K a pitol a 1
Úplně nejkrásnější věc na světě
B
artoloměj Kotlík dámu uviděl hned, jak vkročila do Staré Vraní uličky. Měla na sobě sametové šaty barvy švestek a bahnitou ulicí si vykračovala jako královna. Chlapec zauvažoval, jestli se tudy ještě bude někdy vracet, a usoudil, že možná tak leda v hrobníkově káře. Nebo v pytli, ale na vlastních nohou zcela jistě ne. Zavřel knihu, kterou si zrovna četl, přitiskl nos na špinavé okno a sledoval, jak dáma kráčí ulicí. Na vílím předměstí města Bath to s cizinci většinou nedopadalo příliš dobře – v jedné chvíli jste stáli na široké ulici plné lidí, proplétali jste se mezi koly tramvají a hromadami koňských koblížků nebo se vyhýbali vlkům zapřaženým do kočárů, a vzápětí jste se ocitli v bludišti úzkých uliček, kde nebylo nic než ponuré 13
D ĚT I V ÍL
staré domy, které se nakláněly dopředu a zastíraly pohled na nebe. Pokud jste měli smůlu a na někoho narazili, s největší pravděpodobností se z něj vyklubal zloděj. A většinou to nebylo žádné tintítko, jako třeba některý z těch dlouhoprstých komínových skřítků-zlodějíčků, co žili v Londýně. Většina místních moc jemnocitu nepobrala, a pokud jste někoho potkali, měl většinou za nehty hlínu a ve vlasech listí a nijak zvlášť mu nevadilo – když usoudil, že mu za to stojíte – podříznout vám krk. A zrovna tahle paní by za to stála skoro každému. Bartoloměj věděl, že v těchto místech se zabíjí i pro míň. Pro mnohem míň – pokud tedy mohl soudit podle vychrtlých mrtvol, které občas někdo vytáhl ze škarpy. Tahle dáma, to bylo něco! Byla nesmírně vysoká a v těch svých nádherných šatech vypadala, jako by pocházela z nějaké daleké země. Bartoloměj měl pocit, že její přítomnost vyplňuje v tmavé uličce i ten nejvzdálenější kout. Ruce měla ukryté v dlouhých rukavicích barvy půlnoci a na hrdle se jí třpytily šperky. Na vlasech jí seděl maličký klobouček ozdobený obrovskou fialovou květinou, nachýlený tak, aby jí stínil oči. „Hetičko,“ zašeptal Bartoloměj, aniž by odtrhl oči od okna. „Hetičko, pojď se na něco kouknout!“ Odněkud z hlubin pokoje se ozvalo cupitání drobných nožiček a vedle Bartoloměje se objevila malá holčička. Byla hubená až moc, s vyzáblým obličejem 14
K a pi t o l a 1 / Ú p l n ě n e j k r á s n ě j š í v ě c n a s v ě t ě
potaženým bledou kůží, trochu namodralou nedostatkem slunečního světla. Hetička byla ošklivá, stejně jako byl ošklivý i Bartoloměj. Oči se jí rozlévaly v dutinách lebky jako velké kulaté černé kaluže a také měla špičaté uši. A zatímco Bartoloměje by na první pohled někdo mohl považovat za lidské dítě, u Hetičky nic takového nehrozilo – to, že jí v žilách koluje vílí krev, by poznal každý. Bartolomějovi rašil z kůže na hlavě trs kaštanových vlasů; Hetičce tam místo toho rostly hladké, holé větvičky mladého stromku. Jednu snítku si teď odhrnula z tváře a překvapením zalapala po dechu. „Ach, Bartíku,“ vydechla a stiskla mu pevně ruku. „To je ta úplně nejkrásnější věc na světě! V životě jsem nic hezčího neviděla.“ Chlapec si klekl na podlahu vedle ní tak, aby přes okraj okenního parapetu, do kterého se dávno dali červotoči, nebylo vidět nic než jejich obličeje. Dáma za oknem byla opravdu velice krásná, o tom nemohlo být pochyb, ale zároveň se zdálo, že s ní něco není úplně v pořádku. Sálalo z ní cosi temného a nespoutaného. Také s sebou neměla žádná zavazadla ani plášť, ba dokonce ani slunečník, který by ji chránil před vedrem pozdního léta. Vypadala, jako by právě opustila stinné ticho přijímacího pokoje v sídle nějakého šlechtice a vlastně jen úplnou náhodou se ocitla v srdci bathského vílího předměstí. Pohybovala 15
D ĚT I V ÍL
se strnule a klopýtavě, jako by nebyla zvyklá ovládat své končetiny. „Co myslíš, že tady dělá?“ zeptal se Bartoloměj. Začal si ohryzávat palec. Hetička se zamračila. „To nevím. Možná je to paní zlodějka. Maminka říká, že ty se vždycky hezky strojej. Ale myslím, že tahle je na zlodějku moc krásná.“ Hetička na Bartoloměje náhle pohlédla a v očích se jí objevil strach. „Nepřipadá ti náhodou, jako by něco hledala?“ Bartoloměj si přestal kousat nehet a hloubavě sestřičce pohled opětoval. Pak jí stiskl ručku. „Neboj, Hetičko, nás určitě ne.“ Přesto ale cítil, jak mu v žaludku náhle zakořenila nejistota. Ta paní opravdu něco – nebo někoho – hledala. I přes stín, který jí klobouček vrhal do očí, bylo vidět, že pohledem těká sem a tam a že si každý dům, který mine, pořádně prohlédne. Když se obrátila k tomu, ve kterém bydleli, Bartoloměj se skrčil pod parapet. Hetička tam už dávno byla. Koho neuvidí, toho neoběsí. Tak znělo nejdůležitější pravidlo, kterým se vílí děti musely řídit. Bylo to užitečné pravidlo. Dáma v šatech barvy švestek došla až na úplný konec uličky, k rohu, za kterým se Stará Vraní měnila v Černou Voskovou. Lem šatů, který vlekla po kočičích hlavách, ztěžkl olejnatým mazem, který pokrýval vše okolo. Nezdálo se však, že by to dámě nějak 16
K a pi t o l a 1 / Ú p l n ě n e j k r á s n ě j š í v ě c n a s v ě t ě
vadilo, jen se otočila a vydala se zpátky. Tentokrát si prohlížela domy na opačné straně ulice. Než se konečně před jedním z nich zastavila, musela uličkou projít snad šestkrát nebo sedmkrát. Budova, která ji zaujala, stála přímo naproti domu, z jehož okna ji sledovali Bartoloměj s Hetičkou. Byla to stařičká stavba s lomenou střechou, s komíny a s dveřmi, které se draly z kamenných zdí na těch nejnečekanějších místech. Z obou stran se na dům tiskly dva větší a on sám stál od uličky vlastně trochu dál. Dělila ho od ní vysoká kamenná zeď, do jejíhož středu byl vsazený portál, a na zemi ležely pokroucené zbytky kovové branky. Dáma je překročila a ocitla se na dvoře. Bartoloměj věděl, kdo v tom domě bydlí. Žila tam smíšená rodina – matka byla víla a otec pracoval u měchů v nedaleké továrně na výrobu děl. Věděl dokonce i to, že se jmenují Badlbinstrovi. Kdysi dávno měli sedm vílích dětí – Bartoloměj je vídal hrát si za okny a ve dveřích. Ale všimli si jich i ostatní a jedné noci přitáhl k domu dav a odvlekl děti pryč. Teď už tam žilo jen jedno děcko, pohublý chlapec, kterému rostlo z hlavy místo vlasů bodláčí. Bartoloměj se s ním kamarádil – nebo si to alespoň rád myslel. Někdy, když byl ve Staré Vraní uličce klid, se Badlbinstrovic chlapec totiž vykradl ven ze zahrádky a klackem sváděl na ulici boje s neviditelnými loupežníky. Když si všiml, že se na něj Bartoloměj kouká z okna, vždycky mu zamával, a Bartoloměj mu zamávání opětoval. Mávat z okna 17
D ĚT I V ÍL
na lidi měl samozřejmě přísně zakázáno, ale dělalo mu to takovou radost, že na zákaz občas pozapomněl. Paní v šatech barvy švestek prošla sutí a harampádím, které pokrývalo dvorek, a zaťukala na dveře nejníž nad zemí. Dlouho, tak dlouho, že se zdálo, jako by uplynuly celé věky, se nic nedělo. Pak kdosi dveře prudce otevřel, jen natolik, kolik to umožňoval bezpečnostní řetěz, a ze škvíry vystrčila hlavu hubená žena, která se tvářila, jako by právě spolkla citron. Byla to neprovdaná sestra otce rodiny, která u Badlbinstrových žila a starala se jim o domácnost – což zahrnovalo i otvírání dveří, na které někdo zaklepal. Při pohledu na překrásnou cizinku vytřeštila oči. Otevřela ústa, snad aby něco řekla, ale pak si to zřejmě rozmyslela a přibouchla dámě dveře přímo před nosem. Paní v šatech barvy švestek stála chvilku zcela bez hnutí, jako by nechápala, co se stalo. Pak zaklepala na dveře znovu, tak důrazně, že se zvuk rozlehl dvorkem a přelil se skoro až do ulice. V okně o několik domů dál se pohnula záclona. Bartoloměj s Hetičkou hořeli zvědavostí. Chtěli vědět, co se bude dít dál, ale náhle před dveřmi bytu, ve kterém žili, hlasitě zavrzaly schody. Někdo spěchal nahoru. Do bytu vtrhla rudolící žena, která hlasitě oddechovala a netrpělivě si utírala ruce do zástěry. Byla spíše pomenší postavy a oblečená v hadrech. Kdyby byla dostávala pravidelně pořádně najíst, byla by velice hezká, ale vzhledem k tomu, že v tomto domě se 18
K a pi t o l a 1 / Ú p l n ě n e j k r á s n ě j š í v ě c n a s v ě t ě
pravidelně nejedlo, vypadala poněkud povadle a podrážděně. Když uviděla děti sedět na zemi, zakryla si rukou ústa a hlasitě vykřikla. „Děti, rychle jděte od toho okna!“ Tři kroky, a už je oba vlekla za ruce pryč. „Bartoloměji, vždyť jí větve trčely až nad parapet! Copak chceš, aby vás někdo uviděl?“ Zahnala je do rohu místnosti, který byl od okna nejdál, a zastrčila na dveřích do chodby petlici. Pak se k nim zase otočila a pohledem zavadila o kamna v rohu, zpod jejichž dvířek se sypal popel. „A podívejme se na to!“ rozhněvala se. „Bartíku, vždyť jsem ti přece říkala, abys vyčistil kamna. Prosila jsem tě, abys dával pozor na sestřičku, a taky abys natáh strojek na ždímačce. Nic z toho jsi neudělal!“ Bartoloměj na paní v šatech barvy švestek okamžitě zapomněl. „Maminko, je mi líto, že jsem si neuvědomil, že Hetičce můžou koukat větve,“ začal ze sebe chrlit, „ale něco mě nedávno napadlo a musím ti to hnedka teďka vysvětlit.“ „Nechci to slyšet,“ odvětila mu unaveně maminka. „Ať je to, co je to, nech si to pro sebe. Chci, abys dělal to, co se ti řekne.“ „Ale to je přesně ono – už bych nemusel!“ Bartoloměj si odkašlal a narovnal se, aby byl co nejvyšší (měřil tři a půl stopy). Pak řekl: „Maminko, nemohl bych prosím, prosím, přivolat domácího skřítka?“ 19
D ĚT I V ÍL
„Cože? O čem to proboha mluvíš, dítě? A vůbec, koho to tam maj ti Badlbinstrovi na dvorku?“ „Chtěl bych přivolat domácího skřítka. Takový skřítek bydlí v domě a slouží těm, kteří tam žijou s ním. Četl jsem o tom tady a tady.“ Bartoloměj vytáhl zpoza kamen hromadu starých knih. „A tady je přesně napsáno, jak se to dělá.“ Přisunul knihy mamince pod nos. „Maminko, prosím!“ „Pro všechna světla jevištní, koukněte na ty šaty! Bartíku, dej ty knihy pryč, nevidím přes ně ven.“ „Maminko, vílu! Domácího skřítka!“ „Ty šaty musí mít cenu aspoň dvaceti liber a tu husu nenapadne nic lepšího než se v nich courat bahnem sem a tam. To snad není možný! Ta musí mít v hlavě o kolečko míň!“ „A kdyby se mi podařilo přilákat hodnýho skřítka a choval bych se k němu hezky, dělal by pro nás spoustu věcí. Chodil by třeba pro vodu a tak.“ Bartolomějova maminka se odvrátila od okna. V rukou držela zástěru a ve tváři měla nevyzpytatelný výraz. „A třeba by taky natahoval ždímačku,“ dokončil Bartoloměj opatrně. „A víš, co se stane, když přilákáš zlýho skřítka? Jednu ze špatnejch víl?“ Nebyla to otázka a maminčin hlas vjel Bartolomějovi mezi žebra jako železné ostří. „Já ti řeknu, co se pak stane, Bartoloměji Kotlíku. Dobře poslouchej! Když budem mít štěstí, tak nám 20
K a pi t o l a 1 / Ú p l n ě n e j k r á s n ě j š í v ě c n a s v ě t ě
jenom zkysne mlíko, ve spíži bude úplně vymeteno a cokoli jen trochu lesklýho, co tu máme, zmizí. Když štěstí mít nebudeme, tak nás ta tvoje víla zardousí ve spánku. Ne, dítě. Ne. A ať už tě nikdy, nikdy ani nenapadne zvát do tohohle bytu nějakýho skřítka. Ať si klidně jsou nad náma i pod náma, ať si třeba jsou na druhý straně zdi. Můžou si nás obklopovat ze všech stran na pět mil daleko – ale tady, tady nebudou. Už nikdy, rozumíš?“ Maminka najednou vypadala strašně staře. Ruce, kterými žmoulala zástěru, se jí třásly a v koutcích očí se jí zaleskly slzy. Hetička se zatvářila vážně jako strašidýlko a tiše zalezla do skříňky, ve které měla postel. Než zavřela dvířka, vrhla po ostatních ten nejublíženější pohled, jakého byla schopna. Bartoloměj se mamince upřeně díval do očí a ta mu pohled oplácela. Pak se chlapec otočil, rozrazil dveře a vyběhl do chodby. Slyšel, jak za ním maminka volá, ale nezastavil se. Nesmí si tě všimnout, nesmí tě spatřit. Řítil se po schodech nahoru a jeho bosé nohy nebylo na dřevěné podlaze vůbec slyšet. Kdyby bylo po jeho, nejraději by dupal a křičel. Chtěl mít svého vlastního skřítka, tak strašně moc ho chtěl! Chtěl ho víc než cokoli jiného na světě. Přesně věděl, jak by to vypadalo. Všechno by pro skřítka přichystal, pozval by ho do domu, a až by se druhý den ráno vzbudil, houpala by se mu na pelesti 21
D ĚT I V ÍL
víla s křídly z okvětních plátků. Měla by velké uši a šklebila by se jako blázen a vůbec by jí nevadilo, že je Bartoloměj malý, ošklivý a jiný než ostatní děti. Ale nic z toho se nestane. Nestane se to, protože maminka musí vždycky všechno zkazit. Dům, ve kterém bydleli (společně s různými zloději, vrahy a jinými skřítky), měl rozlehlé, spletité podkroví. Táhlo se pod polorozpadlým krovem na všechny strany a v době, kdy byl Bartoloměj malý, tam ještě bylo plno rozbitého nábytku a dalšího zajímavého harampádí, se kterým se dala užít spousta zábavy. To všechno se už ale z podkroví dávno ztratilo – buď s tím někdo během dlouhých zim zatopil, nebo to obyvatelé domu směnili s potulnými vílími prodavači za různé cetky. Občas se sem přikradla některá z žen, které tu bydlely, aby tu pověsila prádlo a nemusela se bát, že jí ho někdo ukradne, ale kromě těchto návštěv vládli podkroví ptáci a prach. A Bartoloměj. Úplně vzadu, v nejtemnější části půdy, byla mezi trámem a komínem z hrubého kamení škvíra, kterou se, když si člověk dával pozor, dalo protáhnout. Když se pak Bartoloměj chvíli plazil a proplétal mezi trámy, skončil v zapomenutém malém koutku v jednom ze střešních štítů. Tady to nepatřilo nikomu. Nevedly sem žádné dveře a vlastně jediný, kdo se tu vůbec dokázal postavit, aniž by narazil hlavou do stropu, byl desetiletý chlapec. Bartoloměj si to tu pro sebe zabral. 22