0035837

I ZDRAVÍ

andžít Singh byl ošklivý malý mužík, který se rád obklopoval krásnými ženami. V dětství přišel kvůli neštovicím o levé oko a zůstaly mu po nich i jizvy v obličeji. Byl nevzdělaný. Avšak vybudoval impérium, a to jen díky síle svého charakteru, sjednotil válčící kmeny západní Indie, stal se paňdžábským mahárádžou a nashromáždil ohromné bohatství, k němuž patřil i diamant Koh-i-Noor, což byl v té době největší drahokam na světě. Singh uměl být štědrý. Byl to sice sikh, přesto věnoval hinduistickému chrámu tunu zlata. Byl také vojenský génius a despota. A především se vyznal v lidech.

V roce 1837 se Singh dozvěděl, že ke dvoru přišel potulný jogín, který nabízel, že se nechá zaživa pohřbít, aby demonstroval svou duševní sílu.

Král souhlasil, že bude to pohřbení financovat, ale vymínil si několik podmínek. Svatý muž měl být pohřben v malé budově nedaleko paláce.

Při přípravách nechal Singh tři ze čtyř vchodů do mauzolea zazdít cihlami a maltou, takže otevřená stavba se proměnila víceméně ve vězení – nebo, méně optimisticky, v kryptu.

Vojenští důstojníci i evropští lékaři sledovali, jak se jogín usazuje.

Patrně se jednalo o lotosový sed, s nohama překříženýma a položenýma nártem na stehno druhé nohy. Jeden divák tuto pozici přirovnal k „hinduistickému idolu“. Pomocníci pak jogína zabalili do bílého plátna a uložili ho do dřevěné bedny. Tu dali do mělké jámy pod podlahou stavby. Neházeli na něj žádnou hlínu, jogín totiž vyjádřil obavy, že by ho mohli napadnout mravenci. Mahárádžovi muži ovšem bednu zabezpečili zámkem. Potom zavřeli dveře u posledního vchodu na závoru a postavili před nimi cihlovou zeď, aby tuto improvizovanou celu izolovali od vnějšího světa.

Budova prý neměla jediný otvor, jímž by mohl proudit vzduch, a také žádné místo, kterým by mohl někdo podávat potravu. Dnem i nocí

R

43

J Ó G A FA K TA A M Ý T Y

u ní stály stráže. Jeden vyšší dvorský důstojník chodil hlídky pravidelně kontrolovat a podával hlášení mahárádžovi.

Uvěznění trvalo čtyřicet dní a nocí – podle bible to je dokonale uzavřené období kompletního nepřerušeného cyklu. Po jejich uplynutí přijel k hrobce král na slonu, seskočil před shromážděným dvorem a šel zkontrolovat výsledek.

Plátno se zdálo zavlhlé, jako by dlouho někde leželo. Jogín měl studené končetiny, které navíc byly ztuhlé a svraštělé, kůži měl bledou. Pulz mu nenahmatali.

Pak otevřel oči.

Jeho tělo se zprudka sevřelo v křeči. Nozdry zacukaly. Nyní už byl znát slabý tep. Po několika minutách se mu rozšířily panenky v očích a do tváří se mu vrátila barva.

Když uviděl krále, tichým, sotva slyšitelným hlasem se ho zeptal: „Teď už mi věříte?“ Jóga byla v uplynulých staletích považována za mystické kouzelné cosi, co obsahuje docela obyčejné i naprosto nepřestavitelné a pro nás neznámé praktiky. Vezměte si například výuku. Jóga se učila většinou soukromě.

A především se jí věnovalo jen velmi málo žen. To bylo pochopitelné, neboť starší společnosti byly docela šovinistické. Radikálnější věci patřily do života mužů.

Jogíni bývali tuláci, kteří provozovali rituální sex, nebo kejklíři, kteří se svíjeli do nejroztodivnějších poloh, aby si vysloužili almužnu – ačkoli život odevzdali vyšší spiritualitě. Onen paňdžábský jogín nebyl žádnou výjimkou. Kroniky uvádějí, že svůj pohřební kousek předváděl „za tučnou odměnu“, jak napsal jeden autor. Když přežil čtyřicet dní pohřbení zaživa, dostal perlový náhrdelník, zlaté náramky, kus hedvábí a šály, jaké „obvykle rozdávají princové Indie těm nejvýznačnějším osobám“.

Jogíni byli v podstatě něco mezi tuláky a kočovnými cirkusovými artisty. Četli z dlaní, vykládali sny a prodávali kouzla. Ti zbožnější často sedávali nazí – s nestříhaným vousem a špinavými vlasy – a potírali se popelem z pohřebních ohnišť, aby zdůraznili pomíjivost lidského těla.

Kánphatští jogíni, což byla veliká sekta, údajně unášeli děti. Aby získali nové členy, adoptovali sirotky, a když se naskytla příležitost, děti také kupovali nebo kradli. Je pochopitelné, že se jich dobré rodiny bály. Bandy jogínů občas přepadaly obchodní karavany a obchodníky, 44

Z D R AV Í

na nichž si vynucovaly jídlo a peníze. Ti násilnější předváděli něco, co bychom dnes označili za vydírání výměnou za ochranu a nechávali se najímat jako strážci.

Někteří jogíni kouřili gandžu a pojídali opium. Někteří s sebou nosívali žebráckou misku. Pár z nich bylo určitě i svatých. Ale britské úřady a vzdělaní Indové začali svatými muži pohrdat nejen proto, že mohli být nebezpeční, ale rovněž proto, že představovali pro společnost ekonomickou přítěž. Jedno britské sčítání lidu to shrnulo dost jasně, když označilo jogíny hromadně za „různé tuláky nevalné pověsti“.

Značná část tohoto odporu byla způsobena názory na sex. Duchovně bylo cílem jogína dosáhnout stavu nirvány, v níž se mužské a ženské prvky ve vesmíru spojují v jedno. Toto spojení (samo slovo „jóga“ znamená propojení) vedlo k osvícení. Hlavní cestou k tomuto cíli byla sexuální extáze – což je ta část jógy, kterou odhalil až nedávný výzkum.

David Gordon White, jeden z nejváženějších odborníků v dané problematice, který učí na University of California v Santa Barbaře, v roce 2006 ve své knize uvedl, že dávní jogíni se snažili dosáhnout božského stavu vědomí „srovnatelného s rozkoší zažívané při orgasmu v rámci sexuálního aktu“.

Cesta k tomuto extatickému spojení se nazývala tantra. Byla nesmírně oblíbená, jelikož odmítala systém kast, přitahovala konvertity v zástupech a dávala vzniknout náboženským vůdcům, kteří psali tisíce textů a komentářů. Spoléhala se na magii, čarodějnictví, zaříkávání, rituální uctívání (zejména bohyní), kultovní rituály přechodu a posvátnost sexuality.

Na Západě je tantra známá především jako zdroj různých sexuálních rituálů. Ty k ní opravdu patřily – dost na to, aby to vyvolalo protesty u ortodoxních hinduistů i buddhistů té doby. Hlavní výčitka zaznívala vůči sexuálnímu zvrhlictví, které se skrývá pod pláštíkem duchovna.

Náš paňdžábský jogín byl tedy také zdatným vyznavačem tantry. Jak se jeho pověst šířila, choval se čím dál hůř, až mahárádža uvažoval, že ho vyžene z království. Jogín však nakonec odešel sám. A ve velkém stylu – utekl do hor s mladou vdanou paní.

Během staletí tantra postupně degradovala, až vše kleslo ke kanibalské sektě Aghórí – ti pojídali maso z mrtvol, pili moč a tekutinu z mozku, žili na kremačních polích a hřbitovech, odmítali jakékoli společenské konvence a údajně považovali veřejné odsouzení za zkoušku své pokory. Původní asketici tohoto hnutí rovněž praktikovali rituál krutosti 45

J Ó G A FA K TA A M Ý T Y

a sezonních orgií. Odborníci na náboženské sekty se vyhýbají nechutným detailům, ale zmiňují se kupříkladu o tom, že Aghóríové měli sklony k incestu. Každopádně to nejhorší chování, jež se s tantrou spojovalo, bylo tak příšerné, až to vedlo k zatracení celého učení, které bylo považováno za hrozbu společnosti.

Stará jóga se od té dnešní liší i v tom, jak formulovala hathajógu – tedy jógu jednotlivých pozic. Základy byly představeny v knize Hathajóga pradipika. Svatá kniha z 15. století je nejranějším rozsáhlejším pojednáním o této praktice.

Kniha věnuje značnou pozornost částem těla, které nemají s oblastmi, na něž se soustředíme dnes, nic moc společného: penisu, vagině, šourku i řitnímu otvoru. Neustále opakuje doporučení na některé pozice vsedě, které mají vyvíjet tlak na hráz – oblast mezi řití a genitáliemi, jež je velmi citlivá na erotickou stimulaci. „Přitiskněte perineum k patě nohy,“ radí se v textu. „Tím se otevřou dveře k osvobození.“ Dnes se umění jógových pozic říká ásany. Ale toto slovo v sanskrtu původně znamená „sedět“ – což je odkaz na dobu před více než tisíci lety, kdy pozice v józe znamenaly v prvé řadě umění sedět uvolněně a věnovat se meditaci. Hathajóga pradipika kladla nově důraz na sedy a stimulující cvičení. Nemluví se v ní o pozicích vestoje ani o proudění „energie“, které se tak rádo rozebírá na dnešních hodinách jógy.

Kniha také učí, jak prodloužit dobu milování – a soustředí své rady na muže, což bylo pro dávnou jógu typické. Návody si žádají „ženskou partnerku“, ale připouštějí, že „každý si možná nesežene“ svolnou druhou stranu.

Jeden návod tvrdí, že jistá konkrétní technika vede k tak silné kontrole při sexu, až jogín nevypustí semeno, i kdyby byl „v objetí s vášnivou ženou“. Cílem je pomalu zvyšovat hladinu vzrušení, pár se má k orgasmu blížit, ale nemá ho dosahovat, extáze pokračuje dál a dál, až se ti dva stanou jedním a překročí všechny hranice protivenství.

V tomto pojetí musí hathajóga připadat modernímu čtenáři jako bizarní, ale to jen proto, že současné knihy a učitelé se o původech této praxe nikdy nešíří. Ovšem ve skutečnosti je hathajóga součástí tantry. Byla vyvinuta k tomu, aby pomohla uspíšit dosažení cíle v tantře – dosáhnout osvícení pomocí přesného zapojení vůle a přesměrování energie libida, a nikoli tím, že se nějakým nejasným způsobem smísí zbožnost a rozjímání. Sanskrtský kořen tohoto slova je hath – „přistupovat k něčemu násilně“, například přivázat někoho ke sloupku, jak se píše v sanskrtském slovníku oxfordského 46

Z D R AV Í

profesora Monier-Williamse. Hatha proto znamená také násilí nebo sílu.

Disciplíny se dosahuje pečlivě strukturovaným souborem aktivit, které mají rychle vést k osvícení prostřednictvím extáze.

Proto řada učenců překládá výraz hathajóga jako „násilné spojení“.

Další odborníci jej vykládají jako „spojení vycházející z násilí nebo síly“, čímž kladou větší důraz na osvícení než na prostředky, jimiž je tohoto osvícení dosaženo. Ať tak či onak, takové definice zřídkakdy – pokud vůbec někdy – v populární literatuře potkáte. New Age zahrnuje poezii sanskrtu a dělí hatha na ha a tha, tedy slunce a měsíc. Tento výklad vnáší už do samého toho slova esoterické spojení protikladů a obvykle jakoukoli zmínku o násilí nebo síle vynechává.

A konečně to poslední, čím se stará jóga liší od té naší, je důraz na zázračno. Celé věky líčila posvátná indická literatura jogíny jako někoho, kdo dokáže létat, levitovat, zastavit si tlukot srdce, potlačit dýchání, mizet, procházet zdmi, projektovat se do jiných těl, dotýkat se měsíce, přežít pohřeb zaživa, činit se neviditelným, po libosti umírat, kráčet po vodě a – stejně jako Ježíš Nazaretský – přivádět mrtvé zpátky k životu.

Jogíni byli oslavováni jako kouzelníci. Jejich neobyčejné schopnosti měly i svoje pojmenování – siddhi. Toto slovo v sanskrtu znamená úspěch nebo dokonalost a je to jogínský termín pro umění sil jiného světa. Pataňdžali, indický mudrc, který před nějakými šestnácti stoletími položil základy mystické jógy, věnoval celou jednu kapitolu svých aforismů skutkům z jiného světa a zahrnoval mezi ně i taková nadání jako čtení mysli nebo předvídání budoucnosti.

Stránky svazku Hathajóga pradipika zaplnila neuvěřitelná tvrzení. Píše se tam, že cvičící dokážou neutralizovat jed, zahnat všechny nemoci, přemoci působení věku, zastrašit zlo a dosáhnout nesmrtelnosti – nemluvě o tom, že si poradí se zácpou, vráskami i šedinami.

Jógoví válečníci prohlašovali, že jsou schopni všelijakých zázraků, aby ze sebe učinili ještě nebezpečnějšího protivníka, jak tvrdí William Pinch, vědec z Wesleyan University. Jóga, podle něho měla pověst nepřemožitelné síly. „Věřit a přesvědčit svého protivníka, že jste nesmrtelní, znamenalo jasnou taktickou výhodu.“ Základním předpokladem, aby cvičenec dosáhl zázraků, bylo ovládnutí samádhi – stavu transcendentní slasti, při níž se jogín spojuje s vesmírem v jedno. Adept k tomu došel tehdy, když se naučil ovládat všechny proudy prány, tělesné energie, stoupající po páteři do hlavy. Podle Hathajógy pradipiky se tím jogín dostával do stavu, „jako by byl mrtev“.

47

J Ó G A FA K TA A M Ý T Y

Někteří jogíni vstupovali do euforických stavů za účelem duchovního osvícení. Jiní, jako ten náš paňdžábský jogín, který se svým příkladem snažil snad dokázat, že tantrické bratrstvo má ve svých řadách kdekoho, to dělali pro zábavu a zisk.

Dramatický účinek pohřbů zaživa přiváděl lidi v úžas – a nejen na dvoře Randžíta Singha. Knihy popisující tento jev vycházely ve Vídni, Londýně i New Yorku. Vzdělaný svět se podivoval nad tou schopností a marně se ji snažil vysvětlit. Claude M. Wade, britský styčný důstojník u mahárádžova dvora a očitý svědek exhumace našeho jogína, připomínal svým spoluobčanům, že by bylo „domýšlivé upírat hindům možnost objevit či obsáhnout umění, jež do této doby uniká všem výzkumům evropské vědy“.

V době, kdy došlo k tomuto pohřbu, vstupoval N. C. Paul na lékařskou školu v Kalkatě a jako novopečený vědec tomu věnoval bedlivou pozornost. Však ten spektákl popíral zákony přírody! Zvědavost ho dovedla až k sepsání knihy: A Treatise on the Yoga Philosophy (Pojednání o filozofii jógy).

Psal v něm o pohřbení zaživa, a jak se ukázalo, byl to zrod nové vědy.

Kdo byl ten Paul? Žádný učenec ani kniha se o něm nezmiňovali, a to ani letmo. Věděl jsem o něm pramálo, než jsem dojel do Kalkaty, města, které překypovalo energií, přestože v něm vládlo monzunové vedro.

Cestou taxíkem na jeho lékařskou fakultu mě provázelo troubení a šílená doprava. Čekal jsem, že na škole najdu úhlednou stopu britských zakladatelů. Místo toho to byl blázinec. Pobíhající toulaví psi, pacienti, studenti, ti všichni se řinuli z polorozbitých budov a procházeli mezi padlými stromy. Na stěnách visely vybledlé plakáty. Jak jsem se blížil ke knihovně, byl jsem čím dál nervóznější a opatrnější, přesto jsem pořád toužil zjistit něco víc o tom největším vědci na světě, který se pokoušel osvobodit jógu ze spárů mystické minulosti.

Vystoupal jsem po točitém schodišti, kolem něhož visely holé dráty, pavučiny i kusy betonu. Knihovna měla vysoký strop a nábytek z tmavého dřeva, který vypovídal o někdejší eleganci. Ale na všem už hlodal zub času. Skříňky s prosklenými dvířky ukrývaly řady starých knih – a uvnitř byla tak silná vrstva prachu, že nebylo vidět na názvy. S údivem jsem si uvědomil, že ty knihovny se staly jakýmsi mauzoleem. Nad nimi visely závoje pavučin, které připomínaly dekorace z filmového hororu.

48

Z D R AV Í

Usmívající se knihovnice v barevném sárí se zdála trochu na rozpacích, ale ne příliš. Ukázalo se, že ani ona, stejně jako ostatní, o Paulovi nic neví a o minulosti školy toho také věděla dost málo. Bengálská lékařská fakulta byla založena v roce 1835 jako první ústav vyučující evropskou medicínu v Asii. Svými červenými cihlami a bílým zdobením měla symbolizovat příchod nové éry.

V hrůze jsem se řítil přes město do Národní knihovny, pozůstatku koloniálních dob, která se skrývala v kampusu. Celé dny jsem tam trávil nad starými knihami a tiskovinami. Nic. Ani stopa. Některé výtisky byly tak křehké, že se mi v rukou rozpadaly. Spoustou knih se už prohlodali červi a zanechali po sobě cestičku z chybějících písmenek a slov. Na stole mi začínala růst kupka smetí. Kniha za knihou. Pořád nic.

Nakonec, v posledním svazku, který tam měli, jsem objevil nástin Paulova života. Byl zahrnut v seznamu absolventů bengálské školy, kteří vstoupili do koloniálních lékařských služeb. Data. Jeho první zaměstnání. Kolik si vydělal. Po dnech plných nervózního potu konečně průlom.

Ještě větší štěstí jsem měl, když jsem potkal P. Thankappana Naira, malého čtyřiasedmdesátiletého mužíka, který vypadal jako Gándhí.

Napsal desítky knih o Kalkatě a ukázalo se, že je studnicí nápadů, laskavosti, energie a zdravého rozumu. V jeho pojetí byla novinařina úctyhodné povolání.

Navštívili jsme společně historiky, archivy, literární společnosti a další a další, jezdili autobusem, metrem, v rikšách, vlakem (s otevřenými dveřmi, odkud jsme vyhlíželi na vesnice a kouř z ranních ohnišť).

Odmítl peníze. Vysvětlil mi, že takové věci dělá, protože je to jeho občanská povinnost.

Paul byl Bengálec (původním jménem Nobin Čander Pál nebo v jiných přepisech Navina Čandra Pála, případně i Nobin Čandra Pál), který vystoupal po společenském žebříčku díky dobrému vzdělání. Britští vládci počátku 19. století indické původní obyvatelstvo bez milosti vysávali. Ale také zakládali školy pro místní děti, kde se učilo podle evropských vzorů a v angličtině. Cílem bylo vybudovat třídu nadaných mladých lidí, kteří by pomáhali impériu se správou země.

Paul byl jedním z jejich prvních úspěchů. V Kalkatě, prvním hlavním městě britské Indie, se zapsal na lékařskou školu a zapadl do intelektuálního života města. Ve Společnosti pro zvyšování všeobecných znalostí, 49

J Ó G A FA K TA A M Ý T Y

což bylo jakési epicentrum vyšší a vzdělanější třídy, naslouchal přednáškám s tak lákavými názvy jako „Zájmy ženského pohlaví“. Školu dokončil v roce 1841 a hrdě si za jméno vystavil zkratku G. B. M. C. – Graduate of Bengal Medical College, tedy absolvent Bengálské lékařské fakulty. Oznamoval tím své postavení mezi elitou, stejně jako poevropštěním svého jména.

Velkého průlomu se dočkal, když ho přeložili do Benáresu. Pro Hindy to bylo nejposvátnější místo celé Indie, leželo na březích Gangy, té nejposvátnější řeky. Paul ze svého místa získal rozhled po jogínském světě. Řeku lemovaly stovky chrámů, přicházeli sem poutníci ze všech směrů, aby se vykoupali ve zdejších vodách nebo na břehu spálili těla svých milovaných, a také se snažili smýt své hříchy a dojít spásy. Ke ghatům, širokým kamenným schodům, se tedy hnaly celé zástupy mystiků, aby se ponořili do očišťující koupele, cvičili tady jógu a meditovali.

Nejméně jeden z nich spal i na loži z hřebíků. Buddha měl své první kázání ostatně nedaleko odsud. Benares byl celá léta považován za srdce hinduismu, hrál obdobnou roli jako Mekka pro muslimy nebo Vatikán pro římské katolíky. Mnozí hinduisté ho dodnes považují za nejsvětější místo na zeměkouli.

Paulovo Pojednání o filozofii jógy vyšlo v roce 1851. V Londýně se téhož roku konala Velká výstava. A ta měla do Británie přilákat vůdce světového průmyslu.

Lékař z vojenské posádky se proto snažil ukázat, že do tohoto pokroku se mohou zapojit i kolonie.

Paul se zmiňoval například i o Aghórech, kanibalské sektě, která prý zdatně popíjela tvrdý alkohol. Ale jinak kniha v podstatě přehlížela, že hinduističtí mystikové jsou pozoruhodně odlišní jeden od druhého, a místo toho se soustředila jen na jejich schopnost pozastavit si žití nebo, jak napsal v předmluvě, „obejít se bez jídla a dýchání na dlouhou dobu a stát se necitlivým k vnějším vlivům“.

Jako hlavní případ, na němž bude demonstrovat svá pozorování, si vybral čtyřicetidenní pohřeb zaživa. Vítězství paňdžábského jogína nad smrtí „zmátlo celou řadu učených mužů Evropy“, jak píše Paul. Ale on – obyčejný bengálský chirurg – své kolegy rád poučí.

Jeho vysvětlení nemělo nic společného s náročnými pozicemi nebo očistami těla. Ani se nezabýval anatomií. Soustředil se na neviditelný faktor, který se vědci jeho věku snažili změřit a najít u lidí i v prostředí.

50

Z D R AV Í

Šlo o oxid uhličitý, odpadní produkt buněčného dýchání, který při výdechu vydáváme všichni. Paul se v lékařské škole naučil o neviditelném plynu to základní a brzy si uvědomil, že při jogínských rituálech se plyn v těle drží jako v nějaké láhvi. Hlavní technikou, která s ním nakládala, byla pránájáma – sanskrtský termín pro dechová cvičení, nebo přesněji kontrolu životní síly. Prána znamená „životní sílu“ a jáma značí „ovládnout“.

Paul uvedl bezpočet příkladů toho, jak jogíni ovlivňují svůj dech tak, aby ze sebe té síly vydávali méně. Například popsal obvyklý zvyk jogínů dýchat pomaleji. Toto zadržování nádechů, jak napsal, „má pozoruhodný účinek“ při snížení objemu oxidu uhičitého, který člověk vydechne.

Uváděl značný pokles počtu nádechů a také široký rozsah dechové frekvence od té nejrychlejší po nejpomalejší. Uvolněný člověk se nadechne za minutu přibližně patnáctkrát. Paul zjistil, že jogín, který za minutu nadechne šestadevadesátkrát, vydechne téměř třináct set krychlových centimetrů oxidu uhičitého. Při čtyřiadvaceti nádeších to klesne přibližně o třetinu na čtyři sta centimetrů krychlových. Při šesti dechových cyklech – to je výrazně méně než při normálním dýchání – to klesá ještě o další pořádný kus dolů na sto šedesát čtyři centimetry krychlové. Tři dechy za minutu to sníží na dvaaosmdesát krychlových centimetrů. A jeden dech za minutu udělá jen necelých třiatřicet centimetrů krychlových oxidu. Jinými slovy, pomalé dýchání výrazně sníží objem vydechovaného oxidu uhičitého.

Na více než deseti stranách Paul vypráví o mnoha dalších jogínských praktikách, které přinášejí podobné snížení objemu vydechovaného plynu. Říká například, že opakování výrazu „óm“, posvátné jogínské slabiky, „materiálně umenšuje“ množství oxidu. Další taktikou je nadechnout se prostě stejného vzduchu – Paul to nazývá „jedna z nejsnazších metod“, a tím se dostat do euforického transu.

Vrcholem Paulovy analýzy je zaměření na obvyklý prvek jogínského života: soustředění dechu a vzduchu za účelem znovuzrození. To je třeba žít v gupze neboli jeskyni, v podzemí s minimem světla a téměř žádným větráním, a tam dlouze rozjímat a dosahovat tímto způsobem blaženosti.

Paul postřehl, že asistent jogína zahrazuje malý vchod do guphy hlínou – je to podobný postup, jako když se zazdívala krypta toho paňdžábského jogína. Výsledkem je „uzavřená atmosféra“, jak píše Paul, kde jogín vydechuje méně oxidu uhličitého, než by z něj vycházelo, kdyby byl v prostředí „volně ventilujícího vzduchu“.

51

J Ó G A FA K TA A M Ý T Y

V odvážně naturalistickém duchu nabídl Paul přirovnání, které nemluví o zázracích, ale soustředí se na něco obvyklejšího, co známe z přírody. Jogíni žijí déle, jak říká, docela prostě proto, že v podstatě hibernují, a gupha svatých je vlastně nápodobou nor hibernujících zvířat.

Paul to dokládá výsledky svého pozorování, že při hibernaci různá zvířata obvykle nějakým způsobem uchovávají energii. Svatí muži se tím podle něj podobají netopýrům, ježkům, svišťům, křečkům a plchům. Jogíni stejně jako hibernující zvěř vystelou jeskyni izolujícími materiály, jako je tráva, bavlna nebo ovčí vlna. „Gupha je pro jogína zkrátka nezbytností stejně,“ psal Paul, „jako je nora pro hibernující zvíře.“ A právě tato lidská hibernace, uzavírá myšlenku Paul, umožnila paňdžábskému jogínovi to dlouhé pohřbení zaživa přežít. „Když to srovnáme s hibernující zvěří,“ píše Paul, „shledáme, že jde o stejný princip.“ Dnes víme, že tento bengálský chirurg měl naprostou pravdu v oboru fyziologie dýchání, přestože vidina podřimujících medvědů extázi pokročilých jogínů moc neodpovídá. Vědci zjistili, že savci, kteří se chystají k hibernaci, opravdu nory a útulky zapečetí a zažívají i podobné změny v objemu vydechovaných plynů, jaké Paul popsal u jogínů v guphě.

Uzavření nory, poznamenává zoolog a autor knihy Life at the Limits (Život na hraně) David A. Wharton, „podporuje koncentraci oxidu uhličitého, což pomáhá u zvířete potlačit metabolismus“, tlumí jeho biorytmy a připravuje ho to na hluboký spánek.

Paulova analýza byla brilantní svou originalitou a také tím, jak byla důležitá. Jeho výsledky jsou o to překvapivější, když si uvědomíme, jak skromné a omezené prostředky ve srovnání s dnešními vědci měl. Začal odhalovat něco, co se ukázalo jako jeden z hlavních vlivů jógy na lidskou fyziologii – jak jóga dokáže zpomalovat metabolismus.

Extáze jogínů má pořád svá tajemství. Ale Paul učinil odvážný krok, který zahájil revoluci.

Výzkumníci, kteří bloudili Asií ve snaze najít zázraky, si museli dávat dobrý pozor na podvodníky. A ti zjevně trápili i paňdžábského mahárádžu. Indie byla plná pouličních kouzelníků, kteří se čarováním živili – od zaříkávání hadů přes usekávání končetin po lezení po provazech, které končily pouhým vzduchem. Různé klany tu fungovaly celá staletí a své kousky dovedly k dokonalosti. Západní návštěvníci byli těmi triky natolik okouzleni, že se jezdili do Indie jejich tajemství učit.

52