33 Champs de Mars, 7. okrsek, Paříž, 1983
V
ědec dívku pohmatem vyšetřoval a prsty jí tiskl na kůži. Cítila jeho dotyky na lopatkách, na obratlech páteře, na zádech. Byly to přesné, zkoumavé pohyby prováděné s rozmyslem, jako kdyby dotyčný čekal, že najde něco nepatřičného – třinácté žebro, nebo snad druhou páteř rostoucí jako železná kolej podél té původní. Matka dívce nakázala, aby udělala, oč ji vědec požádá, a tak jeho počínání snášela mlčky: když jí kolem paže ovinul škrtidlo, nebránila se; když špičkou jehly objížděl klikatou čáru její žíly, neucukla; když jí jehla vklouzla pod kůži a komoru stříkačky zaplnila pěnivá krev, stiskla rty tak pevně, až je přestala cítit. Dívala se, jak okny dopadá sluneční světlo a zaplavuje sterilní místnost barvami a teplem, a měla pocit, že na ni dohlíží nějaká neviditelná bytost, jako kdyby z nebe sestoupil jakýsi duch, aby ji střežil. Zatímco vědec plnil tři ampulky její krví, zavřela oči a myslela na maminčin hlas. Maminka jí ráda vyprávěla příběhy o zakletých královstvích, spících princeznách a statečných rytířích, kteří chrabře bojovali proti zlu. Vyprávěla o bozích, kteří na sebe brali podobu labutě, o krásných chlapcích, kteří se proměnili v květinu, a ženách, které vrostly do země jako strom. Šeptala jí, že andělé existují na zemi stejně jako v nebi, a že jsou lidé, kteří stejně jako andělé dovedou létat. Dívka těmto příběhům vždy naslouchala a nevěděla jistě, zda jsou pravdivé. Ale o jedné věci byla přesvědčena: v každé pohádce se princezna nakonec vzbudí, labuť se promění zpátky v Dia a rytíř přemůže zlo. Ve chvíli, mávnutím kouzelného proutku nebo vyřčením zaklínadla, zlý sen skončí a začne nová doba.