0035600

Krysí ocásky a jiné specialitky

Pankrác zasunul zahradní hadici do díry v zemi. „Jdeme na to?“ zeptal se svého dvojčete Palmáce.

Bratr se ohnul a přiložil obě dlaně k díře. „Můžeš!“ Pankrác se otočil ke Gustavovi. Zahradník v odřených černých kalhotách s laclem a špinavými holínkami stál jen pár metrů za ním. Kapky potu na jeho pleši se třpytily ve slunci. „Pusť vodu!“ vykřikl Pankrác a Gustav roztočil kohoutek vodovodu. „Snad nemají další východ,“ přemýšlel Palmác nahlas. „To se hned uvidí…“ Pankrác se soustředil. Už to nemůže dlouho trvat…

A je to tady! Z díry vyskočila úplně promočená krysa. Palmác bleskově zareagoval, popadl ji a hodil do bedny, která mu sahala skoro až k pasu.

5

Pak se ven vyřítila druhá krysa… za ní třetí… a čtvrtá… Šlo to ráz na ráz. Když se po šesté kryse z díry vyvalila voda, Pankrác dal Gustavovi znamení, aby kohoutek zastavil. „Šest vypasenejch krys!“ oznámil Palmác hrdě. „To není špatný, co?!“

„Hele, koukej, kdo se to k nám hrne!“ Pankrác se široce usmál a ukázal k vjezdu. „Naše drahá sestřička a její ctitel!“ „Slyšela jsem tě!“ vykřikla Polly a neklidně se ohlédla na svého spolužáka Pita. „Polly mě pozvala na oběd,“ prohlásil Pit málem omluvně. Jako skoro vždycky měl kostkovanou košili do džínů zastrčenou jen napůl. „No, a protože jsem ještě u vás nikdy nebyl…“ „Už bylo načase!“ usmál se Palmác. „Dneska bude navíc skutečná lahůdka!“ Ukázal na bednu, z níž se ozývalo hlasité pištění. „Člověče, Palmáci, vážně si to nedokážeš odpustit?“ vyjekla Polly na bratra. „Člověče?“ Pankrác to slovo protahoval jako žvýkačku. „Měla bys to Pitovi konečně vysvětlit!“ „Já vím, ale teď tu bednu laskavě odnes a…“

„Co mi máš vysvětlit?“ skočil jí do řeči Pit. „Necháme ty dvě holubičky o samotě.“ Palmác se významně usmál na sestru. „A odneseme tyhle zlatíčka Karle do kuchyně – možná nám připraví jako zákusek dokřupava osmažené krysí ocásky.“ Pit otevřel pusu, ale nevydal ze sebe ani hlásek.

Dvojčata se rozesmála a rozběhla se k domu.

Palmác, Pankrác a Polly se se svými rodiči Patriciem a Prosperou Smrtičovými přistěhovali do vily na okraji Krásnohoří teprve nedávno. Starý dům jim odkázal strýček Drslav – i se zahradníkem, komorníkem, kuchařkou a psem. „Polly?“ Pit sledoval kamarádku vytřeštěnýma očima.

Polly se zamyšleně kousala do dolního rtu. „Víš, Pite, jsem strašně ráda, že se spolu kamarádíme, ale víš… musím ti něco říct. Týká se to mojí rodiny…“ V té chvíli se do zahrady vyřítila obtloustlá kuchařka Karla. Její kdysi bílá zástěra byla posetá tmavočervenými skvrnami. „Malá Polyxena muset přece Karle říct, že návštěva u nás taky jíst!“ zavolala na Polly. Karla přišla do Krásnohoří

8

z nějaké vzdálené země a vyjadřovala se trošku zvláštně. „Karla uvařit specialitka? Nebo návštěva taky jíst krysí ragú a jako dezert ocásky?“ „Žádné ragú a žádné ocásky,“ zašeptala Polly a dotčeně sklopila hlavu. „Ale to je škoda! Takže specialitka,“ přikývla Karla, obrátila se a odkráčela zpět do kuchyně. „Ano, prosím!“ Pit se zamračeně poškrábal na hlavě. Polly se ztrápeně usmála. „Víš, na první pohled to vypadá… zvláštně,“ poznamenala váhavě. „Říkáš zvláštně,“ opakoval Pit. „No, ano…“ Polly si

povzdechla

a zvolna se vydala cestičkou do

zadní části zahrady. Pit šel za ní. „Doufám, že se mnou budeš kamarádit i po tomhle rozhovoru…“ začala Polly nejistě.

Pit neklidně přivřel oči a Polly se znovu zhluboka nadechla. „Tak teda na rovinu. Já jsem člověk – jsem stejná jako ty!“ Přitom máchla rukou a ukázala nejprve na sebe a pak na Pita, který překvapeně zvedl obočí. „Ale dvojčata…“ pokračovala Polly zvolna a snažila se najít vhodný výraz. „Víš, Pankrác a Palmác…“ Pit jí přímo visel na rtech. „…a moje máma…“ Znovu se zajíkla a Pit ji netrpělivě doplnil: „…a tvůj táta…“ „Správně!“ potvrdila Polly. „Můj táta taky!“ Znovu se odmlčela. „Tak!“ prohlásila nakonec. „To bychom měli!!“ Pit nevěřil vlastním uším. „Polly! Co je s dvojčaty, tvou mámou a tvým tátou?“ „No, víš…“ Polly rozpačitě zírala na špičky svých nohou, které malovaly v prachu zahrady jeden kroužek za druhým. „A… Gustav, náš zahradník…

10

a kuchařka Karla… a taky komorník Bruno… dokonce i Hanibal, náš maličký jorkšíráček… Ti všichni jsou…“ Pit vytřeštil oči. „Co…?“ „Všichni jsou… jiní!“ „Tak…“ odvětil Pit. „…a co to přesně znamená?“ Polly polkla. „No, třeba… připadá jim krásné všechno, o čem si my myslíme, že je odporné!“ Pitův pohled bloudil po bodlácích a po trnitém křoví před černě natřeným domem, z něhož se místy odlupovala omítka. „A taky…“ polkla Polly, „…vidí ve tmě.“

11

Rodina Smrtičových

Pit se nevěřícně zadíval na Polly. „Co tím myslíš, že vidí ve tmě?“ „Vůbec si nevšimnou, že je tma,“ odpověděla Polly. „Nerozlišují den a noc, chápeš?“ Pit zakroutil hlavou. „V noci nepotřebují světlo. V celém domě není elektrické osvětlení, jen pro mě obstarali pár svíček.“ Pit si odkašlal. „A proč ty ve tmě nevidíš?“ zeptal se. „To nevím.“ Polly pokrčila rameny. „Máma říká, že jsem rozmar přírody. A všichni mě litují, protože budu žít jen krátce.“ „Cože!“ vykřikl Pit vyděšeně. „Ne, to ne! Tak jsem to nemyslela. Jenomže oni žijí desetkrát déle než my lidé.“

12

„Desetkrát déle?“ zopakoval Pit a vykulil na ni oči.

Polly si povzdychla. „Mým rodičům je přes tři sta let, ale vypadají, že je jim sotva přes třicet. Pankrác a Palmác nedávno oslavili stojedenácté narozeniny, ale chovají se jako jedenáctiletí…“ „Ale ty ses narodila před dvanácti lety – a je ti dvanáct?“ vyptával se Pit. „Přesně tak! Jsem stejná jako normální lidé.“ Polly uvažovala, zda má Pitovi říct, že její rodina za úplňku vysedává venku na černých kempinkových židlích a pobrukuje si zvláštní písně. Že pocházejí z čarodějnic, kouzelníků a jiných podobných stvoření. Že ztratili své magické schopnosti. A že s oblibou pořádají k obědu šváby, červy a medúzy. Ale pak se rozhodla, že už bude radši mlčet. Jestli Pit vážně zůstane na oběd, s její rodinou se blíž seznámí až příliš brzy. Tolik doufala, že zůstane... Byl totiž jediný, s kým se po přestěhování do Krásnohoří spřátelila.

Z myšlenek ji vytrhla Karla. „Specialitky pro ubohé lidičky hotové!“ vykřikla z okna. „Za minutu a ještě jednu minutu všichni jíst!“ Polly se s nadějí v očích zadívala na Pita. „Tak co?

13

Půjdeš se mnou za minutu a ještě jednu minutu na oběd?“ Pit se znovu rozhlédl po kamenité zahradě zarostlé plevelem, jako by v ní hledal odpověď. Pak nenuceně prohlásil: „No jasně! Něco takového si přece nenechám ujít!“ Když Pit vstoupil do domu, nedokázal potlačit vyděšené ach! Všude, kam se podíval, stály rakve.

U stěn, mezi dveřmi… „Táta má pohřební ústav,“ omlouvala se Polly. „Ještě pořád hledá nějaké obchodní prostory… nebo to aspoň tvrdí.“ A tiše dodala: „Jenomže já si myslím, že už o podnikání nemá moc zájem. Naši totiž zdědili spoustu peněz.“ Pak ukázala na dveře: „Tady je jídelna.“ „Konečně jste tady!“ vyhrkl Pankrác s úlevou, když vešli dovnitř. „Mám už děsnej hlad!“ „Tohle je Pit Nick z naší třídy,“ představila Polly svého kamaráda.

Paní Smrtičová se na Pita zvědavě zadívala temně nalíčenýma očima. „Pankrác a Palmác nám už řekli, že dnes přijde na oběd host,“ prohlásila s chladným úsměvem.

14