1 | A whole new [gejm]?
Jakmile se HP probudil, uvědomil si, že něco je špatně. Pár vteřin trvalo, než mu došlo, co mu tady nesedí. Bylo ticho. Až moc ticho… Ložnici měl obrácenou ke Guldgränd a už dávno si zvykl na neustále přítomný hluk z několik set metrů vzdálené Södermalmské spojky. Už jeho existenci ani nevnímal. Ale teJ místo obvyklého ruchu dopravy, proříznutého tu a tam nějakou sirénou, panovalo v letní noci ticho jako v hrobě. Zašilhal na radiobudík: 03.58. Uzavírka, usoudil. Zavřeli Södermalmskou spojku, Söder Mälarstrand i Slussen a už tam zase lepí a látají… Jenže to by jednak musel Bořek Stavitel makat ve stealth modu, a jednak tu chyběly i další zvuky. Dveřmi domů nebouchali roznašeči novin, na Hornsgatan neřvali opilci. V podstatě ani jediné muknutí neprozrazovalo, že za okny leží rušné hlavní město. Jako by jeho byt obklopila gigantická bublina a odřízla ho od světa. Donutila ho žít v jeho soukromém vesmíru, kde neplatí běžná pravidla. Což byla vlastně svým způsobem naprostá pravda… Srdce se mu rozbušilo trochu rychleji. Někde v bytě něco zachrastilo a HP sebou trhl. Zloděj? 17
Ne, to není možné. Zamkl bezpečnostní dveře na všechny tři zámky, jak to měl ve zvyku. Tyhle dveře stály pěkný balík, ale vyplatily se mu do posledního floka. Ocelový rám, dvojitá západka and you name it, takže čistě logicky by se do bytu nikdo neměl dostat. Ale deštník stihomamu se nedá sklapnout tak snadno… Vylezl z postele, proplížil se ložnicí a opatrně nakoukl do obýváku. Chvilku trvalo, než si jeho oči zvykly na šero, ale pak byl výsledek jednoznačný. Nic, nikde se nic nehýbe, ani v obýváku, ani v sousedící kuchyňce. Všechno je oukej, nikde žádné známky nebezpečí. Až na to nepřirozené, drtivé ticho, které nemá konce… Opatrně se přikradl k oknu a vyhlédl ven. Na ulici ani noha, což nebylo vzhledem k noční hodině nic zvláštního. Maria Trappgränd není moc frekventovaná ulice ani ve dne. Uzavírka kvůli pracím na silnici, to je určitě ono. Stejně už je půlka Södermalmu rozrytá jak vykopávky v Birce, tak proč ne totální noční stopka. Bořci si určitě dávají pauzu na kafe… Plausible – to jednoznačně! Ale stejně se toho nepříjemného pocitu nemohl zbavit. Zbývá ještě předsíň. Po špičkách docupital přes nově položenou podlahu ke dveřím bytu a pečlivě se vyhnul třetí a páté parketě, o kterých věděl, že vržou. Když mu zbýval asi metr, zazdálo se mu, že záklopka na škvíře na dopisy se zahoupala. Ztuhl v půli kroku a srdeční rytmus přeřadil na vyšší rychlost. Před dvěma roky mu někdo do dveří nalil hořlavinu a škrtl sirkou. Pěkně hnusnej zážitek, HP tenkrát skončil v nemocnici s kyslíkovou maskou. To, že šlo jen o varov18
ný výstřel, který mu měl připomenout pravidla Hry, pochopil až mnohem později. Opatrně vtáhl do nosu nehybný vzduch, ale žádný petrolej necítil. Ale stejně už si byl naprosto jistý. Ty zvuky se ozývají zpoza dveří. Že by přece jenom roznašeč novin? Připlížil se ještě o pár kroků blíž a opatrně přiložil oko ke špehýrce. Najednou se ozvala taková rána, že se svalil naznak do předsíně. Ty vole! Chvilku viděl hvězdičky, mozek se mu málem zastavil. Z šoku ho vyléčila další šílená řacha. Někdo mu vyráží dveře! Ocelový rám už se začal prohýbat, takže aS je to, kdo je to, je silnější než Hulk. Třetí rána, kov na kov, takže Bruce Banner je blbost, spíš mají pořádnou palici – možná několik palic. Rám se prohnul o dalších pár centimetrů a HP najednou zahlédl ve škvíře západky zámku. Ještě pár úderů a bude to. Otočil se, zakopl o vlastní nohy a natáhl se na podlahu. Další rána ode dveří a na bosé nohy se mu sesypala šustivá sprška zdiva. Nohy jezdily po podlaze, ruce hledaly, čeho by se chytily. Vstal. Rychlé kroky, obývák, ložnice. Prásk dveřmi! ChuS krve v puse, splašené srdce v hrudi. Ruce se mu tak třásly, že málem nedokázal otočit klíčem v zámku. Cojetokurrrrvadoprdelezaborrrdel… 19
Další rána z předsíně, tentokrát následovaná praskotem, což s největší pravděpodobností znamenalo, že dveřní rám už to vzdal. Chytil komodu, zapřel se o podlahu, nábytek bez odporu sklouzl až ke dveřím a HP málem sletěl na nos. Šmejd jeden dřevotřískovej! Jestli ty útočníky nezastavily ani ocelové dveře, tak mu tahle pobaltská stavebnice koupí nanejvýš pár vteřin. Skočil na postel a prohrabal hromadu novin a knížek na nočním stolku. Telefon, kde je sakra telefon!? Tady! Ne, do prdele, to je ovladač od televize v ložnici… Slyšel z obýváku běžící kroky a hrubé hlasy, jak na sebe volají, ale tolik se soustředil na hledání, že neslyšel, co říkají. Najednou jeho prsty narazily na telefon tak silně, až ho shodily na zem. Do hajzlu už! Lomcování klikou, pak zařval hrubý hlas. „Tady!“ HP se vrhl na podlahu a divoce kolem sebe mával rukama. Tady je, těsně vedle levé ruky. Chňapl po telefonu a namačkal pár tlačítek. V prstech měl ještě zbytky Parkinsona. Jedna jedna dva – vytočíš raz dva… no, to určitě. Rána do dveří a komoda z Ikey se málem převalila. „Haló, SOS Alarm, jak vám mohu pomoci?“ řekl suchý telefonní hlas. „Policie!“ zařval HP. „Pomoc…“ Oslnil ho prudký záblesk a vpálil se mu do sítnice. 20
Pak třeskla rána tak ohlušující, až mu vyrazila dech. A vrhli se na něj. * „Už je tam zase. Ta dodávka,“ dodala, když okamžitě nezareagoval. Rychle mrkl do zpětného zrcátka. „Stejná jako včera?“ „M-hm,“ odpověděla, aniž odtrhla oči od přídatného zrcátka na skle před sedadlem spolujezdce. Jaká jiná by to asi byla, dodala v duchu. „O čtyři auta za námi. Už tam nějakou dobu jede… Úplně jako včera a skoro na stejném místě.“ „Jsi si jistá, že je to ta stejná kára? Takových bílých skříňáků je po městě celkem dost…“ „Jsem si jistá,“ odpověděla úsečně. „Zpomal trochu, aS se k nám přiblíží.“ „Ale to ztratím VIP…“ Ukázal na otevřený sportovní automobil před sebou. „Zapomeň na příručku tajné policie, Kjellgrene, a buJ trošku flexibilní,“ sykla zbytečně vztekle. Kjellgren nesmyslně prudce sundal nohu z plynu. Auto za nimi naštvaně zatroubilo a těsně je objelo. Pak ho následovalo ještě jedno. Rebecca otevřela palubní přihrádku a vyndala fotoaparát. Podržela ho nízko a blízko u těla, aby ho řidič dodávky nezahlédl přes jejich zadní sklo. Zase pohlédla do zrcátka. Teleobjektiv je sice hezká věc, ale dodávku jí stále ještě zakrývala dvě auta, která jela mezi nimi. „Ještě trošku,“ řekla Kjellgrenovi a připravila si na koleni fotoaparát. 21
Najednou VIP před nimi přejela přes plnou čáru do vedlejšího pruhu a odbočila do Kungsgatan. Kjellgren neměl na vybranou, musel po ní manévr zopakovat. Rebecca v duchu zaklela, šance byla fuč. Ale po pár vteřinách si všimla, že dodávka jede stále za nimi. Mezitím odpadlo další auto, takže se těsně přiblížila. Byla teJ mnohem blíž, než by jela Rebecca, kdyby někoho sledovala. Ta prudká odbočka asi řidiče překvapila. Donutila ho udělat chybu. Rebecca opatrně natočila horní polovinu těla, vrazila levý loket do sedadla a zapřela se nohama. Poznávací značku dodávky ještě stínilo auto, které jelo mezi nimi, ale už viděla přes tónované sklo trupy obou osob v kabině řidiče. Světlé šaty s dlouhými rukávy, nějaké overaly, přesně jako včera. Ale tehdy nevytáhla fotoaparát včas. TeJ musí svou chybu napravit. Auto za nimi náhle zablikalo na znamení, že přejede do vedlejšího pruhu, a Rebecca vycítila šanci. Bleskurychle se otočila, pozvedla fotoaparát a zamířila na místo, kde se měla každou chvíli objevit poznávací značka dodávky. Zmáčkla spoušS do poloviny. Auto za nimi vyjelo z řady. Pípnutí, automatické zaostřování upravilo ostrost… Zmáčkla spoušS až dolů. Nacvakala pár obrázků. Perfektní! Rychle fotoaparát natočila a dostala do záběru kabinu řidiče. Zamířila na řidiče a mírně zmáčkla spoušS. Teleobjektiv zavrčel a rozmazaný obrys za volantem okamžitě nabyl podstatně ostřejších kontur. Jenže ve chvíli, kdy píplo automatické zaostřování, Kjellgren náhle zrychlil a Rebecca z toho prudkého pohybu ztratila rovnováhu. 22
Když znovu dostala kabinu do záběru, byla už dodávka daleko za nimi. „Co to sakra vyvádíš, Kjellgrene?“ sykla a téměř naslepo nacvakala pár obrázků zmenšující se siluety dodávky. „To naše VIP, Wennergren junior.“ Ukázal před sebe na malý sportovní vůz, který se jim téměř ztrácel z dohledu. „Zničehonic vyrazil jako opařenej troll. Nechtěl jsem riskovat, že ho ztratím.“ Odložila fotoaparát a sesula se zpátky na sedadlo. Sakra! Mrkla do zrcátka, ale výsledek znala předem. Dodávka byla pryč. Na malé obrazovce si rychle prošla obrázky. Poznávací značka byla vidět jasně a zřetelně, ale snímky kabiny byly, přesně jak se bála, téměř zcela nepoužitelné. Do prdele! Říkejte tomu policejní intuice, nebo jak chcete, ale na tomhle skříňáku jí něco nehrálo. Jakmile přijde do kanceláře, vyhledá si tu poznávací značku, možná si i párkrát zavolá a pro jistotu se podívá i do pátrací evidence, jestli z registru vozidel nic nezjistí… Najednou ji zamrzelo, že se na Kjellgrena tak utrhla. Posoudil priority naprosto správně. VIP je koneckonců vždycky na prvním místě, a ona by udělala totéž, kdyby seděla za volantem. Kjellgren byl vynikající řidič, což byl jeden z důvodů, proč ho k sobě přetáhla od tajné policie Säpo. Už teJ stáhl náskok VIP a zařadil se na obvyklou pozici hned za ní. „Vyhodnotil jsi to úplně správně, Kjellgrene,“ řekla co nejneutrálnějším tónem. Kjellgren jen přikývl. Pár minut mlčeli a střídavě se dívali do zpětných zrcátek. 23
„Kdy že to pojedeme do Pevnosti?“ ozval se pak Kjellgren téměř přehnaně mile. „To tak trochu záleží na Blackově harmonogramu.“ Uvolila se jeho úsměv opětovat. „Jo. Hele, viděla jsi ten článek v Dagens Nyheter? Byla tam velká ilustrace o tom, jak se stará armádní zařízení přestavují na úplně nové věci. Kromě toho, že na Pevnosti přeměnili bunkry v serverové haly, taky přebudovali starý komunikační tunel, co vede na pobřeží, na přívod vody pro chlazení. To jsou pokročilé fígle. A bezpečnost tam určitě taky bude něco extra…“ Zmenšil odstup od Wennergrenova auta a vysunul se mírně do strany, aby zastrašil jiné vozidlo, které se snažilo vecpat mezi ně. „PayTag prý chce zachovat status chráněného objektu, což se dá snadno pochopit. A v tom případě tam bude ostraha určitě ozbrojená…“ Kjellgren na vteřinku odtrhl oči od VIP a kradmo na ni pohlédl. Ještě než otevřel pusu, věděla, na co se zeptá. „Mimochodem, jak to vypadá s našimi zbraněmi, šéfová…?“ „Licenční oddělení ještě zpracovává naši žádost…“ …už zase, dodala málem, ale vtom se jí v kapse saka rozvibroval mobil. Skryté číslo. Nejspíš nějaký telefonní prodejce nebo bývalý kolega od policie, který bude škemrat o práci… Položila palec na červenou ikonu, aby hovor odmítla, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Kjellgren po ní pořád pošilhával, zjevně se těšil na pokračování diskuze o zbrojní licenci. A nebyl rozhodně jediný. V podstatě všichni její nově přijatí bodyguardi sem na24
stoupili v domnění, že budou ve službě nosit zbraň. Jestli to s tou licencí nevyjde… Rychle zmáčkla na telefonu zelenou ikonu. „Sentry Security, Rebecca Norménová,“ ohlásila se přehnaně věcným tónem. „Útvar ochrany osob, kriminální komisař Ludvig Runeberg,“ ozval se ve sluchátku její bývalý šéf. „Nazdar, Ludde, dlouho jsme se neslyšeli. To je fajn, že voláš.“ „Až spolu domluvíme, už si to asi myslet nebudeš, Norménová…“ Když zaslechla jeho tón, podvědomě narovnala záda. „Měla bys asi přijít sem na ředitelství, nejradši hned, jestli můžeš…“ Spojení vynechalo a jeho hlas na pár vteřin zmizel. Ale ona už si pokračování částečně domyslela. Žaludek se jí scvrkl v malý uzlík. Ne, ne, ne… „…tvůj bratr.“
25
2 | Opening
Jeho tělo leželo zhroucené na stole. Oči měl zavřené a skoro to vypadalo, že spí. Když se s ním viděla naposledy, byl nakrátko ostříhaný, ale od té doby mu vlasy narostly a visely mu v umaštěných světlých střapcích přes křídově bílý obličej. Pod zářivkou v klaustrofobně malé místnůstce vypadaly kruhy, které měl pod očima, výrazně černě v porovnání s bledou nažloutlou pletí. Jako by se přes velkou prosklenou stěnu nedívala na nehybné lidské tělo, ale na voskovou panenku. Bála se, že to jednou přijde. Děsila se tohoto okamžiku už od onoho dne před dvěma lety, kdy Henke prohodil čelním sklem jejího vozu kámen a málem ji i jejího kolegu Kruseho zabil. Nebo vlastně ještě déle. Mnohem, mnohem déle. „Přivezli ho v noci,“ řekl Runeberg někde za jejím pravým ramenem, ale téměř ho neslyšela. „Mě informovali asi před hodinou a já jsem hned zavolal tobě. Asi to není tak docela podle pravidel, ale říkal jsem si, že bys o tom asi chtěla okamžitě vědět. Já bych to vědět chtěl, kdyby to byl můj bratr.“ Přinutila se odlepit oči od skla a pohlédnout na něj. „Díky, Ludde, moc si toho vážím…“ Slova se jí zadrhla v krku. 26