Krvavá mlha - zlom
26.9.2013
13.52
Stránka 7
1
Přes popraskanou dlážděnou cestu vedoucí do hloubi Lowcountry se táhnou železné koleje zarezlé do narudle hnědého odstínu zaschlé krve. Přejíždím přes ně a vzpomenu si, že Georgijská ženská věznice je na jejich špatné straně. Možná bych to měla brát jako další varování a vrátit se. Nejsou ještě ani čtyři hodiny odpoledne, čtvrtek 30. června. Mám čas chytit poslední letadlo do Bostonu, ale vím, že to neudělám. Tato část georgijského pobřeží je bahnitá, protože se tu táhnou lesy zarostlé mechem a mokřady protkané potůčky, které dodávají travnatým pláním záblesky světla. Nad poloslanou brakickou vodou nízko přelétávají volavky bílé a volavky velké, nohy táhnou za sebou. Pak se na druhé straně záplatované asfaltky, po které jedu, les zase uzavře. Kroutící se větvičky kudzu přidušují podrost a zakrývají ho šupinatými tmavými lístky. Z bažin se tyčí obrovské cypřiše s tlustými pokroucenými kmeny, vypadají jako nějaké prehistorické kreatury, co tu bloudí a naříkají. Aligátora nebo hada jsem ještě neviděla, ale určitě tu jsou taky. Uvědomuju si, jak moje velké bílé auto řve, hučí a štěká. Nemám tušení, jak jsem se ocitla v tomhle křápu, který se smýká po stranách silničky a páchne jako jídlo z fast foodů a cigarety s nádechem zdechlé ryby. Vedoucímu svého oddělení Bryceovi jsem nařídila zamluvit něco jiného: bezpečný, spolehlivý, středně velký sedan, nejlépe volvo nebo camry, s postranními i vrchními airbagy a GPS. Když na mě před letištním terminálem čekal ten mladík v bílé 7