1941 Severní Estonsko Estonská SSR, Sovětský svaz
Hukot sílil; věděl jsem, co se to zpoza stromů blíží. Pohlédl jsem si na ruce, netřásly se. Za okamžik poběžím k blížící se koloně aut a nebudu myslet na Edgara ani na jeho nervy. Koutkem oka jsem viděl, jak si roztřesenýma rukama žmoulá rajtky, v obličeji barvu ne zrovna vhodnou k boji. Ještě nedávno jsme se cvičili ve Finsku, kde jsem se o Edgara staral jako o malé dítě. Skutečný boj byl ale něco jiného. Tohle byl náš úkol. Za okamžik. Teď! Vyběhl jsem, granáty mi tloukly do stehen, jeden jsem chytil za rukojeť a mé prsty už ho viděly rotovat vzduchem. Finská vojenská košile, kterou jsem si navlékl ve výcvikovém táboře na finském ostrově, mi na těle stále ještě připadala jako nová a to mi dodávalo sílu do nohou. Zanedlouho budou všichni muži mé země oblékat jedině uniformu estonské armády a žádnou jinou. Ani uniformu cizích dobyvatelů, ani spojenců, jen svou vlastní. O to nám šlo, převzít zpátky svou vlast. Za sebou jsem slyšel, jak mě ostatní následují, jak se země prohýbá pod naší silou, a rozběhl jsem se vstříc burácení motorů ještě rychleji. V nose jsem cítil pot nepřítele, v ústech pachuť vzteku a železa. V mých holínkách najednou běžel někdo jiný, tentýž bezcitný bojovník, který v nedávném boji skočil do zákopu a házel granáty na sovětské záškodníky, pojistka, páska a hod, pojistka, páska a hod, byl to někdo jiný, pojistka, páska a hod, a ten někdo se teď řítil k rachotícím autům. Všechny naše kulomety mířily na kolonu. Bylo jich víc, než jsme čekali, bylo jich nekonečně, Rusové a sovětští záškodníci s estonským držením 11