PRVNÍ KAPITOLA
Když jsem byl mladší a víc zasáhnutelný, dal mi otec jednu radu, která se mi od té doby honí hlavou. „Kdykoli dostaneš chuť někomu něco vyčítat,“ řekl mi, „uvědom si, že ne každý měl v životě takové štěstí jako ty.“ Řekl jen tohle a víc nic, ale my dva jsme si toho vždycky dokázali nenápadně a zdrženlivě sdělit velmi mnoho a já chápal, že ta rada má obecnější smysl. Odtud můj sklon nesoudit druhé – díky čemuž se přede mnou zbavila zábran spousta kuriózních povah, ale také mne to učinilo obětí nejednoho matadora ve žvanění. Kdykoli se tento můj rys u normálního člověka vyskytne, vyšinutá mysl jej velmi hbitě zachytí a upne se k němu. Na vysoké škole mě proto neprávem obviňovali, že jsem pletichář, jelikož jsem věděl, odkud pramení tajné smutky různých nezkrotných lidí, které nikdo pořádně neznal. Tato vyznání jsem nevyhledával, naopak: často jsem předstíral spánek či práci nebo jsem útočně vtipkoval, kdykoli jsem zachytil neklamné znamení, že se schyluje k projevům důvěry, neboť důvěrné zpovědi mladých mužů (anebo přinejmenším obraty, které k jejich vyjádření volí) jsou obvykle vykradené a kazí je snadno rozpoznatelná autocenzura. Zdržet se verdiktu znamená bezmezně doufat. Pořád se trochu bojím, že mi něco unikne, pokud – jak mi snobsky vštípil otec a jak to po něm snobsky opakuji – zapomenu, že elementární civilizovanost je v kolébce rozdělována nerovnoměrně. Když jsem ale svoji tolerantnost takhle vynachválil, je načase přiznat, že má svoje meze. Lidské skutky někdy stojí na skále a někdy na bažině, ale od jisté hranice mi je prostě jedno, na čem stojí. Když jsem se vloni na podzim vrátil 9
z východní fronty, v duchu jsem toužil, aby si uniformu navlékl celý svět a postavil se morálně do pozoru; s flamendrovskými výlety i s chvilkami nahlédnutí do lidských duší jsem hodlal skoncovat. Jedině Gatsby, muž, podle něhož je tato kniha nazvaná, se téhle mojí reakci vymykal: Gatsby, ztělesnění všeho, k čemu chovám nepředstírané pohrdání. Pokud osobitost spočívá v nepřetržité sérii zdařilých gest, pak byl čímsi krásný, zářila z něj vyostřená vnímavost k příslibům života, jako kdyby něco sdílel s těmi jemnými stroji, které zachytí zemětřesení vzdálená tisíce kilometrů. Tahle citlivost neměla nic společného s onou rozmáchlou emocionalitou, které se přikládá vznešené pojmenování „tvůrčí temperament“; tkvěla v mimořádném nadání doufat, v ochotě otevřít se romantice, jakou jsem od té doby nenašel u nikoho jiného a už asi nikdy nenajdu. Ne, Gatsby je čistá duše, ukázalo se nakonec; jen to, co se na Gatsbym přiživovalo, ten smrdutý poprašek, který se táhl za vlnou jeho snů, dočasně potlačil veškerý můj zájem o lidská bezúčelná trápení a neživotná nadšení. Pocházím ze zámožné a obecně vážené rodiny, která v tomhle městě na americkém Středozápadě pobývá už tři generace. Carrawayové jsou tak trochu dynastie a v příbuzenstvu se traduje, že tvoříme vedlejší větev vévodů z Buccleuchu, nicméně skutečným zakladatelem mé rodové linie byl dědečkův bratr, který se sem přistěhoval v jednapadesátém, do občanské války za sebe poslal náhradníka a rozjel železářský velkoobchod, ve kterém dnes pokračuje můj otec. Tohohle prastrýce jsem nikdy v životě neviděl, ale prý se mu podobám – jak se tvrdí především s poukazem na ten dost stroze vyvedený obraz, který visí v otcově pracovně. V roce 1915, jen čtvrt století po otci, jsem absolvoval Yale a už krátce nato jsem se podílel na onom opožděném teutonském stěhování národů, jež je známo pod názvem světová válka. Protiútok jsem si užil tolik, že jsem se po návratu 10
nedokázal zastavit. Středozápad už na mě nepůsobil jako hřejivé centrum světa, ale spíš jako ošuntělý okraj vesmíru, a tak jsem se rozhodl vydat na východní pobřeží a naučit se obchodovat s akciemi. Všichni moji známí obchodovali s akciemi, tak snad tam je ještě pro jednoho místo, říkal jsem si. Všechny moje tety a všichni strýčkové to prodiskutovali, jako kdyby pro mě vybírali internátní školu, a nakonec se zasmušilým výrazem nejistě pronesli: „Nu, tak a… ano.“ Otec svolil, že mě bude rok financovat, a po několika zdrženích jsem se přesunul na Východ – myslel jsem si, že natrvalo – zjara roku dvaadvacet. Praktické ohledy velely najít si byt někde ve městě, jenže v tu dobu bylo teplo a já dorazil z kraje širých trávníků a vlídného stromoví. Když proto jeden mladý muž z práce nadhodil, že bychom si mohli napůl pronajmout dům v jednom městečku, odkud se do centra dojíždělo, znělo to jako skvělý nápad. Dům opravdu našel – ošlehaný papundeklový bungalow za osmdesát babek měsíčně –, ale firma chlapíka na poslední chvíli převelela do Washingtonu a já šel na venkov sám. Měl jsem psa (tedy aspoň těch pár dní, než mi utekl), starý Chevrolet Dodge a jednu Finku, která mi stlala, připravovala snídani a nad sporákem si sama pro sebe mumlala finská moudra. Pár dní jsem se cítil osaměle, ale pak mě ráno na silnici zastavil jeden člověk, který se sem přistěhoval ještě o něco později než já. „Jak se prosím dostanu do West Eggu?“ žádal bezmocně. Poradil jsem mu. A pak jsem šel dál a už jsem nebyl sám. Byl jsem průvodce, místní, starousedlík. Zcela mimoděk mne obdařil schopností pohybovat se tu bez zábran. A tak mnou v jasu slunce a mračnech listí rašícího na stromech – jako když ve filmu rostou věci zrychleně – proniklo staré známé přesvědčení, že s nástupem léta začíná i můj život od začátku. Vždyť se toho tolik nabízelo ke čtení, a tolik ztepilosti se dalo načerpat z mladistvého ozdravného ovzduší! Nakoupil 11
jsem si tucet svazků o bankovnictví, úvěrech a cenných papírech a teď mi stály na polici, červené a zlaté jak mince čerstvě z ražby, a slibovaly, že mi předestřou ona třpytná tajemství, která znal jen Midas, Morgan a Maecenas. Též jsem choval vznešený úmysl přečíst mnoho dalších knih. Na vysoké jsem měl literární sklony – jeden rok jsem napsal sérii velmi pompézních a obsahově triviálních úvodníků do studentského časopisu – a teď jsem se chystal všechno tohle do svého života vrátit a znovu se stát tím nejomezenějším ze všech specialistů, „všeobecným vzdělancem“. To není pouhý aforismus: život lze přece mnohem zdařileji pozorovat z jediného okna. Jen čirou náhodou se stalo, že jsem si pronajal dům v jedné z nejpodivnějších komunit v celé Americe. Nacházela se na tom uzounkém nakrabaceném ostrově, který se prostírá na východ od New Yorku a kde se kromě dalších přírodních zajímavostí nacházejí dvě neobvyklé terénní formace: čtyřicet kilometrů od města trčí do nejzkrotlejšího rezervoáru mořské vody na celé západní polokouli, toho velikánského mokrého dvořiště zvaného Longislandský průliv, dvojice ohromných vajíček identického tvaru, oddělených pouze náznakem zátoky. Netvoří dokonalé ovály – stejně jako vajíčko z historky o Kolumbovi mají zploštělou špici –, nicméně pro přelétající racky musí být jejich fyzická podoba pramenem neustálých zmatků. Neopeřence ovšem spíš fascinuje, jak se v každém ohledu vyjma tvaru a velikosti dokonale liší. Já bydlel ve West Eggu, v tom, no, řekněme v tom méně společensky atraktivním z obou vajíček, i když jejich bizarní a citelně zlověstný vzájemný kontrast je tímto popisem vystižen jen nanejvýš povrchně. Můj domek stál až na špičce vajíčka, jen třicet metrů od zálivu, vmáčknutý mezi dvě ohromné vily, které se pronajímaly za dvanáct až patnáct tisíc za sezónu. Stavbu napravo nešlo označit jinak než jako kolosální: jednalo se o věrnou napodobeninu jakési radnice v Normandii se zářivě novou boční věží pokrytou tenkou 12
spletí divokého břečťanu, mramorově vykládaným bazénem a více než čtyřiceti akry trávníků a zahrad. To bylo Gatsbyho sídlo. Anebo lépe řečeno, jelikož jsem pana Gatsbyho ještě neznal, bylo to sídlo obývané nějakou osobou tohoto jména. Můj domek se tu vyjímal jak pěst na oko, ale při svých malých rozměrech nikomu doopravdy nevadil. A tak jsem měl výhled na záliv, částečný výhled na sousedův trávník a útěšné sousedství milionářů – to vše za osmdesát dolarů měsíčně. Na druhé straně symbolické zátoky se podél břehu blyštily bělostné paláce prestižního East Eggu a celá historie toho léta doopravdy začíná ten večer, kdy jsem na druhý břeh zajel povečeřet s manželi Buchananovými. Daisy byla moje vzdálená sestřenice a Toma jsem znal z vysoké. Hned po válce jsem s nimi navíc strávil dva dny v Chicagu. Kromě mnoha dalších fyzických předností se Daisin muž vyznačoval tím, že patřil mezi vůbec nejschopnější ragbyové útočníky v celých dějinách Yale, takže svým způsobem nabyl celostátního významu: byl to ten druh lidí, kteří už v jednadvaceti letech dosáhnou tak extrémně vymezeného prvenství, že všechno, co v jejich životě následuje, zavání mírným úpadkem. Jeho rodina byla nepředstavitelně bohatá – nad jeho rozhazovačností se pozastavovali dokonce i spolužáci na Yale –, on ale teď opustil Chicago a přestěhoval se na Východ v poměrně ohromujícím stylu: například si z Lake Forest nechal přepravit ekipu koní na pólo. Jednomu se nechtělo věřit, že může mít vrstevník dost peněz na něco podobného. Proč šli na východní pobřeží, to netuším. Bez zvláštního důvodu strávili předtím rok ve Francii a pak nespokojeně povlávali sem tam, kdekoli se hrálo pólo a byla tam pohromadě bohatá společnost. Tenhle přesun už je natrvalo, řekla mi Daisy do telefonu, ale já tomu nevěřil; do Daisiny duše jsem sice neviděl, ale připadalo mi, že Tom popluje s proudem dál, s trochou nostalgické touhy po dramatickém víru nějakého navždy uplynuvšího ragbyového zápasu. 13
A tak se tedy stalo, že jsem jednou zvečera, když vál teplý větřík, dojel autem do East Eggu na návštěvu ke dvěma známým, které jsem skoro neznal. Jejich vila byla ještě luxusnější, než jsem čekal: rozmarně červeno-bílé sídlo z předrevolučního období s vyhlídkou na zátoku. Trávník začínal u pláže a k hlavnímu vchodu ubíhal dobrého půl kilometru přes sluneční hodiny, kamenné zídky a zářivé zahrady, až nakonec, když dorazil k domu, jakoby setrvačností vyšplouchl do jasného břečťanu na vnější zdi. Fasádu členila řada francouzských oken, v nichž se teď třpytil odražený zlatavý svit; byla doširoka otevřená teplému větrnému odpoledni a na vstupní terase stál, v jezdeckém obleku pevně rozkročený, Tom Buchanan. Od doby, kdy jsem ho znal z Yale, se změnil. Teď z něj byl robustní blond třicátník s poměrně tvrdě sevřenými ústy a povýšeným chováním. Vládu nad jeho obličejem si dobyla dvojice zářivých arogantních očí, díky nimž vypadal, jako kdyby se neustále bojovně předkláněl. Ani mírně zženštilá elegance jezdeckého kostýmu nemohla skrýt jeho mimořádnou tělesnou sílu: působilo to dojmem, že ty naleštěné boty zaplnil tak, až napíná tkaničky u horního okraje, a když pod tenkým kabátkem pohnul ramenem, bylo vidět, jak se přesouvají mohutné pletence svalů. Bylo to tělo schopné zverbovat nesmírnou sílu, a kruté. K dojmu popudlivosti, který vyvolával, přispíval i hlas: mluvil chraplavým zastřeným tenorem, obsahujícím podtón shovívavého pohrdání dokonce i vůči lidem, kteří mu byli sympatičtí – a to ho na Yale někteří z duše nenáviděli. „Není důvod si myslet,“ sdělovala člověku jeho póza, „že můj názor je definitivně platný už jenom proto, že jsem silnější a že jsem víc chlap.“ Patřili jsme do stejného studentského bratrstva, a i když jsme se nikdy doopravdy nesblížili, vždycky jsem měl pocit, že na mě pohlíží příznivě a že s jakousi drásavou a vzpurnou toužebností chce, abych ho měl také v oblibě. Chvilku jsme se bavili na prosluněné terase. 14
„Máme docela pěkný dům,“ řekl a neklidně zatěkal pohledem po okolí. Pohybem jedné ruky mě pootočil a máchnutím širokou dlaní načrtl čelní vyhlídku, do níž zahrnul i zapuštěnou zahradu v italském stylu, půlakr sytě vonných růží a motorový člun s oblým čumákem, který se u břehu plácal v příboji. „Předchozí majitel byl Demaine, ten přes ropu.“ Znovu si mě pootočil, zdvořile, ale rázně. „Pojďme dovnitř.“ Síní s vysokou klenbou jsme prošli do narůžověle prosvětlené místnosti, kterou k vile delikátně poutala francouzská okna po obou stranách. Okna teď zela dokořán a bělostně se blyštila na pozadí čerstvě zelené trávy venku, která jako by prorůstala až do domu. Sálem foukal větřík, odvíval bledavé prapory závěsů na jedné straně dovnitř, na druhé straně ven a kroutil jimi ke stropu hladkému jak povrch dortu s polevou, načež se přetřepotal přes vínově rudý koberec a vrhl na jeho mořskou hladinu stín. Jediným předmětem, který stál zcela nehybně, tu byla ohromná pohovka, která jak připoutaný balón nadnášela dvě mladé ženy. Obě byly v bílém a šaty se jim vlnily a čeřily, jako by je sem vítr právě dovál po rychlém průletu domem. Chvíli jsem asi jen stál a naslouchal pleskání závěsů a naříkání obrazu na zdi. Pak to bouchlo, jak Tom Buchanan zavřel zadní okna, polapený vítr v sále odumřel a závěsy, koberce i obě mladé ženy pomaloučku dosedly k zemi. Tu mladší jsem vůbec neznal. Na své straně divanu ležela roztažená po celé délce naprosto nehybně a s bradou mírně povystrčenou nahoru, jako kdyby na ní s něčím balancovala a snadno to mohlo spadnout. Koutkem oka mě asi musela vidět, ale nedala to sebeméně najevo; překvapením jsem málem zamumlal něco na omluvu, že ji svým příchodem ruším. Daisy, ta druhá dívka, se pokusila vstát – mírně se se svědomitým výrazem předklonila –, pak se jen půvabně a nesmyslně zasmála, já se také zasmál a vešel jsem dovnitř. „Jsem och-ochromená štěstím.“ 15
Znovu se zasmála, jako kdyby pronesla něco náramně vtipného, a chvíli moji ruku držela ve své, hleděla mi do obličeje a vyzařovala příslib, že nikoho jiného na světě netoužila tak strašně moc vidět. To byl její styl. Polohlasem mi naznačila, že příjmení žonglérky je Bakerová. (Někdy se povídalo, že Daisy mluví polohlasem, jen aby se k ní lidé museli sehnout – což je nepodstatná výčitka, která jejímu počínání nijak neubrala na půvabu.) Slečně Bakerové se každopádně zachvěly rty, skoro neznatelně pokývla směrem ke mně a zase hlavu vrátila do záklonu: ta věc, kterou balancovala, se očividně zakomíhala a poděsila ji. Na jazyk se mi znovu dralo cosi jako omluva. Skoro jakýkoli projev dokonalé soběstačnosti mne podněcuje k užaslé úctě. Stočil jsem pohled znovu k sestřenici, která se mě svým tichým vibrátem začala vyptávat. Byl to hlas, jejž ucho bezděky sleduje ve všech zvlněních, jako kdyby každá jeho promluva byla melodií, která už nikdy nezazní. Měla smutnou a krásnou tvář s ostrůvky jasu, jasnýma očima a jasnými vášnivými ústy – ale její hlas v sobě měl notu vzrušení, na kterou muži, jimž se líbila, nedokázali zapomenout: zpěvavé naléhání, šeplavé „Poslouchej“, příslib, že ještě před chvílí si užívala bujnosti a vzrušení a že bujnost a vzrušení se skrývají i v právě nadcházející hodině. Řekl jsem jí, že cestou na východní pobřeží jsem se na den zastavil v Chicagu a že po mně asi tucet lidí posílá pozdravy. „Stýská se jim po mně?“ zvolala uchváceně. „Celé město truchlí. Auta mají levé zadní kolo přemalované černě jako smuteční věnec a podél severního nábřeží se každý večer na celou noc rozeznívá nezadržitelné lkaní.“ „No to je úžasné! Tome, vraťme se tam. Hned zítra!“ Pak bez souvislosti dodala: „Musíš se podívat na malou.“ „Rád.“ „Už spí. Jsou jí dva roky. Tys ji ještě nikdy neviděl?“ „Ne.“ 16
„No tak to ji musíš vidět. Ona –“ Tom Buchanan, který neklidně bloumal po pokoji, se najednou zastavil a jeho ruka mi spočinula na rameni. „V čem děláš, Nicku?“ „V akciích.“ „U koho?“ Odpověděl jsem. „Neznám,“ zněl jeho verdikt. To mě naštvalo. „Však je poznáš,“ odpověděl jsem okamžitě. „Jestli zůstaneš tady na Východě.“ „Jo, na Východě zůstanu, to bez obav,“ řekl. Mrkl po Daisy a pak zas po mně, jako kdyby ve střehu čekal na něco dalšího. „Musel bych být blázen, abych se stěhoval někam jinam.“ V tu chvíli slečna Bakerová prohlásila: „Přesně tak!“ natolik nečekaně, až jsem sebou trhl: bylo to první slovo, které pronesla od chvíle, kdy jsem přišel. Očividně ji to překvapilo stejně jako mě, protože pak zívla a sérií hbitých obratných úkonů se vztyčila. „Jsem celá ztuhlá,“ postěžovala si. „Proležela jsem na tom gauči věčnost.“ „Na mě se nedívej,“ opáčila Daisy. „Celé odpoledne se tě snažím vytáhnout do města.“ „To nemůžu,“ pronesla slečna Bakerová ke čtveřici koktejlů, které právě přinesli čerstvě vychlazené. „Mám tréninkový režim.“ Hostitel se na ni nevěřícně zadíval. „No to teda!“ Koktejl vyzunkl jak kapku ze dna sklenice. „Vůbec nechápu, jak můžeš něco zvládnout.“ Podíval jsem se na slečnu Bakerovou a uvažoval, co asi tak může „zvládat“. Bavilo mě dívat se na ni. Byla to štíhlá dívka s drobnými prsy a vzpřímeným držením těla, které ještě zdůrazňovala tím, že se v ramenou prohýbala dozadu jak vojenský kadet. Šedýma očima přimhouřenýma před sluncem se na mne dívala ze znavené, půvabné, zklamané 17
tváře se zdvořilou opětovanou zvědavostí. V tu chvíli mě napadlo, že už jsem ji někdy viděl, osobně nebo na fotografii. „Vy bydlíte ve West Eggu,“ pronesla pohrdlivě. „Mám tam známého.“ „Já z místních neznám živou –“ „Gatsbyho určitě znáte.“ „Gatsbyho? Jakého Gatsbyho?“ chtěla vědět Daisy. Než jsem mohl odpovědět, že to je můj soused, ozvalo se oznámení, že se bude podávat večeře. Tom Buchanan mi vrazil pod paží svoji nervózně napjatou ruku a přinutil mě k přesunu, jako kdyby na šachovnici táhl kamenem na jiné pole. Obě ženy, štíhlé postavy s rukama mdle a zlehka přitisknutýma k bokům, šly před námi na růžově ozářenou terasu s vyhlídkou na zapadající slunce, kde na stole v polevivším vánku blyskotaly čtyři svíčky. „K čemu svíčky?“ zamračeně namítla Daisy a típla je. „Za dva týdny máme nejdelší den v roce.“ Rozzářeně se k nám všem obrátila. „Taky vždycky čekáte na nejdelší den v roce a pak ho propásnete? Já vždycky čekám na nejdelší den v roce a pak ho propásnu.“ „Musíme něco naplánovat,“ zívla slečna Bakerová a posadila se ke stolu způsobem, jako kdyby lezla do postele. „No dobře,“ přitakala Daisy. „Tak co naplánujeme?“ Bezmocně se ke mně obrátila. „Co si tak lidi plánujou?“ Než jsem jí mohl odpovědět, její oči se s užasle šokovaným výrazem upnuly k malíčku. „Koukejte!“ zvolala. „Jsem poraněná.“ Všichni jsme se podívali: kloub prstu jí ztmavl a zmodral. „Za to můžeš ty,“ obvinila Toma. „Vím, žes to udělal mimoděk, ale můžeš za to ty. To mám za to, že jsem si vzala chlapa jak zvíře, svalnatého hromotluka, který –“ „Nesnáším slovo hromotluk,“ naštvaně opáčil Tom, „ani v žertu ne.“ „Hromotluka,“ trvala na svém Daisy. Chvílemi se slečnou Bakerovou mluvily přes sebe, ale 18