Sedmnáct let, čtyři měsíce a šestnáct dnů
Myslela jsem si, že lásku mohou zažít jen ostatní. Ti, které je vidět, ti, kteří něco znamenají. Z toho, že jsem se zmýlila, mám obrovskou radost, jsem šťastná. On totiž stojí o mě. Pocit opilosti, první dotyk, vlasy, které mu spadly do čela, když se na mě podíval. Byl nervózní, ani v nejmenším sebejistý. Všechno bylo jasné a průzračné: vítr, světlo, absolutní pocit naplnění, chodník, horká zeď domu. Získala jsem toho, kterého jsem chtěla. Je středobodem mého života. Ostatní dívky se na něho smějí a flirtují s ním, ale já nežárlím. Věřím mu. Vím, že mi patří. Dívám se na něho z opačné strany pokoje: jeho blond vlasy ve světle září, sleduji pohyby, kterými si je silnou rukou – mou rukou – uhlazuje dozadu. Sevře se mi hruď, spoutává ji pocit štěstí, ztrácím dech, mám v očích slzy. Šíří kolem sebe světlo, je v něm silný a nezlomný. Říká mi, že by svůj život beze mne nezvládl. 13
Liza Marklundová
Je tak citlivý, senzory zranitelnosti má hned pod kůží. Ležím na jeho paži, přejíždí mi prstem po obličeji. Říká mi: nikdy mě neopouštěj, nemůžu bez tebe žít. A já mu to slíbím.
14
Sobota 28. července
„V KRONOBERSKÝM PARKU LEŽÍ mrtvá holka!“ Člověk, který volal, sotva popadal dech. To, jak se mu pletl jazyk, napovídalo, že si vzal svou pravidelnou dávku amfe taminu. Annika Bengtzonová se přestala dívat na monitor a snažila se na pracovním stole nahmatat pero. „Jak to víte?“ zeptala se s přehnanou skepsí v hlase. „Krucinál, stojím vedle ní!“ Hlas přeskočil do falzetu, Annika si dala sluchátko o tro chu dál od ucha. „Dobrá, ale jak to myslíte? Jak mrtvá?“ zeptala se a sama slyšela, jak to zní hloupě. „Ježišmarjá, jak by asi tak mohla bejt mrtvá? Prostě je mrtvá!“ Annika se nejistě rozhlédla po redakci. Hřebík, šéf zpravodajství, byl u svého stolu a právě telefonoval, Anne Snapphaneová seděla naproti ní a ovívala se deskami, fotograf Pelle stál ve svém oddělení a něco vyťukával do po čítače. „Ano, jistě,“ řekla a zároveň našla propisovačku – byla v hrnečku po dopité kávě. Přisunula si papír se starou zprá 15
Liza Marklundová
vou z tiskové agentury TT a začala si na zadní stranu dělat poznámky. „Říkal jste v Kronoberském parku, že?“¨ „Za náhrobním kamenem.“ „Za kamenem?“ Muž v telefonu začal plakat. Annika mlčky čekala několik vteřin – nevěděla, co dál. Číslo, na něž jim čtenáři volali své tipy, se označovalo tradičně hotline, ale v redakci se mu nikdy neřeklo jinak než crazy line, krátce „Krejza“ – převážně jej totiž vytáčeli vtipálci a blázni. Právě volající muž aspiroval na zařazení do druhé kategorie. „Haló?“ ozvala se Annika opatrně. Muž popotáhl. Několikrát se zhluboka nadechl a sdělil Annice všechno, co věděl. Anne Snapphaneová pozorovala Anniku z protější strany stolu. „Já se ti divím, že tenhle telefon pořád zvedáš,“ řekla, když Annika zavěsila. Annika na to nezareagovala, jen si dál něco rychle pozna menávala na papír. „Musím si jít dolů koupit zmrzlinu, jinak umřu! Nemám ti něco přinýst?“ zeptala se Anne Snapphaneová a vstala. „Nejdřív si musím něco zjistit,“ řekla Annika, zvedla slu chátko a zavolala na tísňovou linku. Ten muž nelhal. Před čtyřmi minutami jim přišlo oznámení, že nedaleko Krono berské ulice někdo zemřel. Annika si vzala své poznámky, zvedla se a přešla k Hře bíkovi. Ten stále telefonoval, nohy měl položené na sto le. Annika si stoupla přímo před něho a zatvářila se, jako když od něho něco chce. Šéf zpravodajství se zatvářil popu zeně. 16
Studio 6
„Asi došlo k vraždě, mladá holka,“ řekla Annika a zamá vala papírem. Hřebík hovor ukončil tím, že praštil sluchátkem a vzápětí spustil nohy na podlahu a vstal. „To je od téček?“ zeptal se a zaťukal přitom na monitor. „Ne, z Krejzy.“ „Máš to ověřený?“ „Zatím jen z tísňové linky.“ Hřebík se rozhlédl po redakci. „OK. Koho tady máme?“ „Ale ten tip jsem přijala já…“ ohradila se Annika. „Berit!“ vykřikl Hřebík a vstal. „Máme tady top vraždu le tošního léta!“ Berit Hamrinová, jedna ze starších reportérek Večerníku, sebrala kabelu a vydala se k Hřebíkovi. „Kde je Carl Wennergren? Pracuje dneska?“ „Ne, má volno. Plachtí s lodí kolem Gotlandu,“ řekla Annika. „Tenhle tip jsem dostala já, já jsem to zvedla…“ „Pelle!“ zavolal Hřebík směrem k obrazové redakci. Obrazový redaktor zvedl palec a zakřičel: „Bertil Strand!“ „Tak fajn,“ řekl šéf zpravodajství a otočil se k Annice. „Co všechno víme?“ Annika se zadívala na své poznámky na zavlhlém papíře. Náhle si uvědomila, jak je nervózní. „Za náhrobkem na židovském hřbitově v Kronoberském parku na Kungsholmenu leží mrtvá dívka.“ „Ale to ještě neznamená, že byla zavražděná, ne?“ „Je nahá a uškrcená.“ Hřebík se na Anniku pronikavě zadíval. 17
Liza Marklundová
„A ty bys to chtěla udělat sama?“ Annika s polknutím přikývla a šéf zpravodajství se znovu posadil a natáhl se po bloku. „Tak jo,“ řekl. „Zajeď tam s Berit a Bertilem. Udělejte ně jaký dobrý fotky! Ostatní informace seženeme pak, ale fotky, ty musíme mít hned!“ Když fotograf procházel kolem nich, hodil si na záda ruk sak se svým nádobíčkem. „Kde to je?“ zeptal se. Otázku směřoval na Hřebíka. „U Kronoberský vazební věznice,“ řekl Hřebík a zvedl slu chátko. „V parku,“ řekla Annika a zadívala se, kde má tašku. „V Kronoberským parku. Na židovským hřbitově.“ „Ověřte si, že nešlo o manželskou hádku,“ řekl Hřebík a vytočil jedno londýnské číslo. Berit s Bertilem Strandem už mířili k výtahu a chtěli sjet do garáží, ale Annika se zarazila. „Jak to myslíte?“ zeptala se. „Tak, jak to říkám. V manželských šarvátkách se ne vrtáme.“ Šéf zpravodajství se k ní demonstrativně otočil zády. Annika cítila, jak se jí postupně zmocňuje vztek a hrne se jí do mozku, kde pak vybuchl. „To je přece jedno, ta dívka je i tak mrtvá!“ řekla. Hřebíkovi se zatím někdo ozval na druhém konci linky, Annika pochopila, že je po diskusi. Když zvedla oči, zjisti la, že Berit s Bertilem Strandem jsou už venku na chodbě. Rychle šla ke svému stolu, popadla tašku, která byla zapad lá pod ním, a vyběhla za svými kolegy. Ti už mezitím sjeli dolů. Annika seběhla po schodech a nadávala si: proč pořád 18
Studio 6
musím za něco bojovat? Teď jsem kvůli tomu, že jsem šéfa zpravodajství odkázala do patřičných mezí, málem prošvihla svůj první velký případ! „Ty káčo pitomá!“ řekla si nahlas. Reportérku a fotografa dohnala u vchodu do garáží. „Postupujeme společně, dokud nenastane situace, kdy bysme se měli rozdělit,“ řekla Berit a v chůzi si něco pozna menala do bloku. „Jinak já jsem Berit Hamrinová. Myslím, že jsme se ještě nepředstavily. Budeme si tykat?“ Starší žena se na Anniku usmála, ta přikývla, podaly si ruce a nasedly do Bertilova saabu – Annika dozadu a Berit dopředu. „Nebouchej tolik těma dveřma,“ řekl Bertil nevlídně a blýskl po Annice přes rameno očima. „Mohl by se tím po škodit lak!“ Pane jo, pomyslela si Annika. „Aha, tak promiň,“ řekla. Fotografové Večerníku směli používat služební vozy k soukromým účelům. V praxi to vypadalo tak, že se o ně všichni velmi pečlivě starali. Možná je to tak proto, že všich ni fotografové jsou bez výjimky muži, pomyslela si Annika. Přestože ve Večerníku pracovala teprve sedmý týden, už vě děla, že vozy fotografů jsou posvátné. Několikrát se stalo, že rozhovory, které měla naplánované, musely být odloženy, protože fotografové byli s autem právě někde v myčce. Bylo to zároveň známkou toho, jak si v redakci Anničiných článků cenili. „Myslím, že bude lepší, když nepojedem přes Fridhems plan a vezmeme to zadem,“ řekla Berit, když auto zrychli lo na křižovatce s Rålambovou třídou. Bertil Strand šlápl na 19
Liza Marklundová
plyn zrovna ve chvíli, kdy na semaforu naskočila žlutá. Projel Gjörwellovou ulicí a mířil na nábřeží Norr Mälarstrand. „Mohla bys mi zopakovat, co říkal ten člověk, co nám vo lal?“ zeptala se Berit a otočila se zády ke dveřím, aby na Anni ku viděla. Annika vylovila z tašky pomačkaný papír. „Takže: je to mladá dívka, leží za náhrobkem v Kronober ském parku, je nahá, pravděpodobně uškrcená.“ „Kdože to volal?“ „Jeden narkoman. Jeho kamarád zrovna čural u hřbitova a mezi tyčkami mříže si něčeho všiml.“ „Podle čeho usoudil, že ji někdo uškrtil?“ Annika otočila papír a přečetla to, co si tam poznamenala: „Nekrvácela, měla vytřeštěné oči a zranění na krku.“ „To ale ještě neznamená, že ji někdo uškrtil, nemusel ji ani zabít,“ namítla Berit a otočila se znovu dopředu. Annika na to nic neřekla. Zadívala se ven přes tónovaná skla saabu a sledovala, jak se kolem míhají lidé, kteří chtěli pobýt na slunci v Rålambhovském parku. Po straně se roz prostírala hladina Riddarfjärdenu a házela oslňující odlesky. Přestože skla auta měla protisluneční film, musela Annika přimhouřit oči. Dva lidé na windsurfingu se chtěli dostat k ostrovu Långholmen, ale moc se jim to nedařilo – horký vzduch byl téměř nehybný. „Letos je super léto,“ poznamenal Bertil Strand a zahnul na Polhemovu. „Na jaře tak strašně pršelo, že by člověk nevě řil, že teď bude takhle.“ „Měla jsem štěstí,“ řekla Berit. „Právě jsem se vrátila z do volené. Čtyři týdny, den co den slunečno! Můžeme zaparko vat u těch domů, co jsou hned za požární stanicí.“ 20
Studio 6
Bertil přidal plyn a auto vyjelo mezi poslední bloky na uli ci Bergsgatan. Než zpomalil, rozepnula si Berit pás, a než za parkoval, už ho na sobě neměla. Annika nechtěla být pozadu. Když otevřela dveře, zalapala v návalu vedra po dechu. Bertil Strand nechal saab stát na místě určeném pro otáče ní aut. Berit a Annika se vydaly kolem červené cihlové stavby z padesátých let. Úzký asfaltový chodník vedoucí k parku byl úzký a lemoval jej kamenný obrubník. „O kousek dál jsou schody,“ řekla Berit, které už teď do cházel dech. Vyšly šest schodů a ocitly se v parku. Pokračovaly rychle dál po asfaltové cestě, která mířila k velkoryse navrženému dětskému hřišti. Po pravé straně stálo několik obyčejných domků. Když běžely kolem, Annika si přečetla nápis Dětské hřiště. Bylo tu pískoviště, lavičky, kempinkový stůl a prolézačky, skluzavky, houpačky a další věci, s nimiž si děti mohly hrát nebo po nich lézt. Annika zahlédla tři nebo čtyři maminky s dětmi; zdálo se, že si uklízejí věci a mají se k odchodu. Další maminka stá la zcela vzadu a mluvila s dvěma uniformovanými policisty. „Myslím, že židovský hřbitov leží kus dál, směrem ke Sva tojiřské ulici,“ řekla Berit. „To je bezva, že to tady znáš,“ řekla Annika. „Bydlíš někde poblíž?“ „Ne,“ odpověděla Berit. „Ale není to první vražda, která se v tomhle parku stala.“ Annika si všimla, že policisté ohrazují území modrobílou plastovou páskou; každý z nich nesl jednu roli. Chtějí tedy vyklidit hřiště a zabránit lidem v přístupu, říkala si. „Jsme tady ve správnou chvíli,“ zamumlala si pro sebe. 21
Liza Marklundová
Zahnuly doprava a po stezce vystoupaly na vrchol ko pečku. „Tady musíme dolů a pak se dát doleva,“ řekla Berit. Annika běžela napřed. Přeběhla dvě cestičky a byla na místě. Na pozadí zeleně zahlédla řadu Davidových hvězd. „Už to vidím!“ volala za sebe a koutkem oka zaznamenala, že Berit dobíhá Bertil Strand. Hřbitovní plot byl černý, kovaný a krásný. Železné tyčky byly vzájemně pospojovány kruhy a obloučky. Na vrcholu každé z nich byla upevněna stylizovaná Davidova hvězda. Annika běžela po svém vlastním stínu, díky čemuž si uvědo mila, že se ke hřbitovu blíží z jižní strany. Zastavila se na svahu nad hřbitovem, měla odtud dobrý výhled. Policisté zatím tuto část parku neohradili, dosud to stihli jen v jeho severní a západní části. „Pospěšte si!“ zavolala na Berit a Bertila. Na malém hřbitově za plotem se rozkládaly zanedbané hroby se žulovými náhrobky, Annika jich napočítala kolem třiceti. Hroby byly téměř zarostlé vegetací a celé místo pů sobilo zanedbaným, opuštěným dojmem. Oplocená plocha měla nejvýš třicetkrát čtyřicet metrů, ohrada v zadní části byla vysoká sotva půldruhého metru. Vchod na hřbitov, ve doucí ke Kronoberské ulici a Fridhemsplanu, se nacházel po levé straně. Annika uviděla, že u natažené policejní pásky se zastavila skupina reportérů z konkurenčního večerníku. Ve východní části hřbitova postávalo několik mužů, všichni ob lečení v civilu. Annice bylo jasné, co dělají: právě v těch mís tech ležela ta žena. Otřásla se. Ne, nesmím to teď pokazit, říkala si. Je to přece můj první skutečný případ za celý léto! 22