

51

Kapitola 5 JUlIa UŽ Měla DNeŠNí várkU zákusků hotovou, právě křídou psala na tabuli nabídku. v restauraci ještě nebyli ani čtyři hosté. vance shelby už dorazil, seděl tu sám a čekal na zbytek starších mužů, s nimiž každý den snídal. kávu nepil z šálku, ale z podšálku, protože měl větší okraj a obří rukou se mu s ním mnohem lépe manipulovalo. Julia by si s ním nejraději promluvila o emily. pak si to však rozmyslela. Nic jí do toho není. vždyť už tu bude jen pár měsíců. tak není nutné se tu do něčeho plést. Dokud tu bude, bude se s emily přátelit, aby si tu snáze zvykla. Nic jiného pro ni udělat nemůže. vance se na něco díval ven a mračil se.

Julia právě na tabuli dopsala dnešní speciality – dort Milky Way, máslovo-pekanový dort, citronové rolky a čajovo-vanilkové makronky. pak ji odložila a chtěla zjistit, co tak upoutalo vanceovu pozornost.

Jakmile to udělala, ozval se zvonek nad dveřmi a dovnitř vešla Juliina bývalá nevlastní matka, Beverly Daleová. aspoň že to nebyl sawyer. ale nebylo to o moc lepší. „Julie!“ pozdravila ji Beverly, když se na bílých jehlách nesla k barovému pultu. „v neděli už jsem tě tu nezastihla snad měsíc. vždycky se snažím vzbudit včas, ale jak jistě víš, nejsem 52

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

ranní ptáče. ale včera jsem si řekla: ,Beverly, prostě si nařídíš budík a dostaneš se do restaurace včas, abys tam Julii zastihla.‘ a tak jsem tady!“ „Blahopřeju,“ odpověděla Julia a byla ráda, že je mezi nimi barový pult a Beverly ji nemůže obejmout. Beverly tak výrazně voněla parfémem Jean Naté, že by to snad porazilo i slona. „vidím, že pořád ještě nosíš dlouhé rukávy,“ poznamenala Beverly a potřásala hlavou. „Nic ve zlém, ale to musí být příšerné, zvlášť v tomhle vedru.“ „Je to bavlna. Není to zas tak strašné,“ odbyla ji dívka. rukávy si ale stáhla ještě níž a chytila se za manžety. „to chápu. vždyť jizvy na ženách vypadají tak ošklivě.“ Beverly se k ní sklonila a šeptla. „taky mám na čele maličkou jizvičku a nestojím o to, aby ji někdo viděl. proto mi moje kadeřnice yvonne vždycky musí kadeř dávat do čela.“ Julia se usmála a přikývla. Čekala, až se Beverly dostane k tomu, kvůli čemu sem doopravdy přišla. když otec poprvé Beverly přivedl domů, bylo Julii dvanáct. tenkrát jí řekl, že si myslí, že potřebuje nějakou ženu, které by se mohla svěřovat s holčičími věcmi, když teď dospívá – jako by Beverly do jejich života přivedl pro její dobro. zpočátku se k Julii chovala velmi pozorně. Juliina maminka zemřela, když byla ještě miminko, tak si začínala říkat, že Beverlyina společnost možná bude celkem fajn. pak se však Beverly a Juliin otec vzali a Julia pocítila změnu v rozložení moci. pozornost jejího otce se téměř úplně upírala k osobě, která ji nejvíc vyžadovala. a to byla Beverly. Žádné úšklebky, záchvaty vzteku a později ani růžové vlasy a sebepoškozování se nemohly rovnat Beverly, svůdné Beverly s nadýchanými světlými vlasy, hlubokým výstřihem a vysokými podpatky, které nosila i ke kraťasům. Moc ráda něco dělala pro Juliina otce – vařila mu, zapalovala cigarety, masírovala mu ramena, když se díval na televizi. a když si Beverly neprosadila svou, tak pro otce všechny ty věci dělat odmítla a Julia musela s bolestí v srdci sledovat, jak se otec Beverly snaží znovu vlichotit do přízně.

53

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

Beverly se s otcem rozešla asi před čtyřmi lety. když otec Julii během každoročního vánočního telefonátu o rozvodu informoval, říkal to tím svým laskavým a prostým způsobem: „Beverly je tak živá a energická. potřebovala mnohem více, než jsem jí dokázal dát.“ Jak Julia později zjistila, potřebovala hlavně finančně zajištěného muže. Juliin otec nikdy neměl mnoho peněz, ale na člověka jen se základním vzděláním si nevedl špatně. Už ve třiceti měl vlastní dům i restauraci a bez dluhů. Navíc dovedl s penězi výborně hospodařit, proto také Julii tak ohromilo, když po jeho smrti zjistila, jak moc je ve skutečnosti zadlužený. Mohla jen odhadovat, že Beverly všechny jeho peníze rozházela, a když už vůbec nic nezbylo, opustila ho kvůli Budu Daleovi, který si právě ve městě otevřel svůj druhý obchod s tlumiči.

Julia vzpomínala, jak Beverly po letech poprvé potkala na otcově pohřbu. trochu zestárla, ale pořád ještě z ní vyzařovala moc, kterou oplývají ženy, jež i s velkým nosem vypadají krásně, a to dokonce i když moc krásné nejsou. „to s tvým tátou mě mrzí,“ začala. „Jestli zbyly nějaké peníze, dej mi vědět. Nějaké bych měla dostat i já, nemyslíš? vždyť jsme spolu prožili dvacet nádherných let.“ a to jí říkala před Budem Dalem. když Julia prodala tátův dům a tu trochu peněz, které jí zbyly po splacení hypotéky, použila na hypotéku na restauraci, Beverly byla vzteky bez sebe. Dál trvala na tom, že část těch peněz patří i jí. Jakmile jí však došlo, o co se Julia snaží, že tu zůstává a pracuje, aby co nejrychleji splatila i hypotéku na restauraci a pak ji mohla se ziskem prodat, čas od času Julii navštěvovala, aby jí připomněla, že část těch peněz by přirozeně měla připadnout jí. Jako by to bylo jejich společné dílo. „to je tu v tuhle denní dobu vždycky tak málo lidí?“ divila se Beverly, když mávala na jednu ze servírek. „ráda bych si vzala dvě snídaňové speciality, s sebou. překvapím Buda v práci. Nebude věřit vlastním očím, že už jsem takhle brzy vzhůru.“ 54

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„Brzy se to tu zaplní,“ ujistila ji Julia. „to doufám. vypadá to, že se moc nesnažíš, abys sem na snídaně přilákala zákazníky. a děláš příliš moc dezertů.“ Ukázala na tabuli. „to si je lidé opravdu dávají celý den? Jestli nějaké zbývají, je to hrozné plýtvání.“ „Žádné dezerty nezbývají. zrovna jsem se chystala jít domů, Beverly,“ oznámila jí Julia. „co pro tebe můžu udělat?“ „No tak přestaň. vždyť nemáš kam jít. ty přece jenom pořád pracuješ. tolik se podobáš svému otci.“ Julia se ze všech sil snažila dál usmívat. Byly doby, kdy by podobné srovnání přivítala. teď by nejraději vykřikla: Ne! Dokázala jsem toho mnohem víc! „vím, že už zbývá jen pár měsíců a pak podnik prodáš. Říká se, že by o něj měla zájem charlotte. Jen jsem tě chtěla upozornit, že podle mě to není dobrý nápad.“ „prosím tě.“ charlotte měla na starost denní provoz restaurace a byla přímo ideálním kupcem. Nejenže podnik dokonale znala, ale navíc jí na něm záleželo. a to už pro Julii bylo více než důležité. když se vrátila do města, byla ochotná restauraci prodat komukoli, jen když to přinese zisk. teď když tu strávila nějaký čas, došlo jí, že by kvůli otcově památce měla podnik prodat někomu, kdo ho bude milovat stejně jako kdysi on. takhle ji změnil příliš dlouhý pobyt v tomhle městě. změkla. „podle mě bys jí totiž mohla restauraci prodat pod cenou jen proto, že už tu dlouho pracuje. ale jde přece o to získat za ni co nejvíce peněz.“ „Díky za tvé podněty, Beverly.“ servírka přinesla sáček se dvěma pěnovými miskami. podala sáček Beverly, která si ho od ní beze slova vzala. „Brzy se uvidíme,“ prohlásila Beverly. „a probereme, jak to všechno zorganizujeme. aby to bylo jasné a oficiální, ano?“ Julia mlčela. Neměla v úmyslu dát Beverly z prodeje restaurace jakýkoli podíl. a bylo jí úplně jedno, jak moc se naštve, až to zjistí. Julia už to tady nebude muset řešit. teď bude snazší nechat Beverly, aby si věřila tomu, čemu věřit chce. kdyby se 55

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

s ní hádala, jen by si tím zdejší pobyt ještě více znepříjemnila a možná by i poškodila své podnikání.

Julia i servírka sledovaly Beverly odcházet. servírka byla nová, Julia si nemohla vzpomenout, jak se jmenuje. v ruce držela Beverlyinu účtenku. „s tím si nedělej starosti,“ řekla Julia. „Myslí si, že tady platit nemusí.“ servírka účtenku zmuchlala a Julia zamířila ke dveřím. ale když je otevřela, stál za nimi sawyer.

Julia si mnula čelo. Jak je možné, že je takhle brzy ráno a její den už nestojí za nic. sawyer byl i v tuto denní dobu tak plný života a pozorný. přemýšlela, jestli vůbec někdy spí, nebo jestli je celou noc vzhůru, přechází po místnosti plný energie a vymýšlí nové způsoby, jak zářit a okouzlovat, nové způsoby, jak si prosadit svou. podíval se jí do očí a usmál se. „Julie, vypadáš úžasně.

Nevypadá úžasně, dědečku?“ zeptal se sawyer postaršího pána, kterému pomáhal do dveří. stařec zvedl hlavu a usmál se. Měl stejně tmavě modré oči jako sawyer. všichni muži z rodiny alexanderových byli neskutečně pohlední. „vypadáte úžasně, Julie. ten růžový pramínek vlasů vám dodává šťávu.“ Julia se tomu usmála. „Děkuji, pane alexandere. Užijte si snídani.“ „počkej na mě, Julie,“ řekl jí sawyer. „potřebuju si s tebou promluvit.“ okamžitě se jí v hlavě rozblikala řada varovných kontrolek. „promiň,“ odbyla ho a proklouzla dveřmi, jakmile sawyerův dědeček vstoupil dovnitř. „Musím běžet.“ po chodníku vyrazila směrem k domovu. chvilku se jí zdálo, že na ulici vidí emily, pak se jí však ztratila z dohledu.

Julia moc dobře věděla, že by do práce mohla jezdit autem, ale protože většina jejích peněz odcházela na splátky hypotéky, byl pro ni benzin zbytečný luxus. ty procházky domů jí občas připomněly střední školu, kdy jí otec nemohl koupit 56

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

auto. závistivě sledovala spolužáky, kteří do školy autem jezdili. zvláště pak ty ze sassafrasu s těmi jejich BMW a corvettami. tahle oběť se jí však jednou vyplatí. pořád se o tom musela přesvědčovat. Má před sebou nový život, v němž už se vzpomínkám na minulost dokáže úplně vyhnout. až se vrátí do Baltimoru, naváže tam, kde předtím přestala, znovu se spojí s přáteli, kteří ji znají takovou, jaká je teď, a nemají potuchy o tom, jaká byla kdysi. Jsou to nová přátelství zahájená s čistým štítem. Najde si nový byt, vyzvedne věci ze skladu, pak si najde ideální místo pro své pekařství. až moc dlouho už pracuje v pekárnách cizích lidí. až si otevře vlastní podnik, bude péct s okny dokořán, a když se jí bude chtít, bude dělat jen fialové dortíky. Pekařství U modrooké holky. tak se bude její podnik jmenovat. a je úplně jedno, že Julia má oči hnědé. vždyť tady stejně nejde o ni. „Julie!“ volal na ni sawyer. cítila, jak se celá naježila, a zrychlila. sawyer se k ní stejně brzy připojil a držel s ní tempo. prudce se na něj otočila. „ty jsi za mnou snad běžel?“ vypadal vzpurně, jako by ho přistihla při nějaké nemravnosti. „kdybys na mě počkala, tak bych to dělat nemusel.“ „co chceš?“ „Už jsem ti snad říkal, že si chci promluvit.“ „tak mluv,“ začala. „takhle ne.“ chytil ji za paži a přiměl ji, aby se zastavila. „od tvého návratu jsem si od tebe udržoval odstup, protože jsem si myslel, že si to tak přeješ. když jsem se dozvěděl, že se vracíš do Mullaby, tak jsem… doufal. ale jakmile jsem tě znovu uviděl a ty jsi po mně vrhla ten vražedný pohled, bylo mi hned jasné, že je ještě moc brzy.“ „Já se ale nevrátila,“ vyhrkla a vykroutila si ruku. „ale oběma jsem nám tím škodil,“ pokračoval, jako by vůbec nic neřekla. „Už to trvá moc dlouho. chci o tom mluvit, Julie. chci ti něco říct.“ 57

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„o čem chceš mluvit?“ ptala se.

Mlčel. snažila se to odbýt se smíchem. „souvisí to snad nějak s tím, že dorty údajně peču kvůli tobě?“ „Já nevím. to mi pověz ty.“ chvilku na sebe zírali, pak se ozvala ona: „ale já ti nemám co říct. a pochybuju, že něco z toho, co mi chceš říct ty, doopravdy chci slyšet.“ on se však nenechal odradit. „tak se mnou v sobotu pojď na večeři.“ „Na sobotu mám plány,“ namítla. „ano?“ Dal si ruce do kapes a překvapeně se zhoupl na patách. tenhle muž totiž na podobná odmítnutí nebyl zvyklý. „a s kým?“ „Říkala jsem si, že bych emily vzala k jezeru,“ prohlásila z náhlého popudu. „ty se o to děvče nějak zajímáš.“ „a překvapuje tě to, sawyere?“ nedala se. „opravdu?“ poznala, že mu tím ublížila. a vůbec jí to neudělalo takovou radost, jak čekala. chvilku váhal a pak se tiše zeptal. „a odpustíš mi vůbec někdy?“ „odpustila jsem ti už dávno,“ prohlásila, když se obrátila a dala se do kroku. „to však ještě neznamená, že jsem zapomněla.“ pak k ní dolehl jeho hlas. „Já také ne, Julie.“

Julia tíhou svého neštěstí v šestnácti někdy až nemohla dýchat.

Narůstalo v ní léta, kousek po kousku: dospívání, nová otcova svatba, neopětovaná láska k nejkrásnějšímu chlapci ve škole, prokletí, že má za spolužačku zrovna Dulcii shelbyovou. přesto až do střední školy vždy měla aspoň nějaké přátele. vždy se dobře učila. vždy dokázala nějak fungovat. pak ji však postupně zachvátila taková deprese, jako by někdo vzal prostěradlo a nechal ji do něj celou zabalit. ke konci druhého roč58

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

níku už se s nevlastní matkou Beverly přestávala snažit soupeřit. růžové vlasy a černá líčidla byla jen snahou bránit se stále sílícímu pocitu, že úplně mizí. přátelé se jí kvůli tomu vzhledu a neustále nazlobené náladě začali vyhýbat, jí to však bylo jedno. klidně by o ně přišla, kdyby se na ni otec jedinkrát podíval. ale nevyšlo to.

Někdy slýchávala Beverly, jak otci říká, aby jí nevěnoval pozornost, že je to jen fáze, ze které vyroste. a on pochopitelně udělal přesně to, co mu Beverly doporučovala. a pak začalo to řezání.

Její neštěstí a sebenenávist ji naprosto přemohly v hodině světových dějin. Učitel něco psal na tabuli, Julia seděla v zadní lavici, Dulcie shelbyová kousek před ní. když Julia zvedla hlavu od zápisníku, kam si něco čmárala, zjistila, že Dulcie něco šeptá jedné z kamarádek, pak cosi vytáhla z kabelky. o několik okamžiků později se uličkou valila nádobka se zásypem proti blechám a zastavila se u Juliiných nohou.

Dulcie s kamarádkami se rozesmály a učitel se otočil. vyzvídal, co se stalo tak zábavného, ale nikdo ve třídě neřekl ani slovo. Julia měl dál sklopenou hlavu a zírala na lahvičku, která už jí dorazila až ke špičce nepravých martensek.

Učitel se konečně otočil zase zpátky, a jakmile to udělal, Julia vzala ořezanou tužku, kterou držela v ruce a vrazila si ji do předloktí. zpočátku si neuvědomovala, co dělá. Jednoduše sledovala, jak se jí na kůži tvoří krvavá loužička, a pociťovala zvláštní uspokojení a úlevu. zpočátku to bylo náhodné, používala cokoli, co se jí dostalo pod ruku. Brzy se z toho stala promyšlená činnost, k níž používala žiletky, které si doma schovávala pod matrací. pokaždé když se řízla, bylo to intenzivní a prudké, jako by ji někdo z nicoty vytáhl zpět do života. Nejen že díky tomu cítila, ale cítila se dobře. v jeden okamžik jí došlo, že už s tím nedokáže přestat, že ani den nezvládne, aniž by se pořezala, ale bylo jí to jedno. opravdu jí to bylo úplně jedno. krátce poté už 59

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

měla předloktí plná pavoučích sítí zajizvených řezných ran.

I v ty nejteplejší dny raději nosila triko s dlouhým rukávem. když to Juliin otec s její nevlastní matkou zjistili, řezala se už celé měsíce. Jizev si jako první všimla Beverly. Julia jednou ráno vylezla ze sprchy, zabalila se do ručníku, a vtom do koupelny vplula macecha: „Mně si nevšímej, jen si vezmu pinzetu…“ když spatřila Juliiny holé paže, zkameněla. když se ten večer Juliin otec vrátil z práce, objevil se u ní v pokoji. obličej měl celý stažený starostmi a opatrně se k ní přiblížil, jako by ji nechtěl rozdrtit tíhou své přítomnosti. zajímal se o to, co se děje, a Julii ta otázka rozzlobila. Jak to že to neví? krátce poté skončil školní rok a otec s Beverly ji celé léto nespouštěli z očí. Jí však vůbec nepřipadalo, že konečně dosáhla toho, co chtěla, vadilo jí, že se jí snaží zabránit v jediné věci, která jí dělala opravdu dobře. celé léto se odehrával urputný boj o moc. Úplně se začala těšit do školy, aby od nich konečně mohla vypadnout. a nový školní rok samozřejmě také znamenal, že se zase uvidí se sawyerem. Nádherným sawyerem. Jen několik dnů před zahájením školního roku však Julii otec oznámil, že ji posílá do internátní školy. prý je to speciální škola. pro problémové dospívající. Do školy v Baltimoru měli jet hned nazítří. Dal jí to vědět pouhý den předem. Jediný den. a přitom jí to za zády plánoval celé léto! tu noc vylezla ven oknem v prádelně a utekla. Jestli o ni otec nestojí, prosím. ale do žádné pitomé školy nepojede. problém ale byl, že netušila, kam jinam se vydat. proto skončila na svém nejoblíbenějším místě na horní lavici školní tribuny.

Už tam byla několik hodin, když vtom se náhle objevil sawyer. Bylo po půlnoci, ale on si tam znenadání vykračoval po dráze. svítil měsíc a on na sobě měl bílou polokošili a bílé kraťasy, proto na něj ze svého místa krásně viděla. ani si nepohnula a netušila, co ho přimělo zvednout hlavu.

60

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

když to však udělal, v ní se zatajil dech, jako pokaždé když se na ni podíval ve škole.

Dlouho na sebe jen tak zírali. pak přešel hřiště a vyrazil k ní na tribunu. sawyer se k ní dosud ani nepřiblížil, ale ve škole ji vždy sledoval. což ovšem dělala i spousta dalších lidí, tak na tom nebylo nic neobvyklého. on to však vždy dělal s takovým rozmyslem. Často přemýšlela, jestli tu zvláštní náklonnost k němu necítí hlavně proto, že má pocit, že ji skutečně vidí. zastavil se před ní. „Nevadilo by ti, kdybych se k tobě posadil?“ pokrčila rameny. posadil se, ale chvíli nic dalšího neříkal. „chodíš sem v noci často?“ zeptal se nakonec. „Ne.“ „Myslel jsem si to. přes hřiště v noci chodím celé léto a nikdy jsem tě tu neviděl, jenom ve školním roce.“ přemýšlela, proč v noci chodí přes hřiště. Byla však příliš nervózní na to, aby se ho zeptala. „Jsi připravená na začátek školy?“ zničehonic vstala. když jí byl takhle na blízku, najednou měla lehčí srdce. celý svět jí náhle připadal nějak lehčí. ale byla to jen strašlivá iluze. „Musím jít.“ „kam jdeš?“ ptal se, když v těžkých černých botách dusala dolů z tribuny. „Nevím.“ „Já tě doprovodím,“ řekl, když vstával a následoval ji. „Ne.“ „Nenechám tě v tuhle noční dobu samotnou.“ seskočila z lavičky a šla přes dráhu k fotbalovému hřišti. ohlédla se přes rameno. „přestaň mě pronásledovat.“ když se dostala do poloviny hřiště, znovu se ohlédla. „Řekla jsem, abys mě přestal pronásledovat.“ „Nenechám tě jít samotnou.“ kvůli tomu se zastavila a obrátila se na něj. „co se s tebou děje? přestaň na mě být tak… tak…“ 61

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„tak co?“ „tak hodný.“ posadila se na zem do tureckého sedu. „Budu tu sedět, dokud neodejdeš.“ Nedosáhla tím kýženého výsledku. „Nesedej si vedle mě. Ne…“ když se sawyer posadil vedle ní na čáru označující padesát yardů, vzdychla. „co se to s tebou děje?“ ptal se. odvrátila se. „táta mě zítra odváží do internátní školy.“ „ty odjíždíš?“ ptal se nevěřícně. přikývla.

Natáhl se na trávu, která kolem nich rostla. Nakonec prohlásil: „Můžu ti něco říct?“ „Jenom sbohem.“ „přestaň být taková drsňačka.“ prudce trhla hlavou. otec s Beverly kolem ní celé léto jen zlehka našlapovali, proto ji překvapilo, že si ji někdo dovolil okřiknout. „loni jsem se někdy ráno vzbudil a opravdu jsem se těšil do školy, protože jsem věděl, že tě tam uvidím. přemýšlel jsem, co si asi vezmeš na sebe.

Miloval jsem čas oběda, protože jsem mohl sedět v jídelně, dívat se z okna a vidět tě na tribuně. těšil jsem se na tebe celé léto. kdes byla?“ otevřela se jí pusa a nejradši by ho praštila do ruky. vždyť měl holku jménem holly, která sice patřila do skupiny Dulcie shelbyové sassafras, ale byla spíš milá. a chodili spolu už celou věčnost. lidé o nich mluvili jako o jediném člověku. sawyeraholly. „co se děje s tebou?“ divila se Julia. „vždyť s holly patříte k sobě. Dokonale se k sobě hodíte.“ „Jen říkám, že mě mrzí, že jsem s tebou nikdy nemluvil. vždycky jsem to ale chtěl udělat. vždycky jsem chtěl…“ pak se jí očima podíval na rty a ona si náhle uvědomovala, jak je blízko a jak se k ní sklání. když měl rty jen kousek od jejích, odvrátila se. „Jdi pryč, sawyere. vrať se do svého pěkného, dokonalého života.“ cítila, jak se jí v očích znovu objevují slzy, a setřela je hřbetem dlaně. když ji dala od obličeje, zjistila, že ji má celou špinavou od tlusté černé oční linky. slzy se objevovaly znovu a znovu, 62

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

ona si dál utírala obličej, i když jí bylo jasné, že vše jenom zhoršuje. Bože, proč sawyer prostě nemůže odejít a nechat ji v té její nechutné mizérii? sawyer si velmi klidně svlékl bílou polokošili a podal jí ji. „Jen do toho. půjč si ji.“ Neochotně si ji vzala a otřela si do ní obličej. voněla zeleně a svěže – jako stonky květin. když konečně přestala plakat, podívala se na košili v rukách. zahanbeně ji sbalila do koule. Úplně ji zničila. „promiň.“ „Na té košili mi vůbec nezáleží. Budeš v pořádku?“ „Nevím.“ a pak se jí oči znovu začaly zalévat slzami. „Nechci odjet do jiné školy. ale táta už o mě nestojí. Má přece Beverly.“ ta škola samozřejmě byla Beverlyin nápad. proč mu musela říkat o těch pořezaných rukách? „to určitě není pravda,“ namítl sawyer.

Jenom zavrtěla hlavou. vždyť tomu vůbec nemohl rozumět.

Natáhl se k ní a nejistě jí dal růžové vlasy za uši. „Úplně jsem zapomněl, jak vypadáš bez všech těch líčidel.“ „pak vůbec nejsem vidět.“ „Ne. Jsi krásná.“ Nevěřila mu to. Nemohla mu to uvěřit. „Jdi někam, sawyere.“ „věř si, čemu chceš, ale já nikdy nelžu.“ „Jasně že nelžeš. ty jsi přece dokonalý.“ odmlčela se a pak se k němu otočila. „tak podle tebe jsem krásná?“ „vždycky jsem si to myslel.“ „a co tohle?“ prohlásila a vyhrnula si rukávy. Ukázala mu jizvy na pažích. otec s Beverly jí z pokoje odstranili všechny ostré předměty, jako by byla batole, proto už se jí řada hlubších ran zahojila, ale přesto, kdykoli ji přepadla úzkost, použila aspoň nehty. „to je podle tebe taky krásné?“ sawyer doslova ucukl, a přesně to po něm chtěla. Byl to důkaz. opravdu ji nešlo milovat. „panebože. tohle sis udělala sama?“ 63

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

stáhla rukávy. „Jo.“ Čekala, že teď už ji opustí, ale nestalo se. Dlouho spolu seděli mlčky. Nakonec už začala být unavená, tak se natáhla na zem. on ji chvíli sledoval a pak se pomalu položil vedle ní. tu noc byla obloha přímo neuvěřitelná, měsíc byl téměř v úplňku a hvězdy se blyštěly, jako by po nebi někdo rozházel drahokamy. Ještě nikdy nebyla mimo Mullaby. Bude stejná obloha i v Baltimoru? pak sawyerovi zakručelo v břiše a on se tomu zasmál. „od toho dortu, který jsem měl k obědu, jsem nic nejedl,“ poznamenal uličnicky. „ty jsi měl k obědu dort?“ „kdyby to bylo možné, jedl bych dorty úplně pořád. Budeš se tomu smát, ale já ti o tom stejně povím. víš, jak jsou někteří lidé na sladké? No, tak já jsem přímo maniak. když jsem byl malý, tak jsem si hrál třeba na druhé straně města, ale i tak jsem přesně poznal, kdy máma vytahuje dort z trouby. Úplně jsem viděl tu vůni, jak ke mně pluje vzduchem. stačilo ji sledovat domů. Jestli o tom někdy někomu povíš, všechno popřu.“ Bylo to tak nečekané přiznání. otočila hlavu a zjistila, že se na ni znovu dívá. „ty jsi tak okouzlující,“ prohlásila. „ale ty o tom určitě moc dobře víš. stačí, jak se na lidi díváš.“ chvíli ho sledovala v měsíčním světle, jak je krásný a svlečený do půl těla. „ano, a přesně víš, jakou máš nad lidmi moc.“ „Mám nad tebou moc?“ to si opravdu myslel, že je proti němu imunní? „Jasně že jo.“ opřel se o loket a podíval se na ni. Nechápala, co na ní vidí, proč se na ni takhle dívá. „Mohl bych tě políbit, Julie?“ ani chvilku neváhala. „ano.“ pak ji zmátlo, když jí triko s dlouhými rukávy opatrně stáhl z ramen. I když pod ním měla tílko, odhalily se tak její paže. ošívala se a chtěla si je znovu zakrýt, on však udělal něco opravdu nečekaného. políbil ji na paže.

64

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

a ona byla ztracená.

Nejen že ji viděl, on ji přijímal takovou, jaká je. chtěl ji. v tu dobu, ten okamžik nedokázala přijít na jiného člověka, který by k ní cítil to samé. Jen on. tu noc se milovali a zůstali na fotbalovém hřišti až do úsvitu. Doprovodil ji domů a slíbili si, že spolu dál budou v kontaktu. tyto sliby však, jak se později ukázalo, hodlal dodržovat jen jeden z nich. Druhý den odjela do collierovy nápravné školy v Marylandu přesvědčená, že to nakonec možná všechno přežije, protože teď se může vracet domů k sawyerovi. když se nad tím dnes zamýšlela, uvědomila si, že by mu měla odpustit, protože to byla její chyba, že své štěstí svěřila do cizích rukou.

Bylo to však tak snadné. Díky němu tu noc poprvé za dlouhou dobu pocítila skutečné štěstí. tomu se zkrátka nešlo nepoddat.

Někdy se neubránila myšlenkám, že tu noc skutečné štěstí také ztratila. a od té doby ho hledala. všude jinde jen ne tady.

65

Kapitola 6 to oDpoleDNe NeMěla eMIly NIc Na prácI ani s kým mluvit.

Dědeček vance byl znovu zalezlý v pokoji a Julia nebyla doma, proto začala uklízet. Utírala prach, až vypadala, jako by byla ojíněná. Nejdříve se pustila do svého pokoje, utřela vše kromě lustru, protože nemohla najít žebřík, aby se k němu dostala. pak se přesunula do dalších pokojů, otevírala okenice a pouštěla světlo do koutů, které už podle všeho roky neviděly slunce. zpočátku to bylo dobrodružství, jako by v ní honička za světýlky probudila dobrodružnou povahu, zkoumala neznámé, dozvídala se minulost domu. Brzy však zjistila, že minulost je velmi smutná. Našla pokoj, který podle všeho patříval malému chlapci. Na tapetách byly plachetnice a u postele zábrana. Možná tu jako chlapec bydlel dědeček vance. Nebo měl bratříčka?

Jestli ano, tak co se s ním stalo? pak tam byl pokoj, v němž byla postel dvakrát tak dlouhá než normální lůžko. v místnosti ale viděla i toaletní stolek a měla ženský nádech. tuhle místnost dědeček vance podle všeho sdílel se svou ženou. kde teď byla jeho žena? kde byli všichni ti lidé, co tu kdysi bydleli? začínala ji přepadat klaustrofobie, protože ji historie domu úplně přemáhala. Nejradši by byla její součástí, ale matka jí nic neřekla. vůbec nic. proč? Šla na balkon před svým pokojem, aby se nadýchala čerst66

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

vého vzduchu. kopla do listí a rozhodla se, že ho zamete.

Metla, dokud u zábradlí neudělala obrovskou hromadu. pak koště odložila, vzala pár listů do dlaní a hodila je dolů. voněly jako humus a vypadaly, jako by je někdo vystříhal z papíru.

Nabrala další a hodila je do vzduchu, tentokrát sledovala, jak letí. teprve až dopadly na čísi hlavu, si uvědomila, že před vchodovými dveřmi někdo stojí. „Julie!“ volala. „ahoj!“ Julia se na ni usmála s listy ve vlasech a zažertovala: „ty se pěkně nudíš, co?“ „Jsem tak ráda, že jsi dorazila! chci ti něco říct!“ seběhla ze schodů ke vchodovým dveřím a byla nadšená, že může s někým probrat noční události. Julia stála na verandě, v ruce držela dva obrovské hnědé pytle a ve vlasech pořád ještě měla listí. „včera v noci jsem zase viděla to světlo!“ vyhrkla rozrušeně emily. „Není to žádný duch, Julie. honila jsem ho a byly slyšet kroky.“ tím objevem však nevzbudila reakci, jakou doufala. Julia vypadala rozrušeně. „ty jsi ho honila?“ „ano.“ „emily, nedělej to, prosím,“ jemně ji napomenula Julia. „Mullabyjská světýlka jsou neškodná.“ Než se emily stihla zeptat, proč to Julie nepřipadá jako úžasný objev, zaskřípala za ní ochranná síť, a když se obrátila, uviděla, jak se ve dveřích shýbá dědeček vance. od té doby, kdy ho ráno následovala na snídani, se převlékl.

Jako by měl ranní oblečení a večerní oblečení. v noci téměř oka nezamhouřila, protože pronásledovala světlo po lesích, byla vzhůru i ráno, protože ho slyšela odcházet. rozhodla se, že na něj počká před restaurací a pak ho doprovodí domů. Mezitím ji však vyrušil Win. sledovala Wina do jídelny, kam vešel a ztratil se tam v davu. pak raději šla domů a čekala na dědečka vance tam, když však dorazil, zmizel do pokoje a jí na lince nechal vajíčkový sendvič.

67

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Julie,“ prohlásil, „zdálo se mi, že tě slyším.“ „přinesla jsem vám dárek.“ Julia pytle, které držela v ruce, předala vanceovi. ten vypadal, jako by právě získal potravinový zlatý grál. „Říkala jsem si, že v tomhle vedru se vám určitě nebude chtít vařit. Možná byste si to mohli sníst spolu,“ navrhla s jemnou pobídkou, která emily neunikla. snažila se je přimět, aby spolu trávili více času. emily tu snahu sice oceňovala, nečekala však, že to bude mít nějaký přínos.

Dědeček vance si však přičichl k pytlíku a překvapil ji nečekaně nadšenou reakcí. „Čeká tě zážitek, emily! Juliin gril je nejlepší ve městě. a to díky jejímu ohništi. elektrické grily se mu nemůžou rovnat. Už teď se mi sbíhají sliny. připojíš se k nám, Julie?“ „Ne, díky. Už musím běžet.“ „Je skvělé mít tě za sousedku. Díky.“ vance zmizel v domě a emily s Julií zůstaly na verandě samy. „poprvé od rána vyšel ze svého pokoje,“ divila se emily. „Grilované jídlo ho vždycky vyláká.“ „Budu si to pamatovat.“ „poslyš,“ začala Julia, „nechceš se mnou v sobotu zajet k jezeru piney Woods? v létě tam jezdí děti tvého věku. Možná tam potkáš pár lidí, se kterými budeš po prázdninách chodit do školy.“ Bylo příjemné, když s ní někdo počítal. ty dvě staré dámy se ráno určitě spletly. Dokáže sem zapadnout. „Dobře. tak jo.“ „Bezva. Uvidíme se zítra. teď si jdi promluvit s dědečkem.“ pak se, aniž by se ještě jednou zmínila o mullabyjských světýlcích, Julia otočila a seběhla ze schodů. emily se obrátila a vrátila se do domu. Myslela si, že půjde k sobě do pokoje a nechá dědečka, aby se v klidu najedl, ale pak se rozhodla, že tomu dá ještě jednu šanci. když došla ke kuchyni, zaslechla, jak se zavírají dveře od sušičky, a vance vyšel ze sousední prádelny. Už zase se díval do sušičky. až podezřele se o ni zajímal, což bylo zvláštní, zejména s ohledem 68

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

na to, že zrovna dnes odpoledne si tu byl někdo z prádelny vyzvednout pytel se špinavým prádlem, který nechal na verandě. když ji vance spatřil, zastavil se. „emily.“ odkašlal si. „tak, ehm, už se změnila tapeta v tvém pokoji?“ „Jestli se změnila?“ nechápala. „Někdy se to stává. sama od sebe se změní.“ připomínalo jí to takové ty povídánky, které se říkaly dětem. Měsíc je ze sýra. vyšla hvězdička, něco si přej. v pokojíčku máš kouzelnou tapetu. Možná ji považuje za malou holčičku, uvědomila si, a snaží se ji rozveselit. „Ne, pořád ještě je na ní šeřík. ale budu si dávat pozor,“ prohlásila, aby ho pobavila. vážně přikývl. „tak dobrá.“ v nastalém tichu se emily rozhlédla a zjistila, že sáčky odložil na stůl ve snídaňovém koutě. „tak budeme jíst?“ zeptala se nakonec. „Říkal jsem si, že bych si možná dal,“ prohlásil. „chceš se ke mně připojit?“ „Nevadilo by ti to?“ „ale vůbec ne. posaď se.“ vytáhl ze skříňky talíře a příbory a položil je na stůl. seděli proti sobě a společně vyndavali obsah sáčků, většinou to byly pěnové misky nejrůznější velikosti, taky několik hamburgerových bulek a dva kousky dortu. vance všechny misky otevřel. Neuvěřitelně dlouhé prsty měl neohrabané a trochu se mu chvěly. „co to je?“ vyzvídala emily, když se dívala do největší misky. Uvnitř byla hromádka suše vypadajícího nasekaného masa. „Grilované maso.“ „tohle není grilované maso,“ namítla emily. „Grilují se přece párky a hamburgery.“ vance se rozesmál, což u emily okamžitě vyvolalo úsměv. „cha! takové rouhání! v severní karolíně se ke grilování používá vepřové. Grilovaným párkům a hamburgerům se u nás říká ,vaření v přírodě‘, zlato,“ vysvětloval jí s náhlým zájmem.

69

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Grilování v severní karolíně rozdělujeme do dvou typů – na lexingtonské a východoseverokarolínské. podívej sem.“ Nadšeně našel nádobku s omáčkou a ukázal jí ji. omylem trochu vylil na stůl. „při lexingtonském grilování se používá sladká omáčka z cukru a rajčat, někteří jí říkají červená omáčka. tu si pak dáš na sekané vepřové plecko nebo na maso od kosti. Juliina restaurace vaří v lexingtonském stylu. Najdeš však i spoustu restaurací držících se východoseverokarolínských zásad. obvykle používají trpkou řídkou omáčku z octa a pepře. a obvykle pečou celé prase. ale ať už se griluje v jakémkoli stylu, vždy k tomu dostaneš kukuřičné vdolky a zelný salát. a jestli se nepletu, dala nám i kousek dortu Milky Way. Julia dělá ten nejlepší dort z Milky Way na světě.“ „Jako z těch čokoládových tyčinek?“ „přesně tak. Nechá je rozpustit a pak je nalije do těsta. znamená to: ,vítej!‘“ emily se podívala na dort, který jí Julia přinesla včera ráno a který pořád ještě ležel na lince. „Myslela jsem, že ,vítej!‘ znamená palačinkový dort s jablky.“ „každý dort je vlastně na přivítanou,“ prohlásil dědeček. „tedy až na kokosový dort. kokosový dort a smažené kuře se dává tomu, u něhož došlo k úmrtí v rodině.“ emily se na něj zvláštně podívala. „Čas od času se dělá i zapečená brokolice,“ dodal ještě vance. emily se dívala, jak zvedá misku s masem a dává si trochu vepřového na spodní část hamburgerové bulky. pak na něj nalil trochu omáčky a nasypal zelný salát. vše přikryl vrchní vrstvou bulky a dal ji emily na talíř. „sendvič s grilovaným masem v severokarolínském stylu.“ „Díky,“ usmívala se emily, když si podivný sendvič brala.

Dědeček byl opravdu velmi milý. ráda byla v jeho společnosti. a připadala si vedle něj tak malá, jako by ve světě bylo mnohem víc důležitějších věcí než její problémy a zármutek. „to bylo od Julie milé.“ 70

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„Julia je báječná. Její otec by na ni byl tak hrdý.“ „zrovna jsem s ní mluvila o mullabyjských světýlcích,“ začala emily a doufala, že o ně dědeček bude mít větší zájem než předtím Julia. „v noci jsem je viděla.“ vance se zarazil, zrovna když jí podával misku s vdolky. „ano? kde?“ „v lese za domem,“ řekla, když se k němu natáhla, aby si vzala misku. „Během tvého pobytu tady po tobě budu chtít jedinou věc, emily,“ prohlásil vážným tónem. „Jen jedinou. Drž se od těch světýlek dál.“ „podle mě to ale není duch,“ namítla. „podle mě to někdo dělá schválně.“ „Ne, nikdo to nedělá schválně. to mi můžeš věřit.“ obvykle se nehádala, přesto že matka měla tak ráda vášnivé debaty. tentokrát se však musela kousnout do jazyka, aby nevyhrkla, že nechat jí na verandě krabičku s náplastí jí připadalo jako poměrně promyšlený čin. „když byla tvá máma ještě malá holčička, mívala v obličeji podobný výraz,“ vzpomínal. „Moje Dulcie byla příšerně umíněná.“ rychle se odvrátil, jako by toho prozradil až moc. Najednou se mezi ně vrátilo ono staré známé napětí, připojilo se k nim ke stolu a omluvilo se za zpoždění. emily si na talíři hrála s vdolečky. „proč o ní nechceš mluvit?“ stále ještě se na ni nedíval a prohlásil: „Jsem z toho celý zmatený. Nevím, co bych ti řekl.“ emily přikývla, i když to ve skutečnosti moc nechápala.

Možná že i jeho zármutek byl, jako všechno ostatní, příliš velký, tak velký, že si to ostatní ani nedovedli představit. vanceův vztah k dceři musel být dost složitý. ale matka neměla jednoduché vztahy vůbec s nikým. Bylo dost těžké ji poznat. Měla pevnou vůli a nezlomnou energii, připomínala obláček parfému. Člověk se musel spokojit s tím, že na něj dopadlo pár kapek. a pak postupně vyprchaly.

71

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

Nechtěla na něj tlačit. a snažila se nenechat se odradit jeho vyhýbavostí. přijal ji, když neměla kam jít, a za to mu musí být vděčná. promluví si o matce s jinými obyvateli města a od nich snad zjistí víc. Možná najde další členky klubu sassafras. Možná se dokonce znovu sejde s Winem coffeym a zeptá se ho, jaký vztah měl jeho strýc s její matkou. slíbil jí, že jí příště celou tu historii vylíčí. ta představa se jí líbila. Že se znovu sejde s Winem. zbytek večeře snědli mlčky. potom se dědeček znovu šel podívat do sušičky, jako by se tam během večeře mohlo něco objevit. znovu tam však nenašel vůbec nic, proto zmizel u sebe v pokoji. emily šla nahoru a dokončila zametání. potom se posadila na balkon a čekala na světýlka. a tak skončil její druhý celý den v Mullaby.

ten večer se vance o něco později vykolébal ze svého pokoje, aby naposledy zkontroloval sušičku, pak se zastavil a podíval se nahoru. Už neslyšel žádné šoupání. Žádné zametání. emily už se uložila ke spánku.

Bylo zvláštní zase v domě s někým bydlet, pomyslel si. Už málem zapomněl, jaké to je. emily proměnila atmosféru v domě, náhle tu bylo živo, jako by někde poblíž hrála hudba, ale on ji neslyšel. překvapilo ho, kolik prázdnoty se díky její blízkosti vytratilo, ale nevěděl, jak se s tím vypořádat. Být potřebný se trochu podobalo tomu být vysoký, a dokud nebyli poblíž další lidé, člověk to nějak nepociťoval. vance se tyčil nad ostatními dětmi i ve školce. to bylo poprvé, kdy si uvědomil, jak je vysoký. Do té doby sice na svůj věk byl velký, ale přesto byl v rodině plné dospělých lidí normální výšky ten nejmenší. Některé děti ve škole ho zpočátku škádlily, pak si však uvědomily, že není úplně moudré provokovat někoho, kdo je přepere už jen díky vzduchu, který rozvíří, když kolem nich projde. všichni jeho příbuzní už byli pryč. vance byl poslední ze 72

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

shelbyů a zdědil celý majetek. věděl, že by ho celý mít neměl. odkaz shelbyů i jejich jméno neměly přejít jen na něj. Měl mít bratry a sestry, kteří měli dokázat velké věci. v rodině měly vyrůstat i normální děti. chvilku to tak i bylo. Jenže jeho starší sestra, která na tapetě v pokojíčku vždy měla růžové spirály, se v jedenácti utopila v jezeře piney Woods. a taky měl mladšího brášku, který se zabil po pádu z domečku na stromě, když mu bylo šest. rodiče chtěli mít ještě další děti, ale už se jim to nepodařilo. zbyl jim jenom vance. vance, který byl tak vysoký, že v jezeře vystačil, proto se nemohl utopit, a který rukama dosáhl až na větve stromů, proto nikdy nemusel nikam lézt a padat. rodiče ztratil, když mu bylo přes dvacet. když umírali, zdálo se mu, že mají v obličejích zklamaný výraz. celý jejich odkaz zdědí ten obr. co si s ním vance jenom počne? říkali si podle všeho. Nikdy se neožení. kdo by si ho taky vzal? když potkal lily, bylo mu dvaatřicet, žil sám a málokdy chodil ven. Byla příbuzná se sullivanovými, kteří bydleli ve stejné ulici, a jednou k nim zajela na víkend na návštěvu. kdyby ji bylo možné popsat jako barvu, byla by jasně zelená. kdyby byla vůně, voněla by jako nový papír. Byla šťastná, inteligentní a ničeho se nebála. kluci sullivanovi mu házívali míč na zahradu a pak tam jeden druhého posílali, aby ho přinesl, i když ho přitom může sníst obr z Mullaby. všechno to také vylíčili své sestřenici. lily se přímo zhrozila. oba je chytila za ucho, dovlekla je zahradou až na verandu, protože je hodlala přinutit, aby se omluvili. když se ve dveřích objevil vance, tak ji to vyděsilo, že oba kluky pustila. okamžitě utekli. o několik hodin později, když se lily pořád ještě nevracela domů, šli oba mamince s pláčem říct, že ji sežral obr z Mullaby. když to matka šla prověřit, našla lily s vancem, jak sedí na schodech před verandou, pijí ledový čaj a smějí se. Na chvilku se zarazila a pak je dál nechala o samotě. Dělo se tu něco úžasného a ona to poznala na první pohled. Ještě nikdo vance takhle nerozesmál. vance s lily se vzali po její promoci a lily pak až do těho73

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

tenství učila druháky na Mullabyjské základní škole. to bylo úžasné období. lily mu nedovolovala zůstávat doma. trvala na tom, že spolu budou chodit nakupovat, do kina, na zápasy žákovské ligy. lidé na něj sice byli zvědaví, ale jen proto, že se předtím skrýval. Jakmile začal vycházet z domu, zjistil, že ho Mullaby poměrně snadno přijímá. Byl jen další zvláštností ve městě i tak plném podivínů. vance za to zjištění byl tak vděčný, že přispíval na stavbu hřišť, válečných památníků a financoval stipendia. když lily zemřela, málem ho to také zabilo. Dulcii tenkrát bylo dvanáct. připadalo mu, jako by na jejich svět napadal sníh, všechno bylo chladné a zamlklé. přežil to jen díky vzpomínkám na lilyinu jasně zelenou barvu, na její radost a inteligenci, neochvějnou víru ve vše, ale zvláště pak v něj. Jak to zvládala Dulcie, neměl ani tušení. a to bylo jedno z jeho největších provinění. vance si myslel, že něco takového by měl člověk zažít jen jednou. pak se však dozvěděl, že zahynula i jeho dcera. když mu zavolala Dulciina kamarádka Merry, že Dulcie měla automobilovou nehodu, nezmohl se na slovo. zavěsil a dolezl nahoru do Dulciina dětského pokoje. Dolů už však slézt nedokázal, proto tam zůstal celý týden, tapeta v jejím pokoji zšedla a byla celá navlhlá, jako bouřková mračna. chtěl zemřít. proč by měl dál žít? všechno, co ho k tomuto světu poutalo, bylo pryč. když k němu konečně přišla Julia, nejedl už tak dlouho, že se neudržel na nohou. strávil týden v nemocnici, kde mu nohy visely z lůžka a museli ho přikrývat třemi dekami. když ho pustili domů, měl na záznamníku několik vzkazů od Merry. Dulcie měla dceru, oznamovala mu. a ta teď nemá, kde bydlet. Merry si ji u sebe nemůže nechat, protože se stěhuje zpátky do kanady. Najala soukromého detektiva, aby našel nějaké blízké příbuzné, jak ze strany emilyina otce, tak ze strany její matky, ale objevil pouze vance.

74

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

celou dobu se k životu stavěl pasivně. a dobře to věděl. kvůli své výšce byl plachý. rodiče mu odkázali obrovský majetek. Manželka si ho našla. lily vždy vše vyřizovala. a Dulcie se od dvanácti o sebe v podstatě starala sama. teď přišla řada na něj. konečně se bude muset vzmužit a něco dokázat. zatím se o emily příliš nepostaral. Dulcie jí neřekla vůbec nic o Mullaby, ani o tom, co se tu stalo, a vance se teď bál, že by mohl prozradit něco, co by jí Dulcie říct nechtěla. když Dulcie odjížděla, zapřisáhla ho, aby vše udržoval v tajnosti.

Nemluv o tom, nařídila mu. A možná to zmizí. Možná na to jednou všichni zapomenou. svou dceru tolikrát zklamal, že se rozhodl, že tentokrát své slovo dodrží. a dvacet let to také dokázal. a teď netušil, co si počít. emily už k sobě přilákala mullabyjská světýlka. Brzy bude chtít slyšet odpovědi. po tmě šel do kuchyně. ale místo aby šel do prádelny zkontrolovat sušičku, šel přímo k zadnímu vchodu a otevřel ho. a přesně jak líčila emily, v lesíku za zahradou bylo světlo, nehýbalo se, jako by sledovalo dům. vance vyšel na verandu, aby na něj bylo vidět. světlo okamžitě zmizelo. zaslechl povzdech a kroky na balkoně nad ním. vyšel z verandy a podíval se nahoru. stála tam emily a dívala se do lesíku.

Nevšimla si ho, proto se tiše vrátil do domu. tuhle chybu už jednou udělal. ale podruhé se mu to nestane.

75

Kapitola 7 Jezero pINey WooDs pŘesNě oDpovíDalo svému názvu, bylo to jezero uprostřed hustého borovicového lesa. vypadalo jako voda nalitá do hluboké modré mísy, jako by ho někdo mohl omylem převrhnout do okolní krajiny. Julia zaparkovala svou starou černou dodávku ford, která předtím patřila jejímu otci, na jedno z posledních volných míst na parkovišti nad dřevěným chodníkem. Naposledy tady byla s otcem, ještě než si našel Beverly. Úplně zapomněla, jak je to tu krásné. když s emily vystoupily z auta, zaplavila je změť letních vůní a zvuků.

Mokrý písek, kokosový olej, motory ze člunů, dětský smích, hudba. „tady je to tak živé,“ vyhrkla emily. „Už teď se mi tu líbí.“ „tvoje máma to tu taky měla ráda. vzpomínám si, že sassafras se scházel na jednom místě v zátoce a potom vládl celé pláži,“ líčila Julia, když si přes rameno přehodila plážovou tašku a vedla emily přes parkoviště rozpálené sluncem. Šly po dřevěném chodníku na pláž. kvůli spoustě lidí musely jít za sebou. Julia se pořád ohlížela, jestli s ní emily drží tempo. ta se celou tu dobu usmívala, na chvíli se zastavila, aby si sundala boty, a pak ji rychle dohnala. zastavily se v půlce cesty k zátoce. Na tomto konci jezera byly nad pláží domy, velké domy s prosklennými stěnami s vý76

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

hledem na blyštivě modrou vodu. když Julia z tašky vytáhla dvě osušky a rozkládala je na písek, emily si rukou zastínila oči a rozhlédla se. „ty jsi tu měla schůzku se sawyerem?“ „Ne. proč?“ divila se Julia, když si svlékala bílé šortky, pod nimiž měla spodní díl červených bikin. Na horním díle si ale nechala tenkou blůzu s dlouhými rukávy. „protože k nám právě míří.“ Julia se okamžitě obrátila a zjistila, že se k nim opravdu blíží po pláži. sawyer byl příliš výjimečný na to, aby někde zapadl, ale asi nejpravděpodobněji by se mu to mohlo stát tady, mezi sluncem a pískem. Byl celý zlatý. král slunce. „Je milý,“ prohlásila emily posmutněle. „Jakmile jsem ho spatřila, bylo mi jasné, že bude mít takovýhle přízvuk. vlastně ani nevím proč.“ „Na některých mužích poznáš, že jsou z Jihu, ještě než otevřou pusu,“ prohlásila Julia, když s emily soustředěně sledovaly sawyerův příchod, jako by od něj nedokázaly odlepit oči. „připomínají ti příjemné věci, pikniky, zapalování prskavek.

Muži z Jihu ti podrží dveře, když na ně ječíš, tak tě pak obejmou, ať se děje cokoli, vždy si zachovají svou hrdost. ale dávej si pozor na to, co ti napovídají. Člověk jim uvěří úplně všechno, protože to říkají tím svým způsobem.“ „Jakým způsobem?“ obrátila se na ni emily nechápavě. „Doufám, že to nikdy nezjistíš,“ prohlásila starší dívka. „a na tebe tak někdo mluvil?“ „ano,“ přiznala Julia tiše, když se sawyer zastavil u jejich osušek. „Dobrý den, dámy.“ „ahoj, sawyere,“ pozdravila ho emily a posadila se.

Julia si sedla na vedlejší osušku a šortky si nacpala do plážové tašky. „co tady děláš?“ „Já ti ani nevím, Julie,“ prohlásil. „lovím medvědy?“ zamžourala na něj. „to má být nějaký eufemismus?“ Nevšímal si jí a posadil se na ručník u jejích nohou. když se na ni díval, viděla mu v brýlích svůj odraz. co to zase dělá?

77

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

proč se k ní chová tak familiárně? osmnáct let, během kterých byla pryč, spolu nemluvili, rok a půl od návratu dělala, že ho nevidí, to by ho snad mělo odradit, aby si na pláži nesedal na ručník jen kousek od jejích nahých nohou. ale on si tu klidně seděl. a to všechno jenom proto, že stelle prozradila, že dorty peče kvůli němu.

Je tak pitomá, pitomá, pitomá. „sestra přijela na víkend,“ oznámil jim. „Bydlí s dcerou v našem rodinném domě u jezera. přišel jsem se za nimi podívat.“ „takže to nijak nesouvisí s tím, že jsem ti prozradila, že sem chci vzít emily?“ ptala se Julia pochybovačně. „to by přece bylo moc snadné.“ „pro tebe je všechno moc snadné, sawyere.“ „všechno ne.“ Než na to stihla nějak odpovědět, kývl bradou směrem za ni. „tamhle je moje neteř. Ingrid!“ zavolal.

Julia s emily se obrátily a spatřily pohlednou zrzku, jak mění směr a míří k nim. Julii se náhle vybavilo, že sawyerova starší sestra určitě mívala zrzavé vlasy. „tohle je Julia Wintersonová,“ představil ji neteři.

Ingrid se usmála. „ten růžový pramínek ve vašich vlasech poznávám. občas vás zahlédnu ve městě, když jsme tu s mámou na návštěvě,“ prohlásila. „Mimochodem, je to super.“ „Díky,“ řekla Julia. „tohle je emily. zrovna se sem přistěhovala.“ „Nějaký lidi na pláži mají večírek a pozvali mě tam. půjdu se nejdřív zeptat mámy. chceš jít taky, emily?“ ptala se Ingrid. emily se na ni nechápavě podívala. „a co to jako má být?“ „co tím myslíš?“ „to je nějaký klub?“ „Ne, normální oslava,“ prohlásila Ingrid, tázavě se na emily podívala a obrátila se k odchodu. „hned jsem zpátky.“ emily dál vypadala zmateně. „Není to zas taková věda,“ smála se Julia a poplácávala ji po ruce. „stačí říct: ,Moc ráda půjdu s tebou!‘“ 78

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„předvedeme ti to,“ začal sawyer. „Julie, chceš si se mnou v pondělí večer někam vyjít?“ „Moc ráda!“ žertovala. „vidíš? Nic to není. Je to jen večírek. ty jsi u vás ve škole na žádné oslavy nechodila?“ „No, pomáhala jsem s organizací večírků své mámě. obvykle pro charitu. a některé kluby veřejně prospěšných prací u nás na škole mívaly ke konci roku večírky.“ „Na jakou školu jsi chodila?“ „Na roxleyskou dívčí. Máma ji pomáhala zakládat. Je to škola, která podporuje sociální aktivismus a odpovědné chování vůči světu kolem nás. součástí osnov je i dobrovolnická práce.“ znovu se objevil náznak, že Dulcie v životě možná dosáhla něčeho dobrého. emily už se o tom jednou zmiňovala, o Dulcii a jejích kauzách. I když to vypadalo neuvěřitelně, Dulcie se možná po odchodu z města změnila. „No, tahle oslava nemá žádný důvod. Je jen pro zábavu.“ emily se na ni pochybovačně podívala.

Julia se znovu zasmála. „Budeš v pohodě. až budeš chtít jít domů, najdeš mě tady. Neboj se.“ krátce poté se vrátila i Ingrid. „tak půjdeš, emily?“ emily vstala, nasadila úsměv, který, jak Julia věděla, určitě nebyl upřímný, a šla s Ingrid pryč. „kdo by řekl, že Dulcie vychová tak hodnou holku?“ poznamenal sawyer. „Je moc milá, viď?“ „a ty se k ní chováš moc hezky. a ne, nepřekvapuje mě to.“ Julia nejistě pokrčila rameny a došlo jí, že s ním zůstala sama a že před tím, co se s ní chystal probírat, nemá kam utéct. „Říkala jsem si, že možná bude potřebovat nějakou spřízněnou duši, než se tu trochu usadí. Dobře si pamatuju, jak jsem se cítila v jejím věku. a můžeš mi věřit, že jsem opravdu ráda, že už to mám za sebou.“ sawyer si ji chvíli mlčky prohlížel. přála si, aby si sundal sluneční brýle. Nerada se dívala na to, jak rozpačitě v nich vypadá.

79

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

asi bylo normální, že v jeho blízkosti pociťuje takové napětí. vždyť vaši vrstevníci, s nimiž jste trávili pubertu, si budou navždy pamatovat všechna vaše ponížení a zklamání. Je to jedna z velkých životních nespravedlností, že i když to člověk má za sebou, je úspěšný a šťastný, tak v okamžiku, kdy potká někoho ze střední školy, okamžitě se z člověka, kterým je teď, stane člověk, kterým býval. když byla se sawyerem, stala se z ní bývalá Julia – pošahaná dcera chlápka, který nedodělal ani střední a teď se živil prodejem grilovaného jídla. sawyer nikdy nic takového nenaznačoval, ale pokaždé k tomu došlo.

Mohla ho vinit ze spousty věcí, ale z tohohle ne. „proč si nesundáš blůzu?“ ptal se nakonec. „to už jsi určitě řekl spoustě holek.“ když neodpověděl, pokračovala: „Dobře víš proč.“ chtěla si z tašky vzít lahev vody, ale sawyer ji chytil za paži.

Držel ji a jemně jí vyhrnul rukáv. Musela se ze všech sil ovládat, aby tu ruku nevytrhla. Musela si připomínat, že už ty jizvy viděl. tak jako většina lidí. Nemohla je totiž pořád schovávat. přejel jí přes jizvy palcem. Některé byly tenoučké, ale jiné silné a vystouplé. Bylo to od něj nečekaně něžné a ji z toho rozbolelo srdce, i když jen trochu. „a jakou spřízněnou duši jsi v jejím věku měla ty, Julie?“ Tebe. „Nikoho. proto to taky vím.“ odtáhla od něj ruku. „Nechci, aby se na ně dostalo slunce. pak jsou ještě výraznější.“ „Měla jsi někdy pocit, že se můžeš obrátit na tátu nebo na nevlastní matku?“ „táta netušil, co si se mnou počít. a Beverly byla přesvědčená, že nemá za úkol dělat mi mámu, ale starat se o tátu. to ona ho přesvědčila, ať mě pošle na tu školu. za to jí ale budu do smrti vděčná. tím, že jsem odsud odjela, jsem si podle všeho zachránila život.“ „a už se nemůžeš dočkat, až odjedeš podruhé,“ dodal. „Ještě šest měsíců.“ lehl si před ní na bok a hlavu si opřel o ruku. „a kdy tě mám vyzvednout?“ 80

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„kvůli čemu?“ divila se, když našla lahev s vodou a napila se. „No přece na tu naši pondělní schůzku. přijala jsi mé pozvání. Mám na to svědka.“ odfrkla si. „Nebuď směšný.“ „Myslím to vážně.“ „Ne, nemyslíš. zkus vysvléknout někoho jiného. tvé kouzlo na mě nepůsobí. odrážím ho totiž silovým polem.“ „ale no tak. kdybych ho zapojil celé, netušila bys, co si počít.“ „Mně strach nenaženeš.“ „ale ano. proto s tím taky přestávám. chci si s tebou promluvit, Julie,“ prohlásil. „ale ne teď.“ přetočil se na záda, zlaté chloupky na jeho rukách a nohách se leskly jako cukrová vata. „o tom ale přece nerozhoduješ jen ty sám,“ namítla. Nijak nereagoval. Čekala, až odejde, ale nestalo se. Možná dokonce usnul. vytáhla si z tašky knížku a přesunula se od něj co možná nejdál. přemýšlela, která zlořečená část jejího srdce si tu jeho blízkost ve skutečnosti užívá. ta část, které jednou pro vždy bude šestnáct, usoudila, která zamrzla předtím, než se vše jednou provždy změnilo.

Čím byly blíže té oslavě, tím byla emily nervóznější. kdyby ráno nepotkala ty dvě staré dámy, vůbec by nad tím nepřemýšlela. teď si ale dělala starosti, co si o ní ostatní pomyslí. pořád si říkala, že přece není důvod, proč by neměla zapadnout. Je to jen přechodný záchvat úzkosti z toho, že je tu nová. skupinka se sešla dále od pláže, v malé jeskyni lemované stromy. hrála tam hudba. Někteří účastníci měli v plastových kelímcích pití. pár kluků hrálo americký fotbal a všem překáželi. Bylo tam i několik dospělých, jeden z nich obsluhoval 81

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

gril a podle všeho se jednalo o hostitele. Byl to vysoký, společenský muž s černými vlasy a zvučným hlasem.

Jakmile se dostaly do davu, Ingrid ji opustila. emily zamířila na okraj večírku, směrem k tmavé jeskyni mezi stromy. Několikrát se zhluboka nadechla. Nemá přece žádný důvod propadat panice.

Julia jí říkala, že právě tady se v létě setkával klub sassafras. emily viděla, že tohle místo bylo mezi mladými lidmi populární už nějakou dobu. kmeny stromů totiž pokrývala vyrytá jména a iniciály. zvláště ji upoutala jedna rytina. Bylo to velké srdce uvnitř s iniciálami D. s. + l. c. přemýšlela, jestli to D. s. znamená Dulcie shelbyová. to ji přimělo k úsměvu. Bylo hezké představovat si, že její matku nějaký chlapec kdysi tak miloval, že do stromu vyryl její iniciály. Její matka v dospělosti na schůzky příliš nechodila. těch několik málo mužů, kteří se v jejím životě objevili, poznala přes práci a všechno to byly jen krátké známosti. Nikdy nestála o nic vážného. k emily se v tomhle ohledu vždy chovala velmi otevřeně. Vždy dávej jasně najevo, co potřebuješ a očekáváš, říkávala. Jedině tak nikdo neutrpí újmu. emily věděla o jediném matčině vážném vztahu, s emilyiným otcem, a dokonce i ten původně začal úplně jinak. seznámili se při potyčce s rybáři na volném moři kvůli zabíjení delfínů. strávili spolu deset dní na člunu a výsledkem byla emily. Její otec pak o dva roky později zemřel při nehodě lodi sea shepherd, když se snažil zabránit nelegálnímu lovu velryb. Matka s otcem se nikdy nevzali a emily si ho vůbec nepamatovala. proto byl jako většina dalších věcí z matčiny minulosti záhadný a nesmělo se o něm mluvit. když tu teď stála a zády k večírku zírala na strom, najednou ucítila něco zvláštního, jako by ji zezadu zaplavovaly vlny tepla. Bylo to znepokojivé. zpočátku s tím chtěla bojovat, rozhodit rukama a setřást to ze sebe, ať už to bylo cokoli. pak se však zarazila, protože nechtěla před všemi těmi lidmi vypadat jako blázen. chvíli čekala a pak jí došlo, že to není špatné. vůbec ne. zavřela oči a téměř ji to… ukonejšilo.

82

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

pak oči znovu otevřela a něco ji přimělo se obrátit. a tam stál Win coffey.

Měl na sobě dlouhé nohavičkové plavky, které byly mokré a lepily se mu na stehna. I vlasy měl mokré a voda mu z nich kapala do očí. voněl jako teplá jezerní voda. odkašlala si. „Bez toho obleku jsem tě málem nepoznala,“ škádlila ho. pobaveně zvedl koutek úst. „tohle přece taky je druh obleku.“ „to jo, ale nemáš motýlek.“ „Špatně se v něm plave, už jsem to zkoušel.“ přejela mu pohledem od rtů k bradě a pak na pramínky vody stékající mu po hrudníku. pak se mu rozpačitě znovu podívala do očí. vypadalo to, že vylezl z vody a okamžitě za ní vyrazil. ale jak zjistil, že je tady? Jak ji z vody mohl vidět? přes jeho rameno zahlédla, že je ostatní hosté sledují a něco si šeptají. Winovi to podle všeho bylo jedno. ten sem zapadal. Jeho zájem o ni ale musel něco znamenat. „to všichni tihle lidi chodí do stejné školy?“ ptala se emily. „Někteří jsou tu jenom na prázdniny a na podzim zase odjedou,“ vysvětloval a nespouštěl z ní oči. „Někteří jsou tu natrvalo a ti tady opravdu chodí do školy.“ „Na Mullabyjskou střední?“ „přesně tak.“ „Na podzim tam budu chodit do čtvrťáku.“ „Já vím. Já taky.“ oběma rukama si pročísl mokré tmavé vlasy, aby si je upravil. Málem se jí z toho zatajil dech. „Ne že bych tě nerad viděl, ale musím se tě na něco zeptat: co tady děláš?“ „tady?“ ptala se. „Jako na oslavě?“ „Jo.“ „snažím se zapadnout.“ „to se ti nepovede. připrav se.“ „Na co?“ ale jakmile se zeptala, zastavila se u Wina tmavovlasá dívka v oranžových plavkách.

83

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„ty jsi emily Benedictová, že jo?“ zeptala se se stejnou kombinací zvědavosti a nepřátelství, jako když ji poprvé oslovil Win, jen možná trochu kousavěji. „ano,“ odpověděl za ni Win. „emily, tohle je moje sestra, kylie.“ „Nikdo tě sem nezval,“ obořila se na ni neomaleně kylie. „Úplně mi zničíš oslavu.“ „Já… přišla jsem sem s Ingrid,“ hájila se emily a úplně ji ochromily rozpaky. „Měla bys odejít.“ Win konečně odvrátil oči od emily a přísně zpražil sestru pohledem. „kylie, přestaň být nezdvořilá.“ „Já nejsem nezdvořilá. Myslím to vážně. Měla by odejít.“ kylie ukázala přes rameno. Win se obrátil a viděl, že vysoký hostitel opustil gril a pomalu si razí cestu směrem k nim.

Win zaklel. „pojďme.“ vzal emily za paži a společně se vytratili z oslavy podél okraje lesa. když se dostali až na pláž, Win se, jakmile se jim jeskyně ztratila z dohledu, zastavil. třela si paži na místě, kde ji předtím svíral. Místo, kterého se dotýkal, bylo celé horké. „promiň,“ vyhrkla a byla dost ohromená z toho, jak rychle se vše semlelo. „Netušila jsem, že je to soukromá akce.“ stáli proti sobě na přelidněné pláži, všude kolem nich se rozléhaly typické letní zvuky. „to také není.“ chvíli jí trvalo, než jí vše došlo. Nebyla to soukromá akce. což znamenalo, že tam nebyla vítaná ona. Jen ona. „aha.“ „tak řekl už ti to dědeček?“ zeptal se Win zničehonic. „co mi měl říct?“ „a tvé matce a mém strýci. o to tady šlo.“ kývl bradou směrem k jeskyni.

Nechápala, jak může její vyhození z oslavy souviset s její matkou a jeho strýcem, proto řekla: „vlastně jsem doufala, že tě zase potkám, abych se tě na to mohla zeptat. tvrdil jsi, že až mě příště uvidíš, řekneš mi to.“ „to jsem říkal, viď? to příště mi tenkrát připadalo tak vzdá84

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

lené.“ Win se chvíli rozmýšlel a pak prohlásil: „Můj strýc ještě před dvacítkou spáchal sebevraždu.“ tohle nečekala a netušila, jak na to zareagovat. Nejlepší, na co se zmohla, bylo: „to mě mrzí.“ „spáchal ji kvůli tvojí matce.“ Najednou jí vše začalo docházet. vybavily se jí iniciály na stromě. D. s. + l. c.

Dulcie shelbyová a logan coffey. „Byli do sebe zamilovaní,“ líčil Win a pozorně ji sledoval. „tedy, on byl zamilovaný do ní. Jeho rodina si nepřála, aby s ní chodil, on se jim však vzepřel, vzepřel se letité tradici. pak se od něj tvá matka odvrátila a zlomila mu srdce, jako by jí vůbec nezáleželo na tom, co kvůli ní obětoval.“ emily se zoufale snažila nějak uspořádat myšlenky. „zadrž. ty mi tu tvrdíš, že za jeho smrt může moje máma?“ „Dávají jí to za vinu úplně všichni, emily.“ „co myslíš tím všichni?“ slyšela, jak se jí zvyšuje hlas. všiml si toho i Win. Upravil si pásek plavek a pak si dal ruce na štíhlé boky. „promiň. Měl jsem vymyslet nějaký jemnější způsob, jak ti to sdělit. Je to těžší, než jsem čekal.“ „co je podle tebe těžší?“ obořila se na něj. „přesvědčit mě, že moje máma má na svědomí sebevraždu tvého strýce? Něco ti povím, moje matka byla úžasná. Nikdy by neudělala nic, o čem by si myslela, že by tím někomu mohla ublížit.

Nikdy.“ Win se najednou ohlédl, jako by vycítil, že se brzy něco stane. „otec mě hledá. pojď tudy.“ vzal ji za ruku a vedl ji od vody směrem k borovicím. když utíkala, aby s ním udržela tempo, bosýma nohama vykopávala písek. „kam to jdeme?“ „z dohledu,“ vysvětlil, když si stoupla na zem plnou studených borovicových jehliček. silně to tu vonělo pryskyřicí. připomínalo jí to vánoční věnce a červené skleněné ozdoby.

Byl to úplně jiný svět, úplně jiné roční období, a přitom byli jen několik kroků od jezera.

85

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Nemám na sobě boty,“ ohradila se a zastavila ho. obrátil se na ni. „ty se často vydáváš do lesa bosa, viď?“ vůbec ji to nepobavilo. „proč to děláš?“ „asi tomu nebudeš věřit, ale chci ti pomoct.“ „a s čím jako?“ zoufale rozhodila rukama. „aby ses sem začlenila.“ zamračila se na něj, protože jestli pro to, aby se začlenila, bude nutné uvěřit tomu, co jí právě vyprávěl o matce, tak se nezačlení nikdy.

Než se stihla obrátit a vrátit na pláž, začal: „Dobrá, tak základní informace. o tvé matce se všeobecně vědělo, že je rozmazlená a krutá. Můj strýc byl naivní a plachý. využila toho, co k ní cítil, aby ho přiměla před celým městem odhalit tajemství rodiny coffeyových. Jen proto aby si něco dokázala. pak se od něj odvrátila. on byl z toho, že ji ztratil a že zradil svou rodinu, tak zničený, že se zabil. ona pak beze slova omluvy odjela z města. vím, že není příjemné to poslouchat. ale možná by ti to mohlo pomoci pochopit, proč se k tobě zdejší lidé chovají… jistým způsobem.“ „Jakým způsobem?“ povytáhl tmavé klenuté obočí. „ty sis toho ještě nevšimla?“ emily váhala. „takže sis toho všimla.“ zakroutila hlavou. zlobila se na něj, že jí něco takového říká, ale ještě víc se zlobila na sebe, že tam jen tak stojí a poslouchá ho. „vždyť ty jsi mou mámu vůbec neznal. Já ji znala.

Nikdy by se k nikomu zády neotočila.“ Winovy oči náhle byly plné soucitu. Bylo jasné, že ho mrzí, že se jí svými slovy dotkl, ale podle všeho ho vůbec nemrzelo, že to řekl. tohle měl na mysli, když říkal, že mají společnou minulost? „proč bych ti vůbec měla věřit?“ ptala se. „proč bych měla věřit čemukoli z toho, co mi říkáš?“ pokrčil rameny. „asi bys tomu věřit neměla. asi by ses se mnou vůbec neměla bavit. Divím se, že ti dědeček ještě ne86

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

řekl, aby ses ode mě držela dál. Brzy to jistě udělá. pamatuj na má slova.“ vítr na chvíli zesílil a rozhýbal koruny stromů. Náhle kolem nich začal padat vodopád jehliček, hnědých i zelených. emily se přes padající jehličí dívala na Wina a pocítila nezvyklé okouzlení. co je tenhle zvláštní chlapec zač? a co od ní vlastně chce? „a jaké tajemství tvůj strýc vlastně odhalil?“ zeptala se najednou. trvalo dlouho, než odpověděl, jako by sváděl boj sám se sebou. pak se mu na rtech objevil cynický úsměv, čímž úplně narušil kouzelnou atmosféru. „kdybych ti to řekl, nevěřila bys mi.“ o některá tajemství se s ní milerád podělil, ale své vlastní si nechával pro sebe. Něčím, co jí navykládal někdo takhle neupřímný, by se vůbec neměla trápit. ale přesto jí ta slova dál zůstávala v mysli. což ji hrozně zlobilo. toporně se odvrátila a vyrazila zpátky k jezeru. zpět do léta.

Mířila přes pláž k místu, kde Julia v tureckém sedu seděla na ručníku a četla si. sawyer jí ležel u nohou jako zrzavý kocour. když na Julii dopadl emilyin stín, zvedla hlavu. „emily? co se děje?“ zeptala se a odložila knížku. „ale nic. chtěla bych jet domů, kdyby to nevadilo.“ Najednou si zoufale potřebovala promluvit s dědečkem. on byl jejím jediným spojením s matkou. to on jí jistě řekne, že to, co jí Win napovídal, není pravda. sawyer vstal. sundal si brýle. „vypadáš rozrušeně,“ prohlásil. „Jsem v pohodě.“ raději nasadila úsměv. „Má sestra k ní byla nezdvořilá. omlouvám se za to.“ když se za ní ozval Winův hlas, otočila se. vůbec si nevšimla, že jde za ní. podíval se jí do očí a tvářil se ustaraně. sawyer vstal. I když byl velmi krásný, když se rozzlobil, do87

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

kázal nahánět strach. Byl stejně vysoký jako Win, ale mnohem statnější. „co jí řekla, že je z toho tak rozrušená?“ Než mu na to Win stihl něco odpovědět, Julia se zeptala: „to byla vaše oslava?“ „sestra slaví narozeniny.“ „Ježíši,“ vyhrkla, vzala tašku a rychle do ní začala cpát osušky, knížku a lahev s vodou. vstala. „to jsem nevěděla. pojď, holka. pojedeme domů.“ „Já ji tam klidně vezmu,“ nabídl se Win. „Mám to po cestě a stejně se musím vrátit před západem slunce.“ podal emily ruku a ona ji bezmyšlenkovitě přijala. pak se však okamžitě vzpamatovala a snažila se ji vytrhnout, on ji však nepustil. ruce měl teplé a suché, jako by si právě sundal rukavici. „Domů ji vezmu já,“ prohlásila Julia. „Nebyl by to pro mě žádný problém.“ sawyer udělal krok směrem k nim. „podle mě by to nebyl dobrý nápad, Wine.“ Win na emily ještě chvíli zíral, ale pak řekl: „Myslím, že vás nepřesvědčím.“ pak ji konečně pustil. a jí ten dotyk hned začal chybět. Bylo to šílené.

Julia ji objala kolem ramen a vedla ji pryč. „tak pojď.“ „Mám jet s vámi?“ volal za nimi sawyer. „Ne.“ Julia se odmlčela a ohlédla se na něj. pak dodala: „ale mockrát ti děkuju.“ obě šly přes pláž na parkoviště mlčky. když nastoupily do dodávky, jejíž černé sedačky byly rozpálené od slunce, Julia okamžitě dala klíč do zapalování. I když tomu emily nechtěla uvěřit, Juliina reakce naznačovala, že na tom, co jí Win vyprávěl, bude něco pravdy. „Win tvrdí, že jeho strýc kvůli mé mámě spáchal sebevraždu,“ vyhrkla emily.

Julia nastartovala. podle všeho to nechtěla nijak komentovat. „to přece není pravda, nebo ano?“ „ať to pravda je nebo není, říkat ti to neměl,“ prohlásila Julia, obrátila se k ní a dotkla se její paže.

88

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

emily málem vybuchla vzteky. líbilo se jí, jak se k ní Julia chová mateřsky, ale momentálně to pro ni bylo příliš. „tvrdil, že byla krutá,“ pokračovala a ucukla rukou.

Julia se lehce ušklíbla. „o tom by ti měl říct tvůj dědeček, ne já. a už vůbec ne Win.“ Julia na ni chvíli zírala, přímo z ní vyzařoval soucit a upřímná touha všechno napravit. „trvalo mi dlouho, než jsem si něco uvědomila: sami si vybíráme, co rozhoduje o tom, jací jsme. Momentálně to nedává velký smysl, ale jednou bude. Jasné?“ emily neochotně přikývla. „tak dobrá.“ Julia zařadila zpátečku. „odvezu tě domů, aby sis mohla promluvit s dědečkem.“

89

Kapitola 8 „to Je DoBŘe, Že UŽ JsI DoMa,“ prohlásil dědeček vance, když se ve chvíli, kdy se emily objevila ve vchodových dveřích, vykolébal ze svého pokoje. překvapilo ji, že vyšel ven sám od sebe. chystala se ho nějak vylákat. „Říkal jsem si, že budeš potřebovat auto, abys k jezeru mohla jet, kdykoli se ti zachce a nemusela nikoho obtěžovat. a já náhodou jedno mám. Myslím jako auto.“ „Dědečku vanci…“ „ale nemůžu ho řídit. Nikdy jsem neřídil. s těmahle nohama to nejde. ale tvoje babička měla auto. pojď, ukážu ti ho.“ co má tohle znamenat? včera večer spolu večeřeli mlčky. vedl jí kuchyní, kde se musel natočit bokem, protože měl tak široká ramena, že se nevešel do dveří na verandu. Následovala ho ven a podél domu. stála tam stará garáž, kterou už podle všeho léta nikdo nepoužíval, možná ji dokonce ani neotevíral. příjezdová cesta z ulice už byla zarostlá, proto garáž stála uprostřed trávníku jako ostrov, který přišel o most spojující ho s pevninou. když vance vytáhl garážová vrata, zaleskly se ve slunečním světle chuchvalce prachu, ale dovnitř nebylo příliš vidět. sáhl dovnitř a nahmatal vypínač. zářivka se neochotně rozsvítila, bzučela, blikala a stěžovala si a pak se konečně rozhodla řádně osvítit auto.

90

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„Je to oldsmobile cutlass z roku 1978,“ vysvětloval. „pod vším tím prachem je vlastně hnědý. kdyby ti nevadilo řídit něco tak starého, zavolal bych sem někoho, aby se na něj podíval.“ emily na něj zírala. „v tom autě jezdila máma?“ „Ne. když jí bylo šestnáct, chtěla sporťák, tak jsem jí ho koupil.“ odmlčel se. „kdybys chtěla jiné auto, půjde to zařídit.“ „Ne,“ vyhrkla okamžitě. „tohle se mi líbí. vypadá tak osvaleně.“ „tak osvaleně? to by se lily líbilo.“ obrátila se na něj. „kdo je lily?“ vance vypadal ohromeně. „lily byla moje žena, děvče,“ vysvětloval. „tvá matka o ní nikdy nemluvila?“ „Neřekla mi vůbec nic.“ emily si zastrčila vlasy za uši. Mluv s ním. „Dědečku vanci, dneska u toho jezera byla oslava. Ukázalo se, že ji pořádají coffeyovi, a vykázali mě z ní.“ kdyby bylo rozhořčení možno personifikovat, vypadalo by přesně tak, jako když se téměř dvouapůlmetrový muž napřímí do plné výšky. „vykázali tě?“ „No, víceméně ano,“ prohlásila, protože z toho stále byla v rozpacích. „Bylo na první pohled jasné, že mě coffeyovi nemají rádi. No, tedy až na Wina. Myslím. vlastně ani jím si nejsem tak jistá.“ „chtěl jsem od tebe přece jedinou věc, emily!“ vyhrkl. „aby ses od nich držela dál.“ Win měl pravdu. tvrdil, že jí to dědeček vance dříve nebo později řekne. „chtěl jsi po mně, abych se držela dál od mullabyjských světýlek, ne abych se držela dál od coffeyových.

Netušila jsem, že něco dělám špatně.“ vance se zhluboka nadechl a zakroutil hlavou. „Máš pravdu. za nic nemůžeš.“ Dlouho se díval na auto a pak zhasnul. „Doufal jsem, že když už uplynulo tolik času, budou staré rány zahojené.“ „to všechno je kvůli mé mámě?“ ptala se nejistě. „Win mi dneska vykládal dost neuvěřitelné věci. tvrdil, že byla krutá.

91

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

ale to přece nemůže být pravda. Máma byla úžasná. Nebyla úžasná? vím, že o ní nechceš mluvit. ale prosím, tohle mi řekni.“ „když byla Dulcie malá, byla pěkné kvítko,“ líčil jí, když stahoval garážové dveře. „Byla tak umíněná a rozverná. Měla tolik energie, že to lidi úplně nabíjelo. ale taky byla veselá, optimistická a zvědavá. to zdědila po lily. když lily umřela, bylo Dulcii dvanáct.“ odvrátil se a rozpačitě si mnul oči dlaní. „Netušil jsem, co si s ní počít. Jediná věc, na kterou jsem se zmohl, byla dát jí vše, o co si řekla. zpočátku mě zkoušela, chtěla po mně neskutečné věci, jen aby zjistila, kam až může zajít. a já jí nikdy nic neodmítl. proto dostávala jen to nejlepší.

Jak dospívala, začala mít velké potěšení z trápení lidí, kteří toho neměli tolik jako ona. Dokázala být velmi krutá. Častým terčem bývala Julia.“ emily připadalo, jako by stoupala po schodišti, a najednou jí pod nohama chyběl schod. „Máma byla krutá k Julii?“ pomalu přikývl. „I k ostatním,“ dodal neochotně. emily cítila, jak se tomu brání, jak to všechno od sebe chce odstrčit. teď tu nemohou mluvit o její mámě. Její máma přece byla tak dobrá a nesobecká. chtěla zachránit svět. „Byla včelí královnou skupiny přátel. Její slovo bylo zákonem. Měla nad nimi neuvěřitelnou moc. koho přijala, přijali i oni. komu se vyhýbala, tomu se vyhýbali,“ vyprávěl. „když si proto pod ochranné křídlo přizvala plachého a nejistého chlapce jménem logan coffey a všem nařídila, aby ho přijali, poslechli ji.“ „Win tvrdil, že spáchal sebevraždu.“ „ano.“ emily se odmlčela a přemýšlela, jestli se opravdu chce zeptat i na tu další věc. „a měla s tím něco společného i máma?“ se zatajeným dechem čekala, než konečně odpoví. „ano.“ „co udělala?“ šeptla. vance podle všeho usilovně přemýšlel, co říct. chvíli se díval na oblohu a pak řekl: „co ti pověděl Win?“ 92

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„tvrdil, že logan matku miloval, ale rodina mu ji neschvalovala. tvrdil, že logan porušil rodinnou tradici, jen aby s ní mohl být, ale máma ho jen chtěla úskokem přesvědčit, aby jí odhalil rodinné tajemství.“ vance vzdychl. „coffeyovi jsou poslední dobou mnohem společenštější, ale musíš pochopit, že tenkrát se od všech drželi dál. společenské postavení pro Dulcii mělo obrovský význam. začal jsem to já tím, že jsem jí dopřál vše, co po mně chtěla. všechno se to nějak zapletlo s jejím zármutkem, že přišla o mámu. Byla spokojená, jen když měla víc a víc. když ji coffeyovi odmítli přijmout mezi sebe, když neschvalovali její vztah s loganem, hrozně ji to rozzlobilo. Ne rozzlobilo. Byla přímo vzteky bez sebe. po lilyině smrti se hrozně špatně ovládala. hodně často zuřila. coffeyovi měli, a stále ještě mají, takový podivný zvyk: nikdy nevycházejí ven za tmy. Nikdy. ale logan jednou kvůli Dulcii ven vyšel. ona jednou večer shromáždila celé město k hudebnímu pavilonu a namluvila jim, že jim chce něco zazpívat. zpívala krásně. Místo toho však do pavilonu uvedla logana.“ Čekala, co ještě přijde. Musí toho být víc. „to přece nedává smysl,“ namítala. „spáchal sebevraždu, protože ho přiměla v noci vyjít ven? to je to velké tajemství? to je přece směšné. to je ta nejsměšnější věc, jakou jsem kdy slyšela.“ „coffeyovým na tradicích vždy velmi záleželo,“ prohlásil vance. „a logan byl velmi citlivý a měl velké psychické problémy. svou sebevraždou odsud coffeyovy málem vyhnal. kdyby odjeli i se všemi svými penězi, Mullaby by to zničilo. to byla poslední kapka. od té doby nechtěl mít s Dulcií nikdo nic společného. poté co provedla rodině coffeyových, co provedla celému městu. konečně se dopustila něčeho, co jí nikdo neodpustí, něčeho, z čeho jsem ji nemohl vykoupit.“ emily už od něj byla několik desítek centimetrů, když jí došlo, že od něj couvá. „Nemluvil jsem o tom už dvacet let,“ prohlásil vance. „a chtěl jsem to před tebou držet v tajnosti, protože jsem si my93

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

slel, že by pro tebe bylo lepší, kdybys o tom nevěděla. coffeyovi však podle všeho měli jiný názor. Mrzí mě to.“ emily od něj dál couvala. vance ji jenom sledoval, jako by počítal s tím, že ho opustí, jako by na něco takového byl zvyklý. emily se beze slova obrátila a zmizela v domě. když se dostala k sobě do pokoje, jen tak tam stála a netušila, co si má počít. Byla velká chyba, že sem přijela. obrovská chyba. Mělo jí být jasné, že její matka tohle místo před dcerou tají z moc dobrého důvodu. tohle místo nebylo v pořádku.

Bylo to na něm vidět na první pohled. celou tu dobu to cítila. lidi tu páchají sebevraždy jen proto, že poruší nějakou tradici. Že v noci vyjdou ven. a tahle osoba, kterou si všichni pamatují jako Dulcii shelbyovou, vůbec není její matka. když tam tak stála, zaslechla lehké šustění, jako by s ní někdo byl v pokoji. rychle zvedla hlavu a rozhlédla se, a nemohla uvěřit vlastním očím. obrátila se o tři sta šedesát stupňů a mírně přitom zavrávorala.

Na tapetách už nebyly šeříky. změnily si v drobné motýlky všech možných barev.

Mohla by i odpřisáhnout, že koutkem oka zahlédla, jak někteří z nich třepotají křídly. Nebyl to žádný pravidelný vzor, byli prostě všude. a panoval mezi nimi jakýsi neklid, jako by se všichni chtěli odsud dostat pryč. pryč z místnosti. pryč z města. Šla ke stěně u postele a položila na papír ruce. když na chvíli zapomněla na svou nevěřícnost, přesně poznala, jak se ti motýlci cítí.

Dala ruku zase dolů a pomalu vycouvala z pokoje, pak seběhla ze schodů. vance se právě ze zahrady vracel do kuchyně. „tapeta u mě v pokoji,“ zadýchávala se. „kdy jsi ji vyměnil?“ Usmál se. „poprvé je to nejtěžší. pak si člověk zvykne.“ „ta tapeta vypadá omšele. Jak jsi to udělal? Jak ses tam vlastně dostal? Jak to že se hýbá?“ 94

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„Já to neudělal. prostě se to stalo.“ Mávl rukou jako kouzelník. „začalo to, když tam bydlela má sestra. Nikdo neví proč. Je to jediná místnost v domě, kde se to děje. Jestli chceš, můžeš se přestěhovat do jiného pokoje.“ kroutila hlavou. Na jeden den už toho šílenství bylo až moc. „Nejsem malá, dědečku vanci. tapety se přece nemění samy od sebe.“ Místo aby se s ní hádal, zeptal se: „Jak se změnila?“ Jako by to nevěděl. „v motýlky. splašené motýlky.“ „prostě tu místnost považuj za univerzální pravdu,“ prohlásil dědeček vance. „to, jak vnímáme svět, se neustále mění. vše závisí na naší náladě.“ zhluboka se nadechla a snažila se být taktní. „oceňuju, že chceš, aby to působilo kouzelně, určitě tě to stálo spoustu úsilí, ale mně se ten vzor nelíbí. Mohla bych to přemalovat?“ „to nebude fungovat,“ namítl a pokrčil rameny. „zkoušela to i tvá matka. Na té tapetě se nátěr neudrží. a nejde ani strhnout.“ odmlčela se. v tomhle městě se s nikým nedá rozumně domluvit. ani pokud jde o její matku. ani pokud jde o tuhle tapetovou záležitost. „takže ty mi tu teď tvrdíš, že musím bydlet v náladovém pokoji?“ „pokud se nechceš přestěhovat.“ emily se opřela o červenou lednici, protože jí náhle připadalo, že už se neudrží na nohou. Dědeček vance ji mlčky sledoval. až do toho okamžiku si nevšimla, že se naklonil na stranu, jako by ho bolel levý bok. „pořád čekám, že mi někdo řekne, že je to jen nějaký trik,“ vyhrkla. „ten pocit moc dobře znám,“ přiznal tiše. podívala se mu do očí. „a bude to lepší?“ „postupně ano.“ o takovou odpověď nestála. ale bude se s ní muset nějak vyrovnat. co jiného jí také zbývá? Nemá kam jít.

95

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

před sedmdesáti lety během únorového úplňku, kterému tu lidé říkali sněžný, když jezero piney Woods zamrzlo, a vodní rostliny uvězněné v ledu pak, když přes ně děti bruslily, vypadaly jako fosilie, začal hořet dům vedle usedlosti coffeyových na hlavní třídě.

Než dorazili hasiči, už z oken domu šlehaly plameny. požární stříkačka v tom mrazu nechtěla nastartovat, proto ji sem přitlačilo šest nejsilnějších mužů z města. celé město se shromáždilo v parku na druhé straně ulice. lidé se choulili pod přikrývkami a pára z jejich dechu v ledovém vzduchu nad nimi dělala velký mrak. vanceovi tenkrát byly jen čtyři roky a jeho výška zatím ještě nikoho z jejich rodiny netrápila. v té době vlastně jeho otec ještě byl pyšný, že má pořádného kluka. vance na sobě ten večer měl červenou čepici. Nahoře byla bambule, s níž si jeho starší sestra, stojící vedle něj, protože se dělili o přikrývku, pinkala sem a tam. všichni přihlížející byli uchvácení zlatožlutými a modrooranžovými plameny. Jako by se dívali na vzpomínky na léto, které jim tmavá a neúprosná zima málem vyhnala z paměti.

Někteří byli tak okouzlení, tak připravení na teplejší počasí a na úlevu od bolavějících kloubů, konec zamrzlých záchodů a tak vyschlé kůže, že praskala a odloupávala se, že se k hořícímu domu nebezpečně přiblížili a museli je odsud vyhánět hasiči umazaní od sazí.

Nejdřív si toho všiml jeden, pak další a brzy celý dav nesledoval požár, ale vedlejší dům – usedlost coffeyových. Na straně domu nejblíže k požáru se ze všech oken vyklánělo služebnictvo a lili ven veškeré tekutiny, ke kterým se dostali, jen aby oheň udrželi od usedlosti. lili ven vodu z váz s květinami, z nádob s broskvemi plavajícími ve vlastní šťávě, ze sněžítka v jednom z dětských pokojů, čajem zbylým od snídaně. celé město je užasle sledovalo a všem začalo postupně docházet, že coffeyovi nevyjdou ven a jejich odvážní sluhové se je pokoušejí zachránit. požár se nakonec podařilo uhasit a na usedlost nepřeskočil, 96

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

shořelo jen několik azalek, které předtím stejně spálil mráz.

Druhý den ráno se začalo proslýchat, že se coffeoyvi během požáru ukrývali ve sklepě a tvrdili, že raději uhoří, než by v noci vyšli ven. lidé vždy věděli o tom, že se coffeyovi vyhýbají tmě, ale nikomu dosud nedošlo, jak moc to myslí vážně. tehdy Mullabyjští začali poprvé přemýšlet, že to možná nebude tak jednoduché… Že možná ven nevycházejí proto, že ven vycházet nemohou. když byla Dulcie malá, tenhle příběh přímo milovala. Někdy jí ho vance před spaním musel říkat i dvakrát. Dulcie si vždy byla velmi blízká s matkou a od něj si udržovala odstup.

Možná to bylo proto, že se k ní, když byla ještě miminko, choval až přehnaně opatrně. ve srovnání s ním byla tak neuvěřitelně malá. Bál se, aby na ni omylem nešlápl, aby se mu, když ji zvedal, neztratila v širokých dlaních. když přišel na něco, například příběhy o coffeyových, čím k sobě Dulcii přilákal blíž, byl z toho nadšením bez sebe. tenkrát ještě netušil, že tím vlastně dláždí cestu katastrofě. v pubertě už byla rodinou coffeyových přímo posedlá. a on teď nechtěl, aby se to samé stalo i emily. když si emily šla ten večer lehnout, vance si přesunul křeslo na zadní terasu a čekal, v jedné ruce držel baterku, ve druhé čtyřlístek na odvahu. právě byl červencový úplněk, Jelení – doba pro mladé a divoké.

Mullabyjská světýlka už ve městě byla dlouho a vyprávěla se o nich spousta příběhů. po tom požáru se však začalo říkat, že jsou to ve skutečnosti duchové mrtvých členů rodiny coffeyových, kteří si po smrti v noci volně pobíhají, protože zaživa to nikdy dělat nemohli. tato pověra se ujala a ještě dnes tak objevení světýlek vysvětlují cizincům, kteří se o ně zajímají. když se světla ten večer objevila v lesíku, vstal a zapnul baterku.

97

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„vrať se, odkud jsi přišel,“ řekl tiše, protože dobře věděl, že ho to může slyšet. „vím, co ti provedla má dcera. ale emily nedostaneš.“

98

Kapitola 9 v poNDělí pozDě oDpoleDNe šla Julia domů z pošty s balíčkem dopisů. Byla celá rozrušená ze zprávy, kterou se zrovna dozvěděla. právě když zabočovala za roh shelby road, znovu zvedla pohled, který byl nahoře. pořád ještě tomu nemohla uvěřit. ten pohled byl od Nancy, její nejlepší přítelkyně z Baltimoru. protože si Julia nemohla dovolit telefon, tak jí Nancy přibližně jednou za měsíc psala, co je nového u společných přátel – byla to taková rozpustilá skupinka mladých lidí budujících svou kariéru, kteří rádi pili koktejly, hodně mluvili, ale nikdy vlastně moc neřekli. Julia měla tušení, že na střední určitě patřili k oblíbeným, a líbilo se jí, že ji považují za jednu z nich. tahle pohlednice ji však totálně vyvedla z míry. Nancy, o níž Julia neměla tušení, že by s někým chodila, totiž napsala, že se náhle vdala. také napsala, že jejich kamarádka Devon se přestěhovala do státu Maine a další kamarád thomas přijal místo v chicagu. Nancy slíbila, že všechny detaily Julii prozradí, jakmile se vrátí z líbánek v Řecku. z líbánek. v Řecku.

Julia si nemyslela, že se během jejího pobytu v Mullaby nic 99

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

nezmění. Netušila však, že se toho změní tolik. a vše naráz.

Měla za to, že se bude mít kam vrátit. ale až se teď z Mullaby přestěhuje zpátky do Baltimoru, zbyde jí tam jen málo přátel. ale její plán byl úplně jiný a tahle součást plánu ji udržovala nad vodou. snažila se nějak vzpamatovat. vždyť jí stále ještě zbývá pekárna „U modrooké holky“. vždyť právě ta pekárna je hlavním důvodem, proč všechno tohle dělá, proč se na dva roky upsala tomuhle peklu. vzdálit se od přátel vždy bylo rizikové. přátelství uzavřená bez společné minulosti bývala přelétavá a nemívala dlouhé trvání. to jí bylo jasné. Neměli žádné vzpomínky, které by je držely při sobě, v dobrém i zlém. tak se s tím bude muset nějak vypořádat. vždyť už se vyrovnala i s mnohem většími ztrátami. zaslechla šplouchání, a když se podívala tím směrem, objevila emily před domem jejího dědečka. U nohou měla kbelík se špinavou vodou a v ruce houbu. U obrubníku stálo velké auto, které se přes emilyino obrovské úsilí odmítalo nechat zbavit špíny. a že se o to opravdu snažila. tou prací se totiž chtěla zbavit své frustrace.

Julia zastrčila pohled do jednoho z katalogů, které jí přišly poštou, a pak zamířila k emily. od soboty ji neviděla a zajímalo ji, jestli už je dědeček o něco komunikativnější a jestli už jí konečně všechno řekl. zastavila se kousek od ní. „pěkné auto.“ emily zvedla hlavu. Jemné světlé vlasy měla jako obvykle rozcuchané, polovinu měla v culíku, polovina jí lemovala obličej. „Dědeček vance mi ho dovolí řídit. zítra ráno sem pro něj zajede automechanik, ale já ho teď vytlačila z garáže, abych ho umyla.“ „Netušila jsem, že ho vance ještě má.“ Julia šla k autu a sklonila se, aby se podívala zaprášeným okýnkem. „patřilo jeho ženě, viď?“ „ano.“ Julia se chvíli dívala, jak emily drhne kapotu. „tak mluvila už jsi s dědečkem?“ 100

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„ano.“ to jediné slovo vyjádřilo vše, co chtěla Julia vědět. emily si předloktím odhrnula vlasy z obličeje a pokračovala v drhnutí. „Nevěděla jsem, jaké to tu bude. ale máma to věděla. proto se sem taky nikdy nevrátila. proto mi o tomhle městě nikdy neřekla. začínám si myslet, že by nechtěla, abych tu žila.“ Julia se podívala z emily na auto a pak zase zpátky. Julia přesně věděla, co by udělala, kdyby měla v jejím věku auto. sakra, přemýšlela o tom dokonce i dnes. „chystáš se odjet?“ emily překvapilo, že to Julia tak rychle odhalila. „Nemám kam.“ „No, když to ještě trošku odložíš, tak o víkendu jsou Mullabyjské grilovací slavnosti. Je to docela událost. Nešla bys tam se mnou?“ emily se na ni nedívala. „Nemusíš to dělat.“ „Dělat co?“ nechápala Julia. „tolik se snažit být na mě milá. Máma se k tobě chovala hrozně. Nemusíš na mě být hodná.“ sakra. „takže vance ti řekl i tohle?“ „Říkal, že tě máma škádlila. co dělala?“ emily se jí konečně podívala do očí. kdyby byla ještě upřímnější, úplně by se rozplynula.

Julia zavrtěla hlavou. „s tím se netrap. s tebou to nemá nic společného.“ „prosím, pověz mi to.“ „Nevzpomínám na to úplně ráda, em,“ vysvětlovala Julia. „ale když už to musíš vědět, tak kromě růžových vlasů, černého oblečení a černé rtěnky jsem každý den do školy nosila kolem krku kožený náhrdelník se cvočky, vypadal tak trochu jako psí obojek. tvoje matka do školy nosila pochoutky pro psy a házela je po mně na chodbě. Jednou mi dokonce přinesla zásyp proti blechám. a když nic neměla, tak na mě aspoň štěkala.“ při té vzpomínce se odmlčela. Už dlouho na to nemyslela. „Upřímně řečeno jsem jí k tomu, aby se mi mohla posmívat, poskytovala dost důvodů. sama jsi přece viděla ty fotky. přímo jsem si o to koledovala.“ 101

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Ne. Neomlouvej to. Nikdo by nikdy neměl snižovat důstojnost jiné lidské bytosti.“ zavrtěla hlavou. „to mě učila máma. věřila bys tomu?“ „vlastně ano,“ přiznala Julia. „věřila.“ „Říkala jsi, že byla oblíbená.“ „Byla oblíbená.“ „ale nikdo ji neměl rád?“ Julia chvíli přemýšlela. „logan coffey ano.“ emily upustila houbu, kterou držela v ruce, do kbelíku. „Mrzí mě, co ti prováděla.“ „Nikdy bych tě, brouku, neobviňovala z něčeho, co dělala tvá matka. a neměl by to dělat nikdo, komu na tobě záleží.

Nejsi, jako byla tvá máma. vlastně mi začíná připadat, že jsi taková, jakou se tvá matka stala. Možná bych tu být tebou zůstala, abych to všem ukázala.“ emily nad tím přemýšlela, když vtom obě zaslechly bouchnutí dveří od auta. obrátily se a spatřily sawyera stojícího u bílého hybridního lexusu, který zaparkoval za Juliinu dodávku. sundal si sluneční brýle a zastrčil si je za límec košile. pak k nim zamířil. „on přijel na tu vaši schůzku?“ ptala se emily.

Julia se na ni překvapeně obrátila. „Jakou schůzku?“ „vždyť tě přece pozval na pondělní večer. když jsme byli u jezera.“ Julia zaklonila hlavu a zasténala. „sakra.“ emily se rozesmála. „ty jsi na to zapomněla? ty jsi zapomněla, že s ním máš schůzku?“ „tak nějak.“ Julia se na ni podívala a usmála se, protože byla ráda, že aspoň emily to připadá zábavné. „Dobrý den, dámy,“ pozdravil je sawyer. „ahoj, sawyere. Julia dobře ví, že spolu dnes máte schůzku,“ vyhrkla emily. „Jen má trochu zpoždění. kvůli mně. chystala se jít domů převléknout, ale já ji tu zdržela, abych jí ukázala auto. Nemám pravdu, Julie?“ Julia se na ni zvláštním pohledem podívala a pak jí došlo, 102

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

že se jí emily snaží pomoct. „správně,“ nezradila ji Julia. „Dej mi vědět, jak ses rozhodla s tou sobotní slavností, ano?“ „Jasně.“ Julia se obrátila, vzala sawyera za paži a vedla ho do vedlejšího domu. „Myslí si, že jsi mě přišel vzít na rande,“ šeptala. „a teď se mě snažila zachránit, protože si myslela, že jsem na to zapomněla. tak jí nekaž radost, ano?“ „Jasně,“ souhlasil vesele, když spolu šli po schodech do stellina domu. „ale já tě chci vzít na rande. a ty jsi podle všeho opravdu zapomněla.“ když vešli do domu, Julia si odložila poštu na stůl v hale. „Nepůjdu s tebou na rande,“ prohlásila. „vždyť jsi s tím před emily souhlasila. a ona tě právě kryla. to jí tedy dáváš pěkný příklad.“ „to je tedy laciné. počkej, dokud nepůjde domů.“ Šel k oknu v obývacím pokoji a odhrnul záclonu. „to asi bude ještě nějakou dobu trvat. to auto je příšerně špinavé.“ Julia se usmála. „Má z něj hroznou radost.“ „a jak na tom byla, když jsi ji v sobotu vezla domů? teď mi připadá v pohodě.“ „celkem to zvládá. Dědeček jí konečně řekl pár věcí o dřívějším životě její mámy. takže teď už bude na kousavé poznámky coffeyových lépe připravená.“ „Je úplně jiná než Dulcie.“ pustil záclonu a šel ke stellině pruhované hedvábné pohovce, té, na níž nikdo nesměl sedět. posadil se, dal si nohu přes nohu a natažené ruce si položil na opěradlo. zjistila, že na něj zírá. Byl tak dokonalý. „Uvědomuješ si, že čím déle tu zůstanu, tím pravděpodobněji si bude myslet, že tu spolu děláme něco moc nemravného,“ prohlásil. „Jako třeba co? Že stelle krademe nábytek?“ „Nedělej nechápavou.“ „a ty mnou přestaň manipulovat.“ pokrčil rameny. „když je to nutné, nemám žádné zábrany.“ „Nech toho, sawyere, chováš se, jako když ti bylo šestnáct. a já si myslela, že ses napravil.“ 103

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„a je to tady,“ vyhrkl spokojeně. „co?“ „přesně o tomhle chci mluvit.“ krásně si naběhla. „Ne,“ odmítla. „každou chvíli dorazí stella.“ „vrátí se až tak za hodinku.“ podíval se jí do očí, až zůstala stát jako přikovaná. „tvrdila jsi, že jsi mi odpustila. Je to pravda?“ „to ne. tenhle rozhovor prostě odmítám.“ odhodlaně vrtěla hlavou. „proč?“ „protože je to jen moje, sawyere!“ prohlásila. „Jsou to moje vzpomínky a moje lítost. Ne tvá. Nehodlám se o ni s tebou dělit. tenkrát jsi o to nestál. a teď už to mít nemůžeš.“ ta slova visela ve vzduchu jako girlandy. Byla téměř viditelná. sawyer vstal a jí chvilku připadalo, že k ní chce jít, proto rychle ucouvla. ale brzy zjistila, že má namířeno ke krbové římse v obývacím pokoji. tam se zastavil, dal si ruce do kapes a zíral do prázdného krbu. „Nemohli jsme s holly mít děti.“ Julia se po téhle prudké změně tématu zarazila. sawyer si holly vzal hned po vysoké. otec se jí o tom zmínil s ročním zpožděním. trochu ji to zabolelo, ale nijak nepřekvapilo. sawyer s holly chodil už od střední školy. když se však vrátila do Mullaby, tak s překvapením zjistila, že jim manželství nevydrželo ani pět let. všichni, včetně jí, se domnívali, že ti dva spolu budou až do smrti. zvlášť Julia moc dobře věděla, kolik toho sawyer obětoval, aby během dospívání svůj vztah s holly zachránil. „a ironií osudu za to můžu já,“ pokračoval sawyer. „ve čtvrťáku jsem dostal plané neštovice a mělo to takovéhle následky. od té doby každý týden myslím na to, co se mezi námi stalo, Julie, a jak jsem se zachoval. kvůli svému strachu a pitomosti jsem ti ještě přitížil v nesmírně obtížném životním období.

Navíc jsem se připravil o jedinou možnost, jak zplodit dítě.

104

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

to jsem ti chtěl říct. Jakmile jsem tě znovu uviděl, poznal jsem, že jsi pořád ještě nezapomněla, co se tenkrát stalo, že v tvých očích pořád ještě jsem ten strašně hloupý kluk. Možná se ti teď trochu uleví.“ „Že se mi uleví?“ ptala se nevěřícně. pokrčil rameny. „když budeš vědět, že jsem dostal za vyučenou.“ Julia si poprvé uvědomila, že sawyer je možná z toho, co se mezi nimi stalo, stejně zničený jako ona. Jen to asi lépe skrývá. „co se to s tebou děje?“ divila se. „Jak si můžeš myslet, že by se mi po takovéhle zprávě mohlo ulevit?“ „tobě se neulevilo?“ „Jasně že ne.“ Dál zíral do krbu a prohlásil: „Četl jsem, že interrupce jen málokdy způsobuje neplodnost. Je to pravda?“ váhala. „zřejmě ano.“ „to jsem rád,“ šeptl.

Bylo to jen její, tak dlouho to bylo jen její. Nemyslela si, že by mu záleželo na tom vědět, co tak dlouho skrývá v srdci. Že by si to vůbec zasloužil. Už dlouho totiž chovala velkou naději. „ty zmetku. Byla jsem spokojená, když jsem se na tebe zlobila. proč jsi to tak nemohl nechat?“ lehce se usmál. „protože mě strašně rajcuje říkat krásným holkám o své neplodnosti.“ v tu chvíli se otevřely vchodové dveře a mezi nimi stála stella. když se vracela z práce, tak vždy voněla jako karafiáty z jejího květinářství. ta vůně ji při vstupu do místnosti předstíhala jako nadšený pejsek. „Říkala jsem ti, že bude každou chvíli doma,“ prohlásila Julia. „Já vás ruším?“ ptala se stella s nadějí v hlase a dívala se z Julie na sawyera a zase zpátky. „Můžu přijít později. vlastně se vůbec nemusím vracet. klidně můžu být pryč celou noc.“ „U ničeho nás nerušíš. Dobrou.“ Julia se obrátila a vyběhla schody k sobě do bytu.

105

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Dobrou noc?“ divila se stella. „vždyť je sotva pět hodin.“ Julia za sebou zamkla dveře a šla do ložnice. posadila se na kraj postele, pak si lehla a sledovala, jak denní světlo na stropě vykresluje dlouhé žluté obdélníky. Čeká ji velké rozhodnutí, o němž si dosud myslela, že ho nikdy nebude muset udělat. když se sem vrátila, vše se pokazilo.

prvních šest týdnů v collierově nápravné škole v Marylandu to bylo opravdu náročné. Byly tam dost zlé spolužačky. Julia hodně času proplakala v posteli na internátu. veškerý přidělený čas k telefonování využívala pro volání sawyerovi. Jejich služebná jí pokaždé řekla, že není doma. kvůli tomu, co jí udělal, Julia odmítala volat tátovi, a když on volal jí, nemluvila s ním. Její terapeutka na ni netlačila. první terapie byly zvláštní, ale pak se na ně začala těšit. terapeutka byla druhý člověk, kterému se svěřila, že je těhotná. když to Julia zjistila, byla nadšená. znamenalo to pro ni totiž, že bude moct jet domů a být se sawyerem. vezmou se, nastěhují se k sobě a budou spolu to dítě vychovávat. Díky němu bude šťastná. Díky němu bude lepší. věděla, že on to dokáže. on ji viděl. Jako jediný člověk ji viděl takovou, jaká doopravdy byla.

Neustále volala k nim domů, až už toho služebná začínala mít dost. když přišel k telefonu sawyer, ohromilo ji, jakým s ní mluví tónem. „Julie, musíš sem přestat volat,“ napomenul ji příkře. „Já… stýskalo se mi. kde jsi byl?“ ticho. „Je to tady strašné,“ stěžovala si. „chtějí mi dát léky.“ sawyer si odkašlal. „to možná není špatný nápad, Julie.“ „to není pravda.“ Usmála se a těšila se, jak to bude příjemné. „Mohlo by to ublížit miminku.“ 106

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

Další ticho. pak: „Jakému miminku?“ „Jsem těhotná, sawyere. Řeknu to terapeutce, pak tátovi.

Brzy mě pustí domů.“ „počkej, počkej, počkej,“ vyhrkl. „cože?“ „vím, že je to překvapení. Já to taky nečekala. ale copak to nechápeš? Je to ta nejlepší věc, která se nám mohla stát. vrátím se domů a budeme spolu.“ „a je to moje?“ ptal se. cítila, jak se jí kolem srdce stahuje struna, tenká a ostrá. „Jasně že je tvoje. pro mě to bylo poprvé. Byl jsi můj první.“ tak dlouho mlčel, že začínala mít pocit, že zavěsil. „Julie, já ale nechci mít dítě,“ prohlásil nakonec. „No, ale na to už je moc pozdě,“ vyhrkla a snažila se smát. „ano?“ „co tím myslíš?“ „Je mi šestnáct!“ Najednou vybuchl. „Nemůžu být otcem! a navíc chodím s holly. tohle je ta nejhorší věc, co se mi teď mohla stát! Mám spoustu plánů.“ pak jí tělo sevřela další struna a hned po ní ještě jedna, až z toho téměř nemohla dýchat. „ty chodíš s holly?“ věděla, že předtím s holly chodil, ale tak nějak usoudila, že poté, co se mezi nimi stalo na fotbalovém hřišti… jak se tam na ni díval a jak se jí dotýkal…

Jak to mohl dělat a přitom chodit s holly? „chodím s ní už odjakživa. vždyť to dobře víš. po vysoké se vezmeme.“ „ale tu noc…“ přerušil ji: „Byla jsi rozrušená.“ „takže nejde jen o to miminko?“ šeptla. „ty nechceš ani mě?“ „Mrzí mě to. opravdu. Myslel jsem, že to víš.“ Myslel, že to vím? oči se jí začínaly plnit slzami a těžce dýchala. Myslela si, že snad začne hyperventilovat. vždyť ji měl zachránit. „postarám se o to,“ řekla a otočila se, aby zavěsila telefonní 107

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

sluchátko. sawyer to dítě možná nechce, ale ona ano. postará se o něj sama. sawyer to špatně pochopil. „to je dobře. Je to správné, Julie. vím, že to nebude lehké, ale brzy to budeš mít za sebou.

Dojdi si na potrat a všechno zase bude v pořádku. pošlu ti peníze.“ Najednou mluvil tak mile, tak hrozně se mu ulevilo. zaplavila ji tak silná vlna zášti, že jí tryskala ven kůží, až to zapraskalo v telefonním sluchátku. tak potrat? on chce, aby šla na potrat? on to dítě nechce, ale zároveň ho nechce dopřát ani jí. Jak si někdy mohla myslet, že je do takového člověk zamilovaná? „Ne. zvládnu to sama.“ „chci něco udělat.“ „Už jsi udělal až dost,“ prohlásila a zavěsila. oznámit to otci bylo strašné. když ji terapeutka donutila, aby mu zavolala, chtěl, aby okamžitě přijela domů. Myslel si totiž, že se jí to stalo až na škole. ona však přiznala, že k tomu došlo, ještě než odjela z Mullaby. přestože se pořád vyptával, s kým to má, nikdy mu to neprozradila. Nakonec se všichni shodli na tom, že bude lepší, když zůstane na collierově škole. konec konců tu nebyla jediná těhotná. přibližně ve třetím měsíci začala mít hroznou chuť na dorty.

Bylo to neuvěřitelně silné. v některých okamžicích ji to úplně připravovalo o rozum. terapeutka jí tvrdila, že zvláštní chutě jsou v těhotenství normální, ale Julia jí to nevěřila. Dítě, které v ní rostlo, podle všeho zdědilo sawyerovu kouzelnou chuť na sladké. když Julia přes den nesnědla dost sladkostí, večer se vždy vyplížila z internátu do jídelny. tam také upekla svůj první dort. po chvíli v tom byla dost dobrá, protože to byla jediná věc, po níž se miminko uklidnilo. Její pečení mělo neobvyklý vliv i na zbytek školy. Brzy se, když v noci pekla, po chodbách linula vůně dortů. a dívky na pokojích, dokonce i ty, které dosud měly jen noční můry, najednou začaly snít o laskavých babičkách a dávno zapomenutých oslavách narozenin. když Julia byla v pátém měsíci, začala její terapeutka mluvit 108

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

o adopci. ona však o ní umíněně odmítala uvažovat. terapeutka se jí však na každém sezení ptala: A jak se o to dítě sama postaráš? a Julia začala dostávat strach. Netušila, jak by to mohla udělat. Její jedinou možností byl táta, ale když s tím začala, okamžitě odmítl. Beverly nestojí o to, aby v domě měla mimino.

Na jaře pak svíraná takovým strachem a bolestí, že se během hodiny francouzštiny celá zkroutila, začala rodit. porod probíhal tak rychle, že porodila už v sanitce cestou do porodnice. cítila, jak se dítě plné pocitu marnosti netrpělivě dere na svobodu. a Julia ji nemohla brzdit. I když po tom hrozně toužila, už to děťátko nemohla udržet fyzicky spojené se svým tělem. Její dceruška měla vlastní rozum a plány. když bylo po všem, začalo si miminko na tu náročnou cestu na svět stěžovat komukoli, kdo ho byl ochotný poslouchat. Jako takové ty staré babičky v tvídových kabátech, když naříkají na dlouhé cesty vlakem do města. Julii to rozesmálo a chovala naříkající miminko v náručí. Byla dokonalá, měla sawyerovy světlé vlasy a modré oči.

Druhý den Julii přijel do nemocnice navštívit táta. Naposledy ho poprosila, aby ji i s miminkem vzal domů. stál v nohách nemocničního lůžka, rozpačitě svíral kšiltovku a vypadal tak nějak plaše a nepatřičně, ale opět ji odmítl. v tom okamžiku se vzdala naděje, že ještě někdy bude mít s otcem normální vztah. Nic už nebude jako dřív. vzdát se své holčičky bylo to nejtěžší rozhodnutí, jaké kdy Julia udělala. když už teď miminko nebylo závislé na jejím těle, věděla, že se o něj sama postarat nedokáže. vždyť se sotva zvládla postarat sama o sebe. Nesnášela Beverly, že nechce mít doma miminko, a nesnášela tátu, že je takový slaboch. ale nejvíc ze všeho nenáviděla sawyera. kdyby ji jenom miloval. kdyby jí tak pomohl. pak by si to miminko mohla nechat. připravil ji o jediného člověka na světě, který by ji potřeboval, jediného člověka na světě, kterého bude milovat až do smrti.

Bez otázek a bez omezení.

109

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

Řekli jí, že holčičku adoptoval jakýsi manželský pár z Washingtonu. Dali Julii dvě fotky. Jedno byl oficiální nemocniční snímek, na druhém byla Julia na nemocničním lůžku, jak ji chová – byla teplá, měkká a voňavě růžová. Julia ty fotky okamžitě schovala, protože ji strašně bolelo se na ně dívat. Našla je až po letech ve staré učebnici, když se stěhovala z vysokoškolské koleje.

Dlouho jí trvalo, než se dala znovu do pořádku. krátce po propuštění z nemocnice se zase začala řezat. Školní terapeutka se ze všech sil snažila, aby ji dostala do letního programu sponzorovaného školou, protože na návrat domů se Julia necítila.

I na konci léta si připadala příliš zranitelná, proto otec odsouhlasil, že na škole stráví i čtvrtý ročník.

Další rok se přihlásila na vysokou a přijali ji. I když od těhotenství nepekla, stačila tehdejší praxe k tomu, aby našla zaměstnání v pekárně, čímž otci přispívala na školné. v té době díky pokračující terapii dokázala myslet na sawyera, aniž se jí udělalo rudo před očima. vzpomínala na to, co jí vyprávěl, jak vždy díky vůni máminých dortů našel cestu domů. stalo se to pro ni symbolem. Možná jednou v budoucnu pečením dortů svou dceru přiláká domů – vždyť měla stejnou chuť na sladké jako on. pak jí vysvětlí, proč se jí musela vzdát. Nebo k ní ta vůně aspoň donese Juliinu lásku. ať už bude kdekoli.

Julia ji k sobě přivolávala ještě téměř po dvaceti letech. Jen díky vědomí, že někde chodí po světě, zvládala každý den.

Bez toho by žít nedokázala. a tenhle nepředstavitelný život teď prožíval sawyer. a právě v ten okamžik si uvědomila, že mu to musí říct. předtím jí připadalo, že její život tady nestojí za nic. příští půlrok bude úplné peklo.

110

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

Julia zaslechla lehké zaklepání na dveře. otevřela oči a překvapeně zjistila, že obloha je temně modrá a svítí na ní první večerní hvězda. vstala a šla ke dveřím do ložnice. „Julie?“ volala stella. „Julie, jsi v pořádku? Jsi tam hrozně zticha. sawyer už je pryč, jestli čekáš na tohle.“ Následovala pauza. „Dobrá. kdybys potřebovala, budu dole. kdyby sis třeba chtěla promluvit.“ zaslechla, jak stella schází po schodech.

Julia si chvilku opírala hlavu o zárubeň, pak zamířila na chodbu. U dveří na schodiště se zastavila, pak kolem nich prošla do kuchyně. kolibříkový dort, usoudila, když si v kuchyni rozsvítila. Dělal se z banánů, ananasů a pekanových ořechů s polevou z krémového sýra.

Udělá ho tak lehký, aby od ní odplul.

Natáhla se a otevřela okno. aby mohl plout až k její dceři.

111

Kapitola 10 v autě byl i starý přehrávač hudby. volant byl obrovský, připomínal spíš lodní kormidlo.

Interiér voněl jako kapky proti kašli.

A ona ho přímo milovala. emily to auto milovala. když jí sem další den dědečkův automechanik auto zavezl, nadšeně se posadila za volant. pak jí však došlo, že nemá tušení, kam by jela. Čím víc nad tím přemýšlela, tím jí bylo jasnější, že nechce z Mullaby odjet. I když by to nikdy nevyslovila nahlas – a za žádnou cenu by se s tím nikomu nesvěřila – část její duše matčiny nedostatky zvláštně uklidňovaly. Dulcie v Bostonu nasadila laťku příliš vysoko a emily připadalo, že nikdy nemůže pracovat a starat se o druhé tak jako matka. a někdy jí to dokonce vadilo, což její smutek ještě prohlubovalo. teď se však ukazovalo, že vlastní standardy neplnila ani samotná Dulcie. Minimálně ne tady. emily seděla v autě, dokud se příliš nerozpálilo. potom vystoupila. Nemohla jít na návštěvu k sousedům, protože Julia už odjela. a nechtěla se vrátit domů, protože dědeček vance právě spal a její nová tapeta s motýlky ji příšerně znervózňovala. přísahala by, že se někdy pohnuli, a nebyla schopna přijít na to, jak je to možné. Bezcílně zamířila za dům. zahrada byla 112

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

tak zarostlá, že altánek v zadní části pozemku téměř nebyl vidět. když se kolem sebe rozhlížela, udivilo ji, že si tu noc, kdy se honila za mullabyjskými světýlky, jen rozřízla patu. od návratu od jezera světla v lesíku nezahlédla a byla z toho trochu zklamaná. Bylo by fajn, kdyby alespoň jednomu ze zdejších úkazů dokázala porozumět. protože neměla nic lepšího na práci, začala na zahradě sbírat spadané větvičky a větší větve. hledala v garáži sekačku, ale žádnou nenašla. Našla však zahradnické nůžky, proto šla do altánku a začala tam upravovat přerostlé buxusové keře. vyplašila tím velkou žábu, která se tam schovávala ve stínu. pomalu postupovala kolem altánku, zkracovala keře, aby byly vidět sloupky a mříže, tlustá žába ji celou tu dobu následovala. v jednu chvíli ustřihla kus buxusu a větvička spadla na žábu. rozesmála se a shýbla se, aby větvičku sebrala, když vtom si toho všimla. velkého srdce s iniciálami D. s. + l. c.

Někdo ho vyryl na jeden ze zadních sloupků altánu, téměř u země, stejně jako na ten strom u jezera. prsty obkreslila obrysy srdce. logan coffey byl na jejich zahradě. Netušila, proč se pak zadívala do lesa, zřejmě to bylo jen nějaké tušení, na jednom ze stromů tvořících okraj lesa však našla další rytinu.

D. s. + l. c. odložila nůžky na schůdky k altánu a šla ke stromu. Žába ji ještě několik kroků sledovala, ale pak se zastavila. všimla si dalšího srdce o něco dále v lese. pak dalšího. tvořily stezku, po které se zkrátka musela vydat. Na každý třetí nebo čtvrtý strom někdo vyryl srdce s iniciálami. Některá byla lépe schovaná než jiná. lesem šla minimálně čtvrt hodiny, pak se konečně dostala na mýtinu. tu noc, kdy pronásledovala světýlko, se dostala na úplně to samé místo.

Do parku na hlavní třídě.

113

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

podívala se k pavilonu a také v jeho základech, poblíž bočního schodiště, bylo srdce s iniciálami. Šla k pavilonu, klekla si a dotkla se vyrytých písmen. proč vedla až sem? souviselo to nějak s tím, jak její matka tu noc přilákala logana coffeyho do pavilonu? znovu se postavila a rozhlédla se po parku. ten den byl plný lidí. Někteří obědvali, jiní se opalovali. Několik z nich také svým psům házelo létající talíř. a pak si všimla Wina coffeyho. stál s několika dospělými uprostřed parku. Byl s nimi i vysoký muž z té oslavy u jezera. předtím jí to nedošlo, ale teď bylo zřejmé, že musí být s Winem příbuzný – jestli se tedy dalo soudit podle tmavých vlasů, letního lněného obleku a motýlku. Dospělí ukazovali směrem na ulici, kdy právě vztyčovali velký slavnostní transparent. Win se však díval opačným směrem, přímo na ni.

Mimovolně se schovala za pavilon. pak toho okamžitě začala litovat. co se to s ní děje? Je přece jasné, že v takhle malém městě se lidé často potkávají. Nechtěla však, aby si myslel, že ho pronásleduje. tím, že se schová, jakmile ji Win spatří, však toto podezření jenom podpoří.

Několik minut počkala, pak se napřímila a vrátila se k altánu. Je to přece veřejný park. Má stejné právo sem chodit jako on.

Jakmile vyšla zpoza altánu, překvapeně vykřikla. stál tam totiž on a díval se na ni. opíral se boky o altán a ruce měl v kapsách kalhot. „ty se přede mnou schováváš?“ ptal se. „Ne,“ vyhrkla. „tedy, netušila jsem, že tu budeš. vlastně jsem ani netušila, že sem dorazím já. Jen jsem sledovala cestu z těchhle srdcí od dědečkova domu.“ Ukázala na vyrytá písmena.

Bez jediného pohybu se podíval na srdce. „Jsou po celém městě. po strýcově smrti se je dědeček snažil všechny odstranit, ale bylo jich moc, neměl šanci je všechny najít.“ 114

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„Dulcie shelbyová a logan coffey. to jsou jejich iniciály?“ přikývl. „I když si to tu o ní všichni myslíte, nebyla taková,“ vyhrkla a ukázala na vyryté srdce. „po odjezdu odsud už ne.“ „Já vím,“ přiznal. když povytáhla obočí, pokrčil rameny. „když jsme se potkali, vyhledal jsem si ji na internetu. Našel jsem tam o ní spoustu článků. taky jsem si přečetl o škole, kterou pomáhala založit v Bostonu. a našel jsem i tvou fotku na školních stránkách.“ Najednou se cítila, jako by kousla do kyselého jablka. Doufala, že nemyslí tu fotku z vánočního rozvozu jídla. Na té fotografii totiž vypadala, jako by měla zácpu, ale ve všech školních materiálech používali zrovna tuhle. když se proti tomu chtěla emily bránit, matka ji napomenula: Nebuď marnivá. Nezáleží na tom, jak vypadáš. Záleží na tvých činech. emily mívala pocit, že si matka vůbec nepamatuje, jaké to je být mladá. „takže toho o mně víš mnohem víc než já o tobě,“ prohlásila nakonec. „to mi nepřipadá fér.“ Win se k ní sklonil, až se jí z toho rozbušilo srdce. podíval se jí na rty a ona náhle začala přemýšlet, jestli ji nepolíbí. a nejšílenější na tom bylo, že část její duše, přes to všechno, co jí řekl, toužila, aby to udělal. „znamená to, že tě to zajímá?“ ptal se. „ano,“ přiznala upřímně a polkla. „Nejvíc mi vrtá hlavou, proč se tvůj strýc zabil kvůli tomu, že ho přiměla v noci vyjít ven. Matka se tu možná nechovala právě hezky, ale tohle snad má být nějaký důvod k sebevraždě?“ Nedošlo jí, co vlastně řekla, dokud se od ní náhle neodtáhl a zkoumavě se na ni nezadíval. „od té doby, co jsme spolu mluvili naposledy, ses podle všeho pár věcí dozvěděla.“ „Dědeček mi vysvětlil, že mi o tom nic neřekl, protože mu připadalo lepší, když o tom nebudu vědět. Není právě nadšený z toho, že ses rozhodl udělat mi průvodce matčinou minulostí.“ „a jak se cítíš?“ 115

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„pořád ještě mám mámu ráda.“ chvíli váhal, jako by neměl v úmyslu, aby jeho činy měly takovýto vedlejší účinek. „Já se ale nesnažil, abys k ní cítila něco jiného. promiň. Jen jsem se snažil pomoct.“ Nemohla se ubránit myšlence, jestli se snažil pomoct jí, nebo sobě. „proč tak záleží na tom, že ho někdo viděl v noci?“ zeptala se náhle. „Jako tedy, teď už v noci ven chodíte, ne?“ „Ne.“ „Ne?“ zeptala se překvapeně. „proč?“ „kdybych ti to prozradil, neuvěřila bys tomu.“ „to už jsi mi jednou říkal. Jak to víš?“ podíval se na ni tak, až se jí probudil snad každý nerv v těle.

Jako když se někdo náhle objeví za vámi a překvapí vás – lehce sebou škubnete a prudce se nadechnete. „Buď opatrná s tím, co si přeješ,“ prohlásil. „Wine, co tam děláš?“ vzadu u altánu se náhle objevil muž, oblečený stejně jako Win. Byl statný, ale ne tlustý, jako by všechen ten prostor zabírala jeho důležitost. voněl doutníky a škrobem na prádlo. podíval se na Wina, který se náhle celý stáhl a byl plný nepřátelství. potom muž upřel oči na emily. „aha,“ pronesl, jako by mu vše do sebe náhle začalo zapadat. „ty zřejmě budeš emily Benedictová.“ „ano.“ Nasadil falešný úsměv, v němž sice odhalil všechny zuby, ale po upřímnosti v něm nebylo ani stopy. „Já jsem Morgan coffey, zdejší starosta. a Winův otec. Myslím, že jsem tě zahlédl minulou sobotu na dceřině oslavě. Nevybavuju si, že bychom tě zvali.“ „Já netušila, že potřebuju pozvání. omlouvám se.“ „Nuže.“ podal jí ruku a ona mu s ní potřásla. sevřel ji tak pevně, že jí málem rozdrtil kosti. „vítej ve městě.“ „Díky,“ řekla a snažila se ruku zase vysvobodit. on ji však nepustil a jemně ji zvedl. zadíval se na stříbrný náramek s přívěsky, který měla kolem zápěstí. „kde jsi to vzala?“ vyptával se zhurta.

116

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

Ještě jednou sebou škubla, pak svou ruku vyprostila a zakryla si náramek druhou rukou. „patřil mojí mámě.“ Morgana coffeyho tím podle všeho úplně ohromila. „Můj otec ho dal mé matce ke svatbě.“ emily kroutila hlavou. Musel se splést. „Možná jen vypadají stejně.“ „Na tom přívěsku ve tvaru měsíce je nápis. Tvůj od tmy do světla.“ emily se ani nemusela dívat. ta slova už byla téměř setřená, ale stále ještě šla přečíst. cítila, jak jí do očí vyhrkly slzy. „promiňte,“ začala si ho sundávat. se zlomeným srdcem mu náramek podávala. „zřejmě vám ho ukradla.“ po to všem, co se o matce dozvěděla, by ji to vlastně ani nepřekvapilo. zaškubal mu sval na čelisti. „Neukradla ho. pojďme, Wine.“ Morgan coffey se otočil a beze slova odešel. aniž by si vzal náramek.

Win se na něj díval a potom emily řekl: „proběhlo to lépe, než jsem čekal.“ odvrátila se a rychle mrkala, aby zahnala slzy. „radši ani nechci vědět, jaké to podle tebe mělo být.“ Usmál se a šel k ní. vzal náramek, který dál měla na dlani, a zapnul jí ho zpátky kolem zápěstí.

Jeho dotyk byl teplý a jako by ho nějak přesahoval, jako by se jí dotýkal i na místech, na něž nesahal. a znovu ji to zvláštně uklidňovalo. Jak to jenom dělal, že byla tak ostražitá a zároveň se jí tak líbil? když jí zapnul náramek, zvedl hlavu a podíval se jí do očí. pořád ještě ji držel za zápěstí a ona se celá rozechvěla, protože se ovládala z posledních sil. „Uvidíme se o víkendu na slavnostech?“ Julia ji tam pozvala, ale emily jí zatím neodpověděla. teď už však odpověď měla. „ano.“ „kamarádi?“ ptal se, jako by jí tím chtěl přemluvit k nějakému nebezpečnému kousku. cítila se díky němu statečná, že tam stojí a dívá se na něj, aniž by tušila proč. Ještě nikdy si 117

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

nepřipadala statečná. ale teď konečně začala mít možnost volit si sama. přikývla. „kamarádi.“

když ten den sawyer po práci vjel na příjezdovou cestu, zahlédl tam Julii, jak sedí na schodech jeho městského domu s bílou krabicí na dorty na klíně. Nikdy ho nenapadlo, že ví, kde bydlí. teď mu připadalo, že pro ni přece jen musí být důležitý. ale možná si to jen namlouvá. o Julii si toho namlouval spoustu. tohle by však vysvětlovalo tu černou dodávku, kterou viděl zaparkovanou pár bloků odsud. když kolem ní projížděl, zdálo se mu, že je Juliina, ale neměl tušení, proč proboha parkuje tak daleko. Říkal si, že možná nechce, aby lidé poznali, že je u něj. zastavil před garáží a vypnul motor. vystoupil z bílého lexusu a vyndal i aktovku. Dnes si byl prohlédnout nemovitosti, které možná budou k pronájmu. Jejich rodinná firma, zabývající se správou nemovitostí, se pomalu rozšiřovala i do sousedních okresů. otec s tím zpočátku nesouhlasil. Dlouho totiž jejich jedinými zákazníky byli coffeyovi, kteří vlastnili většinu budov k pronájmu v Mullaby. Musel s otcem dlouze bojovat, než byl ochotný připustit, že by mohli spravovat i jiné nemovitosti. teď se jim vedlo tak dobře, že dokonce zvažovali otevření další kanceláře. když se k Julie blížil, vstala. Měla na sobě modré džíny a tmavě modrou vyšívanou halenku, stužky u krku byly rozvázané. vypadala tak krásně a něžně, s velkýma hnědýma očima a světle hnědými vlasy zářícími v odpoledním slunci. růžový pramínek neviděl, ale měl silnou touhu ho najít. vždy ho fascinovala, přitahovala ho tak, jak zvědavé lidi přitahují věci, kterým nerozumí. on však dokonale zmařil veškerou naději, kterou kdy měl, že by s ní mohl být. a podařilo se mu to už v šestnácti letech. zřejmě by měl dostat nějakou cenu nebo tak. za nejdéle trvající výčitky svědomí.

118

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

ta noc, kterou strávil s Julií, byla úžasná, a už léta o ní snil. až do té noci pro něj byla jen fantazií. on byl oblíbený kluk, co dodržoval tradice, ona největší tvrďačka ze školy. Nikdy si nemyslel, že by u ní mohl mít naději, proto si udržoval odstup a jen ji zpovzdálí pozoroval. ta noc byla přesně taková, jakou si ji vysnil, jen s trochou hořkosladkého nádechu. všechno, co jí tehdy řekl, myslel naprosto vážně, protože byl celý pryč z toho, že se jeho fantazie proměňuje ve skutečnost. Dospívání je však stejné, jako když má člověk jen tolik světla, že vidí pouze příští krok a dál už ne. když druhý den Julia odjela na školu, dostal strach. Měli s holly požehnání rodičů, jejich vztah schvalovala i celá škola. a právě to léto, poté, jak to dopadlo s Dulcií a loganem, když se k ní celé město obrátilo zády a skrz prsty se dívalo i na všechny její přátele, chtěl hrát na jistotu, Julii vůbec jistou neměl, Julia byla jako písek v dlani. rychle se prosíval mezi prsty. Byla krásná, zvláštní a nepředvídatelná, což se o něm rozhodně říct nedalo. Na nic takového nebyl zvyklý. když mu volala, že je těhotná, zareagoval přímo příšerně. když teď na ten rozhovor vzpomínal, připadalo mu, že se dívá na film. Jen když se od toho úplně oddělil, dokázal se s tím aspoň trochu vyrovnat. to se mu přece vůbec nepodobalo. to byl nějaký jeho přízrak, nějaký příšerný kluk, který přinutil holku, co i bez toho měla dost problémů, aby šla na potrat, protože nechtěl čelit následkům svých činů.

Nakonec se však těm následkům stejně musel postavit. osud už to nějak zařídí, aby člověka potrestal. Myslel si, že už má vše za sebou, nejdřív díky vztahu s holly a pak si to také ulehčil maximálním soustředěním na práci v rodinné firmě. pak se však Julia vrátila do města a jemu došlo, že to za sebou rozhodně nemá. Že dosud jen čekal. Čekal, až se Julia vrátí a odpustí mu. „Nečekal jsem, že víš, kde bydlím,“ poznamenal, když k ní šel po schodech. „to jsem taky nevěděla. kdysi mi někdo říkal, že ti patří ten 119

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

velký dům na Gatliff street. tak jsem předpokládala, že žiješ tam. ale stella mi vysvětlila, že tam jste bydleli s holly, když jste ještě byli spolu, a že ses po rozvodu odstěhoval.“ „vlastně ten dům s holly ještě máme ve společném vlastnictví.“ zastavil se v zádveří a postavil se před ni. „když se odstěhovala do raleigh, dohodli jsme se, že ho pronajmeme a peníze si rozdělíme.“ „proč tam dál nebydlíš?“ „Byl na mě moc velký. Dali nám ho naši jako svatební dar. pět ložnic. očekávali spoustu vnoučat.“ „aha,“ vyhrkla rozpačitě Julia. „Nemusíš z toho být v rozpacích, já jsem v pohodě. Už jsem se s tím smířil.“ Její pohled jasně vyjadřoval, že mu to moc nevěří. pak mu, aby změnila téma, vrazila do ruky krabici s dortem. „přinesla jsem ti kolibříkový dort,“ oznámila mu. „Upekla jsem ho včera v noci.“ odložil si aktovku a krabici si od ní ohromeně vzal. „ty jsi mi opravdu upekla dort?“ „Nemusíš se celý rozněžňovat. Musím ti něco říct. vlastně víc věcí. ale tu důležitou novinku si nechám na později.“ Na později. to bylo zajímavé. a povzbudivé. Nemohl se ubránit naději. později znamenalo, že ještě zbývá nějaký čas.

Nějaký čas, který bude moci strávit s ní. „a tím dortem mě chceš navnadit?“ „ten dort jsem udělala, protože vím, že ho máš rád.“ Ukázal na dveře. „pojď dál,“ řekl, protože byl náhle celý vedle z představy, že by vešla k němu domů. Jako by tím, že překročí jeho práh, dosáhl něčeho významného. Jako by se mu tím přiblížila. Jako by se tím přiblížilo její odpuštění. ona však zakroutila hlavou. „to nejde. cestou sem mi došel benzin.“ „aha. tak proto jsem viděl tvé auto pár bloků odsud.“ přikývla. „Jen tu čekám, až dorazíš domů, abych ti dala tohle a něco ti řekla, potom musím vyrazit k benzince.“ 120

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„Můžu tě tam svézt.“ „Nějak si poradím,“ mávla rukou. Nechtěla od něj vůbec nic. on toho však od ní chtěl tak moc. „Dorty opravdu peču kvůli tobě. tedy, začala jsem je péct kvůli tobě. to jsem ti chtěla říct.“ tím ho překvapila. Mírně se zhoupl na patách.

Nacpala si ruce hluboko do kapes džínů a trochu nahrbila ramena. „vzpomínám, jak jsi mi vyprávěl o tom, jak jsi vždycky vycítil, že tvá máma peče dort. ten příběh se mi moc líbil. začala jsem péct ještě na internátu. to by bylo na delší vyprávění. hlavní ale je, že v době, kdy se mi v životě děla spousta hrozných věcí, jsi mi dal něco dobrého. Něco, čeho jsem se mohla držet. až se vrátím do Baltimoru, otevřu si tam pekárnu. a všechno to začalo kvůli tobě.“ Náhle pocítil obrovskou pokoru. Byla k němu až příliš velkorysá. „vždyť já ti také dal pořádně zabrat. Jak mi za to můžeš být vděčná?“ „Naučila jsem se lpět jen na tom dobrém.“ Netušil, co na to říct. chvíli hledal vhodná slova a pak prohlásil: „a to ještě nebylo to hlavní?“ Usmála se. „Ne.“ Na jednu stranu by to moc rád věděl. Na druhou stranu ale také chtěl, aby to ještě nekončilo. I když byl hrozně zvědavý, klidně by vydržel čekat celou věčnost, kdyby to znamenalo, že tu s ní může takhle být. otočil krabici a otevřel ji. kolibříkový dort přímo miloval.

Musel se ze všech sil ovládat, aby ho okamžitě nezačal hltat rukama. když byl malý, máma se před ním snažila dorty schovávat, on je však vždycky objevil. Nemohl si pomoct. tenkrát ještě neměl dost silnou vůli na to, aby dokázal odolat. tu chuť na sladké zdědil po dědovi. proto si s ním také byl tak blízký, vlastně mu byl nejbližší ze všech členů rodiny. to dědeček ho naučil, jak tu chuť vypnout, protože ho kvůli ní až příliš často bolelo břicho. to on sawyerovi vysvětlil, že ne všichni vidí to, co on, aby si dával pozor, komu o tom poví. Dnes to sa121

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

wyer dokázal za normálních okolností potlačit, ale když byl unavený nebo rozptýlený, potom bezděky sledoval, jak se z oken domů line stříbrný prach nebo jak z dětského svačinového boxu padají třpytky. vědomě té chuti dával volný průběh pouze ve čtvrtek, když Julia pekla. sice se před ním skrývala, on ji však viděl. a vedla si výborně, vonělo to přímo úžasně. a všechno to inspiroval on. Byl z toho úplně omráčený. „Jsi jediná, komu jsem o té chuti na sladké kdy řekl,“ poznamenal. Nesvěřil se s tím ani bývalé ženě. „Nerada ti to říkám, ale tvé tajemství se dostalo ven.“ raději krabici zase zavřel, aby lépe odolával pokušení. zakroutil hlavou. „to ne. tohle už ti nevyjde. klidně můžeš být drsná a ironická, ale oba už víme, že pro mě máš slabost. právě ses k tomu přiznala.“ „Jestli o tom někomu povíš, popřu to.“ „ale no tak,“ žertoval a přímo se vznášel nad zemí. „vezmu tě k autu. Myslím, že dokonce mám v garáži kanystr s benzinem.“ „Ne, já…“ on už však vzal aktovku a mířil ze schodů. když už měl dort a aktovku na zadním sedadle a kanystr plný benzinu v kufru, stála na příjezdové cestě, vypadala nejistě a krásně. otevřel jí dveře pro spolujezdce a ona s povzdechem nastoupila. když se sawyer posadil za volant a nastartoval, začala si mu hrát s navigací. Usmíval se, když mu ji naprogramovala tak, aby jeli k Frankovu světu toalet na dálnici.

Místo světa toalet byl během několika minut u jejího auta. oba vystoupili, on jí nalil benzin z kanystru do nádrže. poděkovala mu, ale než stihla nastoupit, z náhlého popudu vyhrkl. „pojď se mnou na večeři.“ zavrtěla hlavou. „to není dobrý nápad.“ „ale no tak. Už tu strávíš jen půl roku. tak začni trochu žít.“ 122

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

odfrkla si. „ty mi tu naznačuješ, abych si s tebou něco začala?“ „rozhodně ne,“ odmítl s předstíraným rozhořčením. „Říkal jsem večeři. to tvoje nemravná mysl hned zamířila do ložnice.“ Usmála se a on za to byl rád. Bylo to mnohem příjemnější než to odsekávání, kterým ho od svého návratu odbývala. Bez rozmyslu zvedl ruku a položil jí ji na vlasy. chvíli si s nimi pohrál a pak je pročísl, aby našel ten růžový pramínek. Často přemýšlel, proč si ho nechávala. Muselo to nějak souviset s těmi růžovými vlasy, které mívala v pubertě. chtěla si to tím připomínat? Nebo si tím chtěla připomínat, aby už se sem nikdy nevracela? když se jí podíval do očí, překvapilo ho, jak jsou veliké. krátce mu pohlédla na rty.

Myslela si, že ji políbí.

A neutíkala.

Najednou se mu rozbušilo srdce, až mu v uších začala hučet krev. sklonil se a přiblížil své rty k těm jejím.

Dotýkat se jí a líbat ji bylo úplně stejné jako kdysi. tolik to mezi nimi jiskřilo. panebože, téměř cítil, jak ta její skořápka praskla. právě ho k sobě pustila. a bylo to úplně snadné. vzpomínal si, jak ochotně se mu oddala tenkrát na fotbalovém hřišti. Že to bylo úplně stejné jako dnes. a taky vzpomínal, jak si tenkrát myslel: Ta holka do mě musí být zamilovaná. překvapeně zvedl rty z jejích. „Musím běžet,“ vyhrkla a nepodívala se mu do očí, protože z toho podle všeho byla v rozpacích. „Díky za ten benzin.“ otevřela dveře své dodávky a naskočila dovnitř.

Ještě dlouho po jejím odjezdu stál na chodníku.

Co se to tu právě stalo? přemýšlel.

Co se to tu sakra stalo?

123

Kapitola 11 kDysI DávNo, tak DávNo, že už si to téměř nikdo nepamatoval, byla kolem Mullaby zemědělská půda, půda pro chov prasat. v těch těžkých dobách v severní karolíně dobytek příliš neprospíval, proto tu byl hodně rozšířený chov prasat. a obyvatelé Mullaby se podobně jako obyvatelé okolních malých městeček pyšnili pomalým a náročným způsobem pečení vepřového. Brzy se stal důležitou součástí jejich identity. začínalo to jako nedělní tradice. pak se z toho stal symbol pospolitosti, nakonec druh umění, umění staré severní karolíny, umění zrozeného z tak tvrdé práce, že dovedla porazit i velmi statné muže. postupem času však malé farmy a stezky pro dopravu vepřového, které vedly až do tennessee, začaly postupně mizet. začaly se stavět honosné čtvrti a nákupní centra, objevila se zde dálnice, která odvezla lidi, co si pamatovali, a přivezla lidi, co si nepamatovali nic. původ tradice a její příčiny se tak postupně oddělily a zbylo jakési kolektivní nevědomí, tradice bez paměti, sen, který všichni obyvatelé Mullaby měli stejný den v roce. v den Mullabyjských grilovacích slavností se brzy ráno objevila mlha, vkradla se do oken a nočního snění. Až se probudíte, zapomenete, šeptala, ale teď si toho buďte vědomi a buďte hrdí. Tohle je vaše historie.

124

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

když Julia konečně vyšla z domu, byla už stella dávno pryč. stella slavnosti považovala za den, kdy si mohla užívat zhýralost. začínala brzy a domů se vždy vracívala až další den. Julia si o ni někdy dělala starosti. Nemohla si pomoct. za poslední rok a půl stellu dobře poznala. Julia ještě nikdy nepotkala nikoho, kdo by se tak moc snažil být šťastný za to, co má.

Dnešní stella se výrazně lišila od stelly ze střední školy. tenkrát se moc ráda předváděla, podobně jako Dulcie shelbyová.

Byly neoddělitelné. Jezdila v lesklém černém BMW, barvu si vybrala, aby se jí hodila k lesklým černým vlasům. a Julia si vzpomínala, jak jí někdo líčil, že matka, bytová architektka, která žila v raleigh, zatímco stella s otcem zůstala v Mullaby, jí zařídila pokoj tak, aby vypadal jako kino, s vlastním plátnem a strojem na popcorn. Dokonce o něm psali v nějakém časopise o bydlení. když se Julia vrátila, tak ji upřímně řečeno velmi překvapilo, že tu stella ještě bydlí. vždycky si totiž myslela, že ty bohaté holky ze střední budou mít exotický život. vždyť měly všechno, nic pro ně nebylo nemožné. když člověk tolik má, jak s tím může plýtvat? Jak se může smířit s málem?

Ukázalo se, že stellin největší problém byl, že se zamilovala do toho nesprávného. příběh starý jako lidstvo samo. Její bývalý muž ji mnohokrát podvedl a také utratil celý její svěřenecký fond. tenhle zážitek stellu proměnil v zábavnou ženu, která se pořád shazovala. pracovala v květinářství, žila v domě, který si mohla jen tak tak dovolit, a pila krabicové víno. Julia občas přemýšlela o tom, jestli by to stella všechno nechtěla zpátky, jestli by nevyměnila všechno to, z čeho se poučila, za to, že by se opět stala tou dívkou, které všichni závidí.

Julia se jí na to nikdy nezeptala. Jejich minulost byla citlivé téma. proto jí také Julia neřekla o sawyerovi, ani o tom polibku, i když opravdu moc chtěla. a fakt, že se nedokáže přimět mluvit s ní o osobních věcech, znamenal, že si nejsou zase tak blízké, jak si stella myslela. I když přesně netušila proč, Julii z toho bylo smutno. Nechtěla se tu s nikým sblížit. Její opravdový život byl v Baltimoru.

125

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

v poledne Julia konečně zamířila k vanceovi domů, aby emily vzala na grilovací slavnosti. zaklepala a slyšela, jak se emily s neobvyklým nadšením žene ze schodů. v Julii tím okamžitě vzbudila podezření. emily vyběhla ven a za chvilku ji následoval i vance. „opravdu s námi nechceš jít?“ ptala se emily dědečka a málem poskakovala. „Určitě ne,“ potvrdil vance, „jen si to spolu hezky užijte.“ Julia s vancem se dívali, jak emily běží ze schodů z verandy. „přivedu ji před setměním,“ slíbila Julia vanceovi. „a přineseme vám něco na ochutnání.“ „to je od tebe moc milé, Julie. vypadá nějak radostně, co?“ poznamenal vance, když emily zmizela pod stromy. „ano,“ souhlasila zamyšleně Julia. „to ano.“ „Je celá nadšená z grilování, to asi zdědila po mně.“ odmlčel se a pak si to podle všeho rozmyslel. „tedy, nemám moc vlastností, které bych u ní rád viděl, ale…“ Julia mu položila ruku na paži. „hodně se vám podobá, vanci, a to je dobře.“ když se Julia připojila k emily na chodníku, emily se zeptala: „proč nechce jít s námi? vždyť grilování přímo miluje.“ „vance se snaží stranit davů,“ vysvětlovala Julia, když mířily do středu města. „asi už jsem si na to tak zvykla, že na to někdy zapomínám.“ „v tom případě sem dobře zapadáš. a jak spolu vlastně vycházíte?“ emily bezmyšlenkovitě pokrčila rameny. „asi dobře. vlastně se to zlepšuje.“ „to jsem ráda.“ když se dostaly na hlavní třídu, Julia poznala, že je emily trochu zaskočená. to se lidem, kteří na slavnosti přijdou poprvé, obvykle stává. většina lidí totiž očekává, že když je Mullaby malé, nebudou velké ani slavnosti. Mullabyjské grilovací slavnosti však byly největší událostí tohoto druhu na celém Jihozápadě, proto lákala davy návštěvníků z celé země. silnice 126

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

byla uzavřená pro auta, kolem stála spousta bílých stanů. v dálce zahlédly ruské kolo. všude byla tak intenzivní a lákavá vůně, jako by se ocitly přímo v troubě. když se proplétaly přeplněnou ulicí, prošly kolem mnoha stánků s grilem, což konec konců byl hlavní program slavnosti. Uvnitř stánků jako na montážních linkách připravovali sendviče. s omáčkou nebo bez? chce tam i zelný salát? chcete k tomu i vdolky? sendviče jste pak mohli zahlédnout v rukou téměř každého druhého návštěvníka festivalu. zabalené do alobalu. v jiných stanech zase prodávali vepřová žebírka a vařenou kukuřici, kuřecí špízy a klobásky, smaženou zeleninu, smažené čokoládové tyčinky a pochopitelně i cukrovinky. poblíž byly i stánky s řemeslnickými výrobky. „Netušila jsem, že je to takhle velká akce,“ divila se emily, rozhlížela se a snažila se vše vstřebat. „Jak v tomhle zmatku můžete někoho najít?“ „ty snad hledáš někoho konkrétního?“ ptala se Julia. emily zaváhala. „Ne. ani ne.“ aby však Julia prověřila svou teorii, vedla emily k hlavnímu pódiu. po celé slavnosti bylo několik pódií, kde hrály kapely – většinou folkovou hudbu a bluegrass. hlavní pódium bylo přímo uprostřed hlavní třídy. Člověk se tam musel prodírat davem lidí. pod schody na pódium byla skupinka lidí, většina z nich patřila do rodiny coffeyových, muži na sobě měli klobouky a ženy nažehlené šaty s páskem. Win na sobě měl slamák, který by na komkoli jiném jeho věku vypadal naprosto směšně. a emily se hned podívala přímo na něj. a on jako by to přesně poznal, protože okamžitě zvedl hlavu a zahlédl ji. ani jeden se k tomu druhému nepřiblížil, ale jejich vzájemná přitažlivost byla téměř hmatatelná. „proč je Win… proč jsou všichni coffeyovi vždy tak naparádění?“ divila se emily. „Jako víc než ostatní.“ „protože tyhle slavnosti jsou jejich. tuhle každoroční akci před šedesáti lety založila právě jejich rodina. Je to jejich dítě.

127

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

za malý okamžik se všichni předvedou na pódiu, budou vyhodnocovat nejlepší grilování a koláče.“ Winův otec se podíval na syna a pak na směr, kterým hledí. okamžitě k sobě Wina přivolal a Julia mezitím odlákala emily. příštích pár hodin si obě báječně užily. přejedly se, koupily si na památku trička s nápisem: Nacpala JseM se Jako prase Na MUllaByJských GrIlovacích slavNostech. Julia si takové hýření mohla jen tak tak dovolit. Dávala si jen malé kapesné, protože chtěla co nejrychleji splatit hypotéku na restauraci – ale stálo to za to.

Julia na slavnostech nebyla celá léta. Její restaurace tu někde měla svůj stan. ona se na něm nijak nepodílela, vše připravili její podřízení. vzpomínala, jak si slavnosti vždycky užíval její táta. v jisté době sem ráda chodila s ním. Myslela si, že celá akce už pro ni své kouzlo ztratila, ale teď se na ni moc ráda dívala emilyinýma očima. poprvé za dlouhou dobu si uvědomila, že se jí po něčem v tomhle městě opravdu stýskalo.

Unavené, upocené a šťastné konečně dorazily do zábavního parku na druhém konci ulice. Už se připozdívalo, proto se dohodly, že vyzkouší několik atrakcí, pak si koupí zmrzlinu, nějaké jídlo pro vance a půjdou domů. v té chvíli se k nim však davem propletl sawyer v khaki kalhotách a polokošili. Julia chtěla emily někam odlákat a zmizet, ale emily si ho všimla jako první a vyhrkla: „tamhle je sawyer!“, jako by to byl nějaký vzácný pestrobarevný pták, kterého nesmí vyplašit.

Nikdo nemohl popřít, že na něj opravdu bylo radost pohledět. Jí však okamžitě ztuhly svaly v ramenou. od minulého úterka se mu úmyslně vyhýbala a snažila se připravit plán. Netušila, jak to zvládne bez toho nepřátelství, které k němu cítila předtím. tolik let bylo jejím stálým společníkem a on jím teď pronikl. když se rozhodla, že mu poví, jako to před všemi těmi lety doopravdy bylo, cítila se příliš zranitelná. chodila po visutém laně, ale neměla záchrannou síť. ten polibek jen potvrdil, jak snadno může spadnout.

128

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

když se k ní blížil, podíval se na ni tak vášnivým pohledem, že z toho byla v rozpacích. přes tento pohled ji však oslovil větou: „Doufám, že jsi spokojená. Navigace se mě celý týden pokouší dovést do Frankova světa toalet.“ emily se rozesmála a Julia řekla: „promiň.“ „Mám pocit, že si užíváš, když mě můžeš svést z cesty.“ Než mu na to stihla něco říct, obrátil se k emily a ptal se: „líbí se ti tady?“ „Báječně jsme si to užily,“ vyhrkla emily. „ale už tu nebudeme moc dlouho,“ dodala Julia. „chtěly jsme jít na pár atrakcí a pak domů.“ rozhodl se, že si to bude vykládat jako pozvání, ne jako odmítnutí. s odmítnutím si nikdy nevěděl rady. Neměl s ním totiž moc zkušeností. „Bezva, tak já se k vám připojím.“ „Nechceme tě zdržovat,“ přesvědčovala ho Julia. „Určitě tu s někým jsi.“ „Jestli tě to zajímá, tak jsem přišel sám. před chvílí jsem potkal stellu, ale začínala kolem sebe mít příliš velkou společnost. stella je tak trochu jako kometa, když prolétá kolem, přitahuje k sobě kosmické smetí.“ emily se znovu rozesmála, ale Julia byla zvědavější, než chtěla, a to od té doby, kdy se jí svěřil, že se se stellou vyspal. proto se zeptala: „a ty ses nechtěl stát součástí jejího ohonu?“ „Náhle mě přitáhlo jiné nebeské těleso,“ vysvětloval a podíval se jí do očí. emily si odkašlala. „Určitě teď budete chtít být sami. tak jděte na atrakce spolu. Já se tu trochu projdu.“ Julia odlepila oči od sawyera. „to podle mě není dobrý nápad, em,“ namítla a objala ji kolem ramen, aby ji u sebe udržela. „proč?“ nechápala emily. „ano, Julie,“ smál se sawyer. „proč?“ „protože jsem tvému dědečkovi slíbila, že na tebe dohlédnu.“ „zvládnu to.“ 129

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„ale…“ „Julie,“ přesvědčovala ji emily. „Je mi přece sedmnáct, ne čtyři.“ Julii bylo jasné, že nemůže vyhrát. „za hodinu se potkáme u pódia. za hodinu.“ emily políbila Julii na tvář. Bylo to od ní nečekané, milé, chovala se jako dcera k matce. „Díky.“ „za hodinu,“ volala za ní Julia, když se dívala, jak emily polyká dav. Nejradši by ji k sobě přitáhla a chránila ji před vším, co ji v pubertě tak zraňovalo. pak se konečně obrátila zpět na sawyera, který povytáhl obočí. „potřebovala nějakou výmluvu, aby mi mohla zmizet. Win coffey ji celé odpoledne sleduje. a ona se na něj taky dívala.“ „Bylo to nevyhnutelné,“ soudil sawyer. „ti dva v sobě mají magnety, které se neodolatelně přitahují. zakázané ovoce.“ „Nechci, aby jí někdo ublížil. vždyť už takhle si toho prožila až dost.“ „opravdu ti na ní záleží, viď? Ještě se jí nic nestalo. a Win není špatný kluk. ale jestli jí nějak ublíží, bude mít co do činění se mnou. tak,“ začal, mírně se předklonil a přiblížil svůj obličej těsně k jejímu, „a teď si probereme minulé úterý.“ „Mám lepší nápad,“ namítla. „pojďme místo toho do zrcadlového bludiště.“ sawyer vypadal zmateně. ani se mu nedivila. „to jako má být lepší nápad?“ „tam přece bude zábava. kdo by si neužíval zábavu v zrcadlovém bludišti?“ tvrdila, když zamířila k malé budově. Dokonce i jí to připadalo naprosto směšné. ale kdyby teď začali probírat minulé úterý, příliš by předbíhali. chtěl ji. to jí bylo jasné hned po návratu do Mullaby. Nejdřív mu však musí říct o jejich dcerušce. a tím se všechno změní. sawyer ji následoval a koupil vstupenky. když vešli dovnitř, tak zakopla o nerovnou podlahu a spadla na něj. vzal ji za ruku a táhl ji na druhou stranu místnosti. Řada dětí se zde vo130

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

zila po dřevěných vlnách, když však doklopýtali do zrcadlového sálu, byli úplně sami.

Musela vztáhnout ruku, aby našla cestu. co byla skutečná chodba a co jen odraz v zrcadle? která Julia byla ta pravá? rychle se otočila, protože sawyer náhle zmizel. „kde jsi?“ ptala se. „to nevím jistě,“ volal na ni. obrátila se a snažila se sledovat jeho hlas. Málem narazila do zrcadla, pak zabočila za roh do chodbičky, kudy měla za to, že se vydal on. všechno ještě ztěžovalo bleskové světlo. připadalo jí, jako by se ocitla v jakési psychedelické ledové jeskyni. a dynamická hudba svým rytmem připomínala bušení srdce. „Jestli se ti mám omluvit za to, že jsem tě políbil, udělám to,“ prohlásil sawyer. zahlédla ho, ale pak jí znovu zmizel. „ale nebude to ode mě upřímné. lituju spousty věcí, ale tohohle rozhodně ne.“ tamhle! tamhle je! Ne, už je zase pryč. „zůstaň na místě, ať tě najdu,“ nařídila mu. „Nechci, aby ses mi omlouval. Jenže… brzy odjedu. a tohle se nezmění. Jestli se s tím dokážeš smířit, tak…“ z vedlejší místnosti se ozval smích. „tak… co?“ vyzvídal sawyer. „tak tě můžu znovu políbit?“ „to jsem neměla na mysli. Ještě spoustu věcí nevíš.“ zabočila za další roh, ale ocitla se ve slepé uličce připomínající zrcadla v kabinkách obchodního domu. vycouvala. „začíná to dávat smysl,“ řekl sawyer. „vlastně jsem tě na ten nápad přivedl já. ,trochu si užij, vždyť už tu budeš jen šest měsíců.‘ Nebo sis to celou tu dobu plánovala, že si počkáš a pak si pár měsíců před odjezdem trochu vyrazíš z kopýtka?“ Dotčeně se zarazila. Jak se to mohlo za tak krátkou chvíli takhle pokazit? vždyť se snaží udělat něco dobrého. „Myslíš, že jsem něčeho takového schopná?“ „Jsi schopná odsud na osmnáct let odjet, aniž by ses jednou ohlédla. lituješ toho vůbec?“ Jeho hlas se jí vzdaloval.

131

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

vyrazila kupředu, odhodlaná ho dohonit. „Já se přece nehnala kupředu, aniž bych se ohlédla. a jak vůbec můžeš vědět, že jsem se neohlížela? Díval ses? Ne, nedíval. a nemáš ani ponětí o tom, čeho lituju, sawyere alexandere, tak radši pomlč.“ „Máš pravdu, nevím to. Nikdy ses mi s tím nesvěřila. všechno sis to nechala jen pro sebe. ale teď mi tu tvrdíš, že do toho půjdeš, jen když to bude dočasné. Že mě k sobě pustíš jen s vědomím, že mě za určitou dobu opustíš. Bez závazků. Bez řešení složité minulosti.“ „kde jsi?“ křičela na něj nazlobeně. „Mám pro tebe novinu. o nic dočasného nestojím. vlastně je to od toho, co chci, velmi vzdálené.“ „co to má jako znamenat?“ „zůstaň v Mullaby, Julie, a zjistíš to.“ zaslechla vrznutí otevíraných a zavíraných dveří. „sawyere? sawyere!“ Několik minut jí trvalo, než našla cestu ven. prošla dveřmi a ocitla se v točícím se válci. proběhla jím, pak i proudy vzduchu, ale když se konečně dostala ven, do slavnostního vzduchu načechraného jako cukrová vata, nikde ho neviděla. snažila se mu vysvětlit, že podle ní není dobré navazovat vztah vzhledem k tomu, co se mu chystala říct. když mu to poví, možná ji kvůli tomu bude nenávidět. Nechtěla mu tím naznačit, že stojí jen o krátkodobou aférku. on to však tak pochopil a podle všeho mu to nevyhovovalo. ale proč? Jen proto, že nebylo po jeho? I krátkodobý vztah přece pro něj musel znamenat splněný sen. on si však postavil hlavu, že ho může mít jen podle jeho pravidel. Jen když zůstane ve městě. opravdu si myslel, že mu tahle taktika vyjde?

Už jednou si myslela, že s ní chce strávit celý život, a podívejte, jak to dopadlo. Šla ulicí k pódiu a přímo překypovala rozhořčením. Je to dobré. Nepřátelství už je zpátky. Nic mu nedluží. klidně může odjet. Už mu nemusí nic říkat.

Bože, kdyby to tak myslela vážně.

132

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

kéž by ji nepolíbil. kéž by jí to neřekl… sotva Julia vyšla ze zábavní části slavnosti, zaslechla: „Julie!

Juuuulieee!“ obrátila se a zahlédla, jak se k ní blíží Beverly a její sandály na vysokých podpatcích hlasitě klapou. Její manžel Bud Dale vedle ní nesl tolik tašek, že vypadal jako mezek. „Beverly,“ pozdravila ji chladně Julia. pak se obrátila na Beverlyina manžela. „Už dlouho jsem tě neviděla, Bude. Jak se máš?“ „Mám se dobře, Julie. Je od tebe milé, že se ptáš.“ Něco v tom, jak jí to řekl, ji zarazilo. Něco takového by totiž řekl její otec, byl stejný typ slušňáka. Beverly Juliina otce opustila, ale vzala si úplně stejného muže, jako byl on. „Mám pro tebe velké překvapení,“ oznámila jí Beverly. „a jaké?“ „teď to tu s sebou nemám,“ vysvětlovala, což Julie vzhledem k počtu nákupních tašek, které jí Bud nesl, nepřipadalo úplně pravděpodobné. „ale zítra se u tebe stavím kolem poledního, ano? Jsem z toho tak nadšená.“ „Jasně.“ Julia se začala otáčet. „Uvidíme se později.“ „proč musíš být pořád taková, Julie?“ divila se Beverly a dala ruce v bok. „proč jsi pořád tak nešťastná? Není to pěkná vlastnost. proč se trochu nedáš do pucu? odstraň si tu růžovou z vlasů. Usmívej se na muže, trochu se odhal.“ Beverly si upravila vlasy a trochu si upravila výstřih. „No, já vím, že nerada ukazuješ jizvy, ale když se s chlapem dostaneš do postele, tak se ti rozhodně nebude dívat na ruce, jestli chápeš, co tím myslím.“ „Díky za tvé rady. Nashle, Bude.“ „rád jsem se tě viděl, Julie,“ řekl, když odcházel. pak zaslechla Beverly říkat: „vždycky jsem se jí snažila dělat mámu. vždyť víš, předat jí své zkušenosti. ale v ní je nějaká chyba, která nepůjde napravit.“ Julia se musela ze všech sil ovládat, aby se neotočila a ne133

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

obořila se na Beverly. Beverly jí nikdy mámu nedělala. raději však pokračovala v chůzi a chlácholila se tím, že tohle ani sawyera už nebude muset snášet dlouho.

Jak by v jejich společnosti vůbec mohla být šťastná? Bude v pohodě, jakmile se vrátí zpátky do Baltimoru. vlastně si nebyla jistá, jestli tam někdy byla úplně šťastná, ale když si teď otevře vlastní pekárnu, všechno se změní. a minimálně bude daleko odsud.

emily se pomalu procházela obklopená horkou mlhou ze stánků s jídlem a zvukem klaksonů z dětských kolotočů. snažila se předstírat, že ho nehledá. Bylo totiž klidně možné, že když jí Win říkal, že se s ní uvidí, nemyslel tím, že se jí na slavnosti bude věnovat. ale zatím si tím nemohla být úplně jistá. ten den ho několikrát zahlédla, ale jen krátce, než ji Julia odtáhla, nebo jeho nějak odlákal otec. když k nim sawyer před chvílí přišel, hrozně se jí ulevilo. získala díky němu dokonalou výmluvu vyrazit sama. Julia však z představy, že se sawyerem zůstane sama, zdaleka nebyla tak nadšená, jak emily čekala. sotva pět minut poté, když mířila k informačnímu stánku, kde Wina viděla naposledy, jak turistům poskytuje informace, pocítila na paži povědomé teplo. obrátila se a usmála.

Win si svlékl sako, sundal kravatu a měl vyhrnuté rukávy.

Neměl už ani slamák. vypadal tak nějak karibsky, jeho bílá košile se vzdouvala s každým závanem větru. Díval se na ni pronikavými zelenýma očima. „ahoj,“ zahájila neotřele rozhovor. Nemohla si pomoct. když mu byla nablízku, byla celá v rozpacích. „ahoj,“ pozdravil. „všiml sis, že tady zřejmě probíhá spiknutí, které se nás snaží celou dobu udržet minimálně pět metrů od sebe? kdo by řekl, že přátelství s tebou je až takhle náročné.“ 134

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

Mávl rukou dopředu, čímž jí naznačil, že by měli jít. „Myslím, že v tom je ten největší rozdíl mezi námi dvěma,“ prohlásil a ustaraně se ohlížel. „Já totiž přesně věděl, jak náročné to bude.“ „a vyznamenání za odvahu už jsi dostal?“ „promiň,“ začal. „takhle jsem to nemyslel. Jsem rád, že s tebou konečně můžu strávit nějaký čas.“ tím ji trochu uchlácholil, proto řekla: „kéž bych ti dokázala přijít na kloub, Wine.“ poté se mu zvedl koutek úst náznakem úsměvu. „kdybys tak mohla tušit, jak rád tohle slyším.“ „ale no tak. tím jako chceš říct, že všichni kromě mě tě mají přečteného?“ pokrčil rameny, až se mu látka košile nakrčila. „Minimálně všichni tady v Mullaby.“ „No, díky moc, i bez toho jsem si tu připadala jako černá ovce.“ „vidíš, a přesně tohle mám na mysli. Bydlíš v tak neskutečně podivném městě a přitom máš pocit, že divná jsi ty.“ Jak tak šli, jejich ruce se dotýkaly, když je k sobě přistrčil dav. líbilo se jí, jak je to náhodné. všechny ostatní Winovy činy totiž byly důkladně promyšlené. „No, jsem ráda, že jsem ti to tu pomohla trochu rozvířit,“ prohlásila, čímž ho rozesmála. když šli sotva pár minut, náhle se zastavil a vedl ji ke krátké frontě. „půjdeme na tuhle atrakci,“ navrhl. „proč zrovna na tuhle?“ divila se, a následovala ho. když s ním byla, připadala si, jako by hrála nějakou hru, jen neznala její pravidla. a nevěděla ani to, kdo vyhrává. „protože je nejblíž,“ vysvětlil. „a blíží se k nám otec.“ emily se ohlédla a snažila se najít Morgana coffeyho, ale nikde ho neviděla. Win zaplatil lístky a přešli nástupiště na ruské kolo. Nastoupili do volné sedačky a obsluha přes ně dala ochranné madlo.

Win si položil ruku na opěradlo sedačky za ní, a když po135

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

malu stoupali, díval se na oblohu. emily se však dívala do davu návštěvníků, kteří se pomalu zmenšovali. konečně objevila jeho otce. stál tam bez hnutí a v obličeji měl zlověstný a rozzlobený výraz. „Brzy odejde,“ ujistil ji Win a dál sledoval šeřící se oblohu. „Nechce, aby někdo věděl o tom, že mu naše přátelství vadí.“ „vy s tátou moc nevycházíte, viď?“ „Jsme si v mnoha věcech podobní, ale na spoustu dalších máme jiný názor. on například dbá na to, aby se všechno dělalo jako vždycky. Já s tím nesouhlasím.“ ruské kolo se zastavilo dvě místa pod vrcholem. „Minulý týden jsem o tobě hodně přemýšlela,“ přiznala. vyznělo to mnohem zasněněji, než chtěla. přestal sledovat oblohu a podíval se jí do očí. Na rtech se mu objevil škádlivý úsměv. „ano?“ „takhle ne,“ smála se. pak se přestala smát, protože se jejich sedačka zahoupala ve větru. chytila se tyče, kterou měli před sebou. on z té výšky pochopitelně vůbec strach neměl. „zkrátka mi pořád není jasná jedna věc.“ „a jaká?“ „vlkodlak náhodou nejsi, viď?“ „prosím?“ nechápal. pomalu se pustila tyče a opřela se. „přišla jsem jen na dva důvody, proč večer nevycházíte ven: buď jste šeroslepí, nebo vlkodlaci.“ „tak ses rozhodla, že jsme vlkodlaci?“ „Bylo to nerozhodně.“ Win jí na to chvíli nic neříkal. pak prohlásil. „Je to taková tradice. trvá už celá staletí.“ „proč?“ „to je správná otázka. podle mě zkrátka proto, že tak už to s tradicemi bývá.“ „a je to další z věcí, na nichž se s otcem neshodnete?“ kolo se znovu dalo do pohybu. „ano. ale porušit tuhle tradici není žádná prkotina.“ obrátil se na ni. „právě tomu se ze 136

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

všech těch věcí, co ti teď povím, musíš snažit porozumět nejvíc.“ Náhle byla plná nadšení. „co všechno se mi chystáš říct?“ „zvláštní a neuvěřitelné věci,“ prohlásil dramatickým tónem, jako by jí vyprávěl příběh z nějaké knihy. „a proč? proč to děláš?“ „Jak už jsem ti řekl, máme společnou minulost.“ „když se to vezme doslova, tak ne,“ upozornila ho. „tvůj strýc a moje matka měli společnou minulost.“ „Minulost je vlastně taková smyčka. My teď jsme v naprosto totožné situaci jako oni před dvaceti lety. to, co bylo jejich, je i naše, to, co je naše, se stane i jejich.“ „hodně jsi o tom přemýšlel.“ „to ano.“ kolo se ještě jednou otočilo a pak se znovu zastavilo. tentokrát zůstali úplně nahoře. Jejich sedačka zaskřípěla a nebezpečně se houpala dopředu a dozadu. emily znovu sevřela tyč.

Win se na ni usmál. „snad by ses nebála?“ „Jasně že ne. ty snad ano?“ podíval se na horizont. „líbí se mi dívat se na věci z téhle perspektivy. zdola už všechno dobře znám. ale rád vidím i další možnosti. co je za tou smyčkou, o níž jsem mluvil.“ Že na něj zůstala zírat, si uvědomila, teprve když se otočil a její pohled opětoval. vzduch mezi nimi náhle byl plný napětí. Byla tak blízko, že ho cítila, byl to jen lehký závan kolínské. také viděla, jak se mu v prohlubni dole na krku hromadí pot. pak se jí podíval na rty. Její tělo naplnilo cosi vřelého a zoufalého. Ještě nikdy nic podobného necítila. připadalo jí, že jestli se právě v téhle chvíli něco nestane, vesmír snad přestane existovat. pak však ta chvíle přešla a jemu se zvedl a klesl hrudník, jako by se právě zhluboka nadechl. zvedl ruku z opěradla sedačky. po dalším okruhu se kolo zastavilo a obsluha z nich sundala tyč. oba beze slova vystoupili a sešli z nástupiště.

137

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„promiň, ale už musím jít,“ rozloučil se. stále ještě se cítila podivně, tak nějak rozrušeně a naježeně. „Jasně.“ on však neodcházel. „za rohem na mě čeká táta,“ vysvětloval. „Nechci, abys musela poslouchat, co se mi chystá říct.“ „Dobrá.“ stále však ještě neodcházel. „a brzy se setmí.“ „Já vím, ty nechceš, abych viděla, jak ti naroste srst a vlčí tesáky,“ žertovala. „Je mi to jasné.“ tmavé vlasy se mu ve vlhkém vzduchu vlnily. pročísl si je rukou. „Ne, podle mě to nechápeš.“ „tak mi to tedy vysvětli. pověz mi o těch zvláštních a neuvěřitelných věcech.“ pak se usmál, jako by přesně tohle chtěl slyšet, jako by to přesně takhle plánoval. „to ti tedy povím. ale až příště.“ pak se obrátil. „počkej,“ volala za ním a on se zastavil. „Musím se tě na něco zeptat.“ „a na co?“ rozhodla se, že půjde přímo k věci. „viníš mě z toho, co udělala máma?“ „Jasně že ne,“ vyhrkl okamžitě. „ale tvůj otec ano.“ váhal. „Nemůžu mluvit za něj.“ „Dědeček mi říkal, že se máma rozzlobila, protože ji coffeyovi nechtěli pustit do své společenské vrstvy, proto taky udělala to, co udělala.“ „tak se to říká,“ souhlasil. pak se na ni s náhlou a silnou zvědavostí podíval.

Dala si vlasy za uši a on ten pohyb sledoval pohledem. „Jen ti chci říct, že… se nezlobím.“ „cože?“ „Že mě tvoji příbuzní nemají rádi. chápu, proč tomu tak je. a nezlobím se.“ „ach, emily,“ vzdychl.

138

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„co je?“ „Děláš to tak těžké.“ „co? odchod?“ „to taky. tak příště?“ přikývla. líbilo se jí to. Že to má pokračování, že se má na co těšit. co udělá? co řekne? Byla jím příliš očarovaná a fascinovaná. Nemohla si však pomoct. chtěla sem zapadnout a díky němu cítila, že by se jí to mohlo podařit. „tak příště,“ řekla, když odcházel.

emily se s Julií sešla u pódia, přesně jak slíbila, a poznala, že i její nálada se od rozchodu výrazně změnila. společně koupily dědečkovi vanceovi sendvič s grilovaným masem a smaženou zeleninu, pak zamířily domů. ani jedné z nich nebylo do řeči. když došly až k dědečkovu domu, Julia se zamyšleně rozloučila. emily ji sledovala, jak odchází. Bylo jasné, že jí něco vrtá hlavou. když emily vešla do domu, zaklepala na stěnu u harmonikových dveří do dědečkovy ložnice. „Dědečku vanci, jsem doma!“ když jí otevřel, poprvé zahlédla jeho pokoj, který podle všeho kdysi býval obývákem. Měl zatažené závěsy, aby se dovnitř nedostávalo horko. světlo procházející rezavou látkou však vše v místnosti barvilo tak, jako by tu stále zapadalo slunce. Místnost působila, jako by měla být cítit zatuchlinou, ale přitom tu voněl lehký parfém, jako by ji před několika okamžiky opustila žena.

Na policích na vzdálenější stěně byly řady fotografií, starých fotografií té samé ženy, pohledné se světlými vlasy a stejným úsměvem, jaký měla emilyina matka. to musí být babička lily. kde asi jsou máminy fotky, přemýšlela. Má dědeček vůbec nějaké?

Ukázala mu jídlo zabalené do alobalu. „přinesla jsem ti něco ze slavností.“ 139

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Báječné! asi si to sním v kuchyni. přidáš se ke mně?“ vedl ji. cestou do kuchyně vance okamžitě zamířil do prádelny. emily zaslechla, jak otevírá sušičku a pak ji zase zavírá. pak vance opět vyšel ven. „tak jak se ti líbila ta naše malá grilovací oslavička?“ emily se usmála. „vůbec nebyla malá.“ „co jste s Julií podnikaly?“ Šel do svého snídaňového kouta a posadil se. Bezděčně si mnul kolena, jako by ho bolela. „všechno jsme si prošly. přejedly jsme se. koupila mi tohle triko.“ emily k němu přišla, položila mu jídlo na stůl a pak si sedla proti němu. vytáhla z malé tašky triko. „to je dobré,“ smál se vance, když si přečetl nápis na triku. „potkala jsi někoho svého věku?“ emily chvíli váhala a pak řekla. „Jen Wina coffeyho.“ „No, slavnosti přece patří jim,“ poznamenal, když si rozbalil jídlo a pustil se do něj. „Měla by ses seznámit s více lidmi svého věku. vzpomínám, že můj přítel lawrence Johnson má vnuka, mohl by být tak na druhém stupni.“ emily se zmateně zeptala: „Myslíš, že by chtěl, abych ho občas pohlídala?“ „No jo, ten asi pro tebe bude moc malý,“ uznal vance. „Je teprve červenec. Škola začne až za měsíc, brzy se tu budeš nudit.“ Náhle vypadal ustaraně. „ta kamarádka tvé mámy, Merry, říkala, že se o všechno postará, přihlásí tě na školu a nechá převést známky. Myslíš, že to mám prověřit? pro jistotu? emily se poslední dobou natolik soustředila na dění tady, že na Merry téměř nemyslela. teď ji to překvapilo. „Merry se zřejmě o vše postarala. potrpí si na detaily, stejně jako máma.“ emily se podívala na triko v klíně. „Máma pomáhala zakládat školu, na kterou jsem chodila. věděl jsi to?“ přikývl. „s Merry jsme hodně mluvili. tvá matka měla úžasný život. Merry mi toho hodně pověděla i o tobě. prý jsi byla zapojená do spousty aktivit.“ emily pokrčila rameny. Její bývalý život už jí připadal tak nějak ukončený. „Musela jsem to dělat kvůli škole.“ 140

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„vsadím se, že tady se taky dá zapojit do spousty věcí. a večer je tu hodně zábavy.“ Bylo jí jasné, o co mu jde, i když se snažil být tak nenápadný, jak jen téměř dvouapůlmetrový obr může být. Nechtěl, aby se kamarádila s Winem. rozuměla tomu proč. zároveň ale přemýšlela, jestli to nemůže nějak změnit, jestli se sem náhodou nevrátila právě proto, aby tu vše napravila. Jak říkala máma: Nečekej, až se změní svět. poslední dobou hodně přemýšlela o náznacích, které jí matka za ty roky předávala, ať už vědomě, nebo podvědomě, o době, kterou tu strávila, o poučení, které si z toho odnesla. emily začínala chápat, že to, čím se stala, pro ni byla jistá forma pokání. když byla mladá, ublížila spoustě lidí. tak je pak, když dospěla, začala zachraňovat. ale ani všechno to dobro, které vytvořila, jí nepřipadalo dostatečné. Matka nikdy nebyla spokojená. když dědeček vance dojedl, vstal a vyhodil obaly. pak znovu zašel do prádelny a podíval se do sušičky.

Už to nemohla vydržet. Musela to zjistit. když se opět vrátil, vyklouzla z židle v snídaňovém koutě a zeptala se: „proč to děláš? proč se tak často díváš do sušičky?“ rozesmál se a uličnicky se na ni podíval. „Říkal jsem si, kdy se zeptáš,“ poznamenal. Šel k lednici a vyndal z ní dvě zelené lahve limonády 7Up. Jednu podal emily. „když jsme se s lily vzali, byl jsem dost puntičkář. Než se ke mně nastěhovala, žil jsem dlouho sám. aniž bych si to uvědomoval, tak jsem ji, když dělala domácí práce, všude sledoval, abych se přesvědčil, že je bude dělat stejným způsobem jako já. lily nejvíc vadilo, když jsem pořád kontroloval, jestli v sušičce nezapomněla nějaké oblečení.“ zakroutil při té vzpomínce hlavou. „protože jsem tak vysoký, tak do sušičky nevidím, vždycky jsem se musel shýbnout a sáhnout tam. když jednou vyšla ven s košem prádla, vlezl jsem dovnitř, sáhl do sušičky… a nahmatal něco studeného a slizkého. strčila do sušičky žábu ze zahrady, abych ji tam našel! s rukou jsem ucukl tak prudce, že jsem upadl. pak ta žába vyskočila ven. Díval jsem se, jak skáče 141

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

z místnosti ven kolem lilyiných bot. lily stála ve dveřích a smála se. tím mi dala pěknou lekci. za ty roky mi občas v žertu říkala, abych se šel podívat do sušičky, a pokaždé jsem tam od ní našel pěkný dárek.“ otevřel si lahev a napil se. „od její smrti se tam dál dívám. vlastně nevím proč. Ještě nikdy jsem tam nic nenašel. ale vždycky si přitom na ni vzpomenu. když mám starosti nebo mám z něčeho strach, zajdu se tam podívat, jestli mi náhodou nechce něco říct.“ „Myslím, že je to roztomilé, dědečku vanci,“ vyhrkla emily. „Mrzí mě, že jsem ji nikdy nepoznala.“ „to mě taky. Určitě by ses jí líbila.“ U schodiště se rozloučili a vance zmizel u sebe v pokoji. emily se v polovině schodů zastavila. chvíli váhala, pak zamířila zpátky dolů a šla do prádelny. chvíli si sušičku prohlížela, dokonce se nad ni naklonila, jestli se za ní něco neschovává. Než si uvědomila, co to vlastně dělá, rychle otevřela dvířka a odskočila, jako by odtud na ni mohlo něco vylétnout. opatrně nakoukla dovnitř. Neviděla tam však vůbec nic. při odchodu se musela sama sobě smát. co ji to jenom popadlo?

Jaké znamení tam hledala?

o několik hodin později emily opatrně otevřela oči, protože si nebyla jistá, co ji to vlastně vzbudilo. zhluboka se nadechla. když zase vydechla, zdálo se jí, že jí z úst vychází modrý kouř. zírala do stropu a ten na ni pomalu klesal. Něco se dělo. v místnosti normálně bývalo mnohem více světla. když šla spát, otevřenými dveřmi na balkon dovnitř svítil měsíc, posílal do místnosti smetanové paprsky. otočila hlavu na polštáři, aby zjistila, že dveře na balkon, které nechala otevřené, teď byly zavřené. Navíc přes ně někdo zatáhl závěsy. překvapením se jí rozbušilo srdce a napjala se jí pokožka hlavy, jako by jí měly hrůzou vstát vlasy. U ní v pokoji někdo byl.

142

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

sáhla si pod polštář a vypnula Mp3 přehrávač, potom se pomalu opřela o lokty.

Bylo jí jasné, že to byl on. Jeho přítomnost byla něčím jiná, naprosto se odlišoval od kohokoli, koho poznala před ním. pořád ještě ve vzduchu cítila teplo, které vyzařoval. vytáhla si z uší sluchátka, vstala a rychle šla k vypínači. když ho zapnula, lustr místnost zalil slabým světlem. ale nikdo v ní nebyl. z druhé strany místnosti zahlédla, jak ze závěsů vykukuje kousek papíru. Dvojdílné dveře byly zavřené a mezi ně někdo zastrčil vzkaz. rychle k nim běžela a vzkaz vytáhla.

Promiň, že jsem ze slavnosti musel tak rychle zmizet. Nechtěl jsem. Strávíš se mnou zítřejší den? Ráno si můžeme dát sraz u jezera Piney Woods.

Win emily dveře okamžitě prudce otevřela dveře, vyšla na balkon a rozhlédla se. „Wine?“ Nic. slyšela pouze cvrkot kobylek a šustění listí ve větru. stále ještě jí bušilo srdce, rychle a prudce, ale už to nebylo strachem jako spíše napjatým očekáváním. Už dlouho se takhle necítila. vlastně se už dlouhé měsíce netěšila vůbec na nic – na jídlo, narozeniny ani víkendy. Díky němu si vybavila, jaké to je. lem noční košile jí poletoval kolem nohou a okolní vzduch jako by byl nabitý energií. Nechtěla se ani pohnout. tenhle pocit nechtěla za žádnou cenu ztratit. o několik minut později zaslechla, jak naskočil motor. světla Juliiny dodávky, která parkovala u obrubníku před jejím domem, se náhle rozsvítila. emily sledovala, jak auto odjíždí od obrubníku a jede ulicí. odhadovala, že nebude jediná, kdo tuhle noc oka nezamhouří.

143

Kapitola 12 kDyŽ saWyer otevíral DveŘe, byl podrážděný, což nebylo nic divného vzhledem k tomu, že ho někdo uprostřed noci vytáhl z postele neustálým zvoněním na zvonek. Doufal, že k tomu poplachu je pádný důvod. prudce otevřel, až dveře narazily na zeď, potom rozsvítil světlo na verandě.

Julia dala ruku ze zvonku a nepříjemný zvuk v domě okamžitě ustal.

Několikrát zamrkal. „Julie?“ ptal se, jako by tomu nemohl uvěřit. „Musím si s tebou promluvit.“ „teď?“ Nebyl úplně ve formě. obrátila oči v sloup. „ano, teď.“ Dlouze se na ni zadíval. Nepřevlékla se. Měla na sobě stejné světlé džíny a vyšívanou halenku jako na slavnosti. Měl tam s ní zůstat déle, ale zlobil se. Myslela si, že ji nebude chtít úplně celou. Že se spokojí s aférkou. Ne že by nikdy aférky neměl, navíc si většinu z nich dost užil, ale k Julii se chtěl zachovat mnohem čestněji. A ona mu to nechtěla dovolit. „ty jsi opilá?“ ptal se. „Ne, nejsem opilá. Jsem naštvaná.“ „to je dobře, protože mně chvilku připadalo, že se něco 144

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

změnilo.“ Ustoupil. „pojď dál.“ Bylo to automatické gesto. zarazilo ho teprve, když se mu objevila v zšeřelém obýváku.

Náhle mu to totiž došlo. Je u něj doma. přesně tak, jak o tom vždycky snil. a neměl tušení, co si dál počít.

Jediné světlo přicházelo z kuchyně, kde celou noc nechával rozsvíceno nad troubou. rozhlédla se, pomalu si sama pro sebe pokývla hlavou, jako by jeho dům vypadal přesně tak, jak čekala, jako by z něj vyzařovalo jeho bohatství a nadřazenost, což se jí vůbec nelíbilo. „Je to důležité, to, co jsi mi chtěla říct?“ ptal se, protože se trochu bál, co by to mohlo být. Ještě mu řekne tu poslední důležitou věc a pak už s ním nebude chtít mít nic společného. obrátila se čelem k němu a mračila se: „cože?“ „Minulý týden jsi mi dala dort a řekla jsi mi, že s pečením jsi začala kvůli mně. pak jsi mi ještě řekla, že máš pro mě velkou novinu, ale že mi ji povíš až později. Má tohle být to později?“ „Ne, s tím to nijak nesouvisí. proč bych kvůli tomu byla naštvaná?“ vzdychl. „Já nevím, Julie. pokud jde o tebe, tak nezbývá než hádat.“ začala přecházet po místnosti. „Byla jsem úplně v pohodě, dokud jsi nezačal s těmi pokornými omluvami. a málem jsi mě dostal. Málem jsem ti to uvěřila.“ odfrkla si. „a teď mě obviňuješ, že jsem zákeřná.“ „o čem to mluvíš?“ „Mluvím o tom, co jsi mi řekl včera.“ Mnul si tvář. světlé strniště na bradě lehce drhnulo. „osvěž mi paměť.“ „tvrdil jsi, že si tě k sobě pouštím jen proto, že se chystám odjet. A pak jsi mě opustil.“ „aha.“ spustil ruku. „tohle.“ „Já tím nic takového nemyslela, což bys zjistil, kdyby ses u mě ještě chvíli zdržel. Říkala jsem ti něco úplně jiného, ale na tom už teď nezáleží. protože co?“ pomalu dospíval k názoru, že to přece jenom nebude jen 145

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

rozespalým mozkem. ona opravdu mele nesmysly. „prosím?“ „a co by bylo na tom, kdybych tě k sobě pustila jen proto, že brzy odjedu. proč ti to tak vadí? vždyť se mi chceš dostat do kalhotek od té doby, co jsem se vrátila, tak proč by ses teď nechal omezovat takovouhle drobností? Naposledy ti to nevadilo ani trochu.“ Náhle ho polilo horko. Ťala do živého. „Jen pro pořádek, stejně dobře jako já víš, že bych se ti do kalhotek dostal, kdykoli by se mi zachtělo.“ Udělal krok směrem k ní. Byli si tak blízko, že se jí hrudníkem otřel o prsa. „protože přesně vím, jak toho dosáhnout.“ „tak do toho,“ vyzvala ho. podle všeho se snažila sebrat odvahu, ale trochu se přitom zajíkla. „Já ale chci i sem.“ přiložil jí prst na spánek. „tam už jsi.“ „a co sem?“ položil jí ruku na hrudník nad srdce. prudce jí bušilo. Bylo to vzteky? strachy? Nebo chtíčem?

Náhle udělala krok dozadu. „Už mi to neuděláš.“ „co?“ „Nevloudíš se mi do srdce. Neobloudíš mě a nepřesvědčíš mě, že je to opravdové a navždy. Naposledy jsem se z toho dostávala roky. tentokrát už o žádné věčnosti mluvit nebudeme. Nebudeš mi nic slibovat a já tobě taky ne. Žádné: ,zůstaň, abych tě pořád měl nablízku.‘ víš, o kolik by to pro mě bylo snazší, kdybys mi slíbil jen lásku na jednu noc? tenkrát? Dochází ti vůbec, jak moc jsem tě nenáviděla za to, že jsi mě přesvědčil, že mě miluješ?“ „Julie…“ „Ne. slib mi lásku na jednu noc,“ vyhrkla. „Neslibuj mi, že mě budeš milovat. Nechtěj po mně, abych tu zůstala.“ k čertu s čestnými úmysly. vzal ji a políbil. Náhle to bylo tak vášnivé, jako by se už nedokázal ovládat. okamžitě se tím nechal naprosto pohltit. a vůbec ho to nestálo žádné úsilí, bylo to stejné, jako když člověk osaměle plave a pak ho náhle unese proud.

146

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

rukama jí vzal za lem blůzy a pomalu ji zvedal. když jí přejel po nahých prsou, prohnula se. přerušil polibek. ona ho okamžitě prsty vzala za vlasy, jako by ho k sobě chtěla přitáhnout zpátky. „Ježíši, ty jsi sem vyrazila bez podprsenky?“ divil se. opřel ji o zeď a brzy měla košili nad hlavou. začala se o něj usilovně třít. zasténal, chytil ji za bok a tiskl se k ní. okamžitě se s ním sladila v rytmu. sáhl dolů a rozepnul jí džíny. snažila se mu pomoct s jejich svlékáním, ale zároveň nechtěla přerušit polibek, jejich rty se však neustále vzdalovaly. Nakonec jí kalhoty stáhnul nohou a ona z nich vystoupila. „chceš jednu noc, tak ti ji dopřeju,“ vyhrkl, když ji zvedl a nesl k pohovce. „ale hned tak na ni nezapomeneš.“ stál nad ní a zíral na ni s takovou vášní, že se pokusila zakrýt. pak si stáhl spodek od pyžama, aniž by ji přitom spouštěl z očí. Jedno koleno dal na pohovku vedle ní. ona polkla a zakryla si nahý hrudník. „počkej, sawyere.“ sklopil hlavu a zadržel dech. „co mi to děláš, Julie?“ „Jen chci, abys počkal, abych z kapsy džínů vytáhla kondomy.“ překvapeně zvedl hlavu. „Já ti ale nelhal, nemůžu mít děti.“ „opravdu?“ „opravdu.“ stejně vstal a bez známky studu šel k jejím kalhotám. vytáhl kondomy a jeden si rychle nasadil. „a už žádné čekání,“ prohlásil, když se na ni položil. „Už žádné čekání.“ s nikým jiným to ještě nebylo takové. Drželi se jeden druhého, jako by spojením svých těl mohli zahnat vše, co je kdy rozdělovalo. a na chvilku to skutečně fungovalo. v ten okamžik si přál, aby dokázal zastavit čas a prožívat to až do smrti. když pak znovu nabírali dech, tiskli se k sobě tak těsně, že jim po tom jistě zbydou otlaky. sawyer si zabořil hlavu do Juliiny šíje a šeptal: „přestože to tak teď úplně nevypadalo, tak jsem se toho od šestnácti dost přiučil.“ rozesmála se.

147

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„a jakmile budu mít dost síly na to, abych vstal, odnesu tě do ložnice a ukážu ti to.“

když se probudila, bylo ráno, ale v jeho ložnici ještě byla tma. sawyer se díval, jak několikrát zamrkala, pak se obrátila na polštáři a zjistila, že se na ni dívá.

Měla pocuchané vlasy, růžový pramínek se jí stáčel za ucho. zhluboka rezignovaně vzdechla. „Myslela jsem, že mám ve všem jasno.“ „a pomohlo by ti trochu, kdybych ti slíbil další noc?“ Usmála se, ale nic neříkala. lehce jí prstem přejel po předloktí. zpozoroval okamžik, kdy jí došlo, že jí obkresluje jizvy. rychle rukou ucukla. on si ji však zase přitáhl zpátky. „proč sis to udělala?“ divil se.

Dívala se, jak pozoruje svůj prst, obkreslující jizvy. „Byl to můj způsob, jak se vypořádat s depresí a opuštěností. Netušila jsem, co si počít. svůj hněv jsem obrátila dovnitř, tak jsem dělala tohle. Nemysli si, že takhle jsem zmoudřela věkem. to ze mě mluví roky terapie.“ podíval se jí do očí. „Máš někdy chuť si to zase udělat?“ „Ne. Jestli sis toho náhodou nevšiml, tak dnes už svůj vztek umím vyjadřovat velmi dobře.“ Mírně se zavrtěla a potom se ušklíbla. „Jsi v pohodě?“ odkašlala si. „Už… je to dávno.“ Bylo něco špatného na tom, že ho tím potěšila? Bylo mu to jedno. opravdu měl radost. pořád přemýšlel o tom, co asi v Baltimoru dělá, s kým se stýká. o téhle části jejího života téměř nic nevěděl. „proč ses nevrátila do Mullaby, Julie?“ „Myslela jsem, že už tu na mě nic nečeká.“ přetočila se na záda a zírala do stropu. „to se ti nikdy nestýskalo?“ „stýská se mi pořád,“ přiznala a dál se na něj nedívala. „Jen 148

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

nevím, kde mám vlastně domov. Někde mě čeká štěstí. vím to. občas to i cítím. ale je to stejné, jako bych pronásledovala měsíc – když už si myslím, že to mám, zmizí mi to za horizontem. Jsem nešťastná, snažím se vzpamatovat, jenomže ta zatracená věc se další noc zase objeví a zase mi dodá naději, že ji někdy chytím.“ Ještě nikdy nebyla tak otevřená a upřímná. Julia, která si vždy vše nechávala pro sebe. „to byla ta velká novina, co ses mi chystala říct?“ „Ne.“ zasténal. „Ničíš mě. Je to dobrá zpráva?“ „Jo.“ Dal jí ruku na stehno a začal ji sunout nahoru. „lepší než dnešní noc?“ „to nejde srovnávat.“ položila svou ruku na jeho, aby ho zastavila. „kolik je hodin?“ opřel se o loket a podíval se na budík na nočním stolku. „chvilku po deváté.“ váhala. „ráno?“ „přesně tak.“ zalapala po dechu a vyskočila z postele. Šla k těžkým závěsům a rozhrnula je. Do místnosti okamžitě vniklo ranní světlo. když se mu před očima přestaly dělat mžitky, zjistil, že sleduje její nahé tělo rýsující se proti oknu. Byl z toho uchvácený. svíral se mu žaludek a točila se mu hlava. „Nemůžu uvěřit tomu, že už je ráno! proč jsi mi to neřekl? co je tohle za závěsy?“ vzala pohoršující látku a zkoumala ji. „Myslela jsem, že je ještě noc.“ „Jsou zatmívací. Jinak bych byl každé ráno úplně oslněný.“ opřel se o polštář a dal si ruce za hlavu. „tahle strana tvého tělo se mi moc líbí, ale myslím, že nejlepší výhled mají sousedi.

Nechceš se otočit?“ rychle odskočila od okna a zakryla se kusem závěsu „proboha, já se tu předváděla před tvými sousedy. v neděli ráno.“ „Já jsem viděl tvář boží.“ 149

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Musím běžet,“ vyhrkla a podívala se na dveře. „Ne.“ „Musím ještě připravit dnešní dávku dortů pro restauraci.

Mám hrozné zpoždění. touhle dobou obvykle mívám hotovo a jdu domů. kde mám oblečení?“ rozhlédla se a pak si vzpomněla. „vlastně dole.“ a pak nahá vyběhla z místnosti.

Usmál se a vstal. vzal si župan, který mu visel na dveřích, oblékl si ho a šel dolů.

Byla rychlá. Už na sobě měla kalhoty a boty, právě si přes hlavu oblékala blůzu. když jí nad límcem vykoukla hlava, stál u ní a přitiskl ji na zeď u dveří. „a jsme zase tam, kde jsme začali. Myslím, že je to znamení, že bychom to měli zopakovat.“ „když mě pustíš, upeču ti dort.“ „potvůrko.“ Najednou se ozvalo zaklepání na dveře, přímo vedle nich, což Julii natolik vyděsilo, že zapištěla. sawyer se ušklíbl a mnul si ucho. „kdo je to?“ šeptala. „Nevím.“ „Neotevírej. Možná půjdou pryč.“ „a zavolají policii, protože tu ječela nějaká holka. co se děje? ty nechceš, aby lidi věděli, že jsi tu spala?“ Než stihla odpovědět, obrátil se a šel ke dveřím, protože odpověď raději nechtěl slyšet. Dokonce i po dnešní noci pořád byla jako písek propadající mezi prsty. Netušil, jak si ji udržet. sawyer otevřel dveře. když uviděl, kdo před nimi stojí, pomyslel si: Sakra. tohle mu situaci nijak neulehčí. „ahoj, sawyere,“ pozdravila holly, když vešla dovnitř. „to ty jsi tu pištěl jako holka?“ když holly zahlédla Julii, zarazila se. pak nastala rozpačitá chvíle, všichni tři se společně tísnili v malém prostoru za dveřmi, mlčeli a zírali na sebe. „holly,“ začal nakonec sawyer, „Julii Wintersonovou si určitě pamatuješ, viď?“ 150

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„Jistě,“ potvrdila holly, významně se na sawyera podívala a pak se s úsměvem obrátila na Julii. „ráda tě zase vidím, Julie.“ „Já tebe taky. omlouvám se, ale mám hrozné zpoždění, tak musím běžet.“ a za okamžik byla pryč. Jako obvykle. sawyer zavřel dveře a obrátil se na bývalou manželku. „Úplně jsem zapomněl, že máš dneska přijít.“ holly ho políbila na tvář, prošla obývákem do kuchyně a začala vařit kávu. Následoval ji a přesně si vybavoval, jak mu bylo, když ji v šesté třídě konečně požádal, jestli s ním bude chodit. Jaký měl pocit vítězství, že ji konečně bude moct držet za ruku. Na škole byla holly jeho nejlepší kamarádka. vážil si jí. Měl ji v úctě. ale vlastně si nebyl jistý, jestli do ní někdy byl zamilovaný. ta noc na fotbalovém hřišti s Julií mu měla napovědět, ale on se tenkrát hrozně bál vzdát naplánované budoucnosti.

Manželství ukončil on. holly by s ním zůstala i poté, co zjistila, že nemůže mít děti. vlastně začala být až manicky odhodlaná to s ním nějak zvládnout. Nosila domů informace o adopci, pokoušela se předstírat nadšení. Děti totiž byly neoddělitelnou součástí plánu, jemu však došlo, že holly po nich tolik touží proto, že jejich vzájemný vztah není dostatečný. Nikdy nebyl. „konečně jsi to dokázal,“ poznamenala holly, když za ní přišel do kuchyně. právě z plechovky vyndala mletou kávu. „to je neuvěřitelné.“ sawyer si odtáhl stoličku a posadil se k barovému pultu. „o čem to mluvíš?“ „Nedělej hloupého.“ s úsměvem se ohlédla. vypadala dobře. Šťastně. vlasy měla stažené do culíku, takže bylo vidět, že se jí zakulatil obličej a zmizely její jindy tak ostré lícní kosti. přibrala. „až moc dobře tě znám. Měl jsi pro ni slabost už na škole. a konečně jsi ji dostal.“ sawyer vzdychl. „tím si nejsem úplně jistý.“ hollyin úsměv zmizel. „sakra. Já něco překazila…“ 151

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Ne, ty za nic nemůžeš. Mimochodem, vypadáš úžasně.“ „opravdu ti to nevadí? Že se zase vdám? ani tohle?“ Dala si ruku na bříško. „Mám z toho radost, holly. opravdu ano.“ odfrkla si a znovu se obrátila ke kávě. „vsadím se, že to říkáš jen proto, že jsi v noci nějakou dostal do postele.“ sawyer slezl ze stoličky a šel do pracovny. „přinesu ty papíry, abys je mohla podepsat.“

když se emily probudila, otevřenými balkonovými dveřmi dovnitř proudilo jasné ranní slunce. Neměla ponětí, kolik může být hodin, ale připadalo jí, že spala jen pár minut. ten vzkaz. rychle se obrátila k nočnímu stolku. vzkaz dál ležel na místě, kam ho položila. zvedla ho a dívala se na něj. Nejradši by si ho dala k nosu.

Udělá to? sejde se s ním?

Win jí říkal, že ji neobviňuje z toho, co udělala její matka, ale jak si tím může být jistá? Jaké vlastně má motivy ke svému jednání? to se teprve ukáže.

Máma byla ten nejstatečnější člověk na světě, ale ani ona se nedokázala postavit své minulosti. tak to udělá emily.

Dokáže něco, co máma nedokázala. Jestli sem chce zapadnout, musí dokázat, že je jiná, než bývala máma, zároveň to musí nějak napravit. Ještě však neměla ani tušení, jak to udělat.

Navíc se nemohla ubránit myšlenkám, že Winův zájem o ni není tak úplně nevinný, jak dělal. ale ani její zájem o něj nebyl nijak jednoduchý. přemýšlela o tom opakování historie, o kterém mluvil. ocitla se ve stejné situaci jako předtím matka, přibližně ve stejném věku, znovu se zapletla s coffeyovými způsobem, který nikdo neschvaloval. Musel pro to být nějaký důvod. vstala a se vzkazem v ruce šla ke skříni, odkud si vzala tílko 152

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

a kraťasy. začínala si zvykat, že musí odvrátit oči před pohledem na divokou motýlí tapetu, zvykala si také na to, že se z ní občas ozývají třepotavé zvuky. začíná si zvykat, což podle Julie znamená, že sem pomalu zapadá.

Buď to, nebo jí doopravdy začíná přeskakovat. když se dostala ke skříni, najednou si uvědomila, že dnes se žádný zvuk neozývá. zvedla hlavu a překvapeně ucouvla.

Motýlí tapeta zmizela. Místo ní se objevila tajemná stříbřitá tapeta posetá bílými tečkami připomínajícími hvězdy. zaplavilo ji zvláštní očekávání, stejně jako včera v noci. Dědeček vance se sem včera nemohl dostat a změnit to. opravdu se tapeta změnila sama od sebe? tahle byla krásná. Díky ní pokoj působil, jako by žila v oblacích. Dala ruku na zeď u šatníku. Byla hebká jako samet. Jak je možné, že jí matka o tomhle pokoji nikdy neřekla? Nikdy se o něm ani nezmínila. a to ani v pohádce na dobrou noc. rychle se oblékla a zamyšleně mířila dolů. Dědeček vance už naštěstí odešel na snídani, proto mu jen nechala vzkaz, že bude u jezera. o tom, s kým se tam má sejít, se mu nezmínila.

Dostala se na cestu a chystala se nastoupit do auta, když vtom někdo v ranním tichu zavolal její jméno. protože už byla plná nervozity, překvapeně nadskočila a upustila klíčky od auta. rychle se obrátila a viděla, že se k ní z vedlejšího domu blíží stella. Na danou denní dobu byla neobvykle slavnostně oblečená, měla na sobě červené šaty bez ramínek a vysoké podpatky. Na širokém obličeji měla zbytky make-upu a její exotické oči byly unavené. vypadalo to, že měla náročnou noc. Nebo možná velmi příjemnou. emily se nedokázala rozhodnout. „viděla ses s Julií?“ ptala se jí stella, když si emily klekla, aby si sebrala klíče. „právě jsem byla v Džejově grilu a není tam.“ emily vstala. „od včerejška jsem ji neviděla. ale kolem jedné jsem ji slyšela někam odjíždět.“ stella působila zmateně. „přemýšlím, kam asi mohla jet.“ 153

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

emily pokrčila rameny. snažila se dělat jakoby nic, jako by vůbec nic neprováděla. což samozřejmě byla pravda. co se to s ní děje? proč je tak nervózní? „Julia s tou dodávkou skoro nikam nejezdí, ještě nikdy nikde nebyla takhle pozdě. Dělám si o ni starosti.“ stella si začala loupat rudý lak na nehtech. přesunula váhu na jednu stranu těla a zeptala se: „Nepřipadá ti, že se poslední dobou chová divně?“ „Jen když je u toho sawyer.“ „hmm. Něco chystá. když do ní naleju dost vína, možná ji přinutím mluvit. ale v tom už mě asi prokoukla.“ emily se vyděšeně ohlédla, protože měla strach, že už se dědeček vance vrací domů. „Mně o ničem neříkala.“ „No, jestli ji uvidíš, tak jí vyřiď, že ji hledám.“ stella kývla na oldsmobile u obrubníku. „kam vlastně jedeš, takhle brzy ráno?“ „k jezeru? a co ty?“ „No, já se právě vracím domů,“ prohlásila stella a pak se odmlčela. „sakra. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem ti něco takového řekla. zapomeň na to. Nedávám ti moc dobrý příklad. zatraceně. prostě… řiď se mými slovy, ne skutky. emily se smíchem nastoupila. stella šla k domu, sundala si jehly a kvůli něčemu vrtěla hlavou. tak brzy ráno byl malý provoz, proto k jezeru piney Woods dorazila v rekordním čase. parkoviště bylo téměř prázdné. zaparkovala, vypnula motor a potom tiše seděla v chladnoucím autě. věděla, že je ještě moc brzy, ale chtěla z domu odjet dřív, než se dědeček vance vrátí. Nechtěla mu lhát do očí. a nemyslela si, že by měl pochopení pro to, co se chystá udělat. pak konečně vystoupila. Mlhavý ranní vzduch byl tak těžký, že se jí cestou k dřevěnému chodníku perlil na kůži. posadila se tam na jednu z laviček s výhledem na jezero. Bylo tam jen málo lidí. opřela si nohy o zábradlí a sledovala, jak z vody mizí mlha. v některých domech u jezera se svítilo, moc jich však nebylo.

154

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

slyšela, jak se na chodníku ozývají kroky, pak se za ní objevil Win. Dívala se na něj a nevěděla, co říct. Netušila, že i on sem dorazí tak brzy. chvíli čekal, pak se vedle ní posadil a také si dal nohy na zábradlí. Upřeně sledoval vodu, jako by mu mohlo něco důležitého uniknout, kdyby se díval jinam. Měl výrazný, ostrý profil. přísný, hrdý a plný tajemství. chtěla se dostat dovnitř. chtěla ta tajemství poznat. cítila se stejně i její matka? přemýšlela, jestli to není nějaká rodinná kletba, že ženy z jejího rodu neodolatelně přitahují muži z jeho. ale přesto tu byla. stejně to dělala. „pojď do našeho rodinného domu, ať tam spolu posnídáme.“ „Jak dlouho už tu čekáš?“ „chvilku. Nechtěl jsem o tebe přijít.“ zhluboka se nadechl, pak vstal. „Jsem rád, že jsi dorazila.“ podal jí ruku. po krátkém váhání ji přijala.

155

Kapitola 13 ŠlI po prázDNé pláŽI, pak Win emily vedl do schodů na velkou terasu jejich rodinného domu u jezera. pokynul jí, aby se posadila do jednoho ze zahradních křesel. když to udělala, skrčila nohy a objala si je pažemi. ten postoj uvolnila, teprve když ven vyšla hospodyně penny a přinesla jim omelety. penny bylo třiašedesát, byla to vdova a byla velmi konzervativní. pro Wina však měla slabost a on ji přímo zbožňoval. když byl ještě malý, považoval penny a dům u jezera za jedinou bytost. Myslel si, že dnem i nocí sedí připravená na stoličce v kuchyni a čeká, až sem dorazí jejich rodina, aby jim mohla vařit. poprvé ji mimo dům spatřil, když byl jednou s matkou ve městě a ona měla volno. když penny spatřil, jak si klidně kráčí po ulici, myslel si, že utekla, proto na matku ječel, aby ji chytila a přivedla zpátky. Byl úplně hysterický. v té době jeho dětský mozek jen omezeně chápal, že zatím co on, kvůli tomu, jaký je, z Mullaby odjet nemůže, ostatní ano. Mohou odjet a už se nikdy nevrátit. a ta představa ho úplně omračovala. s emily mlčky jedli snídani, což nebylo úplně příjemné. ona z něj byla nervózní, on se s ní cítil vyvedený z rovnováhy.

Bylo toho na něj moc, jako by si toho bral víc, než by měl. ale nemohl si pomoct. celé dětství byl smířený s tím, o čem mu 156

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

otec řekl, že to nemůže nikdy změnit. přesvědčoval se, aby netoužil po svobodě, kterou měli ostatní. teď se to však musí změnit. Nemůže dodržovat pravidla vytvořená pro naprosto jinou dobu. když se potkal s emily, všechno mu to do sebe začínalo zapadat. ona to může dát do pořádku. ona z něj může sejmout stigma. když ho právě dcera Dulcie shelbyové dokáže přijmout takového, jaký je, tak na to jeho rodina bude muset brát ohled. emily byla jeho prvním krůčkem k úplně jinému životu. v té fázi nedokázal ani pomyslet na možnost, že by se třeba spletl. Musel mít pravdu. prostě musel. po snídani vedle sebe seděli v křeslech a mlčky pozorovali, jak slunce zahání ranní mlhu. pláž se pomalu plnila lidmi a přestával tu být takový klid. „trávíte tu v létě hodně času?“ zeptala se emily, když se dívala, jak jezero křižují čluny a za nimi se dělají čáry rozvířené vody. kousal se do jazyka a čekal, až začne mluvit ona, protože na ni nechtěl spěchat. „využíváme dům celoročně. Je to takový náš druhý domov. ale penny tím přivádíme k šílenství. Má ráda pravidelnost, my se tu ale vždycky ukážeme neplánovaně, tako jako dneska ráno já.“ „Mám pocit, že jí to zas až tak nevadí, podle mě tě zbožňuje.“ podívala se na něj s úsměvem, po němž jako by se začal vznášet. Manipuloval s ní. Byl si toho moc dobře vědom. ale teď mu poprvé došlo, že ona možná dělá to samé s ním. potřeboval se s ní spřátelit, jinak to nevyjde. ale nikdy nečekal, že k ní bude cítit něco víc. stačil jeden vhodný úsměv a úplně zapomněl na to, co jí předtím povídal. Myslel jen na to, že je úplně jiná, než čekal, po všech těch příbězích, které slyšel o její matce. Byla krásná a milá… a měla hrozně zajímavé vlasy. vždy vypadaly, jako by se v nich schovával větřík a čekal, až je bude moci ještě víc rozfoukat. Měla tak roztomile zvláštní účes. v nastalém tichu se přestala usmívat a sáhla si na vlasy. „Mám něco na hlavě?“ 157

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Ne, promiň. Jen jsem přemýšlel o tvých vlasech.“ Nechápavě se na něj podívala. „přemýšlel jsi o mých vlasech?“ Najednou měl stejnou škytavku, jako když spolu byli na ruském kole. Nesmí se přestat soustředit. „ano. Ne. teda, přemýšlel jsem, jestli je někdy nosíš rozpuštěné.“ zavrtěla hlavou. „Mám je teď v takové té mezifázi, ani krátké ani dlouhé.“ „Jak krátké jsi je mívala?“ „Úplně krátké. Máma taky vždycky měla krátké vlasy, tak jsem si vybrala stejný účes. ale tak před rokem jsem se rozhodla, že si je nechám narůst.“ „co tě přimělo, že ses přestala snažit být jako ona?“ „Nikdy jsem nepřestala chtít být jako ona. Byla úžasná,“ ohradila se. pak se obrátila k vodě. „Jen bylo hrozně náročné se jí vyrovnat.“ takhle to nepůjde. Musí se zbavit těch rozpaků. „pojďme se projít,“ řekl, když vstal.

Boty nechali u křesel a sešli po schodech. Šli po břehu jezera, až si namáčeli nohy. Moc nemluvili, ale to jim nevadilo. kráčeli vedle sebe, měli sladěný krok, zvykali si jeden na druhého a to jim zatím stačilo. když se dostali k zátoce, emily se podívala k jeskyni, kde předtím jeho sestra slavila narozeniny. Dnes tam na rozkládacích stoličkách seděly dva postarší páry, aby měly odstup od davů návštěvníků a mohly se schovat před sluncem. co se chystá udělat, poznal ještě před jejím prvním krokem. emily ho beze slova opustila a od vody zamířila ke stromům. chvíli váhal, ale pak za ní vyrazil. Minula starší páry a šla ke stromu, kde byly vyryté iniciály její matky a jeho strýce. Win se u starších lidí zastavil, aby je pozdravil a uklidnil, protože emily udiveně sledovali. pak se k ní připojil. v uplynulých měsících musela prožít takový zmatek, že si ho snad ani nedovedl představit. když ji tu teď sledoval, viděl její zármutek. viděl, jak se s ním cítí sama. ale chápal ji. také 158

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

věděl, jaké to je znát věci, které člověk nemůže říct ostatním, protože nemají podobnou zkušenost a prostě by to nedokázali pochopit. „Budou děti na Mullabyjské střední vědět, kdo byla má máma? Jaká byla, když tu žila?“ zeptala se emily po chvíli a zírala přitom na strom. „Jestli jim o tom řekli rodiče, tak ano. ale nejvíc sis to podle mě už schytala od mého otce. s Mullabyjskou střední bych se netrápil. Není to tam tak strašné.“ vadilo mu, jak je nešťastná. chtěl ji nějak rozptýlit. „povídej mi o bývalé škole. stýská se ti po ní? podle jejích internetových stránek tam všechno berou dost… vážně.“ to vyjádřil dost mírně. roxleyská dívčí škola byla plná tak spravedlivého a politický korektního rozhořčení, že tam člověku začala téct krev z nosu, už jen když si pročítal seznam povinné literatury. pokrčila rameny. „po mámině smrti jsem ve škole chtěla najít aspoň trochu útěchy, ale nešlo to. Byl tam totiž její odkaz. všichni ode mě najednou chtěli, abych kráčela v jejích stopách, ale to bych nedokázala. to je ironické, co? Že když jsem dorazila sem, všichni čekali to samé, ale v úplně jiném ohledu. a nevím, co je horší, jestli snažit se být stejně dokonalá jako ona nebo stejně nedokonalá.“ „a co tvoje kamarádky?“ „po matčině smrti jsem začala mít záchvaty paniky a nechtěla jsem, aby mě při nich někdo viděl, proto jsem trávila hodně času o samotě.“ Najednou si vzpomněl, jak ji viděl ve městě sedět na lavičce se sklopenou hlavou. tenkrát ji chvíli sledoval a všiml si, že se jí neudělalo dobře, jak se náhle zarazila a z obličeje se jí vytratila všechna barva. znepokojilo ho to a přimělo oslovit ji, i když to původně vůbec neměl v úmyslu. a tím se všechno změnilo. „Měla jsi záchvat, když jsme se poprvé viděli?“ přikývla. „co je vyvolává?“ „panika.“ 159

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

Usmál se. „to je jasné.“ „objevují se, když je toho na mě moc, když myslím na moc věcí.“ Najednou začala být ostražitá. „proč to chceš vědět?“ „Jen jsem zvědavý.“ Dál se na něj dívala a mračila se. „proč se na mě takhle díváš?“ „o těch záchvatech jsem ještě nikomu neřekla,“ vyhrkla, jako by to z ní vytáhl. „teď už znáš mou slabinu.“ „Říkáš to, jako bys snad žádné mít neměla.“ Natáhl ruku a začal ze stromu zamyšleně loupat kůru. „všichni máme nějaké slabiny.“ „ty taky?“ „Jasně.“ ta by koukala.

Dál loupal kůru, když vtom položila svou ruku na tu jeho, aby ho zastavila. „a ty mi to nepovíš?“ zhluboka se nadechl: „Je to složité.“ „Je mi to jasné,“ odvětila a obrátila se, aby zamířila zpátky na pobřeží. „Nechceš mi to říct.“ Běžel za ní. „Ne, není to tak, že bych ti to nechtěl říct. spíš… bych ti to musel ukázat.“ zastavila se. Málem do ní vrazil. „tak mi to ukaž.“ „to nejde. teď ne.“ pročísl si rukama vlasy a zaplavil ho pocit marnosti. „v tom mi budeš muset věřit.“ „stejně nemám jinou možnost, ne?“ poznamenala. zamířili podél jezera, znovu mlčky, nakonec se dostali zpět k domu. Byla to dlouhá procházka. když se vrátili, penny jim bez jediného slova přinesla oběd. když jim na stůl položila talíře se sendviči a ovocem, postavila se za emilyinu židli tak, aby na ni Win viděl. Usmála se, ukázala na emily, dala palec nahoru a pak zmizela dovnitř, aby zvedla telefon. také se na ni usmál. když dojedli, emily vstala a šla k zábradlí. sledoval její dlouhé nohy, pak se po těle dostal až k obličeji. Náhle ho začala fascinovat dráha její gumičky, která jí pomalu sklouzla z vlasů, když se emily protáhla. pak gumička spadla až na zem na terasu. emily si toho podle všeho nevšimla.

160

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„Škoda že jsem si nevzala plavky,“ zalitovala. „ochladila bych se ve vodě.“ „tak pojď dovnitř, je tam chládek. provedu tě po domě.“ když se obrátila, sehnul se jí pro gumičku. „Něco ti upadlo.“ Nastavila ruku. „Díky.“ on si však gumičku dal do kapsy. „ty mi ji nevrátíš?“ ptala se. „Jednou ano,“ slíbil jí, když z terasy šel do tmavého obýváku. emily ho následovala a hádala se s ním, komu ta gumička patří. když vešla dovnitř, zmlkla. Na stěnách nebyly žádné malby písečných dun, ani starožitné dřevěné bójky, tak jako v okolních prázdninových sídlech, která spíše připomínala rybí restauraci. tenhle dům vypadal, jako by v něm jeho rodina trávila hodně času, což byla pravda. Nábytek byl pohodlný a trochu prosezený. Na stěně byla televize s velkou obrazovkou, na podlaze Wii a spousty DvD. protože nemohli cestovat přes noc, trávili tu s rodinou většinu dovolených. „Máte to tu mnohem útulnější, než bych čekala,“ poznamenala. „Nemůžeme všichni bydlet ve věži ze slonoviny.“ ledabylým mávnutím ruky ji vedl do prvního patra, kde byly čtyři pokoje, pak dveřmi v šatně ještě do druhého patra. zde byla pouze nízká pohovka, sloupec knížek, televize a několik krabic. chodil sem pouze on. svou rodinu sice miloval, když se tu však sešli všichni, někdy se od nich potřeboval na chvíli vzdálit. proto se uchyloval sem. Jejich sídlo na hlavní třídě v takové oblibě neměl – tam totiž byl jen chladný mramor a spousta omezení –, tady se člověk lidem vyhýbal mnohem snáze. „když jsem tady, trávím v podkroví hodně času,“ vysvětloval, když se rozhlížela okolo. Jediné světlo sem proudilo z oken na odlehlé stěně, která měla tvar trojúhelníka, dodržovala linii šikmého stropu. všude byly narůžovělé odlesky. „chápu proč. působí to tu tajemně. to se k tobě hodí.“ Šla k řadě oken. „krásný výhled.“ 161

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

Díval se na ni z druhé strany místnosti, jak ji zezadu osvětluje slunce proudící okny dovnitř. Než si stihl uvědomit, co se chystá udělat, dal se do pohybu. zastavil se přímo za ní, dělily je pouze centimetry. z ní okamžitě začalo vyzařovat to, že o jeho přítomnosti moc dobře ví.

Uplynula celá minuta, než ze sebe dostal: „Náhle jsi nějak zmlkla.“ sledoval ji, jak nasucho polyká. „Nechápu, jak to děláš.“ Mírně se k ní naklonil. vlasy jí voněly tak nějak květinově, připomínalo to slábnoucí vůni šeříků. „Jak dělám co?“ „Jak se mě dotýkáš.“ „Já se tě nedotýkám, emily.“ obrátila se. „přesně o to jde. Mně však připadá, že se dotýkáš. Jak to děláš? Jako by tě obklopovalo něco, co nemůžu vidět, ale nějak se to ke mně dostává. Nedává to smysl.“ tím ho překvapila. cítila to. Ještě nikdo to necítil. Čekala, až něco řekne, až jí to vysvětlí, nebo to popře, i když jí bylo jasné, že to vlastně není možné. Místo toho udělal ještě krok kupředu a postavil se blíž k oknu. „tvá rodina to tu kdysi celé vlastnila,“ začal. chvíli váhala, ale pak se rozhodla, že na změnu tématu přistoupí. „vlastnila co?“ „celé jezero piney Woods. před dávnými lety. tak také shelbyovi přišli ke svému bohatství. Že to tu celé parcelu po parcele rozprodali.“ Ukázal na stromy v dálce. „ale ty zalesněné pozemky na druhém břehu pořád ještě patří tvému dědečkovi. Má v nich miliony dolarů, za které by je mohl prodat developerům. Mého otce to přivádí k šílenství. chtěl by, aby mu tvůj dědeček aspoň kus prodal.“ „proč?“ „coffeyovi vždycky rádi ovlivňovali růst Mullaby. pozemky pro stavby domů, firem a tak podobně.“ „proč?“ zeptala se znovu. „protože je to náš domov. Dlouhé roky jsme si mysleli, že je to jediné místo, kde můžeme žít.“ 162

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„a je?“ obrátil se k ní. „opravdu to chceš vědět? co mám za slabinu?“ „ano. ano, samozřejmě, že ano.“ Už je to tady. když jí to řekne, už to nepůjde vrátit zpátky.

Bude jí to muset ukázat. „Členové naší rodiny mužského pohlaví mají takovou… poruchu.“ vypadala zmateně. „Jakou poruchu?“ opustil okno a začal přecházet po místnosti. „Je to dědičné,“ prohlásil. „taková genová mutace. v naší rodině je zvláště výrazná. Měl to dědeček. Měl to strýc. Má to táta.“ odmlčel se. „a mám to i já.“ „co máš?“ zhluboka se nadechl. „Říkáme tomu záření.“ emily na něj vytřeštila oči a dál to nechápala. „Naše kůže v noci světélkuje,“ vysvětloval a připadalo mu neskutečné, že se s tím svěřuje člověku, který není členem jeho rodiny. a bylo to přesně tak osvobozující, jak čekal. slova už se dostala ven a nešlo je vzít zpátky. Čekal, až mu emily něco řekne. ona však mlčela. „a právě to cítíš,“ prohlásil rozrušeně. vrátil se k ní a dal jí ruce k tvářím, jen kousíček od nich, ale nedotýkal se. podívala se mu do očí. „chceš, abych ti věřila, že svítíš ve tmě?“ ptala se bezbarvě.

Win ruce zase spustil. „věřila bys tomu, že jsem vlkodlak, a tomuhle uvěřit nechceš?“ „Já si nikdy doopravdy nemyslela, že jsi vlkodlak.“ Ustoupil a snažil se ubránit pocitu zklamání. Musí pokračovat. „Už to trvá celé generace. Moji předci museli opustit rodnou zemi, aby se vyhnuli pronásledování, protože místní obyvatelé předpokládali, že ta porucha je ďáblovým dílem. cestovali přes moře a v historických knihách najdeš spoustu záznamů o jejich cestě, která prý věštila zkázu. když dorazili do ameriky, začali jim původní obyvatelé říkat „Měsíční duchové“. Usadili se tu, když tu ještě nebylo nic jiného než ze163

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

mědělská půda, aby byli co nejdále od ostatních, ale brzy kolem nich vyrostlo malé městečko. Jejich tajemství nikdo neznal a oni si uvědomili, že jim to vyhovuje, líbilo se jim, že nejsou tak izolovaní. Na příběhy o pronásledování se však nezapomínalo, říkaly se v každé generaci, abychom to tajemství měli strach odhalit, a přetrvaly dokonce až do současnosti. všechno se to ale změnilo tu noc, kdy tvá máma strýce vylákala ven. stál v té letní noci na pódiu před celým městem a všichni poprvé spatřili, čím se lišíme.“ „to je dost komplikovaný příběh,“ poznamenala. „emily, vždyť ty jsi mě viděla. Jednou v noci, u vás na zahradě.“ tím ji překvapil. „tys byl to světlo u nás na zahradě? ty děláš mullabyjská světýlka?“ „ano.“ viděl, že jí v hlavě víří myšlenky a snaží si vše nějak uspořádat. „a proč jsi za mnou přestal chodit?“ „chodím každý večer. ale tvůj dědeček sedí na terase pod balkonem a odežene mě pryč dřív, než si mě stihneš všimnout.“ „Dědeček o tom ví?“ začínal jí stoupat hlas. „ano.“ „to mi musíš nějak dokázat.“ otočila se a všimla si dveří od skříně. Šla k nim a otevřela je. Uvnitř byla jen pláštěnka a jedna vodní lyže. „pojď sem.“ Šel k ní a ona ho strčila do skříně, pak ho tam následovala a zavřela dveře. Bylo tam hrozně málo místa. chvíli v té naprosté tmě čekala a pak prohlásila: „cha! Žádnou záři nevidím.“ „protože k tomu musí svítit měsíc,“ vysvětloval trpělivě. odfrkla si. „No, to jsou báječné výmluvy.“ „to tedy nejsou.“ „tohle je absurdní,“ vyhrkla a začala otevírat dveře. „počkej,“ vyzval ji a natáhl ruku, aby ji zastavil. přistála na jejím boku a ona náhle znehybněla. „Dáme si dnes v noci sraz v hudebním pavilonu. o půlnoci. Ukážu ti to.“ 164

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„proč to děláš?“ šeptala. „Je to snad nějaký promyšlený plán?“ tím ho vyvedla z míry. Jestli jí bylo jasné, že s ní manipuluje, tak proč mu to dovolila? „plán?“ „aby ses mi pomstil za to, co vám provedla moje máma.“ „Ne,“ hájil se. „Už jednou jsem ti řekl, že tě z toho, co udělala, neviním.“ „ale vlastně tu opakuješ tu noc, která se odehrála mezi mou matkou a tvým strýcem.“ „Je to zajímavá podoba, viď?“ „Dobrá,“ souhlasila nešťastně, „budu tam.“ Málem se rozesmál. „Nemusíš hned znít tak nadšeně.“ „Bylo by to mnohem snazší, kdyby ses mi navíc tak nelíbil.“ „Já se ti líbím?“ Byl z toho nadšený, ale zároveň byl trochu rozpačitý. „Jak moc?“ zeptal se tiše a vzduch byl plný napětí. „Dost na to, abych se s tebou dnes večer sešla, i když jsem si poměrně jistá, že máš v plánu něco úplně jiného než světélkovat ve tmě.“ „to ti nestačí?“ vycítil, že tají dech, protože jí došlo, jak blízko sebe jsou jejich obličeje. „Jsem s tebou svázaný,“ prohlásil. „copak to necítíš? od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali. Měl jsem to ukázat právě tobě.“ „Už musím jít.“ otevřela dveře a oslepilo je světlo. Během několika vteřin zmizela.

Dostihl ji na terase, když se obouvala. „Dneska nechoď lesem. vejdi do parku z ulice.“ stála a dlouze se na něj dívala. začal natahovat ruku, aby se jí dotkl, aby ji uklidnil, zároveň však chtěl uklidnit i sebe. ona však jen krátce kývla hlavou, pak se otočila a rychle po schodech seběhla na pláž.

Díval se, jak odchází, pak si dal ruce do kapes a pomalu, zamyšleně se vracel do domu. když vstoupil do obývacího pokoje, zarazil se. ve velkém černém koženém křesle u pohovky nohu přes nohu seděl jeho otec.

165

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

Win byl tak ohromený, že se nějakou dobu nezmohl na slovo. obvykle totiž vycítil, že ho otec hledá. Nakonec ze sebe dostal: „kdy jsi dorazil?“ „právě teď. volal jsem, abych ti řekl, že až se vrátíš, nesmíš mámě zablokovat auto, zítra brzy ráno totiž chce jet s kylií do raleigh nakupovat oblečení do školy. penny mě informovala, že jsi na pláži. zeptal jsem se s kým. Říkala, že s nějakou holkou. chtěl jsem, aby mi tu holku popsala, a nápadně mi připomínala emily Benedictovou. ale já si řekl, ne, něco takového by Wina ani nenapadlo.“ to zřejmě byl ten telefonát, který penny vyřizovala u oběda. Win jí byl vděčný, že se ho snažila krýt. Řekla totiž tátovi, že je s emily na pláži, ne že je s ní v domě, a navíc sám. „tak ses přišel přesvědčit na vlastní oči,“ uzavřel to Win. zhluboka se nadechl a řekl: „líbí se mi.“ „Jednou se mi líbila jedna holka, když jsem byl asi v tvém věku,“ prohlásil Morgan a opřel o sebe prsty. „Jmenovala se veronica. taky byla v Mullaby nová. Nejradši bych se na ni celý den díval. pozval jsem ji na odpolední představení do kina a dědeček se o tom dozvěděl. vrazil mi pár facek a zamknul mě v pokoji. když jsem do kina nedorazil, veronica se u nás stavila, aby zjistila, co se děje. Dědeček na ni byl hrozně hrubý. Řekl jí, že to pozvání bylo jen takový vtip. od té doby mě nenáviděla. Dokázal tím, že měl pravdu.“ „Jakou pravdu?“ „Že normální život není nic pro nás.“ „a choval se tvůj otec stejně i k tvému bratrovi?“ ptal se Win, když se usadil na pohovku. „pro logana platila stejná pravidla.“ Win by nikdy neřekl, že dědeček otce bil. Na dědečka se pamatoval jen matně. když ho znal Win, byl velmi tichý. Říkalo se, že sebevražda nejmladšího syna, logana, ho zlomila. teď už mu začínalo dávat smysl, proč se logan s Dulcií shelbyovou museli scházet tajně. kdyby to Winův dědeček zjistil, tak by logana jistě zfackoval a zamknul v pokoji. všechno mu 166

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

to připadalo směšné. taková přehnaná opatření. tajné mizení z domu. vždyť tajemství už je prozrazené a nemůže se s tím nic dělat. „teď už je to jiné,“ namítl Win. „Říkáš to, jako by jiné znamenalo lepší,“ namítl Morgan. „když počkáme dostatečně dlouho, lidé zapomenou, co viděli, a všechno se zase vrátí do normálu. Jen to jen otázka času.

Někdy doufám, že už na to zapomněla i tvá matka.“ „Nechci se vracet do normálu.“ „Nemáš jinou možnost. Máš domácí vězení. a zakazuju ti stýkat se s emily.“ tím Wina příliš nepřekvapil. „ta dívka, co se ti kdysi líbila.

Nechtěl jsi jí to někdy říct?“ Morgan dal nohy vedle sebe a pak si zase přehodil jednu přes druhou. chvíli se díval na nehty. „Ne,“ prohlásil nakonec. „líbila se mi ta iluze. když jsem byl s ní, tak jsem byl…“ „Normální,“ dokončil za něj Win. Morgan přikývl. „chvíli to bylo stejné i s tvojí matkou. pak se logan kvůli tomu úskoku předvedl před celým městem. tenkrát jsme s tvou matkou byli svoji jen dva roky. a od té doby se to jednou provždy změnilo. Nikdy mi neodpustila, že jsem jí to neřekl, že to zjistila spolu se zbytkem města.“ každý muž z rodiny coffeyových měl vlastní způsob, jak to prozradit své ženě. vždy to však dělali až po svatebním obřadu. Byla to tradice, která stejně jako ty ostatní nedávala smysl. Win často přemýšlel, jestli by to otec matce vůbec někdy řekl, kdyby to neprozradil logan. „Máma tě má ráda,“ prohlásil Win a byl si jistý, že kdysi to musela být pravda.

Morgan vstal a šel ke vchodovým dveřím. „Má mě ráda ve dne. tak jako všichni. v tom mi musíš věřit, Wine. snažím se tě ušetřit trápení.“

167

Kapitola 14 JUlIa zaparkovala DoDávkU U koNteJNerU za restaurací a říkala si: Co jsem to proboha jenom provedla? sawyer ji tak pobláznil, že s ním skončila v posteli. a udělala to skutečně jenom proto?

Možná to pro ni byla jen potřebná výmluva. ale teď všechno bylo vzhůru nohama. Netušila, co má dělat. Už neměla žádný cíl, žádný plán. a teď musí jít do restaurace, která už je plná lidí, má na sobě stejné oblečení jako včera a je celá nasáklá vůní jeho těla. Upravila si zpětné zrcátko, aby na sebe viděla. panebože, dokonce má bradu poškrábanou od jeho vousů. zasténala a položila hlavu na volant. Mohla by jet domů. ale pak by se u ní někdo mohl stavit a vyptávat se, kde byla a jestli se něco neděje. za další zbytečné vysvětlování jí to nestálo. a v neděli byl v restauraci největší cvrkot, tenhle den mívali nejvyšší tržby. Musela tam jít. pokoušela se uhladit si vlasy, ale nepodařilo se jí to. rezignovaně si povzdychla a vystoupila z auta. když do restaurace šla zadem, musela vejít jen do malé části prostoru pro hosty, blízko toalet. snažila se nenápadně vplížit dovnitř, ale když zjistila, kolik je v podniku lidí, zastavila se. z účetních knih moc dobře věděla, jak se jim daří, ale vidět to na vlastní oči pro ni byla úplná novinka. táta by z toho byl nadšený. Byl by mezi hosty, s každým by se bavil, aby se tu cítili ví168

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

taní a on se přitom dozvěděl poslední novinky. Na chvilku ho tam zahlédla v triku a džínách, s kšiltovkou a zástěrkou kolem pasu. Byl to jen takový přízrak, další z duchů jejího života. pak jí však někdo zaclonil výhled a on byl pryč. Náhle přemýšlela, jestli tu bude, i když ona odsud odejde. přežije jeho památka? „ahoj, Julie!“ volal někdo od stolu. Další lidé se na ni obrátili. Jiní ji pozdravili. pár jich i zamávalo. Dvojice starých dam, se kterými jako malá chodila do kostela, dokonce vstala, aby ji pozvaly na nedělní večerní modlitbu. Normálně sem chodila tak brzy, že tyhle lidi nikdy nepotkala. samozřejmě se s nimi vídala na nákupu nebo na ulici, nikdy se k ní však nechovali takhle přátelsky. z nějakého důvodu pro ně bylo jiné vidět se s ní tady. tady byla majitelkou restaurace. to díky ní sem mohli chodit, setkávat se tu a bavit. tady byla Jimovou dcerou. a to podle nich byla věc hodná obdivu.

Julia se na ně usmála, trochu omráčeně, a pak zmizela do kuchyně. o několik hodin později uprostřed obědové špičky konečně dodělala dorty. právě je porcovali a připravovali k prodeji. ona zatím za pultem na tabuli psala názvy dnešních zákusků.

Neměla o tom ani tušení, ale zatímco byla v kuchyni, dorazila její nevlastní matka Beverly, podle všeho však neměla v úmyslu jíst. Čekala na Julii u stolu blízko dveří. když vstala, dvojici, která se s ní o stůl dělila, se podle všeho ulevilo. „Julie!“ pozdravila ji Beverly, když se k ní blížila a mávala velkou hnědou obálkou. Několik mužů se na ni podívalo. „hledala jsem tě u stelly Ferrissové, protože v poledne v restauraci nikdy nebýváš. co tu vlastně děláš přes oběd? vždyť sem normálně chodíš brzy ráno. všichni to vědí. když si zavedeš nějaký režim, měla bys ho dodržovat.“ Julia byla příliš unavená, citově i fyzicky, na to, aby něco chtěla řešit s Beverly. odložila tabuli. „probereme to jindy, Beverly. Jsem strašně unavená a chci jít domů.“ a kde vlastně mám domov? pomyslela si. v bytě u stelly? v otcově starém domě? v Baltimoru? Už jí to přestávalo být jasné.

169

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Ne, ne, ne. Už toho začínám mít akorát dost, slečinko. kdybych byla věděla, že jsi tady, zamířila bych rovnou sem a nečekala na tebe u stelly. ta ženská je prostě příšerná. Jak to že jsi tu v poledne?“ zeptala se znovu. „v poledne tu nikdy nebýváš.“ „tenhle podnik mi patří, Beverly. Můžu si sem chodit, kdy se mi zachce.“ „když už o tom mluvíme… promiň, drahoušku,“ oslovila muže sedícího u pultu, když se vtlačila mezi něj a muže stojícího vedle. Dost se na sebe mačkali, jí to však podle všeho nevadilo. a těm mužům také ne. „tady je to překvapení, o němž jsem ti předtím říkala!“ položila obálku na bar před Julii. „tvůj otec by na mě byl tak hrdý. požádala jsem svého právníka, aby sepsal smlouvu o našem spoluvlastnictví tohohle podniku. stačí, když to podepíšeš, a polovina Džejova grilu přejde na mě. pak se, až podnik prodáme, můžeme o zisk rozdělit.“ Muži stojící vedle Beverly se na Julii zvědavě podívali a stejně jako Beverly čekali, co na to odpoví. zaslechli to i hosté u nejbližších stolků. zpráva se rychle rozšířila po celé restauraci jako dým.

Julia zírala na obálku ležící na baru. Nemělo by jí to vadit, ale vadilo. to samé se dalo říct i o dnešní noci.

Uplynula snad minuta, Beverly se začala ošívat. „tak Julie, je ti snad jasné, že si to zasloužím.“ Naklonila se k ní blíž a tiše řekla: „Myslela jsem, že jsme se tak dohodli.“ „Já zase myslela,“ začala Julia a konečně zvedla oči od obálky, „že můj otec tě miloval a tys ho opustila.“ tím okamžitě došlo k ztišení celé restaurace.

Beverly si obálku zase vzala. „podle všeho dnes nemáš dobrou náladu. vypadá to, že ses moc nevyspala. a nemysli si, že jsem si nevšimla, že na sobě máš stejné oblečení jako včera.

Dej se trochu do pucu a sejdeme se venku.“ „Ne, Beverly. Ukončíme to už tady,“ prohlásila Julia a najednou se v ní něco zlomilo. „Byla jsi pro něj úplně vším, dokonce ti obětoval i svůj vztah se mnou. když jsi mu vstoupila 170

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

do života, úplně jsem pro něj přestala existovat. ty jizvy, na které tak ráda upozorňuješ, pokaždé když se potkáme, vznikly proto, že jakmile ses objevila, úplně se o mě přestal zajímat. v tomhle podniku se strašně nadřel, ale pro tebe to nebylo dost dobré, viď? když to přestalo vynášet, opustila jsi ho. opravdu si myslíš, že ti dám půlku restaurace? Že si ji zasloužíš?“ Beverly našpulila úzké rty, které měla zvýrazněné perleťovou broskvovou rtěnkou. „Než si hodíš kamenem, tak by ses měla o pár věcech poučit. tys ho opustila jako první. a to kvůli tobě se tak hrozně zadlužil. všechno je to tvá vina, slečinko, tak se tu teď na mě nepovyšuj.“ Julia nevěřila vlastním uším. „Jak by se kvůli mně mohl zadlužit?“ Beverly se posměšně uchechtla. „a jak si myslíš, že zaplatil tu tvoji polepšovnu? Nevydělával moc, ale stejně jste kvůli tomu neměli nárok na příspěvek ke stipendiu, a protože jsi byla z jiného státu, školné jsi měla ještě dražší. všechny ty hypotéky si vzal kvůli tobě, ty nevděčnice. a já tenkrát dál stála při něm. opustila jsem ho, teprve když o mě začal projevovat zájem Bud a tvůj táta na to nic neřekl. Už dávno předtím si mě přestal vážit. pořád mluvil jenom o tobě. Jak jsi první z rodiny, kdo vystudoval vysokou, jak žiješ v tom velkém městě, jak si plníš sen. Úplně zapomněl na to, jak ses snažila rozřezat, jak ses v šestnácti nechala zbouchnout, jak jsi mu sebrala všechny prachy a už nikdy za ním nepřijela.“ Julia si všimla překvapených výrazů v tváři některých hostů. Na původ jizev na jejích pažích zřejmě přišli sami, ale nikdo neměl ani tušení o tom, že při odjezdu z města byla těhotná.

I když ji zpráva o tom, kolik toho pro ni otec obětoval, úplně ohromila, začalo to do sebe zapadat. Nikdy neuměl vyjadřovat své city. Během dlouhých terapeutických sezení se snažila mírnit svá očekávání, zvláště pak od mužů, kteří se jí objeví v životě. Myslela si, že stojí o velká gesta a hlasitá vyznání, protože otec jí nic takového nikdy nedopřál. Někdy jí 171

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

dokonce připadalo, že se do sawyera v pubertě zamilovala, že ji tak přitahoval hlavně proto, že hledala cosi, co jí ve vztahu k otci chybělo. Jak to že si toho nevšimla? všechno, co otec dělal, bylo tiché. Dokonce i jeho láska k ní byla nenápadná.

Největší tragédií otcova života bylo, že si toho nikdo nevšiml. všichni ho opustili, protože nikdy neztichli na tak dlouhou dobu, aby ho slyšeli. Dokud nebylo příliš pozdě.

Julii se v očích objevily slzy. otřela si je. Nemohla uvěřit tomu, že se tohle všechno děje, zrovna když je uprostřed hostů. „Byl to dobrý a prostý člověk,“ prohlásila Julia. „a zasloužil si někoho mnohem lepšího než nás dvě. Nedostaneš ani kousek téhle restaurace, Beverly. Nikdo ji nedostane. tohle byla jediná věc, která ho nikdy nezklamala. Jeho jediná jistota. Už takhle ho až příliš lidí o hodně připravilo.“ Ukázala na dveře. „Už tu nejsi vítaná.“ „No já se ještě vrátím,“ vyhrkla Beverly a nesla se ke dveřím. „vrátím se, až tu nebudeš a nebudeš s tím moct vůbec nic udělat.“ „postarám se o to, aby tu nebyla vítaná,“ prohlásila provozní charlotte, která stála za Julií. „Já také,“ připojila se nová servírka. „Já jí to připomenu,“ slíbil jeden z mužů u pultu. „Já taky,“ ozval se někdo na druhé straně místnosti. všude se rozléhal souhlas.

Beverly vypadala vyděšeně. Mračila se na Julii. „vidíš, tohle je tvůj styl! odjedeš a necháš tu po sobě spoustu zmatku.“ „Mám pro tebe novinu,“ oznámila jí Julia, „nikam neodjíždím.“ po Beverlyině odchodu celá restaurace vybuchla potleskem.

Julia tam stála, těžce dýchala a znovu si říkala: Co jsem to proboha zase provedla?

172

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„tady jsi!“ vyhrkla stella, která ji přišla přivítat ke dveřím, když Julia konečně dorazila domů. stella na sobě měla to, čemu přezdívala denní převlek: hedvábný župan na knoflíčky, který jí darovala matka. prý se v něm cítí jako zahálčivá dáma. „Dělala jsem si o tebe takové starosti! kde jsi včera byla? hledala tě tu dokonce i tvá zlá macecha.“ „proč ses vyspala se sawyerem?“ vyhrkla Julia přímo tam, v předsíni. Nechtěla o tom začínat. Byla stejně překvapená jako stella. „cože?“ divila se stella. „sawyer mi říkal, že jste spolu spali, před třemi lety. Miluješ ho?“ „Jo, tohle,“ vzpomněla si stella. „Bylo to příšerné. Ne přímo ten sex… nebo aspoň to, co si z něj pamatuju. Byla jsem v hrozném stavu. zrovna jsem se rozvedla a přišla jsem o všechny peníze. sawyer se tu ten večer stavil s lahví šampusu na oslavu mé svobody. opila jsem se a lezla po něm. Nejsem na to moc pyšná. věř mi, že jsem nikdy nechtěla být taková ta ženská, co s ní chlapi spí z lítosti. ale stalo se to jenom jednou, potom jsem se mu snažila vyhýbat, ale on to nedovolil. sawyer je hodný chlap. Dobrý kamarád. proč se ptáš?“ stella se teatrálně chytila za srdce. „panebože! tak tam jsi byla celou noc! vyspala ses se sawyerem!“ Julia nic neříkala, ale zřejmě ji prozradil výraz v obličeji. stella ji vzala do náručí a pevně ji objala. „Mám z toho takovou radost. ten chlap pro tebe vždycky měl slabost. Netuším, proč tak dlouho vyčkával. vždycky jsem ho škádlila, že z tebe má strach.“ vzala Julii za ruku a vedla ji do obýváku, kde se právě posilňovala celým džbánem plným Bloody Mary. „tak povídej! Jak se to stalo? kdy? kolikrát?“ Julia zavrtěla hlavou, pak se posadila a vzala si od stelly koktejl. „to ne. ani náhodou.“ „Musíš mi to říct. Jsi přece má nejlepší kamarádka,“ prohlásila stella, čímž Julii vyvedla z míry. „takový je zákon. Já ti přece říkám úplně o všem, co se mi přihodí.“ 173

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„o sawyerovi jsi mi neřekla,“ namítla Julia, vytáhla ze sklenice řapík celeru a kousla do něj. „sawyer není přítomnost. Je to minulost. Dost dávná.“ Julia vrátila sklenici na podnos. „opravdu jsem tvá nejlepší kamarádka?“ „Jasně že jo.“ „ale na střední ses mi přece posmívala.“ stella se překvapeně sesunula na křeslo proti Julie. „střední škola už je dávná minulost. ty mi snad chceš tvrdit, že nemůžeš být má nejlepší kamarádka kvůli tomu, co se stalo tenkrát?“ „Ne,“ přiznala Julia, protože k sobě poprvé za dost dlouhou dobu byla upřímná. Její přátelství v Baltimoru nebyla taková. Její přátelé ji brali takovou, jaká podle nich byla. stella ji přijímala takovou, jaká byla doopravdy. tohle místo ji formovalo. to platilo vždycky. a stella to moc dobře věděla. „Myslím, že lepší kamarádku než tebe jsem nikdy neměla.“ „tak se mi to líbí,“ poznamenala stella. „tak a teď mi pověz úplně všechno.“

první věc, kterou jí sawyer řekl, když mu Julia za několik hodin otevírala, byla: „vyřiďme to jednou provždy. Mezi mnou a holly nic není.“ Julia se opřela o zárubeň. Bylo tak milé ho zase vidět, ale museli si toho ještě tolik říct. „vypadáte spolu úžasně. hodíte se k sobě. Nepřemýšleli jste, že se k sobě vrátíte?“ „Nechci se k ní hodit. holly mi prodává svou polovinu společného domu. za pár týdnů se znovu vdává. Je těhotná. Úplně jsem zapomněl, že má tenhle víkend dorazit do města.“ „to byla moje chyba. promiň.“ „Nemáš se za co omlouvat. klidně to zopakuj.“ snažil se vejít dovnitř, ona však ztuhla s rukou na zárubni. Ustoupil. „ty nechceš, abych šel dál?“ „Ne, o to nejde. Jenže… vždycky jsem tohle místo pova174

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

žovala za dočasné útočiště. skoro nic tu nemám.“ Nemohla uvěřit tomu, že se za to pořád ještě stydí. „Mně je úplně jedno, jak tvůj byt vypadá.“ „promiň, to byla automatická reakce.“ otevřela dveře o něco víc. s hlubokým nádechem a spokojeným úsměvem na tváři vstoupil dovnitř. Dal si ruce v bok a vypadal, jako by dobyl nové území. „sem jsem se chtěl dostat od tvého návratu. ale není to tak, jak myslíš. když si ve čtvrtek se stellou dáváme pizzu, vždycky se mi z té omamné vůně toho, co zrovna pečeš… točí hlava.“ „vidíš to?“ ptala se Julia. „vždycky. Máš to na sobě. třpytí se ti to ve vlasech.“ Ukázal jí na ruku. „trochu máš i na manžetě.“ Julia si manžetu obrátila a zjistila, že jí tam zbyla trocha mouky a cukru z rána. „to je úžasné.“ „tak provedeš mě tady?“ vyptával se sawyer. „to klidně zvládneme odsud.“ Ukázala na jednotlivé dveře: „ložnice, koupelna, kuchyně, obývák.“ odvedla ho do malého obýváčku a vyzvala ho, aby se posadil. sama zůstala stát, protože byla příliš nervózní na to, aby vydržela sedět. „tu pohovku mi věnovala stellina matka. Mám celkem hezký gauč ve skladu v Baltimoru.“ „plánuješ si ho sem přivézt?“ „to ještě nevím.“ pohodlně se usadil a podle všeho se usilovně snažil na ni zbytečně netlačit. „opravdu ses ráno v restauraci pohádala s Beverly?“ tím Julii rozesmál. „Řekla ti o tom stella, nebo se takhle rychle šíří tamtamy?“ „obojí. tak co se stalo?“ „Měla jsem pár věcí na srdci. a ona podle všeho taky.“ „prý jsi jí řekla, že restauraci nebudeš prodávat,“ začal opatrně. „co na to říct? Jsem z toho skoro stejně překvapená jako ty.“ 175

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„a co ten tvůj dvouletý plán?“ odmlčel se. „znamená to snad, že tu zůstáváš?“ Neodpověděla mu hned. „víš, jak jsem ti chtěla říct tu novinu? tak ti ji radši řeknu hned. potom tě nechám o samotě, aby sis mohl všechno rozmyslet, ano?“ okamžitě se mu v obličeji objevil ostražitý výraz. „o samotě, to znamená, že odsud odjedeš a už se nevrátíš?“ „o samotě, to znamená, že se půjdu projít,“ prohlásila. „a kdo ví, co se stane pak.“ „Dobrá,“ řekl. „tak sem s tím.“ „zůstaň, kde jsi.“ Šla do ložnice, sáhla pod postele, chvíli tam šmátrala a pak našla starou učebnici algebry, kterou tam měla schovanou. otevřela ji a podívala se na obě fotky svého miminka. sawyerova miminka. schovala si ty fotky do učebnice ještě na collierově škole a od té doby nevymyslela lepší skrýš. položila učebnici na postel a fotky vzala do obýváku.

Byla tak nervózní, až ji z toho svrběla kůže. když vešla dovnitř, zvedl hlavu. Bez jediného slova mu podala fotky a on si je vzal. sledovala ho, jak si je prohlíží. zpočátku vypadal zmateně, potom mu to začínalo docházet. podíval se jí do očí a krátce cukl hlavou. „Narodila se pátého května,“ líčila. „Měla dvě kila osmdesát. Byla ti hrozně podobná. světlé vlasy a modré oči. adoptovali ji manželé z Washingtonu.“ „Já mám dceru?“ přikývla a pak ho zanechala o samotě, než se jí stihl ještě na něco zeptat.

z kovových laviček v rozpáleném vzduchu vycházel žár. Juliino místo bylo tam, kde se horní řada potkávala s prostorem pro novináře, který vrhal betonový stín. od šestnácti tu nebyla. vypadalo to tu jinak, ale zároveň až strašidelně stejně. odtud viděla na čáru označující padesát 176

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

metrů, kde se to všechno odehrálo, kde se jí změnil život. cihlová školní budova na odlehlém konci pozemku působila prázdně, okna však byla otevřená, což naznačovalo, že učitelé zřejmě budou ve třídách a připravují se na nový školní rok. v přízemí byla jídelna, jejíž okna mířila na hřiště. vzpomínala na to, jak jí sawyer líčil, že ji vždy při obědě pozoroval, jak sedí na tribuně. seděla tam aspoň hodinu a přemýšlela, kolik času asi bude sawyer potřebovat, jestli jí to vůbec někdy odpustí, a náhle ji něco upoutala na levé straně hřiště. spatřila sawyera, jak kráčí směrem k ní. zastavil se pod tribunou a podíval se na ni. Fotky držel v ruce. výraz obličeje měl obtížně čitelný. zlobí se? změní se opět vše od základů? Její ochranné instinkty ji na to raději připravovaly, i když moc dobře věděla, že už dávno není tak zranitelná jako v šestnácti. Už má totiž mnohem menší očekávání než tenkrát. Navíc má dost dlouhý seznam věcí, které nikdy nebude mít. a sawyer na tom seznamu vždy zabíral čelné místo, spolu s její dcerou, dlouhými prsty a schopností vrátit zpátky čas. vyrazil po tribuně směrem k ní. když se dostal do první řady sedadel, bylo mu zase šestnáct, byl to světlovlasý anděl, po němž tajně toužila každá z dívek, když sfoukávala svíčky na narozeninovém dortu. s každým krokem postupně stárnul, andělské tvářičky ustupovaly výraznějším lícním kostem, pleť získávala zlatohnědý nádech, vlasy mu mírně tmavly. když se dostal až k ní, změnil se v současného sawyera, sawyera z dnešního rána… z minulé noci.

Beze slova se vedle ní posadil. „Jak jsi věděl, že tu budu?“ zeptala se, protože ona se k cestě sem rozhodla, teprve když během procházky narazila na školu. „to bylo jen takové tušení.“ „tak do toho,“ vyzvala ho. „začni se ptát.“ „tu nejdůležitější otázku ti asi pokládat nemusím. chápu, proč jsi mi to neřekla.“ 177

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

přikývla. „Dobrá.“ „víš, kde je? co dělá?“ Díval se na fotografie. „Jak se jmenuje?“ „Ne.“ zatahala si za manžety. „všechny dokumenty jsou utajené. Může mě vyhledat jen ona, když bude chtít. ty jsi mi líčil, že když tvá máma pekla, vždycky jsi našel cestu domů po vůni, tak jsem si usmyslela, vlastně se mi to vrylo i do srdce, že když budu péct, jednou mě najde. Že ji tím dovedu domů.“ Julia se dívala dolů, pak na hřiště, na něj se podívat bála. „Myslím, že po tobě zdědila chuť na sladké. když jsem byla těhotná, musela jsem pořád jíst dorty, jinak nebyla spokojená.“ „to samé prý cítila má máma, když čekala mě.“ „hrozně moc jsem si ji chtěla nechat,“ vysvětlovala. „Dlouho jsem se na všechny zlobila, že mi nepomohli a neumožnili mi to. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že na ně jen přenáším výčitky, které jsem cítila sama k sobě kvůli tomu, že nejsem v tak dobrém stavu, abych se o ni mohla postarat.“ tentokrát se odvrátil on. „tak hrozně mě to mrzí, že to nejde ani slovy vyjádřit. tolik ti toho dlužím. Jsem ti za ni tak vděčný.“ zakroutil hlavou. „Nemůžu uvěřit tomu, že mám dceru.“ „Nic mi nedlužíš,“ odmítla. „Byla dar.“ „Na té fotce ještě máš růžové vlasy.“ zvedl ten snímek, na němž v nemocnici miminko chová. „kdy sis je přestala barvit?“ „když jsem začala chodit do školy. Brzy po tomhle focení jsem se nechala ostříhat na krátko.“ „a kdy sis začala barvit ten jeden pramínek?“ Julia si ho nervózně dala za ucho. „Na vejšce. kamarádi z Baltimoru si myslí, že to dělám, abych vypadala zajímavě. ale já to dělám, protože mi připomíná, co všechno zvládnu… co všechno jsem zvládla. připomíná mi, že se nesmím vzdávat.“ Následovalo dlouhé mlčení. Na fotbalové hřiště vyjel údržbář na traktůrku, začal po něm kroužit a sekat trávu. Julia se sawyerem ho sledovali. „zůstaneš tady?“ zeptal se sawyer.

178

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

Jak mu na to má odpovědět? působil velmi klidně. a ona neměla tušení, co doopravdy cítí. „tak dlouho jsem si namlouvala, že tady nemám domov, až jsem tomu uvěřila,“ začala opatrně. „vždy pro mě bylo těžké někam patřit.“ „Domov můžeš najít u mě,“ nabídl jí tiše. „Můžeš patřit ke mně.“ zírala na něj, protože ji to tiše pronesené vyznání úplně ohromilo. obrátil se k ní, a když si všiml, že má v očích slzy, objal ji. přitiskla se k němu a plakala, plakala tak dlouho, až ji z toho začalo bolet v krku, plakala, až bylo hřiště celé posekané, vzduch voněl trávou a všude kolem poletovaly mušky. to tedy opravdu nečekala, po tak dlouhé době, po všem hledání a čekání, po spoustě lítosti a času stráveném daleko odsud, se sem vrátila a zjistila, že její štěstí se nalézá na stejném místě, kde ho opustila.

Na fotbalovém hřišti v Mullaby v severní karolíně. a čeká tu na ni.

179

Kapitola 15 emily si dala ruce do kapes kraťasů a kráčela nocí po chodníku. Nejezdila žádná auta, ale ona pořád čekala, jestli nějaké neuslyší. Mezi pouličními lampami mizela do tmy a hledala nějaký náznak, že sem Win opět sezval celé město, tak jako předtím její matka. po příjezdu do Mullaby emily zjistila, kolik věcí tady nedává smysl. Část její duše však přemýšlela, že něco z toho možná pravda je. Jestli existují obři… a tapeta se může sama od sebe změnit… tak proč by Win nemohl dělat to… co prý dělá? kdyby to byla pravda, znamenalo by to, že tu nejde o pomstu. Že tu nejde o to, co provedla její matka. Čím víc se blížila k místu, tím víc si přála, aby to byla pravda. když se dostala na hlavní třídu, zastavila se na chodníku u parku. Nikdo tam nebyl. celou oblast osvětlovalo šedozelené měsíční světlo, stíny stromů vypadaly jako zkroucené prsty čarodějnic, které se na ni sápou přes trávu. vkročila do parku a pak se přinutila dojít až k hudebnímu pavilonu. stála několik desítek centimetrů od hlavního schodiště a pohledem od něj přejela až ke korouhvičce ve tvaru srpku měsíce. pak se obrátila k ulici, protože chtěla zjistit, jestli Win nepřichází tímhle směrem. „přišla jsi. Už jsem přestával doufat.“ 180

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

Jeho hlas ji vylekal, protože se ozval z neznámého místa. „kde jsi?“ volala do parku, očima sledovala okolí, ale stíny ji mátly. „za tebou.“ prudce se otočila k pavilonu. roztřásly se jí ruce, proto je zaťala v pěst a nehty zaryla do dlaní. když se podívala pozorně, konečně ve tmě v zadní části altánu rozeznala tmavou postavu. sevřelo se jí srdce. „Nezáříš,“ prohlásila vyčítavě, jako by zapomněl na její narozeniny nebo jí stoupl na palec a neomluvil se. Dotklo se jí to a připadala si hloupě, že se tak cítí. Neděje se tu nic nadpřirozeného. Je to prosté a prosté věci jsou dobré. lépe se jim rozumí. vždyť proto sem konec konců dorazila. aby jí mohl provést ten svůj úskok. aby se pokusila napravit staré křivdy. viděla, jak se blíží a jeho bílý oblek začíná kontrastovat se stíny. Šel ke schodům a pak pomalu mířil dolů. zastavil se na trávníku necelý metr od ní. vzpurně se mu podívala do očí.

Tak sem s tím, pomyslela si. Já to nějak zvládnu. chvilku jí trvalo, než si všimla, že i Win vypadá nervózně a nejistě. pak se to stalo. Bylo to, jako když člověk rozfouká uhlíky, náhle se kolem něj začalo objevovat světlo. vypadalo to, jako by na něj něco svítilo zezadu, za ním však žádné osvětlení nebylo. Jako by mu z kůže vyzařoval žár a obklopoval ho vlnivou bílou září. vypadal, jako když se vám uprostřed noci zdá o denním světle. ta záře jako by byla živá, hýbala se a šířila do prostoru. Bylo to naprosto děsivé, ale zároveň nesmírně nádherné. stál tam a nechal ji, ať se dívá. když mu došlo, že emily neuteče, mírně se mu uvolnila ramena. ona však skutečně utéct chtěla. Jen to nešlo, protože úplně ztuhla.

Udělal krok směrem k ní, pak další. viděla, že se ta záře k ní šíří. pak ji ucítila, byly to ony vlny tepla. ten pocit ji obvykle uklidňoval, když k tomu však člověk ještě viděl, co se přesně děje, byl to úplně jiný zážitek.

181

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„přestaň,“ zajíkla se. konečně se zmohla na několik kroků dozadu, zaklonila se, jako by chtěla přepadnout, a nohy se instinktivně pohnuly, aby ji udržely ve vzpřímené poloze. „tak přestaň.“ okamžitě se zastavil a ona se odpotácela ještě o kousek dál. „Jsi v pořádku?“ ptal se.

Jestli je v pořádku? Ne, vůbec není v pořádku! obrátila se k němu zády a položila si ruce na kolena. Nemohla popadnout dech. „Nemáš se čeho bát, emily.“ „Jak to děláš?“ vyptávala se. „zastav to!“ „to nejde. ale můžu jít z měsíčního světla. pojď ke schodům. posaď se.“ „Ne,“ okřikla ho, když se ohlédla a zjistila, že udělal další krok směrem k ní. „Udělej cokoli, abys to nějak zastavil.“ vzal schody po dvou a zmizel v přítmí pavilonu. vděčně klopýtala ke schodům a posadila se. svěsila hlavu a snažila se soustředit na nějakou namátkou vybranou myšlenku. afázie znamená jazykovou poruchu, při níž dochází k obtížím v jazykovém vyjadřování. když jí začaly mizet mžitky před očima, zvedla hlavu. celou ji zalil studený pot. „Nechtěl jsem u tebe vyvolat záchvat paniky,“ ozval se za ní Win. „promiň.“ pomáhalo jí, že se na něj nemusí otáčet. „Dívá se na nás někdo? Natáčí to někdo? o tohle tu jde?“ „to není žádný trik,“ vyhrkl a v těch slovech se ozývala spousta bolesti. „takový zkrátka jsem.“ zhluboka se nadechla a otřela si čelo hřbetem ruky. Jestli to je skutečné… tak už chápe, proč bylo celé město tak ohromené, když její matka tu noc vylákala Winova strýce ven. opravdu jsou to zvláštní a neuvěřitelné věci. „Jak ti je?“ staral se. „Nechceš něco přinést?“ „Ne, jen tam zůstaň.“ konečně vstala a znovu se podívala do pavilonu. „a všichni místní to vědí?“ 182

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

„všichni, kdo sem tu noc přišli,“ vysvětloval ze tmy. „příbuzní se postarali o to, aby to od té doby nikdo neviděl.“ „ale všichni ví, že to světlo v lese jsi ty?“ „Jo. Dělal jsem to už jako malý kluk, vlastně to přede mnou dělala už spousta předků.“ „proč jsi chtěl, abych to viděla?“ chvíli váhal, jako by si tím už nebyl jistý ani on. Náhle jí bylo hrozně, jako by ho zklamala. takovou ji matka nevychovala. Učila ji, aby lidi přijímala a ctila, aby všem pomáhala a nikdy jen nečinně nepřihlížela. celý její život směřoval právě k tomuto okamžiku a ona selhala. zklamala Wina. zklamala mámu. stále ještě vězela v minulosti. Bála se, bála se o sebe, bála se o Wina, protože moc dobře věděla, jak to dopadlo naposledy. „Nikdy jsem nevěděl, jak přistoupit k lidem a říct: ,tohle jsem já. přijměte mě takového, jaký jsem,‘“ začal nakonec vysvětlovat. „od chvíle, kdy jsem tě potkal, mi bylo jasné, že to mám ukázat právě tobě. Myslel jsem, že ty bys mi s tím měla pomoct.“ „Jak?“ zeptala se okamžitě. „Jak bych ti mohla pomoct? Já tomu nerozumím.“ „tím, že mi řekneš, že teď, když jsi to viděla, cítíš ke mně úplně to samé jako ve dne. to je všechno.“ Narovnala se a couvla dále do otevřeného prostoru. „pojď sem ke mně, Wine.“ „víš to jistě?“ „ano.“ Šel k ní dolů a pokožka se mu brzy znovu rozzářila. vypadalo to, že je připravený v případě potřeby vyběhnout zpátky nahoru. I když se jí svíral žaludek, zůstala stát bez hnutí. když konečně dorazil až k ní, natáhla se a vzala ho za ruku, aby sobě i jemu dodala stabilitu. překvapilo ji, že jeho ruka byla jen teplá, tak teplá jako vždy, nijak rozžhavená. „Bolí to?“ ptala se.

183

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Ne.“ polkla. chvěla se. cítí to? „Myslím, že je to krásné. Myslím, že je to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla.“ stál tam, zářil jako slunce a zíral na ni, jako by neuvěřitelná byla právě ona. Nakláněl se k ní, a čím blíž se dostával, tím více záře k ní pronikalo. vypadalo to, jako by ze stínu vešla do slunečního světla. pak je ta záře oba obklopila a mihotala se kolem nich, jako by říkala: Tak a teď jste spolu! všimla si, jak Win mírně sklání hlavu.

On mě políbí, uvědomila si. poznala to takovým tím nevysvětlitelným způsobem, jako když se nějaký den ráno probudíte a jste si jistí, že vás nečeká nic špatného. hodně na ten okamžik myslela, vlastně častěji, než byla ochotná přiznat, ale rozhodně si nepředstavovala, že bude probíhat právě takhle.

Nic podobného nečekala. ale přesto to bylo… zvláštně dokonalé.

Než však k polibku došlo, překvapeně od sebe odskočili, protože zaslechli rychlé kroky. přes park k nim běžela Winova sestra. „Wine! co to děláš?“ zadýchávala se kylie, když se zastavila a uklouzla přitom na vlhké trávě. „táta chce, aby ses vrátil domů. teď hned.“ emily s Winem se na sebe podívali. snad ještě nikdy ho neviděla takhle nejistého. „co se stane teď?“ zeptala se emily. „teď se vypořádáme s následky a půjdeme dál. tak jako minule, jenom…“ „lépe,“ dokončila za něj.

Dotkl se jí na tváři a usmál se, potom přes park běžel k jejich domu. emily s kylií se na něj dívaly. Byl to úchvatný pohled. „Je to nádhera, co?“ poznamenala kylie. emily se na ni ostražitě otočila, protože ji překvapilo, jak mile se k ní náhle chová. „ano,“ přiznala tiše. „Moc ráda bych to taky uměla. ale on o tom nemá ani tušení.“ kylie se odmlčela. „celý život jsem slýchala vyprávět 184

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

o té noci s mým strýcem a tvou matkou. Myslela jsem, že budeš stejná jako ona. Jsem ráda, když se ukázalo, že to není pravda.“ Usmála se, jako by jí právě složila poklonu. emily to tak brala, ale uvědomila si, že na názor, který si celé město udělalo na její matku a drží se ho i po všech těch letech, si nikdy nezvykne. vždyť to zlomené prokletí mělo zahnat všechno nepřátelství. ale nezdařilo se to. emily sem možná zapadne. ale její matka nikdy. „radši se půjdu podívat, co se u nás děje. Brzy se uvidíme. Určitě i s Winem.“ protože kylii kůže nezářila, brzy zmizela ve tmě. emily tam ještě chvíli stála a pak také vyrazila domů.

emily probudilo bušení na vchodové dveře. rychle se posadila. Byla příliš ohromená a vyčerpaná na to, aby si před usnutím pustila Mp3 přehrávač. když se rozhlédla, na chvíli ji ohromila nová tapeta s fázemi měsíce. pak se jí začalo vybavovat vše, co se včera v noci odehrálo.

On zářil. pak si zničehonic vzpomněla na další věc: Téměř mě políbil.

Bušení pokračovalo a emily vylezla z postele. spala oblečená, takže rychle seběhla ze schodů. ke svému velkému překvapení zjistila, že vchodové dveře jsou zavřené. vance je po odchodu na snídani nechával otevřené. když se dostala na poslední schod, otevřely se i harmonikové dveře do dědečkova pokoje. ven vyšel vance a ve vlhkých vlasech měl stopy po hřebenu. Na snídani ještě neodešel. kolik tak může být hodin? vance si nevšiml emily na schodech, šel ke vchodovým dveřím a odemkl je. „Musíme si promluvit,“ prohlásil Morgan coffey stojící na verandě. Bílý lněný oblek měl zmuchlaný, jako by ho na sobě měl celou noc. tmavé vlasy, které normálně míval napomádované, mu padaly do čela. vypadal díky tomu mladší, víc se podobal Winovi.

185

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„Morgane?“ divil se vance. „co tu děláš takhle po ránu?“ „Můžeš mi věřit, že bych tu byl i dřív, ale musel jsem počkat, dokud se nerozední.“ „pojď dál.“ vance ustoupil a Morgan vstoupil do haly. „co se děje?“ Morgan si okamžitě všiml emily a ztuhl. Jeho nenávist ji zalila jako vlna. raději ustoupila o schod nahoru. „předpokládám, že vnučka se ti ještě nepochlubila,“ poznamenal a kývl na ni bradou. tvářil se tak nemilosrdně, že se vance mezi ně raději postavil, jako by ji chtěl ochránit. „proč jsi ji sem vůbec zval, vanci? copak tvá rodina té mojí neublížila už dost?“ „co se stalo?“ ptal se vance. „stalo se to,“ vyhrkl Morgan, „že tvá vnučka včera v noci vylákala mého syna do parku. stejně jako tenkrát.“ „emily s tím nemá nic společného,“ ozval se z verandy Win. otevřel ochrannou mříž a vešel dovnitř. „požádal jsem ji, ať se tam se mnou sejde. a vůbec to nebylo jako tenkrát. Byli jsme s emily v parku jen sami dva.“ „Řekl jsem ti, abys zůstal doma,“ zlobil se Morgan. „vždyť tohle se mě přece týká. tak u toho chci být.“ Dědeček vance vypadal zmateně. obrátil se na ni. „emily?“ „Myslela jsem, že když tam půjdu, udělá něco, aby mě ztrapnil, a pomstil se tak za to, co tenkrát provedla máma. když mi říkal, že září, nevěřila jsem mu to. Nevěřila jsem mu, že když tam za ním přijdu, tak mi to ukáže.“ „holčičko, proč jsi tam chodila, když sis myslela, že se ti vysměje?“ ptal se nevěřícně vance. „Myslela jsem, že tím trochu napravím…“ vance zvedl obrovitou ruku. „Dost, hned přestaň. ty nemusíš napravovat nic z toho, co udělala tvá máma. Morgane, tohle musí okamžitě skončit.“ „Necháváš jí moc velkou volnost, jako předtím svojí dceři.“ Dědečkovi vanceovi se napjal obličej. zlobil se. rozzlobený obr vypadal opravdu hrozivě. „Nikdy jsem Dulcii neomlouval, vždy jsem přijímal vinu za to, co provedla, za to, 186

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

že jsem ji nedokázal vychovávat. ale teď mě dobře poslouchej, má vnučka není Dulcie a já nepřipustím, aby ses k ní takhle choval.“ Morgan si odkašlal. „Bylo by mi mnohem příjemnější, kdyby ses posadil, vanci.“ vance se ani nehnul. „v mé přítomnosti se nikdo necítí ve své kůži. a právě ty bys měl vědět, jak je to nepříjemné.“ „chci, aby se držela dál od mého syna.“ „Já už tvého syna nějakou dobu pozoruju v lesích za naším domem. emily rozhodně není ta, kdo by se měl držet dál,“ ohradil se vance.

Morgan po Winovi střelil pohledem. „Nemůžeš mě přinutit, abych se od ní držel dál,“ prohlásil Win. „copak ty ses od svého strýce ani trochu nepoučil?“ ptal se Morgan. „ano, poučil. poučil jsem se, že když člověk miluje někoho, koho mu jeho rodina neschvaluje, je k tomu třeba velká dávka odvahy.“ „vždyť tu holku nemiluješ,“ odfrkl si nevěřícně Morgan. emily z něj nemohla odtrhnout oči. on ji miluje? Win se však dál díval na otce a probíhal mezi nimi nelítostný boj o moc. „Můj bratr kvůli její rodině spáchal sebevraždu,“ naléhal Morgan na Wina. „copak to pro tebe nic neznamená?“ „to bylo jeho rozhodnutí,“ nedal se Win. emily udivovalo, jak je klidný. Morgan coffey si dokázal prosazovat svou, ale jeho syn se od něj nenechal zahanbit. přemýšlela, jestli o tom Morgan ví, jestli to chápe. Win zřejmě za většinu svých obdivuhodných vlastností vděčil otci. „ale podle mě je hlavně hloupé ignorovat to, co pro nás obětoval. Dal nám příležitost prožít zde úplně normální život.“ „od té doby, co se to stalo, můj život normální být přestal! tvá matka mi nikdy neodpustila, že jsem jí o tom neřekl.“ „a ty chceš, aby se mi stalo to samé? chtěl jsem jí to ukázat.

187

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

Nechtěl jsem, aby to bylo tajné. a svět se nezhroutil. Neodmítla mě, tati. tady nejde o tebe a mámu. tady nejde ani o Dulcii a logana. tady jde o mě a emily. Je to úplně jiný příběh.“ Následující ticho přerušil vance. „Dopřej jim vlastní život bez našich problémů, Morgane.“ Morgan se však nehodlal jen tak vzdát. Ukázal na emily. „tvá dcera tehdy v noci vlákala mého bratra do parku! oklamala ho. všechno zničila.“ „Dej tu ruku dolů, Morgane,“ vyzval ho vance. „Už ti to zopakuju jenom jednou. Má vnučka není Dulcie a já nestrpím, abys ji obviňoval z matčiných hříchů.“ „a co s tím hodláš dělat?“ vance udělal krok směrem k němu. „povím pravdu. Udělal jsi z logana a vaší rodiny oběti a já to připustil, protože to tak chtěla i Dulcie. odjížděla s vědomím, že všechnu vinu hodí na ni. odjela, aby vám tu usnadnila život, což byla první nesobecká věc, kterou kdy udělala.“ emily, která se celou tu dobu dívala na Wina, se náhle prudce otočila. „o čem to mluvíš, dědečku vanci?“ „pojďme, Wine,“ nařídil synovi Morgan. „Ne, chci si to poslechnout.“ „logan měl problémy dávno předtím, než se mu v životě objevila Dulcie,“ pokračoval vance. „o sebevraždu se pokusil už několikrát, ale věděli o tom jen jeho příbuzní. Dulcii se s tím však svěřil. Byli do sebe s tvou matkou zamilovaní. tedy minimálně tvá máma byla zamilovaná do něj. tak jsem ji ještě nikdy neviděl. po celém městě vyrývala své a loganovy iniciály do všech dřevěných ploch, na které narazila.“ „počkej, ty iniciály dělala máma?“ divila se emily. „Ne logan?“ přikývl. „Byla jím úplně posedlá. vždycky bývala tak panovačná, pořád si prosazovala svou, ale k němu se chovala s velkou pokorou. Na veřejnosti vystupoval plaše, ale když spolu byli sami, naprosto ji ovládal. protože moc dobře věděl, jak ji 188

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

tím rozzlobí, řekl jí, že spolu nemůžou chodit, protože to jeho rodina neschvaluje. tvrdil jí, že jeho rodina má příliš velké tajemství a nedovolí mu oženit se jen tak s kdekým. podle něj však bylo řešení. proto Dulcie ochotně pozvala všechny obyvatele města na své takzvané vystoupení, věděla, že je to jen lest, aby logan mohl předstoupit před celé město. Myslela si však, že jí přitom jen symbolicky vyzná lásku. Dulcie neměla ani ponětí o tom, že coffeyovi za tmy nevycházejí ven proto, že září. tak jako všichni ostatní si myslela, že to je jen další věc, kterou dělají proto, aby se odlišovali od ostatních, aby se povyšovali nad ostatní obyvatele města patřící ke střední třídě. vlastně si pořád ještě vybavuju, jak některé další významnější rodiny také po setmění nevycházely, aby vypadaly jako coffeyovi.“ „ona ho neoklamala?“ ptala se emily. „to spíš on oklamal ji. Dulcie byla stejně ohromená jako my ostatní. logan za ní po celé té události přišel, ona s ním však odmítla mluvit. Nevím, jestli celou tu dobu plánoval, že odhalí rodinné tajemství a pak spáchá sebevraždu, nebo jestli ho jen přemohly výčitky svědomí, které ještě zesílilo Dulciino odmítnutí. to ví jen jeho příbuzní. vím však, že to tajemství se rozhodl odhalit sám od sebe. chtěl, aby se o tom lidé dozvěděli.“ emily se nemohla ubránit a začala vše porovnávat s Winovým jednáním. Jeho rodina se podle všeho už po celé generace snaží, aby ji ostatní přijali takovou, jaká doopravdy je.

Morganovi v obličeji vyskákaly nachové skvrny. „Nikdo ti to neuvěří. Nikdo ti nebude věřit, že Dulcie v tom byla úplně nevinně. Mohla mu zabránit, aby na to pódium vylezl. Mohla mu zabránit v tom, aby se zabil. Miloval ji. vždyť jí dal naši rodinnou památku. Ukázal na náramek s přívěsky na emilyině zápěstí. emily si ho automaticky zakryla rukou. „Matka mu ho dala, aby ho daroval ženě, kterou si vezme, ona ho také dostala o svatební noci. Fakt, že ho daroval Dulcii, něco znamenal. kdyby se však zamiloval do někoho méně sobeckého 189

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

a citlivějšího, možná by ještě byl naživu. Naše tajemství by dál zůstalo tajné. tak jak to mělo být.“ „emily už pravdu zná,“ prohlásil klidným hlasem dědeček vance. „Na ničem jiném mi nezáleží. Nemám v úmyslu to říkat nikomu dalšímu.“ Netušila, proč je pro Morgana tak důležité, aby lidé věřili tomu, že bratr byl oklamaný. Možná se tak snáze vypořádával s bratrovou smrtí. Nebo možná jeho rodině pomáhalo to, že si celé město o loganovi nemyslí, že byl psychicky labilní a manipulativní. pro ně je určitě dobré, že k jejich záři nepřibylo žádné další podobné prokletí. takhle se možná celé město snáze smířilo s tím, co viděli, snáze s coffeyovými soucítili. emily došlo, že její matka o tom moc dobře věděla. proto na sebe také vzala všechnu vinu. a byl to její první krok k úplně novému životu. „ani já to nikomu nepovím,“ slíbila.

Morgan se obrátil na Wina. „Budu o tom přemýšlet,“ řekl Win. „Budeš o tom přemýšlet doma. Máš domácí vězení.“ Morgan se obrátil a vyrazil ke vchodovým dveřím. přidržel Winovi ochrannou mříž. Win však nejprve zamířil k vanceovi. „až mi skončí trest, rád bych vaši vnučku pozval na schůzku, jestli s tím budete souhlasit,“ a podal mu ruku. „Wine!“ okřikl ho Morgan. vance vypadal stejně překvapeně jako Morgan, pak však pomalu zvedl ruku a tou nabízenou potřásl. „Wine! Domů!“ Win se obrátil, ale předtím se podíval na emily, která stále ještě byla na schodech, a zeptal se: „Uvidíme se brzy?“ přikývla. povzbudivě se na ni usmál, pak se otočil a odešel.

Morgan za sebou nechal hlučně prásknout ochrannou mříž. emily s vancem se chvíli ani nehnuli a zírali na dveře. pak se emily konečně obrátila na dědečka. „proč jsi mi už na začátku neřekl pravdu?“ „Musel jsem jí přísahat, že to nikomu neprozradím.“ vypadal unaveně. Šel ke schodišti, posadil se a celý se nahrbil. ona 190

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

dál stála, dědeček byl však tak obrovský, že i vsedě byl větší než ona. „lily měla sestřenici, která žila v san Diegu. Domluvil jsem s ní, že se k ní Dulcie nastěhuje. Že si tam dodělá školu.

Dal jsem jí spoustu peněz a ona odjela den před loganovým pohřbem. snažila se tam nějak uchytit, ale myslím, že po tom, co se stalo, nevěděla, co se sebou. po několika měsících nechala školy. za pár měsíců odjela někam jinam. Dva roky jsem od ní dostával pohledy. potom už nic.“ „proč jsi ji nehledal?“ vyptávala se emily. pokrčil rameny. „protože jsem věděl, že nechce, aby ji někdo našel. Bylo jí jasné, že kdyby se se mnou spojila, dal bych jí cokoli. ale ona už o to nestála. slušný život mohla prožít jen tehdy, když všechno nechá za sebou. coffeyovy, Mullaby… mě.“ „vždyť se mohla vrátit a všem říct pravdu,“ namítala emily. „a všichni by viděli, jak dobrý člověk se z ní stal. Mohla by se vykoupit.“ „Myslím, že našla jiný způsob vykoupení,“ prohlásil dědeček vance a díval se na sepnuté ruce. „když odjížděla, řekla mi, že až bude mít děti ona, nikdy je nevychová tak jako já ji. prý je naučí odpovědnosti. Její děti se jí vůbec nebudou podobat. Myslím, že mi po nějaké době odpustila. ale zasloužil bych si, aby se to nikdy nestalo.“ zhluboka se nadechl. „Jedno je jisté, vychovala úžasnou dceru.“ emily mlčela a pak se vedle něj posadila na schody. položila si ruku na jeho. „ty taky, dědečku vanci,“ prohlásila. a tehdy ji poprvé napadlo, že možná vůbec nevadí, že jsou jediní dva lidé, kdo o tomhle vědí.

Nejdůležitější bylo, že o tom vědí.

vance přemýšlel, jestli po tom všem vůbec má chodit na snídani. Nakonec se však rozhodl, že půjde, protože nechtěl odpovídat na otázky pídící se po důvodu jeho nepřítomnosti.

Nikdo nemusí vědět, co se tu dnes odehrálo.

191

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

když se za pár hodiny vrátil ze snídaně, byl vyčerpaný, ale vůbec se to nepodobalo normálnímu vyčerpání, které cítil každý den. Napětí vyvolané střetem s Morganem se projevilo tak, že mu bylo, jako by se právě s někým srazil. Bolely ho svaly na krku a klouby. Bude si muset jít lehnout a prospat se.

Nešel však rovnou do svého pokoje, ale nejdřív vyrazil zkontrolovat sušičku.

Nechtěl se na Morgana tak rozzlobit. Na jiné lidi zvyšoval hlas jen zřídka. Nemělo to smysl. vždyť člověk, na kterého se zlobíte, svého činu málokdy zalituje. to zlobit se na sebe je mnohem užitečnější. Ukazujete tím totiž, že máte dost rozumu na to, abyste trestali jedinou osobu, které tím snad prospějete. a na sebe se zlobil poměrně často. za spoustu věcí. za to že to nechal zajít tak daleko. Že příliš žil v minulosti. Že pro Dulcii nebyl lepším rodičem. Že přišel o tak velkou část emilyina života. Šel do prádelny a otevřel sušičku. sáhl dolů, pokrčil nohu a snažil se přitom nehekat námahou. připadal si uvnitř tak malý a přitom musel nosit tělo, které pro něj bylo příliš velké. když sáhl dolů, čekal, že ucítí hladký a studený buben sušičky. Místo toho prsty přejel po čemsi slizkém. Čemsi pohyblivém.

Ucukl rukou a klopýtl dozadu. ven vyskočila obrovská žába.

Bez pohnutí na ni zíral. sledoval ji, jak skáče ke dveřím prádelny, pak okamžik myslel, že zahlédne lilyiny boty. opravdu oči zvedl vzhůru a čekal, že se tam objeví, bude tam stát a smát se na celé kolo jako posledně.

Nikdo tam však nebyl. znovu se podíval dolů a zjistil, že žába je pryč. rychle vyšel z místnosti, když procházel dveřmi, připadal si, jako by ho ovanul jakýsi voňavý větřík. Dokonce mu pročísl vlasy. rukávy košile se mu vzdouvaly.

192

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

zavřel oči a zhluboka se nadechl. lily. vzduch byl plný jejího ducha. Dlouze stál bez hnutí, protože o ni nechtěl přijít. zhluboka se nadechoval a bolelo ho srdce, protože ta vůně každým nadechnutím slábla. a pak znovu odešla. když otevřel oči, uviděl, že žába sedí u kuchyňských dveří. obrátila se a prolezla dírou v mříži. vance ji bezmyšlenkovitě následoval. otevřel mříž a zjistil, že žába skáče přes dvorek. Šel za ní až na samý konec zahrady. Žába se zastavila u altánu a dívala se na něj. vance váhal a pak se rozhlédl. Byla tu asi emily a zastříhla zimostrázy u altánu. Náhle si vzpomněl, že to dělala i Dulcie, po lilyině smrti. snažila se vše zvládnout sama, ale bylo jí teprve dvanáct. Měl jí tenkrát pomoci, měl převzít odpovědnost, on ji však jenom zahrnul penězi. tak nějak se celý rozpadl a vše ostatní ho brzy následovalo. lily by nic takového nestrpěla. to se mu možná snažila sdělit. když mu žábu do sušičky dala naposledy, snažila se mu tím říct, aby přestal lpět na tom, jak věci bývaly kdysi, aby se přestal bát změn a toho, co bude následovat.

Musí přestat marnit čas, který mu zbývá. Musí se přece postarat o vnučku. zhluboka se nadechl a souhlasně na žábu kývl. Dobrá. zavolá bývalému zahradníkovi. věděl, že v jeho řemesle pokračují mladší členové rodiny. Nechá to tu dát do pořádku. obrátil se, aby se podíval na dům. ani zdaleka nebyl ve stejném stavu, jako když ještě žila lily. sežene pokrývače. Natěrače. ano. a bude emily dávat kapesné. promluví si s ní o tom, jestli půjde na vysokou. Možná půjde na státní, kam chodila i lily, ta odsud není daleko. Možná se na prázdniny bude vracet domů. Možná tu bude chtít žít i po promoci. ano.

193

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

Nechá jí možná postavit dům u jezera, jako svatební dar. co když si vezme Wina coffeyho? v tom případě se určitě nebudou brát za tmy.

Nebo, jak ho tak znal, možná ano.

Usmíval se a přemýšlel, jak asi emily bude vypadat ve svatební den. lilyiny svatební šaty byly na půdě. Možná si je bude chtít vzít.

Dort jim samozřejmě upeče Julia. krátce se zasmál, protože mu došlo, jak moc předbíhá.

Možná je tak vysoký, že vidí až do zítřka, ale už hodně dlouho se tam nedíval. Úplně zapomněl na to, jak zářivá ta budoucnost může být. tak zářivá, že ho to téměř oslňovalo.

emily si příštích sedm dní připadala, jako by žila v bublině, a čekala, až Winovi skončí domácí vězení. Už už začínala mít pocit, že mu otec to domácí vězení dal snad na doživotí.

Ne že by se neměla čím zabavit. vance se náhle zbláznil do vylepšování domova, což sice bylo dobré, ale emily každé ráno vzbudilo bušení na střeše, hukot sekačky vzadu na zahradě nebo štiplavý pronikavý pach barvy. když se dědečka zeptala, kam ten spěch, tvrdil jí, že brzy bude pršet a že chce do té doby všechno stihnout. ten týden v Mullaby nastala vlna veder, proto emily nemohla věřit tomu, že by někdy brzy opravdu mělo pršet. pokaždé když sešla dolů, podrážděná kvůli vedru, dědeček vance jí sdělil, že se tím nemusí trápit, protože brzy vše zchladí déšť. když se ho pak zeptala, jak to ví, vysvětlil jí, že mu to prozradily lokty a kolena. každé odpoledne, když se vance šel natáhnout, zmizela na návštěvu do vedlejšího domu, aby mohla strávit nějaký čas v klimatizovaném prostoru. ale ani tam to nebylo úplně ideální. Julia totiž i přes to strašné vedro každý den pekla dort a okno do kuchyně nechávala dokořán. když se jí emily ze194

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

ptala, proč to dělá, prohlásila, že někoho volá. emily se dál neptala. stačilo jí, že tomu Julia věří. zatímco Julia pekla, emily jí vyprávěla o Winovi. Julia podle všeho byla ráda, že už o tom emily ví. emily také věděla, že Julia už její matce odpustila všechno, co jí prováděla. Julia poslední dobou odpustila spoustě lidí. zmizela většina jejího neklidu. každý den v pět hodin se stella vracela z práce a Julia ve stejnou dobu brala hotový dort a kamsi odjížděla. když se to stalo už posedmé, emily se konečně stelly zeptala, kam že to Julia ty dorty bere. Nejdříve si myslela, že Julia ty dorty odváží do restaurace. pak však zjistila, že se večer nevrací domů, a její zvědavost narůstala. „Bere je k sawyerovi,“ vysvětlovala stella. „a on sní celý dort?“ divila se emily. „s tím si nemusíš dělat starosti, on má potom spoustu pohybu.“ stella náhle ze svých slov vypadala vyděšeně. „zapomeň na to. Nic jsi neslyšela. sakra. potřebuju sklenku vína. Jak už jsem jednou říkala, řiď se mými slovy, ne skutky.“ emily po Juliině odchodu moc ráda sedávala se stellou na jejich verandě, když se den pomalu měnil ve večer a ona čekala, až půjde s dědou na večeři. stella jí někdy vyprávěla o mámě. Byla úžasná vypravěčka a měla divokou minulost, což byla ideální kombinace. emily nikdy nevycítila, že by stella se svým stávajícím životem nebyla spokojená. Domnívala se, že v jejím vyprávění bylo mnohem víc než jen její touha vrátit se do minulosti a něco změnit. když se ten večer vracela domů, uvědomila si, že horko vše v Mullaby snad ještě víc zpomaluje. Na ulicích stále ještě bylo hodně turistů, všude však bylo ticho, jen občas se z okolních domů ozvalo bzučení ventilátoru nebo klimatizace. Jako by všichni upadli do jakési letargie a čekali, až se něco stane. a tu noc se to konečně stalo. hned po setmění vypukla obrovská bouře. Byla tak prudká, že emily s vancem museli běhat po domě a zavírat všechna okna. smáli se přitom a přeměnili to na hru, pak oba stáli 195

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

na přední verandě a dívali se na provazy deště. připadalo jí, že konec tohoto dne bude znamenat i konec příběhu, a náhle ji to rozesmutnilo. rozhodla se, že zůstane vzhůru s dědečkem. hráli karty, pak si prohlíželi fotoalba, která vance odněkud vykouzlil, plná fotek její matky.

Nakonec dědeček prohlásil, že už je unavený, a ona mu neochotně popřála dobrou noc. Šla nahoru, vstoupila do pokoje a uvědomila si, že nechala otevřené dveře na balkon. Dovnitř pršelo a podlaha byla plná vody. téměř hodinu vytírala podlahu a utírala dveře, stěny a blízký nábytek. všechny mokré ručníky hodila do vany, pak se vysvlékla z mokrého oblečení. oblékla si bavlněnou noční košili a padla na postel. prudce se ochladilo a jí připadalo jako hrozná škoda se přikrývat. zvuk kapek dopadajících na balkonové dveře působil, jako by pršely mince. o několik hodin později se probudila, protože se mimoděk odkopala. všude bylo ticho, ale takové to zvláštní ticho připomínající nedokončenou větu. Bouře už ustala a v jejím pokoji bylo nepříjemné vedro. otevřela oči a zjistila, že mezerami mezi závěsy na zavřených balkonových dveřích dovnitř proudí měsíční světlo. pomalu vstala a šla dveře otevřít. větve stromů po dešti tak ztěžkly, že se téměř dotýkaly balkonu. opět se vrátilo teplo typické jižní noci, s tíživou vlhkostí. Měsíc se odrážel od všech zmoklých povrchů, až to působilo, jako by vše pokrýval led. všechno jí to zpočátku připadalo tak cizí. když sem poprvé dorazila, neměla ani tušení, jak moc si tohle místo oblíbí. když sem dorazila, tak nevěděla ještě spoustu dalších věcí. zvláštních a neuvěřitelných věcí. světlo z měsíce dovnitř pronikalo podél dveřní zárubně a šířilo se po stěnách kousek do místnosti. Dostalo se dost daleko na to, aby si všimla, že tapeta s fázemi měsíce, s níž tu celý týden žila, byla pryč. teď měla zajímavou tmavou barvu, kterou nedokázala rozlišit, přerušovanou dlouhými žlutými pruhy. trochu to připomínalo otevírání tmavých dveří nebo 196

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

oken, po němž se dovnitř začíná dostávat světlo. tapeta obvykle nějak odrážela její náladu nebo situaci, co má však znamenat tohle? otevírají se jí nějaké nové dveře? od něčeho se osvobozuje? když jí konečně došlo, co to znamená, prudce se otočila a přejížděla očima po místnosti, dokud ho nenašla.

Win seděl na pohovce proti její posteli. Nakláněl se dopředu, lokty si opíral o kolena a ruce měl sepjaté. „o půlnoci mi skončilo domácí vězení,“ vysvětloval. rozbušilo se jí srdce. tak ráda ho viděla. ale najednou se cítila hrozně rozpačitě. „tak… ses tu chystal jen tak sedět, dokud se neprobudím?“ „Jo.“ vstal. v nočním tichu to zašustilo. Šel k balkonovým dveřím. stála ve čtverci ozářeném měsíčním světlem, on se zastavil těsně před ním, jako by to byla hranice, kterou nemůže překročit. „Už jsem málem zapomněla, jak vypadáš,“ poznamenala žertovně. Nebyl to dobrý vtip. proč jen je tak nervózní?

Protože ji málem políbil. „to já si celou tu dobu vybavoval, jak vypadáš ty,“ prohlásil vážným tónem. „celý den mi tu někdo tloukl kladivem, řezal a sekal. v tom se jde jen těžko soustředit.“ s úsměvem se na ni podíval. „to jako má být výmluva?“ „Navíc tu nemáme klimatizaci. víš, jak těžko se člověk bez ní soustředí?“ Měla by zmlknout, ale nějak se jí to nedařilo. „tvůj dědeček nechal uříznout tu nejsilnější větev dubu, co ti sahala až na balkon. tentokrát jsem měl velké problémy sem vylézt.“ tím ji konečně umlčel. zírala na něj do šera. „kolikrát už jsi tady byl?“ „párkrát.“ Náhle si vzpomněla na den, kdy dorazila do Mullaby. „když jsem přijela, někdo položil náramek, který jsem ztratila, na stůl…“ 197

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

„věděl jsem, že ten den máš přijet,“ vysvětloval. „Byl jsem na tebe zvědavý. pak jsem na chodníku našel ten náramek.“ „Už se sem nemusíš takhle krást,“ prohlásila. „všechno je otevřené.“ Místo odpovědi šel před ní na světlo, byli tak blízko od sebe, že se téměř dotýkali. zpočátku se nic nedělo. ale pak se kolem něj náhle objevila záře, jako by se tak rozžhavila, až celá zbělala. podívala se na něj a on ji pozorně sledoval. „lhala jsem,“ šeptla. tím ho podle všeho vystrašila a začal couvat. „o čem?“ Natáhla k němu ruku a zastavila ho. „Že jsem zapomněla, jak vypadáš. Něco takového bych nikdy nemohla zapomenout. Nikdy to nezapomenu,“ prohlásila. „celý svůj život.“ Usmál se a vzal její obličej do dlaní. pak ji konečně políbil.

198

Kapitola 16 Maddie Davisová si upravila batoh na ramenou a mířila po chodníku. Do Mullaby dorazila včera a bydlela v hostinci na hlavní třídě. Ubytování jí vybrali rodiče. chtěla si to sice zařídit sama, ale bylo jí jasné, že rodiče si dělají starosti a že když jí zaplatí ubytování ve slušném hotýlku, trochu se jim tím uleví. proto to také byla ochotná snášet a poslušně jedla čokoládičku, co jí každý večer pokojská položila na polštář.

Minulou noc nespala dobře. oknem jí do místnosti proudil měsíc v úplňku, ona se téměř celou noc choulila v křesle a zírala do parku na druhé straně ulice. U snídaně ji majitelka penzionu poučila, že srpnovému úplňku tady říkají Jeseteří. prý jsou při něm lidé neklidní, tvrdila, jako by měli příliš práce a ještě museli chytit moc ryb. po snídani Maddie mluvila s mámou a snažila se znít vesele.

Matka však podle všeho dál byla nervózní. „Možná se konečně vysvětlí, proč jsem tak ironická,“ žertovala Maddie. „Možná to prostě mám vrozené a vůbec to není tvoje chyba.“ Máma se tomu vůbec nesmála. Maddie nechápala, proč ji to ještě překvapuje. Její rodiče sice byli ti nejlaskavější lidé na světě, ale její smysl pro humor absolutně nechápali. Brzy se naučila, že si před nimi musí dávat pozor na pusu.

Bylo dokonale slunečné pondělní ráno. Maddie se při chů199

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

zi zhluboka nadechla omamně sladkého vzduchu a trochu se jí uvolnila ramena. Město se jí líbilo. připomínalo jí cosi, co zatím nedokázala nikam zařadit. všimla si nápisu visícího nad dveřmi před ní.

DŽeJŮv GrIl z nějakého důvodu se zastavila. Nohy se odmítaly hnout z místa. lidé za ní ji museli obcházet.

Už se to chystala udělat léta a teď nastal správný čas. závažnost celé události se pokusila snížit tím, že si na ni vymezila jen velmi málo dnů. vsunula ji mezi konec letní praxe v otcově právní kanceláři a zahájení druhého ročníku Georgetownské univerzity. ale teď, když už k tomu mělo doopravdy dojít, nebyla si jistá, jestli se jí do toho vůbec chce. co tím vlastně dosáhne? s adoptivními rodiči má úžasný vztah. a z toho mála informací, které se Maddie o své pravé matce dozvěděla, dokázala odhadnout, proč se jí asi vzdala. Julii Wintersonové bylo šestnáct a chodila na collierovu nápravnou školu, ve své době převratnou instituci, internátní zařízení pro problémové dívky. před několika lety byla uzavřena z důvodu úspor v rozpočtu. Dnes Julia žila v malém městečku v severní karolíně, kde vlastnila restauraci. Nikdy se nevdala. Žádné další děti neměla. soukromý detektiv, kterého kvůli Maddii najali rodiče, jí dokonce opatřil Juliinu fotku. Byla pohledná a svěží, jen v tmavých očích měla posmutnělý výraz. Maddie se jí se světlými vlasy a modrýma očima příliš nepodobala. Usoudila, že musí být po otci, ať už to byl kdokoli. Na rodném listu jeho jméno nebylo. tuhle věc jí mohla prozradit pouze Julia. znovu se rozešla, prudce jí však bušilo srdce. slyšela ho až v uších. Už byla téměř u velkého okna restaurace. tam se znovu zastavila a tentokrát se opřela o cihlovou fasádu budovy. odložila si batoh k nohám a oči si zakryla dlaněmi.

Nebuď srab, napomenula se.

Nechala ruce klesnout podél boků. když oči znovu otevřela, zjistila, že stojí proti dvěma mladým lidem sedícím na lavičce před restaurací. Dívka měla 200

D í v ka ,

kt e r á s a h a l a p o h v ě z D ác h

zvláštně neposlušné vlasy a oblečená byla v šortkách a tílku.

Mladík na sobě měl bílý lněný oblek a u krku červený motýlek. Byli k sobě sklonění, téměř se dotýkali čely, mladík držel dívku za ruku a jemně jí palcem přejížděl po zápěstí. princ a princezna ve svém vlastním království. Maddie se tomu musela usmát. když se dveře restaurace otevřely, oba zvedli hlavu. Maddie se otočila a rozšířily se jí oči. postarší muž vycházející ven se musel sklonit, aby se vešel do dveří. v životě neviděla nikoho tak vysokého. když ho mladí lidé spatřili, vstali. obr k nim kráčel podivnou chůzí, jako by mu zdřevěněly nohy. Mladík mu podal ruku a obr mu s ní potřásl. Něco si pověděli, čemusi se zasmáli a pak se mladík v bílém obleku obrátil a odcházel po chodníku. když míjel Maddii, mírně se usmál a zdvořile na ni kývl.

Dívala se na něj, jak odchází, a pak se obrátila k obrovi a dívce. obr dívce podal papírový sáček. vzala si ho a společně vyrazili pryč. Maddie natahovala krk, aby si ho na odchodu důkladně prohlédla. připadala si jako v nějaké podivné pohádce, jako by ji právě někdo zanesl až na konec příběhu.

Dveře restaurace se opět otevřely a ven vycházeli dva muži. ven vylétly stříbrné jiskry a vítr je unášel pryč. zhluboka se nadechla a napřímila se. cukr, vanilka a máslo. tahle neodbytná vůně ji provázela celý život. Někdy ji viděla, jako tentokrát, ale většinou ji jen cítila. Jako dítě seděla ve škole, venčila svého pejska chestera nebo se starším bratrem byla na nudné hodině houslí a zničehonic se tam objevila ta vůně a ona začala být z nepochopitelných důvodů hrozně neklidná. Dokonce ještě dnes se občas v noci budívala a mohla by odpřisáhnout, že v domě někdo peče dort. spolubydlící si mysleli, že se zbláznila. právě povědomost té vůně jí dodala odvahu, aby zvedla batoh, šla k oknu a podívala se do restaurace. Byl to obyčejný, ničím nevýrazný podnik, uvnitř však byla spousta hostů.

201

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

Maddiiny oči okamžitě zabloudily k ženě za barem. Byla to ona.

Julia Wintersonová. Žena, která ji porodila.

Usmívala se a bavila se s pohledným mužem se světlými vlasy sedícím na druhé straně baru. Maddie na tu fotografii od soukromého vyšetřovatele zírala celé hodiny. ve skutečném životě Julia vypadala mnohem šťastnější a jakoby ukotvenější.

Maddie ji dál sledovala oknem a pomalu mířila ke dveřím. když se k nim dostala, všimla si, že je na nich přilepený leták s nápisem: Dorty od modrooké holky: Pečeme dorty pro každou příležitost. Bližší informace uvnitř. pak ven vyšel někdo další, všiml si jí a podržel jí dveře. „Jste připravená?“ zeptal se ten muž. konec jednoho příběhu. začátek dalšího. „ano, jsem připravená,“ prohlásila a pak vešla dovnitř.

202

Rok plný úplňků lednový úplněk: Vlčí úplněk podle pověstí za tohoto úplňku u indiánských vesnic vyli vlci. když je v lednu úplněk, lidé většinou moc jí, moc pijou a moc si hrají, aby nějak vyplnili zimní prázdnotu. Únorový úplněk: Sněžný úplněk v únoru obvykle padá nejvíc sněhu. ve spaní se lidem za sněžného úplňku často zdá o místech, která by rádi navštívili.

Březnový úplněk: Žížalí úplněk Na jaře měkne hlína a znovu se objevují žížaly… ale také červenky, které je konzumují. Během prvního březnového úplňku to všechny láká, aby se nechali přistihnout při něčem troufalém nebo šokujícím.

Dubnový úplněk: Růžový úplněk tento úplněk předznamenává objevení růžových plamenek, což jsou rané jarní květiny. Během růžového úplňku je ve vzduchu tolik naděje, že to představuje nejvhodnější dobu na to požádat někoho o ruku. květnový úplněk: Mléčný úplněk protože v tomto období je všude spousta zelené trávy, krávy a kozy dávají bohaté a silné mléko. lidé se často domnívají, že se za mléčného úplňku zvyšuje jejich přitažlivost . Červnový úplněk: Jahodový úplněk 203

s a r a h a D D I s o N a l l e N ová

v červnu obvykle dozrávají jahody a jsou vhodné ke sběru. za jahodového úplňku je nejvhodnější doba na to požádat někoho o odpuštění. v tomto období je ve vzduchu spousta sladkosti. Červencový úplněk: Jelení úplněk v této době začínají jelenům růst nové parohy. za červencového úplňku se mladí muži srážejí hlavami a i jinak se předvádějí. srpnový úplněk: Jeseteří úplněk podle indiánských pověstí se během srpnového úplňku dají nejsnáze chytit jeseteři ve velkých jezerech a jezeře champlain. za tohoto úplňku bývají lidé neklidní a vyčerpaní. zářijový úplněk: Dožínkový úplněk tento úplněk je nejblíž podzimní rovnodennosti, bývá tak jasný, že farmáři mohou pracovat dlouho do noci, aby domů dovezli i poslední zbytky sklizně. Je to období sebezkoumání. za tohoto úplňku bývají lidé náladoví. Říjnový úplněk: Lovecký úplněk v té době bývalo sklizeno, opadalo listí a pole zůstala holá, za tohoto úplňku bylo lépe vidět lovnou zvěř. když se na lovecký úplněk obrátíte s nějakou otázkou, bude vám hned jasné, co máte udělat. listopadový úplněk: Bobří úplněk v této době se dříve, než úplně zamrzne voda, kladly bobří pasti, aby lidé na chladné měsíce měli dostatek kožešin. pro některé je bobří úplněk poslední příležitostí udělat něco, co už dlouho odkládají, než se všude usadí tíživá zima. prosincový úplněk: Chladný úplněk tento úplněk oznamuje dlouhé, tmavé a chladné noci. za tohoto úplňku se jednoznačně vyspíte nejlépe z celého roku.

204

Poděkování Jako pokaždé bych chtěla vyjádřit svou nekonečnou vděčnost rodině i přátelům za jejich lásku, podporu a trpělivost. Už přestanu mluvit o grilování. slibuju. zvláště bych pak chtěla poděkovat andree cirillové, kelly harmsové Wimmerové, shauně summersové a Nitě taublibové. Bez vašeho přispění by tato kniha určitě nevznikla. Dala bych vám měsíc, ale ten už jste vy věnovali mně.

205

Dí vka, která sa h ala po hv ěz D ác h sarah addison allenová

z anglického originálu the Girl Who chased the Moon, vydaného nakladatelstvím Bantam Books, an imprint of the random house publishing Group, v New yorku v roce 2010, přeložila Jana kordíková obálku navrhla kateřina stárková redigovala Markéta hofmeisterová vydala euromedia Group, k. s. – Ikar, Nádražní 32, 150 00 praha 5 v roce 2013 jako svou 773. elektronickou publikaci www.euromedia.cz knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.bux.cz