PRVNÍ KAPITOLA
Když jsem byl mladší a víc zasáhnutelný, dal mi otec jednu radu, která se mi od té doby honí hlavou. „Kdykoli dostaneš chuť někomu něco vyčítat,“ řekl mi, „uvědom si, že ne každý měl v životě takové štěstí jako ty.“ Řekl jen tohle a víc nic, ale my dva jsme si toho vždycky dokázali nenápadně a zdrženlivě sdělit velmi mnoho a já chápal, že ta rada má obecnější smysl. Odtud můj sklon nesoudit druhé – díky čemuž se přede mnou zbavila zábran spousta kuriózních povah, ale také mne to učinilo obětí nejednoho matadora ve žvanění. Kdykoli se tento můj rys u normálního člověka vyskytne, vyšinutá mysl jej velmi hbitě zachytí a upne se k němu. Na vysoké škole mě proto neprávem obviňovali, že jsem pletichář, jelikož jsem věděl, odkud pramení tajné smutky různých nezkrotných lidí, které nikdo pořádně neznal. Tato vyznání jsem nevyhledával, naopak: často jsem předstíral spánek či práci nebo jsem útočně vtipkoval, kdykoli jsem zachytil neklamné znamení, že se schyluje k projevům důvěry, neboť důvěrné zpovědi mladých mužů (anebo přinejmenším obraty, které k jejich vyjádření volí) jsou obvykle vykradené a kazí je snadno rozpoznatelná autocenzura. Zdržet se verdiktu znamená bezmezně doufat. Pořád se trochu bojím, že mi něco unikne, pokud – jak mi snobsky vštípil otec a jak to po něm snobsky opakuji – zapomenu, že elementární civilizovanost je v kolébce rozdělována nerovnoměrně. Když jsem ale svoji tolerantnost takhle vynachválil, je načase přiznat, že má svoje meze. Lidské skutky někdy stojí na skále a někdy na bažině, ale od jisté hranice mi je prostě jedno, na čem stojí. Když jsem se vloni na podzim vrátil 9