0035634

MILOSTNÝ PŘÍBĚH SISI A F R A N T I Š K A J O S E FA

V roce 1837 připadl Štědrý den na neděli. V Maxově paláci v mnichovské ulici Ludwigstrasse panovalo jiskřivé napětí.

Nikoli však kvůli nadcházející vánoční oslavě, nýbrž proto, že vévodkyně Ludovika slehla. Za dvě minuty tři čtvrtě na jedenáct večer konečně porodila. Světlo světa spatřila zdravá holčička. Četné vysoce postavené dámy i pánové, kteří u příležitosti této radostné události zaplňovali vévodské komnaty, si mohli s úlevou oddychnout. Když jim pak porodní bába ukázala roztomilé novorozeně, které bylo krátce poté pokřtěno jménem Alžběta, byli všichni zajedno: Tohle dítě je dar nebes.

Pravé nedělňátko, a navíc ještě dítě štěstěny – hned po narození mělo v pusince maličký zoubek.

Nerovný rodičovský pár Alžběta byla druhá dcera vévodských manželů Maxmiliána Josefa a jeho sestřenice druhého stupně Ludoviky. V roce 1799 tehdejší kurfiřt a pozdější král Maxmilián I. propůjčil bratranci pocházejícímu z Birkenfeld-Gelnhausenů, vedlejší větve rodu Wittelsbachů, hodnost bavorského vévody. Avšak s ohledem na zachování hodnoty titulu vévoda von Bayern, z Bavorska, patřícího starší a velmi hrdé rodové linii, byla v přídomku změněna předložka a nově jmenovaný se zval vévoda in Bayern, v Bavorsku.

S titulem zdědil vévoda Max i mnohé povahové vlastnosti charakterizující rod Wittelsbachů. Podobně jako jeho četní předci, kteří v Bavorsku vládli po sedm století, miloval umění 7

SISI

A JEJÍ DĚTI

Vévoda Maxmilián v Bavorsku, známý též jako „Citerový Maxl“, miloval umění a hru, a inspiroval tak i své děti, především Sisi. Fantazijní obraz ukazuje Sisi, Františka Josefa a Maxe na Starnbergském jezeře před Possenhofenem.

a poezii, vědu a hudbu, velkoryse se povznášel nad konvence, jak jen to bylo možné, odmítal odpovědnost a s požitkem kultivoval svou „neklidnou letoru tažných ptáků“.

Po smrti své matky, Amalie Luisy z Arenbergu, převzal vévoda Max značné jmění. Dědictví, k němuž patřily državy ve Francii a palác v Paříži, mu zajišťovalo vysoké příjmy.

Mohl tedy vést svobodný a ničím nevázaný život, nezatížený závazky, úřady a státnickými funkcemi. Žil vesele a bezstarostně, hodně cestoval, vždy byl nakloněný dámám všech stavů a přístupný jejich půvabům. Nevadilo mu, že jakožto dramatik a básník – psal verše pod pseudonymem Phantasus – nevybočil z průměru. Cítil se umělcem, miloval společnost hudebníků a poetů, shromáždil kolem sebe pestrý okruh veselých, 8

MILOSTNÝ

PŘÍBĚH

SISI

A

F R A N T I Š K A J O S E FA

duchaplných lidí, pořádal opulentní slavnosti a v Mnichově celonoční tahy městem. Skutečného mistrovství dosáhl ve hře na citeru a v krasojízdě na koni. Bez svého oblíbeného nástroje se „Citerový Maxl“ nikdy nevydal na cestu. A tak jednou dostal možnost vyslechnout si drsné bavorské popěvky dokonce i vrchol Chufuovy pyramidy.

Nový palác, který si dal vitální a u bavorského lidu velmi oblíbený vévoda postavit na mnichovské Ludwigstrasse, byl zařízen pro společenské radovánky. Kavárna Café chantant slibovala zábavu podle pařížského vzoru a v obrovském tanečním sále dlouhém čtyřiačtyřicet metrů a vyzdobeném vlysy s krajně odvážnými výjevy mohla vybraná společnost protančit celé noci.

V domácí cirkusové aréně s jezdeckou manéží předváděl vévoda své krasojezdecké umění a bavil diváky čtverylkami koní, pantomimami, vynikajícími klaunskými čísly a divokými scénami parforsních honů.

Kletba manželství Vévodkyně Ludovika byla z úplně jiného těsta. Sedmá dcera Maxmiliána I. Josefa, prvního bavorského krále, se musela už ve čtyřech letech spolu se sourozenci účastnit života u bavorského dvora a chodit do divadla, děti si musely záhy zvyknout na etiketu. Když se z Ludoviky stala dospívající, energická dívka, zamilovala se prý do dona Miguela, portugalského prince z dynastie Braganza. Avšak její královský otec takový svazek odmítl se zdůvodněním, že princovy vyhlídky nastoupit kdy na trůn se rovnají nule. Měl s dcerou jiné plány. Protože Ludovičina nejmladší sestra Maxmiliána, jež byla od útlého dětství zaslíbená vévodovi Maxovi, záhy zemřela, měla Ludovika nastoupit na její místo. Důrazně proti tomu protestovala. Naopak Maxovi byl svazek vhod. Domníval se, že manželství se sestřenicí, kterou zná od dětství, nebude tak náročné jako svazek s nějakou úplně neznámou ženou.

V červnu 1828 se stal don Miguel králem Portugalska – v té době však už byla Ludovika zasnoubená s vévodou Maxem.

9

SISI

A JEJÍ DĚTI

Ctižádostivou Ludoviku nyní hluboce uráželo, že jako jediná ze sedmi sester nebyla oddána s princem. Královský otec se jí pokusil vstup do manželství aspoň trochu usnadnit, a tak propůjčil jejímu choti a jejich potomkům titul „královská Výsost“. Byla to však jen slabá útěcha. Na svatbě v září 1828 prý tehdy ještě vášnivá a útočná Ludovika při házení svatební kytice proklela tohle manželství a všechno, co z něj vzejde.

Později kolovaly klevety, že svého novomanžela o svatební noci vzteky zamkla do skříně.

Navzdory takovému nepříliš růžovému začátku bylo manželství veskrze plodné. Páru se narodilo deset dětí. V červnu 1831 přišel na svět Ludvík zvaný Louis. Později se vzdal práva prvorozeného, oženil se s měšťanskou herečkou Henriettou Mendelovou a v roce 1858 se stal otcem Marie Louisy, později hraběnky Larischové z Wallersee, jež vešla do dějin jako „ta hraběnka Larischová“, zasvěcená do tragédie v Mayerlingu.

Syn Vilém Karel, narozený v prosinci 1832, přežil jen několik týdnů. V dubnu 1834 přišla na svět první dcera Helena zvaná Néné a na Štědrý večer 1837 Alžběta, později přezdívaná Sisi. Po prvních čtyřech dětech následovalo ještě šest dalších.

Roku 1839 se narodil Carl Theodor, jemuž se v rodině říkalo Gackel (Kvokáč) a jenž se později stal očním lékařem. V roce 1841 přišla na svět Marie Žofie, pozdější královna Neapolska a Obojí Sicílie, roku 1843 křehká Matylda Ludovika zvaná Spatz (Vrabčák), 1845 Maxmilián, jenž zemřel již v den svého narození, roku 1847 Žofie Charlotta, pozdější vévodkyně z Alençonu, která v roce 1897 přišla o život v Paříži při požáru dobročinného bazaru, a konečně roku 1849 jako poslední v řadě Maxmilián Emanuel přezdívaný Mapperl.

Possenhofen, dětský ráj Max se ke své choti choval se zdvořilou, uctivou lhostejností a Ludovika nechávala vlídného, chutí do života doslova překypujícího vévodu, jenž se rád oblékal do kožených kalhot, žít tak, jak mu bylo libo, odpouštěla mu nevěry, musela se smířit s tím, že časem narůstal houf jeho nemanželských dětí, 10

MILOSTNÝ

PŘÍBĚH

SISI

A

F R A N T I Š K A J O S E FA

Ludovika, vévodkyně v Bavorsku, s jedním ze svých oblíbených psů. Nenucená atmosféra v domě Sisiných rodičů umožňovala, aby špicové byli krmeni a hlazeni při stolování.

a mírně se usmívala jeho eskapádám a rozmarům. Toho, že založil kulatý stůl čtrnácti rytířů, v jehož čele stál jako král Artuš a u něhož se pilně básnilo a ještě pilněji popíjelo, si příliš nevšímala. Pro ni byla důležitá především rychle se rozrůstající rodina, pro kterou vévoda v roce 1834 pořídil jako letní sídlo zámek Possenhofen u Starnbergského jezera.

Ludovičin život se v průběhu manželství vyvíjel naprosto opačně, než tomu bylo u jejího na citeru hrajícího a jódlujícího manžela. Zatímco Max v podstatě neustále někde dlel ve společnosti svých veselých kumpánů a podnikal dlouhé cesty, jeho manželka stále zřetelněji rezignovala. Z kdysi hrdé 11

SISI

A JEJÍ DĚTI

a vzdorovité divošky se stala skromná žena v pozadí a matka, jíž v prvé řadě záleželo na blahu rodiny a která své děti také osobně vychovávala, což tehdy v aristokratických kruzích nebylo obvyklé. Katolické náboženství pro vévodkyni, jež se podle vlastních slov cítila „poprotestantštělá“, moc velký význam nemělo. Etiketu, k níž byla jako dítě tvrdě vedena, Ludovika odložila. Bylo úplně běžné, že při stolování chovala na klíně své oblíbené psy, bílé špice, při jídle je krmila a při té příležitosti jim také vybírala blechy. Služebnictvo jen mělo za úkol talíře s rozmačkanými blechami okamžitě odklízet.

Sisi a její sourozenci v takovém prostředí vyrůstali bezstarostně a v naprosté svobodě. Byla to hlučná, divoká banda dětí, které držely při sobě, v zimě řádily v Maxově paláci v Mnichově a v létě se proháněly zámkem a zahradou oblíbeného Possi. Jejich učitelé s nimi měli trápení, učení nebylo silnou stránkou ani jednoho z nich. Zvlášť Sisi se dala jen těžko umírnit. Učitelé ji museli doslova přivazovat k židli. Výsledkem bylo, že v deseti letech ještě neuměla psát ani počítat.

Všechny děti svorně zbožňovaly svého otce. Nevídaly ho často, a ani když se vrátil z dlouhé cesty, nezamířil Max nejprve za dětmi. Na otázku, zda už viděla otce po návratu domů, Sisi jednou odpověděla: „Neviděla, ale slyšela jsem ho pískat.“ Když však už jednou byl doma, nebylo uličnictví, kterého by se s dětmi nezúčastnil. Stalo se také, že uprostřed vyučování vtrhl do místnosti, s hlasitým pokřikem děti unesl a vyrazil s nimi do sousední zahrady očesat ovocné stromy. S nadšením je učil jezdit na koni bez sedla, divoce s nimi tancoval a v zimě v ulicích Mnichova pořádal bitvy sněhovými koulemi.

Krásná Néné a divoká Sisi Na Néné bylo záhy patrné, že z ní vyrůstá skutečná krasavice, naopak Sisi dlouho vypadala jako venkovské děvče. Měla kulatý, skoro hrubý obličej, husté, hnědé vlasy a lehce šikmé hnědé oči, v nichž se podobně jako u otce snadno objevoval uštvaný, provinilý pohled, jakmile ji někdo kritizoval. Na rozdíl od Néné, jež byla už v mládí nevrlá a panovačná, měla 12

MILOSTNÝ

PŘÍBĚH

SISI

A

F R A N T I Š K A J O S E FA

Patnáctiletá Sisi před zámkem Possenhofen u Starnbergského jezera, svým bavorským domovem

Sisi šarm, dovedla se vlichotit, a proto ji sourozenci vždycky vysílali za matkou, když chtěli něco prosadit.

V Possenhofenu byla Sisi ve svém živlu. Měla tam své poníky, králíky a morčata a mohla řádit, jak se jí zachtělo. V Mnichově mívala největší radost, když jí otec v manéži pomáhal 13

SISI

A JEJÍ DĚTI

osvojit si nejvyšší jezdecké umění. Radost a potěšení z pohybu však byly pouze jednou stránkou její povahy. Druhou byla fantazie, které měla víc než ostatní sourozenci. Byla vnímavá pro všechno krásné kolem sebe, milovala romantiku v Mnichově krále Ludvíka, melancholii podzimního Starnbergského jezera, zasněžený Possenhofen. Na Vánocích, které vzhledem k tomu, že se narodila na Štědrý den, považovala za „své“ svátky, milovala útulnou pohodu kolem kachlových kamen a vůni pečených jablek. Doslova do sebe vstřebávala ságy a legendy a v představách probouzela k životu mramorové sochy bohů a různých postav v parcích a jeskyních sídelního města. Záhy své touhy i strach vyjadřovala ve verších, které si zapisovala do knížečky v deskách potažených sametem.

Ludovika již velmi záhy spřádala plány, jak by mohla co nejlépe provdat svých pět dcer. Zvlášť v souvislosti s nejstarší Néné se často radila se svou sestrou Žofií.

Nejtěsnější svazky dvou panovnických rodů Žofii, Ludovičině sestře, bylo osmnáct let, když se u královského dvora v Mnichově objevil vážný nápadník: arcivévoda František Karel, druhý syn vládnoucího císaře Františka II. (I.).

Rychlý sňatek tehdy byl to poslední, na co mladá, hezká princezna pomýšlela. Užívala si života u bavorského královského dvora, vroucně milovala matku a sestru, jednovaječné dvojče Marii, a jen stěží si dovedla představit, že by je opustila.

Když se pak „nápadník“ v květnu 1824 poprvé osobně dostavil k Tegernskému jezeru, upřímně se zděsila. Byl to neohrabaný mužík s přátelským úsměvem na rtech a na jeho příliš krátkém trupu seděla velká hlava s lebkou věžovitě protaženou do výšky. Ještě horší než jeho zjev byla ale konverzace, kterou vedl.

Nebyl slaboduchý, byl prostě celkově ubohý. Neuměl mluvit o ničem jiném než o lovu, nemotorně se pohyboval a při každé příležitosti zrudl – zkrátka naprostá katastrofa. Žofie v hloubi duše doufala, že její rodina od plánů na sňatek upustí, avšak nastal pravý opak. Žofiin otec, král Maxmilián Josef I., byl velmi ctižádostivý muž. Jeho rod, Wittelsbachové, 14

MILOSTNÝ

PŘÍBĚH

SISI

A

F R A N T I Š K A J O S E FA

František Karel, rakouský arcivévoda. Oceloryt s vlastnoručním podpisem, kolem roku 1850. Dokázal svou činorodou ženu rozmazlovat, a tak si zajistil její respekt.

vládl v Bavorsku již déle než sedm set let, byl starší panovnickou dynastií než Habsburkové, avšak ke královské koruně mu dopomohl teprve Napoleon. Maxmilián Josef se v roce 1809 horlivě podílel na loupežných taženích Sardů v Tyrolsku a Vorarlbersku a vysloužil si za to odměnu. Bylo ovšem velké štěstí, že si mohl korunu ponechat i po pádu korsického parvenu. Proto pro něj bylo nesmírně důležité sledovat sňatkovou politiku, která se mu mohla stát prostředkem posílení bavorského vlivu. Dceru Karolínu Augustu již provdal za císaře Františka II. (I.) do Vídně, další dcera si vzala saského korunního prince, třetí pruského korunního prince. Proto se mu zdálo víc než vhodné provdat dceru Žofii za Habsburka.

Oporu pro svůj plán nalezl i u manželky. Žofiina matka předpokládala, že arcivévoda František Karel je jednou z nejlepších partií v Evropě. Vládnoucí císař byl v té době už starý. Jeho nejstarší syn Ferdinand byl slaboduchý 15

SISI

A JEJÍ DĚTI

epileptik bez dědiců, František Karel byl tedy na druhém místě následnické posloupnosti na trůn. Přinejmenším fyzicky byl zřejmě zdravý, a to skýtalo naději, že by Žofie mohla brzy přivést na svět korunního prince – a tím by už byl učiněn podstatný krok v dalekosáhlých plánech Wittelsbachů. Žofie proplakala několik nocí. Pak se podřídila osudu a přijala nabídku k sňatku. V doprovodu rodiny přijela v pozdním podzimu roku 1824 do Vídně, kde se měla 4. listopadu konat svatba.

Záhy se přihodilo něco zcela neočekávaného: arcivévodovi Františku Karlovi se podařilo dobýt srdce své mladé nevěsty. Z očí jí vyčetl každé přání, zahrnoval ji nákladnými dary i drobnými pozornostmi a projevil se jako milý partner. Žofie začala Františka Karla respektovat a vážit si ho. A tak to i zůstalo. Láskyplně se o manžela starala a pečovala o něj. A on později velkoryse přehlížel její „romance“. Hellmut Andics píše: „V prvních letech Žofiina manželství se u vídeňského císařského dvora skutečně vyskytovali dva mladí muži, kteří měli v tělesném i duševním ohledu všechny přednosti, jež oběma císařovým synům velkou měrou chyběly. Byli to dva princové jako z pohádkové knížky, mladí, inteligentní, dva oslňující mladíci, v jejichž blízkosti se neomylně rozbušila srdce vysoce, ba nejvýše postavených mladých dam.“1 Oba byli do Žofie zamilovaní a nečinili ze svého zbožňování žádné tajemství.

Jeden z těchto mladých mužů byl Gustav Wasa, kdysi švédský korunní princ, jenž žil u císařského dvora ve Vídni jako emigrant. Druhý se jmenoval František Josef Karel, vévoda Zákupský, a byl Napoleonův syn. Když Žofie přijela do Vídně, bylo mu teprve třináct let, ale zbožňoval hezkou a temperamentní Wittelsbachovnu od prvního okamžiku. Také Žofie bez zábran a veřejně projevovala svou náklonnost jak k němu, tak i ke Gustavu Wasovi, s oběma často a ráda chodila do divadel a protančila s nimi celé noci. Srovnání s nemotorným a neohrabaným Františkem Karlem ještě zdůraznilo šarm a atraktivnost obou mladíků – a to byla voda na mlýn dvorských klepů. Dokonce se prvním dvěma Žofiiným synům potají přezdívalo „Wasovi kluci“ a o třetím zlé jazyky tvrdily, že je synem vévody Zákupského. Existovaly-li vůbec důkazy o Žofiiných údajných nevěrách, dvůr je pochopitelně držel v tajnosti.

16