R e k v i e m z a v z p om í n k y
Nová obřadní síň na pražských Olšanských hřbitovech toho dne hostila nevelký, ale důstojný pohřeb. V úterý 20. prosince 2011 se tu sešla rodina a přátelé pana Jiřího Vondráčka staršího, patriarchy muzikantského rodu, který o pár dní předtím – 5. prosince – podlehl zdravotním komplikacím po zlomenině krčku. Bylo mu úctyhodných devadesát let, byť by mu nikdo z jeho okolí tolik nehádal. Do poslední Jiří Vondráček starší
chvíle byl vitální, činorodý, uměl se radovat i zlobit, měl rád život se vším, co obnáší. Nebýt
úrazu, k němuž došlo zhruba měsíc předtím při návštěvě u syna, mohl tu ještě chvíli být... „Dožil se ale krásného věku,“ neslo se mezi přítomnými okřídlené klišé. Ve vzduchu přitom visela lehká nervozita, s jakou se všichni ohlíželi, kdykoliv zaskřípaly panty vstupních dveří. Poprvé po téměř deseti letech se zde měly setkat tváří v tvář Vondráčkovy znesvářené děti, jejichž spory přesáhly rámec rodiny a staly se doslova veřejnou záležitostí. Jak se zaplňovala čekárna, houstlo i ovzduší. Krátce před jednou hodinou odpolední, na kdy byl ohlášen začátek obřadu, už tu byli oba. Rozechvělá Helena 7 k a ž d á t r a m p o ta m á s v o u m e z
i zasmušilý Jirka. Každý na opačné straně místnosti přijímali kondolence a pro-
Katafalku vévodil věnec bílých růží od Heleny, další květiny smuteční hosté
jevy soustrasti. Zprvu se nevnímali, nicméně pomalu, ale jistě k sobě směřovali.
položili vedle něj. Když začala hrát reprodukovaná hudba, Helena vyhledala Zde-
V tak malém prostoru se ani nemohli minout. Po chvíli se zády k sobě přiblížili
ninu ruku a beze slov ji silně stiskla. Opravdu je konec? Už jí táta nikdy neporadí?
natolik, až se téměř dotkli.
Nevynadá?
Situaci odlehčila Zdena Boudová, sestra obou sourozenců, která dorazila
Zazněly všechny skladby, ke kterým měl Jiří Vondráček vztah. Písničky Jirky
společně s Helenou. „Já bych tě, Jirko, málem přehlédla,“ oslovila bratra a podala
i Lucky, Helenina interpretace „Ave Maria“ a řada dalších. Při prvních taktech „Lásko, bože lásko“ se Heleně v hlavě promítlo jedno z posledních setkání s tátou. Navštívila jej v nemocnici, když už byl po reoperaci špatně se hojícího krčku. Silná sedativa často vedla jeho mysl po nepředvídatelných cestách. Seděla u něj a stále ještě doufala, že všechno bude v pořádku. „Prosím tě, kdo složil Lásko, bože lásko?“ zeptal se najednou tiše. Kde na to přišel, pomyslela si Helena. „Ale tati, to je přeci lidová písnička…“ „Zazpívej mi ji, prosím.“ Vehnalo jí to úsměv do tváře. „To nemůžu, jsou tu lidé, potřebují mít klid.“ „Ale jen nám ji zazpívejte!“ ozval se z protějšího lůžka další z pacientů, kteří s Heleniným tatínkem sdíleli nemocniční pokoj. Tak se k němu naklonila a potichu mu ji zanotovala do ouška. Zprvu myslela,
Helena se Zdenou a Jirka se po letech sešli na pohřbu
mu ruku. V tu chvíli se pozdravili i oni dva. Díky přítomnosti fotografů snímek
že si ani nebude pamatovat text, ale automaticky jí naskočil. Kdysi ji pro televizní pořad Devět jablek pro Helenu nahrála jako duet s legendárním operním pěvcem Eduardem Hakenem.
ze smutného setkání ukořistila snad všechna společenská média. Těm pár oka-
Proč si na ni tatínek zrovna tehdy vzpomněl a vyžádal si ji? To už jí povědět
mžikům, které navázaly na telefonickou komunikaci z předchozích dnů, však no-
nestačil. Když zemřel, požádala Helena svého letitého kamaráda, televizního re-
viny přisoudily mnohem větší význam, než jaký ve skutečnosti měly.
žiséra Františka Poláka, jestli by písničku někde v archivu nenašel.
Emoce obou jitřilo onen den něco jiného.
Teď tu ta stará praskající nahrávka zní a na všechny padá bezbřehý smutek.
Pozůstalí se přesunuli do obřadní síně a zaujali místa v lavicích. Helena se
Je toho tolik, co si nestačili říci, vysvětlit… Ale ať už Jiří Vondráček svým dětem
Zdenou a jejím mužem se posadili z jedné strany čelní řady, Jirka s manželkou
vyčítal cokoliv, nikdy je nepřestal milovat. A ony jeho. Helena vždycky bude je-
Hankou a synem Davidem z druhé. Helenin manžel Martin Michal se obřadu
ho malou holčičkou, pískletem od červený řeky Chrudimky, které vedl od jeho
neúčastnil, chyběla i Jirkova dcera Lucie, která den před dědečkovou smrtí poro-
prvních krůčků a svou cílevědomostí dostrkal až do světa velkého showbyznysu. Když se Helena nadechne, téměř cítí ten opojný vzduch Slatiňan…
dila, a proto zůstala doma v Kanadě. 8
9
h e l e n a v o n d r áč ko vá
k a ž d á t r a m p o ta m á s v o u m e z
„Jejím hnacím motorem byla láska. Stejně jako práci ji brala za základní téma svého života. Kdybych se od ní neK a p i t o l a
naučila nic víc, byl to hodně spolehlivý
1
odrazový můstek,“ myslí si Helena. Byla usměvavá, optimistická, a za
Hol k a od č e rv e n ý ř e k y
co vzala, to jí šlo. Zvládala prý, jak se říká, pracovat na deseti stavech. Starala se o rodinu, výborně vařila, šila, pletla, vyšívala; chtěla mít v pořádku dům i za-
„Doma je tam, kde voní plotna,“ říkávala Helenina maminka Blaženka. Pro Helenu měl ten pojem dlouho jediný význam – nádherný starý dům
mus prý zdědila Helena po ní, zatímco
Z Helenina tatínka čišela autorita
Zdena zase dostala do vínku matčinu
starostlivost a někdy až úzkostlivost. I o té by mohly obě vyprávět.
na břehu řeky ve Slatiňanech, malém
A Helenin táta?
městečku nedaleko Chrudimi. Kdy-
„Tatínek byl příjemný člověk, který rád bavil společnost, miloval hudbu, hrál
koliv i v pozdějších letech pronesla, že
krásně na klavír a byl pro nás vždycky autoritou. Oba rodiče se vlastně o nás
jede domů, měla na mysli právě tento
všechny vždycky zajímali. Dávali nám péči a lásku a já si třeba nepamatuji, snad
dům. Kupodivu i v dobách, kdy už dáv-
až na jednu výjimku, že by na mě taťka vztáhl ruku,“ usmívá se Helena. A co
no bydlela ve svém, ať už v Praze nebo
bylo tím zvláštním případem? „To se stalo až v mé dospělosti, někdy v šedesátých
ve vilce v Řitce. Až tím někdy pořádně
letech, když už jsem byla v divadle. Cítila jsem se nad věcí a nějak jsem mamin-
dráždila nervy svých partnerů.
ce u večeře drze odmlouvala. Odsekla jsem jí, a než jsem se nadála, jednu jsem
Slatiňanský dům, který se stal sám
Blažena Vondráčková, rozená Švecová
hrádku. Tenhle precizní maximalis-
o sobě legendou, má Helena navždy
spjatý s rodiči, sourozenci Zdenou a Jirkou, a vůbec s celým dětsvím, dospíváním, prvními láskami i zlobením…
od táty koupila. Nosila jsem tehdy takový natupírovaý příčesek, a přestože byl fest přidělaný, po té facce odlítl až pod kamna.“ Ještě jednu větu paní Blaženka často pronášela, především v posledních letech před svou smrtí: „Ptej se, ptej, holka, až nebudu, už ti to nikdo neřekne…“
Jací vlastně byli její rodiče? V Heleniných vzpomínkách zůstává maminka
A protože Helena byla zvyklá mámu poslouchat, postupně si ze střípků jejího
činorodou, temperamentní, moudrou ženou, která měla velký smysl pro sprave-
vyprávění složila celou složitou, barvitou mozaiku jedné pěkně zapeklité a pro-
dlnost a vždy uměla poradit.
pletené rodinné historie. 10
11
h e l e n a v o n d r áč ko vá
k a ž d á t r a m p o ta m á s v o u m e z
Sága rodu Vondráčků začíná… Pokud je pro Helenu Vondráčkovou pilířem jejích vzpomínek dům ve Slatiňanech, patří se osvětlit jeho původ. Zakoupil ho roku 1938 majitel soukromé továrny na nábytek ze Světlé nad Sázavou pan Josef Švec se svou chotí Františkou jako věno pro dceru Blaženku. Ta se do něj ještě téhož roku nastěhovala s dcerou Zdenou a manželem, lékárníkem Zdeňkem Zettlem, který si v přízemí domku otevřel vlastní lékárnu „U naděje“. Ovšem doba byla zlá, a ještě horší časy měly teprve nastat. Pro čtenáře znalé alespoň základních historických faktů netřeba nic dodávat. Prozatím jen uveďme, že pan Zettl se měl pěkně co ohánět, aby v podmínkách rozpoutané
Rodinný dům ve Slatiňanech dostala paní Blaženka od rodičů
válečné vřavy jednak splatil provozo-
vací licenci na lékárnu a druhak uživil rodinu. Ten nejničivější výbuch však mladé manželství zasáhl paradoxně až dva měsíce po konci války. K obrovské rodinné tragédii došlo 9. července 1945, kdy Blaženčinu maminku Františku Švecovou zasáhl do hlavy šrapnel z exploze, k níž došlo shodou nešťastných náhod při manipulaci s muničním vagonem na nádraží ve Světlé nad Sázavou. O matčině smrti se paní Blaženka dozvěděla, když se sama v nemocnici zotavovala po náročné operaci. Lékaři jí nechtěli povolit ani účast na pohřbu, což však bylo pro mladou ženu, která matku vroucně milovala, nemyslitelné. Uvolili se pustit ji na revers teprve poté, co pro ni pan Zettl nechal až před nemocnici přistavit vůz taxi (v době poválečné nouze považovaný za vrchol téměř nedostižného luxusu) a slíbil, že ji hned po skončení obřadu dopraví zpět. 12 h e l e n a v o n d r áč ko vá
Babička Františka
Manželovo gesto však její utrpení
Helena Zettlová?
nezmírnilo. To naopak v následujících dnech, týdnech a měsících rostlo. Pan
Druhá dcera se Blažence Zettlové narodila 24. června roku 1947. Nestalo se
lékárník Zettl, který se musel věnovat
tomu tak ani ve Slatiňanech ani v Chrudimi, nýbrž v porodnici v Londýnské ulici
praxi, Blažence nemohl být dostateč-
v Praze, kde Blaženka zrovna byla na návštěvě u příbuzných. Už za pár dní s ní ale
nou oporou. Měl jiné starosti, a dlužno říci, že kromě těch pracovních i společenské. Na konci války se jeho rozrůstající lékárna stala centrem, kde se scházeli místní, aby oslavili konec nacistické tyranie. Že zrovna tam? Už za války se tu poslouchal londýnský rozhlas, a navíc zde byl k dispozici
Dědeček Josef
medicínský líh, důležitá ingredience
k přípravě nedostatkových alkoholických nápojů. Uznejte, na sucho se přeci oslavovat nedá. Na večírcích se objevoval i jeden z mnoha známých pana Zettla, jistý Jiří Vondráček, oblíbený hudebník a všestranně nadaný muzikant, který svými melodiemi zpestřoval společenské večery. O sedm let starší paní Blaženka jej ostatně poznala už dříve, v kostele, kde hrál na varhany. A jak to bylo dál? Stalo se to, co se podle lidového úsloví stává i v lepších rodinách. Zasáhl osud. Útěcha, kterou paní lékárníková nenašla u zaměstnaného manžela, náhle přišla odjinud. K tomu, aby se z Blaženy Zettlové stala Blažena Vondráčková, však musely okolnosti ještě dozrát.
Malá Helena putovala z pražské porodnice rovnou do Slatiňan
14
15
h e l e n a v o n d r áč ko vá
k a ž d á t r a m p o ta m á s v o u m e z