1 Hodnej
Nejdřív si Ptáčník myslel, že mu Karolínu poslal sám pánbů; až pozdějc mu došlo, že to byl spíš ten druhej. Jeho život se do tý doby podobal zákulisí divadelní hry; věděl, že se na jevišti něco děje, dolejhal k němu řev publika, co se tam vezlo na emocionální horský dráze, ale sám neměl tušení, co je to vlastně za hru, jak se hraje a proč jsou z ní všichni tak vyndaný. To, že se jmenoval Ptáčník a měl supí krk a orlí nos, mu na cestě do štychu dvakrát nepomáhalo. Tenhle Ptáčník měl ale v rukávu eso, který ho futrovalo zbytkama sebevědomí a dost možná ho i celý ty leta drželo od sebevraždy; a abych byl přesnej, on tohle eso neměl ani tak v rukávu, jako spíš v kalhotách, konkrétně pod poklopcem. Jo, přesně jak říkám. Ptáčník, kluk s frňákem jako vystřiženym z učebnice geometrie, ten třídní ohava a věčnej panic, měl obrovskýho ptáka. A když povidám obrovskýho, nemluvim o těch pár centimetřících, který si pod slovem obrovský představujete vy, chlapi. Mám na mysli čúro jak z vědeckofantastickýho filmu. Osmej div světa. Živoucí a tepající falickej symbol dokonalýho tvaru, archetypálních proporcí a schopností dalece přesahujících představy těch nejnotoričtějších nymfomanek, prapéro, co by strčilo do kapsy všechny pornoherce včetně těch černejch a podle kterýho by mohli amíci postavit Washingtonův památník nanovo a tentokrát bez umělecký zkratky. 7