PUEBLO, COLORADO červen 1899
Vstane před svítáním, neprobudí ani manžela, ani dítě, které pořád spí v košíku vedle jejich postele, a projde tmavým dřevěným domkem do kuchyně. Zarumpluje roštem v kamnech, z bedny na dřevo vytáhne třísky a tři kousky rozčtvrceného osikového polena, zabalí je do novin a vyschlé kůry a navrší je na téměř vyhaslé oharky, pootevře průduch ve dvířkách kvůli tahu a pak čeká, zatímco kouř a drobné plamínky ožívají a začínají zespodu olizovat otlučenou, inkoustově černou plotnu. Ze džbánu nalije vodu do konvice, postaví ji na kamna, sedne si a roztržitě se zahledí do rozbřesku, na sošku svatého Michaela Archanděla, která stojí na poličce v rohu, a potom si uvědomí, že se v myšlenkách zatoulala, setřese dřímotu, postaví se a přiloží do kamen další polínko. Z ložnice vyjde její manžel a ospale zamíří do stísněné koupelny. Žena čeká, naslouchá přes stěny (jsou to jen přepážky ze stlučených borových latí), zatímco on chrchlá, odplivuje si, vypláchne lavor a pak si vestoje dlouze ulevuje. Vrátí se do kuchyně, otírá si tvář ručníkem, opře se o okno a prázdným pohledem se zadívá na struskové haldy a vysokou pec, jejich jedinou vyhlídku. Dobré ráno, řekne žena slovensky, jazykem, v němž sní, přemýšlí a mluví jím, když je unavená. Ty naděláš rámusu, odpoví muž anglicky a otře se za krkem a za ušima. Tos nemohla zůstat ještě půl hodiny zticha? Bože, ani v neděli si člověk nemůže odpočinout. A když jsme spolu sami, nechci slyšet ten zatracený jazyk. 9