0036098

1

Lynn Edwardsová otevřela dveře základního tábora a vyšla ven, přímo do zmrzlého pekla. „Kde jsi ho viděl naposledy?“ pokusila se překřičet kvílení větru. V očích muže před sebou spatřila paniku. „Na hřebeni!“ zařval Stephen Laverty na odpověI a ukázal za sebe do nekonečné divočiny pokryté ledem.

Lynn pohlédla Lavertymu přes rameno. Hřeben byl vzdálený něco přes čtyři sta metrů – v reálném světě nebyl daleko, ale tady, na antarktickém ledovci Pine Island, to klidně mohly být čtyři tisíce. Co tam dělal?

Laverty zakřičel, jako by jí četl myšlenky: „Šel hledat lepší místo pro měření. Jenže se s ním ulomil kus ledovce a on sjel dolů.“ Nebyla vhodná doba k výčitkám, ale hledaný kolega měl být chytřejší. Lynn byla vedoucí výzkumného týmu NASA, zkoumajícího rychle tající ledovec, a Tommy Devane měl na starost vrtání horkou vodou, které tvořilo hlavní součást mise. Jednotlivé lokality už měli pečlivě vybrané, ale Devane chtěl zřejmě hledat dál. Lynn věděla, že v Antarktidě se taková neuváženost může stát člověku osudnou.

Vycítila za sebou pohyb, a když se otočila, spatřila čtyři další členy expedice. Kývla na ně a ukázala směrem k rozeklanému ledovci za Lavertym. „Támhle,“ oznámila jim. „Za tím hřebenem.“ „Co tam sakra pohledával?“ zeptala se Sally Johnsonová a odpovědí jí bylo souhlasné mručení ostatních. „O tom se můžeme dohadovat později,“ křikla Lynn. „TeI ho odtamtud musíme dostat.“ Nastavila tvář surovému antarktickému vichru. „Jdeme!“ 11

* * * Ledovec Pine Island, známý také pod anglickou zkratkou PIG, je jedním ze dvou největších ledovců, kterým odtéká tající led ze Západoantarktického ledového štítu do Amundsenova moře – je to vlastně velký ledovcový proud, stékající po úbočí pohoří Hudson do zátoky Pine Island. Satelitní snímky ukazují, že v posledních letech došlo k jeho značnému zrychlení, takže odvádí do moře víc ledu než kterýkoli jiný výtokový ledovec na planetě.

Tým vedený Lynn Edwardsovou měl za úkol pomocí složitých měření studovat vzájemné působení oceánu a ledu a pak na základě výsledků vytvořit komplexní virtuální model chování ledovce.

Samotný PIG se nacházel v jedné z nejodlehlejších oblastí obrovského ledového kontinentu, třináct set kilometrů od nejbližší trvale osídlené výzkumné stanice. Lynn se svým týmem dorazila před pouhým týdnem z velké americké polární stanice McMurdo ležící asi patnáct set kilometrů jižně. Přiletěli malým letadlem Twin Otter a přistáli ve starém základním táboře expedice Matrix, který za tím účelem znovu otevřeli.

Celý týden probíhal zdárně a Lynn s pomocí týmu osmi pečlivě vybraných vědců základnu rychle a efektivně zprovoznila.

Hřeben objevili druhý den. Nacházel se pouhých čtyři sta metrů od základního tábora, čněl asi do stometrové výšky nad povrchem ledovce a v dlouhé neposkvrněné linii se tyčil proti zmrzlému obzoru. Prudký sráz na druhé straně – z kterého Devane zřejmě spadl – byl téměř třikrát delší, mírně zkosený klif, který zde zůstal po ulomeném kusu ledovce.

Kvůli jednotvárnosti nehostinné bílé scenerie byla orientace a odhad vzdálenosti téměř nemožným úkolem a Lynn nezbývalo než doufat, že je Stephen Laverty dokáže zavést zpátky na místo, kde viděl Devanea naposledy.

Pokud ne, Tommy bude během hodiny mrtvý. * * * 12

Tommy Devane se narovnal, zkusil postupně zahýbat všemi končetinami a nakonec krkem. Nic si nezlomil. S úlevou si vydechl a ohlédl se zpátky k vrcholu hřebene, který z tohoto úhlu vypadal spíš jako hora. Děkoval osudu za štěstí – termoelektrická kombinéza do značné míry zmírnila jeho pád – a pak nahlas proklel sám sebe za to, jak je pitomý. VždyT je zkušený odborník! Co ho to napadlo?

Zapudil vyčítavé myšlenky. Sebelítost mu teI nijak nepomůže, to věděl jistě. Věděl také, že základní tábor je sice pouhých čtyři sta metrů odtud, ale pokud se mu nepovede překonat hřeben, brzy zemře. Zvedl zrak k hoře tyčící se nad ním a její strmé stěny se vysmívaly jeho nadějím. Mizivá šance. Bez pomoci se nahoru nedostane. Věděl, že Laverty běžel pro pomoc, ale zároveň nedokázal zahnat vtíravou myšlenku, že už ho třeba nikdy nenajdou.

Nechtěl propadat panice, raději se zvedl a začal zkoumat hřeben. Sráz byl téměř kolmý a zledovatělý, takže se nebylo za co chytit. Instinkt mu radil, aby postupoval podél hřebene a hledal cestu nahoru, ale mozek mu velel zůstat tam, kde je.

Jestli Laverty přivede záchranný tým na místo, odkud spadl, a Devane už tam nebude, může ho to přijít pěkně draho.

Takže raději počká. Bude čekat a…

Co to proboha…?

Devane vytřeštil oči na přízračný výjev kousek dál na úpatí hřebene.

Není to snad…?

Zavrtěl hlavou a upřeně zíral před sebe. Bylo to tělo pohřbené v ledu.

AT už to byl moudrý nápad či ne, věděl, že ho bude muset jít prozkoumat.

13

2

Lynn se svým týmem konečně dorazila na vrchol hřebene.

Opatrně postupovali podél okraje a pečlivě se vyhýbali ulomeným kusům ledovce, aby nedopadli stejně jako Devane. „Tady jsi ho viděl naposled?“ zeptala se Lynn Lavertyho.

Vítr se na chvíli ztišil a dopřál jim luxus hovořit normální hlasitostí, aniž by na sebe museli řvát.

Laverty přikývl. „Jo, tím jsem si jistý.“ Ukázal na údaj na navigačním přístroji, odolném proti povětrnostním vlivům. „Teda aspoň v rámci možností.“ Lynn kývla hlavou. „Dobře.“ Pak se otočila ke zbytku skupiny. „Otisi?“ Dopředu vystoupil drobný šlachovitý muž. Otis Burns byl hlavním oceánografem a také nejlepším horolezcem v týmu.

Věděl, že se svými pětašedesáti kilogramy je jasným kandidátem na sestup ze srázu. Zazubil se na Lynn. „Budu ti zavázán, zlato,“ řekl a zamrkal na ni. „Pozor!“ křikla Lynn na tři členy týmu, kteří spouštěli lano přes okraj hřebene. „Pomalu!“ Vyklonila se, jak nejdál to šlo. „Už něco vidíš?“ zavolala na Burnse, který byl už nejméně o tři metry níž na druhé straně. „Nic!“ ozval se hlas ze zmrzlé hlubiny. „Dole není nic vidět!“ „Dobře, jedeme dál,“ odpověděla Lynn. „Pokračuj…“ „Počkat!“ Ten výkřik slyšel celý tým a jeho tón nenechal nikoho na pochybách. Burns něco objevil. „Myslím, že směrem na západ něco vidím! Já… Jo, někdo se tam pohybuje, až úplně dole pode mnou!“ Nastala pauza a žena se dvěma muži, kteří Burnse jistili, pocítili, jak se lano mírně pohybuje. Věděli, že se Burns otáčí, 14

aby lépe viděl na osobu, kterou objevil. „Hej!“ slyšeli Burnsovo volání. „Tady nahoře!“ Lynn nervózně čekala na další zprávy. Následující Burnsova slova ji překvapila víc, než čekala. „Je to on! Je v pořádku!“ Pak se odmlčel. „Ale chce, abychom slezli dolů za ním!“ Lynn se zamračila. Proč, ksakru?

O dvě hodiny později už byla polovina týmu dole u Tommyho Devanea. Navlékli ho do nové vyhřívané kombinézy a dostal nouzový potravinový balíček, ačkoli rozrušením ani nedokázal pořádně jíst. A když Lynn zjistila, co na úpatí hřebene objevil, ani se mu nedivila.

Tělo bylo schované pod ledem jen částečně; tající ledovec odhalil jednu polovinu, dokonale mumifikovanou mrazem.

Tělo patřilo muži moderního vzhledu. Byl světlovlasý, nakrátko ostříhaný a hladce oholený. Klidně by mohl být jedním z nich. Kdo to je? Co tady dělal? Jak zemřel? A kdy? Lynn se hlavou hnaly otázky jedna přes druhou.

Věděla, že to tělo může být ve skutečnosti velice staré – v roce 1991 byla v italských Alpách objevena mumie zmrzlého muže, jehož stáří bylo radiokarbonovou metodou určeno na víc než pět tisíc let. Jenže tohle tělo bylo jiné. Mělo například oblečení z materiálu, jaký Lynn ještě nikdy neviděla. „Co to má na sobě?“ zeptala se Devanea, který během čekání na kolegy nález důkladně prozkoumal. „Přesně nevím. Je to nějaká speciální ochranná textilie, ale nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal. Ten oděv vypadá dost složitě.“ „Jako pro zvláštní vojenské operace?“ zeptala se Lynn Jeffa Horssena, datového analytika, který kdysi pracoval pro americkou Národní bezpečnostní agenturu – líheň tajných vojenských technologií, o jakých neměl běžný občan ani tušení.

Horssen prozkoumal materiál, díky ledu neobyčejně dobře zachovaný. „Je to možné. Pokud vím, dělají na nějaké speciální výstroji do extrémních podmínek. Ale tohle se nepodobá ničemu, co jsem kdy viděl.“ 15

Lynn pohlédla zpátky na Devanea; jeho výraz naznačoval, že ještě neskončil. „Co máš ještě?“ zeptala se ho. „Nevím, jestli je speciální,“ prohlásil se zvláštní směsicí údivu a radosti, „ale co spíš starodávná?“ Vyjevený výraz ve tvářích kolegů ho potěšil ještě víc. Devane jako odborník na vrtání horkou vodou byl zvyklý odebírat vzorky – třicet centimetrů široké kusy ledu, odvrtané a vytažené až z kilometrové hloubky, na nichž byly patrné vrstvy vzniklé stárnutím, podobně jako letokruhy u stromu.

Vzduchové kapsy, výborně uchované pod ledem, pak mohly poskytnout klimatické informace o dané oblasti z doby před desítkami, ba až stovkami tisíc let. Jako odborníkovi v daném oboru mu stačil jediný pohled na strmé stěny hřebene, pokryté ledem. Ukázal na ně a Lynn sledovala jeho ukazovák.

Pár vteřin nechápavě hleděla na sráz, než jí to došlo. „Propána –“ „Ano,“ potvrdil Devane. Led, který se uloupl z hlavního ledovcového masivu, zanechal na stěně útesu rýhy podobné vzorku ledu při vrtání, které byly zřetelně vidět na míle daleko. „Podle těchto stop odhaduji, že muž, kterého jsme právě našli, byl tady pod ledem pohřben nejméně před čtyřiceti tisíci lety.“

16

3

„Něco jsme tady dole našli,“ oznámila Lynn přes ultrakrátkovlnnou radiostanici kolegům na základně Matrix. „Co?“ ozvala se odpověI doprovázená praskáním statické elektřiny. „Zmrzlé tělo. Mumifikované. Pravděpodobně velice staré.

A s anomálními artefakty.“ „Cože?“ V hlase zněl zmatek. „S jakými?“ „To bych na veřejné frekvenci raději nerozebírala,“ prohlásila Lynn. „Vracíme se na základnu.“ Vysílání na ultrakrátkých vlnách bylo zachyceno satelitem Keyhole Národní bezpečnostní agentury a přeneseno přímo do superpočítačů v sídle agentury ve Fort Meade, pětadvacet kilometrů jihozápadně od Baltimoru. Během patnácti minut prošlo různými stupni analýzy, ale na příkaz jednoho muže se už zpráva nedostala dál a byla navždy „ztracená“.

Stephen Jacobs zlostně sevřel ruce v pěst. Mají už tak blízko k dokončení! Tak blízko! Nemohl dopustit, aby se snu jejich organizace něco postavilo do cesty. Mumifikované tělo pochované pod antarktickým ledem s „anomálními artefakty“?

Nemuselo to samozřejmě nic znamenat. Jenže Jacobs zároveň věděl, co by to znamenat mohlo, a takový objev by vyvolal příliš mnoho otázek v krajně nevhodnou dobu.

Povzdechl si. Bude si muset promluvit s nadřízenými. Nesmí dovolit, aby ten sen něco ohrozilo. „Tak co to sakra je?“ zeptal se Sam Maunders, seizmolog, když se všichni členové týmu opět sešli na základně – ve svém provizorním domově.

17

„Zatím můžeme říct jen tolik,“ spustila Lynn a Devane mezitím rozdával plechovky piva z lednice, „že je to tělo muže – na první pohled stejné jako tělo současného člověka –, které bylo zřejmě pochováno pod ledem přibližně před čtyřiceti tisíci lety.“ Zvedla oči, když k ní Devane posunul přes jídelní stůl plechovku piva, usmála se na znamení díků a otevřela ji.

No a co, pomyslela si a zhluboka se napila. Takový objev člověk nedělá každý den. „Tělo jsme našli oblečené v moderním oděvu,“ pokračovala Lynn. „Cože? Jak to myslíš?“ zeptal se Maunders fascinovaně.

Tohle bylo mnohem zajímavější než posuny ledovců, o tom nebylo pochyb. „Speciální polární oblečení z nějakého lehkého materiálu s vysokými izolačními schopnostmi.“ „Ale co to znamená?“ zeptala se Joy Glassová, hlavní počítačová analytička.

Lynn jen zavrtěla hlavou. „To v téhle fázi nevíme.“ Následovaly divoké spekulace o tom, co vlastně objevili, a v místnosti zavládla povznesená a vzrušená atmosféra. Měli sice jiné poslání, ale čtyřicet tisíc let stará mumie byla zkrátka mnohem zajímavější než shromažIování seismických dat a modelování oceánických procesů. Význam toho objevu by mohl doslova otřást světem. Pokud je to pravda, připomenula Lynn sama sobě coby vědkyně. Budou potřebovat mnohem víc času na prozkoumání nálezu a daleko víc prostředků, aby se dostali celé věci na kloub. Velmi dobře si vzpomínala, jak bylo poškozeno tělo ledního muže Ötziho, mumie nalezené v Alpách, poté co ho našli. Tělo, které náhodou objevil manželský pár při vysokohorské túře, úřady zpočátku považovaly za zmrzlého horolezce, který zemřel při nehodě. Záchranáři se proto nesnažili tělo uchovat a chránit, pouze se je pokoušeli vysekat z ledu. V důsledku toho mu potrhali oblečení, zničili jeho luk, který použili při vyprošTování jako páčidlo, a dokonce mu prorazili bedra.

18

Takové chyby se u jejich nálezu nestanou; Lynn byla rozhodnutá dodržovat při vyprošTování a zkoumání těla přísně vědecké postupy. Právě díky rozvinutému citu pro detail – dokonce i ve chvíli, kdy ji ovládala euforie z objevu – se ve svém oboru dostala až na špičku.

Evelyn Edwardsová – pro přátele známá jako Lynn – byla neobyčejně nadaná; na Harvardu patřila k nejlepším absolventům z ročníku a posléze se probojovala až na vrchol v profesi, které stále dominují muži.

Její vzhled – i když jí ho mnohé ženy záviděly – jí vědeckou kariéru nijak neusnadňoval. Během dospívání vypadala tuctově a občas ji napadalo, zda si právě proto nezvolila akademickou cestu, ale nakonec se z ošklivého káčátka vyklubala krásná mladá žena. Měla hladkou olivovou pleT, která naznačovala exotické kořeny, husté tmavé vlasy a bystré, neobyčejně zelené oči. Pružnou sportovní postavu si udržovala pravidelným ranním během, cvičením v posilovně a kickboxem.

Ve světě vědy však takový vzhled nebyl žádnou výhrou; lidé ji často nebrali příliš vážně, protože se patrně domnívali, že taková krasavice přece nemůže být navíc ještě inteligentní.

Bojovala s tím, díky svým přirozeným schopnostem postupně překonávala předsudky a úzkoprsost okolí, až se nakonec stala jednou z nejlepších vědecko-výzkumných pracovnic v NASA. Jenže vlastnosti, díky nimž excelovala ve svém povolání, jí v soukromém životě přinášely spíš neúspěch. Její manželství vydrželo sotva dva roky a Lynn věděla, že větší část viny padá na její hlavu. Nebyla to Mattova chyba, to skutečně ne. Zamilovali se do sebe až po uši a během velmi krátké doby se zasnoubili a vzali. Příliš krátké doby, jak se ukázalo. Matt Adams byl muž mohutné postavy, americký indián a stopař, který žil v těsném sepětí s přírodou, v souladu s Velkým duchem. Lynn okamžitě učarovalo jeho divoké a bezstarostné chování, přitahovalo ji jeho nezkrotné nadšení pro všechno a pro cokoli. Uměl si užívat života plnými doušky a miloval Lynn z celého srdce.

Lynn se cítila provinile, když si na něj teI vzpomněla. Tady 19

na ledovci Pine Island se jí to stávalo často, protože jeho název jí připomínal rezervaci Pine Ridge v Jižní Dakotě, odkud Matt pocházel. Uvažovala, jestli tam Matt ještě stále je, a co by si asi pomyslel o jejich nejnovějším objevu. Určitě by měl radost – často jí vyprávěl, jak podle indiánských pověstí před desítkami tisíc let obývala Spojené státy vysoce vyspělá civilizace.

Usmála se, když si to teI vybavila, ale vzápětí rychle zaplašila vzpomínky a vrátila se k povinnostem – vlastnost, která pro ni byla požehnáním i prokletím zároveň.

Zvedla zabezpečený radiotelefon a zavolala na ústředí NASA. Zpráva jako tahle musela jít na ta nejvyšší místa.

Ozvala se spojovatelka a Lynn neztrácela čas. „Dejte mi ředitele.“ Samuel Bartholomew Atkinson byl ředitelem Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku a „vrchním náčelníkem vesmíru“, jak ho láskyplně přezdívali podřízení.

Jeho láska ke kosmu se podle slov jeho matky datovala už od útlého věku tří let, a svou – doslova hvězdnou – kariéru budoval se zanícením, hraničícím s posedlostí. Momentálně pracoval ve svém vysněném zaměstnání a užíval si každou minutu. Jistě, byly zde i problémy, ale co by to bylo za život bez překážek a zádrhelů? Jeho postavení mu přineslo znalosti o vesmíru, které by ho ve třech letech vyděsily, ale dnes si jich cenil nade vše.

Zpráva, kterou právě obdržel od Evelyn Edwardsové, byla nanejvýš znepokojivá a on ji bude muset postoupit dál. Slíbil Lynn, že jí během hodiny zavolá zpátky.

Rychle vyTukal číslo na zabezpečeném telefonu na psacím stole a Stephen Jacobs zvedl sluchátko po prvním zazvonění.

Atkinson na něj začal chrlit informace, ale Jacobs ho v polovině přerušil. „Já vím, Samueli. A už jsem hovořil s našimi přáteli.“ Atkinson se neubránil údivu. Ovšem na druhou stranu, Jacobs byl muž plný překvapení. „A co říkali?“ 20