První kapitola
I Tommy Beresford si plášť svlékl v předsíni. Pečlivě ho uhladil na věšáku, nespěchal. Se stejnou důkladností usadil na sousedním věšáku klobouk. Napřímil se v ramenou, odhodlaně roztáhl tvář do úsměvu a vkročil do obývacího pokoje, kde seděla jeho žena a pletla z khaki vlny kuklu. Paní Beresfordová na něho mrkla a hned se zabrala do pletení zvýšeným tempem. Po chvíli se zeptala: „Copak píše večerník?“ „Žene se na nás Blitzkrieg, hurá, hurá! Ve Francii to vypadá bledě,“ odpověděl Tommy. „Svět vypadá momentálně dost hrozivě.“ Chvíli mlčeli. „Pročpak se mě nezeptáš?“ řekl Tommy. „Nemusíš být tak zatraceně taktní.“ „Já vím,“ připustila Pentlička. „Přehnaný takt dokáže někdy člověka pořádně naštvat. Ale stejně tak by tě naštvalo, kdybych se zeptala. Ostatně se nepotřebuju ptát. Máš to napsané na čele.“ „Netušil jsem, že se tvářím jako zdrcený pozůstalý.“ „To ne, můj milý,“ řekla Pentlička, „jenže se usmíváš takovým pevně přibitým úsměvem, že mi to může srdce utrhnout.“ Tommy se usmál. „Neříkej, snad to nebude tak hrozné!“ 7