(1) TAKTO ZEMŘÍT
T
oho pochmurného zimního rána 10. února 1939 stál Eugenio Maria Giuseppe Pacelli ve dveřích ložnice a sledoval, co se děje kolem mosazné postele. Dvě řeholnice středního věku vykonávaly svou práci tak jemně, jak očekával. Zacházení se zesnulým je naučila léta praxe. Pacelli chápal smrt jako záruku posmrtného života. O tomto příslibu se již dávno dozvěděl od své matky Virginie, zbožné dcery římskokatolické církve. Její syn byl dnes Jeho Eminence, kardinál státní sekretář Svatého stolce, druhá nejmocnější postava církve. Před hodinou se Pacelli kvůli smrti starého muže v této posteli, papeže Pia XI., stal nejvýznamnější postavou celého katolického světa. Nyní z něho byl camerlengo, což je postavení, které v sobě spojuje funkci vatikánského pokladníka a komořího Svatého stolce. Bude zodpovědný za organizaci pohřbu papeže Pia XI. a konkláve, které zvolí nového papeže. Pacellimu bylo šedesát čtyři let, byl středně vysoký, hubený a měl typický římský nos, rovný, s úzkými dírkami a s malým hrbolkem uprostřed nosu. Za staromódními brýlemi se zračily oči muže, který dokázal okamžitě porozumět situaci. Přes zavřené okno vysoko ve vatikánském Apoštolském paláci, asi šedesát metrů nad náměstím svatého Petra, doléhalo do ložnice hučení davu, který se modlil za duši papeže Pia XI., 259. nejvyššího pontifika. Po dvacet let byl nositelem řady titulů, úřadů a hodností, které měly 23
Pa p e ž o v i Ž i d é
přímý vliv na životy několika milionů katolíků. Několik dní měl Pius smrt na jazyku a při životě ho taktak udržovaly léky, které mu podávali jeho lékaři. Ti už z ložnice odešli, jejich práce byla u konce. Pacelli se brzy pustí do té své. Pacelli dále pozoroval tělo, pořád oděné do bílé noční košile. Řeholnice už papeži svlékla teplé ponožky, které nosil kvůli špatnému krevnímu oběhu, jednomu z mnoha svých zdravotních neduhů. Bylo mu osmdesát jedna let, kůži na lebce měl napjatou, šedivé vlasy jako chmýří a na hřbetech rukou mu vyvstávaly žíly. Oči měl zatlačené; už nebudou hledět na svět s lehkou zvídavostí. Jen před několika dny se na Pacelliho dívaly, když seděl u postele a hovořili spolu na známé téma – o osudu Židů, respektive o osudu Guida Mendése a jeho rodiny. Pro papeže a Pacelliho ztělesňovali to, co se dělo Židům v Německu, Itálii a ve všech zemích, kde se šířil antisemitismus. Guido Mendés byl syn římské židovské rodiny, jejíž kořeny sahaly až k Fernandu Mendésovi, dvornímu lékaři anglického krále Karla II. Eugenio seděl vedle Guida ve škole a později spolu studovali i na vysoké škole. To už byli blízkými přáteli; Eugenio býval pravidelným hostem u Mendésů na večeři o šabatu, Guido měl stálé místo u štědrovečerního stolu Pacelliho rodiny. V době kdy Eugenio vstupoval do semináře a Guido začínal studovat medicínu, čítal Eugeniův okruh židovských přátel už tucet lidí. Přišli na jeho vysvěcení a byli při tom, když celebroval svou první mši. Procházel se s nimi po Svatopetrském náměstí a ukazoval jim různé sochy svatých na Berniniho kolonádě. Naučili ho základy hebrejštiny. Pacelli trávil hodně času na cestách, ale vždy, když se vrátil do Říma, dal si záležet na tom, aby pozval své židovské přátele na návštěvu. Čím dál více se ho vyptávali, jak se v jiných zemích jedná se Židy, a on jim říkal, že to, co viděl a slyšel, ho tíží a sliboval, že bude bojovat proti antisemitismu veškerou svou mocí. Tato moc dosáhla vrcholu, když byl Pacelli roku 1930 jmenován státním sekretářem Vatikánu. Pozval Mendése a další své židovské přátele na obřad a poté je představil Piovi XI. Během rozhovoru, který měl být, jak se ukázalo, jejich posledním, Pacelli papeži řekl, že Mendésova rodina je nyní v bezpečí v Palestině. Až do minulého roku byl Guido profesorem medicíny na lékařské fakultě římské univerzity, dokud nebyl v důsledku Mussoliniho antisemitských rasových zákonů propuštěn. Pacelli se okamžitě obrátil 24
TA K T O Z E M Ř Í T
na britského velvyslance u Svatého stolce, sira D’Arcyho Osborna, se žádostí, aby rodině poskytl vstupní povolení do Palestiny, která tehdy byla pod britskou správou. Osborne ochotně pomohl a navázal s Pacellim přátelství, které přetrvalo. Posléze se Pacelli také postaral o to, aby spousta dalších významných židovských učenců, lékařů a vědců mohla emigrovat do Spojených států, Jižní Ameriky a dalších zemí. Těm, kteří z Říma z rodinných důvodů – jako byla vážně nemocná manželka nebo potomek v zásadní fázi studia – odjet nemohli, zařídil pozice ve Vatikánu. Byl mezi nimi například světově proslulý kartograf Roberto Almagia, který zpracoval monografii o Svaté zemi. Od zavedení rasových zákonů obstaral Pacelli dvaceti třem židovským učencům místa na Gregoriánské univerzitě, v Papežské akademii věd a ve Vatikánské knihovně. Na smrtelné posteli mluvil papež Pius XI. o tom, že je nezbytné, aby Pacelli pokračoval ve svém tažení proti antisemitismu. Jeden z přítomných lékařů později vzpomínal, že Pacellimu se v očích leskly slzy, když mu papež kladl na srdce, že musí být i nadále obráncem židovského lidu. Řádové sestry dokončily svou práci a šeptaly tradiční slova: „Bože, k tobě pozvedám své modlitby…“ Zdola z náměstí byl slyšet provoz a policie stavěla zábrany, aby udržela pod kontrolou rostoucí dav truchlící nad úmrtím papeže. Pacelli stále odhadoval správný okamžik na to, aby přešel k posteli. V ložnici se postupně usazovaly emoce vyvolané smrtí. Obě sestry měly zarmoucené obličeje a tichým hlasem se modlily. Za oknem přecházely nad průzračnou Tiberou první sluneční paprsky a hladily kříž na vrcholu baziliky svatého Petra. Zvuk modliteb z náměstí stále sílil. Pacelli vešel do ložnice, počkal, až sestry odejdou, pak se postavil vedle postele a odříkal svou modlitbu. Zatímco svítání rozjasňovalo oblohu za oknem ložnice, Pacelli věděl, že než bude moci začít provádět přípravy na pohřeb a vyřizovat tisíce dalších záležitostí před zvolením nového papeže, musí vykonat svou první povinnost jako kamerlengo. Sundal papeži z pravého ukazováčku rybářský prsten. Později použije velké stříbrné nůžky, aby prsten zničil před shromážděným kolegiem kardinálů, než půjdou do konkláve. 25
Pa p e ž o v i Ž i d é
Až bude zvolen papež, dostane jako jeden ze symbolů autority nový prsten. Pacelli se sklonil nad tělo, políbil čelo a ruce a pak z ložnice odešel a zavřel za sebou dveře. Jeho kancelář se nacházela ve třetím patře Apoštolského paláce. V tuto brzkou hodinu byl výhled z kteréhokoli okna úchvatný. Do dáli se rozprostíraly římské dómy, věže, věžičky, monumenty, paláce a parky. Napravo od oken se tyčila bazilika; před mnoha lety, když se Pacelli stal plně kvalifikovaným diplomatem, se o ní naučil základní informace nazpaměť: 199 metrů dlouhá, 163 metry vysoká, nachází se v ní jedenasedmdesát podpůrných sloupů, čtyřiačtyřicet oltářů a tři sta devadesát pět soch. Tyto podrobnosti se mu hodily při zdvořilostních konverzacích při oficiálních setkáních. Nalevo od oken byla vidět střecha Sixtinské kaple, která ani v nejmenším nenaznačovala, jaká nádhera se skrývá uvnitř. Nového papeže budou kardinálové volit právě tam. Pacelli si sedl za stůl ze šestnáctého století vyrobený ve dnech Pavla VI. Byla na něm ručně vyráběná kožená podložka na psaní, malé hodiny ve zlatém rámečku, kolébka na vysoušení inkoustu se zlatým držátkem a nůž na dopisy. Byly to dárky od jeho rodiny, které dostal při příležitosti svého jmenování do funkce státního sekretáře. Na celé jedné zdi se nacházely police a na nich v kůži vázané svazky vatikánského kanonického práva a pojednání, na kterých Pacelli pracoval. První telefonní hovor toho dne zprostředkovala Pacellimu jedna ze sester, které obsluhovaly vatikánskou ústřednu. Během chvíle byl spojen s hrabětem Galeazzem Cianem, italským ministrem zahraničí, a informoval ho o smrti papeže. Když Ciano vyjádřil svou soustrast jménem vlády, oznámil novinu Mussolinimu. Duce odpověděl, že „ten zarputilý stařec je konečně pryč“. Během dne poslal camerlengo apoštolským nunciům po celém světě zprávu stejného znění. „S lítostí oznamuji, že Svatý otec zemřel. Předejte dále. Váš v Kristu. Pacelli. Camerlengo.“ Po celém světě se v novinách začaly objevovat první telegrafické zprávy o smrti papeže. V kanceláři deníku L’Osservatore Romano v nevýrazné budově poblíž brány svaté Anny, jedné z vatikánských vstupních bran, připravoval šéfredaktor hrabě Guiseppe Dalla Torre zvláštní vydání, které bude věnováno výhradně smrti papeže. * 26
TA K T O Z E M Ř Í T
Nad Vatikánem už vyšlo zimní slunce, když do ložnice papeže Pia XI vstoupili dva muži švýcarské gardy. Jeho tělo přemístili z postele na vozík a zahalili je do fialové látky. Gardisté zajeli s vozíkem do blízkého služebního výtahu, zavezli tělo do suterénu Apoštolského paláce a projeli chodbami do místnosti pod bazilikou. Tam už čekal hrobník určený camerlengem Pacellim, aby tělo připravil na vystavení ve Svatopetrské bazilice. Toho večera seděl Pacelli za svým stolem a pročítal si vzkazy, které přišly od papežských nunciů v Berlíně, Varšavě a Praze. Ve všech se dočetl totéž: perzekuce Židů v celé Třetí říši nejen pokračuje, ale dokonce vzrostla. V německém hlavním městě Hitler před shromážděným davem pronesl, že je potřeba najít řešení „židovské otázky“. Když Pacelli dočetl, měl už rozmyšlenou zprávu všem nunciům v rozpínající se Třetí říši. Modlil se za radu, než jim vydá své pokyny o dalším postupu v otázce, která byla kladena jménem německé církve: co má dělat se vzrůstajícím terorem? Pacelli byl rozhodnut, že ačkoli je perzekuce zvrácenost, nesmí ji církev veřejně odsoudit. To by totiž, jak věřil, zničilo efektivní strategii, kterou naplánoval, aby Židy ochránil a poskytl jim příležitost před nacistickou tyranií uprchnout. Uvědomoval si, že přijmout toto rozhodnutí je vzhledem k dění v Německu ta nejobtížnější věc, jakou může po někom chtít. Ale on sám ukáže, že to tak musí být. Zvolenou strategií je mlčení. Jakýkoli způsob odsouzení ze strany Vatikánu by nevyhnutelně vyprovokoval další represálie na Židech. Plně si uvědomoval, že jeho rozhodnutí bude špatně pochopeno, že zvěrstva, kterých se nacisté na Židech už dopustili, volají po protestu. Kdyby to ovšem udělal, vedlo by to k ještě tvrdšímu utlačování Židů. Ale když bude mlčet, může pracovat v skrytu a pomáhat Židům potají. Doufal, že každý kněz pochopí, že jeho mlčení je zároveň jediný způsob, jak zachránit životy co nejvíce Židů. První článek Pacelliho plánu na záchranu Židů vznikl už 30. listopadu 1938, nedlouho po křišťálové noci, hrůzyplné Kristallnacht, kdy nacisté po celém Německu vypálili synagogy, domy a obchody Židů. Pacelli poslal šifrovanou prioritní zprávu katolickým arcibiskupům po celém světě. Dal jim pokyny, aby zažádali o víza pro „neárijské katolíky“, aby jim umožnili odchod z Německa. Slova, která použil k popisu statutu žadatelů, byla záměrně volena tak, aby pokud možno 27
Pa p e ž o v i Ž i d é
zajistila, že se nacisté o jeho iniciativě nedozvědí a nepovedou proti Vatikánu propagandu jako proti spojenci Židů. Pacelli žádal, aby víza byla získána v rámci konkordátu, který podepsal s nacisty v roce 1933; ten poskytoval ochranu výhradně těm Židům, kteří konvertovali ke křesťanství. Zamýšlel však, aby víza byla vydána i Židům, kteří nekonvertovali. Pacelliho uspokojovalo vědomí, že už ta víza, která jeho biskupové získali doposud, umožňují tisícům Židů odchod z nacistického Německa. Teprve v roce 2001 bude odhalen počet úspěšných žadatelů o víza, kteří opustili Německo v týdnech po křišťálové noci, a to dvě stě tisíc. Nikdo neměl ponětí o roli, kterou při zajišťování jejich svobody sehrál Pacelli. Vatikán se po smrti Pia XI. stal středem pozornosti celého světa. Po pohřbu bude následovat devítidenní období smutku, během něhož budou probíhat přípravy na zahájení konkláve 1. března 1939. Od svítání až do pozdního večera kráčel Pacelli chodbami Apoštolského paláce a sutana mu jemně šustila v rytmu chůze. Každé ráno směřovaly camerlengovy první kroky do Vatikánské tiskové agentury, aby zkontroloval, jak se její personál vypořádává se stovkami reportérů a hlasatelů, kteří dorazili do Říma. Pacelli doposud ignoroval všechny žádosti o osobní rozhovor, až na jednu. Tou výjimkou byl Camille Cianfarra z New York Times. Díky dlouholetým zkušenostem se způsobem, jakým média prezentovala církev, byl Pacelli obezřetný. Noviny až příliš často otiskovaly přehnaně zjednodušené polemiky a popisovaly papeže jako hlavu tajné jednolité instituce. Pacelli věděl, že to je daleko od pravdy. Svatý stolec představoval nesourodý systém oblastí vedených jednotlivými kardinály, kteří se spolu ne vždy shodli. Věděl, že chystané konkláve to prokáže. Ale mezitím hodlal ponechat spekulace reportérům snažícím se proniknout do uzavřeného světa, který bude v nadcházejících dnech plně v jeho moci. Musel dohodnout schůzky, vyřídit telefonní hovory, poslat telegramy. Mezitím se bude muset setkat s apoštolskými nuncii, kteří budou přijíždět na pohřeb; zůstanou v Římě, aby nového papeže zpravili o situaci ve svých hostitelských zemích. Na začátku první světové války jmenovala Velká Británie stálého velvyslance u Svatého stolce. Když v roce 1918 válka skončila, bylo 28
TA K T O Z E M Ř Í T
rozhodnuto ponechat v Římě diplomata, který bude pozorně sledovat, jak Svatý stolec podporuje irské požadavky na nezávislost na britské nadvládě. Roku 1922, když byl papežem zvolen Pius XI., podal sir Mansfield Cumming Smith, generální ředitel MI6, zprávu, že „náš vyslanec ve Vatikánu má prozatím nevalné výsledky“. Ovšem v záležitostech Státního sekretariátu měla vatikánská diplomacie napilno. Irsko bylo vyhlášeno republikou a do Dublinu byl jmenován nuncius pro převážně katolické obyvatelstvo země. Problémy odtrženého Severního Irska se podle všech příznaků prohlubovaly. V Kanadě panoval mezi francouzskými katolíky a anglickými protestanty otevřený náboženský konflikt. Britské kolonie v Africe se nedokázaly shodnout na církevním vzdělávání. Britský mandát v Palestině se dohadoval se Svatým stolcem kvůli stanovení data velikonočních svátků. Další problém vznikl na Maltě. Obyvatelé ostrova byli zapálení římští katolíci, ale podléhali vládě z Londýna. Na ostrově působili také tři anglikánští biskupové a italští obyvatelé ostrova využívali konfliktu mezi anglikánskou církví a Vatikánem. To byl pro Británii další důvod, aby u Svatého stolce měla ostříleného diplomata. Roku 1936 byl ze své funkce ve Washingtonu přeložen do Říma sir Francis D’Arcy Godolphin Osborne. Byl to čiperný šedesátník, oddaný protestant, syn urozené britské rodiny, vévodů z Leedsu. Ministerstvo zahraničí našlo Osbornovi dům vhodný pro velvyslance u Svatého stolce na exkluzivní ulici Via Mercadante. Vysoký, hubený, svobodný diplomat jej zařídil s vybraným vkusem: starožitný nábytek, obrazy a fotografie připomínaly kariéru, která zahrnovala období ve Washingtonu, v Lisabonu a v Haagu. Knihovna odrážela jeho zájem o astrologii, telepatii a astronomii. Všude, kam byl Osborne přeložen, vždy rychle vyhledal nejuznávanějšího věštce v okolí. Na řetízku na kapsičce na hodinky měl talisman proti kosmickému záření. Do okruhu jeho přátel patřili mimo jiné vévoda a vévodkyně z Yorku, kteří se zanedlouho stanou anglickým králem a královnou. O chod jeho domácnosti se staral italský kuchař, který v domě i bydlel, a anglický sluha, John May. Osbornův soukromý deník nabízí nahlédnutí do vztahu mezi pánem a sluhou. Když spolu byli o samotě, tykali si. „John mi oznámil, že náš dům teď sleduje policista v civilu. Fascinující a nepříjemné.“ O pár týdnů později si Osborne do deníku poznamenal: „John se dnes rozčílil a křičel na mě, to je nepřípustné.“ Další událost vedla Osborna k zápisu: „Kvůli Johnově drzosti jsem ne29
Pa p e ž o v i Ž i d é
mohl spát.“ Jednou z Mayových povinností bylo také venčit Osbornova teriéra Jeremyho. V noci spal pes v nohách Osbornovy postele. Osbornova hlášení pro Ministerstvo zahraničí prokazovala jeho cit pro detail. „Papež je sympatický starý muž, velmi lidský, ale trochu nudný.“ „Státní sekretář Pacelli má velké osobní kouzlo a nádech světce. On je ta skutečná intelektuální síla stojící za Piem, to on vypracoval koncepty mnoha dokumentů, které obdivujeme.“ „Na Mussolinim je něco zlověstného. Před mým domem pořád pochodují fašističtí studenti. A italské noviny jsou plné posměšků na adresu Británie a Roosevelta.“ „Mám dobré zprávy od Françoise Charles-Rouxe, francouzského velvyslance u Svatého stolce. Bezpochyby má ve Vatikánu vliv. O většině svých kolegů soudí, že jen čekají na důchod. Přemítá, kdy na tomto postu budou mít někoho také Američani. Celkově vzato solidní chlapík, i když nemluví moc dobře anglicky.“ Osborne hovořil plynně francouzsky a potěšil Charles-Rouxe svou znalostí francouzské literatury. Ještě než nastal předvečer pohřbu Pia XI., zvládl Pacelli promluvit se všemi nuncii a s většinou vatikánského diplomatického sboru. Potvrdili, že duchovní kruhy v Římě žijí intrikami a spekulacemi o tom, kdo bude příští papež. Velká část z nich vycházela od Mons. Carla Pucciho. Měl postupující pleš, těkající oči a šišlal. Ve Vatikánu neměl žádnou funkci a milánskou diecézi opustil krátce poté, co se Mussolini chopil moci. Kolovaly zvěsti o skandálu, ve kterém figuroval chlapec z katedrálního sboru; jistější bylo ale to, že Pucci byl oddaný fašista a antisemita. V Římě vybudoval tiskovou agenturu a tvrdil, že se přátelí s Piem XI. už od doby, kdy budoucí papež vedl Ambrosiánskou knihovnu v Miláně a zařídil mu přístup do vatikánské tiskové agentury. Novinářům, kteří přijížděli podávat zpravodajství o pohřbu a výsledku konkláve, poskytoval Pucci důvěryhodně znějící informace, za něž dostal dobře zaplaceno. Během informačního embarga, které Pacelli vyhlásil a nikdy nepotvrdil ani nevyvrátil žádnou informaci, se Pucci stal důležitým zdrojem, když tvrdil, že ví, jak má pětatřicet italských kardinálů v úmyslu volit. Pucci naznačoval, že pokud budou hlasovat jednomyslně, dosáhnou tak dvoutřetinové většiny požadované ke zvolení nového papeže. *
30
TA K T O Z E M Ř Í T
Při obědě, který servíroval John May, se D’Arcy Osborne od Pucciho dozvěděl, že je možné, že se volitelé v prvním kole hlasování s největší pravděpodobností budou držet tradice a prokážou Pacellimu vděk za jeho práci camerlenga. Ale Pucci předpovídal, že až dojde na pozdější hlasování, státní sekretář pravděpodobně podporu většiny nedostane. Devět francouzských kardinálů v čele s kardinálem Henrim Baudrillartem bylo svoláno na setkání s velvyslancem Charles-Rouxem, který dal jasně najevo, koho si na stolci svatého Petra přeje vidět francouzská vláda. „Paříž si nepřeje dalšího Pia, a když na to přijde, ani muže ovlivněného nacistickou propagandou. Na druhou stranu nechce Paříž ani slabého papeže,“ řekl Pucci Osbornovi. Čtyři kardinálové ze Spojených států spolu s pěti z Německa by se podle Pucciho tvrzení mohli spojit a protlačit kandidaturu kardinála Eugena Tisseranta, jediného neitalského kardinála v kurii. Tento Francouz by také mohl získat hlasy od kardinála ze Sýrie a od kardinála ze španělské Tarragony, který uprchl do Říma před občanskou válkou ve své zemi. Během jídla se Pucci propracoval celým seznamem potenciálních kandidátů. „Byl to přesně takový herec, jakého jsem očekával, pronášel jména mezi doušky vína a odmlčel se pokaždé, než nadnesl otázku. Měla by volba být náboženská nebo politická? Bylo to dobré divadlo,“ poznamenal si Osborne. Velvyslanec se Pucciho znovu zeptal na Pacelliho potenciál. Z britského hlediska by představoval ideální volbu – papeže, který by nadále silně napadal osu Berlín-Řím. Pucci si povzdechl, rozhodil rukama a prohlásil, že to je přesně ten důvod, proč Pacelli zvolen nebude. „Příliš blízký Piovi. Musí přijít změna politiky. Konkláve se rozhodne pro svatého muže neangažovaného v politice.“ S touto poznámkou odešel klevetící monsignore zvěstovat své předpovědi jinam. Ugo Foa, vysoký šedovlasý předseda židovské obce v Římě, zrovna snídal se svými dvěma dospívajícími syny a dcerou v jejich elegantním bytě v římské čtvrti Prati, když mu hospodyně oznámila, že má telefonní hovor z Vatikánu. Foa byl už tři roky vdovec a snídani povýšil na rodinnou událost, která nesmí být rušena. Nicméně nedokázal zcela skrýt svůj údiv a děti své nadšení. Za posledních pár měsíců měl otec jen velmi málo hovorů, natožpak z Vatikánu. 31
Pa p e ž o v i Ž i d é
Volající byl monsignore ze Sekretariátu pro nekřesťanská náboženství, který mu oznámil, že by ho chtěl pozvat na pohřeb papeže Pia XI. Foa toto pozvání uvítal, o to více, když vzal v úvahu svou pozici, či v podstatě pozici kteréhokoli Žida v Římě od okamžiku, kdy vstoupily v platnost rasové zákony. Do té doby fašismus prakticky nebyl antisemitský a Židé byli vítáni, aby se k hnutí přidali. Fašistická strana apelovala převážně na střední třídu a byla protidělnická; její strategie napadající odbory a potlačující stávky našla mezi vyšší střední třídou, kam se dostávalo stále více Židů, okamžitou podporu. Ovšem pak se stal fašismus přes noc oficiálně antisemitský. Židé, kteří zastávali funkce ve vládě, byli odvoláni. Někteří zasedali v Poslanecké sněmovně nebo byli členové Velké fašistické rady. Jeden byl zástupce velitele římské policie, jiný místoguvernér Libye. Margheritu Sarfattiovou, Mussoliniho dlouholetou temperamentní židovskou milenku a redaktorku ideologické revue Fašistické strany, vystřídala filmová hvězdička Clara Petacciová, jejíž otec, doktor Francisco Petacci, byl osobním lékařem papeže Pia XI. Ještě před několika měsíci nosíval třiapadesátiletý Foa černý talár a klobouk, symboly jeho úřadu smírčího soudce města Říma. Měl svou vlastní soudní síň v jednom paláci, kde vynášel rozsudky v případech, které porušovaly fašistický právní řád. Jeho úředník pro něj pravidelně dostával pozvánky na večeře u stolů fašistické smetánky ve městě. Mussolini osobně schválil jeho jmenování prezidentem organizace válečných veteránů v Itálii, Nastro Azzurro. Foa, vyznamenaný za chrabrost v první světové válce, vstoupil do fašistické strany roku 1922 a stal se z něj kvalifikovaný právník. Jeho schopností jako žalobce u toskánských soudů si povšimli na ministerstvu spravedlnosti v Římě a Foa dostal nabídku na místo v jednom z jeho oddělení v Římě. Byl ještě na vážkách – jeho manželka by raději žila na venkově než ve městě –, když ale zemřela, Foa a jeho děti bez matky se přestěhovali do Říma, do honosného bytu, který si mohl dovolit díky svým ziskům z právnické praxe v Toskánsku. Za tři měsíce už ho ministr spravedlnosti jmenoval smírčím soudcem. Foa si získával stále větší uznání díky svým spravedlivým rozsudkům a díky tomu, že se nenechal pohltit „soudními hrami“, jak říkal. Vůdci židovské obce v něm viděli muže, jakého už dlouho doufali najít. Nejen že to byl skvělý právník, byl to také učenec, potomek rodiny, jejíž členové byli po staletí buď bibliofilové, nebo lékaři. Komunita byla zajedno, aby byl Foa jmenován jejím předsedou. 32