0036297

MARIE DOBSONOVÁ Měla bych se tvářit jakoby nic, ale přistihla jsem se, že nervózně ťukám do pultu. Mé prsty bubnovaly přesně do rytmu úvodní písně West Side Story, která zněla rozlehlými prostorami Chicagského divadla.

Představení začalo před několika minutami. Olivrejovaný dveřník chvíli počkal, jestli nedorazí opozdilci, a pak mi oznámil, že si musí odskočit. Přišla moje chvíle.

Vydržela jsem ještě asi půl minuty, než zmizel za dveřmi označenými panáčkem. Honem jsem vytáhla kabelu schovanou pod pultem. Otevřela jsem ji a jedno její ucho jsem si navlékla na předloktí. Pak jsem systematicky obcházela věšáky plné norkových kožichů a drahých pánských plášťů. Nešacovala jsem všechny. Když jsem je před chvílí přebírala od natěšených návštěvníků, stihla jsem si udělat představu, které z nich mají kapsy prázdné a které slibují slušný zisk. Byl to ode mě geniální nápad – ozvat se na inzerát práce šatnářky v divadle. Škoda, že to šlo udělat jen jednou. Příště by mě sebrali hned ve dveřích.

Našla jsem spoustu drobáků, nějaké bankovky, dva mobily, a dokonce i jedny náušnice. Nějaká ženská zřejmě váhala, které si vzít, takže si ty náhradní strčila do kapsy. Krátce jsem si je prohlédla proti 5

světlu křišťálových lustrů. Těžko říct, jestli ty bílé kamínky měly nějakou cenu, ale zlato to bylo docela určitě.

Potom jsem v jednom z pánských plášťů našla klíče od auta. Uhranutě jsem zírala na přívěsek ve tvaru dvojitého R. Něco mi říkalo, abych to nedělala. Nikdy se mi nevyplatilo měnit plán během akce. A auta… auta jsem si zakázala už loni po tom průšvihu s nabouraným bentleyem. Ale tohle byl rolls. Teo by mi utrhl obě ruce, kdybych mu dohodila něco takovýho.

Donutila jsem se dýchat a myslet hlavou. Ne, tohle by nemohlo vyjít. VIP parkoviště hlídají kamery, bylo by to příliš riskantní. Ale co kdybych se jenom mrkla dovnitř? Tohle autíčko by mohlo být plné překvapení. Když budu dost rychlá, nic mi přece nehrozí.

Přes uniformu divadelní šatnářky jsem si přehodila džínovou bundu. Boty na podpatcích jsem vyměnila za polobotky a rychle jsem přelezla pult.

Proběhla jsem aulou, rozrazila dveře a na ulici jsem zabočila rovnou k parkovacímu domu. Už se setmělo. Nadávala jsem si. Domlouvala jsem sama sobě, abych ty klíče radši zahodila do kanálu. Jenže žilami mi proudily litry adrenalinu. Měla jsem pocit, že tohle prostě udělat musím.

Vzala jsem to nahoru po schodech až do VIP patra. Rozhlédla jsem se. Podlaží osvětlovala řada bílých zářivek. Vzpomínala jsem na tu dámu s bodyguardem, které rolls patřil. Zaujali mě. Když jsem v šatně přebírala jejich věci, oba na mě vyloženě zírali.

6

Paranoidně mě napadlo, jestli nejsou ze sociálky nebo od policajtů. Pak jsem si uvědomila, že je to pitomost. Ta ženská byla opravdová dáma. Chovat se přezíravě, aniž by někoho urazila – s tím se člověk musel narodit.

Přelétla jsem pohledem sbírku toho nejdražšího, co se ve Státech dalo koupit. Měla jsem kliku – rolls royce tam stál jediný, skoro na druhé straně parkoviště. Rozpustila jsem si vlasy a nahrnula si je do obličeje. Tyhle kamery většinou nikdo nesledoval. Ostrahu by upoutal jenom podezřelý pohyb. Stačilo kráčet sebevědomě a doufat, že se nervozitou nepřerazím o vlastní nohy.

Stiskla jsem tlačítko zámku na klíčích a světla toho krasavce problikla. Srdce jsem cítila až v krku.

Kouřová skla mi bránila zahlédnout vnitřek, takže jsem honem otevřela a sedla si na místo řidiče.

Prohrábla jsem stojan na cédéčka. Samá klasika... Chvíli jsem se snažila přijít na to, jak se otevírá palubní deska, ale nakonec se mi to podařilo. Vida, peněženka! Pánská, z pravé kůže. Kolik asi dostává řidič na benzin? Uvnitř jsem našla skoro dva tácy.

Splněný sen!

Na malý okamžik jsem jen tak zůstala sedět. Prsty jsem přejela měkoučké potahy a pečlivě nasála vůni. V tomhle autě bych mohla klidně bydlet.

Klekla jsem si na sedačku, abych se mohla podívat dozadu. Málem jsem si rozbila hlavu o obrazovku výklopné televize, kterou se mi omylem povedlo vysunout. Visela jsem přes opěradla a snažila jsem se 7

prohledat podlahu. Stál tam nějaký kufřík. Zdobený.

Vypadal jako… šperkovnice! Polilo mě horko. Tohle by přece v autě nikdo nenechával! A pokud je uvnitř to, co myslím, kdo mě toho zbaví? Nervózně jsem si skousla ret a natáhla po šperkovnici ruku, jenže vtom se ozvalo klapnutí a dveře u řidiče se otevřely.

Než jsem stihla nějak zareagovat, někdo mě chytil za bundu a táhl ven z auta.

Z druhé strany se ozval ženský hlas: „Dovnitř, Gordone! Jsou tu kamery!“ Pak se otevřely i zadní dveře. Byla jsem úplně vyděšená. Snažila jsem se vyprostit, ale drželi mě hodně pevně. Pootočila jsem hlavu. Zamžourala jsem přes prameny rozpuštěných vlasů, které mi teď visely přes obličej a bránily ve výhledu. Ucítila jsem dámský parfém. Někdo nasedal. Ruka, která mě táhla, se mě teď pro změnu snažila prostrčit na zadní sedadla. Spadla jsem tam po hlavě, rovnou na podlahu vedle kufříku. „Šlápněte na to, Gordone!“ Dvojí bouchnutí dveří a pak velmi tichý zvuk motoru. Můj strach se rychle změnil v čistokrevnou paniku. Vyhrabala jsem se do sedu a odhrnula si vlasy z obličeje. Rázem jsem se dívala do hlavně lesklé malé věcičky, kterou nedržel nikdo jiný než ta dáma z divadla. „A kurva…“ vydechla jsem a vrhla se na dveře.

Marně, byly zamčené. „Seď a nedělej hlouposti!“ přikázala ona.

Poslechla jsem. V hrůze jsem marně lapala po dechu.

8

„Co… co ode mě chcete? Jedeme na stanici?“ Pobaveně se usmála a zavrtěla hlavou. „Zatím ne.“ Všimla jsem si, že si mě zase zkoumavě prohlíží jako předtím v šatně. „Nejdřív si musíme promluvit,“ dodala významným tónem. „Hele, já nešlapu! A jestli jde o to auto… Omlouvám se,“ koktala jsem. „Vypadám snad jako mamá?!“ Konečně projevila nějakou emoci. Jedno z jejích velmi tence vysoustružených obočí se vyhouplo nahoru.

Nevěděla jsem, co si mám myslet. V záblescích pouličních světel jsem toho moc neviděla, ale měla černé nebo tmavě hnědé vlasy vyčesané do složitého účesu. Drahý kostýmek. Decentní, nejspíš však astronomicky drahé šperky. Rozhodně nevypadala, že pase holky. Přesto jsem si neodpustila trošičku si rýpnout: „Copak já vím? A nejste?“ Přitom jsem po ní hodila otrávený obličej.

Prudce zamrkala a ruka s revolverem se jí zachvěla. Přemýšlela jsem, jestli by mě kvůli tomu dokázala zastřelit. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

Pusa se mi v tu chvíli hermeticky zavřela. Co je jí do toho?! „Tak to necháme na později,“ povzdechla si a ruku se zbraní si opřela do klína. Sledovala mě už jen napůl. Chvílemi se dokonce dívala z okna.

9

„Kam jedeme?“ zjišťovala jsem znovu. Ještě jsem se nepřestala klepat. Z toho nekoukalo nic dobrýho.

Ona ale neodpověděla. Věnovala mi další ze série rentgenových pohledů a už neřekla ani slovo.

Podívala jsem se z okna. Dávno jsme přejeli řeku a nyní už jsme kopírovali pobřeží jezera Michigan.

Vypadalo to, že míříme do Evanstonu. Po levé straně zářily vily zazobanců. Většina těch domů ani nebyla vidět, protože rozlehlé pozemky chránily vysoké zdi a hotové džungle okrasných keřů. Vpravo se občas objevilo světlo nějaké jachty. Tyhle končiny jsem moc neznala. Máma vždycky chtěla žít v přesně takové čtvrti. No, nevyšlo jí to…

Odbočili jsme směrem k pobřeží a zpomalili.

Rolls náhle vjel na silnici mířící k ozdobné bráně, za níž byla vidět jasně osvětlená zahrada. Pravděpodobně v ní bylo tolik kamer jako stromů. „Gordon,“ ohlásil se ten týpek za volantem, když u interkomu spustil okno. Na to, že zrovna unášel člověka, nevypadal nijak zvlášť rozrušeně. Naše oči se na chvíli setkaly ve zpětném zrcátku. Zase na mě upřeně zíral.

Brána se neslyšně otevřela a my prokličkovali něčím, co se podobalo těm dokonalým parkům z časopisu Zahrady slavných a bohatých. Před námi se objevil dům. Tak tohle by mámě podlomilo kolena, napadlo mě okamžitě. Nedokázala bych odhadnout, kolik takové monstrum může mít místností. Kdyby půlka Chicaga vyhořela, lidi bez střechy nad hlavou by se pak bez problémů mohli nastěhovat sem.

10

Řidič vystoupil a šel mi otevřít. Samozřejmě s bouchačkou v ruce. Udělal s ní jednoduchý, ale velmi srozumitelný pohyb. Vylezla jsem ven. Strašně se mi klepaly nohy. Opravdu by mě střelil, kdybych se dala na útěk? Rozhodně jsem to nehodlala zkoušet.

Ta dáma vystoupila už bez revolveru. Aniž by se na mě ohlédla, vyšlapala sedm schodů až k hlavnímu vchodu. Jako na povel se otevřely dveře a objevil se nějaký starší chlápek. Ulízané vlasy mu těsně přiléhaly k hlavě, na sobě měl frak a bílé rukavice. Tu ženskou oslovoval „madam“. Na mě vytřeštil oči, ale vzápětí znovu nasadil tvář hráče pokeru. Nejdivnější na tom bylo, že ho nejspíš nešokovala zbraň, kterou na mě mířili, ale… já.

Na prahu jsem se zarazila. Mám jít dovnitř? Z té pevnosti by se mi zdrhalo opravdu těžko. Srdce mi bušilo až v krku a chtělo se mi brečet.

V zádech jsem ucítila tlak, jak se mě dotkla hlaveň pistole. „Račte dál, slečno,“ zabručel pobaveně řidič.

Vešla jsem. Jejich hala byla snad ještě krásnější než aula divadla. Nikde jsem neviděla červené lampičky ani hanbaté fotky. Bordel to tedy asi nebude.

Všechno jen luxus střídaný přepychem. Takhle vážně někdo bydlí? „Vaši bundu a zavazadlo, slečno?“ oslovil mě sluha, jako bych přišla na přátelskou návštěvu.

Zavrtěla jsem hlavou a přitiskla jsem si kabelu víc k tělu. Madam zamířila vzhůru po růžovém mramorovém schodišti a pan Bouchačka mě pobídl, abych 11

šla za ní, on se mi držel v patách. Co mohli chtít?

Proč rovnou nezavolali policajty? Nebo mi prostě neudělili lekci? Ten pořez by ze mě nejspíš dokázal vymlátit duši, kdyby chtěl.

Madam otevřela hned první dveře, přímo proti schodišti. Ocitli jsme se v místnosti, které se obvykle říká obývací pokoj. Tenhle byl obrovský a pěkně draze zařízený. Kožená sedací souprava byla dost velká i pro kompletní fotbalové družstvo včetně náhradníků, masérů a trenéra. „Posaďte se, slečno,“ vybídla mě madam a sama si sedla. Dlouhé štíhlé nohy navlečené v sukni až ke kotníkům elegantně natočila do strany a rovnou sáhla na stolek pro zlacené cigaretové pouzdro.

Nejspíš jsem neměla na vybranou, takže jsem se svalila do křesla hned vedle. Můj zadek nikdy v životě neseděl na něčem tak měkkém a příjemném, křeslo mě doslova spolklo. Bodyguard zůstal stát vedle mě.

Madam poklepala cigaretou o pouzdro. „Jméno?“ Bodyguardův pohled jasně říkal, že odpovědět bude v mém nejlepším zájmu. „Marie. Dobsonová.“ „Máte nějaké doklady?“ Zapálila si a labužnicky vyfoukla kouř.

Polkla jsem: „Ne.“ „Ani řidičák?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jména rodičů.“ Vyskočila jsem.

12

„Hele, co je to za pitomou hru?! Jasně, přestřelila jsem. Neměla jsem do toho vašeho auta lézt. Zavolejte poldy, ať to máme z krku!“ Přikrčila jsem se. Tak nějak jsem čekala, že dostanu pěstí do břicha nebo facku. Kdyby chlap, co nade mnou stál, patřil k Teově ochrance, udělal by to.

Místo toho ale jenom udělal krok blíž a rukou velkou jako lopata mě zatlačil zpátky do kožených potahů. „Když mi teď věnujete pár minut svého času, slečno Dobsonová, možná z toho budete něco mít,“ řekla klidně madam a vyfoukla další obláček modrošedého kouře.

Nějaká kontrolka v mém mozku zareagovala.

Nejspíš to byla ta, kterou jsem zdědila po mámě.

Ona si nikdy nenechala ujít příležitost, aby od života získala víc. V jejím případě se to nakonec vymstilo. „Carolyn,“ odpověděla jsem nakonec. „Máma je Carolyn.“ Vlastně to bylo fuk. Z lapáku ji pustí až za nějakých pět nebo deset let. Její jméno pro nikoho nic neznamená. „A otec?“ „Jim.“ „Žijete společně? Kde jsou teď?“ Začínalo to připomínat policejní výslech. Netušila jsem, proč ji to zajímá. Nervozitou mě rozbolel žaludek. O tomhle jsem mluvila nerada. „Máma sedí v Dwightu. Chtěla udělat banku.

A Jim…“ Toho už jsem neviděla tak dávno, že jsem občas měla problémy vybavit si jeho obličej. „… nemám tušení. Naposledy jsem mu volala, když mámu 13

odsoudili. Odmítl mi říct, kam se odstěhoval. Podle toho randálu, co jsem slyšela z telefonu, si pořídil nový haranty.“ Madam pomalu přikývla. Pozorovala mě zpod přivřených dlouhých řas a přemýšlela. „Pracujete někde?“ Ušklíbla jsem se. „Zřejmě ne,“ odpověděla si sama. Típla napůl vykouřenou cigaretu do broušeného popelníku a nachýlila se dopředu. Já se instinktivně vmáčkla víc do opěradla. „Teď upřímně, slečno Dobsonová. Kdybyste zmizela, hledal by vás někdo?“ Zděšením jsem vyjekla. Tou informací bych si pravděpodobně podepsala rozsudek smrti. Odpověď na tuhle otázku totiž byla bolestně jednoduchá. Ne, nikdo by mě nehledal. „Nelekejte se, slečno Dobsonová. Nikdo vám nechce ublížit. Když budete rozumná, velmi na tom vyděláte.“ Několikrát jsem polkla. Klepaly se mi ruce. „O co tady jde?!“ vyštěkla jsem. Nervy už jsem měla pěkně nadranc. „Osm. Miliard. Dolarů.“ Pečlivě vyslovila každé slovo a upřeně se mi zadívala do očí.

Rozuměla jsem jenom prvnímu a třetímu. Neměla jsem páru, o čem to ta bláznivá ženská mluví. „Máte zájem?“ Otevřela jsem pusu dokořán, ale nebyla schopná vydat ani hlásku. Chvíli bylo hrobové ticho.

14